Príspevky užívateľa

Omara právě sbírala jakési bylinky, kterým po Silmině smrti rozuměla v Kultu jenom ona. Nacházela se, nu, na úplně opačném okraji území, než stál zchátralý most. Neměla dnes zrovna dvakrát naspěch, vlastně na jejím dnešním programu byl jen sběr zde a pak kousek u bazénů. Taky bych si mohla ulovit něco k jídlu. Proběhlo jí hlavou. Byla to pravda, od včerejšího rána nejedla. Ach, jak ten čas letěl!
Najednou sebou trhla. Zdálo se jí, jakoby někdo vyl. Znělo to tlumeně, ale... ano, muselo to být vytí. Omara nastražila uši. Chris... že by vlčata - tedy mladí věřící - zase někam spadla? Pokroutila hlavou, v tu chvíli si ale na vytí všimla ještě něčeho zvláštního. Já? Proč volá mě? Zamračila se. Nechápala, proč by zrovna ona měla být přítomna. Žádná epidemie smečce nehrozila, zranění teď také žádné nezaregistrovala, takže nemohla očekávat náhlá zhoršení zdravotního stavu svých pacientů. Navíc to pro ni byl pěkný nezvyk, tahle léčitelská práce.
Nu a tak tam pěknou chvilku stála a zaraženě dumala, co by po ní kultský beta vlastně mohl chtít. Jakmile však vytí neustávalo a znělo čím dál tím naléhavěji, Omara se neochotně otočila čelem vzad a vyrazila směr most. Jak běžela, postupně zrychlovala, zřejmě si konečně uvědomujíc naléhavost situace. Přesto jí trvalo pěkných několik desítek minut, než se k mostu přiblížila. Schody nahoru vyletěla tryskem, div že nezakopla o své vlastní nohy. A pak už to bylo jenom několik metrů k malé skupince vlků. Omara se na vlky ani nemusela podívat, aby pochytila, že kromě Chrise je tu ještě její bratr, Nirix, a... cizáci? Povytáhla obočí. Nemohla však opomenout výrazný pach krve, a tak se okamžitě dala do akce.
"Panenko skákavá, kdo tě tak zřídil?" Zalamentovala, očima přejíždějíc zřízenou vlčici. Přitom čumákem odstrčila mladšího vlka stranou. "Tak uhni." Zavrčela stručně. Kdo ví, jestli byla tak nepřívětivá, protože se jednalo o vetřelce, nebo protože si konečně uvědomovala naléhavost situace. Shodila ze sebe zářivě zelenou brašnu - patrně jednu z mála, kterou vlhkost nákupního centra ještě nezničila - a čenichem v ní zalovila. "Proč jsem toho prokristapána nasbírala tolik!" Zanadávala, když každá bylinka, kterou z onoho nevkusného doplňku vytáhla, byla jedna a ta samá. Nakonec však vytáhla bylinku, která vypadala o něco jinak. Jednalo se o usušený řepík. Co provádí se vlčici neobtěžovala informovat, jen na ni krátce sykla. "Drž." A na to jí nacpala několik rostlinek řepíku do největší rány.

Omara, polomrtvá únavou, to dotřepala do svého doupěte. Dnes měla velice pilný den... tedy, noc. Ráno byla na lovu, pak Lesley ukazovala zbytek území, jak slíbila, a nakonec se radila s Chrisem, zda už je vhodné požádat mesiáše - svého bratra, ale stále mesiáše - o povýšení na apoštola. Z jeho krátké rady nebyla pranic moudrá, usoudila tedy, že to musí nějak rozhodnout sama. Ostatně co má co ztratit? Maximálně jí Nirix řekne ne, byla si skoro jistá, že za požádání o povýšení v nevhodnou chvíli není žádný trest. No a nakonec, když už se skoro rozednívalo, měla ještě tajnou schůzku na hranicích... ale o tom pšt. Takže teď, sotva přišla do úkrytu... nu, ani nestihla uklidit bylinky, které nasbírala pro případ, že by se někdo ptal, co na těch hranicích dělala. Prostě je pohodila po cestě, zalehla a do řádu desítek vteřin už chrupkala, ani kolečko před spaním neudělala.
Uběhlo sedm, osm hodin a O|mara stále spala. Slunce už bylo zase nad obzorem a západ to byl vskutku pěkný, spící Omara se ho však protentokrát musela vzdát. Její sen však byl zřejmě dostatečnou náhradou, Ležela na pelechu a zuřivě kopala kolem sebe, až rozkopala bylinky, které si po cestě položila. Občas také zakňučela, tak zuřivě lovila hypotetického králíka či se prala s cizím vlkem - samozřejmě s cizákem, na člena smečky - a na Ciela - by nevztáhla tlapku.

Zašklebila se. Přestože si mladá vlčka dělala legraci z ní, připadalo jí to vtipné. A dokonce se to rýmovalo, jak mělo! Skvělé, přímo hilariózní! "Ruo-que, Ruo-que, svede mě do rakve. A máš to." Vypískla, vrtíc však ocasem. Nezlobila se.
Ono nezlobění se jí však nevydrželo dlouho. Nad Ruinou dalši větou se, pěkně řečeno, zlehka dopálila. "Já ti dám srandu. Já ti příště dám takovou srandu, až se budeš za břicho popadat!" Zavrčela na ni, stále to však nemyslela nijak zle. Nene, Omara nemyslela zle snad nic... s výjimkou vyhánění tuláků za hranice.
Její další slova ji však dohnala skoro k pláči. Ne proto, že by riskovala svůj život a nedostala za to ani špetku vděčnosti, to jí bylo vskutku jedno. Ale nad tím, jak Ruo-que vnímala zdejší svět. Že se necítila chtěná. Bylo to smutné. A tak ji Omarka hned začala přemlouvat, že to tak přece není. "Pleteš se. Možná připadáte prokletý takovejm těm starejm rašplím, jako je Lailah, Alexei a Chris, ale ne nám, novějším členům. A taky ne Nirixovi, protože kdybyste mu tak přišly, nechal by vás zabít, stejně jako vašeho otce." Blejskla se tou špetkou vědomostí, co věděla o Rue a Suteki lore. "Nebo by vás alespoň vyhnal. Ale on vám dal šanci dokázat, že nejste jako vaši rodiče. Stejně jako mi všichni členové jsme dostali novou šanci dokázat, že nejsme jako naše nevěřící famílie. Tak neukazuj všem, kdo jsou tu prokletý a ukaž, že jste tu šanci nedostaly zadarmo." Odpověděla posmutněle, ale odhodlaně.

Omara na chvilku zmlkla a nechala staršího vlka poučovat ji. Měl pravdu nad tím, nic moc neočekávat a nebýt pak zklamaný. Když ona ale chtěla očekávat! Přála si stát se apoštolkou, první za dobu, co byla ve smečce. Přála si mít děti, hodně dětí. Nevěděla ještě s kým, ale s někým ano. Snad se do budoucna najde nějaký statný vlk, co by s ní byl ochoten zplodit vlčata, ideálně alespoň dva vrhy. Co když ten vlk bude Bailey? Proběhlo jí hlavou a ona se sama zarazila nad vlastním přemýšlením. Teda, takhle slintat nad vlkem, který stál před ní v celé své kráse! Hmm, kráse. Mája si ho přeměřila pohledem a musela konstatobvat: Nu, je docela pěkný, i když na Kult vypadá hodně zvláštně. Líbí se mi ten jeho barevný přechod na zádech. Pousmála se, když se jí Bailey zeptal na otázku, nad jejíž odpovědí právě uvažovala. "Ještě jsem se do nikoho nezamilovala, abych pravdu řekla." Byla mladá, ještě nemít nikoho bylo snad normální. Nebo ne? Stín pochybností jí proběhl myšlenkami, rychle je však setřásla. "Jelikož chci ty vlčata, musím si najít vlka. A takový vlk se v Kultu těžko hledá." Pokrčila rameny, jakoby jinak otázka pohlaví, s kterým spojí své tělo v jedno, nebyla jasná. A pak začala vypočítávat. "Chris je na mě dost starý... teda nevím, jak je starý, ale když jsme si nedávno krátce povídali, přišlo mi, že už bude mezi staršími nebo minimálně brzo starším bude. Caliga jsem už dlouho neviděla, možná pošel v zimě a jen nikdo ještě nenašel jeho tělo. Abraxas se právě narodil, na toho budu zase moc stará já a to i v momentě, kdy bude dostatečně starý na to, aby měl vlčata. Někdo mimo Kult nepřichází v úvahu a Nirix, můj vlastní bratr, už vůbec ne." Při posledním vysloveném jméně se zašklebila. "I když bych byla ráda družkou mesiáše, to musím uznat. Ale vraťme se k tématu. Zbýváš ty. Chceš se mnou mít vlčata?" Zeptala se, napůl v žertu, napůl vážně. Ne že by ho tím skutečně brala na rande, spíš... kdyby náhodou v budoucnosti... čas ukáže. "No ale teď vážně, co ty? Máš někoho? Sníš nad někým? Možností máš víc než dost, pokud teda nejsi na kluky."

Jak Lesley povídala, Omara vypochodovala z nemocnice, zřejmě očekávajíc, že ji bude prapodivně světlá vlčice následovat. Nespěchala, nebyly na lovu, ale ani se necourala. Zkrátka brala procházku po území, kterou starší vlčici slíbila, velice vážně a hodlala svého slibu dostát.
I ona přikývla, možná ještě veseleji než Lesley samotná. "Já taky! Jen pár dnů před tím, než jsem se dostala do Kultu. Od té doby jsem z území vytáhla paty jen jednou a to bylo, když jsme byli na lovu. Byly to velice těžké časy, proto odchod z území měli s doprovodem dovoleno i devianti a tak jsme s Baileym využili situace s šli se trochu nadýchat čerstvého vzduchu." Zazubila se. Narozdíl od Lesley jí většinu času pramálo vadilo, že nemohla ven. Zvykla si. Na své povýšení na apoštola, které si tak vysnívala, se však těšila a věděla, že již brzy bude moci požádat o přezkoušení. Když na to pomyslela, nemohla se dočkat, až se znovu rozeběhne po louce a ochutná pořádného lučního zajíce. Jakmile však přemýšlela nad něčím jiným, neměla se tu zle. I přes městské podmínky měla vždy dostatek jídla, pití, přátel a dokonce i bratra mesiáše, který se o ní svědomitě staral a učil ji vše, co potřebovala vědět.
Při vlččině další větě však Omarka jen vykulila očka. "Takže... ty tu nejsi dobrovolně? Nepřišla jsi sem, protože k tobě Hati promluvil, tak jako my všichni tady?" Zeptala se nevěřícně. Pravda, ona zezačátku taky nebyla stoprocentně přesvědčená o své víře, ale alespoň částečně v Hatiho věřila. Líbilo se jí, jak je celá smečka vírou vedena a chtěla být její součástí. "A nakonec... nevěříš tomu všemu, co jsi mi tu před chvílí řekla?" Zeptala se, stále tak překvapená, jako před chvílí. Možná dokonce trošku znechucená. Nevěděla, jak se někdo mohl před celou smečkou tolik přetvařovat! Pravda, za nevěření byl trest smrti, ale Omara za celý svůj smečkový život nezažila, že by byl někdo skutečně takto potrestán. Jediná smrt, na kterou si pamatovala, byla smrt předchozího mesiáše Batdoga a ten zemřel přirozeně - alespoň si to myslela.
Mar nevěřila, že by ji Lesleyina slova mohla ještě více překvapit, když však začala popisovat lidi, mladé vlčce spadlla čelist. "No fuj!" Prohlásila nakonec a švihla ocasem.

Pokývala hlavou a dokonce Cielovi věnovala i slabé zavrtění ocasem. To zavrtění však v tomto kontextu nepatřilo Cielovi, nýbřž Nirixovi. "Ze stejného vrhu nejsme, ale pořád jsme si velmi blízcí. On už je dávno dospělý, zatímco mě zbývá ještě posledních pár měsíců k dosažení dospělosti. Taky ve smečce byl o dlouho přede mnou." Otevřela se modročernému o něco víc, stále se mu však nesvěřila s tím, že vlastně se svým "bratrem" nejsou vůbec pokrevně přibuzní.
Jakmile zaslechla větu o váhání, rozzlobila se. Moc se rozzlobila, najednou všechen ten pocit, že by vlkovi před sebou nemwla ublížit, byl ten tam a ona byla připravena ho zakousnout. Nedala však tuhle náhlou změnu na sobě znát a jen se zasmála. "To vís, teprve dospívám. V Hatiho samozřejmě věřím a vím, že je zodpovědný za všechno dobré, co mne kdy v životě potkalo, ale mám občas chuť porušovat jeho pravidla. Některá jsou pěkně hloupá, víš? Třeba to, že ani jako věřící nesmím z území smečky ven. Už jsem tady rok a za tu dobu jsem se ani jednou nepodívala do středu Norestu, kde jsem vyrůstala!" Zašklebila se. Tohle mi vyšlo. Proběhlo jí hlavou a musela sama sebe pochválit, jak je dobrá lhářka. Ve skutečnosti věřila ve všechna Hatiho pravidla a že je jejich dodržování vždy k jejímu dobru, i kdyby za jejich porušení nebyl žádný trest.
Jeho další větu nechala soro bez povšimnutí, jen krátce švihla ocasem. Na další slova však vesele přikývla. "Všichni jsme moc zajímaví, jenom... to nikdo neví, protože zřídkakdy lezeme ven." Zazubila se.

Chvíli jí trvalo, než pochopila Lesleyin sarkasmus, poté se však odlehčeně zasmála. "No však!" Vypískla. "A musíš uznat, že nikde jinde v Norestu tak pěknou architekturu nemají. Všude samé stromy, louky... vím všehovšudy jen o jedné stavbě v Norestu a z ní už dávno zbyly jen trosky." Potřásla hlavou. Vzpomínala na to místo, kde kdysi potkala Rufuse. Už ani nevěděla, jak se jmenovalo, bylo to tak dávno...
Při Lesině vysvětlení své situace však Omaře spadla čelist. Nebylo obvyklé, aby deviant - ještě takový nováček - tak otevřeně věřil v Hatiho. Ona sama měla zezačátku trochu problém si na novou víru zvyknout a prvních pár dnů, prvních pár dnů ji dokonce plánovala předstírat, jen aby do nové smečky zapadla. "Vidím, že to máš v hlavě srovnané." Pravila proto a upřímně, myslela to jako pochvalu. "Většinou vlkům chvíli trvá si tu zvyknout, proto také devianti a dokonce ani my věřící nesmíme z území ven, ale koukám. že ty ses aklimatizovala víc než dobře." Pousmála se a dokonce věnovala Lesley nějaké to zavrtění ocasem.
"Ha! To dává smysl!" Zasmála se. "No nevím jak ty, ale já se dokážu udržet živá i s našimi léčitelskými norami." Na tváři se jí objevil veselý úšklebek. "A... no vlastně nevím, myslím, že mi to řekla Miriam. Ta lidi nikdy nepoznala, ale snad její otec, dřívější mesiáš Batdog, ano. Nevím, toho jsem zase nepoznala já." Potřásla hlavou. "Co ty, znáš lidi? Viděla jsi je někdy? Prý jsou vysocí a chodí jen po dvou nohách,,, to mi zní docela děsivě."

Přikývla. "Dobrá, to je fér." Musela se však zarazit nad úmysly tohoto vlka. Proč se tedy přibližoval tak daleko k jejich území, když neplánoval překročit hranice? Bylo to zvláštní a Omara rychle pojala podezření, že má vlk nějaké úmysly, o kterých se zatím nepodělil. Zatím si však vše nechala pro sebe.
Opět jen krátce pokývala hlavou. Po chvíli si to však zřejmě rozmyslela, neboť se tiše uchechtla. "No, nevím." Zastříhala ušima. "Můj bratr na mě zrovna vyšší dojem nedělá, ale možná je to proto, že jsme sourozenci." Pokrčila rameny. "Občas o něm slýchám i něco, co ti zde neřeknu, protože jsi cizák... ale faktewm je, že ke mně se mnoho drbů nedostane. Snad právě proto, že bych mu to hned řekla. Můj bratr mi dal domov, víš. Rodinu, smečku, všechno, o čem jsem kdy snila. A dohlížet na to, že ostatní dodržují pravidla a nesestupují ze správné cesty, to je to nejmenší, co pro něj mohu udělat." Dokončila svůj zdlouhavý monolog a zadívala se Cielovi do očí. To, co právě řekla, zvlášť ta část o tom, že má všechno, o čem kdy mohla snít... nu, opět to nebyla úplně pravda. Ale proč by měla být upřímná k cizákovi, že.
Zvědavě obrátila hlavu na stranu. To se mi snaží zalíbit? Přoběhlo jí hlavou. Když se však více zamyslela nad odpovědí, musela uznat, že má vlk asi pravdu. Ano, skutečně byl výjimečný. Něco ji bránilo od toho ho nemilosrdně roztrhat, ani kdyby drze překročil tu hranici, kterou mu právě ukázala. "Obvykle nebývám tak shovívaná." Odpověděla proto rozvážně. Rozhodla se, že tu výjimečnost však vlkovi nepřizná, zatím ne. Cielo se musel více snažit, aby přiznala, že skutečně výjimečným byl.

"Ach!" Zahlásila a poté se zasmála. "Tak to tady budeš mít jen velice těžké, víš to? Tady jsou samé velké budovy. Po celém území, nemůžeš se jim vyhnout." Ušklíbla se, po chvíli ale zvážněla. "Lesley... proč jsi vlastně v Kultu, pokud se bojíš města? Chápu, že jsou i jiné důvody, než se přidat do naší smečky, třeba to, že jsme všichni jedna velká rodina a tak, ale nedokážu si představit, že bych se přidala a pak se snažila tady tomu všemu vyhnout." Pravila. Chtěla, aby šla starší vlčice s pravdou ven, šup šup!
Pokývala hlavou a zavrtěla ocasem. "No jasně! Já jsem tu už rok a vlastně to tady znám docela dobře. Tak pojďme." Pokývala hlavou a obrátila se čelem ke schodům, které vzápětí opatrně sestoupala. "Tohle je nemocnice, říká se tomu tak, protože když v tomhle městě ještě žili lidé, sem vodili své nemocné. Ně o jako léčitelská nora, jen... ošklivější." Pravila přitom a při posledním slově ohrnula pysky. Tenhle dům se jí nelíbil.

Zarazila se. Ona si mě nepamatuje?! Vždyť jsem ji přece zachránila! Teda, skoro. To se tedy Omarka náležitě urazila, že si Ruo-que nepamatovala svou zachránkyni. Možná to bylo prostě tím, že tehdá byla Ruo ve velkém emočním vypětí nebo možná dokonce v bezvědomí, takže dávalo naprosto smysl, že si na nic z toho večera nepamatovala. Ale to Omařin malý mozeček nedokázal pochytit, a tak se tedy urazila. "Omara." Prskla uraženě. "Sanquine Ka Só de Ainet nebo tak nějak. Nevím, kdo potřebuje rody." Pokrčila rameny,
Zavrtěla hlavou. "Nevidím, ale nevěřila jsem tomu, že bys na mě byla takhle zlá. Čekala jsem spíš nějakého tuláka, kdo se zatoulal až moc daleko bez uvědomění nějakého z nás." Odpověděla a zastřihala ušima. Nepamatuje si ji a ještě se chlubí, že ji děsí! Skandální!
"No jasně že byla!" Vypískla. Konečně, konečně si na mě začíná alespoň tréšku vzpomínat. "Ačkoliv, tam byla celá smečka, takže se nedivím, že si mě nepamatuješ. Taky bys ale měla vědět, že jsem to byla mimo jiné já, kdo tě zachraňoval v té hnusné rouře, kam jste tehdy se Suteki spadly! Nebýt mě, určitě byste tam chcíply jako nějaký zmoklý bažanti, jako pouhá kořist!" Tady Omara dala průchod svému hněvu. To by přece bylo, aby si ta nevděčnice nepamatovala svou zachránkyni!

Když se vlk omluvil a nabídl, že půjde, její pohled o něco změkl. Následný kompliment jí však vyrazil dech. Doslova. Na chvilku zapomněla dýchat, a tak se vzápětí zmítala v záchvatu kašle. Na tohle teda rozhodně zvyklá nebyla. Ani její bratr, o kterém si byla jistá, že ji moc miluje, jí komplimenty nedával, a už vůbec ne o její kráse.
Nyní se však soustředila na to, aby dostala zpátky svůj dech, a jakmile to se jí podařilo, na chvilkovou slabost zapomněla stejně tak jako na výzvu, aby ho z místa vyhodila. Snad proto ji ani nepřekvapilo, když do toho začal pan Cielo po chvíli rýpat. "Jsi v šedé zóně." Odpověděla stroze. "Teoreticky tady ještě být můžeš. Proto jsi taky ještě živý. Ale vidíš tu siluetu starého domu?" Mávla ocasem směrem k chatce sotva pár desítek metrů od nich. "Vstoupíš do dveří a jsi mrtvý vlk." Ušklíbla se. Mluvila nadlehčeně, ale kdo ví, třeba to myslela smrtelně vážně. To už se asi nedozvíme, neboť při dalším komplimentu vlčice zapomněla na všechno zlé, co Cielovi kdy chtěla udělat. Vlastně bylo docela lehké si ji takhle podmanit. Tím, že od nikoho nikdy nic pěkného neslyšela...
Pokrčila rameny. "Snad je to tím, že můj bratr je zdejší mesiáš." Odpověděla. "Kdyby zdejší alfování bylo dědičné, byla bych v řadě hned po něm, vzhledem k tomu, že nemá žádná vlčata." Dodala po chvíli. Pravda to nebyla, sourozenci byli maximálně nepokrevní a i kdyby tu nějaké pokrevní pouto bylo, nu... prostě tohle Cielovi nalhala proto, že vlastně nevěděla, proč ji matka takhle pojmenovala. Vždyť ji skoro ani nepoznala. Ani si na ni pořádně nepamatovala. A jak nad tím tak intenzivně přemýšlela, uvědomila si, že se za to vlastně malinko stydí.
"No dobře, víš jak to uděláme?" Setřásla ze sebe všechno to polichocení a zastavila tak druhého vlka, který usilovně předstíral, jak je na odchodu. "Nikomu neřeknu, že jsi tady byl. Ale ty také ne, protože kdyby se k bratrovi doneslo, že jsi tu byl a já tě nevyhnala, měla bych pěkný průšvih. A ještě větší bych měla, kdyby se dozvěděl, že jsem vstoupila byť jen krůček za hranice smečky. To totiž při svém postavení taky nesmím." Zašklebila se.

Obrátila hlavinku na stranu a povytáhla obočí, jak modročerný zmínil krásnou noc. Poté očkem hodila na oblohu, než se zase obrátila na cizího vlka, tentokrát na obličeji ještě podezíravější výraz. Byla pravda, že dnešní noc nebyla z těch nejšerednějších, co kdy viděla, ale krásnou nocí by to taky nenazvala. Měsíc zářil jen tak napůl, prosvítal přes mraky. Ty také zakrývaly všechny hvězdy, zkrátka dnes nebylo obloze co závidět. Ale možná tam u hor mají Přízračňáci pořád tak hnusně, že i běžná pouštní noc je pro ně krásná. Ušklíbla se a protočila očima. Přišlo jí zvláštní, jak málo stačilo tomuhle vlku ke štěstí. "No, tak teď to vidíš. Stojí. Teď ses dozvěděl, že někteří vlci svíti ve tmě a můžeš se zase obrátit pěkně za nosem a odejít, odkud jsi přišel. Mám dnes něco na práci a to něco rozhodně není vyhánění cizinců z území." Zavrčela, nezněla při tom nijak nebezpečně, ale přátelsky také ne.
"Že není důvod? A co třeba, že bez dovolení vstupuješ na území, kde nemáš co dělat?" Odvrátila, znějíc už o něco méně naštvaně. Na sbírání rostlinek už rezignovala, odtušila, že s tímhle vlkem to bude na delší lokte. "Omara." Odvětila otráveně. "A má smečka také bezdůvodně nikomu neubližuje, klíčové je zde však to slovíčko bezdůvodně. Jedním z důvodů je třeba víš co?" Tázavě se na něj zadívala, jakoby očekávala odpověď. Nakonec ho však odpovědět nenechala a rovnou pokračovala. "Nevíš? Tak já tě edukuju. Třeba to, když se někdo přiblíží k hranicím a odmítá odejít." Prskla po něm.

Černá vlčice se svítícími modrými znaky se potulovala po poušti, hraničící s jejich městem. Nebyla přímo za hranicemi, věděla, že tam nesmí, nebyla ale ani na území smečky. Pohybovala se v takříkajíc šedé zóně. A cože tam vlastně dělala? Nu, před pár dny se k ní donesla novina, že léčitelka smečky Silmä podlehla své vlastní hlavě. Nepřekvapovalo ji to, už delší dobu pozorovala, jak se vlčice přestává zajímat o své okolí... mimo jiné i o Omařin léčitelský výcvik, který si musela začít korigovat sama. A teď, po její sebevraždě, se musela nejen dále učit sama, ale bylo na ní i převzít roli smečkového léčitele. Smečka nějakého potřebovala a byť ona nevěděla dost, aby léčitelem byla, stále toho věděla z celé smečky nejvíce. Proto se teď pohybovala po této poušti a hledala jakousi pouštní květinu, jednu z posledních, které jí chyběly do její léčitelské sbírky, pomalu se tvořící v jejím úkrytu.
Její hledání však cosi rušilo. Měla pocit, jakoby ji někdo sledoval, ale kdykoliv se otočila za sebe, nikoho neviděla. Ach jo, už jsem paranoidní. Protočila očima a obrátila hlavu před sebe, pokračujíc v hledání oné léčivé byliny. Když se však pouští rozezněl cizí hlas, nadskočila leknutím, načež se prudce otočila. Okamžitě zaregistrovala pach, který rozhodně nepatřil její smečce. Kdepak, patřil členu Přízračných. Jejich pach už se dávno naučila rozeznávat, od Roiha. Neměla ten pach ráda, proto se na vlka nezdvořile utrhla. "Kdo jsi a co tu chceš?" Zasyčela do tmy.

Když Omara do chuděrky Ruo-que vrazila, vypískla překvapením. Sice už nebyla to malé upištěné vlče jako na jaře přede dvěma roky, ale tahle srážka v ní kousek toho vlčete vyhrabala, a tak skutečně zapištěla, jakoby ji na noe brali. Rychle však přestala, když se vzpamatovala. To se pak začala hrabat na nohy, oklepávat se a všechny tyhle věci. "Pro- Ruo-que!" Už už se začala tenému přízraku omlouvat, když si všimla, že onen "příznak" je ve skutečnosti ještě mladší než ona sama. Jednalo se totiž o Ruo, vlčici, jejíž růst sledovala sérií různých patálií, které mladou vlčici a její sestru potkávaly. Naposledy je obě viděla při ceremoniálu, který obě úspěšně splnily. Pak o dvojčatech ztratila přehled, věděla jen, že budou o malinko mladší jako ona sama, což určovalo jejich věk na zhruba dva roky. "To tys mě tady celou tu dobu děsila?" Pravila nevěřicné. Vlastně to dávalo docela smysl, kdo jiný by měl tak hravou povahu jako někdo z vlčat teď už mladých věřících, zároveň jí ale furt nemohlo jít přes čenich a hrdost, že ji skutečně vyděsil někdo mladší.

"Já vím." Zklidnila se, dokonce se na druhého vlka i usmála. "A jistě má něco důležitého na práci. On vždycky má, vždyť je mesiáš." Odpověděla samozřejmě.
Nad Baileyho další větou se zamyslela. Takhle nad tím nikdy nepřemýšlela, že možná ty srny prostě něměly jinou možnost, než stát se kořistí. Do dnes si myslela, že byli prostě tak moc dobři. "Hm, máš asi pravdu." Pravila, ale zněla najednou tak nějak posmutněle. Holt nebylo vždy pěkné, když nekomu spadl hřebínek.
Pokývala hlavou. "Když já ráda myslím na budoucnost!" Vypískla. No, možná spíš vyslovila, přece jenom už nebyla to malinké upištěné vlče. Byla skoro dospělá a musela se tak chovat. "Vím, že až budu velká, chtěla bych být apoštolem. Taky si myslím, že mi Hati nadělil do vínku mít hodně vlčat, nebo bych jich alespoň hodně chtěla.... a tak. Cožpak ty nemáš sny o budoucnosti?" Zeptala se nevinně.