Príspevky užívateľa

Zarazila se. Ona si mě nepamatuje?! Vždyť jsem ji přece zachránila! Teda, skoro. To se tedy Omarka náležitě urazila, že si Ruo-que nepamatovala svou zachránkyni. Možná to bylo prostě tím, že tehdá byla Ruo ve velkém emočním vypětí nebo možná dokonce v bezvědomí, takže dávalo naprosto smysl, že si na nic z toho večera nepamatovala. Ale to Omařin malý mozeček nedokázal pochytit, a tak se tedy urazila. "Omara." Prskla uraženě. "Sanquine Ka Só de Ainet nebo tak nějak. Nevím, kdo potřebuje rody." Pokrčila rameny,
Zavrtěla hlavou. "Nevidím, ale nevěřila jsem tomu, že bys na mě byla takhle zlá. Čekala jsem spíš nějakého tuláka, kdo se zatoulal až moc daleko bez uvědomění nějakého z nás." Odpověděla a zastřihala ušima. Nepamatuje si ji a ještě se chlubí, že ji děsí! Skandální!
"No jasně že byla!" Vypískla. Konečně, konečně si na mě začíná alespoň tréšku vzpomínat. "Ačkoliv, tam byla celá smečka, takže se nedivím, že si mě nepamatuješ. Taky bys ale měla vědět, že jsem to byla mimo jiné já, kdo tě zachraňoval v té hnusné rouře, kam jste tehdy se Suteki spadly! Nebýt mě, určitě byste tam chcíply jako nějaký zmoklý bažanti, jako pouhá kořist!" Tady Omara dala průchod svému hněvu. To by přece bylo, aby si ta nevděčnice nepamatovala svou zachránkyni!

Když se vlk omluvil a nabídl, že půjde, její pohled o něco změkl. Následný kompliment jí však vyrazil dech. Doslova. Na chvilku zapomněla dýchat, a tak se vzápětí zmítala v záchvatu kašle. Na tohle teda rozhodně zvyklá nebyla. Ani její bratr, o kterém si byla jistá, že ji moc miluje, jí komplimenty nedával, a už vůbec ne o její kráse.
Nyní se však soustředila na to, aby dostala zpátky svůj dech, a jakmile to se jí podařilo, na chvilkovou slabost zapomněla stejně tak jako na výzvu, aby ho z místa vyhodila. Snad proto ji ani nepřekvapilo, když do toho začal pan Cielo po chvíli rýpat. "Jsi v šedé zóně." Odpověděla stroze. "Teoreticky tady ještě být můžeš. Proto jsi taky ještě živý. Ale vidíš tu siluetu starého domu?" Mávla ocasem směrem k chatce sotva pár desítek metrů od nich. "Vstoupíš do dveří a jsi mrtvý vlk." Ušklíbla se. Mluvila nadlehčeně, ale kdo ví, třeba to myslela smrtelně vážně. To už se asi nedozvíme, neboť při dalším komplimentu vlčice zapomněla na všechno zlé, co Cielovi kdy chtěla udělat. Vlastně bylo docela lehké si ji takhle podmanit. Tím, že od nikoho nikdy nic pěkného neslyšela...
Pokrčila rameny. "Snad je to tím, že můj bratr je zdejší mesiáš." Odpověděla. "Kdyby zdejší alfování bylo dědičné, byla bych v řadě hned po něm, vzhledem k tomu, že nemá žádná vlčata." Dodala po chvíli. Pravda to nebyla, sourozenci byli maximálně nepokrevní a i kdyby tu nějaké pokrevní pouto bylo, nu... prostě tohle Cielovi nalhala proto, že vlastně nevěděla, proč ji matka takhle pojmenovala. Vždyť ji skoro ani nepoznala. Ani si na ni pořádně nepamatovala. A jak nad tím tak intenzivně přemýšlela, uvědomila si, že se za to vlastně malinko stydí.
"No dobře, víš jak to uděláme?" Setřásla ze sebe všechno to polichocení a zastavila tak druhého vlka, který usilovně předstíral, jak je na odchodu. "Nikomu neřeknu, že jsi tady byl. Ale ty také ne, protože kdyby se k bratrovi doneslo, že jsi tu byl a já tě nevyhnala, měla bych pěkný průšvih. A ještě větší bych měla, kdyby se dozvěděl, že jsem vstoupila byť jen krůček za hranice smečky. To totiž při svém postavení taky nesmím." Zašklebila se.

Obrátila hlavinku na stranu a povytáhla obočí, jak modročerný zmínil krásnou noc. Poté očkem hodila na oblohu, než se zase obrátila na cizího vlka, tentokrát na obličeji ještě podezíravější výraz. Byla pravda, že dnešní noc nebyla z těch nejšerednějších, co kdy viděla, ale krásnou nocí by to taky nenazvala. Měsíc zářil jen tak napůl, prosvítal přes mraky. Ty také zakrývaly všechny hvězdy, zkrátka dnes nebylo obloze co závidět. Ale možná tam u hor mají Přízračňáci pořád tak hnusně, že i běžná pouštní noc je pro ně krásná. Ušklíbla se a protočila očima. Přišlo jí zvláštní, jak málo stačilo tomuhle vlku ke štěstí. "No, tak teď to vidíš. Stojí. Teď ses dozvěděl, že někteří vlci svíti ve tmě a můžeš se zase obrátit pěkně za nosem a odejít, odkud jsi přišel. Mám dnes něco na práci a to něco rozhodně není vyhánění cizinců z území." Zavrčela, nezněla při tom nijak nebezpečně, ale přátelsky také ne.
"Že není důvod? A co třeba, že bez dovolení vstupuješ na území, kde nemáš co dělat?" Odvrátila, znějíc už o něco méně naštvaně. Na sbírání rostlinek už rezignovala, odtušila, že s tímhle vlkem to bude na delší lokte. "Omara." Odvětila otráveně. "A má smečka také bezdůvodně nikomu neubližuje, klíčové je zde však to slovíčko bezdůvodně. Jedním z důvodů je třeba víš co?" Tázavě se na něj zadívala, jakoby očekávala odpověď. Nakonec ho však odpovědět nenechala a rovnou pokračovala. "Nevíš? Tak já tě edukuju. Třeba to, když se někdo přiblíží k hranicím a odmítá odejít." Prskla po něm.

Černá vlčice se svítícími modrými znaky se potulovala po poušti, hraničící s jejich městem. Nebyla přímo za hranicemi, věděla, že tam nesmí, nebyla ale ani na území smečky. Pohybovala se v takříkajíc šedé zóně. A cože tam vlastně dělala? Nu, před pár dny se k ní donesla novina, že léčitelka smečky Silmä podlehla své vlastní hlavě. Nepřekvapovalo ji to, už delší dobu pozorovala, jak se vlčice přestává zajímat o své okolí... mimo jiné i o Omařin léčitelský výcvik, který si musela začít korigovat sama. A teď, po její sebevraždě, se musela nejen dále učit sama, ale bylo na ní i převzít roli smečkového léčitele. Smečka nějakého potřebovala a byť ona nevěděla dost, aby léčitelem byla, stále toho věděla z celé smečky nejvíce. Proto se teď pohybovala po této poušti a hledala jakousi pouštní květinu, jednu z posledních, které jí chyběly do její léčitelské sbírky, pomalu se tvořící v jejím úkrytu.
Její hledání však cosi rušilo. Měla pocit, jakoby ji někdo sledoval, ale kdykoliv se otočila za sebe, nikoho neviděla. Ach jo, už jsem paranoidní. Protočila očima a obrátila hlavu před sebe, pokračujíc v hledání oné léčivé byliny. Když se však pouští rozezněl cizí hlas, nadskočila leknutím, načež se prudce otočila. Okamžitě zaregistrovala pach, který rozhodně nepatřil její smečce. Kdepak, patřil členu Přízračných. Jejich pach už se dávno naučila rozeznávat, od Roiha. Neměla ten pach ráda, proto se na vlka nezdvořile utrhla. "Kdo jsi a co tu chceš?" Zasyčela do tmy.

Když Omara do chuděrky Ruo-que vrazila, vypískla překvapením. Sice už nebyla to malé upištěné vlče jako na jaře přede dvěma roky, ale tahle srážka v ní kousek toho vlčete vyhrabala, a tak skutečně zapištěla, jakoby ji na noe brali. Rychle však přestala, když se vzpamatovala. To se pak začala hrabat na nohy, oklepávat se a všechny tyhle věci. "Pro- Ruo-que!" Už už se začala tenému přízraku omlouvat, když si všimla, že onen "příznak" je ve skutečnosti ještě mladší než ona sama. Jednalo se totiž o Ruo, vlčici, jejíž růst sledovala sérií různých patálií, které mladou vlčici a její sestru potkávaly. Naposledy je obě viděla při ceremoniálu, který obě úspěšně splnily. Pak o dvojčatech ztratila přehled, věděla jen, že budou o malinko mladší jako ona sama, což určovalo jejich věk na zhruba dva roky. "To tys mě tady celou tu dobu děsila?" Pravila nevěřicné. Vlastně to dávalo docela smysl, kdo jiný by měl tak hravou povahu jako někdo z vlčat teď už mladých věřících, zároveň jí ale furt nemohlo jít přes čenich a hrdost, že ji skutečně vyděsil někdo mladší.

"Já vím." Zklidnila se, dokonce se na druhého vlka i usmála. "A jistě má něco důležitého na práci. On vždycky má, vždyť je mesiáš." Odpověděla samozřejmě.
Nad Baileyho další větou se zamyslela. Takhle nad tím nikdy nepřemýšlela, že možná ty srny prostě něměly jinou možnost, než stát se kořistí. Do dnes si myslela, že byli prostě tak moc dobři. "Hm, máš asi pravdu." Pravila, ale zněla najednou tak nějak posmutněle. Holt nebylo vždy pěkné, když nekomu spadl hřebínek.
Pokývala hlavou. "Když já ráda myslím na budoucnost!" Vypískla. No, možná spíš vyslovila, přece jenom už nebyla to malinké upištěné vlče. Byla skoro dospělá a musela se tak chovat. "Vím, že až budu velká, chtěla bych být apoštolem. Taky si myslím, že mi Hati nadělil do vínku mít hodně vlčat, nebo bych jich alespoň hodně chtěla.... a tak. Cožpak ty nemáš sny o budoucnosti?" Zeptala se nevinně.

Omaře zazářily očka. Její odpověď nebyla tak agresivní jako minule, když se jí zeptala na podobnou otázku či jinak projevila zájem o léčitelské umění. Možná opravdu nebude zlá, jak jsem si jako vlče myslela. Protože "stále tě to neopustilo" nezní jako ne. Omara začala bláznivě vrtit ocasem, nadšená, že nebyla napřímo odmítnuta. "To víš že ano. Chci to a už poměrně dlouho, myslím, že tak najednou mě to neopustí." Zazubila se, ze všech sil se snažíc udržet si klidný hlas. Moc se jí to ale nedařilo, smítka nadšení se jí pomalu vplétaly do hlasu. "Ano, chci se naučit být léčitelkou." Řekla starší vlčici ještě jednou, tentokrát do očí - to když drahá Silmä seskočila z vraku na zem. Jupí! Budu léčitelkou! Budu léčitelkou! Budu léčitelkou! Přestože ještě nedostala definitivní ano, Omara už si představovala, jak pomáhá ostatním vlkům a léčí je.

Omara se bezcílně toulala po území tak dlouho, až narazila na místo zvané domy. Tady to ještě pořádně neznala, byli tu jen jednou s Anukim v rámci špionáže diplomatické expedice, kterou Kult prováděl s Azarynem. Ach, Anuki... Srdce jí najednou posmutnělo po zemřelém kamarádovi. Vydala se tedy rovnou na místo za dvě chatky, kde kdysi s Anukim byli, snad aby uctila jeho památku. Hati, proč jsi nám jenom musel Anukiho sebrat... Nadávala na svého vlastního boha, zatímco stála mezi dvěmi nevysokými obydlími a přemýšlela nad zemřelým kamarádem. O jejich společném výletě do lunaparku, o špionáži, dokonce i o Miriam, jeho jistě stále truchlící sestřičce. Dvě pozůstalé, Miriam a Noctra, to neměly vůbec lehké. Omara slyšela, že nedlouho předtím zemřel ještě Miriamin otec, t muselo být jistě také náročné. I když smutek sama nepociťovala, dokázala vycítit Miriaminu změnu v chování. Mladá sice zvládla vlčecí ceremoniál, ale jinak jakoby se z ní vytratila duše. Ach, proč ne někdo jiný... Omara najednou potřásla hlavou, aby vyhnala takové myšlenky z hlavy. Někdo ji sledoval, zaslechla totiž zapraskání nějaké větvičky. "Je tu někdo?" Zvolala a otočila se kolem své osy, hlas plný strachu.

Omara si zřejmě všimla Baileyho zaraženosti, neboť na ni v zápětí odpověděla. "Jó, Nirix má ségru, Nikdo mi to tady nevěří a furt to musím všem připomínat. Ale je to pravda!" Omara se zašklebila. Už z toho byla otrávená, jak jí to nikdo ve smečce nevěřil. Skoro jakoby si měla napsat na čelo velkým písmem "NIRIXOVA SESTRA". Mno nic. Baileyho další slova Omaru poněkud uklidnily. Nevymlouval jí to, jen odpověděl na její otázku. "Ach, škoda. Už jsem ho dobré tři dny neviděla." Potřásla hlavou. Výjimečně tou dobou nebyla zalezlá ve svém nově objeveném úkrytu, ale socializovala se s ostatními. A hledala Nixe. Bůh ví, co mu vlastně chtěla.
"Ráda tě poznávám." Pravila jen uniformně, než se přesunula k dalšímu tématu. "Ach ano, pamatuju si. Ulovili jsme tehdy tolik srnek!" Omara byla ráda, že se i přes svůj tehdy ještě malý vzrůst mohla zapojit. "To teda byla." Zazubila se. Rebélie, to bylo její. I s tou zimou souhlasila. "Nejkrutější zima, co jsem kdy zažila. Přestože jsem zatím zažila jen dvě, ale... určitě už krutější ani nezažiju, tohle bylo peklo." Odpověděla, ochotně se zapojujíc do Baileyho small talku.

Omara pokývala hlavou. "Aha." Najednou všechno chápala. Jistě bylo normální být vyděšený, když byl někdo krátce v nvé smečce. Ona sice takto vyděšená nebývala, spíš zvědavá, ale... ona se taky do Kultu dostala ještě jako poměrně malé a nerozvážné vlče. Navíc byla celou dobu pod křídly samotného mesiáše, Nirixe. "Mno a... záš vůbec území, když jsi tu nová?" Zeptala se Omara se zaujetím a zavrtěla přitom ocasem. "Chápes, pokud ne, mohla bych tě tady třeba provést... teda jestli chceš." Navrhla barevné vlčce vesele a opět zavrtěla ocasem, až se malá světýlka na jejím chvostu vesele rozvrkočely. Omara měla ráda cizince. Nejenže byla ráda na vyšším postu než ostatní - což teď už byla alespoň nad devianty - ale taky se s nimi daly vést zajímavé konverzace. A co lépe - ještě si pamatovali život mimo Kult. A o tom se malá Omara vždycky byla ochotná něco dozvědět.

Zašklebila se. "Já mám jenom dobré nápady." V očích Omaře zazářily šibalské jiskřičky. Vydala se poté za Erorou a pousmála se, když jí vlčice řekla, že ji ráda poznává. Jelikož sama už onu větu také řekla, jen se pousmála, pokývala hlavou a a pokračovala v průzkumu. Teď s příchodem jara věichni opustili jejich společný úkryt, takže byl vesměs opuštěný. Páchlo to tu smrtí, snad tu ještě někde zbýval pozůstatek Anuiho, a zatuchlinou - ta se tu kdovíkde vzala. Omara vlezla do nejbližšího pokojíčku. Pamatovala si, že ten vystýlala společně se svým bratrem jako pelech pro něj a pro ni. Znala toto místo dobře, navíc bylo skoro u vchodu, takže se dokázala rychle dostat ven a docvnitř. Nenašla tu však nic zajímavého, a tak po chvíli pokračovala dále. Očkem přitom hodila po Eroře, snad jestli ji ještě následuje.
Na její slova se jen zasmála. "Já taky ne. Ale brácha je mesiáš a takový mesiáš tady může všechno, takže pokud řkl, že já jsem jeho sestrou, prostě se tak stalo." Pokrčila rameny. Teď už jí to přišlo normální.

Omara seděla schovaná ve zřícenině jakéhosi bistra a tiše nadávala. Hlava ji po tom zběsilém manévku skutečně bolela, navíc byla z tohoto zážitku stále ještě poměrně vyděšená. Milá Ruo, onen příznak noci, se jistě teď výborně bavil, že by se podobně bavila i druhá strana, to se však říct nedalo. Po chvíi se Omara rozhodla, že se onomu nočnímu přízraku pomstí. A tak se zvedla a vydala se zpět. Pokud se Ruo-que skutečně vydala za ní, pak na sebe zřejmě někde ve dveřích narazily. Nebo rovnou vrazily, to by bylo nemotorné Omaře podobné. A tak se taky zřejmě stalo. Omara ze dveří vyběhla, celá připravená to tajemnému nočnímu příznaku vytmavit, a vrazila Ruo-que přímo do obličeje.

Chuděrku Omaru vlastně docela vyděsilo, jak cizinka nadskočila, proto zapištěla taky. A tak tam stály proti sobě, obě pištící jak sirény. Tento stav naštěstí netrval příliš dlouho, minimálně Omara se brzy uklidnila, i když stále působila poněkud zaraženě. "Nechtěla jsem tě vyděsit!" Pískla hned, jakmile přestala pištět i ta druhá. ůA nemusíš se obhajovat, nic jsi přece neprovedla." Prohodila poté a zamyšleně se na vlčici zadívala. Bylo zvláštní, jak se hned začala omlouvat a div že neprosit o odpuštění. Hati ví, co se jí v minulosti muselo přihodit, že se takhle chová." Potřásla hlavou. "Ráda tě poznávám, Lesley. A vůbec, jsi v pořádku?" Zeptala se vlčice poté a starostlivě se na ni zadívala - byť její starostlivý výraz zakryl závoj tmy.

Omara se pomalu, ale neúprosně blížila k nedalekému autu. Nevěděla, co ji tam čeká, a aby byla upřímá, vlastně už se docela bála. Teď si byla skoro jistá, že ji někdo sleduje. Jen nevěděla, kdo. "Tak vylez, ty mrško jedna." Prohodila, zašklebila se a s těmito slovy nakoukla škvírou v oknědo auta. Jenomže tam... nikdo. Omara strčila svůj krk ještě o něco dále, tam, kam jí nevelká mezera v pootevřeném okýnku dovolila. Musí tu přece někde být... Koukala dál, když v tom se ozvalo zavrzání autobusu. Omara nadskočila, hlavu však měla před takovým pohybem uvězněnou v okénku - bylo nutné ji jen pomalu vytahovat - takže si ji div neutrhla. Kfvůli tomu zpanikařila ještě víc, takže ji poté jen po částech vyrvala ven, škubajíc jí, a pak se i s bolavou hlavou rozběhla pryč.

Silmä neměla pravdu. Omara totiž skutečně vlastně přišla jen tak. Tedy, tady byla zrovna na obhlídce území, ale k Silmě se nachomýtla náhodou. Ale když už tu byla, rozhodla se s ní provést krátký rozhovor, kor když se jí slečna Silmä zeptala, co má na srdci. Omara si odkašlala a udělala dlouhou, možná až trochu dramatickou pauzu. "Silmo." Oslovila druhou vlčici a zadívala se na jakýsi prostor oddělující od sebe dva činžáky. Furt měla pocit, že ji vlčice nemá ráda a teď ještě víc, když se jí zeptala, jestli něco potřebuje. Upřímně to neznělo moc vlídně, |O|mara si však vzpomněla na Noctřina slova. Kje to hodná vlčice, jen to občas neumí vyjádřit. Nebo tak si to alesoň v hlavě Omarka převyprávěla. Proto se zhluboka nadechla, obrátila zrak zpět ke starší vlčici a spustila. "Byla bys ochotná mě učit léčitelství?"