Príspevky užívateľa

Omara tam stála, vyděšená. Nevěděla, co dělat. Někdo tu určitě byl! A zřejmě si z ní tropil žerty, neboť se na její zavolání odmítl ukázat. A tak se jen tak točila v kruhu, čenichala, a nic z toho. Dokázala sice cítit velice slabý pach nějakého vlka, ale jelikož byla fakt špatná na používáníi svého čumáku - nikdo ji to nikdy pořádně nenaučil - nedokázala určit, jestli se tu ten vlk stále nacházel, nebo jestli to byl nějaký starý pach. Ostatně, starých oachů tu bylo vlastně docela hodně. Onen cizí vlk, co tam šramotil v okolí, jistě nebyl jediný, kdo se tady v poslední době ukázal. Mno jo, vždyť se právě nacházeli v centru území smečky, žejo.
Omara najednou něco zahlédla. Nevěděla, jestli se jí něco nezdá, ale přišlo jí, že někdo musel přeběhnout mezi jednou z budov a jakýmsi starým vrakem. A nebyla by to Omara, kdyby tady neudělala nějakou hloupost. V tuhle chvíli se vydala právě za tím autem - kdyby tam byla nějaká příšera, aby ji měla přichystanou jako na talíři. "Hej, kdo jsi?" Zavolala znovu a udělala dalších pár kroků.

"Hmm, asi máš pravdu." Odpověděla zamyšleně. Aby pravdu řekla, nikdy vlastně nepřemýšlela nad tím, jak tady tohle místo vypadá. Jen nechala smečku, aby ji sem zavedla, vytvořila si tu úkryt a pak sem beztak chodila spát ve chvíli, kdy už byla polomrtvá únavou, takže na nějaké prozkoumávání beztak nezbyl čas. Byla totiž v takovou chvíli ráda, že to vůbec doklopýtala až do úkrytu. "Ale tvou místnost bohužel neznám, jenom tu svou a marodku. Ale když už jsme tady, co kdybychom trochu prozkoumaly zbytek botanické? Přiznám se ti, že jsem nikdy jindy jinde než v tomto skleníku nebyla." Navrhla, na tvářích stále ještě veselý, poťouchlý úsměv. "Přitom možná narazíme i na tvůj úkryt, přece jenom ta dřevěná deska musí být zvenku." Dodala, hned jak jí tato myšlenka naskočila do jejího malého mozečku.
"Ráda tě poznávám." Zavrtěla ocasem a rozpohybovala tak světýlka na svém ocase. "Erora, zajímavé jméno." Napadlo ji ještě po chvilce. "Můj bratr je mesiáš, Nirix." Zazubila se po chvíli. Byla na tento fakt hrdá, přesto k němu musela ještě něco dodat. "Ale on není doopravdy můj bratr, jenom jako. Přišla jsem sem do Kultu sama, ale on se mě ujal a řekl mi, že můžu být jeho sestrou. Ale rodiče máme jiné." Pousmála se.

"Chápu." Přikývla mladší vlčice a povzbudivě se usmála na tu druhou. "Proto je dobře, že ty apoštolem nejsi, což?" Byla ráda, že si každý mohl vybrat, jakouroli chce v Hatiho smečce zastávat, a Hati sám jim to neurčoval. Věřila sice, že by vybral pro každého to, na co se nejvíce hodí, ale... co když ne? Nebo co když by vlk chtěl zastávat jinou pozici, než na kterou se hodí|? Věřila, že by vlkům měla být dána možnost volby, a to i kdyby si vybrali něco, na co nemají přirozené předpoklady. Vše se dá přece dobře naučit. A cítit se nesvý ve své roli pro smečku, to nemohlo býti nic dobrého.
Na další Noctřina slova už jen tiše přikývla. "Na začátku mostu? To celkem dává smysl, myslím, že tam má někde úkryt. Už jsem tam jednou byla a v jeho okolí jsem strávila několik dní, to když jsem od ní chytila letošní nemoc." Pravila Omarka ještě nakonec a pak se pomalu zvedla. "Uh, tak já půjdu, ano? Bylo hezké si s tebou takhle popovídat." Usmála se a pak už se skutečně vydala k Silmě.

Omara byla nervózní, že na místě byla první. Už už odcházela a šla hledat, kam že se ceremoniál přesunul, když tu najednou začali přicházet další vlci. A tak tedy zůstala na místě a s napětím sledovala, kde tedy jsou dnešní ceremoniálníci.
Ani na to nemusela čekat dlouho, všechny tři vlčata se dostavily mezi prvními. Poté už se jen chviličku počkalo na ostatní členy smečky, které ceremoniál zajímal, a mohlo se začít. Omara se zhluboka nadechla a svůj dech také na chvilku zadržela, když byla vlčata vhozena do krvavé vody. Škoda že s námi nemůže být i Anuki... Posteskla si na chvilku, hledíc na jeho sestřičku, svou kamarádku Miriam. "Joo, Miriam, bojuj!" Svůj žal však brzo přetvořila do odhodlání psychicky podporovat černou vlčku, plahočící se směrem k okraji bazénu. A tak volala, křičela, zkrátka podporovala všemi svými silami. Jistě přitom zvládla i zajásat nad přežitím Ruo a Suteki, poté však pospíchala za Miriam - hned jak byla vlčice očištěna svou matkou. "Jupí! Zvládla jsi to! Já věděla, že to zvládneš!" Kdyby měla ruce, jistě by teď mladou vlčici objala. Ona však ruce neměla, a tak Miriam lehké přitisknutí čumáku na čumák muselo stačit.

Omara pokývala hlavou, asi jakože chápe. "Je to tady fakt rozlehlý, co? No jo, když se někam musí vecpat celá smečka..." Hlavou hned na to ´ještě potřásla, asi jakože to dobře vymyslela nebo tak něco. Omara holt nebyla nejostřejší tužkou v penále, zřídkakdy však šetřila na sebechvále. Chválila se za každou maličkost a zvyšovala tak svou sebelásku. "Jestli chceš, pomůžu ti hledat. Ale budeš mě muset navigovat, úkrytů je tu hodně." Navrhla druhé vlčici a prohlídla si ji od hlavy k patě. Hm. Je celkem hezká. Proběhlo jí hlavou a Omara se pousmála. Ani si nevšimla jejích šesti nohou, ty se zřejmě ztratily ve tmě. Nebo byly mladé modročerné prostě jedno, ono když tu jsou vlci s křídly, proč by tu nemohli být vlci se šesti nohama, že. "Jsem Omara. A jsem ničí, rodinu už jsem dlouho neviděla. Ale mám tu ve smečce bratra." Odpověděla, zřejmě ne úplně chápaje otázku, čí je. "A ty?" Zeptala se poté.

Stále toho mnoho neviděla, tma uvnitř šachty by se skutečně dala krájet. Klopýtala přes kameny, snažíc se nespadnout do vody. Tu sice zatím nemohla vidět, ale slyšela její tlumené zurčení. Konečně. Překonala poslední zatáčku a její smysly se konečně vyjasnily. Našla Ruo i Suteki! Teď už je mohla vidět, v jejich šachtě bylo o něco více světla, snad jak sem vlčice spadly. Co se to však dělo? Zdálo se, že Ruo-que se agresivně sápe po své sestře. "Hej! Nech ji!" Zvolala a už už se pokoušela od sebe vlčata odtrhnout, když tu dorazili další vlci a situaci vyřešili. Všechno se to najednou seběhlo strašně rychle, další, co slyšela, byl jen zvuk hučící vody a hlas jejího brášky, ať okamžitě zdrhne tam, odkud přišla. Teď nebyl čas na odmlouvání, vydala se tedy zpátky. Jak spěchala, ve tmě se několikrát přerazila či narazila čumákem do zdi. Na jednom místě jí dokonce začal slabě krvácet, snad od nějaké ostré hrany trčící ve zdi. Omaře to bylo jedno. Byla plně soustředěna na příkaz utéct, a to taky udělala. Za chvíli už se sápala ven zpátky na zem.

Omara se mlsně cpala myškou, okolí si mnoho nevšímala. Dokonce ani když dojedla - spořádala celou myšku i s kostmi. Svět kolem ní ji stále pramálo zajímal. Místo toho byla zasněná, snila nad další myškou. Nebo snad zajícem? Těžko říci. Před očima jí probíhal obrázek šťastné Omary pobíhající po louce a honící jakési nekonkrétní zvíře. Černomodrá vlčice si posteskla. V Kultu jí bylo dobře, né že ne, ale příroda jí semtam chyběla. A že na ni tento stesk musel přijít zrovna dnes! Dokonce si nejdříve ani nevšimla Ruo-que, která s hlasitým zavrzáním otevřela dveře. Až když se postavila za výlohu a začala ji tam pozorovat, Omara sebou trhla. Upřímně, Ruo byla poměrně dobře schovaná a Omara tak netušila, kde je. Měla však pocit, že ji někdo pozoruje, a ten pocit ne a ne odejít. "Haló?" Zvolala do prostoru. "Je tu někdo?" Dodala, hlas třesoucí se strachy. Ač nerada, musela přiznat, že se pekelně bála. Byla vyklepaná jak osika, upřímně. Na život ve tě už si zvykla, ale jelikož se jí přrozeně bála, sem tam ji ještě něco vyděsilo.

Omarka zrovna ležela v pelíšku, který si na začátku zimy s Nirixem postavili, a spinkala jako miminko. Zrovna se jí zdál nějaký divoký sen. Ze spánku třepala nohama, švihala ocasem, semtak dokonce zaštěkala. Vypadalo to, jakoby ze spaní někoho lovila, či se snad prala? Kdo ví!
Po nějaké době se nakonec probudila. Protáhla se jako kočka a vylezla z místnosti do centrální chodby. Rozhlédla se, ujišťujíc se, že je opravdu tma a může tedy vylézt, anakonec pokračovala ven ze skleníků. Byla už sice věřící, ale ceremoniál s tvořením plášťů ještě neabsolvovala, žádný tedy nevlastnila a nebylo jí tak umožněno být vzhůru i ve dne. Omaře to však nevadilo. Byla na noc zvyklá, přece jenom už tu žila nějaký ten pátek.
Nu, jak balo řečeno, pomalu směřovala k východu. Jakmile se konečně vymotala ze skleníkového labyrintu, opět se rozhlédla kolem sebe - a co nevidí! Jakási vlčice se tam potuluje, zřejmě neúspěšně hledajíc vchod. Omara povytáhla obočí. To si nepamatovala, kudy dovnitř? Byla to snad cizinka? Mladé vlčici se naježily chlupy na krku a ona zavětřila. Vetřelkyně tak moc v centru území, to se jí vůbec nepozdávalo. Naštěstí musela konstatovat, že vlčice páchla venkem jen trochu, starý pach zastřený silným pachem kultím. Omara pokývala hlavou a rozhodla se tedy vlčici pomoct. "Hej, ty." Prohodila. "Hledáš něco?" Tázala se s hlavičkou rozpustile nakloněnou na stranu.

Silmä nebyla jediná vlčice kultí smečky, co se za této jasné noci vydala na procházku. Nu, na procházku se vydali asi všichni. Nebo na lov, na obhlídku, na cokoliv. Kulťané totiž žili nocí. Činžáky ale, zdá se, zely prázdnotou. Až na Silmu, která tam někde podřimovala. Omara chtěla být na chvilinku sama, a proto právě do těchto končin zavítala. Našlapovala opatrně, jakoby nechtěla ticho noci vyrušit. Nespěchala, naopak. Užívala si ticho a klid. Ani jedno ze zmíněných jí nebylo normálně nijak blízké, byla poměrně hyperaktivní vlčicí, které bylo vždy všude plno. I ona však potřebovala jednou za čas vypnout. A to se mělo stát právě dnes. Nebo taky ne. Hned co totiž vstoupila do areálu činžáků, povšimla si jedné ze svých spolučlenek smečky. Nezlobila se. Chtěla sice být sama, ale společnpst jedné vlčice snad nebude vadit. Doufejme tedy, že nebude vadit ona jí. Se Silmou měla zatím poměrně smíšené zkušenosti. Měla tu vlčici ráda, a obdivovala ji za její léčitelské schopnosti, vlčice však, zdá se, nesdílela její nadšení. Omara se ji přesto rozhodla pozdravit, snad ze slušnosti k vyššímu postavení. "Zdravím." Prohodila nenuceně a přiblížila se ještě o pár kroků směrem k vraku, na kterém Silm'a odpočívala.

Ještě chvíli hledala, jestli je ten vlk, který se s ní nachází v továrně, její bratr či někdo jiný, koho už lépe zná. Měla pocit, že už snad zná celou smečku, až na výjimky. Ten, kdo na ni ale promluvil, nebyl nikdo známý.
Omara sebou trhla, když ji pozdravil cizí hlas. "Uh, ahoj." Pozdravila druhého vlka, taktéž poněkud neutrálně. "Uh, ne, to nebude třeba." Zavrtěla hlavou. "Jen jsem myslela, že to je on, který se tady se mnou nachází. Nečekala jsem zrovna... tebe." Pověděla Baileymu, stále tváříc se tak jako... nijak. Jakmile však byla tázána na brášku, očka se jí rozzářily, jeden by přísahal, že se rozzářily i světýlka v jějí srsti. "Nix!" Vypískla a zavrtěla ocasem. "Tedy, on je to pan mesiáš, Nirix. Ale pro mne je to bráška Nix." Pousmála se. Najednou měla hned dobrou náladu. Jediný dotaz jí změnil pohled na tohoto nového vlka. "Mimochodem, už jsem tě párkrát viděla na zasedáních, ale nikdy jsem s tebou pomalu nemluvila. Vlastně ani neznám tvé jméno a je možné, že ty zase neznáš to mé. Takže... já jsem Omara, a ty?" Otázala se vlka vesele, načež mu věnovala jeden dlouhý pohled. Oskenovala si ho od hlavy až k patě. Vůbec nevypadal jako kulťan, narozdíl od ostatních členů této smečky na sobě neměl ani chloupek černé srsti. Skoro každý člen smečky ho měl. Vlastně možná úplně každý, až tady na pana zlatého retrívra. To však neznamenalo, že by se ho měla pokusit ze smečky nějak vyloučit, to nene. Omara byla hodná vlčice, hodná na všechny.

I ona věnovala Anukimu jeden pěkný, zubatý úsměv. Líbil se jí. Doufala, že brzo budou kámoši. Chyběl by jí, kdyby najednou zmizel z jejího života, přestože ho znala jen několik desítek minut. "Ach tak, no, upřímně, já taky." Ušklíbla se. Možná by ještě něco dodala, kdyby pak do ní chudák bourák Anuki nenarazil. A tak se vyráchala čumákem v bahně, no. Stává se, zvlášť někomu tak neobratnému, jako Omara byla.
Slečná Omara vykulila na pána Anukiho očka. "Jak to myslíš, jak to poznáš?" Zeptala se vyjeveně. "No však... to je přece jasný. Prostě se ti to místo najednou líbí. Najdeš si nějakou noru nebo koutek nebo prostě nějakej pelíšek, kterej je... tvůj. Prostě tvůj." Povídala tedy přerušovaně. Skutečně byla vyjevená, čekala všechny možné otázky až na tuhle.

oprava reportu
Omara

- na samém začátku zimy se přidala do Kultu, aby byla zimu vůbec schopna přežít
- hned poté se účastnila shromáždění Kultu ve Staré továrně
- během celé zimy potkávala více a více členů smečky (Nirix, Miriam, Silmä, Anuki, Noctra, Chris, Bailey, Ruo-que, Lesley - některé hry stále probíhají) a utužovala svou víru v Hatiho
- společně s Baileym, Chrisem a Noctrou pomocí léčky pro smečku ulovila celé stádo srn a zajistila tak potravu na mnoho dní dopředu
- pomáhala opravovat smečkový úkryt v botanické zahradě, na kterém se shodli na radě
- zúčastnila se také záchrany dvou noviců, kteří se na nábřeží propadli pod zem (stále probíhá)
- špehovala diplomatické jednání Kultu a Azarynu (stále probíhá)
- během svého zkoumání území se přimotala do úkrytu Silmě, od které následně chytila nemoc
- jelikož byla nemoc podchycena brzo, rychle se s pomocí Silminých bylinek také vyléčila
- splnila smečkový ceremoniál a stala se Věřícím (Věřícím už oficiálně je, ale hra stále probíhá)
- nakonec se zúčastnila ceremoniálu vlčat (stále probíhá)

Omara vystoupala ještě o patro výš a prošmejdila celé podlaží, než zase sestoupala dolu. Ne že by na ni nečekalo ještě posledních několik pater nemocnice, ale něco ji dolů táhlo, jakoby tam dole byl někdo, s kým by měla zažít další dobrodružství. A skutečně, na nějakou vlčici narazila hned u schodiště, respektive u vchodu. Upřímně, svým zbarvením se sem vlčka ani trochu nehodila. Co si tak Omara povšimla, v Kultě byla většina vlků černých nebo alespoň tmavých, až tedy na Baileyho, ten v přítomnosti ostatních působil jako slon v porcelánu. Ale tato slečna, ta byla úplně nový level. Neměla ani přirozené vlčí barvy - no, přiznejme si, Omary svítící kožíšek také nevypadal zrovna přirozeně - ale to nevadilo, spíš... ty barvy, kterými její kožíšek zářil. Dokonce i ve tmě dokázala Omarka poznat vlčici na několik metrů před sebou, protože barvy její srsti byly prostě tak světlounké. Jako cukrová vata, kdyby Omara věděla, co to je. Omara nicméně nesoudila, už od pohledu se jí vlčice docela líbila. A proto ji hned nadšeně pozdravila. "Ahoj! Tebe jsem tady ještě neviděla. J8 jsem Omara, a ty?" Vypískla vesele.

Omara vykulenýma očima zírala na Anukiho, vylézajícího na houpačky. Co to ten vlk dělá? Blázen! Proběhlo jí prvně hlavou, ale nakonec se nechala zlákat. Houpačky vypadaly děsivě, jak se tam tak houpaly v měsíčním světle, vrzajíc, ale Anuki vypadal, že ví, co dělá. A tak si počkala na jednu z méně se houpajících houpaček a když se přihoupla k ní, vyskočila na ni. Prvně se jí trošku zamotal svět, ale jakmile si její orgány zase zvykly na trochu pozměněný pohyb, udělalo se jí zase dobře. A co víc, zjistila, že ji houpání vlastně velice baví. Tak moc, že dokonce ani nechtěla slézt a běžet dál, nakonec ale neochotně seskočila. "To víš, že to bylo lepší." Zašklebila se přitom. "Ale chápeš, já tu nejsem tak dlouho, tak tyhle idský vymoženosti ještě neznám." Dodala pak.
Jak zastavila, Anuki do ní narazil a oba pak udělali pár kotrmelců v blátivém povrchu lunaparku. Jakmile se zase sesbírali, otřepali a dostali bláto z kožichu, Omara si sedla na zadek. "Skutečně ne? Zvláštní. Já myslela, že každý má své oblíbené místo. I já ho měla, jak tady v Kultu, tak před příchodem do něj, venku." Vysvětlovala.

Mladý zelenočerný vlk pokračoval dále ve svém zkoumání norestského území. Musel kostatovat, že byl přešťastný z toho, že sníh začal pomalu tát. Brzo se na území vrátí zvířata, vylezou z nor a on je bude moci ulovit. Bude mít po dlouhé době zase co do tlamy.
A vlastně, proč si nezalovit právě teď? Myšlenka na čerstvou mrtvolu proběhla Tae'hovi hlavou a on se musel olíznout. Nejedl už několik dnů a teď jak na to myslel, měl neskutečný hlad. A tak se rozhlédl kolem sebe a následně začal větřit. Zezačátku nebyl úspěšný, ale pak ho do nosu uhodil pach králíka. Očekával, že to bude nějaký vyhublý kus, ale i to pro něj teď znamenalo hodně. Byl teď tak hladový, že by chroupal i holé kosti. Alespoň morek by z nich mohl vysát.
A tak se vydal za oním pachem, přikrčený k zemi, aby si ho kořist nevšimla. Za chvíli už zajíce i viděl. Vypadal dezorientovaný, zřejmě vylezl ze své nory příliš brzo a teď nemohl najít cestu zpátky. Tím lépe pro Tae'hu. Zelenáč se přiblížil až na zhruba dva metry od něj a pak hop! Rozběhl se a za chvíli už měl nebohého králíka v tlapách. Nepřišlo mu vhodné zvíře zbytečně týrat, a tak ho usmrtil jedním dobře mířeným kousnutím do krční páteře. A bylo to. Tae'ha se mohl pustit do hodování.