Príspevky užívateľa

Tři, dva, jedna, teď! Zpoza jednoho z aut vyběhla malá myš a hned za ní jakési stvoření. Bylo z většiny černé, ve tmě noci tedy nebylo poznat, o koho se jedná. Prozrazovalo ho jen svítící modré pruhy na kožichu, zářící jako lampy, které v centru města už dávno nefugovaly, Byla to Omara, deviantka smečky zvané Kult, sídlící právě v tomto opuštěném městě. Právě byla na důležité misi aka lovu této malé myšky. Zda měla takový hlad, že se spokojila i s kostnatou myší, nebo jen hledala rozptýlení, teď ho našla. Než totiž stačila myš zalézt pod další nejbližší auto, už ji měla mladá vlčice v packách. V dalším momentu se ozvalo křupnutí, to jak Omara urvala malému zviřátku jedním dobře mířeným kousnutím hlavu. Myška, chuděrka, ani nepípla. Nu a v další chvilce už Omara hodovala, netrvalo to dlouho a myška už utovala celá do jejího žaludku. Omara se mlsně olízla. Chtělo by to ještě jednu. Proběhlo jí hlavou. Zřejmě měla vážně hlad.

Chrisův ne zrovna zdvořilý pozdrav malou Omaru nijak nerozhodil. Zřejmě byla na takové chování zvyklá. Oni Kulťané bývali často strozí a upřímně, Omara se také pomalu učila takovému chování.
"Myslím, že jsem, ale klidně mi to můžeš zopakovat. Nebo víš co? Já ti to povím a ty mne kdyžtak doplň." Navrhla, udělala pauzu na nádech a hned zase spustila. "Takže, mám za úkol dva dny probdít, tedy být beze spánku, vody a potravy, a rozjímat přitom nad Hatim a co pro mne znamená. Po skončení tohoto ceremoniálu, při kterém mě ty budeš hlídat, abych náhodou nezhřešila, se dostavím za bráchou, tedy Nirixem, a sdělím mu, co jsem mezitím vymyslela. Pokud on uzná, že jsem vymyslela něco dostatečného, povýší mě na věřícího a daruje mi plášť. Je to tak správně?" Obrátila se po skončení tohoto proslovu na svého budoucího nepokrevního bratra číslo dvě a tázavě natočila hlavu na stranu.

Kde se vzala, tu se vzala, mezi činžáky se objevila černomodrá vlčice. Působila dobře živená a co se týče velikosti, už se také začala blížit výšce a postavě dospělého jedince, pobyt v Kultu jí tedy zřejmě prospíval. Nesla se nocí jako přízrak a zanechávala po sobě jen slabou světelnou stopu. Probíhala mezi jednotlivými výškovými budovami, semtak se zastavila, aby se rozhlédla, po chvíli se ale zase rozběhla. Zdálo se, že něco hledá, nebo se snad pokouší lovit? Bůh, v jejím případě tedy Hati, ví. Nebo byla jen na obhlídce území, i to bylo možné. I přes své nevysoké postavení ve smečce brala své členství vážně a snažila se být smečce co největším přínosem. To byla Omara, noční světelný přízrak a zároveň loajální členka své smečky a věrná následovnice boha Hatiho.

Omara netušila, jakého dárku se jí od Verdandi má dostat. A sama měla skutečně velký hlad, proto rovnou navrhla řešení. "Kdybychom měli fakt štěstí, mohli bychom ulovit ty zajíce dva, co myslíš? Ať je dost pro obě." Pousmála se a zavrtěla ocasem. Poté přikývla. Verdin plán se jí docela líbil. Rozložení energie, kterou každá musela na svůj podíl práce vynaložit, bylo nevyrovnané, ale nevyrovnaný byl také podíl zkušeností, které každá vlčice měla. Proto nijak neprotestovala a jen nechala Verdandi dělat svou práci.
Po nějaké době však Omara usoudila, že to druhé vlčici moc trvá a jala se taky stopování kořisti. Stále se držela blízko Verd, kdyby přece jenom na něco narazila, ale čenichala teď sama. Byla však pramálo úspěšná, a tak velký kus práce skutečně nechala na modré. Králíka, na kterého se teď modrá vrhala, si všimla také, avšak až po ní. Nelezla jí tedy do zelí, a tak se jen přikrčila a čekala, až k ní kořist sama doběhne.

Zašklebila se na Anukiho poznámku a naoko předstírala, že ho do ocásku kousne ještě jednou. Tentokrát se však zastavila těsně před tím a na ocas už tak její zoubky nedopadly.
Jak řekla, tak i udělala. Na Anukiho nečekala, asi tak nějak předpokládala, že ji bude následovat, a rovnou vyběhla pryč. Její předpoklad byl správný, mladší vlček se skutečně vydal za ní. A tak chvíli obíhali lunapark, štěkali na houpačky rozhoupané větrem - tedy alespoň Omara, co Anuki, to kdo ví, prošmejdili každý kout. Jakmile to skutečně vypadalo, že už byly v každé části lunaparku, Omara se náhle zastavila. Smykem, takže je dost možné, že do ní chudáček Anuki vrazil a oba se svalili na zem nebo tak nějak. "Co je tvé oblíbené místo tady v KUltu? Já mám docela ráda železnici, je tam mnoho hezkých úkrytů!" To, že si tam rovnou vyzdobila jeden, který odteď považovala za svůj, už nedodala. Místo toho jen s hlavičkou natočenou na stranu čekala na Anukiho odpověď.

Měsíc se s měsícem sešel a Omara opět vstupovala do staré továrny. Zde vůbec poprvé potkala svou, tehdy ještě novopečenou, smečku. Nyní byla o pár měsíců starší, pomalu se připravující na rituál na věřícího a prostředí Kultu už znala jako své boty. Tak, jako se jí dříve špatně začínalo věřit v Hatiho, teď by pro něj byla ochotna obětovat své prvorozené vlče. A nyní stála opět na prahu té nehezké budovy, však ideální pro srážení většího množství lidí, vlků, kohokoliv. Měsíční světlo, které jí stále dopadalo na část těla, dělalo její srst lesklou jako železo. Ve tmě noci zářivé body na jejím tělě, spojené s její magií, zářily jako lampičky.
Omara se rozhlédla. Koho asi hledala? To jsme se měli už brzy dozvědět. "Bráško?" Protrhla nakonec ticho svým zaštěkáním.

Jakmile se Omarka taky promořila neznámou nemocí a byla konečně vypuštěna ze Silmina úkrytu, vydala se prvně za svým bratrem. Trval na tom, že nad ní bude držet ochrannou packu a ona se obávala, že se o ni bude bát, neobjevila se totiž ve společném úkrytu pěkně dlouho. Zde ji kromě bratra čekala ta příjemná novinka, že má možnost postoupit v postavení smečky a stát se věřícím. Kulturu Kultu už znala, přesto dostala další instrukce ohledně ceremoniálu, který ji měl čekat. Netrvalo to však dlouho a Omara už byla na cestě na vrakoviště, kde se měla setkat se svým prozatímním dozorcem, Huntleym, řečeným Chrisem. A skutečně, hned, jak ono vrakoviště trochu prozkoumala, na Chrise narazila. "Zdravím." Pozdravila šedivého soudce zdvořile a možná mu vystřihla i nějakou tu poklonu. "Myslím, že jsem připravena. Můžeme začít?" Zeptala se.

Omara už také nic neřekla k tématu bolesti ze ztráty smečky. Jen tam chvilku tiše stála, jakoby držela minutku ticha za své členství v Přízračných. Nu což, alespoň bylo dobré, že se ho rozhodla takto obřadně pohřbít a už se nad tím nadále nestresovat. Když totiž opět zvedla hlavu, vypadala o moc šťastnější. "Ach jo." Brzy však zase posmutněla. Skutečně teď neměla dostatek sil na to, aby cestovala znovu po celém Norestu. Mohla by to zkusit, ale nevěděla, na kolik by tím riskovala svůj život. "Mno, uvidím. Promyslím to a třeba se na tu cestu nakonec vydám. Tak jako tak díky za tip." Usmála se na starší vlčici, dokonce i trochu zavrtěla ocasem.
"Ano, souhlasím. Je možné, že tu nic nenajdeme, ale alespoň to stojí za zkoušku. Mám totiž ukrutný hlad," A jak řekla, jako na zavolanou jí hlasitě zakručelo v břiše. Snad i Verdandi to musela slyšet. "Souhlasím, tak pojďme." Lovit zrovna dvakrát neuměla, ale odhodlání jí rozhodně nechybělo. Na nějakou vysokou si jistě netroufala, to se jí přece nepodařilo snad nikdy, navíc byla i na svůj věk opravdu malinká, ale alespoň nějakého zmateného zajíce by snad ulovit mohly.

"Ach." Pokývala moudře hlavou, jakoby teď už plně chápala. Vždyť ona také o stu svou přišla, předtože si ji ani nepamatovala. I tak ale bolelo, že kdysi jistě měla někoho, kdo se o ni staral a dával jí lásku, a teď už nemá. "Já taky." Prohodila také poměrně neutrálním tónem, avšak nějaké náznaky toho, jak ji celá tahle situace bolí, tam byly.
Zarazila se. Vlk o Ignisu nemluvil jako o té smečce zlých vlků, jak byla učena Přízračnými. To bylo zvláštní. "Aha." To bylo jediné, na co se zmohla. Víc neřekla, protože skutečně nevěděla, co na to říct. Tak tam jen tak zaraženě stála a přemýšlela, jestli lže tento vlk, nebo Přízrační. A pokud lhali Přízrační, co když tohle byla jen jedna z mnoha věcí, o kterých jí lhali? To Omara nevěděla. Najednou však byla vytrhnuta ze zamyšlení a očka se jí rozzářila. "Ty bys mě vzal s sebou?" Vypískla, najednou celá nadšená.

Zamračila se. Furt se jí to nechtělo věřit, ale Miriam vypadala vskutku důveryhodně. "No, uvidíme." Prohodila proto jen a nechala to plavat. Místo toho se zakousla chuděrce Miriam do ucha a poté s pobavením pozorovala, jak mladší vlčice vypískla. "A máš to!" Zazubila se na ni a aby bylo jasné, že to myslela ze srandy, zavrtěla ještě k tomu ocasem.
Jakmile se mladší vlčice vydala k východu, Omara ji následovala. "Nebojíš se? Ani příšer, které tady na tebe v noci čekají? Bububu!" Pokračovala s děláním si legrace z nebohé Miriam. Náhle se však zarazila, Miřin nápad najít je podle pachu totiž byl nanejvýš dobrý. "To bychom mohli." Omara vykoukla ven z knihovny a zadívala se na oblohu. "Ale brzo se bude rozednívat, musíme rychle." Prohodila a na nic nečekala, vyběhla ven z knihovny. Ani nevěděla, jaký pach ti dva mají, očekávala ale, že bude alespoň trochu podobný Miriam. A kdyby ne, Miriam je přece znala, tak mohla vést ona.

Provinile se na Anukiho zadívala, i když v té tmě to asi nebylo vidět. "Tak promiň." Pípla, tím ale považovala věc za vyřešenou. Nepotřebovala dál slyšet, jaká je špatná, raději se věnovala tomu, co tmavý vlček spustil poté. "Tak přece jenom jsi její bráška!" Vypískla vesele. "Hm, ne. Jenom tebe." Vyplázla na druhého vlčka jazyk. "Ale když už jsme u toho zdravení, ráda tě poznávám." Přikývla, usmála se a nakonec ještě zavrtěla na druhého vlčka ocasem.
Na chvíli se odmlčela, jakoby čekala, zda dostane ještě nějakou odpověď. POkud nic dalšího nepřicházelo, opět spustila. "Proč jsi vlastně tady? Zkoumáš území, jako já?" Zeptala se vesele. "A pokud ano, jdeme tedy zkoumat?" Konečně se postavila na nohy. Poté se rozběhla směrem ke středu Lunaparku. Na Anukiho nečekala, jakoby předpokládala, že za ní vlk prostě poběží sám.

Jak starší vlčice řekla, tak se taky stalo. Prvních pár dnů Omara necítila nic, a tak se jen tak poflakovala po úkrytu a učila se zkoumat nové bylinky. U toho bombardovala chuděru Silmu dotazy týkajícími se léčitelství, na které drahá Silmä možná odpovídala a možná také ne. Tak jako tak, dotazy nepřestávaly padat do pléna. Omara už holt byla zvědavou vlčicí.
Po zhruba třech dnech se však něco jakoby změnilo. Omara se náhle probudila unavená, jakoby spát vůbec nešla. Náladu měla taky na bodu mrazu, už ani zkoumat bylinky ji nebavilo. Kdo by se jí podíval do tlamy, všiml by si, že se jí na jazyku začaly objevovat drobné, tmavé tečky. A pak to přišlo. Jednoho večera, kdy ležela v pelechu a usínala, ji náhle chytil takový záchvat kašle, až se jí z toho zamotala hlava. A od té doby kašlala čím dál tím více a vypadala? No, strašně.
"Silmo." Zasípala po jednom takovém záchvatu. "Já jsem to od tebe asi fakt chytla. Nemáš něco, co by na to pomáhalo?" Zakňourala a zadívala se prosebně do oněch dvou, tří párů očí.

Přikývla, jakoby tohle už sama dávno věděla. "Máš pravdu." Dodala ještě a pousmála se. S jednou z hlavních lovců smečky a navíc o dost starší členkou se hádat nebude. Proto pak už ztichla a jen dále se zaujetím poslouchala, co měla starší černá vlčice na srdci. Při větě o víře v Hatiho trochu posmutněla. Doufala, že se brzy dostane ven a potká znova třeba Majdalenku, ale Noctra měla pravdu, že už si teď asi nebudou mít moc co říci. Omara se rozhodla zasvětit svůj život Hatimu. Před pár měsíci by ještě nevěřila, že se tohle stane, ale teď už v kultího boha věřila celým svým srdcem a byla mu ochotna obětovat cokoliv. "Myslíš, že si nebudu mít co říct ani se svými starými kamarády tuláky, které jsem měla, než jsem se přidala do smečky?" Zeptala se posmutněle. Majdalenka jí skutečně moc chyběla. Nemohla se dočkat, až bude mít vyšší postavení a bude ji moct zase navštívit, i když momentálně neměla tušení, kde se vlčice nachází. "Mně trochu chybí ta volnost, víš. Měla jsem sice celý život hlad a byla mi každou chvíli zima, bylaq jsem špinavá a osamělá, ale měla jsem svobodu. Tady ji nemám. Ne že bych kvůli tomu plánovala ze smečky utéct, to ne, mám se tu skvěle, ale... no, nemůžu se dočkat, až zase budu moct chodit ven." Posteskla si.
"Jo, to jsem pochopila." Zašklebila se. "Zatím se ke mně Silmä chová dost... zvláštně. Ale to nevadí, určitě si na sebe časem zvykneme. Navíc, je to jediná léčitelka ve smečce, časem jí přece musí dojít, že své umění musí předat někomu jinému. Chápeš, kdyby třeba onemocněla, někdo jí ublížil nebo tak, bude sama potřebovat někoho, kdo se o ni postará." Pokývala hlavou důležitě, jakoby už bylo jasné, že ten někdo, kdo se bude starat, bude Omara sama.

Pokývala hlavou, celá natěšená, že bude konečně jednou taky důležitá. "Dobře. Jdu dovnitř." Řekla a už už se začala hrabat dolů, když jí její plány překazil HUntley. Chvíli ho poslouchala a mračila se čím dál tím víc. Chtěl jí překazit její plány. Chtěl zničit její důležitost. Zlý Chris! Jakmile tedy skonšil, razantně zavrtěla hlavou. "To nepůjde." Řekla a byť se snažila znít normálně a dospěle, spíš ty slova vyprskla. "Jeden z nás musí hlídat a já to být nemůžu. Kdyby se ti něco stalo, asi těžko tě budu sama tahat ven. Takže já lezu, ty hlídáš. Čekej tady." V zápalu momentu jí vůbec nevadilo rozkazovat někomu o tolik výše postavenému. A tak pokud ji nikdo fyzicky nezastavil, s náhlým náporem adrenalinu v krvi už se sápala dovnitř.
Dostat se dovnitř nebyl zas takový problém, díra byla spíš jezevčí než vlčí, ale ona přece jenom byla takový vlčí jezevec. Malinká a tak. No zkrátka se tam snadno vešla. Vevnitř to už ale bylo těžší. Jakmile se dostala přímo do šachty, díra se sice rozšířila a ona se tak mohla dokonce i posunout o pál kroků na stranu, s jejím viděním to ale bylo horší. Byla už sice zvyklá na noc a sice i na tu, kdy před mraky vůbec nesvítil měsíc, tady by se však tma dala krájet. Omara mžourala před sebe, ale ať se snažila, jak se snažila, neviděla na metr před sebe. "Nic nevidím!" Zvolala, ale těžko říct, zda ji vůbec bylo slyšet. Snažila se alespoň opatrně našlapovat, aby taky někam nespadla. "Ruo? Suteki?" Volala na dvě vlčata, která měla za úkol zachránit. "Jste tu někde?" Ještě jednou se rozhlédla kolem sebe, opět však zcela marně - nic neviděla.

Prováděla zrovna jednu ze svých dalších obhlídek teď už docela známého území, když najednou zaslechla zavytí. Tentokrát nebylo Chrisovo, přesto znělo podobně naléhavě, proto se rozhodla tím směrem vydat - co kdyby někdo potřeboval její pomocnou packu, že.
Nacházela se relativně daleko, a tak jí pěknou chvíli trvalo, než dorazila na místo. Jakmile byla blízko, vykulila oči. Cizinci! Chtěla vyštěknout, ale na poslední chvíli se zdržela. Možná by neměla takto zle štěkat, zvlášť když na místě už byl i její bratr s oběma svými zástupci a něco vyjednávali. V tu chvíli si uvědomila, že ve tmě musí zářit jako světluška, a tak rychle zajela za nejbližší dům. A co tam nevidí! Její dávný kamarád, Anuki. Vesele se zašklebila a popadla ho za ocas, tak, jak mu provedla kdysi v lunaparku. Jen doufala, že tentokrát nevypískne tak jako minule.