Príspevky užívateľa

Černá vlčice to zjevně vzala docela dobře - alespoň se neohnila jako její předchozí společnost. Naopak se na jejím výrazu těžko jeden dočkal emoce. Peggy připomínala leklou rybu, kterou někdo pleskl na kámen a nechal ji, aby se tam plácala, dokud nepřišla o dech. To byl taky mezi touto vlčicí a rybou jediný rozdíl. Černá dýchala.
"Um... jo. Jo, dobrý, pardon, za někým jsem šla a..."
Zvedla hlavu a rozhlédla se. Byl pryč. Jeho ocas i všechno, co si myslela že vidí. Zhluboka se nadechla a vydechla a na krátko sevřela víčka. Byl to přelud? Zdálo se jí to? Pronásledovali ji sourozenci do Norestu? Nebo snad... ona je? Nechtěla to vědět. Upřímně nechtěla. Přišla sem žít vlastní, nový život a ne se nechat stalkovat přeludy rodiny. Vlastně už docela chtěla jít domů, když nad tím tak jako uvažovala. "Náhodou jste neviděla vlčici s vílími křidélky, co?" optala se jí. Všichni ostatní okolo se bavili spolu a sražení dvou těles si nevšímali. Konečně a trochu neobratně se vydrápala na nohy. Byla přetažená a unavená a netušila kam jít.

Civěla a to nestydatě a dostala za to nepěkný kousanec do zadnice. Teda, samozřejmě ne reálně, jen... jen... ta vlčice po ní vyštěkla a Peggy neváhala vycenit zuby na vlastní obranu. Jako varování. Pokud si myslela, že po ní bude řvát, tak se zjevně pomátla - ona tu totiž ani nechtěla bejt, natož aby po sobě nechala štěkat! Jak se ale zdálo, vlčice se rychle uklidnila a tulačka předpokládala, že to má co dělat s tím kde jsou spíš než s jejími vyceněnými zuby. Budiž. Zuby zmizely pod pysky, ale zatímco vlčice jí věnovala úsměvy, Peggy se tvářila chladně a vlastně jen důstojně zvedla hlavu.
Jenže vlčice pokračovala s rozhovorem o květinách, které měla v kožichu a vlčice jí věnovala nedůvěřivý pohled. Hm.
"Uvažovala jsem nad tím, že to musí bolet," přiznala zcela bez okolků. Tady se nezadrhávala jako předtím s Evar'lou, protože se jí úvodní reakce zpříčila a to zamávalo s její náladou i jejím postojem. "Vyrůstají ze svalů? To musí být minimálně nepříjemné."

Po předchozích seznámeních si nebyla vůbec jistá tím, jak se vlastně z celého místa cítí. Jedno ale bylo jasné, zatím ji nikdo neukousal a tak si mohla trochu vydechnout. Zamířila, samozřejmě, k občerstvení, ke kterému se snažila prodrat i předtím a jala se naplnit si břicho dobrým, čerstvě uloveným masem - kdo by tak mohl opovrhnout tím, že tu něco čekalo. Pokud tu něco čekalo, žejo. Ale co by to bylo za ples bez bufetu?
Zcela upřímně, ačkoliv by to nikomu nepřiznala, cítila se v tento moment poměrně nemístně, skoro až jako socka. Vždyť podívejme se na ni, nejen že se nacpala na území cizí smečky a nejen že tu obtěžovala zdejší, a jistě pozvané, osoby, ale taky se tu teď krmila do syta. A možná že by se cítila docela špatně i delší dobu, ale cosi zahlédla koutkem oka.
Šedočerný stín.
To samo o sobě samozřejmě nebylo tak vyjímečné - bylo tu dost černých vlků, ale tenhle byl speciální. Odstoupila bokem a srdce se jí náhle rozbušilo.
"S dovolením, s dovolením, pardon, pardon," prohrnula se menší skupinkou vlků a rychle za ním pokračovala. Tmavý ocas, který kdesi v davu viděla, jí v hrudi vytvořil malou černou díru. Jakoby všechny důvody, proč sem přišla, najednou zmizely. Jakoby neutekla tomu, co doma zůstalo. A pak se při dalším manévru nešikovně srazila v někým dalším, načež ouchnula, udělala pár kroků zpátky a posadila se na zadek.

Kdo znal Peggy, ten věděl, že se bude snažit všem a všemu na tomto místě vyhýbat jak jen to jde. Jenže nejen že už stihla narazit do člena Přízračných a k tomu do vysokého, pohledného (a taky takového nemocně vypadajícího Uhlíka), ale taky se tu motala pod tlapky kde komu. Tady prošel obr, u kterého si myslela, že ji snad zašlápne, tady se zastavil jiný černý vlk a tudy prošel nějaký chlupáč s křídly. Nakrčila nad tím čenich. I když se pomalu začínala uvolňovat, pořád to nebylo dost na to, aby si tu poklidně vykračovala s ocáskem nahoru a křenila se u toho od ucha k uchu. Pochopte, ona byla podezíravá.
Slyšela zkazky, slyšela hromadu věcí a... a...
Peggy se zarazila, její oči upřené vpřed. Tentokrát ne kvůli tomu, že byl někdo vysoký a nebo někdo nebo měl křídla (ačkoliv křídla toho taky byla součástí), ale kvůli tomu, že ta daná postava obrůstala květy. Snažila se rozeznat, zda jsou na její tělo jen připevněné, ale měla docela špatný pocit, že to musí být něco prorůstající kůží. Byl to parazit? Něco nebezpečného? Na rozdíl od křídel, která by jiný normálně přidělil ptákům, byly rostliny obrůstající vlka něco tak tak neznámého, že ji to jednoduše zarazilo a zůstala stát na místě přikovaná absolutním zmatkem a pocitem vlastní žluči v krku nad myšlenkou toho, jak moc to muselo bolet.

Kdyby chudák věděla, že je z ní stejně vyschízovanej jako ona z něho, možná by zvedla ocas, zasmála se a odešla. Někam k občerstvení, kde by si zacpala pusu, aby měla výmluvu proč už s nikým nemluvit. Jenomže!! On to nedal vědět. Nah, jen se tvářil tvrdě a drsně, jako správnej milagovec - což samozřejmě Peggy neměla jak vědět.
"Pěkné jméno, pěkné jméno," opáčila rychle, aby nepadlo další, dlouhé ticho a mohla se nějak... pustit do konverzace. Jenomže pak opět nastalo - protože Peggy se zapomněla představit. "...um, jsem Peggy. Úplně... odnikud?" měla by říct, že je Peggy z Domova? Peggy od Ossianem-pojmenovaných-míst? Notak, takhle to nefungovalo. Neměla přívlastek a ani smečku, prostě tu existovala.
"Oh, jo, ano! To je-" udělala otočku na místě, oháňkou pleskla chudáka Evar'lu přes čelist a vůbec se tím nezaobírala, "-od šikovné slečny jménem Majdalenka. Přijímá i zakázky," dovtípila se rychle, protože netušila jak jinak Majdu představit větší sortě zákazníků. "Poprosila mě o reklamu, haha..."
Bylo jí trapně. Hrozně trapně. Takže... "A vy... ty? Vy! Máte hezký přívěšek Evar... lo." A rychle na něj poukázala tlapičkou.
Vnitřní panika neustupovala.

Peggy nečekala, že na ni někdo promluví. Nebo že promluví kdesi z vršku nad její hlavou. Konečně tak vykulila oči a podívala se na toho, kdo se rozhodl její neetické interakce chytit a mluvit na ni. ???? Co to? Proč? Jak?? Huh?
A tak na sebe dvojice chvilku civěla v absolutní tichosti, dokud uhlík znovu nepromluvil.
Prudce se narovnala, snad dokonce i zvedla hlavu, aby vypadala důstojně a rozhlédla se po Majdě, aby na ni zavolala, aby ji Majda mohla zachránit.
KDYŽ JSEM ŘÍKALA, ŽE ZA MNOU NEMÁŠ CHODIT, NEMĚLO TO BÝT I NAOPAK!
A tak si odkašlala, nahodila co nejmilejší výraz a i když to působilo trochu krkolomně, jeden z nich se usmívat nemusel, protože Uhlík se tvářil jakoby mu zrovna ulítly včely. Jen teda míň včely a víc ulítly.
"Aha, aha, ceremonie s ohněm. Ahoj, ahoj-" vydala ze sebe rychle, jenže to už černý začal poukazovat na nějakou kytku a Peggy se na něj podívala s takovým zmatkem, že jí chvíli trvalo, než se zaměřila na to, co jí vůbec ukazoval. Uuuuh... vlastně asi ani ne. "Ne, upřímně, vůbec netuším, takže... takže... vy jste zdejší... pane... Uhlíku?" pokusila se nadhodit, i když v ní každý atom hlásil, že se má zvednout a frnknout třeba do toho zapálení, aby tam mohla zhynout pomalou, bídnou smrtí a nemusela žít se vzpomínkou na tuto interakci.

4 (Daněk)

Že z něj nebude cítit žádné napětí? Oho, kdepak, protože chudák zrzek cítil napětí z ní! Nejen že uskočila sotva se k ní přiblížil, ale žluté oči si ho taky měřily, jakoby snad čekala, že ji klouček namaže na chleba a spořádá tady a teď.
"Eh, um, huh, ahoj?" podívejme jak klidně a vyrovnaně mu odpověděla! No není čeho se bát, jen stačí špatný krok a jeden spadne ze skály a ke své smrti. Všechno je v pořádku, žejo?
"Hele, hele, drž si ale trošku odstup, jo? Je to tu pěkně vysoké a i když na to nevypadáš, kdo ví jestli zrovna dneska nemáš zálusk na vlčí maso." Kanibalové! Nazrzlí ještě k tomu, nojo! Klidně tu mohli být! Vždyť i o Majdě se tak trochu domnívala, že by mohl být jeden z nich. I když... to asi nebylo pravděpodobné. Povzdechla si. "Promiň, ale neznáme se a upřímně nevím co si myslet o cizím, co se ke mě šine jen tak. Třebaže vypadáš mile, uvolněně... třeba je to jen hra."
A ona ji hrála velmi nerada.

3 (Majdalenka)

Vlčice byla zaseknutá a Peggy nebyla o moc moudřejší, než když ji slyšela z dálky. už jen proto, že ta drobná, vílkovská slečna nebyla zaseknutá ani nijak... no, tak, jak by z jejího vřeštění čekala. A vlčice? Vlčice vřeštěla dál, ó jak vřeštěla! Hlasitě a do všech stran, až z toho Peggy musela stáhnout uši k hlavě a několik netopýrků se pustilo její srsti a jednoduše uletělo. No... dobře. Takže vřeštící potvory se nezbaví, dokud jí nepomůže.
"...aha."
No, netušila sice, o jaké jitřence to vůbec mluví a kdo ta žena Lesley vlastně jako byla, ale rozhodně si dokázala představit, že ta žena ji tu nechala zhynout schválně, protože na ni vílka pořvávala jak na lesy. Možná by taky měla...? Jenže ona vílka řvala dál a urputněji a ptala se na své slunéčko a šedohnědá si dlouze povzdechla. No fajn. No dobře. Takže řvaní se dneska nevyhne. To se asi občas tak jako dělo, že.
"No tak s sebou neškubej, když budeš, tak ti ta noha upadne," pohrozila jí, jakoby vílka nebyla víc než jen malé vlče, které do pacek Peggy spadlo zcela náhodně a teď se z nich nemohlo dostat, třebaže si to obě dvě skutečně přály. "A amputaci nechceš, že ne? No jasně že ne. Pojď sem," začala, ale pak zavrtěla hlavou. No ona vlastně nemůže. A tak se Peggy, byť docela nespokojeně - tvářila se, jak kdyby kousala šťovík - vydala k ní a sedla si před tu malou, uřvanou osobu se - zatím - čtyřma nohama.

Na celou tu parádu přišla pozdě. Možná tedy ne dost pozdě, ale pozdě na to, aby slyšela úvodní proslov a viděla hrdého krále Nihilu. Jeden mohl už jen čekat, až na něj narazí a udělá ze sebe hlupáka, protože nebude mít ponětí, kdo to k sakru je, že?
"No, prosím - když tam někdo vycení zuby, všechno se to rozprchne a ušlape to ty nejmenší. Kdyby něco, schovej se pod toho největšího, pod toho se asi i vlezeš," podotkla k Majdě, která ji donutila přijít. Tedy, na tak úplně. Ona se vlastně donutila přijít sama, protože jakmile se na ples víc optala a přišlo jí, že je Majdalenka celá nadšená, že její spolubydlící potřebuje její pomoc s vystrojením. A ona jaksi neměla to srdce jí vysvětlit, že nějaký ples a Nihil zní jako skupina idiotů, kteří před sebou bude zvedat ocasy a přechcávat se v tom, kdo dovede oblízat těm ostatním tlamu co nejlíp.
A tak, jak se to mělo, skončila na plese taky. Cítila se upřímně jako šunka v housce, jen aby si z ní někdo ukousl. A jako tulák mezi tolika smečkami? Jo, tak to i nejspíš dopadne. Jen doufala, že bude chutná a nebudou jí kýtu okusovat jen proto, že jim rostou mléčňáky.
"Jdu se seznamovat. Kdyby něco, tak mě nemusíš hledat," mávla ocasem a jakmile sešla z cestičky a koutkem oka zahlédla, že se něco pálí, zpozorněla. A... aha! Zajímavé. Že by nějaká vysoce postavená vlčice? Cosi tam pronášela, ale Peggy byla docela daleko, mezi vlky se neprodírala jakoby se snad až štítila, a nakonec si tak odstoupila bokem a snažila se přijít na to, co to tam ta vlčka organizuje. Ono jich tam totiž bylo víc, ale samozřejmě, ta jedna byla hlasitější a dávala jim pokyny.
"Huh... významná?" zahučela si pro sebe víceméně bez rozmyslu, zatímco bezmyšlenkovitě prostrčila hlavu okolo vlka, co doteď seděl před ní a trochu i blokoval její výhled. Samozřejmě že si nemohla vybrat nikoho jiného, než byl Evar'la, syn přízračných.
Alespoň měla dost slušnosti na to, aby si mezi nimi udržela odstup a nepoškrábala ho parožím, které měla zavěšené okolo krku a přes plece jako otevřou čelist hlubokých moří. Okolo krku měla provázek se šípky zachráněnými prvním mrazem - a nebo Majdou - a na záda se jí na provázcích táhly taky, doplněné občasným peřím, které bylo podobné na to na její tlapě a kořenu ocasu. Skutečná princezna, jen na té etiketě se muselo zamakat, co?

2 (Daněk)

Hory. Nebylo to zrovna místo, kam by Peggy vyrážela často. Těžko se tu přeci jen hledala potrava. Vždyť co by tu lovila? Kamzíky? Horské ryby? Alespoň tu měla několik tepajících srdéček, které se jí držely a poskytovaly jí drobné plamínky tepla. Co by bez těch drobných savců, co jí pořád rejdili kožichem, dělala? Mrzla? Heh.
Ne že by ten mráz byl kdo ví jak příjemný... a ta meluzína taky nepomáhá.
Odfrkla si a přidala do kroku. Důvodem, proč se sem dnes vypravila, byl rozhled. I když se jí sníh lepil na tělo a nepříjemně se jí po hodinách zadíral mezi bříška tlapek, Peggy vytrvávala. Potřebovala přesně vědět, kde se to ocitla a kam zamířit. Měla hlad, samozřejmě, vločky jí vítr fučel do očí a štípaly ji, ale aspoň měla cíl. Pro teď. Možná že později prostě někde zapadne do sněhu a zůstane tam...
Od odchodu od rodiny se zima zdála být těžší, ale naposledy se jednalo sotva o její konec. Teď ji bude muset protrpět celou, včetně začátku. Nešťastně zacvakala zuby a brodila se dál. Alespoň že vítr se začal uklidňovat... a s tím mrazivým vánkem se k Peggy cosi dostalo. Pach. Nakrčila čenich a zastavila, váhajíc. Tam nahoře proti sněhu zářil zrzavý kožich, vlk jakoby pokropený sněhem a zároveň sněhem pokropený byl. Trochu se zamračila a posunula ve své srsti nahoru netopýrka, který ji tahal za dlouho srst na břiše a Peggy se to příliš nezamlouvalo. Pro teď zůstala potichu, ostražitě zrzavou tečku sledovala - neměla ale příliš iluzí, že by si jí snad její společnost nevšimla.

1 (Majdalenka)

Když vstoupila na území Norestu, vlastně to původně ani nepocítila. Nechala nohy aby ji nesly kamkoliv vpřed a rozhlížela se, zda v bahně a písku nespatří otisknuté tlapky jiného predátora. K jejímu překvapení jich viděla mnoho - ať dorazila kamkoliv, tohle místo vlky jistě nestrádalo. V břiše cítila uzlík nejistoty a musela se zhluboka nadechnout než se zase posunula vpřed.
Přeci tu není šance, že bych potkala kohokoliv z rodiny.
A taky nebyla kdo ví jaký vytrénovaný bojovník, ale kdyby na ni někdo vycenil zuby, dokázala je vycenit zpátky. Doby kdy se laskavě dělila o úlovky a o bezpečné nory byly pryč. Proč taky? Vždyť jí to nic nepřineslo, jen strádání a rozšiřování té černé díry v jejím hrudníku, která se po odchodu Marion jenom zvětšovala.
Ucítila, jak se jí v srsti zavrtěl jeden z jejích unavených společníků a vyškrábal se o trochu výš, aby ze srsti nesklouzával a Gi na něj v podstatě nereagovala. Po přespávání v jeskyních si zvykla, že se na ni začali netopýři lepit. Připisovala to tomu, že se v jejich okolí nacházela tak dlouho, až si jednoduše vtiskli svůj pach do její srsti. Reagovali vůbec netopýři na pach? Nebyla si jistá - ale ten malý pohyb si začala brát spíše jako pohlazení než pohyb něčeho nechutného, co se tunelovalo její srstí jako brouk.
A - výkřik. Kdesi nedaleko se vzneslo hejno ptáků a chvíli je následovala pohledem, zatímco očima se dívala po okolí. Past? Hulákal někdo, aby si pochutnal na takovém dobrém, vlčím mase? Samozřejmě, ona vlčí maso a nikdy nejedla a kanibala ani nepotkala, ale musíte zase chápat, že jeden na cestách slyší opravdu hodně zkazek a povídek. A taková močálová monstra, co žerou vlky, nebyla úplně nová. Sama je sestře kdysi vyprávěla.
Ale tohle není močál. A nikdo další tu není.
Mimoděk zamířila směrem, kde se daný vlk nacházel... a brzy uviděla něco, co ji absolutně paralyzovalo.
Rozenou blbost ve vlčí formě.

Hlásím se >:3

Jméno: Peggy
Přezdívka: Gi
Věk: 5 let - únor
Matka: Kristy
Otec: Ishisah
Sourozenci:
(její vrh) Ossian, Heidi, Jimmy
(jiný vrh) Marion
Další rodina: /
Charakteristika:
Vlčice s tmavou maskou a dobrým srdcem... většinu času. Peggy se narodila jako rozená pohodářka, která nikdy nevyhledávala konflikty a spíše se je snažila vyřešit slovy než rvaním. S postupem času sice stále zůstávala docela důstojným pacifistou, ale ten absolutní klid a pohoda se nahradily podivným ostřím, po kterém vlčice sáhne kdykoliv kdy se cítí upřímně unavená hloupostí svého okolí a nebo všeho má už jednoduše dost.
Kde se nacházela absolutní energie zlatého retrívra, tam pořád zlaté srdce je, ale mírně pokulhává za občas až příliš osobními poznámkami a zasyčeními, které vlčice jednoduše nedokáže zastavit a už jí letí z úst. Občas se i dodnes stává obětí výbuchů energie, které se značí jistou hravostí a hyperaktivitou, ale rozhodně to není tak časté jako kdysi předtím. Naučila se totiž myslet především na sebe a i když moc na názor ostatních nedá, pořád se jí mírně dotýká, když se jí někdo vysmívá za její povahové rysy.
Ačkoliv to odmítá přiznat, rodina je jí stále nade vše a nikdy by na ni nedala dopustit. To se samozřejmě netýká jen vlastní krve, protože rodina je pro Peggy poměrně obsáhlý pojem. Za někoho jí blízkého by dala tlapku do ohně a nechala se jím zcela pohltit. To se ale lehko řekne když nikoho takového ve svém životě momentálně nemá, že?

Minulost:
Peggy se narodila jako jedna ze čtveřice vlčat. Společně s Ossianem, Heidi a Jimmym vyrůstala a snažila se vždy být se svými sourozenci za dobře. To znamenalo, že jim nosila pěkné kamínky, které zrovna objevila, že jim donesla úlovek a nebo že s nimi jednoduše prováděla nejrůznější bláznoviny.
Po dvou letech se však ke smečce přidal ještě někdo další - nejmladší sestra, Marion. I té dělala, co na očích viděla. Snažila se, aby jejich drobná sestra byla šťastná a vyrostla v láskyplnou vlčici, jež miluje svou rodinu a svůj život.
Nic v životě ji nepřipravilo na šílenství, které popadlo Ossiana. Kdy začal vyprávět o měsíci a o bohu. Peggy to ze začátku připisovala dětinskosti, ale více a více se ukazovalo, že její bratr celou věc myslí vážně. Ačkoliv k němu nikdy za jeho myšlenky nenávist, rozhodně to vyvolalo potřebu si mezi ní a Ossianem vytvořit odstup. Co bylo nejhorší bylo to, jak jej začínal vnímat zbytek rodiny. Nikdo jeho hlásání o bohu Hatim neschvaloval - kromě Marion. Marion, kterou se snažila od podobné situace v životě uchránit.
Když oba dva zdánlivě ze dne na den zmizeli, rozhodla se je nevydat hledat. Soustředila se na rodinu a ne na stesk, který po svých zmizelých sourozencích cítila. Někdo by tvrdil, že bylo dobře, že odešli. Možná, že tam, kam šli, je někdo alespoň bude chtít poslouchat. Peggy však strádala, když byla rodina rozeštvána - a rozhodla se proto udělat ve svém životě zásadní změnu.
Peggy se v těchto letech změnila. Uzavřela. Zvážněla a jeden by až řekl, že možná trochu zmršela.
Odešla, pro své vlastní dobro. Nechtěla myslet na rodinu, co nechala za sebou a ani na Ossiana s Marion, kteří je opustili. Bylo na čase si najít vlastní štěstí.

Zajímavosti:
- Peggy má přirozeně lehký a elegantní krok
- Často v její srsti najdete drobnosti, od berušek po náhodné kvítky a jehličí
- Má skutečně silný vztah s ptactvem a i díky tomu většinu ptáků neloví
- Vždy se v jejím okolí drží pár netopýru, ať už dřímajících nebo při lovu
- Nosí na těle kožené proužky, které jí na těle drží modré kamínky a peří

Magie: Vespertilio
Magie, kterou si přinesla do tohoto světa, je magie úzce spojená s jejím hlasem a netopýry. Dokáže vydat zvuk na poměrně vysokých frekvencích a tyto drobné savce tak přilákat a nebo vystrašit. Zvířata se jí snaží bezmyšlenkovitě pomoct a to nošením drobných dárečků jako je hmyz a nebo peří, odtržením pozornosti od její maličkosti a útokem na nepřítele, nebo nošením bylinek. Většinu času se taky nejedná o reálné netopýry, ale magicky vytvořené, což si Peggy nejspíše ani neuvědomuje. Pokud by se však v okolí nacházela netopýří komunita, mohla by je stále přivolat.
Ačkoliv její hlas v bezmagických zónách nefunguje, již přivolaní, reální netopýři se jí i nadále drží a často se jí jen povalují v srsti a nijak neinteragují s okolím dokud magie není znovu nastolena.
Netopýři s ní nedokážou hovořit jejím jazykem a většinou se chovají intuitivně, ačkoliv je svým hlasem může navést k jednoduchým činnostem. Pod tyto činnosti spadá například hledání (ač nelze přímo specifikovat co má netopýr hledat) nebo útok.

Obrázky:



Doplňky: Peří a korálky upnuté na kožených proužcích přes kořen ocasu a tlapku
Discord jméno: strangekami