Príspevky užívateľa

A co tím myslela, že jí přijde 'víc vhod'? Peggy si docela rychlým, kritickým pohledem přejela svoje tělo. No, samozřejmě nebyla natolik vypasená jako členka Přízračných, ale taky nebyla úplně pravda, že by zas tak strádala. Rozhodla se však tento komentář a jeho možnost narážky na její tělesnou konstituci pro teď ignorovat.
"Ano, ano! Jmenoval se snad nějak... um... hm... Eva...?" bezradně pokrčila rameny. Nějaká Eva to byla, ona si ho pamatovala spíše jako Uhlíka. A byl to pěkný, vyrostlý uhlík! Kdepak mu byl konec? "Připomínáš mi ho, to ale nejspíš bude tou tmavou srstí." A tím, že jinak moc vlků zatím v Norestu nepotkala.
"Ne, nemyslím, že by se mi něco takového stalo," naklonila zmateně hlavu na stranu. "Líbí se ti někdo? Proto jsi tady venku a vypadáš tak ztraceně? Někdo z těch vašich přízračných? Nejsem dobrý guru lásky, ale znám jednu vlčici, která by ti určitě poradila. A taky by tě vyfikla." Někdo té Majdě byznys dělat musel.

Ještě aby jí nevěnovala pozornost! Když před vás předstoupí vlčice se safírovýma očima a srstí tak jemnou, že by si s ní rád pohrával i sám vítr, jeden věnovat pozornost své společnosti jednoduše musel. To, že se nacházely daleko od hranic, ovšem Peggy potěšilo. Nerada by potkala víc Přízračných, ať byli cokoliv zač. Majda by ji nejspíš hezky sjela kdyby na něco takového přišla. Vybavovat se se smečkovými? Pf! Peggy to ale úplně nevadilo, aspoň dokud se tvářili přívětivě.
"Dobře... jen jsem si nebyla jistá. Možná máš hlad?" Ne, vážně na ní bylo něco podivného, ale rozhodně se v tom nechtěla babrat pokud M'Raan nehodlala přiznat, že má něco na srdci. Že bylo to něco právě Peggy, to vlčici pořád unikalo mezi drápky. Konečně se ale postavila a pohledem přejela okolí. Něco ji pořád drželo ostražitou a to i přesto, že se M'Raan zdála být neškodná.
"Nepotkala jsi náhodou podobně černého, růžovookého vlka?"

Znak jejího rodu? Takže možná měla něco společného s růžovookým? Ať to bylo jak chtělo, bylo by to docela vtipné na ni takhle narazit. Vlkům se jí dařilo vyhýbat a kdyby to byla třeba jeho sestra... inu, možná by to byla i ochotná vnímat jako osud.
"Těší mě, M'Raan. Jsem Peggy... odnikud. Tulačka," osvětlila vlčici a konečně se sama vyhrabala na nohy a posadila se. Přišlo jí zvláštní tu ležet, když se nad ní vlčice jinak tyčila. Sice tu byla první a ležela si ještě předtím, než sem M'Raan nakráčela, ale... nu....
"Tohle ale není území přízračných, nebo ne?" střihla ušima. Úplně se necítila na problém se smečkou, o které by do tohoto momentu ani nevěděla. Pak už ale mávla ocasem a pořádně si tu slečnu před sebou prohlédla. "Vypadáš rozrušeně. Je s tebou všechno v pořádku, M'Raan?"

Moc jí to sluší? Většina vlků nechodila jen aby lichotila, co jen to mohla mít zalubem? Přesto... tmavá vlčice se k ní posadila a vypadala skoro jako v tranzu. Co to bylo s těma očima? Tím pohledem? Trochu nervózně se pod jejím pohledem zavrtěla a pak se posunula, aby měla pořádný výhled.
"Vyrušila," odpověděla. Byla ale docela pěkná, ta druhá vlčice... a momentálně na Peggy mohla oči nechat. To bylo dobře, no ne? Možná... Možná by jí mohla ulovit něco většího? Nebo jí povědět o okolí? Aspoň dokud bude ten její pohled trvat. Dokud se to nezmění v agresi. Snad se to nezmění v agresi.
"Taky jste moc krásná. I zdejší černí vlci mají ty nejzajímavější kožíšky," mávla ocasem pobaveně. Vážně, ještě ty zářivé oči, ten hrdý krok, jak se vlčice nesla... možná měla sebevědomí? Nebo to byla princezna vychovávaná na vrcholu potravního žebříčku.
"Jak se jmenuješ?"

Vlčice, která se k Peggy přidala, byla tmavých barev. Vzdáleně jí připomínala její známost z plesu - směs černé a šedé, jen růžovou v očích postrádala. Peggy zlehka mávla ocasem a obličej se jí stáhl do nečitelné grimasy. Co od ní chtěla? Normálně takhle chodila za všemi vlky v okolí a obtěžovala je během jejich svačinky? Notak, slečno, nevidíte, že tu zrovna řešila něco důležitého?
Oblízla si krvavý čenich a její pozornost byla nyní už jen na její společnosti. Pro jistotu. Kdo ví, kdy by mohlo takovému individuu přepnout z hladu.
"Zdravím," její hlas byl lehký, ačkoliv s ostrostí obezřetnosti. Kdo jí to mohl vyčítat? "Samozřejmě že ne, nejsou to moje kopce." I kdyby ji vlčice rušila, pořád se nemohla ohánět tím, že to tak bylo a že by měla radši vypadnout, než to schytá. Bylo jasné, že to neschytá od nikoho.
"...potřebujete něco?"

Poslední dobou se Peggy zdržovala v okolí a vypadala skoro až líně. Nikam se nehnala, nespěchala, stále si dávala dohromady myšlenky z plesu. Bylo to docela dávno, samozřejmě, ale ta myšlenka, že tu její bratr pořád je... Řekněme, že nebyla úplně nadšená. Zrovna dneska se ale musela postarat o svůj prázdný žaludek. Vlci sice zvládali bez jídla žít poměrně dlouho, ne ale nekonečně.
A tak byla zastižena na zajících. Na jednom zajíci, lépe řečeno. Byl poraněný, nejspíš z nějakého seznámení s jiným predátorem, a tak byl lehkou kořistí. Nejspíše už mu dlouho ubývaly síly a tak tu dnes ležel u jejích předních tlapek, zatímco jej vlčice obratně trhala zuby a přidržovala předními tlapkami. K příchozímu střihla uchem a následně na něj upřela oči. Jediným znakem jejích pocitů byla zlehka zježená srst na zátylku.

Já poprosím za všechny čtyři - světýlka jako přívěšek a slot na další charakter!

Černá vlčice to zjevně vzala docela dobře - alespoň se neohnila jako její předchozí společnost. Naopak se na jejím výrazu těžko jeden dočkal emoce. Peggy připomínala leklou rybu, kterou někdo pleskl na kámen a nechal ji, aby se tam plácala, dokud nepřišla o dech. To byl taky mezi touto vlčicí a rybou jediný rozdíl. Černá dýchala.
"Um... jo. Jo, dobrý, pardon, za někým jsem šla a..."
Zvedla hlavu a rozhlédla se. Byl pryč. Jeho ocas i všechno, co si myslela že vidí. Zhluboka se nadechla a vydechla a na krátko sevřela víčka. Byl to přelud? Zdálo se jí to? Pronásledovali ji sourozenci do Norestu? Nebo snad... ona je? Nechtěla to vědět. Upřímně nechtěla. Přišla sem žít vlastní, nový život a ne se nechat stalkovat přeludy rodiny. Vlastně už docela chtěla jít domů, když nad tím tak jako uvažovala. "Náhodou jste neviděla vlčici s vílími křidélky, co?" optala se jí. Všichni ostatní okolo se bavili spolu a sražení dvou těles si nevšímali. Konečně a trochu neobratně se vydrápala na nohy. Byla přetažená a unavená a netušila kam jít.

Civěla a to nestydatě a dostala za to nepěkný kousanec do zadnice. Teda, samozřejmě ne reálně, jen... jen... ta vlčice po ní vyštěkla a Peggy neváhala vycenit zuby na vlastní obranu. Jako varování. Pokud si myslela, že po ní bude řvát, tak se zjevně pomátla - ona tu totiž ani nechtěla bejt, natož aby po sobě nechala štěkat! Jak se ale zdálo, vlčice se rychle uklidnila a tulačka předpokládala, že to má co dělat s tím kde jsou spíš než s jejími vyceněnými zuby. Budiž. Zuby zmizely pod pysky, ale zatímco vlčice jí věnovala úsměvy, Peggy se tvářila chladně a vlastně jen důstojně zvedla hlavu.
Jenže vlčice pokračovala s rozhovorem o květinách, které měla v kožichu a vlčice jí věnovala nedůvěřivý pohled. Hm.
"Uvažovala jsem nad tím, že to musí bolet," přiznala zcela bez okolků. Tady se nezadrhávala jako předtím s Evar'lou, protože se jí úvodní reakce zpříčila a to zamávalo s její náladou i jejím postojem. "Vyrůstají ze svalů? To musí být minimálně nepříjemné."

Po předchozích seznámeních si nebyla vůbec jistá tím, jak se vlastně z celého místa cítí. Jedno ale bylo jasné, zatím ji nikdo neukousal a tak si mohla trochu vydechnout. Zamířila, samozřejmě, k občerstvení, ke kterému se snažila prodrat i předtím a jala se naplnit si břicho dobrým, čerstvě uloveným masem - kdo by tak mohl opovrhnout tím, že tu něco čekalo. Pokud tu něco čekalo, žejo. Ale co by to bylo za ples bez bufetu?
Zcela upřímně, ačkoliv by to nikomu nepřiznala, cítila se v tento moment poměrně nemístně, skoro až jako socka. Vždyť podívejme se na ni, nejen že se nacpala na území cizí smečky a nejen že tu obtěžovala zdejší, a jistě pozvané, osoby, ale taky se tu teď krmila do syta. A možná že by se cítila docela špatně i delší dobu, ale cosi zahlédla koutkem oka.
Šedočerný stín.
To samo o sobě samozřejmě nebylo tak vyjímečné - bylo tu dost černých vlků, ale tenhle byl speciální. Odstoupila bokem a srdce se jí náhle rozbušilo.
"S dovolením, s dovolením, pardon, pardon," prohrnula se menší skupinkou vlků a rychle za ním pokračovala. Tmavý ocas, který kdesi v davu viděla, jí v hrudi vytvořil malou černou díru. Jakoby všechny důvody, proč sem přišla, najednou zmizely. Jakoby neutekla tomu, co doma zůstalo. A pak se při dalším manévru nešikovně srazila v někým dalším, načež ouchnula, udělala pár kroků zpátky a posadila se na zadek.

Kdo znal Peggy, ten věděl, že se bude snažit všem a všemu na tomto místě vyhýbat jak jen to jde. Jenže nejen že už stihla narazit do člena Přízračných a k tomu do vysokého, pohledného (a taky takového nemocně vypadajícího Uhlíka), ale taky se tu motala pod tlapky kde komu. Tady prošel obr, u kterého si myslela, že ji snad zašlápne, tady se zastavil jiný černý vlk a tudy prošel nějaký chlupáč s křídly. Nakrčila nad tím čenich. I když se pomalu začínala uvolňovat, pořád to nebylo dost na to, aby si tu poklidně vykračovala s ocáskem nahoru a křenila se u toho od ucha k uchu. Pochopte, ona byla podezíravá.
Slyšela zkazky, slyšela hromadu věcí a... a...
Peggy se zarazila, její oči upřené vpřed. Tentokrát ne kvůli tomu, že byl někdo vysoký a nebo někdo nebo měl křídla (ačkoliv křídla toho taky byla součástí), ale kvůli tomu, že ta daná postava obrůstala květy. Snažila se rozeznat, zda jsou na její tělo jen připevněné, ale měla docela špatný pocit, že to musí být něco prorůstající kůží. Byl to parazit? Něco nebezpečného? Na rozdíl od křídel, která by jiný normálně přidělil ptákům, byly rostliny obrůstající vlka něco tak tak neznámého, že ji to jednoduše zarazilo a zůstala stát na místě přikovaná absolutním zmatkem a pocitem vlastní žluči v krku nad myšlenkou toho, jak moc to muselo bolet.

Kdyby chudák věděla, že je z ní stejně vyschízovanej jako ona z něho, možná by zvedla ocas, zasmála se a odešla. Někam k občerstvení, kde by si zacpala pusu, aby měla výmluvu proč už s nikým nemluvit. Jenomže!! On to nedal vědět. Nah, jen se tvářil tvrdě a drsně, jako správnej milagovec - což samozřejmě Peggy neměla jak vědět.
"Pěkné jméno, pěkné jméno," opáčila rychle, aby nepadlo další, dlouhé ticho a mohla se nějak... pustit do konverzace. Jenomže pak opět nastalo - protože Peggy se zapomněla představit. "...um, jsem Peggy. Úplně... odnikud?" měla by říct, že je Peggy z Domova? Peggy od Ossianem-pojmenovaných-míst? Notak, takhle to nefungovalo. Neměla přívlastek a ani smečku, prostě tu existovala.
"Oh, jo, ano! To je-" udělala otočku na místě, oháňkou pleskla chudáka Evar'lu přes čelist a vůbec se tím nezaobírala, "-od šikovné slečny jménem Majdalenka. Přijímá i zakázky," dovtípila se rychle, protože netušila jak jinak Majdu představit větší sortě zákazníků. "Poprosila mě o reklamu, haha..."
Bylo jí trapně. Hrozně trapně. Takže... "A vy... ty? Vy! Máte hezký přívěšek Evar... lo." A rychle na něj poukázala tlapičkou.
Vnitřní panika neustupovala.

Peggy nečekala, že na ni někdo promluví. Nebo že promluví kdesi z vršku nad její hlavou. Konečně tak vykulila oči a podívala se na toho, kdo se rozhodl její neetické interakce chytit a mluvit na ni. ???? Co to? Proč? Jak?? Huh?
A tak na sebe dvojice chvilku civěla v absolutní tichosti, dokud uhlík znovu nepromluvil.
Prudce se narovnala, snad dokonce i zvedla hlavu, aby vypadala důstojně a rozhlédla se po Majdě, aby na ni zavolala, aby ji Majda mohla zachránit.
KDYŽ JSEM ŘÍKALA, ŽE ZA MNOU NEMÁŠ CHODIT, NEMĚLO TO BÝT I NAOPAK!
A tak si odkašlala, nahodila co nejmilejší výraz a i když to působilo trochu krkolomně, jeden z nich se usmívat nemusel, protože Uhlík se tvářil jakoby mu zrovna ulítly včely. Jen teda míň včely a víc ulítly.
"Aha, aha, ceremonie s ohněm. Ahoj, ahoj-" vydala ze sebe rychle, jenže to už černý začal poukazovat na nějakou kytku a Peggy se na něj podívala s takovým zmatkem, že jí chvíli trvalo, než se zaměřila na to, co jí vůbec ukazoval. Uuuuh... vlastně asi ani ne. "Ne, upřímně, vůbec netuším, takže... takže... vy jste zdejší... pane... Uhlíku?" pokusila se nadhodit, i když v ní každý atom hlásil, že se má zvednout a frnknout třeba do toho zapálení, aby tam mohla zhynout pomalou, bídnou smrtí a nemusela žít se vzpomínkou na tuto interakci.

4 (Daněk)

Že z něj nebude cítit žádné napětí? Oho, kdepak, protože chudák zrzek cítil napětí z ní! Nejen že uskočila sotva se k ní přiblížil, ale žluté oči si ho taky měřily, jakoby snad čekala, že ji klouček namaže na chleba a spořádá tady a teď.
"Eh, um, huh, ahoj?" podívejme jak klidně a vyrovnaně mu odpověděla! No není čeho se bát, jen stačí špatný krok a jeden spadne ze skály a ke své smrti. Všechno je v pořádku, žejo?
"Hele, hele, drž si ale trošku odstup, jo? Je to tu pěkně vysoké a i když na to nevypadáš, kdo ví jestli zrovna dneska nemáš zálusk na vlčí maso." Kanibalové! Nazrzlí ještě k tomu, nojo! Klidně tu mohli být! Vždyť i o Majdě se tak trochu domnívala, že by mohl být jeden z nich. I když... to asi nebylo pravděpodobné. Povzdechla si. "Promiň, ale neznáme se a upřímně nevím co si myslet o cizím, co se ke mě šine jen tak. Třebaže vypadáš mile, uvolněně... třeba je to jen hra."
A ona ji hrála velmi nerada.

3 (Majdalenka)

Vlčice byla zaseknutá a Peggy nebyla o moc moudřejší, než když ji slyšela z dálky. už jen proto, že ta drobná, vílkovská slečna nebyla zaseknutá ani nijak... no, tak, jak by z jejího vřeštění čekala. A vlčice? Vlčice vřeštěla dál, ó jak vřeštěla! Hlasitě a do všech stran, až z toho Peggy musela stáhnout uši k hlavě a několik netopýrků se pustilo její srsti a jednoduše uletělo. No... dobře. Takže vřeštící potvory se nezbaví, dokud jí nepomůže.
"...aha."
No, netušila sice, o jaké jitřence to vůbec mluví a kdo ta žena Lesley vlastně jako byla, ale rozhodně si dokázala představit, že ta žena ji tu nechala zhynout schválně, protože na ni vílka pořvávala jak na lesy. Možná by taky měla...? Jenže ona vílka řvala dál a urputněji a ptala se na své slunéčko a šedohnědá si dlouze povzdechla. No fajn. No dobře. Takže řvaní se dneska nevyhne. To se asi občas tak jako dělo, že.
"No tak s sebou neškubej, když budeš, tak ti ta noha upadne," pohrozila jí, jakoby vílka nebyla víc než jen malé vlče, které do pacek Peggy spadlo zcela náhodně a teď se z nich nemohlo dostat, třebaže si to obě dvě skutečně přály. "A amputaci nechceš, že ne? No jasně že ne. Pojď sem," začala, ale pak zavrtěla hlavou. No ona vlastně nemůže. A tak se Peggy, byť docela nespokojeně - tvářila se, jak kdyby kousala šťovík - vydala k ní a sedla si před tu malou, uřvanou osobu se - zatím - čtyřma nohama.