Príspevky užívateľa

"Aaaagh!" S frustrovanou agresí zakřičel nad tou odpovědí. On z něho umíral! Nudou a nevědomostí, asi. Štvalo ho to, štvalo ho to neskutečně, že se týpek stále chová jak kdyby mu patřil svět, přestože na to očividně nebyl v pozici. Ten jeho klid byl urážející, měl s tím problém. Sám klid teď zachovat nedokázal, ale narozdíl od konverzací se známými členy smečky tomuhle jedinci nehodlal odhalovat zdroj a důvod jeho chování, když se ani neptal. Mladý se rozhodl přestat komunikovat na dálku - roztaženými křídly mávl, překvapivě obratně se díky svahu dostal do vzduchu a přistál jen kousek od tmavého. Neohrabaně, ale měkce, díky sněhu. Aspoň k něčemu ta bílá věc byla. Jeho plany pohlcovaly mimo klasické plochy téměř celý hřbet ocasu, zátylek a značně z nich sálalo teplo. "Jojo, jasně, to ti tak věřím! V zimě se procházet je pěkně hloupý, plýtváš svým časem na špatných místech. Ty mě špehuješ, že, hm??!" On ho odhalil! A vypadal, že je ochoten se porvat.

Tichý dohled byl horší než aktivní a angažovaný, protože takhle nevěděl na čem je. Chtěl se soustředit na stopování, ale hlava neustále bloudila k cizinci a dotýkalo se ho to víc a víc. O co mu šlo? Chtěl ho jako sup přepadnout? Plamen byl rváč, jen tak by se nedal. Jednou budou vědět, co můj oheň umí. Snažili se ho vystresovat? To je nemusel nechávat - pod stresem už byl. "Mluv se mnou nebo se vrať do údolí, kazíš mi misi! Chodíš tu, jakoby ti to tu patřilo, výchovu potřebuješ tak ty!" Co v srdci, to na jazyku - škoda, že se nepotkali v dobách, kdy to nebylo zhořklé pubertou. Tuto misi kazil možná tak fakt, že tu řval, a to bylo slyšet. Prudce se otočil a křídla roztáhl, aby letky mohly zaplát ve své kráse. Myslel to vážně - kdy ho začnou brát vážně?!

Bez reakce? On si to očividně nemyslel, on to věděl! Rozešel se tedy dál vzhůru do hor, kde možná vůbec nebylo pro mladého bezpečno, ale to ho nezajímalo. Na*rat, jak řekl na plese jeden Přízračný. Jeho nové oblíbené slovo, zcela jistě. Škoda, že si na něj vzpomněl pozdě, jinak by ho určitě použil i v této situaci. Pousmál se nad svým trumfem. Možná vlk jenom znal své místo na dně smečky? Mít moc bylo tak uspokojující, musí jí v životě získat více. Všiml si, že ale vlk nezmizel, stále byl poblíž. "Vo co ti jde? Sleduješ mě?!" Možná by zasloužil flákatec za ty myšlenky a ofenzivní tón, cizí dohled ho ale nutil konat aspoň něco. Nepříjemné.

Nebyl v rozpoložení rozmlouvat s někým, kdo se na něj díval jak na děcko a tvářil se u toho, jak kdyby spolkl všechnu chytrost světa. "To jsem si myslel," zašklebil se, když vlk na jeho konstatování nezareagoval. Mlčení znamenalo, že vyhrál souboj. Mluvil tak dobře, že týpek určitě úplně zkoprněl! To bude dělat častěji. "Takže, když mě omluvíš, pane omego, mám práci." Zatím nezjistil jméno tohohle vlka, a vlastně ho hrozně zajímalo, on chtěl být vždy v obraze. Nemohl ale prolomit svou masku! "Čau." S tím mávl křídly a trochu nemotorně přistál na sněhem pokryté cestě. Stopoval tu původně horskou kozu, tak hodlal předstírat, že v tom pokračuje. Že dělá něco důležitého.

Jak vlk vypadal byla jedna věc, co dělal, to věc druhá. Plamen už nebyl žádné malé vlče - bylo mu jedenáct měsíců, velikostí tedy skoro dospělec. Stále byl ale ovšem mladý a nevycválaný, že mu ale někdo nadával do potřeby rodičů, to ho uráželo. "Tsss," zasyčel uraženě a vztyčil ocas. "Vypadám že potřebuju rodiče?" Rozhodně se tak netvářil, jeho oheň pod zlostí zaplál více, uvnitř je ale samozřejmě potřeboval. Byl sám a samota nebyla pro jeho vývoj nejlepší, leč si říkal, že určitě jo. "Já tady bydlim, kámo, takže jestli tu někdo má zařadit zpátečku, seš to ty." Přivřel oči. Líbilo se mu mít highground.

Prozrazení přišlo brzo. Tipoval že kvůli pachu či záři - ach, jak nepraktické bylo v tomto smyslu hořet. Očividně z něj špeh nebude, bude bojovníkem. Ale možná jednou, dnes byl lovcem a ztraceným případem. S prsknutím se uchechtl. Tohohle maníka určitě neznal, ale dle slov se zdál být členem smečky, a když nepoznal ikonickou záři ohně doteď... Třeba s ním bude zábava. "A ty seš kdo? Její alfa? Tak to sotva." Zvolal nazpět posměšně a rozhodl se odhalit. Vyšplhal na skálu, za kterou se skrýval, a s pozvedlým obočím a nezaujetím se na zlatookého díval. Obyčejný vlk, ale jistě nový. Omega, narozdíl od něj.

Téma víry pro něj bylo plné otazníků a ty rád zrovna neměl, protože těch měl nyní v životě dost. Třeba - co jeden dělá, když ztratí otce? A co bude v budoucnu? Umře i druhý otec? "Tak proč jsi chtěl, abych ti o Bohu vyprávěl, když bys tomu stejně nerozuměl?" Ptal se pesimisticky. Zvědavost by byla jednoduchá odpověď, zvědování druhá jednoduchá odpověď. Zdálo se mu to ale, nebo s ním Rufus mluvil jako s děckem? Tak to nu-uh. Netušil, jak by chtěl, aby s ním vlci mluvili, ale takto ne. Už ne. Bylo v tom moc vzpomínek na časy, co teď byly ponořené v šedi. A už byl přeci velký kluk!
Pozvedl obočí, když Rufus oplatil otázku otázkou. "Já nevím?! Možná aby moje rodina byla normální, aby se všichni přestali chovat tak jak se chovají a já moh- Já nevím co!" Vyhrkl v polokřiku a ještě přidal na kroku. Nechtěl tady škemrat o nějaký soucit, to vůbec ne, a až po pár sekundách mu to došlo, a tak se zastavil. "Ale možná bys se mnou moh jít skolit tuhle věc." Zadíval se na stopy a zvedl tlapku, aby zmerčil, že jeho vlastní stopa je menší. Ani netušil, že zvíře, co stopuje, je hodným zápisu v bestiáři.

Jindy by ho velmi zajímal Rufusův pohled a asi by se vyptával, teď to ale nefeeloval. Vlk byl neodbytný a zůstal mu v zádech, a Plamen ho i nadále poslouchal, leč tak možná nevypadal. "Tos myslel špatně," zabručel, "já nevim vo co mu- nebo vám všem věřícím jde, ale spása světa asi vypadá jinak." Netušil, jak spása vypadá a ani nad tím nechtěl přemýšlet. Komplikované. Trochu nešťastně se podíval před sebe. Nevědomky zrychlil tempo a zase našel ty kočičí stopy. Nebyla to malá kočička.
Rufusův speculorský úkol jistě získal jeho pozornost. Ale zda-li dostatečně, aby ho i udržel? Plamen se pousmál - hledání nějakého vlka tak zajímavě neznělo, ale dostávání informací z něj, to jo. Zajímalo ho to, ne že ne, ale přemýšlel teď o věcech hlouběji, a tak ho napadl mezistupeň tohoto řešení vcelku rychle. "A co za to?" Obchodník!! Na tuto část své osobnosti se zdálo ještě nezapomněl. Možná zkoušel trpělivost členů smečky a svých učitelů, možná chtěl vědět, co vše si může dovolit. Možná jen chtěl najít něco, co mu dá motivaci.

Ve skutečnosti vůbec netoužil po tom být teď sám a neměl by být sám - chtěl pozornost, ale důvody tohoto chtíče nepřiznával ani sám sobě. Možná je ani neznal, sotva teď rozuměl sám sobě. Rufuse znal, však to byl fajn týpek. Nepočkal, jak ho žádal, ale když se přiblížil natolik, že se Plamen skoro lekl, že bude bit a rozhořčeně kvůli tomu zahořel, zastavil. "Řekl jsem, že chci,-" zamračil se, ale nedořekl. A dotčené zamračení mu zůstalo, když Rufus začal mluvit o víře. "Co?" Vyvalil na něj nevěřícně oči, jakoby mu právě ve zkouškovém testu položil otázku, co nebyla v sylabu. "Kámo, tebe dostal můj bratr, že jo? Já ti vo Bohu fakt vyprávět nechci, tahle hra už není cool, to choď za nim." Ach ne. Pstruhovi se poslední dobou radši vyhýbal, když zrovna mohl. Doslechl se ale, že dostal zaracha, a v tom mátl sám sebe - nevěděl, jestli to bratrovi přeje nebo se o něj bojí nebo co vlastně! Jak to vyslovil, rozešel se zase pryč od Rufuse, jakým směrem zrovna mohl.

Plamen skutečně byl vždy výřečným vlčetem, a to i před vlky, před kterými možná být neměl. Tajemství ale držel - většinu, protože ho život a vlastní vynalézavost naučila, že je snadné s nimi obchodovat. Jenže od smrti Ikkeho i tento kdysi rozverný hravý mladík utichal, minimálně ve slovech. Zrovna byl na další cestě do nernáma - dost možná nebezpečné cestě do neznáma. Nikomu neřekl, kam jde, snad jako symbol revolty. A všiml si ve sněhu jakýchsi stop, co ho posledních pár desítek zaměstnávaly dostatečně, aby nemyslel na všechno, co proteď nechával za sebou.
Jenže pak si všiml, že ho někdo zřejmě našel. Ohlédl se, zmerčil svého oblíbeného Rufuse a jen velmi krátký moment přemýšlel, co dělat. "Chci být sám," prohlásil jako správný angsty teenager a klusal si dál do kopce. Kočičí stopy byly vcelku čerstvé a on se dnes cítil spíš tak že by se někým porval, než by mluvil.

Nahl hlavou na stranu. To se dozvídal věcí! Neuměl si takové využití k lovu a komunikaci představit, ale boj si představit uměl. Trochu mu zkyslo v tváři, jak si představil, jak snadno by šlo při mířeném úderu tohohle ptáka zlikvidovat. Pohled na jeho spáry ale nebyl zrovna příjemný. "Hustý. A to jako rozumí vlčí řeči, že tě poslouchá? Já si vůbec neumim představit, jak se takový zvíře získá." Pokrčil rameny. Zastavil se a čuměl Tenzinovi do očí, snad ve snaze tam najít nějakou reakci.
Nedošel popovídat. To bral za docela automatickou věc, že si jeden povídá s členy smečky. Možná ho to trochu uráżelo. "Takže víš, jak se jmenuju." Mávl oháňkou a šibalsky se zakřenil.

Udělal pár kroků a patřičně si zívl, když už musel vstávat, a taky se protáhl. Všechno v naprostém klidu. Tedy aspoň do chvíle, než se jim bratr jal osvětlit situaci. Plamen zprvu zamrkal a nevěřícně se zamračil, co to Pstruh zase mele v té náboženské hatmatilce, když mu to o pár sekund později došlo. On mluvil o smrti. "To né," zavrtěl hlavou a vydal se k otci. Nebylo možný, aby umřel - vždyť tu jen ležel! Co víc by se mu stálo. Ovšem, že právě to může být taky fatální, to se měl dnes dozvědět. "Táááto?" Zamával ocasem a přiskočil k Ikkemu, ale úsměv i nadšení mu rychle opadlo. On se nehýbal. Ani trochu! Plamen na něj chvíli koukal, než se prudce otočil k bratrům. Byl zmatený. Cože? Proč? Jak? "Řekl jsi, že nás miluješ!" Řekl k tátovi ostře a pokusil se s ním zacloumat, ale bez úspěchu. Vlčeti, co se poprvé setkávalo se smrtí bližního, tlouklo srdíčko, a ani nevědělo, kde se vzala ta voda v očích. Nedokázal se tvářit jako drsňák, i když chtěl. Jaktože toto nezažíval Pstruh? "Já to chci slyšet znovu." Zakňučel tiše a skryl svou vlhnoucí tvář v srsti zesnulého.

Zrovna šplhal na další skalní výběžek, když si všiml vzdálených zvuků. Zůstal skrytý a pozorně poslouchal. Nepochybně kroky - kdo to mohl být? Šel sem proto, že tu nikoho nečekal, z jakého důvodu se někdo cpal na to samé místo! Pach nepoznával a otráveně frkl. Teď už bylo pozdě na to utíkat, stejně by byl kvůli svému věčnému hoření vidět, i kdyby ten neznámý byl třeba slepý. Slepý jak Ikke. Myšlenka na otce ho akorát utvrdila v tom, že se teď bavit nechce. Třeba ho ten týper mine, třeba si nevšimne! Nebo taky ne.

Večer plynul a Plamen se poflakoval kolem, bavil se a sledoval vlky. Chvíli se zdržoval u sochy z ledu, na kterou dělal škleby. Kritická mysl na tom samozřejmě našla spoustu chyb, když to nebyla jeho práce! Na chvilku sedl k té soše ve vším svém zapálení, ale pak hlasy kolem pomalu utichaly a všiml si, že se všichni schází. Král Nihilu svolával k hostině, o které Plamen nezapomněl, že je - měl teď už totiž vážně hlad.
Sedl si teda někam poblíž vlků z Azarynu, aby byl mezi svými, a pozorně poslouchal toho cápka v čele, jenže... Mluvil dlouho. Plamen musel vystřídat asi tolik poloh jako autor tohoto příspěvku u jeho psaní. Vrtěl se, přešlapoval, otáčel hlavou, zíral na vlky i na co všechno k jídlu tu bylo - a oni tu kecali něco o mezismečkovém vycházení a starostech! Booo! Chvilku asi i vypadal, že disocijuje do voidu a o sekundu později vrhl nespokojeným pohledem na náhodného protisedícího a bez zábran si zívl. Ooops.
Aspoň k něčemu ale toto bylo dobré - stihl si totiž někoho všimnout. Známá to osůbka, kterou potkal u Přízračných, když byl zaklet v příšeru. Seděl někde naproti. Jeho motivace přetrpět proslov náhle vzrostla a pousmál se. Po proslovu si urval končetinu ze zajíce, co zrovna ležel před ním a pak hodil zpátečku, aby se ztratil v davu a mohl ho oběhnout. Hodujícího - nejspíš - mladíka oslovil zezadu. "Čau, bělovlásko. Znovu se potkáváme." Stál velmi blízko. Co je osobní prostor?

Zajímala se o šedého skoro víc jak o něj, a to se mu přestávalo líbit. "Jmenuje se Apollyon a má díru v hlavě. Skrývá ji šátkem, ale je to fakt divný. Já bych se s ním znovu nebavil." Ale třeba bude, že? Kdoví. Teď měl v hlavě brouka, jestli je víra skutečnost, neškodná hra se zábavnými ale tvrdými prvky nebo nemoc, kterou se nakazil jeho bratr. "Podobný. Jo, můžeš to tak říct." Škádlivě se usmál. Jeho bratr byl stejný. "Ale mám ještě jednoho, co vypadá víc po tátovi. Ten je bílý, má zrzavé flíčky a jmenuje se Pstruh. Od tý doby, co potkal Apollyona, nemluví o ničem jinym než o tom Bohovi a ňáký apokalypse." Byl jak hotová kniha! Stěžovat si o svých životních problémech nějaké náhodné vlčici ale bylo... Uspokojující. Nevypadala nejsdílněji, ale aspoň vypadala, že poslouchá.
Co se ale třeba dozvědět víc o ní? To by on rád. Na tajemství si jeden musel posvítit! Teplo srsti téhle vlčice se mu líbilo a řádně se o něj otřel, ale pak byl odsunut stranou. Fialové plameny vzdorně zaplály intenzivněji a hodil po Salome ublížený - nebo snad vzdorný? - pohled. On se nevzdá. Pokýval na její odpověď se souhlasem, ale jasné ano nebo ne nedostal, a tak se chytl toho, že mlčení je souhlas. "A máš ráda svoje vlčata, Salome? A máš partnerku nebo partnera? A kolik máš sourozenců?" Tak nějak tušil, že tohle budou otázky, na které je trapné odpovídat, obzvlášť nějakému náhodnému cizinci, kterým jistě byl. A právě proto je musel položit, aby jí dal výzvu a dozvěděl se něco zajímavého. Zamýšlel její trpělivost testovat, dokud ho to bude bavit. Byl hold šíleně zvědavý rošťák. Chtěl drby, všechny ty zajímavý drby!