Príspevky užívateľa

Plamen nenáviděl sníh a přesto se vydal do hor, kde ho byla spousta. Jeden by si říkal, že si protiřečí, a to se také dělo - byl ze svých nových pocitů objevených a posílených smrtí otce celý zmatený. K neštěstí všech byl ale za vztek odměňován, protože čím více ho cítil, tím více oheň žhnoucí v jeho srsti hřál.
No a taky sem přišel, protože chtěl být sám. Jeho opakovaně neúspěšné pokusy vzlítnout totiž nikomu fakt ukazovat nechtěl. Našel si pěkný vrch se skalami a pokoušel se na horském větru vznášet. Už dřív se učil plachtit, teď musel vypilovat vzlet a přistání, které bohužel zatím nikdy nevyšlo dobře. Při posledním pokusu se nabil o balvan, co se mu postavil do cesty. "Ouchhh," zanaříkal s prsknutím a zůstal ležet z půli rozpláclý na kameni. Radši by tu byl s Popílkem - sdílené potíže byly přecijen menší. Nic teď nešlo - zlepší se to někdy? Posmutněl a jeho oheň plápolal méně.

Vypadalo to, že mu tenhle jedinec poskytne dobré odreagování, aniž by o tom některý z nich věděl. Plamen se zamračil. Viděl už někoho s mazlíčkem? Ale jistě, jejich otec. Zamračil se. Proč celý svět musel křičet jeho jméno, když na něj zrovna myslet nechtěl? "Takže umí bojovat za tebe? Neni to proti nějakýmu jejich instinktu?" Pokud se nepletl, tohle bylo káně. Divný káně, ale přiznával si, že takhle zblízka ho ještě neviděl. Mladík vykročil blíž a rozhodl se okolo modráska opsat kružnici. "Jak jsi to udělal, že tě poslouchá?" Mít mazlíčka, to byla ale zajímavá myšlenka! Skoro by taky takového chtěl. Ne sojku jako měl Ikke, to bylo trapný, ale tenhle loskuták, to mohlo jednoho už skutečně zranit!
Hořel vždy a stále, když nepočítal ten jeden moment na podzim, kdy kvůli očarovanému předmětu zhasl. Nepříjemná to zkušenost. "Máme to v rodině. Hořím od... Vylíhnutí. Ale však mě i bratry musíš znát." Maloval si to krásně, a to že je známý stejně jak třeba samotný Zathrian. Seděl vedle něho přeci na smečkovém setkání! To se jistě nepoštěstí jen tak někomu.

Snažil by se vlka hasit, kdyby ho to bolelo? Pravděpodobně. Možná - sám nevěděl. Byl to Azaryňan, to nebylo pochyb, jistě ho někdy viděl v noře smečky. Mladík se zastavil a sledoval, jak ohně zhasínají. Všiml si, že nad hlavou vřískal pták, ale nevěnoval tomu pozornost, měl jiný zájem. Když se snesl na záda tmavomodrého okřídlence, vypadal mladík, že vyrazí, aby ho chňapl. "Bacha!" Ten tvor ale... V klidu přistál? A vlk ani nehnul brvou?
A tak se poněkud trapně zastavil a ten trapný pocit nahradilo zamračení. Proč přišel? Jo, kéžby věděl důvod, co bude znít dobře. Teď, když vlk přestal dělat čáry s ohněm, si tuto otázku Plamen pokládal taky, a nevěděl, jestli je v tom velký smysl. "Jsem nepřišel za tebou," zamumlal tiše a vzpurně mu cuklo v koutku. Jen ať si nemyslí! "To je tvůj pták?" Odpověděl otázkou. Nedalo se mluvit o zapáleném zájmu, který míval jako vlče. Teď už byl větší - musel to přeci maskovat!

Rozhodně pokýval hlavou na zastání svého bratra. "To ty jsi zmanipulovanej!" Velmi obratně oplatil argument Apollyonovi. Urážet svého alfu nikoho bez odporu nenechá a jak rád mu o tomhle pak poví. Zathrian bude jistě rád, že se ho mladík zastal! Nehráli ani chvíli a už měl pocit, že ví o této hře víc, než šedý Přízrak - nebo měl minimálně představu o tom, jak chce, aby tuto hru hráli. Nechtěl být vedlejší postavou co dělá chyby, chtěl být hlavním hrdinou. Plamen jistě nebyl za šaška - byl přeci nevinným dítkem! Je to vlastně něco špatného? Výměna názorů mezi Přízraky ho mátla a pochopil z toho tak to, že je dle nich Apollyon nemocný. Co když toto není taková hra jak se zprvu zdálo a jeho milovaný bratr byl nakažen něčím nebezpečným? Flekatý znejistěl a nejistota ho pobídla k činům.
Díra. Apollyon měl v hlavě díru. Vypadala tak hluboce a nebezpečně, byla tak nekonečná a bizarní, že Plamen ztratil slov. Šokovaně otevřel tlamu, až mu z tlamy vypadl ukradený šátek, a zíral na vlka jako na zjevení ďábla. Bylo to jakoby ten šátek skrýval pravdu, skutečnou identitu tohohle maníka, kterého se teď Plamen... Bál. Rychle ucukl, když se rohatý natáhl po svém šátku. "P-př- PŘÍŠERA!" Zvolal Plamen zděšeně. Vůbec se mu nelíbilo, co to vidí, nerozuměl tomu. A jen tak ten pohled z hlavy nedostane. Rozběhl se na jinou stranu a když se otáčel, asi ne zrovna slabě vrazil do Popela. "Brácho, UtÍkEJ!" Hra, že? Už ne.

Po smrti otce Plamen nevěděl, jestli má energie příliš mnoho nebo málo. Byl nešťastný a naštvaný a chtěl jen ležet doma, ale brzy zjistil, že to jeho hlavě vůbec neprospívá a stejně na jednom místě dlouho neposedí. I přes jeho odpor k sněhu se tedy bez většího smyslu potloukal po území smečky. Netušil, jestli chce něco dělat nebo ne - ubíjel ho nedostatek vlastní akce, ale tak nějak se nedokázal přenést přes... Přes co? Nevěděl, byl zmaten. Vlastní plameny mu poskytovaly aspoň trochu tepla, co už otcův kožich dát nemohl.
A tak při dnešní pochůzce z dálky zmerčil vlka. Býval by se mu vyhnul a předstíral, že je třeba na lovu - možná by pak i něco ulovil, protože proč předstírat, když byl totálně schopný to udělat! - ale to uviděl oheň. Jeden mu musel jistě zaplát i v očích. Zvědavost se vrací, možná? Roztáhl křídla, aby si urychlil přesun, ale zavrávoral a radši se rozhodl pro běh. "Kámo, ty hoříš!" Zvolal napůl fascinovaně a napůl posměšně, když se přibližoval. Tohohle jedince ještě hořet neviděl.

Sníh. Pokrýval kraj široko daleko a vždy stál v cestě. Jak on ho nesnášel.
I on musel zdědit nějakou averzi vůči zimě, protože co napadla ta břečka, o které s nelibostí zjistil, že je voda v přestrojení, necítil se dobře. Nebyla to věc fyzická, leč měla přesah. Plamen už nebyl žádným špuntem - jedenáctiměsíční vlče už bylo soběstačné natolik, aby lovilo, seznamovalo se se světem a podnikalo výlety na svou vlastní pěst, aniž by měl dozor. Možná proto dnes zamířil do hor, i když to mohlo být krajně nebezpečné? Nic ho nesmí zastavit. Ani smrt otce, která ho hluboce rmoutila. A jehož kožich jakoby nyní byl rozprášen po celém světě, jejich bolestivé ztrátě naobdiv...
Pochodoval propadlištěm. Stopoval horskou kozu, ale dával si velmi načas. Sem tam uhnul z cesty, aby vystoupil na výběžek, roztáhl křídla a klesl na nich zase na cestu. Cítil se trapně, že je ještě neumí dobře používat.

Salome nebyla zrovna nejvíc sdílná se svým cítěním, ale vlčeti to nevadilo. Pramálo ho zajímalo, jestli se baví i jeho společnost, když se bavil on, obzvláště když byla cizí. Stále se ale zajímala a měla trpělivost - připomínalo mu to jeho otce. "Nó, to že Bůh stvořil všechno a že se musíme mít rádi a věřit v něho, aby nás měl taky rád, protože on miluje nejvíc," přeříkával, ale na konci už zněl znuděně. Byla to pohádka, co řešil před chvílí, a už to kvůli poněkud traumatickému pohledu na Apollyona, který ho naplnil neznámou hrůzou vůči všemu, co ten šedý vlk řekl, moc řešit nechtěl. Přecijen ho ale něco na té víře zaujalo. "Říkal taky o zkoušce ohněm! Ďáblové totiž můžou být mezi náma, a když ho chcem odhalit, tak musí podstoupit zkoušku ohněm. A něco jakože když ho Bůh uzdraví, tak ďábel není a tak." Zkouška ohněm se mu líbila, ale ne z důvodu, že by měl velké motivace odhalovat ďábly. On byl skoro přesvědčený, že už jednoho dnes viděl. A Boha znal konec konců osobně - jeho otec léčil dotekem.
Sedět dlouho na jednom místě nebyl jeho styl, a tak se během svého povídání vrtěl a pak se prostě přiblížil k vlčici a pokusil se jí svalit na nohy. "Já se nerad nudim! Ale já nemusim, mam dva bráchy. A Salome, máš ty nějaká vlčata a rodinu?" Nahnul hlavu na stranu, zvědavost ani předstírat nemusel. Toto byl překvapivě pokojný rozhovor. Poočku sledoval červenou látku. Stále se jí hodlal dotknout, ať už s povolením nebo bez něj.

Tento den jednou přijít musel a všichni to věděli. To ale neznamenalo, že si to přiznávali. Plamen žil svá mladá léta na plné obrátky a dobrodruh se v něm zapřít nemohl - byl zvyklý vstávat brzy a se svolením i bez něj vyrážet na cesty po okolí. Lovit, objevovat, poznávat! Vše, co si mohl přát. Od té doby, co byl venku sníh, se mu ven chtívalo méně, ale přirozenost ovšem ani nějaké počasí nepopřelo. Bylo někdy po plese, události, ze které si nesl smíšené pocity.
Nárokoval si jako obvykle místo v pelechu těsně vedle Popela, stočený do pohodlného klubka, hlava na bratrově hřbetu. Měl rád, když jejich srst splývala v jednu a když Popílek náhle hořel na různých místech. Taky měl jistotu, že kdyby Pop ráno zahlédl něco zajímavého, vzbudí se oba a on o nic nepřijde! Chytré, že? Dnes je ale vzbudil Pstroužek. Plamen byl už trochu vzhůru a slyšel mumlání, které ho nezajímalo, dokud se ten hlas nezaměřil na ně. Otevřel jedno oko a pak druhé. "Co jé," protestoval s dlouhým zívnutím. Nechtělo se mu z teplíčka, ale přecijen už měl v plánu vstávat. Ranní koordinace a uvědomělost byla samozřejmě téměř nulová, možná schválně, a tak se při svém vylézání z pelechu přeplazil Popelovi před záda, než se pořádně protáhl.
Že Ikke ležel tam kde vždy, to ho z pohody nijak nevykolejilo. Byla to konstanta v životě, bylo to normální, a vlastně mu bylo jedno, zda táta chodí, běhá či leží, dokud za ním mohl chodit a povídat. Ještě netušil.

Usmál se, když přišla pochvala na jejich táty. Už otevíral tlamičku, aby řekl jejich jména, ale pak si uvědomil, co chce udělat, a radši ji zase zavřel. Čím déle Apollyon mluvil, tím méně s ním chtěl být Plamen v nějakém bratrském svazku. Byl zajímavý, to ano, ale příliš dlouho mluvil a nic neukazoval. Opravdu ho hlodalo, co má pod tím šátkem natolik, že na něj místy už fakt čuměl, a mlčel a nepřerušoval snad jen protože byl vychovaný chlapec, co i přes veškerou snahu z života vytřískat zábavu má nějakou slušnost. Urážka na jeho alfu ho ale neminula a oheň na něm na moment bafnul silněji, až mohl blízko stojící bratry zahřát více. Žádný pán ohně, když neuznáváš rohatého alfu! Zathrian byl shodou okolností Plamenův idol, a tak se na tato slova náležitě zamračil a dotčeně u toho otevřel tlamu. "To byla zkouška odvahy, to nemužeš pochopit!" Jako oni nemohli hned pochopit víru, že. Vrací úder! "A já jsem pak mohl na srazu sedět vedle něj, héč! Tos určitě nedělal." Jemu velmi záleželo na feedbacku od známých a Apollyon bohužel známý nebyl. Kde měl on boha, tam mělo vlče své idoly. S těmi toho zažil více - těm byl věrný, jak ho jeho dobří otcové učili.
Zavrtěl hlavou na slova o páni ohně, ale vlastně se k tomu omluvně usmál. "Ale říkal jsi, že ďáblové můžou vypadat i jako hodní! Nás s Po- Plamem ale nezmanipuluje žádný ďábel, hihi." Nějaký bůh mohl někde existovat, ale jestli měli předpokládat lež na každém kroku, kde vlastně ležela pravda? Byl zmatený, ale snažil se stále hrát.
Příběh o božím soudě se mu ale nesmírně líbil a nadšení nemusel ani předstírat. Tento koncept se mu jistě vryje do paměti. "WOOOW! Hustý!" Ohromení! Zkouška ohněm vypadala jako něco, co si chce zkusit, než Popel připomněl, že to vlastně má bolet. To ho úsměv přešel a pátral v tváři Apollyona po lepším řešení. Třeba odhalí způsob, jak takový test obejít, to by se mu líbilo. "Jestli bůh léčí... Tak je náš táta ale Bůh! On léčí pouhým dotekem!" Díky němu neměl Plamen jizvy od vroucí vody ani z intenzivních vlčecích průzkumů.
"A jaké zkoušky ještě můžou,-" doříct otázku nestihl, protože se do toho vložili cizí. Zmlkl a nechápavě se podíval z vlka, co se představil jako Everett na dvojče a zase zpět. Ten vůbec nebyl pro Boha, vůbec nechápal hru, a to se Plamenovi nelíbilo asi více než to, že se bez optání přidal. A mluvil, ach jak moc mluvil! Hořící vlče protočilo očima a řeči poslouchalo jen napůl. Pak se připojil i další Přízračný, co Apollyonovi nadával do nemocných a chlapec azarynský pohoršeně švihl ocasem.
Chvíli čekal, než se zvedl. Víru nemohl nikdo zakázat, říkali, ale názory těchto vlků byly... V optické většině. Že by Apollyon konečně chvíli měl oči jen na těchto vlcích? Ach ano. Malému nevinnému vlčeti nikdo nevěnoval pozornost, že? Že? Jak ho to uráželo - musel se o ni přihlásit. Plamen se doplížil do vhodné pozice a bez varování skočil šedému po hlavě. Měl jediný cíl - dostat z jeho tváře ten šátek, co skrýval velká tajemství, a nechat ho spadnout na zem, aby se mohl pokochat.
"Ta-dá,-"

Lekce mu dávali jen ti, kterým to dovolil, takže si nedělal velkou hlavu s tím, že by v nějakém testu mohl třeba neuspět. "Ahoj Salome," zopakoval její jméno pomalu, jako na srazu anonymních alkoholiků. "Já jsem Plamen." Nemohl si odpustit zachichotání nad tím, jak to bravůrně zopakoval jejím tónem. Tahle divná vlčice byla hrozně trpělivá - jako jeho tátové - ale on ji určitě zlomí, aby byla zábavná! Na její zmínku Hatiho zamrkal. "Tak to ho taky zdravim," odvětil a zamával ocáskem, až oheň udělal jen fialovou šmouhu. "Já taky znam jednoho boha! Ale jmenuje se... Bůh. A bojuje proti ďáblům. Říkal o něm můj brácha a taky takový šedý Přízračný s křídly." Vlčata jsou nejlepší drbny, protože neví, jak by slova mohla ublížit. Či pomoct? Záleží komu. Bylo to docela jiné, když někdo hrál hru s ním a on s někým - on měl radši tu roli, co všechno ovládá. Možná proto se nebál teď zase chytnout té hry, od které si předtím rozhodl oddechnout. Kdyby ho to nebavilo, přeci dokáže stočit téma jinam.
Osamělost, to bylo hluboké téma, které ještě neměl velkou možnost poznat. Znal ale závist z toho, že se bratři baví s jinými, nebo že něco nemá, a věděl, že kdyby tu seděl takhle bokem, tak ho ten pocit bude užírat. "Cože? Proč? Vždyť mezi vlky je to zajímavější!" On společnost nyní měl a bylo na ní něco zvláštního, co chtěl pochopit.

Plamen měl dobré ponětí co říká, ačkoli vážně netušil, že vlčice zdraví jménem svého boha. Netušil, že bůh vůbec může mít jméno! Apollyon toho navykládal tolik, že mu z toho šla hlava kolem, ale o tomhle ne, a tak si to ani nespojil. "Hari, jo," zopakoval se sebejistým výrazem vždyť to říkám, ženská. Risk je zisk - nebo zábava, a on samozřejmě rozuměl, ale zcela schválně říkal něco jiného. Pak ho ale hrklo. "Počkej, ne!" Co když svým divným cizokrajným pozdravem myslela něco úplně jiného? Nasadil zamyšlený výraz a přivřel oči, až bylo vnitřní HMMmmmm skoro slyšet. "Já se ale jmenuju Pop,- teda Plamen!" Musela se ptát na jméno, tak jí ho ochotně řekl.
Nedovolila mu jít blíž a dotknout se látky, což se mu moc nelíbilo. Že se měl jít ptát někoho jiného? Na chvíli zmlkl a upřel pohled do zelených očí. Potřeboval vymyslet výmluvu. Pro ní, ne pro sebe. "Ale já si vybral tebe, ty vypadáš osaměle," prohlásil. Ona jistě potřebovala jeho společnost. Ačkoli se sem přišel pobavit, měl dobré srdíčko. Že někdo existuje bokem od té zábavy, to muselo být přeci volání o pomoc!

Nějaká přirozená odpudivost byla na vlče z jiné smečky neefektivní. "Jojo, pozdrav i tebe ňáká Helena, paní" odvětil ledabyle pozdrav naoplátku, netušíc, že na tomto plese existuje někdo podobného jména jako to, co si právě vymyslel. A že jeho agresivní klikání na tlačítko skip v seznamování mohlo jeho novou společnost třeba popudit z náboženských důvodů. On ale tenhle večer o náboženství poslouchal a teď se chtěl bavit a dozvídat... Jednodušeji.
Plášť nebyl z kůže, na což mladičký vlček naklonil hlavu na stranu. "Cože! A z čeho? A kdes to vzala!" Šok. Toto bylo něco nového, a cítil chtíč se o tom dozvědět, a tak otázky neustaly. Bezy na to přiskočil blíž, aby to mohl dotekem náležitě prozkoumat a ohodnotit. Všude to z vlčice stejně viselo - tak to říkalo, aby se dotkl! K čemu jinému by to takhle měla?

Nebyl by to Plamen, aby zůstal celý ples na jednom místě. Vyskytovalo se tady tolik vlků, co ho nesmírně zajímalo, a z výzdoby místa mu šla hlava kolem. Chtěl se vydat k té divné hroudě čehosi modrého, co tam stálo, ale bylo tu příliš vlků, než aby se tam dostal. Hořící vlče brzy zaujala jiná osoba, do které při svém spěchu téměř narazil. Vlčice byla hnědá, měla divnou stavbu těla a smrděla cizinou natolik, že nad tím mimoděk zkroutil čumák, než na ni promluvil. Neptal se, zda může blízko, prostě se i se svým ohněm objevil vedle ní. "Dobrý den," pozdravil Plamen vcelku slušně, jak ho učili rodiče. Asi nebyl přehlédnutelný. "Proč máš tu divnou kůži? A jaký zvíře má červenou kůži? Ty jsi divná." Prohlásil to, ale s nevinným veselým úsměvem. Značilo to, že jemu určitě nevadilo, že je divná. Vrtěl ocasem. Předtím si všiml, že tahle vlčice se účastnila zapalování, snad dokonce za smečku, o které toho neslyšel téměř nic, a o to zajímavější pro něj byla.

Ďábel tedy nebyl taky až tak černobílý, protože Pstroužkovi pomohl na cestu k Bohovi. Že ale nevypadal jako příšera, ale i jako vlk, tam to pro Plamena začínalo být komplikované. Pokýval hlavou na prohlášení Popela, že oni se zmanipulovat nenechají. Chladnokrevné vraždy, loupeže a urážení boha jsou tedy hříchem, a to je temná cesta. Pochopil, že tak žít nechce. Zpracovával informace. Tahle hra nevypadala jako nic, co by třeba mohlo překážet tátům, protože měla jen samé dobré motivy. Že? "A co teda děláme zajímavého? A kdy to budeme dělat? Ukaž nám jak se dělají takové věci!" On měl vlastní pohled na zajímavé aktivity, ale co neznal, to ještě pořádně nemohl označit za nudné. Zkoušet nové věci bylo zábavné. Rozhodl se, že odpoví na otázku a pochlubí se věcí, o které se nejspíš takhle veřejně vůbec chlubit neměl. Tady to bylo ale bezpečné prostředí bratrství, ne? "Můj alfa mi nedávno řekl abych zbil jednoho cizího vlka, abych dokázal odvahu! To bylo zajímavý." První větu řekl jako pochlubení, v druhé znejistěl. Vařící voda bolela a normální voda studila. Neměl ji rád v žádné teplotě a mnžství. Dějem to nebyla nejpozitivnější vzpomínka, ale že za to získal sympatie alfy a mohl hrdě sedět vedle něho na smečkovém setkání, to mladou dušičku potěšilo.
Pán ohně. Těšilo ho, že o to má starší vlk zájem, ale nahodil výmluvný úsměv. To nebylo jen tak, aby přijali dalšího člena. Jakoby to bylo jasný jako facka, dodal: "To bys ale musel být s náma v Azarynu. Pán ohně je z ohnivé smečky, přece." Jak jinak?
A pak se ozvalo jeho dvojče s úžasnou teorií. "Cóže!" Řekl naprosto šokovaně s hlasitým *gasp* a dramaticky udělal krok od Apollyona, jakoby skutečně náhle viděl hada z pekla. Nemusel ani předstírat to nadšení z takového odhalení. Toto bylo zajímavé! "Tak to ho musíme-! Co se dělá ďáblům?" Musel se zase otočit na jejich nového pána jeskyně, protože tato informace mu chyběla. Tak co, Apollyone, co se dělá ďáblům? Jak se vykonává boží spravedlnost?
A pak se okolo jejich skupinky mihnul tmavý vlk s bílou hřívou a rohy. Celkem vysoký, ale přes Apollyona ho Plamen moc neviděl, a tak se vyklonil do strany, aby si ho pořádně prohlídl. Taky od Přízračných. Na chvíli mu oči zajiskřily zvědavostí a fialový oheň na jeho srsti ladně zatančil. Samozřejmě že chtěl vědět víc o Přízračných. Skoro to bylo vítané vysvobození z hovorů o bohu, na které Plamen přestával mít v tomto rušném prostředí trpělivost. Dělo se toho tady tolik, co chtěl vidět! A fakt hodně ho zajímalo, co má Apollyon pod šátkem na hlavě. Překvapila ho Pstroužkova věta. On a říkat ne? Zamával oháňkou a musel samozřejmě bratra podpořit. "Jo! Jestli jste ďábel, pane náhodný, tak to radši otočte!" Pak se ale naklonil k nejbližšímu bratru a řekl, co si myslel. "Je mi povědomý." Kdepak tyhle rysy viděl?

A přecijen toto téma Plamena skutečně zaujalo. Dal to najevo tím, že si při vyprávění sedl a zvědavě kulil očka, jako to nejvíce nevinné vlče. Bůh teda stvořil svět a život, chtěl aby se všichni měli rádi, byl vševidoucí. A pak tu byla ona zkáza a ďábel. V Plamenově životě existoval mír a láska - ale čím starší byl, tím více potřeboval, aby vybil svou energii něčím nenudným. Mír a láska? Nudné. V některých případech. Šarvátky a dobrodružství? Vždycky napínavé! "A to jako neděláme žádný zajímavý věci, když věříme v boha? A co děláte? To musí být nuuudaaa." Samozřejmě že to ihned šel napadnout. Nehmatatelné koncepty bylo těžké si představit, ani nevěděl, jak taková skutečná láska vypadá. Měl své otce a své bratry, a to stačilo, ne? Horlivě ale přikývl na bratrovo vyzvídání o ďáblovi. Plamen by mu v tomto věku snadno podlehl, protože by se dal zlákat. A možná už se to stalo, když ho sám jejich alfa donutil zbít člena smečky, která to tu vedla. Co ale oči nevidí, to srdce nebolí, ne?
Ovšem otázka na jejich účet ho přiměla k probuzení. "Pán ohně je titul! Poslání! Je to naše pýcha!" Zamával ocáskem. "Máme v srdci oheň, proto jsme neporazitelí! Nelekneme se žádných příšer ani ďáblů a držíme spolu." To bylo jejich bratrstvo. Ten titul sice získával význam jak se zrovna zachtělo, ale měl ho rád.