Príspevky užívateľa

"Ó ano, druhá tajná klubovna!" Liboval si společně s bratrem, že si trosky zaberou pro sebe. Neměl nejmenší tušení, co všechno zvláštní stavba skrývá, ale líbila se mu. Byla tu zvláštní atmosféra, co mu ježila srst na zádech, ale zároveň ho hnala dál neutuchající zvědavost a touha po poznání. Na takovém místě přece stoprocentně musí najít něco, co ještě nikdy neviděli! To na tom bylo to nejnapínavější, první setkání. "Nevim? Jestli roste, tak třeba jo? Táta říkal, že rostliny se nehýbou, nemluví a netváří se, ale taky rostou. Stromy taky! Třeba je tahle skála ve skutečnosti strom. Můžeme to sledovat!" Zamotával se do svých představ, a nějakou záhadou byl teď přesvědčen, že hrad je ve skutečnosti strom. Budou se sem vracet - měli důvod, když to tu chtěli osídlit - a třeba jednou uvidí, jak se ten strom zvětšuje.
Ohlédl se a viděl, jak Popílek pospíchá za ním - a vzbudilo to v něm soutěživého ducha. Ignorujíc naučené chození po schodech, začal po nich skákat nahoru po dvou a smát se. "Hehehihi!" Dvakrát si nabil čumák, ale běžel dál, až na jakýsi rovný ochoz, co byl ze strany do nádvoří ohraničen kamenným zábradlím a z druhé se tyčily stěny, ve kterých se pravidelně nacházely otvory. Některé dveře byly otevřené, jiné ne. "Woow!" Zalapal Plamének po dechu znovu a neuspořádaným pohybem se rozběhl vpřed. Zastavil u zdi, nakoukl na zavřené dveře, a pak přeběhl k zábradlí a snadno se zařadil mezi svislé podpěry. "Wooow, vysoko!" Komentoval živě a roztáhl křídla. Už zcela zapomněl, jakou strašidelnou atmosféru na začátku cítil. Tohle bylo hotové hřiště.

Jaký to dobrý pocit, že se na bratra mohl spolehnout. Nedovedl si představit sourozence, se kterým by si takto nerozuměl. Byl tu Pstroužek, dobře, ale toho stále měl rád! Mohl vůbec někoho nemít rád? Ale proč bych někoho neměl rád? Dobře, nelíbilo se mu, že ho Zathrian hodil do vody a že ho ta omega zasypala motýli, ale i takové věci byl ve výsledku ochoten přehlédnout.
Hrad byl nepřehlédnutelný, a oba bratry to neznámo nezdravě přitahovalo. Ani Plamének neměl v tomto pud sebezáchovy - křičel jak na lesy, i když věděl, že by tam příšera skutečně mohla být. Považoval to za fascinující, to neznámo, to čekání na moment překvapení, který možná nikdy nepřijde. "To dává smysl," přikývl na teorii, co spojovala jeskyni a příšeru. "Je to tu pěkný." I on se divil, proč nebydleli tady. "Kde se to tu vzalo? Je to živé?" Pokračoval s pokládáním otázek a dotkl se vlhkého sloupu na nádvoří. Vypadá to jako stromy, ale proč je to kámen? "Ooo, tam nahoru jde cesta!" Zahalekal, když si všiml schodiště nahoru. Doběhl k němu a pak udělal krok vzhůru, ale byl zaražen nad tím, jak má chození po schodech fungovat. Přišel na to až po chvíli a pospíchal nahoru.

Byl absolutně nadšený z toho, co ho napadlo. Pramenilo to snad ze Zathrianovy sebejistoty, Rufusovy představivosti či vlčecí hyperaktivity a vynalézavosti? Kdoví? Plamének měl skutečně rád, že má tak podobného bratra, a těšil se, když si se stárnutím začínal uvědomovat, jaké to přináší možnosti. "Jo, uplně! Řikala že si neumi představit že bych nehořel a velmi se jí líbily naše křídla. Takžeee!" Plamének s dětskou zlomyslností chechtal. Byl rád, že má novou kamarádku, ale jeho kamarádka byla i Popílkova kamarádka, takže se samozřejmě museli podělit i o zábavu. "Možná to mužem využít, že jsme podobní!" Tak ji napal, až Val potkáš, brácho!
To už se ale ovšem kochali fascinující stavbou. Plamének ztratil slova a chvíli jen fascinovaně klusal vpřed, vstříc padací bráně. "Ňáká divná jeskyně! Ale vypadá to jako tlama netvora, hmmm." Naklonil hlavičku na stranu a zastavil se před portálem dovnitř. "HALÓ! Ó velký netvore!" Rozhodl se na ně dva upozornit nahlas. Odpověď ale nepřicházela. Po pár sekundách ticha se otočil na bratra s otázkou. "Co myslíš že to je ty?"

"...Takže jsem jí řekl, že když nehořím nebo hořim divně, že se jmenuju Popílek! Takže až jí potkáš,-" s tlamou otevřenou do rošťáckého úsměvu nad myšlenkou, jaký perfektní žert to vymyslel, to sděloval bratrovi. Byli venku a byli venku trochu ilegálně. Plamének si ani nevšiml, že překročili hranice, jak byl zaujatý do toho svému říct o všem, co se mu přihodilo. Mezi to patřilo setkání s Valenciou, o které teď mluvil jen jako o Val. Ovšem byly zkušenosti minulé a zkušenosti budoucí - a ty sem teď chlapci přišli nasávat.
Fialová očka zaznamenala něco, co ještě nikdy neviděla. "Wooow, podívej!" Kulil oči nad strukturou nad řekou. Netušil co to hrad je, ale líbil se mu. "Jdem ho prozkoumat?" Navrhl, ale vlastně věděl, že Popílek bude souhlasit. Do všeho šli spolu - tak musí přeci i tady! Začali tenhle ilegální výlet spolu, tak ho taky spolu dokončí.

"Hihihi!" Smál se, protože se zdálo, že vlčku vystrašil, jak začala tancovat. Zase dělala tolik pohybů, které Plamének ne zcela chápal. Sledoval její výraz, jak si uvědomila, že nehořela, a velmi se bavil. "Hihii, já tě nemůžu zapálit!" Ovšem jak cítil radost, fialový plamen v jeho srsti zaplál zářivěji. Reagoval na emoce. Znovu jí naprázdno chňapl po ocásku, když ho strčila do boku, ale vrtěl přitom ocasem. Byla vtipná! Líbila se mu. A taky se mu líbil obdiv. Málokdo mu dával takovýhle výraz. Snad jen bratři! To on byl obvykle že ooo, hustý! "Co jsem na svět přišel! Vždycky jsem hořel," prohlásil, pyšný na ten fakt. Ještě aby nebyl! A pak se mu najednou v hlavě stvořila zlomyslná myšlenka. Ještě neviděla hořícího vlka a nevypadala zmateně - určitě ještě nepotkala jeho dvojče! Rozhodl se, že jí to setkání jednou zpestří neškodným žertem... "Ale občas nehořím nebo hořím divně, a to se mi pak říká Popílek." Zazubil se. Rošťáka měl v tváři furt, a tak těžko říct, zda lhal, či byl z toho jen nadšen.
No, rozhodl se načít i téma, o které snažil předtím. "Val, ty jsi tu nová?" Naklonil hlavičku na stranu. Kde se tu vzala?

Nedalo by se říct, že Plamen rozuměl, proč ho vytáhli tak brzo z pelechu. Nespokojeně mžoural do ranního světla a skoro litoval, že byl do noci aktivní, i když mu říkali že nemá. Probudil se až v moment, kdy ho otec přenesl přes řeku. Voda!! Panika z té studené tekutiny se do něj jaksi zažrala, ale to dnes naštěstí nebyl ničí předmět zájmu.
Slyšel nějaké svolávání, a až později si spojil, že to znamená, že přijde spousta vlků. To musí dělat taky. Achich ouvej, teď věděl, jak si žádat o pozornost, a hodlal toho dřív a nebo později využít. Žasl, koho všeho tu viděl, a ještě víc nad tím, kolik z nich neznal. "To je všechno Azavyn!" Komentoval živě. Z radostného unešení plameny na jeho těle plály velmi jasně. Moc netušil, co se děje, když předstoupil Feier se Zathrianem. "Ty já znám,-" ucedil nahlas poznámku a nahnul se k Pstroužkovi, který byl zrovna nejblíž. Něco podivného bylo na tom, že všichni ztichli a poslouchali, že se skoro i jindy ukecanému Plaménkovi chtělo mlčet. Zaťo. Alfa. Ale neni stvejda Feier alfa? "Takže strejda Feier už nebude alfa?" Zeptal se do pléna. Hierarchie mu byla známa dost na to, aby věděl, na které si může dovolovat, ale celkový koncept... Mu zatím unikal. Beta je Asphodelle. "Tu taky znam! Vidíš ty kytky? Nechutnaj dobře," pověděl Pstroužkovi, jak vlčice kráčela vpřed. Tentokrát se snažil být víc potichu.
Ovšem přesunulo se k dalšímu bodu programu, které vlče zkrátka... Nechápalo. Něco dělali s Feierovým uchem, jinak mu unikal důvod i smysl. No a co dělal když se nudil? Dal to svému okolí vědět! Jeho plameny se trochu utišily a on udělal ještě pár krůčků k Pstroužkovi, aby se na něj mohl přilepit a pokusit se na něj přenést celou svou váhu.

O kytkách se už učil, ačkoli o tom ještě nevěděl. Táta mu příliš nepomohl, když se ho ptal na oblíbenou květinu, a tak zájem v kytkách trochu vzdal, to ale neznamenalo, že si náhodně nějaké věci nevybavoval a nesnažil se ho napodobovat. Běhal stále - hlavně tam, kam neměl, a rozhodně i bojoval! "Oooo!" Tohle byl užitečný návod, když říkal, že díky tomu porazí medvěda. "My se furt pereme s Popílkem! A taky objevujeme a chytáme motýli!" Pochlubil se nadšeně, čekajíc pochvalu, že už pro ten velký hon na medvěda něco dělá. Už skoro zapomněl, o čem se předtím bavili, jak to byly komplikované nehmatatelné koncepty, a tak začínal být netrpělivý. Ano, nějaká ta cesta! Cesta života? Co má význam! "Tak už po ni jdi! Ja chci vědět co je na konci, to mi musíš povídat!" Plamének si nedělal příliš starostí s tím, že se Rufus směje, vlastně mu to připadalo vtipné. I on se bavil a smál se a mával ocasem jakbysmet.
Po bojovné honičce skončil v keři, a tak se trochu převaloval, než se zase mohl podívat na Rufuse, který už přišel tázat jeho zdraví. Chvíli pomlčel. Koukal na šišku na větvi s velmi zamyšleným výrazem. "Jsem doblej," odpověděl, "ale proč ma ten stjom na sobě bobky?" A tak velký! To mu byla záhada.

"Mwehehee," zasmál se mírně zlomyslně na její poznámku. Prý aby si nespálil čumák! Bylo vidět, že o něm ještě mnoho nevěděla, a on přemýšlel, jak jí se svým ohněm seznámit. Zatím to ale nechal na později a radši jí ten oheň pěkně ukázal. Z dálky, zatím. Líbilo se mu, že křídla sklidila úspěch. Už si přál s nimi umět létat, ale na to bylo ještě brzo. Zatím s nimi sotva dokázal zmírnit svůj pád. "Dík!" Přijal se zazubením. Přemýšlel nad svým opeřením jako nad skvělou věcí, ale nenapadlo ho, že by se kvůli tomu neopeřená Val mohla cítit zle. Ještě zkrátka nevěděl o všem všechno, a tak mu určité běžné věci nešly na mysl. "Jeee, Rufuse znám!" Známé jméno mu rozrušilo myšlenky. "Je s ním zábava." Znal ho právě pod pojmem zábava, neznal jeho vážnou stránku. Vlastně- "A víš že se jednou utkal s medvěděm? A málem to nepřežil!" Ach ano, drby příběhy se musely šířit.
Ale zpět k tématu - překvapivě si na něj totiž vzpomněl. "A proč bys nemohla mít křídla?" Ne každý mohl mít vždy co chtěl, to už se naučil, ale to by chtěl opravdu hodně, aby se svou novou kamarádkou mohl létat. Nemohl to táta zařídit? Nebo Rufus? Ten uměl všechno! "Jojo, mám," přitakal, jak se k vlčce blížil. První mu uhla, ale pak zřejmě zvítězila zvědavost. "Náš tmavý táta se jmenuje Adain a má křídla! A náš bílý táta je Ikke, ten má rád kytičky." Když sklidil zájem, rád říkal víc. Plamen zaznamenal dotek a leč se nechal chvíli ochotně očichávat a udělal to samé, náhodné myšlenky zvítězily. "Jeee! Hoříš, hoříš!" Začal řvát a schválně se jí předtím dotkl planoucími křídly a ocasem. Pak odskočil stranou, sledujíc, co udělá. Věděl, že od něj jemně hřející fialový oheň rozhodně nechytne. Nikdo kromě bratra nechytal. Nebo..?

Rošťácky se zasmál na její výhružku. Už se těšil, jak mu to vrátí, protože on byl připravený vracet taky! Škádlení ho začínalo velmi bavit, protože do hry dokázalo zlákat snad každého. Kroužila kolem, ale Plamen to nebral jako hrozbu, a tak za ní jen zvědavě otáčel hlavu. Když se přiblížila, chňapl čelistmi po jejím ocásku. Provokovala! To se mu líbilo, to uměl taky. Už z tohohle měl pocit, že si budou rozumět. Naštěstí uhla, opět ukazujíc svou obratnost. "To bych moh!" Přisvědčil, aby dal najevo, že to myslel dobře a že je tahle její schopnost hustá. Pak z jejího výrazu ale pochopil, že to možná myslela jinak, a trochu se zakřenil. "Ale to já umim taky, hehe!" Řekl a skokem se k vrstevnici přiblížil blíž. Nechápal, proč mluvila tiše ani proč si držela odstup. Musel se ovšem předvést. Postavil se na zadní a roztáhl křídla, aby vypadal větší. "Já jsem zase pán ohně! Ha!" Fialový plamen v jeho odvaze podpořil to tvrzení intenzivnějším planutím.
Přátelsky zamával ocasem, když se představila. "Val! To je dobre jmeno," komentoval. Už jí dal i přezdívku už nebylo cesty zpět. Bylo to jednodušší na vyslovení a s bratry si také říkali zkráceninami, proč by vrstevnici nedal stejný benefit? "Určitě! Moji tátové to vymysleli. Mám ještě dva bratry." Seznamoval se rád, a tak ho žádná otázka nezalekla. "Tebe jsem ještě neviděl." Plamének zatím neměl velké ponětí o konceptu osobního prostoru, a tak se prostě vydal blíž, aby si Val očuchal.

Sebejistě zavrtěl hlavou. "Nene, hoříme oba!" A to byla dle něho výhra. Nebylo dost, že byli až na drobné rozdíly stejní, oheň k tomu musel patřit taky. Viděl to jako celek, a vlastně mu bylo líto, že Popílek neumí hořet sám od sebe - ale o to víc spolu museli být, aby mohli hořet oba, a to Plaménkovi dávalo pocit důležitosti, sounáležitosti a samozřejmě rodinné lásky. Zajásal, když byl pochválen. "Pán ohně, pán ohně!" Zaskandoval, užívajíc si svou hru. Pán ohně byl titul, co si sám vymyslel, protože hořel. Nevinná povídačka, či? Otázkou bylo, jestli spíš nebyl oheň jeho pánem. "Ty máš hezky kytky!" Byl to hoch slušně vychovávaný, a neměl problém rozdávat vřelá slova na oplátku. Kytky na vlčím těle ještě neviděl, ale viděl rohy, a tak ho napadlo se zeptat na to, na co se ptal u rohů. "A k čemu jsou?" Natočil hlavičku na stranu. Nějak ho to nenapadalo. Sledoval, jak kolem proletěl motýl.
Nedostalo se mu vysvětlení těch komplikovaných slov, ale ve výsledku se tím ani netrápil, protože si našel jinou hru. "Hihi haha!" Chechtal se i nadále svým vyšším hláskem a vrtěl oháňkou. Jistě by jí dal vysvětlení o svém ohni, kdyby se zeptala, ale ona vylezla z vody. Plamének se přikrčil do hravé pozice, přední tlapky natažené na zemi. "Jo!" Pobídl Saffró k ukázce té magie, ať už to bylo cokoli, a čekal, že se za ním vrhne a on bude moct nadšeně utíkat a pak naopak. Jenže se stalo něco, co nečekal. "Co děláš? Pojď ši hlát!" Komentoval její výraz a poskočil z místa na místo. Dokonce i štěkl! Znejistěl, když se začal šířit zvuk, co ještě neznal. Pomalu se narovnal, hledíc na tu podívanou s mírně nejistým pohledem. Nějak si spojil, že jde o motýli, ale jak se rychle pohybovali... Co to! Plamének se zakřenil, když ho vír tvorů náhle obejmul a instinktivně začal couvat. Motýli byli všude! Pokusil se po některých chňapnout tlamou, ale jen si tím přihoršil. "Co to je!" Postěžoval si, sranda stranou. Tohle si už neužíval, a když nedokázal utéct, schoulil se do klubka. "Ne,-" řekl by víc, křičel by, kdyby motýli nebyli tak otravní. Bál se, a fialový oheň na to reagoval. Vlče ani nepostřehlo, že motýli odletěli, s tlapkou na hlavě se krčil k zemi.

"Oooo!" Vyjádřil svůj obdiv otevřenou tlamičkou. Musel přiznat, že opravdu na hlavě byly pěkné. "A kde ziskam ziskam takove lohy?" Už si to maloval, že mohli dělat beraní zápasy, kdyby měli oba rohy, ale kde takové získat, to mu ještě nikdo neprozradil. Jistě to nebylo jen tak, ale on byl ochotný udělat cokoli, aby se více podobal rohatému. Říkal mu tolik zajímavých věcí! Kdyby mu odpustil tu vodu, snad by se s ním chtěl vidět znovu. No, těšila ho aspoň myšlenka, že si něco slíbili, a velký Zaťo teď přeci musel dodržet své slovo.
Výkřik o výhře ho povzbudil, aby se snažil víc. "Nene, já!" Soutěživého ducha měl - ještě aby ne, když měl dva sourozence, z toho jeden byl téměř identický. Sbíral kytičky hravě a s bystrým očkem, ale když si všiml, že toho Zathrian má víc, přestal vybírat ty nejhezčí. K mákům ještě zvonky, kopretiny a hřebříček... A pak někde uviděl velký žlutý květ, a tak se pro něj rozběhl. Netušil, co to je, ale sebral plannou slunečnici musel ze svého stanoviště docela páčit, aby ji utrhl. Rval se s kytkou ale ovšem statečně. Pobral i všechno ostatní co nasbíral a zase běžel zpátky s jiskřičkami v očích. "Vyhlál jsem! Hele jaky pěkný mám!" Zahalekal vesele, až se fialový oheň taky rozvášnil. Díky němu už byl suchý. Kytky hodil na zem a tlapkou je ledabyle rozprostřel, aby se pochlubil. Jen slunečnici, co měla květ velký skoro jak jeho hlava, si nechal v tlamě.

S očekáváním velkého úspěchu ze svého představení se trochu spletl, jak se ukázalo. Překvapením zaplály fialové ohně na jeho těle silněji, když se po něm vlčice vrhla, a jen tak tak uskočil. Jinak by ho určitě sejmula! Holka! Tahle holka byla mnohem vyšší jak on, ale stejně měl jisté tušení, že holkou by se asi neměl nechat sejmout. No, a pak předvedla podivné manévry, nad kterým se mu zastavilo myšlení. "Hehe!" Zamával ocasem. Určitě si taky ráda hrála! "Ty jsi úplný had!" Řekl se zazubením místo odpovědi na její otázku. "Jakože jsi ohebná jako had! Vžum, vžum," názorně předvedl a skočil sem a tam. Ignoroval její šklebíky, on byl spokojen, že ji vystrašil. Existoval lepší pocit než cítit se v kontrole? "Já tě přepad!" Vysvětlil, kdyby to jakože ještě nepochopila. "Já jsem Plamének, a co ty?" Chlapec měl výbušné sklony, ale ve skutečnosti toto udělal, aby si získal její pozornost. Nový vlk na území - o tom musel vědět vše! Byl na ni nesmírně zvědav.

Rufus mu nedával žádnou špatnou zpětnou vazbu, ale naopak vzbudoval jeho zájem a odhodlání. "Ja budu trenovat a budu silný! Nejsilnější!" Že to opravdu chce, to už mu řekl Zathrian, a on se v tom jen utvrzoval. Zatím to bral jako neurčitou vizi, plán, který rozhodně dával smysl - až na to, že to absolutně nemělo formát plánu. Uvědomil si to vcelku rychle. "A jak se trénuje?" Zeptal se po chvilce bez ostychu. Rozhodně měl nadšení a chtíč, protože chtěl být stejný hrdina jako Rufus - a jednou s ním porazit zlého medvěda! - ale co přesně měl dělat? Neměl tucha. Otázkou bylo, jestli by mu podrobný návod pomohl nebo by ho zase rychle vypustil z hlavy, protože by byl shledán nudným. Nejlépe se mu učilo v moment, kdy nevěděl, že se učí.
Ze svou o smyslu života nebyl úplně moudrý. To on totiž ještě neznal - jemu přeci bylo nejcennější hraní, bratři a rodiče a dobré jídlo. "Čo? Cestu? A kam vede?" Ptal se zvědavě, ale očividně nechápal obrazná přirovnání. Pak si vzpomněl, že se mu něco na Rufusových slovech nelíbilo, a dovolil si velkého bojovníka opravit. "Já nejsem prček! Já jsem pán ohně!" Hrdě zamával oháňkou nahoře, až měly plameny na ní planoucí problém udržet tvar. Nebyl malý, nebyl slabý, a měl svůj oheň. Byl výjimečný.
Úplně přes to všechno zapomněl, že byl tázán na jméno. Teď to byla ale otázka jasná a nemohl neodpovědět s náležitou sebejistotou. "Jsem Popílek!" Podíval se Rufovi do očí, ale pak sklopil hlavou, protože si uvědomil, že to asi ne. "Teda- Plamének! Jsem Plamének! Popílek je bratr!" Opravil se hlasitě. Bratra měl rád, a jak měli podobné kožichy i jména a hoch měl teď plnou hlavu mnoha věcí, neuvědomil si, že jednu z těch myšlenek řekl nahlas.
Rufova slova pro něj byla jen provokací k další hře, a na tu chlapec nedokázal říct ne. "Ještli mi nedáš ucho, tak tě sňim čelýho!" Prohlásil bojovně a kdykoli vidět nějakou část Rufusova těla v dosahu, skočil po ní ve snaze se zakousnout. Vůbec nechápal, jak to ten dospělák dělá, že se tak vyhýbá. A tak Plamének dal do skoku všechno - skočil po Rufusovi, jenže místo na Rufusovi nejspíš skončil v jehličí pinus mugo. "Jeee!" Hvízdl překvapeně.

Druhé dvojče si už pomalu osvojovalo území své smečky. Už by sám z Údolí trefil do jeskyně, a to byl důvod k oslavám. Byl to pilný a pracovitý chlapec, co se rychle seznamoval s členy smečky, ale většinu času ani nevěděl, že se od nich něco učí. Stále mu nedocházelo, že jeho vzezření je mírně nevšední a jeho původ ještě nevšednější - na to ale přijde čas.
Noru měl zafixovanou jako místo, kde vždycky najde někoho na hraní a něco k snědku. Pachy vlků to tu jen kypělo, až se v nich sotva několikaměsíční chlapec mátl a ne všechny od sebe dokázal rozlišit. Třeba si za poslední dobu ale všiml, že Saffró smrdí podobně jako Asphodelle, ta vlčice z jejich hry v lese! Právě teď hledal Zathriana. Doufal, že ho bude moct oslnit skvělou srnčí čelistí, co našel ležet u hor, a kterou si teď pyšně nesl v tlamě. Nakoukl do úkrytu, a ke svému překvapení spatřil a silně ucítil někoho, koho tu ještě neviděl a necítil. Chvíli sledoval, co mladá vlčka dělá, a schoval se za roh pokaždé, kdy to snad vypadalo, že se otočí. "BAF!" Zahalekal najednou a vynořil se zpoza rohu v celé své hořící kráse a s rošťáckým úsměvem. Svou pracně nalezenou srnčí čelist u toho upustil do trávy.

Ještě si neudělal názor na své jméno. Hnědá vlčice měla totiž pravdu - byloo naprosto uhodnutelné, a to by se mu nemuselo v budoucnosti vyplácet. Jak se na to asi bude tvářit v pubertě, až si bude potřebovat budovat sociální status? No, do toho ještě chvíli měl, a do té doby byl nevinným malým vlčetem. "Jojo!" Zamával vesele oháňkou na její komentář. Bral to jako pochvalu, a ty on měl rád. Její otázka mu byla zvláštní. Oheň na něm hořící měl k něčemu být? Chvilku se nad tím zamyslel. "Je s ním teplo! A svítí, zapaluje bráchu a jsem diky němu pán ohně!" Plamének ho rozhodně bral jako svou nedělitelnou součást. Bez něj by nebyl, a tím si byl po traumatizujícím setkání s plaváním jistý. Ani nevěděl, že jí prozradil klíčovou informaci do budoucna.
No, vysvětlení slova dědit jeho zrovna moudřejším neučinilo. Dostat po někom? A po kom? Plamének už zapomněl, a zkrátka se mu to špatně spojovalo dohromady. "Čo?" Vydechl tiše, tlamička pootevřená, jak se to usilovně snažil pochopit. Nepochopil toto a to ho demotivovalo od toho pochopit i ono další slovo. "Duhový mošt?" Není mezi námi? Slovní obraty si skutečně zatím nedokázal zařadit. "Za pár?" Bylo to skoro jakoby mluvila cizím jazykem, a ještě kolik toho říkala! Plaménkovi se přestával rozhovor líbit. Ovšem aspoň termínu starší vlci rozuměl. "Stvejda Feiej je stary jak strom!" On si totiž myslel, že čím vyšší vlk byl, tím starší. A Feier byl hnědý a rozhodně vysoký, tak si ho zapamatoval, když za nimi občas přišel do jeskyně.
Podlý plán mu vyšel, jak chtěl, a úsměv se mu na tvář vrátil. Vlčice totiž zpanikařila, když se se svými divokými plameny přiblížil, a to on si náramně užíval. Někdo se ho bál, to byla přece dobrá zábava! Nedokázal svou malou lež podpořit dalšími slovy, ale rozhodně se smál. "Hihihaha!" Ještě se schválně rozpřáhl křidélky, aby Saffron obdařil přímým kontaktem s ohněm. Když se rozběhla pryč, běžel za ní, zaujat svou novou zábavou. Jeho oheň ještě nikdy nikoho nepopálil, a tak si myslel, že to jeho nová kamarádka hraje, a že on se má přidat. "Ty jsi vtipná!" Komentoval. V běhu jí samozřejmě nestačil, a tak brzy zpomalil. A vlastně se i trochu polekal, když zjistil, že mířila do vody. Tak to ne! On zůstal v bezpečné vzdálenosti od břehu koukat. Počká, než vyleze!