Príspevky užívateľa

Tato hra se mu líbila čím dál tím víc. Ani nečekali, že se tu někdo ukáže, tak blízko k jejich novému tajnému doupěti, a ono přeci! "Sníme, jo!" Podpořil bratra s hravým vrčením. Obvykle se mu líbilo, když se vlci lekli jejich ohně, ale teď se aspoň cítil více v roli, když tomu líbezná cizinka věnovala jen maskovanou pozornost. "Nas nemužeš porazit, rawr!" Svým způsobem v roli sdělovat i pravidla hry. Už se hravě vrhl po kytkách, co vypadaly extrémně jako materiál k roztrhání, když ho překvapivě vážný hlas vlčice zastavil od dalších postupů. I s kytkou v tlamě po ní hodil pohledem. Původně chtěl skutečně trhat, ale její pohled byl vážný. Plamének s očima stále upřenýma na těch Delle nasadil nevinný kukuč, zpomaleně otevřel čelisti a visící kytku propustil... Jen aby hlavou opsal oblouk a zakousl se Delle do nohy. "Harrrrr!" Pokračoval v útoku. Doufal, že jeho bratr vymyslí způsob, jak vlčici pokořit na zem a jak ji sníst. Nebo! Také dostal nápad. Spustil se zase na všechny čtyři a vyskočil, aby jejich oběť chytl aspoň za trs srsti. "Pope, pome ji uveznit! A pak ji snime!" Sdělil bratrovi, jakoby to Asphodelle nemohla slyšet. Byl úplně nadšený z tohoto plánu, který této hře dle něho zase přidal trochu děje.

Zmateně se na tmavohnědou vlčici zamračil, když její reakce na jeho představení nebyla taková, jakou čekal. Mělo přijít jéé, ty seš super, já jsem Kytička! Ne toto! Vlče ji více či méně schválně obdarovalo velice soudivým pohledem. "Plamének. To je moje jmeno!" Zopakoval tedy. Klidně by si nechal říkat pán ohně, ale své jméno měl rád. Bylo tak... Výstižné.
Jen těžko chápal dospěláckou netrpělivost. Neuměl by si přiřadit, co dělá špatně, pokud by si to vůbec přiznal, být tak dospělí méně trpěliví. Byl rád, že uznala jeho autoritu - strom byl oficiálně jeho, a byl na to patřičně hrdý. "Hehehihii," zahechtal se, když sledoval, jak si jeho nová kamarádka myslí, že by zapálil les. Musel nad tím s úsměvem zavrtěl hlavou, odpouštějíc jí nevědomost. Vlastně mu přišla velmi humorná! "Já nic nezapaluju," zatočil tlapičkou nevinně, v očičkách jiskřička rošťáctví. Copak to plánoval? "Ahoj Saffró!" Zamával vesele ocáskem, jen co se představila. Rád si dělal kamarády, a tahle toho měla na srdci mnoho. A hlavně používala slova, co Plaménkovi zatím úplně nedávala smysl. "Podědila? Nežije?" Natočil hlavu zvědavě. Těžko říct, jestli mu i vysvětlení pomůže takové téma chápat.
Očka mu zazářila, když nabídla ukázání své magie, že až zapomněl na původní otázku. Ovšem vlče také dlouho nečekalo s prozrazením svého zlomyslného plánu "Jó, ukáž! Ale první tě zapálim!" S tím seskočil ze stromu a vrhl se Saffron na kotníčky. Fialové plameny mu na těle plály divoce, veselé hrou.

Ne se všema dospělýma byla v Plamenově očích zábava, a byl okamžik pravdy, jak vlčice zareaguje. Ne že by si neužili svoji hru ani kdyby nespolupracovala, ale takhle to rozhodně bylo záživnější! Bratr mu byl při útoku v patách, a velmi brzy dosáhly vlčice. I Plamének by se obvykle kochal jejím vzhledem, nemít důležitou práci. S hravým vrčením se vyhl líté obraně, aneb letící tlapě, a to už se Popílek jal chudáka Asphodelle držet. "Ra ra ra! Naše kořist, kořist!" Skandoval a s vrčením poskakoval, než se taky rozhodl zapojit i jinak než zastrašováním. Plameny bratrů se jistě dotkly pěkné srsti azarynské špiónky, ale nic než jemné teplo nedělaly. "Sníme tě k svačině! Padni!" A Plamének vyskočil, aby vlčici chytl za visící kus rostliny, co zřel na jejím rameni a určil jako snadno dostupný, nebránící se cíl. Neměl nejmenší ponětí, že by to nemusel být dobrý nápad.

Zase navázal oční kontakt, když bratr poukázal na další pravdivý fakt. Popílek mohl zhasnout, to Plamének věděl, ale mohl se zapálit i o oheň, co nebyl jeho. Přesto se na moment pousmál, protože mu tato věta přišla jako validace. Bratr ho potřeboval a chtěl, a to mu dělalo radost. Byl pro něj výjimečný. "Vždyť jši mohl vziť i oheň strýka Čyra," upozornil na fakt, ale už s lepší náladou. Záviděl mu, že to dělat může, a že ho cizí oheň nepálí, ale... Přál mu to, někde uvnitř. "To je přeci husty!" Drkl do Popílka. On měl rád všechny ohně, Plamének... "Já tě mám taky rád!" Ano. Plamének mile rád rozdával své názory, ať už byly jakkoli trapné.
Důležité informace o povaze ohni nasával se vší pozorností, co dokázal vyprodukovat ve svém zpola uraženém stavu, a samozřejmě to i komentovat. Jen tiše nasál informace o ohni. "A když ho nezastavime?" Ne že by to byla možnost, aby neuspěli v něčem, v čem chtěli uspět, on se ohně nebál! Ale stejně se radši přidal k bratrovi s otázkou. Už zapomněl, že na ni vlastně bylo odpovězeno. Téma ohně ho ovšem začínalo nudit, cítil se... Probírán. Proto ho další téma zaujalo více. Takže sluha? Ta myšlenka se Plaménkovi vcelku zalíbila. "Já chci sluhu!" Zajásal, netušíc, že možná nepochopil Cyranovu myšlenku úplně jak by měl. Přemýšlel nad tím takto - takový jeho sluha by dělal, co říká, a Plamének by potom nemusel by vůbec dělat věci, co ho nebaví. Těch sice zatím příliš neexistovalo, ale stejně! Třeba kdyby za něj někdo jiný musel vysvětlovat nekalou aktivitu tátovi, to by se vůbec nezlobil. I jako Popílek ovšem zvedl hrdě ocásek, že by se nenechal zeslužit. Nechtěl aby oheň vládl jim, ať už to v praxi znamenalo cokoli. Bratr byl vstřícný s rozdáváním titulů a Plamének se na něj zadíval, když ho nabídl i Cyranovi. "Neee, jen my jsme páni ohně!" Řekl tišeji. Očividně to bral spíše jako jméno, jako hodnost, než jako označení schopnosti, co by mohli být všichni. Podíval se na Cyrana mírně soudícím pohledem. Nemohl přeci s bratrem nesouhlasit, on ho v týmu chtěl! "Ale tak mužeš s nami být pán ohně," řekl nakonec. "Taky maš fialove plameny!" Podobní si byli, o tom nebyl pochyb. Až na to, že Plamének své plameny zatím nedokázal donutit pálit. "Můj oheň ale nikdy nezhasina," namítl pak zamyšleně. Když nezhasínal, nemohl se zase zapálit, ne?
Smečka, o tom slyšel... Něco málo. Netušil, co znamená slovo symbol, ale líbilo se mu. "Takže v nás je oheň? Ooo, ooo, umí všichni někty hořet? Ale Zatlian ani Jufus nehořeli." Nebo před ním jen nevzpláli? "Ani Pstroužek, náš brat! A bíly táta." Tak teď měl zamotanou hlavičku.

V tuto chvíli už absolutně nemyslel na to, kam se poděl jejich tmavorudý otec, protože si hráli. A kdo si hraje, nezlobí, ne? Sami v lese nebyli, ale pro Plaménka momentálně existoval jenom prostor okolo jejich nového clubhouse, co si tak nadšeně a pracně vydobili. Samozřejmě bral do úvahu i cestu na které se porvali, strom u kterého polemizovali nad původem křídel a kopec, který bral sjel tak, že si nabodal jehličí, ale teď měl pozornost jen a pouze na hře na příšery, co v momentu nouze tak brilantně vymyslel. Oba bratři pláli fialovým ohněm a bez studu si v kožichu nesli jehličí, hlínu a nějaké to roští, kterým prolezli na jejich dobrodružné cestě.
Rozhodl se ještě přerovnat šišky okolo doupěte v kořenech vyvráceného stromu a zabodat některé z kostí dramaticky do země, aby vypadaly jako žebra pohřbené hrotem času. Bratr také zapojil do nevinného rozmisťování živočišných zbytků, a on ho už už hodlal za takový nápad pochválit, když se za nimi ozval cizí hlas. Plamének prudce otočil hlavu a ohně na jeho těle překvapením zaplály výrazněji, než se zase uklidnily. Vlčice! Vůbec si nevšiml jejího příchodu! Přiskočil k bratrovi, aby v tom stáli spolu. "Jo! Tady žijí lesní pšíšery! My jsme páni lesa!" Podpořil Popílkovo tvrzení a leč si neodpustil automatické mávání oháňkou, protože rád poznával nové vlky, tvářil se jako paličatá příšera. "Kytky! Takovou vlčici už jsem viděl," řekl nahlas zamyšleně. Už potkal Sassafras, a skoro si říkal, jestli tohle není znovu ona - ale ne, tahle vlčice byla vyšší. A asi... Hezčí. Vlčice, projelo mu hlavou znovu a uvědomil si, že stále jsou lesní příšery. A co lesní příšery dělají? Věnoval bratrovi zaujatý pohled. Myslíš na to na co já? "A teď tě sníme! Raaaawr!" Plamének se rozběhl vpřed.

"Tak jo!" Zajásal nad myšlenkou tajného místa. Asi stejně výrazně, jako by zajásal nad myšlenkou o tom říct otci - stejný adrenalin totiž pocházel jak z vidiny otcova zájmu, tak z jeho nevědomosti. Plamének už si nesl tolik tajemství, že už ani nevěděl kde začínají a kde končí - tohle pokládal ale za to zatím nejdůležitější. Nechají i bratra na tom mít slovo a budou šťastní všichni tři, to znělo jako plán. "Nora pšíšer je velmi tajná a zname ji jen my pšíšery!" Hra byla hra, a Plamének si proteď skutečně myslel, že jejich skromné útočiště nikdo jiný nenajde.
Přidržoval větev, když se ji Popel jal vyzvednout výš. Teď už to skutečně vypadalo k světu, když odstoupil dál. Poněkud... Vlčaty udělané, ale v jeho očích naprosto úžasně. "Šuper!" Komentoval. Obešel vyvrácený kmen z obou stran. "Tak už to jen dozdobime jako pořadne doupě!" A toho se Plamének ujal... Svým způsobem. Ocasem nametl ke kořenům víc jehličí, přinesl ještě pár trsů trávy a šišky. A nakonec, nakonec! Přitáhl i pár kratších větviček, co rozházel u skrytého vchodu a v okolí. "To jšou kosti našich obětí. Rawr!" Odůvodnil Popílkovi, ohníčky v očích.

Během celého fajření fialových ohňů se Plaménkovi vrátila jak nálada, tak energie. Nebylo by vlčecího game módu, kdyby se nevrátila rychle! Museli totiž všechno objevit a stavět kvůli odpočinku se mu velmi nechtělo. "Tak jdeme, wohoo!" A vyrazili mimo značené cesty.

"Ooo ano!" I jeho lákala myšlenka překvapené reakce jejich třetího bratra. Určitě z toho bude úplně nadšený, jako oni. "A žeknem o tom tátům?" Zeptal se, trochu nejistoty v hlase. Mohlo to zůstat jako tajemství, jejich opravdu skryté a neznámé útočiště, na druhou stranu se ale rád chlubil. Jeho strategie s jinou větví fungovala, a když ta co držel Popílek povolila, ta jeho zapružila. Nepustil, ale cítil tlak na zubech, a se té své větve vzdal, aby šel oslavit jejich úlovek. Nebyl živý, ale jistě dobře poslouží pro úkryt. "Joo, hurá! Doblá práce. To bude ale maškování pro naši noru!" Liboval si a spěchal za Popílkem, aby mu s velkou větví pomohl, protože určitě byla nad síly jednoho z nich. Tak velká větev a malé vlče, ach! Chlapci ale složili síly. Nic nás nezastaví! Plamének byl o tom teď přesvědčený, a ještě více si připadal jako silný a neporazitelný pán lesa. Táhl větev k vyvrácenému stromu, a až tam nechal na bratrovi, aby vybral jak tam větev dají. Možná na střechu?

Vyplázl jazyk nad tou výhružkou. Taky by ho kousl do nosu! V dobrém, samozřejmě. Mával u toho ocasem, přecijen to stále byla zábava a bratrova přání respektoval jak to jen hravost a nespoutanost vlčete dovolovala. Dostal povolení k ohňování, a tak začal skákat okolo Popílka a tlapkou mu střepávat plameny z míst, kam nepatřily. Skoro jako v salónu! Některé i sfoukl. Když uhasil ohně které tam být neměly, dozapálil vratrovi zase křídla, ocas u špičky uší a zazubil se. Už to byla docela rutina, a Plaménkovi se velmi líbilo, když vypadali stejně. "Tak čo, ideme objevovať?" Zavrtěl se. Celý les čekal.

Tajný clubhouse měl už i oficiální pravidla - všem kromě nich vstup zakázán! "Pstroužkovi še to ulčitě bude líbit!" Prohlásil optimisticky. Mít větší uvědomění, že jejich bílý bratr je vlastně docela jiné povahy, možná by si to nemyslel. Teď si to ale ovšem maloval růžově, a užíval si představu, že budou tři lesní příšery. Rozmístili kapradiny, ale při pohledu na vyvrácený kmen Plamének také neměl pocit, že by to bylo hotové. "Tak to je husty!" Pochválil bratrův nález a sledoval, jak mu s tím nejde pohnout. Podal mu pomocnou tlapku a uchopil větev trochu níže, aby tlačili spolu, ale stále nic moc. Pustil ji a přešel na konec dlouhé suché větve, aby zjistil, že na ní leží další. Ta byla menší a ještě pokrytá zeleným jehličím. "Já velká pšíšera tuhle nadzvednu a ty zataháš!" Sdílel svůj nápad a neohroženě se jal táhnout ta tuhle jinou větev.

Cítil se trochu zahanbeně, ale ne natolik, aby si z toho vzal ponaučení - vlastně si tenhle trik uložil do paměti jako velmi účinný v potyčkách. Ještě netušil, že v boji s obratnějším jedincem možná nebude tak efektivní. "No jooo, nebudu," protočil očima a omluvně po bratrovi hrábl tlapkou, jen tak ve vzduchu. Otočil hlavu, když se mu Popílek ukázal v celé své parádě. Musel se tomu taky zasmát. "Jeee, máš je všude! Ale uplně nahodně!" Když se dosmál, zívl a pořádně u toho zakroutil hlavou. "Chceš to pomoct naprávit?" Nabídl se. Věděl, jak Popílek neměl rád zhasínání jejich ohňů, a tak to nedělal sám od sebe. Možná chtěl takhle hořet schválně! Nedivil by se, vypadal s tím hrozivěji. Plamen nemohl zapálit jiné části svého těla, ale na druhou stranu mu oheň nikdy nezhasínal.

Role příšery byla přesná - příšery si totiž žily vlastním životem, a jak se Plamen domníval, mohly si dělat absolutně co chtěly, včetně žraní náhodných vlků. Teď si ale museli vytvořit základnu. "Joo!" Podpořil nasazení ke zdobení. "Odsud uvidíme vlky, co mužeme sežjat! Ra ra ra!" Komentoval i okýnko v jejich úkrytu ve vyvráceném kmeni. Museli se ale dát do práce, jestli chtěli pořádný bejvák. "Pojme zdobiť! Všechno z okolí, a všichni budou vedet, že sem nesmí líst, protože je to to nejhjozivější pšíšerovsky doupě!" Měl na mysli tak hrozivou představu, že ho ani nenapadalo, jak to uskutečnit. Rozhodně se tím ale nenechal odpudit a rovnou okolo vchodu začal rozmisťovat kapradí, co přinesl.

Těžko říct, jestli byl Plamen méně bojácný, nebo v něm stále vřelo vnitřní drama, a proto méně vnímal skutečné problémy. Nemohlo tomu ale být dlouho, však? Celý uplynulý den se tolik těšil na dalšího člena smečky, kterého poznají, a kolik toho spolu nového objeví, že si to nemohl nechat zkazit. Nějaké to trucování na něj ale prostě na moment přišlo. Popílek se ozval se starostí, a přestože jeho bratr chvíli dělal, že ho neslyší, ucho k němu natočil. A pak celou hlavu, kterou zase rychle uhnul pohledem, jakoby si nebyl jistý, že o tom chce mluvit. Pokud ale někdo byl kamarádem, bylo to jeho dvojče. Až po přátelském drknutí zahodil uražený pohled, co ho přestal bavit. "Tebe cizí oheň nepáli, ale mě jo," zopakoval a nešťastně se na bratra podíval, ale očima zase rychle uhnul. Možná na to ani nepotřeboval slyšet odpověď.
Lekce o ohni mu přišla velmi zajímavá, a tak nastražil uši. Nepochytil všechno, rozptylován Popílkovým rozčilováním se. "Smečky ohnive?" Zopakoval spojení, co ho zaujalo. Zatím neměl ponětí, že existovalo něco jiného, než jejich smečka, a jen těžko by si to představoval. Otevřel užasle tlamičku i na zprávu, že jejich táta umí s ohněm. Opravdu si nepamatoval, že by jejich otec kdy plál jako oni dva. Naklonil se k Popílkovi s poznámkou o interpretaci tohoto příběhu, se kterým bratr nesouhlasil."Jejich oheň, ham ham les." Ta myšlenka ho trochu rozveselila. Jak takový požár ale může vypadat, to si neuvědomoval. Zmínka pánů mu ovšem známá byla, leč... V jiném slova smyslu. "Já jsem pán ohně!" Prohlásil vesele průpovídku, co už jednou použil. S pohledem na bratra, se kterým stáli velmi blízko vedle sebe, se ovšem zhostil toho svůj slogan upravit. "My jsme páni ohně!" Zazubil se. I jeho zajímalo, proč se fialový plamen z jeho srsti nešířil, ale na to už se zeptal jiný.

Už to zdaleka nebyl jeho hlavni cíl, vyhrát tenhle malicherný souboj, ale když se zpod něho ozvala slova přiznání prohry, ego mu to samozřejmě pohladilo. Mohl stanout vítězem, mohl si rýpnout - ale když se skutečně s pomocí vzdálil z bratra a nechal ho dýchat a taky nabrat kyslík, stížnost mu byla dostatečným důvodem, aby si výsměch a oslavy nechal na jindy. Neměl tu potřebu - v jeho očích vyhráli oba. "Uh," utrousil nejistě a zase si lehl. Brácha z toho neměl radost, a on cítil trochu viny. "Jši v pohoděě?" Zeptal se a povzbudivě zamával ocáskem.
Cesta za dobrodružstvím mohla být daleká, ale oni neměli nejmenší problém dobrodružství vytvořit teď a tady. Plaménka jen povzbuzovalo, že bratr se do role strašlivé lesní příšery vžil také se vším hereckým umem. Teď to byla realita! "Ra ra ra!" Zopakoval po bratrovi. Líbilo se mu, jak tahle slova zněla. I když zdaleka neovládal R dokonale, toto skutečně znělo a vyjadřoval nad tím spokojenost tím, že to říkal znovu. Kráčeli po lese, hledali vhodný úkryt. Plamének cestou utrhl svazek kapradí. "To je maškování pro naši noru!" Odůvodňoval pyšně, jakoby to měl nejvíce promyšlené. Skutečně zanedlouho Popílek něco našel, a dvojče tedy pustilo trs zeleně, který spíš táhl s sebou než nesl, aby se podíval na ten objev. Klesl do prohlubně vyvráceného smrku za Popílkem a bez rozvahy si vlezl dovnitř. Bylo tam celkem hlinito, ale byli přeci příšery, takže si z toho nic nedělal. Vešla by se tam s nimi natěsno ještě aspoň dvě vlčata. "To je šuper!" Pochválil naprosto unešeně a uvelebil se uvnitř. Měli clubhouse! "A je to i pozorovatelňa!" Prohlásil a strčil čumák do jedné z děr mezi kořeny.

Ocas byl vcelku rychle zase na svobodě, ale Plamének už stejně nestihl zvrátit svůj velmi neohrabaný a velmi riskantní manévr. "Jeee!" Zahalekal, jak se převážil dozadu. Slyšel bratrovu stížnost, a tak mu došlo, že to neni ideální. Skoro mu srdíčko poskočilo, jak vlastně nevěděl, kam padá! Naštěstí pro něj padl do měkkého - přímo na bratra. Udiveně zamrkal a zjistil, že zase oba leží. "Upss," upustil. Už vlastně neměl takový chtíč bojovat, a když si uvědomil, že pod sebou má bratra, pomalu se posbíral a kecl si vedle.
Znalci lesů měli jistě mnoho prostoru k objevení, ale Plamének věděl, že nová strategie bude ještě efektivnější. Naštěstí souhlasili oba a chlapec vesele zavrtěl ocasem, když se bratr připojil. Poskočil, aby ho přivítal. "My pšíšery jšme páni leša! A sníme všechny vlky, čo tu projdou, proto se nás boji! Rawrrr." Pokračoval v divadle, které viděl nedávno od Rufuse. Vzal si prvky z jeho příběhu, samozřejmě. Rozhlédl se kolem, a přemýšlel, kam tuto hru vést teď. "A teeď, teeeď... Ši musíme najit svojí hrozivou noru!" Zavelel, plně ponořen do role oné smyšlené příšery. Ovšem, aby stále nevedl, byl ochotný nechat Popílka v čele vedení. Byl rád, že teď byl bratříček šťastnější.

Chvíli spolu statečně zápolili, oba už docela s ochabujícími těly, když Popílek zaskóroval. "Eeeek!" Vypískl Plamének, protože chvat, co mu bratr zasadil, vlastně docela bolel. Věděl, že potřebuje zabránit v tom, aby se mu za ocas tahalo i dál - to byla přece končetina k vyjadřování radosti, proč právě ta! Nepřemýšlejíc nad následky Plamen poskočil dozadu, z posledních sil se postavil na zadní a hodlal na bratra spadnout.
Stromy a další stromy. Les byl kouzelný, působil nekonečně. Bylo by to jak z nějakého horroru, kdyby dvě vlčata nenašla cestu domů. Plamen si ani nechtěl představovat, jak to tu vypadá v noci. Optimismus jeho bratra byl ovšem nakažlivý, a tak se po okolí s oním zamyšleným pohledem nerozhlížel dlouho. "Jo! A budeme znát ceeeeely les!" To byly ale velké plány! Zatím mu nedocházelo, že to nejspíš za jediný den nestihnou.
Popel se nedal. "Hm," zabručelo dvojče a přivřelo oči, když byl obdarován chytrým slovním obratem. Z tohohle ovšem věděl, jak se dostat. Příběhy! Oslní bratra legendami. Jen doufal, že nebude takový kazič srandy a humor ocení, ne jako s těmi mouchami, které upřímně Plamenovi stále vtipné přišly. Vystřelil na všechny čtyři, popošel od bratra, věnoval mu pořádný soudící pohled, a pak... Se začal válet v jehličí. Když vstal, byl tím bordelem pokryt celý, ačkoli si rozhodně nezabodal jehličky do tlapek, jako Popílek při sjezdu kopce. "Rawrrr..." Zavrčel tiše Plamének, když vstával. Pak náhle vyskočil. "Jsem příšera z lesa! Rawrrr, awoo!" Cenil zuby, ale vrtěl ocasem. "Jši taky?" Zase se snesl na všechny čtyři a otočil se k bratrovi jen jednou stranou obličeje, aby ho prohlédl.

"Ale to žikaji všichniii," zanaříkal na klasické dospělácké dozvíte se později. Používali to i tátové, a vlastně většina dospělých, a mít Plamének víc představivosti, asi by je obvinil, že ve skutečnosti jenom neví, co říct. "Já to chci vědět teď!" Odmítnout nakrmit jeho zvědavost, no chtěl nespokojeně trucovat, kdyby tu neměl bratra a slíbené další aktivity. O něco přijít, to zase nemohl dopustit.
Přesunuli se dál a Plamének se zrovna nezaradoval, když spatřil vodu. Jistě, k pití byla dobrá, ale na všechno jiné? Přesto zůstal zvědavě koukat, co Cyrano dělá s listy. Na bratrovo oboření zůstal němě a uraženě zírat do jeho očí. Otevřel tlamu, že chce něco říct, ale hodnou chvíli z ní nic nevyšlo. Takový stěr! Popel měl pravdu, to věděl, to Plaménka cizí oheň pálil - a o to více nefér mu to přišlo. Proč Popela ne? Nebyli snad stejní? Musel mu to nějak vrátit. Oči mu těkly na hořící trávu. "To ty! Na tobě hoři, tak se o něj stavej!" S neskrývaným uražením ta slova na bratra skoro plivnul. Pak dramaticky otočil hlavu jinam.
Jak bylo doporučeno, díval se, jak jejich šedý kamarád nakládá s vodou. Instinktivně udělal pár kroků zpět, aby se snad vody ani nedotkl - oči měl ale stále na stopkách. Bylo to snadnější se soustředit na nové vjemy než prociťovat všechny ty intenzivní emoce. Tak nějak podvědomě tušil, co se s hořící trávou v kontaktu s vodou stane. Přesto se taky trochu překvapil, když bratr přiskočil. Jako vždy mu samozřejmě nabídl své objetí. Přehodil mu křídlo přes záda a podíval se na Cyrana, tvář o něco klidnější než Popílek. "Voda uhasila tvuj fialovy plamen," odůvodnil, jakoby to bylo absolutně jasné. "Hššš..." Zabodl oči na místě, ze kterého se chvíli kouřilo. Mohl snad, mohl... I on zhasnout? Rozuměl bratrově strachu.

Úplně ho pobavilo, jak jeho útok bratra namíchl. Bylo to efektivní! Odskočil, aby zase nedostal tlapkou do hlavy, a dal tentokrát Popílkovi šanci zaútočit. Ten se vzpamatoval rychleji, než by čekal, a Plamének se zatím pokusil vydýchat a nabrat síly, které ho chtě nechtě z délky jejich souboje pomalu opouštěly. Při bratrově pokuse o další útok se tedy stihl jen částečně vyhnout. Už se zase váleli na zemi, dva stejné hořící kožíšky - a Plamének se stejnou bojovou vervou hledal jakoukoli soupeřovu končetinu, do které se zakousnout.
Culil se společně s bratrem. Měl pocit, že tady udělali ten největší objev, a už si to maloval, jak budou všichni lítat. Zmínka o hledání ho přiměla zvednout hlavu a rozhlédnout se. Všude stromy, jehličí a mech... "Ja ale nevim kte jšme," uvědomil si. Zatím ho to moc netrápilo a řekl to spíše v humoru, ale kdoví, jestli to za chvíli nebude problém.
Jako správný bratr v sobě přecijen měl dostatek soucitu a dobrosrdečnosti, aby pomohl, když viděl, že to je potřeba. Tátové by to totiž taky udělali. Drželi přeci při sobě. Chabě se pokusil zakrýt úsměv, když se na něj bratr tázal. Odvrátil pohled jinam, jakoby se vyhýbal odpovědi, ale přecijen to zmínil. "Pšedstav ši brouka s jehličkama," naklonil se k bratrovi a vyndal mu ze srsti další zabodnuté jehličí. "Vypadáš úplně jako,-" nedokončil, jen se zazubil.