Príspevky užívateľa

Jelikož si sám ještě nedokázal určit vhodnou cenu za mlčení, postačila mu i tato nabídka. Líbily se mu příběhy o hrdinství, dozvídal se. Tak napínavé, plné dobrodružství! Přál si, aby také někdy takové mohl povídat. "Tak jo!" Odsouhlasil bez odporu. Kolik příběhů asi dospělák měl? Začal na jeho těle hledat jizvy, ke kterým ještě neslyšel příběh.
Že by tu ten medvěd ještě mohl někde být, to ho na jednu stranu děsilo, na druhou si přál ho potkat, jen aby mohl říkat, že ho potkal. Otevřel tlamičku, když Rufus naznačil, že jestli se medvěd objeví znovu, možná umře. "To ne! Já tě totiž zachranim," namítl a vyskočil na všechny čtyři, aby ukázal, že na to jako má. "Aaa!" Zapištěl a udělal krok zpátky na výhružku. Rychle se ale začal zase smát, protože to samozřejmě považoval za velmi povedené představení. Není možná, aby ho něco sežralo, přeci! On žral věci, ne naopak. "Nebo ja a braškove snime medvěda!" Namítl a s bojovným zavrčením zamával hlavou, jakoby trhal maso. "Ale ja nezlobim. Medvěd zlobi! Když tě bouchl." Málem ukočil, mohl říct výstižněji, ale skutečný význam smrti ještě Plamének pořádně nechápal. Ale správně by toho medvěda určitě měli jít potrestat, tím si byl jist! Šel by s Rufusem, protože poznával, jak zábavný je.
Ovšem zábava se přehoupla do poučky, a vlče chvíli nechápavě mlčelo. Nemít na to je přeci špatně, ne? Neměl být Rufus prostě silnější než medvěd? "Ale vždyť tě táta zachránil," s otázkou v očích natočil hlavičku na stranu. Proč ne nesmrtelný? Stál tu, přeci! Šťastný konec, šťastný příběh. Vlče se na chvíli uklidnilo, a přišlo k vypravěči příběhů blíž, snad aby si znovu prohlédl, jestli na něm není něco divného.
Ležíc tak na zemi po velkém leknutí cítil, jak mu srdíčko bije. Valil oči na Rufuse, ale brzy mu došlo, že už není mrtvola. "Hehehihiii!" Rozesmál se rošťácky a zase přišel blíž. Rufus stále ležel, a toho se muselo využít. Hravě popoběhl a vrhnul se po jeho zdravém uchu.

Tajemství. To už slyšel. Už se od setkání se Zathrianem trochu poučil, co to tajemné slovo znamená, no ne že by zatím měl stáří na to, aby to bral nějak obzvlášť vážně. Ovšem vybavil si situaci dole v údolí a přišlo mu na mysl, že tehdy to byl výměnný obchod. Tmavý vlk mu slíbil, že mu za mlčenlivost nehodí znovu do vody. "Nežeknu, nežeknu, ale čo za to!" Dožadoval se tedy i nyní, jiskřičky v očích a oháňka ve vzduchu. Moc ten příběh slyšet chtěl, ale musel zkoušet smlouvat, ne?
Na vyprávění si sedl. Mít tak popcorn, asi se na něm udusí, protože občas samým napětím ani nedýchal. A pak co! Představoval si, jak se Rufus bije s obrovskou děsivou potvorou, a trochu sebou škubl kdykoli, když bylo zmíněno, že byl zraněn. Začínal si uvědomovat, že to možná opravdu bolelo, ačkoli se do toho zcela jistě nedokázal vžít pořádně. To bude muset počkat, až si něco takového sám zažije! "Nůůůž," zopakoval si nové slovíčko a pozorně se podíval na podivně tvarovaný klacek, co byl předveden. Chtěl si ho vyzkoušet nést, zrovna jako hrdina příběhu. Chtěl bojovat s medvědem! Ale ne sám, s Rufusem po boku. Na konci příběhu čekal tak napjatě. Nedocházelo mu, že jeho konec už znal už jen díky tomu, že vlk tu stál živ a zdráv. "Cožeee!" Vypískl, když předstíral smrt. Jeho tvářička se rozzářila, když zmínil Ikkeho. Byl o něco šťastnější, že ho má. "A kte je ten medvěd teď? Co když ho někdy potkám?" Upřímně si nedokázal představit, že by byl tak statečný, jako Rufus. A tak velký! Věděl ale, že kdyby ho potkal, tak by s ním bojovat musel. "A na co jsi neměl?" Zeptal se, když mu došlo, že to asi byla ta pointa. Plamének si myslel, že má na všechno. Nesměl přeci přiznat, že je slabý, ne? Nezněla tak Zathrianova lekce? Trochu ho zmátla tato, ale díky představení byl v dobré náladě.
Myslel si, jak bude jeho léčení fungovat, když dělal to, co táta. Rufusův příběh ale nepovídal o tom, jak ho táta přesně vyléčil, a tak si musel trochu vymýšlet. Čekal, kdy se dospělák probere, protože takhle přeci zachraňování života fungovalo, ne? A dočkal se, jen ve formě, kterou nečekal. "AAAAAaaa!" Zakřičel a překvapením nadskočil, až z Rufuse spadl a trochu se natloukl. Fialový oheň se mu v tu chvíli bafnutí divoce rozplál a nabyl na objemu, než zase utichl v šoku.

Stoupl si na špičky, aby na onu jizvu viděl lépe, a vykulil očka zvědavostí. Ukazoval tajemství a dokonce ho nosil na sobě! Jaký to plottwist! Zvláštní lysé místo mělo zvláštní tvar, ale že by snad jeho nový kamarád nemusel mluvit pravdu, to malému vlčeti ani nepřišlo na mysl. "Cožeee!" Překvapeně odskočil, když se Rufus pustil do názorné ukázky. Tak velké zvíře, páni, k tomu trochu respekt měl. Bohužel to velmi rychle zase pojal jinak - místo strachu z medvěda se soustředil na hrdinství. Krmilo to jeho zvědavost, a jak moc - hltal každé slovo! Medvědi, jizvy, táta zachránil, no to bylo hustý! Rád poslouchal takové příběhy, ale nejspíš plně nepochopil pointu. Díky té jizvě mohl slyšet tento příběh, to bylo dost na to být vděčný a žasnout. "Wooow! A porazil jsi toho medveda, porazil?" Dožadoval se konce příběhu, protože skoro jsem nepřežil neznělo jako dostatečně dobrý konec jeho naivní představivosti. Tenhle příběh mu táta nepovídal, a napadlo ho, že by se mohl zeptat i na jeho fantastickou verzi.
Prozatím jen mlaskl nad drobnou chutí krve ve své tlamě, co kousáním nezáměrně způsobil. "Hahahaa!" Smál se drobek, když velkého vlka skolil. "Hiss, hiss!" Tato hra se mu velmi líbila a užíval si, když se ozývalo herecké úpění. Plamének vyhrál a hladilo mu to vznikající ego... Jenže pochopil, že to asi není moc dobrý, když se jeho oběť přestala hýbat. Ještě chvíli vrtěl ocasem a ještě jednou prskl, ale když a to reakce nepřišla, zpozorněl. "Jufusi?" Zeptal se, zpátky ve své vlčecím já. Přišel blíž, aby vlka očichal, strčil do něj čumákem a pak se dokonce tlapkami dožadoval pozornosti. "Jufusi! Vštávej!" Volal, teď už trochu v panice. Vlk ale nic! A jazyk měl venku! Co to znamenalo? Vlče se rychle rozhlédlo, a pak dostalo nápad. Bolest? A táta zachránil? "Jufusi, já už nejšem had! Já tě zachraním!" S tím se Plamének rozběhl k zakrslé borovici, co obepínala mýtinku, a utrhl větvičku vonících jehlic. Tohle dělal i táta, ne? Přiběhl zpátky a větvičku zkušeně položil vlkovi na vypláznutý jazyk. Pak vyšplhal na bezvládné tělo dospěláka, naklonil se nad ním a... "JUFUŠI PAPEJ!" Zapištěl mu do ucha.

Ma-gie. Magie. Opakoval si to v duchu ještě jednou. To slovo se mu líbilo, bylo takové... Tajemné, ohebné. Znělo výjimečně. Ani on nebyl největší fanda toho, že odpověď na otázku nebyla tak konkrétní, jak by chtěl. Co ale? Zeptá se ještě! "A jakou ma teda každy magii? Pověž!" Dožadoval se. Nemyslel si, že tomu bude rozumět, ale čekat další oheň, oheň á... jiskry, možná něco s jídlem! No, gratulujme - magie neměla vysvětlení, a Plamének měl teď pro všechno nevysvětlitelné název. Chlapec se trochu zamotal při nárazu, ale pak se vydal za bratrem. "A kdyyy?" Zakňoural na poznámku, že jednou se dozví víc. On to chtěl vědět teď!
Pozoroval bratra a jeho neutichající počínání s cizím ohněm. "To je ale divnej oheň," zabručel, v hlase snad skrytá... Závist? Tastavil se u bratra, aby se sám zvědavě podíval, jak se tráva pod suchou trávou kroutí a černá. Ten oheň je sežral! "Opatvně s tim ohněm, Pope!" Napomenul bratra po vzoru upozornění, co slyšel před chvílí od dospěláka. Pak zavrtěl oháňkou a na zmínku nového dobrodružství i on hravě poskočil a pochodoval kamkoli, kam jim jejich nový mentor ukázal. "Jó, svejdo Čyjo, ukááš!" Ještě nevěděl, že jejich cíl je voda.

//Great, díky ^^ Klidně můžeme hrát i tady že došli k řece nebo potkali nějaký potok.

Každý dělá chyby a některé mají následky. Ta věta se mu ozvala v hlavě, ačkoli byl příliš mlád, než aby jí rozuměl. Lépe rozuměl slovům nebát se a strašpytel, a u toho taky zůstal. S nevinným kukučem přejal tato slova a zazubil se. "A jake chyby?" Tázal se. Nerozuměl, že by snad chybu právě teď mohl dělat, nebo si na nějakou vážnou dobudoucna pěstovat.
"No a druhy táto, ten noši domu jidlo!" Když už se chlubil s táty, musel s oběma, ne? Zatím neměl moc tušení, co je to bellator, a k čemu to je užitečné. Důležité bylo, že tmavý vlk s fialovýma očima byl celé rodině spolehlivým zdrojem jídla. Plamének si rozhodně nežil špatně - možná proto měl tolik energie? Ani netušil, že svou náhodnou asociací tak nějak odpověděl Rufusovi na nevyřčenou otázku.
Ani nelze vyjádřit, jak veselé vlče bylo, že se vlk připojil k jeho hře. A že se ta hra zdála být tak reálná, když hráli oba! Rufusova popularita u něj náhle z nezajímavé prolízačky a zdroje informací vzrostla na zdroj zábavy. Level 20! Plamének divoce rozkýval svůj ocas a nahodil bojovný pohled. Zakousnutá noha se mu pokusila utéct, a tak se instinktivně zakousl ještě trochu víc, tentokrát používajíc zoubky. "Hšššš, hššš!" Pokračovalo vlče, ale nakonec pustilo, protože potřebovalo používat tlamu. "Budeš zajedovatěny a v bolesti!" Prohlásil a znovu zasyčel, aby Rufuse pořádně poprskal. "Pfffft, pffft!" Bojovně se vrhl kupředu a předníma tlapkama se o Rufuse opřel. Chtěl ho sundat dolů. Ach, proč jen musel být tak velký!

Drobka skutečně zajímaly všechny věci, co se míhaly kolem, ale zatím si to jen stěží dával do kontextu. Trochu se zamračil na řeči o nebezpečí - to slyšel furt! A co dobrodružství? Copak na tom dospělákům nezáleželo, na zábavě? Vypustil tiché "hmff," a zase se podíval na užovku. Nevypadala nebezpečně, teď, když se nehýbala. "Ale já se nebojim! Nebezpeči mě nezastavi, ja totiž nejšem strašpytel," prohlásil naivně, zřejmě ovlivněn Zathrianovou lekcí, ale přecijen si z Rufusova vysvětlení možná i něco vzal. Možná už nebude žrát neznámé hady a kytky. Ten had byl děsivej! Fascinoval ho, ale nelíbilo se mu, jak smrdí. "Muj tata je doktor," pochlubil se vymlouvavě s vrtícím ocáskem. Mít doktora blízko, to přeci muselo znamenat, že pro něj pravidla neplatí, ne?
Skrývajíc se za nohou dospěláka si měřil užovku pohledem a jedním uchem poslouchal o jedovatosti. Na Rufuse vykulil očka a nahl hlavu na stranu, když zmiňoval tekutinu v tlamě. To mu bylo povědomé. Pjoč furt mluvi o bolesti? Bolest a čo? Nebylo to tak, že by Plamének ještě bolest necítil - ne, díky soubojům s bratry a přírodou samotnou dobře věděl, když něco bolí - ale co nemělo zuby a drápy, to si zkrátka ještě nespojoval, že by mohlo zranit. "Já mam taky v tlamě tekutinu!" Pochlubil se a začal prskat. "Hpfff! Hpff!" A pak dramaticky vytočil krkem a zakousl se Rufusovi do tlapy. Jen tak naoko, jako dělával při přátelských potyčkách s Popílkem. Očka nechal na Rufusovi, jak se vlk představil, ale měl plnou tlamu, a tak zatím nemohl odpovědět. "Hšššš! Jfem jefovafy haf!" Hravostí mu plameny na těle zaplápolaly o něco silněji.

Spokojil se s tím, že ucho nedostane, když dostal přes papuli. No to nevadí , stále měl ze své pozice převahu, a z toho se cítil dobře. Vzdorně zvedl hlavu, s úsměvem vycenil zuby a vlastní tlapkou se pokusil vykrýt ty jeho zajatce. Být nahoře bylo rozhodně lepší než být dole, připadalo mu. Otevřel tlamu, aby bratra "dorazil", ale do dostal kopanec do hlavy. "Heej," postěžoval si, ale vzdát se nehodlal, a tak svou otevřenou tlamičku namířil na bratrovo břicho. "Bžžžž!" Zavrněl mu provokativně do srsti a pak se pokusil rychle odskočit a na všech čtyřech čelit případnému protiútoku, ať už obranou či útěkem.
Naprosto souhlasil a znale přikyvoval. "Hoooo!" Vydechl. "Tšeba o tom neví! A my jim to žeknem!" Pohlédl na bratra s otevřenou tlamičkou, hledajíc v jeho očích stejný nápad. To bude tak žůžo, až z toho budou slavní! A pak budou všichni lítat a lízt na stromy! Mohli by se učit létat spolu!
Po skluzavce dolů a pořádném pohledu na Popílka pochopil, co se mu stalo. "Ty miniklašty?" Zeptal se, v hlase náhlá starost. Přistoupil blíž a tlapkou se pokusil bratrovi pomoct smést jehličí ze srsti, hlavně v místech, kam si nedosáhl. To v bílo-hnědé srsti přeci vůbec nevypadalo hezky, i když... To bylo vtipné! Chlapec potlačil smích.

V hlavě už si představoval bitvu století, co se mu právě odehrávala před očima: O nečest much! Kdo vyhraje, ten není Bzzz, ať už to během přátelského souboje nabralo jakýkoli význam. "Ale ptáči na ohni!" Přidal do plodne konverzace dalši slova, protože lítý souboj teď obsahoval i ta. Jeho manévr se vydařil, ale hekl, když na něj bratr spadl. Samozřejmě pustil jeho tlapku a zatvářil se triumfálně. To byla úplná strategie! Posbíral se co nejrychleji a bez známých mezí po Popílkovi tentokrát skočil on, aby ho zalehl a zmocnil se jeho ucha.
V duchu si říkal, že Popílek musí být úplný génius, že mu fungování světa tak rychle docházelo. I jemu myšlenky automaticky zabloudily k rodině. "Oooo! Tak to ta tajna kšídla musíme příště u někohó zkušit najit!" Ach, chudák první neokřídlený vlk, kterého odteď potkají. Tato teorie zněla příliš reálně. "Táta a Pstwoužek by je pak taky měli mit!" Vyslovil nahlas. "Myliš, že pak umí líst i po štromech?" To, že neviděli nic většího lést po stromech neznamenalo, že to ještě navždy nejde.
Další srážka tentokrát pod kopcem nenastala, Plaménkovi se podařilo vcelku dobře zabrzdit. Až na posledním metru se přerazil o kořen, co se tam zničehonic objevil. No, to už spěchal na pomoc Popílkovi, kterému zvědavě nakoukl přes rameno. "Fuj?" Tázal se zvědavě, očima pátrajíc po tom, na co bratr reagoval.

Udivil se nad novou informací. "Cožeee! Stvejda Feiej!" Zvolal překvapeně včetně použitého oslovení, a to tím tónem, jak kdyby právě zjistil, že mu partner s někym cheatoval. Toto jistým způsobem cheatování bylo taky, toho vyzáblého vysokána totiž ještě hořet neviděl, a to se občas nachomýtl v jeskyni. Kvůli bylinkám, nebo něco takovýho. "A hoři někdo modrou? A červenou, a zelenou? A bílou!" Vyjmenoval asi všechny barevný barvy, na který si teď vzpomněl. Chtěl vědět, jestli jsou další jako oni. A co by to vůbec znamenalo? Má to nějaký vyšší smysl?
Zazubil se a tentokrát narušil osobní prostor bratra on, aby se k němu přiblížil, jakoby chtěl splynout v jedno. "To nevadi! Nic náš nezastávi!" Doplnil to. Tak si je někdo bude plést, jé, noa? Vlče si s tím zatím skutečně velkou hlavu nedělalo, protože si sotva uvědomovalo následky. Na další slova zareagoval mluvil za ně oba on. "Co je magie? A jake druhy magie?" Jal se tázat, neb Cyráno neustále živil zvědavost. Plameny byly jeho součástí, jeho přirozeností, a přesto teď chápal, že to nejspíš má divný název. Magie. Nebo to byl název pro ty, co nehořeli stále? Mírně ho to zmátlo.
Cítil v sobě tíživý pocit, že jeho oheň nepálí, a ten Cyrův ano - bylo to snad něco výjimečného? A co hůř, to, že bratr ten oheň mohl přejmout... Zrazen, cítil se zrazen, že ani neodpověděl, když bratr prohlásil, že jeho nepálí. "Proč vás nepáli a mě jo?" Otočil se na ó vševědoucího se seriózní otázkou. Napomenutí mu pomohlo v tom se nad tím zamyslet, ale tvrdohlavě šašit nepřestal. Nejsem strašpytel! "He?" Naklonil hlavu na stranu nad nápadem na poražení ohně. Sám nápad neměl, až na ten hodně špatný, co se chystal provést ještě zatímco vlk mluvil. Přikrčil se a skočil do plamenů na noze šedivého... Naštěstí zrovna ve chvíli, kdy plameny zhasly. "Jeee!" Překvapeně zabrzdil a narazil do nohy.

"Mweheheee!" Smál se i nadále. Ten nápad, že bratr poskakoval jako moucha, to díky této reakci asi už nikdy z hlavy nedostane. "Ty jsi ještě větši Bzzzz!" Zavrčel hravě vracíc urážku, kterou původně vůbec nemyslel jako urážku, a to tím nejvíc trapným - a velmi vlčecím - způsobem. Z much teď byla nadávka, a to si Plamének uložil jako validní informaci. Je přeci dobré mít rychlý způsob jak bratra přimět k rvačce, ne? "Au," vyhrkl spíš překvapením než bolestí, když mu byl zasazen chvat. Teď už se zpátky nedržel a druhou tlapku nacpal Popílkovi přímo do obličeje, aby ho přiměl pustit. Stále se potutleně smál - tato hra ho bavila, i když ležel dole. To se ale mohlo změnit. Začal neohrabaně kopat tlapkami a i své zoubky nasměřoval na to nejbližší, co u nich bylo - bratrova podpěrná tlapka. Hryz! Jen tak se nedá!
Malých hmyzů si všiml až ve chvíli, co na ně bylo upozorněno. "Možna máš pravdu! A ani nemaji kšidla," přidal svoje pozorování. Náhle mu pohled padl na tesaříka, který z kmenu stromu roztáhl své hněné krovky a... Odletěl. To rušilo jeho teorii, a zůstal nad tím žasnout s otevřenou tlamou. Od sledování, kam ten tvoreček letí, ho vyrušilo zvolání. Opustil strom a vydal se za bratrem. Nikam neuteče! "Weee!" Zvolal a rozběhl se z kopečka dolů.

Cyrano nebyl jejich bratr, prý. Jaká škoda! Chlapec hořící byl ale nakonec se svou rodinou spokojen, a někde v hloubi chápal, že bratrem šedý ani být nemohl. Nebyl tam přeci od začátku. Navíc, museli by se o táty a bratry dělit více, a to se vlčeti moc nelíbilo. Bratrovo ucho při hašteření zase pustil a zazubil se. "Ooo, ty maš rohy!" Všiml si trnů na čele jejich nového strýčka.
Plamen zatim netušil, že jeho původ není normální. Že není obvyklé mít téměř identické dvojče a že není normální mít dva táty, a vlastně ani netušil, že něco jako máma existuje - svou přeci neměl. Ani jiní rodiče teď ve smečce nebyli, nebo na ně aspoň nenarazil, aby se toto dozvěděl. "Řikame jim tátové!" Podpořil bratrovo tvrzení. Nikdy nepochytil Adainovy výrazy, když si tehdy někdy uvědomil, že ono oslovení v domácnosti možná bude problém. Ani vlčata si toho pravděpodobně nemusela tolik všímat - měla pozornosti až až, a dokud to tak bylo, Plamének byl spokojený. Očka mu zajiskřila, když fialový oheň na nohách dospěláka vzplál znovu. I on se pustil blíž, ale zpomalil, když ho smysly informovaly o žáru. Co to? Natáhl hlavu, ale nestihl si spojit dvě a dvě dohromady a bratr už mu cizí oheň cpal do obličeje. "Jeee." Zavřel oči nad jasem. Máchl tlapkou po té Popílka, aby ho přinutil dát ten oheň pryč, jenže plameny mu ožehly srst. "Tenhle páli!" Nespokojeně zanařikal. "Pjoč páli když je fialovy!" Stěžoval si mírně zamračeně. To nebylo fér! Cyrana ale očividně nepálil a bratra taky ne. Nebo se jen zbytečně bál, jako posledně vody? Co by na ten strach řekl Zathrian? I oheň jde porazit, vzpomněl si, a já nejsem strašpytel! Proto se zase neohroženě přiblížil k žhnoucím plamenům. Vypadal nespokojeně, ale tvrdohlavě se prošel přímo kolem.
Přišlo na představování a vlče se společně s bratrem hrdě podíval na Cyrana, když je bratr prezentoval jako stejné. Ovšem musel pokračovat v cestě za plameny. Nějak poznával, že šedá srst jejich nového přítele od jeho hořícího peří nechytá. Proooč? "Já jšem Plameenek! A brat mi řika Plam. Mam jád levandule a hožce!" Představil se i on a zavrtěl ocasem, ale popravdě moc pozornosti konverzaci nevěnoval - přemýšlel nad tím, jak bojovat s ohněm, a s pohledem vzdorně upřeným do plamenů u toho stál přímo pod Cyranem. Bude bojovat s větrnými mlýny. Jen se odhodlat!

Odpor ho nepřinutil se přestat smát, zrovna tak jako se nedávno Zathrian nepřestal smát jeho utrpení. To se samozřejmě nedalo srovnávat - toto bylo skutečně pouze humorně myšlené! Však i sám předvedl mouší tanec! "Jee!" Zvolal překvapeně, když ho Popel přišpendlil na zem. Na malou chvíli se přestal smát, hledíc vážně do očí vlčeti nad sebou, ale jak to bývá, dlouho se neudržel. "Ne-e! Bzz!" A už se řehtal dál, a teď k tomu ještě mával tlapkama po Popílkově hlavě. Takový lítý souboj! Souboj dvou much. "Bzz, bz bzzzz!" Pokračoval, očividně s novou zábavou - hašteření s bratrem.
Achjoo! Zanaříkal ještě jednou v duchu a tlapkou bouchl do země nad uletěnou kořistí. Škoda! Kdyby takového pěkného ptáka ulovili a přinesli tátovi, to by byla pochvala! Určitě by je už dobrovolně naučil lovit víc! Škoda, že chlapec ještě nevěděl, že ptáci jsou ti z těžší škály kořistních zvířat. Zdaleka neměl rychlost, natož trpělivost. A nenápadnost? Ta s planoucí srstí taky padala. Přešel ke stromu a opřel se o něj předníma tlapkama. Pokusil se chytit okolo, ale rychle pochopil, že na to jeho tělo není dělané. Zkusil vyskočit a pomoct si křídly, ale nic naplat. "Já mam větši tlapky a taky mi to néjde," zanaříkal. Kecl si na zadek a pohlédl na Popílka, jestli pro to má nějaké řešení nebo jinou aktivitu. Toto ho přestávalo bavit, když to nešlo.

Zatím se snaha létat nezdála příliš úspěšně, ale každý nový nápad tomu přidával trochu naděje. Další návrh se mu líbil, ale když bratr začal mávat křidélky, tím svým si občas schoval tvář, protože kolem začalo poletovat jehličí. Musel se zasmát. "Vypadaš jako... Moucha!" Na znak, že to myslí vážně, začal kolem taky skákat a mávat křídly. "Bzzzz!" Udělal přitom, a pak už s tím pokračovat nemohl, protože se zase rozesmál. Jeho koncentrace na to pravé učení letu bylo proteď narušeno.
Strakapoud na stromě o nich samozřejmě dávno věděl. Přestal ťukat, přemístil se na bok kmene aby na vlčata lépe viděl a chvíli civěl. Plamének samým úžasem oněměl. Pak vyrazil vpřed - a to ptáček uletěl. "Ooooh," zanaříkal. "Jak to dělál? Jak byl na tom stvomě? To šnad ani nejde!" Přál by si taky takhle moct lézt po kmenech. A ten pták odtamtud vzletěl, to potvrzovalo jeho teorii, že ze stromů se létá lépe!

Obvykle mu byl nějaký osobní prostor naprosto ukradený, hlavně ten cizí - ale toto! Vlastně vůbec nevěděl, jak reagovat, a když vlčice vylezla, nepřestal divoce plát překvapením a zvědavě zírat. Nikdo ho neučil, že to možná není slušné. Prohlížel si tmavou srst vcelku malé vlčice, ale nejvíc ho zaujaly kytky, co v srsti měla. Vypadal u toho, že skoro nevnímá její slova, ale tak napůl je skutečně poslouchal. Nedošlo mu, že dřevo má být hořlavé, a tak si nespojil, proč po něm chce aby opustil vykotlaný kmen. Zvedl hlavu k jejím očím až na tu výzvu. Tak přecijen byla hodná a chtěla se seznamovat! Plameny na jeho srsti se mezitím upokojily. "Jojo, ja jsem Plameenek! A takhle horim pořát, já jsem pán ohně!" Odpověděl vesele a vrtěl oháňkou. "A i pán tohohle stromu!" Prohlásil vítězoslavně a vypnul hruď. Jen však na drobný moment - pak skutečně seskočil z vyvýšeného vstupu do vykotlaného úkrytu a dožadoval se další pozornosti. Teď už neuteče! "A kto jsi tyy? A proč máš ty kytkyy?" Tázal se s hlavičkou nakloněnou na stranu.

Sourozenecké drby musely počkat na jindy, protože teď měli jinou naplánovanou aktivitu. Nebýt to na novém místě a s novými vlky, Plamének by asi býval ohrnul nos, protože co už znal, o tom si tvrdohlavě myslel, že zná všechno. Jaké to překvapení, když dorazili a vysokému šedému vlkovi vzplanuly tlapky. "Ty jši vysoky jak strom! A hořiš jako myy, cožeeee! Jsi snad naš brat?" Ani Plamének neskrýval své komentáře. Proč Pstroužek také nemohl hořet, to ho udivovalo. Chtěl se přiblížit a sáhnout si na plameny jejich nového kamaráda, ale musel nejdřív oplatit bratrovi flákanec, a tak mu hravě chňapl po uchu. Vrtěl přitom ocáskem.
A pak zjistil, že šedý vlk je taky ukecaný. Otvíral tlamu, že odpoví, ale pan vysoký strom mluvil dál, a tak ji nechal otevřenou. Ne všechno pochytil, a hodil pohledem po Popelovi, když se ptal na onoho záhadného maminka - ani on netušil, co to je, a tak zase hodil očka po Cyranovi a horlivě přikývl, že taky chce odpověď. "Umim zapalit brata!" Pyšnil se odpovědí aspoň na tu otázku, kterou si zapamatoval. "Čiráno? Čyjoo. Čyjo!" Zopakoval po svém dvojčeti a po sekundě pozorování začal skákat jako on, jakoby ho kopíroval. O to víc nečekal, když do něj vrazil, aby snad ověřil onu hořící skutečnost. "Aa," vypustil, ale jinak neprotestoval. Osobní kontakt mu absolutně nevadil. Zatím si totiž ani nebyl vědom, že existuje něco jako osobní prostor. Teď už fialovým plamenem žhnuli obě vlčata, a to bylo dobře. Reprezentace! Ovšem když Cyranovi fialové plameny z nohou zmizely, Plamének se překvapeně hrnul vpřed. "A tebe zapalim taky!" V jeho hlavičce to dávalo smysl - když uměl i tento dospělák fialově hořet, musel přeci být hořlavý stejně jako Popílek. Vrhnul se mu k noze, kde ještě před chvílí svítily plameny, a propletl se kolem ní skoro jako kočka, a nechal plameny na uších, křídle a ocase, ať se pěkně dotýkají Cyránovy srsti.