Príspevky užívateľa

Souhlas bratra znamenal pokyn k pokusu, a tak Planoucí roztáhl křídla a zamával s nimi. Cítil odlehčení, když mával fakt hodně, ale nožky od země neodlepil, překvapivě. "Když líta táta tak to vypada tak snadně, hmm," zapřemýšlel a přestal se snažit, protože to zřejmě nikam nevedlo. "A čo zkušit sletět ze štromu?" Navrhl. Neviděl v dohlednu žádné stromy, které by k tomu byly vhodné, a také tu byla ta realita... Že na strom vlastně ještě nikdy nelezl, když nepočítáme spadlé kmeny. "To teda joo!" A když byli silnější, jak po nich chtěli, museli něco jako lítání zvládnout levou zadní, ne?
Nechal si hlavičkou létat různé nápady, zatímco pochodoval lesem. Všiml si, že měkká půda pokrytá jehličím trochu klouzala. "Ooo, koukej!" Zvlolal po chvíli a zabrzdil. Předtím si klepání o kmen nevšiml, ale když se na stromě před nimi vynořil černobílý ptáček s rudými odznaky, vykulil očka. Tohle nebyl bažant, ale byl pěkný!

Už zase pláli oba, a jistotou to naplňovalo i dárce ohně. Mít někoho, kdo je stejný, o tom už podvědomě pochopil, že je jejich výsada. Bavil ho pohled ostatních, když je viděli někde pohromadě, ten údiv, kterému se mohl smát. Ty pravé možnosti, co dvojčata měla, ještě čekala na objevení, ale to bude toho jednoho dne a dlouhá léta potom jistě fenomenální.
Otázka byla namístě, a Plamének nad ní pokrčil rameny. "Možna bychom to měli zkusit!" Navrhl, netušíc, že les je poslední místo, kde by to bylo zrovna bezpečné. Oh, všechny ty klacky, díky, větve, kmeny, mechem skryté kameny... Ale uvidí se, huh? "I motyli litaji když jsou máli," zdůvodnil. Slýchávali že "na to jste ještě malí" a Plaménkovi docházelo, že dospělí jsou velcí a sahají snad až do oblak - ale jak pak lítali motýli, co byli miniaturní? Teď na to kápnul! "Ooo ano!" Souhlasil s kořistí. Nejedli dávno, ale myšlenka lovu se Plamenovi zkrátka líbila. S bratrem byli přeci nezastavitelní! "Takoveho toho barevneho ptaka najdem!" Navrhl, na mysli bažanta. Líbilo se mu barevné peří.

Srážka vedla k částečné eliminaci ohně a Plamének se vylekal, když se ozvalo stěžování. Jen co se posbíral a pokusil se mu vrátit předchozí flákanec, aspoň do ramena, podíval se na jeho křídlo. Nenapadlo ho, že by s ním snad něco mohlo být v nepořádku, ale jako neustále hořící tvor si zrovna chybějících plamenů všiml. "Puč si moe." Řekl trochu omluvně a svým křídlem se toho bratrova dotkl. Nabízel mu plameny, i když ovšem... I skutečné křídlo by mu nabídl, kdyby to bylo potřeba. "Viš že kdo nema kšídla ten nemuže lítať?" Dropnul náhodnou zajímavost, co se dozvěděl od vlků ze smečky.
To byla jen malá překážka na cestě za dobrodružstvím - teď už to pravé! V lese osaměli. Dvě malá, zranitelná vlčata - ale rozhodně neohrožená. Horlivě přikývl Popílkovi, když vyslovil stejné pozorování. "Jooo! Pome!" Odlepil se z tělesného kontaktu. Byl čas zamířit mimo značené cesty. "Co mysliš že najdeme?" Zeptal se tajemně a vykročil náhodným směrem. Z kopce.

Vzhůru do neznáma a ještě dál! To by se dalo říct, ale taky se muselo přihlédnout na to, že vlčata měla své limity. Plamen právě teď nestačil bratrovi rychlostí běhu ani reakcí. Prudké zabrždění možná mohl čekat, to se nedělo jednou za čas, ale zatím se z toho poučit nestihl. "Jeee!" Zapištěl a skoro hodil zadkem do hlíny pokryté jehličím, aby se zabrzdil. I přesto do Popela narazil a přepadl přes jeho záda docela ukázkovým kotrmelcem. Už se docela stávalo tradicí, že se sráželi, hm? Plamének zavrtěl hlavou a zamával tlapkami. "Podivej kte jsme! Tata zustal vzadu." Řekl místo toho aby přiznal že je pomalejší. Slabší. To bylo přeci špatné, být horší, ne? Ne, že by na Zathrianovu radu dbal nějak obzvlášť důsledně, toho ještě nebyl schopen, ale... Věci ho rozhodně napadaly. "Viš co to znamena?" Řekl tajemně, když se zvedal na nohy. Rozhlédl se kolem, když konečně stáli na místě, a divil se o kolik větší stín tu byl.

"Mwehehee," rošťácky se zasmál. Cítil se s bratrem neohroženě - jakoby přejal jeho absolutní nezájem o pravidla a zákony... Čehokoli. Když crime, tak pořádný! Hodlal ho v tom podpořit, i když... Za čas strávený s ostatními vlky mu bylo vsazeno do hlavy několik brouků. Projeví se? "Čoooo!" Víc než otázku to vykřikl jako zrazený údiv a div se mu nezatočily nohy jak v animovaném filmu, když vystartoval za bratrem, co se během jeho chvilky žasnutí nad pohádkovým lesem neřízeně rozběhl dovnitř. Nevěděl, kam to běželi, ale usmíval se, protože přední voj to určitě věděl lépe. Nebo taky ne. "Popeeee!" Zavolal po chvilce. Nebyl tak rychlý a snad jen zázrakem se zatím zvládal vyhýbat kořenům a nízkým větvím. Běhat ho bavilo, to ne že ne, ale radši běhal... No, za konkrétními věcmi. Nebo před konkrétními věcmi.

Oh, jak magické to bylo, mít téměř identické dvojče! Nejeden si je pletl, a to nejenom díky tomu že nesli podobná jména, ale i kvůli vzhledu a neodmyslitelnému faktoru že oba doslova hořeli pro život. Byli sotva na začátku své kariéry, a už teď jim bylo nad hlavami předepsáno, že budou - nebo že se snad čekalo že by měli mít? - mnoho společného. Čemu je život vystaví, to mělo pomoci v určování směru.
Dnes byl další čas výletování! Plamének už si začínal plést místa, kde byl, ale věděl, že řeku aka velkou vodu ještě nikdy nepřekročili, a to ho naplňovalo dávkou nejistoty. Co tam bude čekat? Bude to stejné jako před řekou? Nejistotu však za hlavu, nebyl na cestě objevné sám. Jehličnatý les byl bezpochyby největší masou stromů, co kdy viděl, a přišel si jako kdyby stáli na prahu magického světa, když se tyčil před nimi. "Jdem dovnitš?" Oslovil bratra s ohýnky v očích. Že se nebojí se snažil dát najevo svým rozhodným výrazem a vztyčenou oháňkou.

Na jeho dramatickou otázkou, která by možná o pár měsíců později zněla spíše jako jsi přítel nebo nepřítel odpověděl nový vlk v jeho prospěch. Obvykle by ho to velmi uklidnilo, ale teď byl ještě trochu vykolejený z podivného tvora, až z toho nepůsobil tak živě a hyperaktivně, jako obvykle. Nebo ho omámily plyny? Ten tvor se jmenoval had, dozvěděl se. "Hmmm," vypustil zamyšleně, jakoby přemýšlel nad tím, jestli si jistě cennou radu odnese nebo ji zase vypustí druhým uchem ven. Proč nepřišla chvála, ale toto... Varování? Vždyť udělal správnou věc, ne? Nebál se a toho hada přepral. "Já ale lovil! To se hadi nelovi?" Zeptal se polohlasem, jakoby je někdo měl poslouchat. Přišel přitom blíž k Rufusovi, kecl si u jedné z jeho tlap a opřel se o ní. Koncept osobního prostoru? Neexistuje. Ještě tlapkou nohu obejmul a nadále sledoval užovku. Divil se - nikdo nikdy neříkal o tom, že by se něco nelovilo! Po odmlce ho napadla další otázka. "Co znamena jedovatej? To je ten smrad?" Teď na to i zvedl své velké fialové oči vysoko nad sebe, aby odpověď viděl naživo. Líbilo se mu, jak měl okřídlený hnědák tmavou hlavu - jako on a jeho bratr!

Soustředil se jen na to, aby dostal z nosu ten ošklivý pach, ale brzy zjistil, že tlapkou to nejde. "H?" Překvapeně sebou trhl, když se přiřítil neznámý vlk. Vkuleně se na něj podíval, tlapku stále na čumáku, nevědíc, jestli se má dříve věnovat přemýšlení nad tím ohebným klackem nebo nad vlkem, co se tu zničehonic objevil. Jako duch! Jak může dýchat? Ew! Plamének pár sekund na Rufusovu otázku neodpověděl. Podíval se na hada, pak na nově příchozího, zase na hada a ještě jednou. Přivolala ho ta prskající věc? Byl z toho zmatený! "A ty si muj nebo jéji kamarat?" Zeptal se. Bránil se jen minimálně, když ho starší musel pravděpodobně svou vlastní silou přemístit dále od užovky, co předstírala svou smrt. "Nekousla!" Řekl konečně, když si díky té otázce uvědomil, jaká možná byla pravda. "Ten ohebny klacek koušee?" Zeptal se nevinně. Proč se na toto ptal? Co by se stalo, kdyby ho kousla. "Ja ho zmlatil! Ja silnějši!" Očekával pochvalu. Byl statečný, jak mu Zathrian říkal.

Nemusíme sdělovat, že Plamének rozhodně ještě nebyl dobrým lovcem. Nelovil vlastně nikdy, pouze o tom slýchával od druhých a s radostí mlsal jakékoli roztodivné maso, co jim Adain přinesl. Nebezpečí? To si ještě absolutně neuvědomoval, když zrovna převládla iluze dobrého nápadu. Zcela typicky se nedíval ani na oblohu, když se soustředil na hada opodál, a tak si nějakého letícího ptáčka vůbec nevšiml. Všiml by si dravce? Nejspíše také ne.
Neohrabaně skočil po hadovi. Dopadl vedle svého cíle a máchl tlapkou. Danger noodle si flákanec vlčecí tlapkou nedala líbit a spustilo se agresivní syčení. "Oo," vykulilo vlče překvapeně oči, jak se dospělá užovka hladká varovně vztyčila a pak i předstírala výpady. Chlapce to nezastavilo, a s vrčením a vrtícím ocáskem zaútočil znovu - pravý hák, levý hák! Tak! Flákal tlapkami, a myslel si jak silně, i když pro dospělého vlka by to bylo nejspíš jen pohlazení. A pak se podivil, když se užovka zničehonic začala podivně svíjet a... Znehybněla. Vzduchem se náhle začal linout štiplavý pach odpuzující látky. "Ewww!" Plamének zakňučel, hodil pár kroků zpátečku a sklonil hlavu, aby si přes čumák hodil tlapku. Jeho fialový oheň na chvíli nespokojeně polevil na intenzitě. Byl ten had mrtvý?

Plamének byl upovídaným vlčetem v přítomnosti všech - ještě si nevybudoval silný smysl pro to, co říkat a co ne. Svět by se až měl divit, že jedno tajemství už měl, a přestože ten zážitek jím otřásl, neříkal ostatním celou pravdu o tom, jak se učil plavat. Dokonce ani Popílek, jeho nejmilejší dvojče, které si očas pletl se sebou samým, se nedozvěděl celý příběh, a to v jeho přítomnosti Plamének často více mluvil než přemýšlel. "...Jmenoval se Zatlian, zkracene Zať. Velky rohaty vlk! Neumel horet jako my, ale řikal, že se mu to libi. Měli bychom pred ostatnimi horet časteji, vypadame pak silni!" A že každý v Azarynu má být silný, aby byl hodný tam bydlet, jak mu téže řekl Zathrian, to už s ním také sdílel. Plamének byl z toho setkání docela na větvi, ale čemu se divit, když to byl první vlk mimo rodinu, se kterým mluvil osamotě? Od té doby potkal ještě pár vlků, a vlastně už se nedivil, že dnes měli potkat dalšího. S Popílkem po svém boku ovšem očekával ještě větší zábavu.
Zapomněl jméno toho, za kým měl jít, ale hlavu si z toho nedělal. Adain byl jako obvykle jako doprovod, zatím. Nastrašil uši, když spatřili šedou srst. "Ten je ale velky! Ooo, oo, bracha, to bude zabava!" Pošeptal Popovi, když se jejich měňavkovitý pohyb za vším zajímavým na chvíli sjednotil. "Ahooooj!" Pozdravil neznámého už z dálky hned po bratrovi. Zamával křidélky, až se fialový oheň rozvířil po okolí a rozběhl se za nima. Když doběhl, jako obvykle neohrabaně vrazil do kožíšku stejných barev. Ne tak silně, jako obvykle, ale stále.

Už se těšil, až někdy porazí oheň. Znělo to reálněji než porazit vodu, aspoň pro něj. Co mohl porazit ještě? S plamínky v očích pohlédl na Zathriana. Třeba by jednou porazil i jeho! Sebejistotu by na to možná i našel. Nebo spíše naivitu. Jeho slova o letu náhle dávala smysl. Motýli maji vlastně take křídla! Jen divná. "No a k čemu jsou tvoje... lohy?" Plamének potlačil nutkání rohy opět nazvat klacky v hlavě.
"Oooh," svěsil zase zklamaně hlavičku, že nebudou moct zajít pro jeho oblíbená kvítka, hořce a levandule. Viděl je asi tak jednou, ale rozhodně se mu líbily. Co tedy jiného? Hlavu nevěsil dlouho. "Tak jo! Ale dame ši zavod! Kdo prinese nejvic peknych kytek vyhraje!" A s tím Plamének neváhal a s nově nabitým cílem a hravým smíchem se rozběhl někam dopryč v údolí. Kytek tu rostlo dost, a jen k málu skutečně znal názvy. První popadl rudé květy máku, o kterém si pamatoval, že v jejich domově také byly, a tak se vrhl pro pomněnky. Věděl, že musí být rychlejší, než Zathrian, ale zároveň ho jeho mozeček nutil si vybírat. Chtěl ty pěkné, chtěl ty, co už někdy viděl, a tak se z toho všeho výběru okolo občas jen zastavil a nevěděl, kam se pustit první.

Mít za ocasem furt otce, na to byl Plamének zvyklý a nikdy ho to nerušilo. Po setkání se Zathrianem se ovšem usmyslel být samostatnější, aby byl silnější, a tak se potají (nebo si to aspoň myslel, že nebyl zpozorován!) vyplížil z jeskyně a s rošťáckým úsměvem na tváři utíkal někam do kopce. S křídly roztaženými a ohněm ve větru plápolajícím z jeho srsti a peří byl odhodlán dnes udělat nějaké to objevování. A úplně sám! To se pak bude chlubit!
Pásmo zakrslých borovic na těchto vrcholech začínalo dříve, než by bylo obvyklé, a tak se za nějakou tu hodinu vlče dostalo právě k nim. Žaslo nad podivnou velikostí stromů a hravě se pustil do bludiště z rozsáhlého porostu. Jenže ouvej! Brzy zjistil, že vlastně neví kudy ven. Na jedné z rozvolněných mýtin ovšem uviděl něco, co ještě nikdy. "Co je ta, ta... Nudle?" Zašeptal si pro sebe, když stál na kameni a hleděl na vyhřívajícího se hada, který byl rozhodně delší jak Plamének sám. Ten se přikrčil na svém balvanu, že po něm skočí. Úplný lovec!

"Wooow," vydechl v úžasu nad popisem silného vlka. "I s ohněm co páli?" Jestli šlo nějak vydržet vodu, muselo to jít i s ohněm, žejo? Plamének dostal skvělý nápad na později, a rozhodně do něj plánovat zapojit bratra. Měli si poradit s čímkoli. Ale sami, vzpomněl si. On ale nerad dělá věci sám! Myšlenka, že by ze zábavy vynechal ostatní vlastně ubíralo veškerou tu zábavu. Oh... Nebyl si jistý, že to zvládne, být tak silný, ale na Zatrhianovu poznámku věrně přikývl. Poskytlo to trochu utěšení. Až vyroste, nic ho nezastaví!
V drbání o strom nebyl doprovozen, ale těšil se na další aktivitu, kterou už zase měli vést spolu. "A proč nemužeš litať bez kridel?" Zakňoural, zklamán, že takovou aktivitu spolu nemůžou vykonávat. Z nějakého důvodu si dosud nespojil, že křídla znamenají létání. Myslel si, že Ikke nelétá jenom proto, protože nechce. Adain ale křídla měl - musí za ním zajít, ať ho učí létat. Nebo se to snad naučí sám?
Sbírání kytek! Plaménkovi nešlo o aktivitu samotnou tolik jako o dobrý pocit, že tím někomu udělá radost. Feierovi kytky ještě nikdy nedal, a o to větší očekávání měl. "Ty modré, hožce! Jsou modre jako tatuv ptačik! Nebo levandule, ty pekne voní." Plamen byl synem Ikkeho, Azarynského léčitele - jistěže o nějakých rostlinách slýchával. Zatím mu nebylo jasné, proč měl otec radši květiny co nebyly tak pěkné na pohled. Něco skrývaly, ale ještě nechápal co. Nevědomky vyjmenoval samé rostliny, co se vyskytovaly na specifických lokalitách - asi se trochu projdou, pokud Zathrian neznal lepší naleziště. "Ale nevim, kde je vzit," přiznal a podíval se po rohatém - ten totiž přeci věděl všechno. Nevěděl, jestli skutečně záleží na tom, jaké kytky Feierovi přinesou, ale určitě chtěl udělat dojem, a tak se tázal na ty nejzajímavější. "Jake máš ty rad kvytky?" Natočil hlavu na stranu, zatímco už pochodoval travou a hledal.

Prohlížel si interiér svého nového úkrytu. Vcelku velký prostor, občas ve stropě nějaká díra, ale jinak místy pohodlně vystlané mechem. Tady by fakt chtěl bydlet! Už si to kreslil, jak o tomhle místě řekne bratrům, kteří jistě s otcem nebyli daleko, když zaslechl kroky. Kdo to mohl být? Rozhodl se zůstat zticha, kdyby to náhodou byl někdo z rodiny - vybafne! Ovšem, když pomocí pachu určil, že nikdo z rodiny to není, udělal pár kroků zpět do hlubin kmene, a v přikrčené poloze sledoval, že někdo měl s vykotlaným kmenem... Podobný nápad. "AAAAaaa!" Zaječelo překvapeně planoucí vlče, když na ni cizí vlčice kulila oči úplně stejně jako on na ni. Jeho ovšem doprovázely ještě ony hřející plameny, které při tom překvapeném výkřiku zvětšily a od křídel olízly stěny suchého kmene. "To je moje schovka!" Postěžoval si a popolezl blíž k cizince. Nebál se jí, no když spolu byli uvnitř, byl mírně vykolejený tím, že se někdo cizí přiblížil tak blízko bez varování. Teď ovšem zase převládla zvědavost a stojíc na kraji kmene kulil oči na novou společnost. Byla hrozně zvláštní!

Vzdálenost, kterou Plamének od doupěte ušel, se časem prodlužovala. Jeho touha po tom vidět celý svět rostla každým dnem, dalo by se téměř říci, a ještěže měl rodiče, kteří ho v tom objevování podporovali, jinak by se už býval dal na útěk, aby ukojil své potřeby do všeho strčit čumák. Nejvíc ho zaujali vlci, co v okolí žili. A taky už teď věděl, že vodu fakt nemá rád! Když šel podél řeky, držel se proto v bezpečné vzdálenosti několika desítek metrů od břehu. Tohle byla divočejší voda, než ta v údolí, všiml si. A taky se zvláštně zužovala, když šel dál a dál.
Dostal se až do místa, kde se scházelo víc vlčích vůní. Svěsil hlavu a čuchal - úplně jako zkušený lovec, myslil si! - a přemýšlel, zda je některý z nich čerstvý. Než-li však stihl dojít k závěru, jeho pozornost upoutal vykotlaný kmen spadlého stromu. "Ooo! Schovka!" Plamének neváhal - běžel si to prohlédnout uvnitř. Fialové plameny šlehající z jeho srsti samou zvědavostí dřevo olízly, ale nepodpálily ho.