Príspevky užívateľa

Zathrian to celé nechtění plavat opakovaně podával jako něco, co by rozhodně měl umět, a Plamének z toho nebyl nejmoudřejší. Tátové mu takové věci nikdy neříkali, že by se snad měl za nějaké neumění stydět - ale co když měl ó velký roháč pravdu? Sice mu stále vyčítal ono nepodání pomoci, ale stále to byl dospělý, a k těm chlapec přirozeně velmi vzhlížel. V jeho tváři se objevila pochybnost. Slabý přeci být nechtěl! "A ty jsi silny? A co umí silni vlci?" Neporazí je voda. Mě porazila voda? Netušil, jak by se nad vodou v takové rvačce vůbec dalo zvítězit, když byla všude. Úplně se otřásl z čerstvé vzpomínky, jak proti ní byl bezradný, a upřel mírně nešťastný pohled do země, když si k tomu kecl na zadek.
Zamyšleně natočil hlavu na stranu na jeho radou o sušení. Už ho nebavilo, jak ta voda je všude - ha! Nápad! Tak nějak instinktivně se vlče zase postavilo na všechny čtyři a celé se oklepalo, až kapky stříkaly všude kolem. Vypadal vesele, když skončil, a srst mu stála snad všude. No, lepší, než být mokrý! Ještě byl ale vlhký. Rozhlédl se kolem a došel k názoru, že by mu s nim nejlépe pomůže vrba, co rostla u břehu. Popošel k ní a o její bohatě zbrázděnou borku se otřel. "Oooh! To je pšijemny. Zaťo, zkus to!" Přišel na skvělý způsob drbání! Sice mu z toho na srsti zůstal bordel v podobě lišejníků, ale byl spokojený. Vynalézavost, to určitě má!
Příští otázka ho překvapila. Zatvářil se, že je to absurdní, než se skutečně zamyslel. Nikdy ještě nezhasl, ačkoli by přísahal, že pod vodou k tomu měl blízko. A jak zle mu z toho bylo. "To nevim," pokrčil rameny. "Ale podívej, co umim!" Vlče vyštěklo, vyskočilo na všechny čtyři a v hravé pozici s cenícími zoubky na Zathriana zavrčel. Fialové ohně na něm se rozežhly více a jasněji, reagujíc na intenzivní gesto, a zmírnily teprve sekundu poté, co už Plamének stál zase na všech čtyřech a vrtěl ocasem. "Ooooh," svěsil zklamaně hlavu, když zjistil, že Zathrian nemůže létat. Co ale není, může být, nebo snad ne? "Já taky ještě neletal!" Křídla mu dosud sloužila spíše jako opora a pro gestikulaci, než jako dopravní prostředek. "Tak joo! Tak pome!" Síly očividně pro další aktivitu už nabil, a stačila k tomu vidina společné aktivity, která se mu bude líbit.

Takže toto měla být jen názorná ukázka toho, že se dostane do velmi nepříjemných situací, které se mu nebudou líbit? Tak to se mu nelíbilo ještě víc! Zamračil se a otevřel u toho tlamu. Něco o Azarynu už předtím slyšel, věděl, že do něj patří, ale v této souvislosti a po tomto incidentu ho to zrovna motivací nenaplňovalo. "A to musi káždy Azalyn umět plávat?" Pokračoval vzdorně. Stále se mu to nelíbilo. Vodu už nechtěl ani vidět! Teď když vylezl z vody si povšiml, že oproti vzduchu příjemně chladí, ale... Ne! Voda je zlá! "Jak?" Do hlasu se mu připletla upřímná bezradnost. Ještě nikdy ve vodě nebyl a nevěděl, jak se má sušit. Snad zvědavost a rychlý projev hyperaktivity ho přinutil zase vstát, čekajíc, že mu Zathrian odhalí záhadu sušení. A kladl otázky dál. "Proč?" Zeptat se musel i na to, proč Zathrian nechce, aby o svém zážitku řekl tátovi. O všem zatím říkal tátovi!
Příslib žádného dalšího koupání i výměnného obchodu se mu líbil. Přivřel oči, jakoby zvažoval, jestli nedělá smlouvu s ďáblem. Ve skutečnosti jen přemýšlel, co by vůbec chtěl dělat. Být mu tato možnost nabídnuta někdy později, v budoucnu, asi by byl schopen vymyslet to nejnáročnější přání, co kdy Zathrian musel splnit, jen aby mu to dal vyžrat. Štěstí že byl jen malým, omezeným vlčetem, že? "Ooo, dikyy!" Uražený kukuč v mžiku zahodil a zase ho nahradil ten nevinný, jakmile Zathrian pochválil jeho plameny. Ty zaplály o něco výrazněji. "Ja sem horicí vlk! My oba!" Tím oba myslel samozřejmě svého bratra, ale těžko říct, jestli to bylo pochopitelné. "Chtěl bych s tebou vylist na strom a letat!" Vyřkl první nápad. Pak se ale zarazil, protože přišel dalši. "A přinest Feieiovi kytku! A lovit mravence se zajicema!"

Jeho zoufalý a politováníhodný boj o život pokračoval. Vnímal sice hlavně svou snahu se dostat ven z vody, která se ho dotýkala a studila snad všude, ale smích jeho nového kamaráda slyšel taky. "Pomoč,-" už skoro polykal vodu! Nechápal, proč velký vlk nepomáhal, když se domáhal pomoci, ale to se změnilo, když se domáhal pomoci od rodičů. Konečně ho Zathrian zase osvobodil a vytáhl ven. Jedno malé, hodně ukřivděné vlče tedy zase stanulo všema čtyřma na břehu a voda z něho tekla jak z voda. Chvíli ještě brečel, ale pak převládlo jiné nutkání. Neoklepal se - jen s očima vytřeštěnýma a nohama roztaženýma hodnou chvíli čuměl před sebe a traumatizovaně oddechoval, jak se mu celé tělo třáslo jak od zimy tak od šoku.
Slzičky mu furt tekly, ale po chvíli se ztišil, když mu bylo nabídnuto cokoliv. Velmi ublíženě se podíval na vlka, co ho do vody vhodil. Toto nezapomene. "To sa mi nelíbilo!" Postěžoval si mrzutě. Rodiče ho netlačili, když něco hodně nechtěl, tak jaktože to nefungovalo tady? Úplně mu to zamotalo hlavu! Věděl, že ne všechno, co nechce, fakt nemusí udělat, ale tohle bylo jiné. Nemohl se bránit! Jak by byl rád, kdyby se proti tomu mohl bránit. Ukřivděný pohled nepřestal být pronikavě zabodnutý na Zathriana. Nepovědět to ostatním? Koncept jako tajemství malý Plamének sotva znal. "Ci tátu," vyřkl svůj požadavek. Chtěl svého advokáta. Pak se pomalu položil do trávy a ocas, na kterém plál jen malý plamínek, si ovinul kolem těla. Zdrhl by, ale bojování s vodou ho vysílilo. Tenhle pocit ještě neznal, takové vysílení. Nezbylo mu nic jiného než trucovat.

Jména byla pouze estetickou ozdobou pro zábavu, kterou si Plamének představoval, když se za tímto vlkem optimisticky vydal. Těšil se něčí pozornosti a komunikace, co tak pyšně cvičil - ale tohle! Celé se mu to obratem přestalo líbit. Voda se mu nelíbila, studené se mu nelíbilo a ono plavání se mu nelíbilo už vůbec. Byl vhozen do vody, kde nestačil a do které ani zamák nechtěl. Bojoval slovně, ale jeho žádosti nebyly uposlechnuty a vodě zůstal napospas. Byla všude kolem a on nemohl nahmatat zem pod nohama, na kterou by se postavil. Tady šlo o život!! Bál se, velmi se bál, a taky u toho náležitě křičel. Jako topící vlče. "Zaťo zahran ma! POMOC! Ne! Ja neci plavat!" Zuřivě máchal tlapama, poháněn prostým pudem sebezáchovy - a snad jen to ho drželo nad hladinou. Ocas se mu dávno potopil pod hladinu a stejnětak záda, a jejich fialové plameny zůstaly svítit zpoza vody. "TÁTO! TÁTO POMOC!" Chlapec nevěděl, co má dělat - plavat očividně neuměl, a i když se snažil, příliš se z místa nehýbal. Plácal se tam jak ryba na suchu a pokud to takto půjde dál, brzy mu dojdou síly. Byl z toho úplně zoufalý, že začal brečet.

"Plameenek," opravil sebe i svého nového kamaráda s úsměvem na tváři. Nahl hlavou na stranu, když ho opravil i Zatlian. Možná se nedivil tolik tomu slovu jako výrazu, který na tváři dospěláka zavládl. Snažil se ho zařadit, ale nebyl čas - musel přeci reagovat. "Záť. Zať. Tak joo," zazubil se. Mistr Záď mu byl sympatický a vlče samozřejmě velmi těšilo, že někoho potěšil. To musí vlkům říkat častěji, že jsou pěkní a velcí! Jeden by si pomyslel, že mu to snad zajistí bezpečí před hrozbou, co měla přijít, ale ouvej. Plamének sotva viděl, co přicházelo. Ani si neuvědomoval, že se mu to nelíbí, takové pobízení do toho, co nechce.
"Lo-rohyy." Zopakoval s pootevřenou tlamičkou. Teď, když se viděl zblízka, už vůbec nevypadaly jako klacky. Měly barvy a trochu se leskly. Jak zvláštní! Nikdo z rodiny takové neměl. Chtěl se zeptat, kde je Zathrian pořídil, ale to už se vrátilo téma, co se mu nelíbilo. "Plávat? Jako ve vodě?" Řekl to téměř zhnuseně. Chvíli stál a pak udělal krůček instinktivně krůček zpátky - ale to už ho nezastavitelné čelisti staršího vlka čaply. "AAAaa! Ja necii!" Plamen vypískl v naprostém teroru. Máchal okolo nožičkami a malými křídly, kterými asi Zathriana párkrát praštila. Rozvířil vodu, když ho do ní Zaťo položil. Studila, hrozně studila! Tak divný pocit na kůži! "Zaťo, Zaťo, ne, NE, pusť ma, JÁ NECIII do vody! ZAŤOOO" Jeho oheň se při tom celém zase zmenšil a rozběsnil jak plynový vařič a v panice místo drobného tepla začal vydávat spíše chlad. Vlče se snažilo všechny své hořící části držet nad vodou, ale to se mu rozhodně nebude dařit dlouho. Už teď zápolením pocákal nejen Zathriana, ale i sebe. A oheň... Nepřestával plát. Srdíčko mu tlouklo.

Velký vlk přišel blíž, a to vlče potěšilo - dokonce vytáhl ocas zpoza nohou a zavrtěl jím ve vzduchu. Teď, když stál ve vodě, hořící ocas držel tak, aby se nedotýkal vody. Mávl i křidélky a oheň zase radostí zaplál víc. "Ja sem Plamenek!" Pověděl vesele, a být tak na břehu, asi přitom poskočí. Teď ale stál ve vodě... Jako přikovaný, a mohl se vyjadřovat jen omezeně. "A ty Zatlian? Zatlian... Zatlian! Zatlian pekny a velky!" Řekl nadšeně, jakoby na to přišel a jakoby právě vůbec nevyřkl tu samou zkomonělinu třikrát. A i lichotku vrhl! Velký vlk už měl jméno, a vlče ho mělo o to radši. Další požadavek ale znovu zkoušel jeho odhodlání, a to malému docházelo bohužel docházelo. "Nieeeh," kňourl a zakroutil čumákem. "Neeci. Neci dál. Ale ukaž klašty v hlave!" Vytrvale si trval na tom, že chce vidět rohy, protože se mu ohledně nich ještě stále nedostalo odpovědi. Zase rozmával svou oháňku.

Ach, jak byl šokován tím, co mu bylo řečeno! "Ale-," chlapec by se hádal, ale sotva by vymyslel argumenty hodné konkurence tomuto velkému vlkovi. Jak by! Tohle byla totiž hned po rodině ta nejvíc cool osoba, kterou kdy potkal. Už teď obdivoval jeho skálopevný názor a rozhodnost, nejen ty rohy a podivně zbarvený kožich. "Já še nebojim!" Protestoval trucujícím tónem, nevědíc, co na to říct. Ať chtěl s mistrem interagovat jak chtěl, voda byla překážka. Neznámá, studená, až mrazící... Jako oči mistra vody, všiml si. Tohle ale bylo životní rozhodnutí! Plamének hodných pár sekund čuměl na vodu někam k Zathrianovým tlapkám, než se prudce vydal vpřed. To zvládne. To zvládne, není strašpitel, ať už to přesně znamenalo cokoli. Vkročil do vody a oheň mu na těle zase zaplál divoce, ale málo, jak se bál. I ocas strčil mezi nohy. Stál ale ve vodě! Sotva po všechny čtyři tlapky, ale stál. Měl chuť utéct, ale přinutil se stát. Po pár sekundách usoudil, že zvítězil. "Ha! Hele, to ši taky nevidel! Jako ja ne ty tvoje klasky v hlave!" Snaha propojit si svět souvislostmi mu šla, ale teď více toužil po tom jít blíž k rohatému. "Teď ty pojít ža mnou!" Vyřkl svůj požadavek, snažíc se napodobit předchozí tón dospěláka. On už se totiž dál nehne.

Že se snad cizinec narozdíl od jeho bratrů zdržoval od aktivního hraní, to vlčeti ještě nedocházelo. Ještě mnoho nechápal, a byla v tom jistá krása - a možná i kámen úrazu. Pravděpodobně hlavně ten kámen úrazu, kterým někdo brzy prohodí okno. "Nihihi," zachichotal se a snad se pokusil povytáhnout nahoru, aby byl vyšší. Neúspěšně, ovšem. Zathrian sklonil hlavu s otázkou, a nebýt jeho stabilní pozice ve vodě, asi by už měl vlče na hlavě. "Ty, tyy... Klašty v hlave!" Vysvětlil Plamének se stejným nadšením a zamrkal. Teď, když viděl lépe i oči tohohle vlka, už ani nevěděl, na co se koukat dřív. Tak na ně toužil šáhnout!
Jeho hlavička měla být zamovátana ještě víc, protože se poprvé setkal s vodou. Ze zaraženého čumění na vodní hladinu ho vyrušila pobídka. Otočil hlavu na tmavého, ale už jeho nejistý pohled vypovídal o tom, jak se věci mají. Snad z touhy poslechnout zamával ocase a zase vykročil do vody, ale jakmile se vlastně jen zopakoval to, co předtím. Oheň na jeho těle zaplál méně - asi jako plynový sporák. Voda se mu nelíbila. "Neci." Prohlásil uraženě a udělal ještě pár krůčků zpět. "Poj ty ven!" Navrhl lepší řešení.

Ten tmavý balvan vlčího tvaru se na něj otočil, a on se nestačil divit, jak moc jinka než členi jeho rodiny vypadají. Dostalo se mu odpovědi, nebo lépe řečeno pozornosti, po které se přesně žádal. "Pweee," pískl vesele naoplátku. Líbilo se mu, jak ta písmenka znějí, a tak je použil. Oháňka mu vlála ze strany na stranu v přátelském gestu až z toho planoucí fialový oheň poskakoval, jakoby nevěděl kam dřív. Plamen si úplně neuvědomoval, jaké vedro je, a že jeho vedro je možná ještě trochu větší - prostě se potil a myslel, že to tak je správně. "Puštilii!" Vypnul hruď, jakoby měl na co být hrdý. Už byl velký chlapec! Za chvíli sám objeví celou zem, až na to, že sám určitě jít nechtěl. Zatím požadoval blízkost druhých - a i když byl tenhle vlk neznámý, blízko byl, a tedy se s ním rozhodně musel seznámit. Ach, kdyby rodičové věděli, jaké má ten rohatý úmysly!
Právě rohy malého Plaménka zaujaly na tmavém nejvíce. Chvíli je hypnotizoval, a pak se bez čekání na svolení vydal blíž. "Coe to taaam?" Tázal se s hlavičkou na stranu. Pochodoval neohroženě k vodě, dokud se mu ta nedotkla tlapek. Studené. Teče. Chvíli stál a hleděl na své tlapky, než nespokojeně sklopil uši a zařadil zpátečku. "Eeeeeu. Ew." Tahle věc se mu nelíbila, ať to bylo cokoli.

Plamének si už po pár týdnech života uvědomoval, že den je ohraničený východem a západem slunce - to byl totiž taky čas, kdy mohl být venku a objevovat svět. Po boku sourozenců a s oběma otci to šlo jedna báseň, to objevování. Už si zvykl na scenérii před jeskyní, i když stále netušil, co věci v ní znamenají. Zvykl si i na své tlapy, co ho tentokrát dokázaly zanést už dále od domu. Smaragdové údolí bylo novým horizontem, který předtím neviděl - a tak pochopitelně vydal obdivé "woow", když ho při jedné procházce s rodinou spatřil.
Kráčel za tátou Adainem, ocásek hezky nahoru, plamínky poskakující na jeho srsti, když uviděl v dáli postavu. "Ktooo?" Tázal se tiše sám sebe, jakoby to byla největší záhada. Zastavil se, vyměnil něco s milovaným otcem, a pak se už trávou z kopce napůl valil a napůl běžel. Tohle bylo poprvé, co Plamének viděl někoho jiného, než jemu podobé. "Hooj!" Pozdravil živelně, když pospíchal blíže. Zatím si ani nevšiml, kde to vlastně Zathrian stojí a o co se snaží - ale co vlče vinit! Plamen zatím nevěděl, že existuje něco jako soustředění, natož rybolov.

Velký bratr bílý vlk šel stranou, a když se vrátil, odvrátil postup chlupaté koule k ohni. Malý to pozoroval a otáčel hlavičkou. Těžko říct, jestli zkoumal to co vidí, jestli se snažil pochopit co slyší nebo jestli... Si třeba jen neprotahoval krk. Ze své pozorovatelny si všiml, že poblíž na zem bylo položeno něco, co dobře vonělo, a to proteď upoutalo jeho pozornost. Světlý kožíšek jeho bratra dostal onu podivnou věc první, a on se rázem mohl přerazit o své vlastní nohy, aby se tam dostal taky a nepřišel o to. A taky by se o své nohy přerazil, kdyby nebyl Adain nablízku a nedal mu vlastní kus žvance. Zprvu ho velmi zvědavě prozkoumával, že kvůli tomu i ignoroval své okolí. Pořádně očuchat, prohlédnout, ošahat! Vůně byla pěkná, ale neznámá. Chlapec si po důkladné úvaze na své první jídlo... Lehnul. "Jaja!" Zvlolal a podíval se vzhůru k fialovým očím svého otce. Vrtěl oháňkou, až jeho oheň vesele plál.

Snažil se vytvořit si nějakou představu ohledně toho, na co kouká, ale zatím neúspěšně. Problém byl, že toho tady venku bylo tolik, že ani nevěděl, na to se koukat dřív. Ohlédnutí zpět mu dopřálo jistotu, protože sourozenci v tom byli také až po uši. Dokonce až moc- "Eeeeee!" Plamének překvapeně vypískl, když to do něj jeho téměř identické dvojče napálilo. Fialový oheň se na něm v tu chvíli divoce rozplál, jako zježená srst. Dopadl na zem bez šance to ustát, a začal mávat tlapkami po Popelovi. "Fffhja!" Stěžoval si, ale zůstal ležet. Podíval se po Pstroužkovi, a původní rozhořčení ho opustilo, aby mu věnoval hravý úsměv. Ať se přidá, ať se přidá! Svět byl možná zajímavý, ale něco mu říkalo, že bez těchto vlků to všechno vidět stejně nebude ono.

Nějaké dny uběhly, co praskl zvláštní kámen a vyvrhl na svět tři bratry azarynské. Vzhledem k tomu, že přišli na svět vyspělejší, než běžná vlčata, nejspíš nebylo zrovna jednoduché je udržet uvnitř. Dnes konečně mohli jít prozkoumávat ven, a to bylo něco, na co se Plamének nesmírně těšil. Oheň v jeskyni byl zábavný a sourozenci také, ale uvědomění, že v tom světlem zalitém průchodu se skrývá celý svět? To musel vidět!
Otec samozřejmě dohlížel, ale nehledě na to se planoucí chlapec rozběhl vpřed, očekávajíc, že sourozence má hned v závěsu za sebou. Stále byl mírně nejistý na svých tlapách, a tak se spíš kupředu valil, pomáhajíc si napolo roztaženými křídly, jejichž pravý smysl zatím neznal. "Hjuuvaa!" Otevřel tlamičku a zpomalil, aby zamrkal do ranního světla. Tolik vjemů! Rozhlédl se po vzdálených tvarech, a pak se otočil k sourozencům, jakoby očekával jejich schválení.

Nedalo se pochybovat, že koule stvořené za pomoci neznámé magie byly opečovávány s nově nalézanou láskou jejich otců. Neustále planoucí dvojče si hovělo mezi tlapami Adaina a rozhlíželo se kolem. Ta díra, kde byli, měla spoustu záhybů a páchlo tu více vůní, jeho ale nejvíc zaujaly oči jeho otců, do kterých mlčky koukal, jakoby se jim snažil porozumět. Až příliš velký nápor doteků, které určitě nepotřeboval ho vyhnaly z jeho rovnováhy. "Hiyy!" Postěžoval si, cukl křídly, až mu plameny na letkách poskočily, a po vzoru svého podobnějšího bratra se jal hledat jiné zabavení.
Už si začínal uvědomovat své končetiny - nemůžeme se ale divit, že náhlý skok, co vykonal, aby se dostal pryč, dopadl kotrmelcem. S bojovným vypísknutím zamáchal tlapkami, když se ocitl pod Adainem. Špatný směr! Překulil se, aby zjistil kudy za bratrem k oranžovému ohni, ale když se vyškrábal na nohy, zůstal stát na místě, částečně se opírajíc o jednu ze zadních tlap tmavorudého dospěláka. Ještě potřeboval trochu zamakat na své stabilitě.

Trvalo to dlouhý čas, co tento neidentifikovatelný tvoreček společně s jemu podobnými pobýval ve zvláštní hmotě ne nepodobné kameni či vejci. Nebo možná ne dlouhý čas, ale byl to všechen čas, který tento tvor znal. Neočekával, že stěny domu jednou prasknou, že věčné teplo a těsné, přátelské soupeření s dalšími skončí - jenže ten den přišel a on... Nedobrovolně vstoupil do světa.
Jeskyně nebyla chladná, ale rudobílé vlče nehodlalo dát šanci jakémukoli chladu. Vzplálo fialovým ohněm ještě dřív, než oči otevřelo, a absolutně mu nedocházelo, že to třeba není běžné. Když své fialové zraky pak skutečně otevřelo, zíralo na svůj živý odraz, co vzplál zrovnatak. Toto byl jistě jeden z těch, se kterými doteď byl,. Bratr. Zamrkal, aby zaostřil i na druhou skvrnu, co tu teď prosžívala první momenty života. Nepojmenovaný chlapec se pokusil vzdálit od nich obou s bojovým pokřikem. On přeci zvládne mnoho! "Mniii! Už už se postavil na všechny čtyři a udělal odvážných pár cupitavých kroků, jenže to narazil tělíčkem do jiné zábrany, kterou si s vjemy zahlcenými smysly zatím ani pořádně neuvědomil.
Drobnou chvíli se na břiše plácal na tlapách vlka, o kterém později zjistil, že je jeho otcem. Na chvíli ve své aktivitě zastavil, když Adain promluvil, aby na něj s téměř dravou zvědavostí dlouze pohlédl. Ten je známý! Velký. To je můj-? A pak tu byl ještě druhý hlas, jemný a vždypřítomný. Drobek obrátil oči i jeho směrem, když se mu konečně s pomocí povedlo uvelebit ve schouleném podřepu, s křídly nešikovně roztaženými. "Hnííí!" Kníknul, aby své otázky předložil bratrům. Ti jediní jistě znali jeho řeč. "Kní?" Pohlédl na ně - co oni říkali na tuto novou scénu?