Príspevky užívateľa

Pokrčil nad bratrovými obavami bez většího rozmyslu rameny. ,,Opravdu? To bych se divil, ty příšero." Rošťácky po něm mrkl. On z ničeho, co by se mohlo skryvat ve tmě strach neměl.
Když mu pak bráchou bylo vysvětleno, co to hrdličky znamená, kisele se zašklebil a plácl po bráchově kebuli packou. O žadnou silnou ránu se nejednalo, jen jaké si hravé varování. ,,Co to plácáš za nesmysly! Jen jsme se přátelsky bavili." Oznámil mu.
On na tuláky neměl takový pohled jako milované dvojče. Přišly mu fascinující, co za příběhy za sebou skrývaly. A takě se s nimi snáze dalo mluvit než s vlky v jeho smečky, vyjma Plamena pochopitelně. Zmatebě se tedy po Seraphině otočil, vůbec mu nedošlo že se vlčice nemusí v jejich společné přítomnosti cítit dobře. ,,Samozřejmě že jsi vítaná!" Promluvil tedy na ní, než lupl zmateným pohledem na vyzvídajícího bráchu.

Její slova jej velmi překvapila, a tak na ní zprvu zůstal jen zaraženě hledět. Ani ho nenapadlo, že by to Mensis při ceremoniálu přehnala. Bral to jako že si to zasloužil, i když byla pravda, že trochu naštvaný z toho ucha byl- teď už jdou od sebe se svým bratrem rozeznat mnohem lépe.
,,To ne... Myslím- Myslím že jsem si to zasloužil." Sklopil hlavu k zemi. Ublížil přeci jen členovy smečky a to bylo nemyslitelné. Mensis, leč mu při tom lezla krkem, se mu snažila pomoc se sdokonalit v boji a co on udělal? Ne, zasloužil si to.
Když se k němu priblížila, lehce ztuhl, ale jinak se nehl. Jen trochu nervózně škubl celým uchem. Nebyl si tím jistý ale tak... Určitě to nebyla jen nějaká lest.
Nemyslel si, že si jsou kvit, ale hádat se s ní o tom nehodlal. Horlivě pak přikývl. ,,Nikomu neublížím! Přísahám." Vyhrkl rychle s lehnou znamkou naléhání v hlase. Nechtěl aby si o něm všichni myslely, že ostatním ubližuje pro zabavu! Jenže přesně takový pocit měl, že si o něm všichni myslí... ,,Stejně se mnou nikdo trěnovat nechce." Dodal zahambeně. Ostatní měly vždy "moc jiné práce," ale on věděl lépe... Jeho bratr Pstruh byl jediný, kdo se mu to odváži l lépe projevit. Měly z něho strach... Takže nikomu jinému ani ublížit nemohl... Slova se přeci jenom roznesla, tak dko by si takový hazard pustil k tělu?

,,Ou, to je škoda." Vydechl. Ani vlastně netušil kde se v něm ten kompliment vzal. Ne ze by si to nemyslel, ale ne vždy takové věci říkal. Možná mohl být trochu mimo z toho klidu na duši který Seraphinina mlha přinesla.
Když mu bylo vysvětleno, co mlha dělala, prekvapilo ho to. Nenapadlo ho, že sebou mlha může nest i něco víc, nez jen... Tu mlhu. Viděl to jako možná možnost se skrýt, nic víc. Nemohl si ale pomoct a drobně se, potom co se spamatoval, pousmát. ,,Aha, to je celkem hustý." Prohlásil jak úplný idiot, ale tak co? Prostě mu to přišlo zajimavý!
Pozoroval její malé představení a už otvíral usta aby něco řekl. Omluvit se za zírání nebo placnout zas nějakou blbost? Kdo ví, jelikož dřív než stihl cokoliv vyslovit je vyrušil nově příchozí.
Hlas jeho dvojcete ho hodně zaskočil. Vůbec nečekal ze by se ho brácha vydal hledat. A jestě víc ho zaskočilo to jeho oslovení. Hrdličky? O čem to mluvil? Popel v tom neviděl nic víc než přátelskou interakci.
Zprvu moc nevěnoval bratrově otravenosti moc pozornost, jak taky mohl když v jeho hlase slyšel i pobavení! Bral to tak, že na něj mohl být třeba trochu nastvaný že ho musel jít hledat. Vůbec mu nedošlo jak pozdě už bylo dokud si teď nevsiml, jak Plamenovy plameny zážily ve tmě. Proto i šťastně zavrtěl ocasem a na své dvojče se usmál. ,,Ahoj Plame!" Pozoroval ho jak dorazil až k nim, než se otočil zpatky na Seraphinu s jasným umyslem. ,,Brácha tohle je Seraphina. Seraphino? Můj bratr Plamen." Představil je. ,,A cos myslel těma hrdličkama? Jen jsme se nechaly trochu unest, jestli chceš můžeš se přidat. Klidně vzbudíme celý les." Ušklíbl se. To co hrdličky znamenají, tomu se hold zatím vyhnul. Přeci jen, od zimy se s moc vlky nebavil, a od incidentu s Mensis se spousta vlků nebavila ani s ním. Odkud se to měl asi tak dozvědět?
Když mu pak ještě Plamínek nabídl jeho oheň, jak by mohl odmítnout? Šťastně si o něj zapálil srst a spokojeně vydechl. ,,Ach teplo... Díky."

Naklonil zmateně hlavu na stranu. ,,A proč jsi přestala? Tvůj hlas zní moc hezky." Poznamenal, stále netušeje, ze mlha kolem nich nebyla přirozená. Možná by mu to i mohlo dojít, s tim jak rychle se kolem nich oběvila, nebo podle té nasladlé vůně, kterou se běžne mlhy uplně nevyznačují. Ale to by se nad tím všim musel trochu víc zamyslet.
Když tedy sebou Seraphina škubla a začala mavat křidly, sám překvapeně poskočil a zmateně po ní koukal. ,,Aha, tak to jsi byla ty." Konstatoval po jejím vysvětlením. ,,To je dobrý, dokud mě znovu nedonutíš se koupat, tak mi to nevadí." Tohle si odpustit prostě nemohl, ale zazubil se při tom, aby Seraphině došlo že to nemyslí zase tak vážně. Naposledy se jestě nadechl mlhy, než jí její velká křídla uplně odehnala. ,,Má hezkou vůni, dělá něco?" Zeptal se.
Jak Seraphina roztáhla křidla, Popel na chvíli z nich nemohl zpustit oči. Nikdy neviděl vlka se dvěma páry, navíc byli tak velká! Unešeně na ně chvíli koukal, než mu došlo jak nezdvořilé takové civění mohlo být a tak rychle uhl pohledem. Pak se ale na ní znovu podíval, se štastným usměvem a zavrtěl ocasem. ,,To jsem rád. A jak koukám, zvedat taky nebudeš potřebovat." Poznamenal šibalsky.

Mlčky na jeji poznámku přikývl hlavou a na chvíli se zadíval do země. Zaryl drápy do suché půdy. Nezněla naštvaně.. Možná už taky trochu vychladla? A nebo to byla jen lest? Pretvářka? Kdo ví. Teď už se stejně otocit nemohl. A ač se možna tvářil, jako by tu být nechtěl, chtěl to udělat. Jen to bylo tak těžké.
,,Já... Přišel jsem se ti omluvit. Nevím co to do mě vjelo, nechtěl jsem ti ublížit. Jen jsem nechtěl tak snadno prohrat a- Nepřemýšlel jsem. Promiň." Dostal ze sebe v podstatě na jeden nádech. Po většinu toho, co mluvil, zíral do země, ale na poslední omluvu k ní pohled přeci jen zvedl. Věděl ze jeho omluva jí srst na ocasu jen tak nevrátí, ale byl to snad první krok správným směrem. Ale bylo to málo... ,Chtěl bych ti to nějak vynahradit... Ale nevím vůbec jak. Tak- Tak si řekni co by jsi chtěla a já to pro tebe udělám. Cokoliv." Pokusil se nabýdnout. Nevěděl jak jinak svoje činy napravit.

Po chvíli nad tím přestal příliž přemýšlet a prostě se soustředil na tu jednu věc. Na jejich hlasy. Při další notě přidal lehce na hlasitosti, a pokud ho jeho momentalní pěvecký parťák doprovázel, kdo ví kam az se ke konci jejich hlasy nesly. Nepremýšlel nad tím, že by mohly přilakat něči pozornost, a nočni klid mu ani jedinkrát neprotnul mysly. Pokud někdo v okolí spal, nebo se o to alespoň snažil, tak to měl prostě blbí. Spat se může každou noc, ale taková příležitost si trochu pročistit hlavu, ta byla vzácná!
Bohužel pro Popela byl na chlad velmi citliví, o to vic se stále trochu mokrou srstí. A tak i když se teplota změnila jen velmi jemně, hned ho pocítil. Nezastavil ale hned, spíše pomalu utichal, jako by chtěl dát prostor i Seraphině pro její dokončení. Když pak otevřel oci a zpatřil bělavou mlhu, nenapadlo ho hned že se jedná o jeji magii. Byla noc a byli u vody, možná už prostě bylo takhle pozdě. A nebo na něj působila sama mlha.
Otočil se na Seraphinu a usmál se, stále zřejmě častečně nadšený z toho zážitku. ,,Ty že neumíš spívat? Mělo mi hned dojít že mě jen taháž za nos." Poznamenal veselím tónem. ,,Tak... Jak se citíš?" Zeptal se. V očích měl menší očekávání. Doufal že se mu podařilo vlčici zlepšit naladu, slespoň trochu.

Vracel se z jedné ze svých toulek za hranicemi smečky. Vždy, když ale překračoval ty pachové značky, jako by se mu na bedra pověsila neviditelna závaží. Zastavil se proto, a pokusil se zhluboka nadechnout. Musel se dát dohromady. Kdyby ho jen takhle uviděl jeho bratr... Ach jen to ne, hambou by se propadl. Silní bojovníci se přece niceho neboj-
Ztuhl na místě, kdy se mu s velikým nádechem do nosu dostal pach vlčice, kvůli které se nejspíše takto cítil. První jeho reakcí bylo stáhnout uši a rychle se ohlednout. Mohl by to vzít podél hranic a tim se jí vyhnout. Udělat to tak, jako dosud vždy, kdy zahlédl její šedivý kozich nebo zachytil její pach. Párkrát ho tak viděsil i ten hloupý ledový vlk, se kterým si Mensis z nějakého důvodu byla tak podobná. A už už by tento plan i uskutečnil, ale nakonec se zadtavil s nohou vykročenou.
Nemůže před ní utíkat přece věčně... Tak se silný bojovník nechoval. Plamen by se mu za něco takového jistě vysmál.
Bezradně prejel pohledem plán před ním, než na obzoru zpatřil sedavý flek. Mohlo... Mohlo už ujít dost času, aby na něj nebyla nastvaná... Tolik. A čím víc bude to, co měl už dlouho v planu, odkládat, tim těžši to pak bude zkutečně provést.
Zhluboka, trochu roztřeseně, se nadechl a vydal se kupředu. Táhl se tedy šnečim tempem jak na porážku, s hlavou provinile skloněnou a křídly přitisknutými k těmu jako by se snad sám potřeboval držet, aby nezměnil směr.
,,A-ahoj Mensis..." Dostal ze sebe když k ní byl na doslech. Stále měl ale z její síly priliž velký respekt, nez aby se přiblížilpříliž blízko.

Drobně na její otázku přikývl. Měl při tom trochu problém udrzet očni kontakt a ne jím stydlivě uhnout stranou. To by ale pořádný bojovník neudělal... I když si to ale nechtěl připustit, bál se zrochu odmítnutí. Nemělo by mu na tom tolik záležet, ale záleželo. Alespoň by si na chvíli i on nepřišel tak... Osaměle.
Když se Seraphina zvedla, udělal totéž. Její souhlas ho tak potěšil, až zapoměl zabránit svému ocasu v zavrtění. Uvědomoval si, jak hloupé tohle jeho chování bylo. Nezáleželo, co si o něm tahle tulačka myslí. Záleželo na jeho smečce a rodině. A přesto byl tak rád, že ho někdo neodmítl.
,,Když mi slíbíš, že se nebudeš smát ty mě. Nikdy jsem neřekl že jsem v tom vytí dobrý." Odpověděl taktéž s drobným úsměvem. Po tom všem byl za ten její rád. To znamenalo, že ať už dělal cokoliv, pomáhalo to! A že on opravdu netušil, co dělá. I on zaklonil hlavu, ale chviličku ještě zůstal civět na hvězdy rozprostírající se nad jejich hlavami, než také zavřel oči a přidal se k Seraphině. Nechtěl jí přehlušit a tak se snažil napodobit její hlasitost, ač nakonec byl přeci jen lehce hlasitější. Mohli by to ale vlčici dodat trochu jistoty.
Leč by rád do svého hkasu vložil veškeré své emoce, držel se trochu spátky. I přes jeho predchozí slova měl trochu strach se takto otevřít. Ale i jen slyšet svůj hlas v urcité melodii se doplňovat s někým dalším bylo... hezké. Kéžby taovýto moment mohl sdílet i se zbytkem jeho rodiny.

,,Hm..." Zamumlal si pro sebe zamyšleně a otočil pohled pred sebe do trávy. Moc upřímně nerozuměl co se vlčice snažila říct, ale snažil se jí porozumět. Vidět to z její perspektivy, no názor si zanechaval stejný. ,,Nebo tě to zevnitř rozežere." Poznamenal. Hlasem se snažil zůstat klidný, netlačil na ni. Pokud zkutečně nechtěla, byla to její věc. ,,Mě si občas tak naprázdno zanadávat do větru pomáhá. Vypustit všechnu tu energii co mi lítá v hlavě... Alespoň v podobě vytí." Pohled zase stočil k ní. Chvilku na ní jen zůstal hledět, přemýšlel nad tím co se pravě chystal říct. Byla by to... trochu osobní nabydka. A jestě k tomu úplně neznáme vlčici co ho vyráchala ve vodě... Ale srst uschne, ty rány na duši tehle vlcice jen tak nezmizí. A tahle melancholická atmosféra... Chtěl jí změnit, alespoň trochu.
Nakonec se schoval se drobný úsměv, aby vlčice neoběvila, jak osobní tahle nabýtka vlastně byla. ,,Můžem si i zavýt spolu, pokud se sama bojíš. A když ti pak zkutečně nepůjde se zvednout, můžu ti pomoct."

Fascinovaně naslouchal jejim slovům. To, o čem mluvila, to, co popisovala... Bylo jako by popisovala jeho děctví. Ta bezstarostná nálada, nutkání vše oběvovat, dostávat se do problémů a nedělat si z toho těžkou hlavu... Myslel si, že tak to měl jen on a jeho bratři, ale teď? Možná to nebylo až zas tak vyjímečné. I to, jak rychle se to všechno pokazilo...
Zbystřel, když v jejím pohybu zaznamenal vztek. Na to, jak občas byl nevšímavý, to nepatrné vycenění zubů a špetka zlosti v jejím hlase jako by ho udeřila do obličeje. Chviličku mlcel, netusil co jí má na to říct. Že je mu to lito? A k čemu by jí tahle prazdná slova byla?
,,Já v těhle věcech nejsem zrovna expert ale- Myslím, že když to v sobě budeš dusit, akorát si ubližuješ." Začal trochu nesvůj, jak se snažil do slov prevést své myšlenky. ,,Jestli ti takhle otočila svět vzhůru nohama a nechala tě samotnou přijít na to, jak v něm žít, tak si nezaslouží aby ses držela zpatky." Zdálo se mu, že už predtím v sobě ty emoce dusila a jak to dopadlo? Výbuchem. Kéž by jen tyhle své rady dovedl otočit i na sebe... Ale on neměl na koho nadávat, leda tak na smrt a sám na sebe.

Tiše si povzdechl. ,,Myslím že kdokoliv jiný komu by hořela srst by za tvojí pohotovost byl nesmirně vděčný." Konstatoval. Před očima se mu při tom vybavil právě jeden takový incident... Zahambeně sám sklopil pohled k zemi. ,,Asi lepší být mokrý, než ošklivě popálený. Voda uschne rychle." Zamumlal tišeji než předtím. Trochu se za svojí reakci začal i stydět. Byla to jen voda... Silní vlci jistě z trochy vody tak nevyváděli...
Poslouchal její vyprávění podobně tiše, jako ona to jeho. Nemohl si ale pomoct, to jméno Bellana... To už někde dřiv slyšel. A nebyl to zrovna přijemný pocit.
Zasmal se ale lehce společně s ní. Upřímně. Pro vlka co s bratrem rád tropil lumpárny ho až překvapilo, že je tohle nenapadlo samotné. ,,To zní jako že je s tebou zabava." Poznamenal s drobným úsměvem.

Odpověděla... Alespoň že tak. A vypadalo to že se i trochu uklidnila. Když se jejich pohledy na malý moment setkaly, nesnažil se o usměv. Neměl tyhle falešné věci rád a tak je nehodlal dělat ani teď. K čemu by jí bylo, kdyby ji teď lhal do očí?
,,Tvoje jméno ti přece zůstává i tak. Je to jedno z mála věcí, které zůstavaji stálá. Tedy, pokud se ho sama nerozhodneš změnit." Tohle její mumlaní o jmenu moc nechápal, nutkaní aby někdo znal její jméno nebo co... Ale tu samotu v jejim hlase rozeznal perfektně. Skoro jako by se díval tváří v tvář svému nejhubšímu strachu...
,,Popel." Představil se a jelikož tak nějak tušil, že tohle bude ještě na nějakou tu chvíli, se posadil. Teplé sluníčko naštěsti pomalu sušilo jeho srst a tak neměl az tak velké nutkání se jít někam usušit. ,,Hele... Promiň. Chtěl jsem ti jen vrátit tu ledovou sprchu ale očividně jsem se trefil zrovna do špatného místa. Nejsi blázen, zkutečně mě oheň nepálí, mám to tak už od mala." Rozhodl se rovnou omluvit, ne jako posledně... Sice neměl nejmenší tušení, jak tohle jeho malý žert mohl způsobit, ale očividně způsobil. ,,Měla jsi vidět, jak zděšeně se rodiče tvářily, když jsem to jako malý propálil skrze ohniště." Pokusil se trochu nervózně o odlehčení situace. I kdyby měl ten vtip padnout na něj.

Ať už cekal jakoukoliv reakci, tohle to nebylo. Vytřeštil prekvapeně oci, srst na zadech se mu zježila a stahl ocas mezi nohy. O krok od vlcice couvl. Byla cvok... Proběhlo mu hlavou při tom husí kůži nahanějicim smuchu. Mozna by měl vzít nohy na ramena dokud může.
A měl to i v planu. Naštěsti to nepůsobilo, že by si ho všimala, a tak se chtěl opatrně vytratit. Obdobně jako když se pliží za kořisti se ted chtěl vyplížit z tehle šlamastiky. Jenže stěži udělal pak kroků zpatky a vlčice se dostala k vyjmenování všech, které zřejmě znala, a kteří ji opustily. A s kazdym dalším jmenem se Popelovy jezila srst jestě víc.
Ten pocit osamělosti, beznaděje... Tak moc dobře znal. Její slova přinesla jeho vlastni bolesti. Kdyz mu zemrel otec a cely jeho svět se rozpadl.
Pomalu se narovnal, a i kdyz měl stále ocas stazený mezi nohama, už pryč necouval. Nemohl jí v tom takhle nechat. Opatrně udělal krok blíž. Srdce mu bušilo jako o závod, ale věděl že nemůže odejít.
,,Řekl bych, že jsi zkutečná..." Začal pomalu. Netusil co to sakra dělá. Co říct. Jak se chovat. ,,A... Já bych rád znal tvoje jméno." To z jejího placání pochopil, ze je pro ni důležité. Stale byl z toho vseho nesvůj, ale snažil se stat klidně a silně. Předstiral, že je klidnější než ve zkutečnosti byl.

Chvili jí ještě pozoroval, ale tenhle vtip velmi rychle přestal být vtipný. Doufal, že se s nim vlčice začne hádat, nebo že bude zmatená, ale ona vypadala akorát sklíčeně... Povzdechl si. Ještě se za to zacne citit provinile... On! Ta pravá oběť podleho vodního útoku! I když, vlčice se mu přeci jen snažila pouze pomoct.
,,Fajn... Vyhrala jsi. Zkutečně mi na křidlech oheň hořel. Mám to tak rád, příjemně to hřeje. Mě oheň nijak nepálí." Vysvětlil tedy po chvilce ticha a znovu se oklepal, i když o moc vic vody ze sveho kožichu už dostat nedovedl. ,,Tvoje pohotovost vy asi byla skvěla, jen ses trefila k tomu jedinému vlkovy, který hoří rád." Konstatoval s drobným ušklebkem. Byl stále lehce naštvaný, hlavně z té vody, ale těžko se tyto pocity uchovavaly k takové hromadce neštěsti.

Otrávenost z jeho tváře sice nemizela, ale z jejích slov odtušil, o co tu šlo. Mozna by měl byt vděčný, že se ho pokusila zachranit, ač před hrozbou která mu nehrozila, ale sakra proč voda?! Proč to vzdycky musela byt voda?!
,,Jo." Otraveně zamrušel na její otazku. ,,Dík asi za pomoc, kterou jsem nepotřeboval..." Mohla být trochu méně akční a nejprve se nad svými činy zamyslet. Pomyslel si trochu otráveně.
Při jejich poslednich slovech po ní lupl rychlím pohledem. Že by jí to teď mohl vrátit? ,,O jakém ohni to mluvíš?" Zamručel, mystrně se držel mezi stále nasupeným a zmateným tónem hlasu. ,,Nemusíš si vymýšlet důvody, jen aby jsi ostatní mohla namočit."