Príspevky užívateľa

Zkutečně její odpověď vyvolala více otázek než odpovědí a vlče na ní zmateně pohlédlo. Kdyby byl o něco starší, asi by pochopil, že se v tom nemá více nimrat, ale takové zabrany bohužel ještě neměl. ,,My se nikdy nerozdělíme!" Zavrtěl rychle hlavou. I jen ta představa ho znepokojila. Nebyl ale zase tak hloupý, aby mu nedošlo co tim Fäoline naznačovalo. ,,Vy jste se neměli rádi?" Zeptal se snad ještě zmateněji. Jak bylo něco takového vůbec možné?
,,Sama? Ale být pořád sám není zabava!" Vyhrkl. Samozřejmě že ho občas bavilo oběvovat sám na vlastní packu, ale také ho bavilo si hrát se sourozenci! A s táty! A ostatními! ,,Když ti bude smutno nebo se budeš nudit, můžeš vždy přijít za mnou!" Rozhodl se ale vlčici "samotářce" nabýdnout svou pomoc. Vždyť to prostě nemohla být zabava být sám...
Byl tak natěšený z možnosti vidět a pokud se všechno zadaří, tak také lovu jelena, že Fäoline stěží poslouchal. Když ale na něj zavolala, že se vydal opačnÿm směrem, jen se prudce zastavil, až v kluzké trávě udělal skoro jeden sud, a rozběhl se na opačnou stranu za ní. ,,Už běžím!" Vykřikl a snažil se Fäoline rychle doběhnout, aby jí mohl i predběhnout.

>>> pramen řeky

Kdyz se vlk rozběhl za ním, mohl by klidně predstavovat nějakou nevyslovitelnou hrozbu. To ale nebyla myšlenka, která by vůbec napadla vlčecí hlavičku. Popílek by klidně skočil nepříteli přímo do spárů a ani by ho to nenapadlo, a tak se jen rozběkl okřídlenci naproti. Když se neznámí vlček energií vyrovnal té jeho, vlče nadšeně vypisklo a začalo kolem něj nadšeně poskakovat.
,,Ano, ano!" Křikývl, když zmínil Azaryn. Ani mu v tu chvíli nedošlo, že to není domov všech. ,,Co?! Vážně?!" Vytřeštil oči nad tou informací. ,,To by bylo super!" Bylo mu jedno, že ho stěží poznal, už teď se mu líbil!
,,Já jsem Popílek Serangan Langit! Ale můžeš mi říkat Pop!" Zasmál se. Běžně se pod titulem, co ho rodiče naučily, nepředstavoval, ale když už to udělal Tae'ha, musel se mu přece délkou vyrovnat. ,,Já mám taky plno volnosti!" Rychle přitakal, i když pak se na chvíli zarazil a rychle se rozhlédl kolem. ,,I když... Zpravně bych tu neměl být. Prý jsem na cození za hranice ještě moc malí..." Začal zprvu šeptat, jako by je tam mohl někdo slyšet. ,,To je ale blbost že? Já už jsem velký!" Oznámil hrdě. S nadčením hltal každé jeho slovo a natěšeně při tom přikyvoval.
,,Já se mám super! Mám ve smečce brášky a táty! A strejdu Cyra a Sphodell a Fäoline a... A... A další!" Vyhrkl nadšeně, ocásek se mu při tom mihal ze strany na stranu. ,,Doma je to zabava! Ale i venku! Všude! A se všemi je zábava!" Zacal popisovat, co pro něj bylo důležité.
,,A proč ty už nejsi v tom Nihilu? Proč jsi teď tulák?" Zeptal se nevidě, nerozumějíc úplně, proč došlo k takové změně.

,,Ahoj!" Přidal se trochu neomaleně k bratrovu pozdravu, hlasem o něco hlasitějším než bylo potřeba a zavrtěl přátelsky ocasem. Chtěl na Pstruhova kámoše udělat dobrý první dojem a tak se i pořádně usmál. Jen tak tak se před čahounem zastavil, o kousek dál a možná by do něj i naboural. Rychle ale udělal pár kroků zpátky aby se dostal bok ku boku ke svému dvojčeti a horlivě přikyvoval, když Plam vysvětloval, proč tam byli.
To byl ale vysoký vlk! Pomyslelo si vlče zatím co k šedákovy zvedalo hlavu. A jaký to zvláštní modní doplněk! Popílek už se nadechoval, že se ho na to zeptá, ale naštěstí Apollion promluvil první. Vlčeti se téměř okamžitě rozzářily oči, když se mu konečně taky naskytla příležitost představit je. ,,Já se jmenuji Plamen!" Ozvámil zatím co se zcela nevině culil nad dvojčecím vtípkem. Byl tak rád že si na dohodu z bratrem včas vzpoměl! ,,A tohle je můj bratr, Popel." Představil i bráchu. ,,Pstruh říkal, že jsi jeho nejrevní bratr. Je to tak?" Zeptal se rovnou, chtěl vědět jak presně tato věc funguje. Narozdíl od dvojčete mu moc nedocházelo, že když by kazdého vlka nazíval bratrem, že by to slovo mohlo ztratit na významu. Vic bratrů, tím lépe!

Nerozuměl příliž ani jednomu bratru. Jeden byl všema tlapkama v Azarynu a nikde jinde, druhý myslí kdoví kde u nějakého boha... Ale zatím byl příliž hloupý na to, aby mohl zpatřit jaký problém by se z toho mohl vyklubat a tak se nejdřív na Plama žertovně ušklíbl. ,,Pokud je milý a je s ním legrace, ať si je odkudkoliv." Prohlásil on. Nevadilo mu se bavit s vlky kolem, i kdyby mu to třeba všichni zakazovaly. Pak se otočil na Pstruha a našpicoval trochu zmateně uši. ,,A ta víra... Je to zábava? O čem to je?" Zeptal se, usuzujíc, že ta Pstroužkova slavná víra bude nejspìše nějaká hra. Proč by jinak o ní tolik mluvil že?
,,Tak jo! Jdem se s ním seznámit!" Prohlásil pak, když flekatý bratr ukázal na jejich nový target. Natěšeně se podíval po Plamovy a pak si to už rovnou namířil k němu. Předběhl Plamena a div neskočil nějakému nahodnému kolemjdoucímu pod tlapky, když se bez okolků a jakéhokoliv rozhlédnutí vydal rovnou k bráchovu kamošovy. ,,Ale mi už přece bratry jsme!" Zasmál se přitom nad jeho hloupou poznámkou.

S očima navrh hlavy koukal všude kolem sebe. Tolik vlků! Tolik vlků které neznal! Z prvu z toho byl nadčený, až se málem rozběhl přímo do davu, ale jak nových tváří přibívalo a přibívalo, začalo to na něj být preci jen trochu příliž. Vždycky si myslel že jich ve smečce bylo tolik, ale niní viděl že se pletl. Byl rád za své bratry, alespoň než se trochu rozkouká bude se jich držet.
Proslov vnímal tak napůl ucha a spíše se rozhlížel po všech kolem. Na dávání pozoru nikdy nebyl zrovna dobrý, ale Pstroužkovo oznamení zaslech velmi dobře a překvapeně se na něj otočil. ,,Nepokrevní bratr? Proč jsi nám o tom neřekl? Jestli je to tvůj bratr, tak i náš! Kde je?" Zeptal se a natěšeně se rozhlédl po okolí, jako by ho snad měl sám poznat. Netušil, co to znamená nepokrevní bratr.

Vykračoval si to dál, zprvu netušíc o vlkovy nad jeho hlavou. Nenapadlo by ho, že by ze vzduchu mohlo přijít nějake nebezpečí. Vlastně, to ani ze země!
Ale kašel neznámého ho i přes zvizd větru upoutal, a tak zvedl pohled k obloze. Fialové oči se mu rozšířili v překvapení. Vlk! Cizí vlk! Určitě! I když ještě se všemy nemluvil, určitě už všechny vlky z jejich smečky viděl! Popel, i když by nejspíš měl, vsak vůbec necítil strach, zdaleka ne takový jako druhý vlk. Neuvědomoval si závažnost situace, ve které se ocitl. Stačilo by tak málo aby...
,,Ahoj!" Vykřikl, ocásek se mu rozvrtěl vzrušením. Ještě nikdy cizáka nepotkal! Měl tolik otázek! ,,Ty nejsi z domova, že ne? Že ne?! Odkud jsi? A jak se jmenuješ?! Jaké to je nežít doma?! Kde bydlíš? Kde spíš? Kde jíš? Jak se jmenuješ?" Začal na vlka chrlit jednu otázku za druhou, až některé úplně nemusely nebožákovy dávat smysl a jné se začaly opakovat.

,,Ano táty!" Přikývl. Netušil že něco takového jako dva tátové bylo nenormální. Pro něj to bylo stejně normální jako hořící srst! Což... Možná také nebylo úplně nermální, ale opět, pro něj ano. Další větě ale příkiž nerozuměl a tak na chvíli přeci jen zastavil ve svém téměř nikdy nekončícím povídání o doslova všem a naklonil hlavu na stranu. ,,Džív? Jak to?" Nerozuměl, že by někdo nemusel mít takové štěstí, a už vůbec nerozuměl, že by svÿmi otázkami mohl vlčici přivodit bolest. Nikdy ještě o nikoho nepřišel a... Celkově na takové myšlenky byl příliž malý aby jim porozuměl. Ale myšlenka, že by neměl své dva bratry a své dva táty se mu nelíbila, ani pro tuhle vlčici! Bylo mu líto že rodinu nemá...
Ale, co vlastně dělalo rodinu rodinou? Napadl ho perfektní nápad! ,,Když nemáš rodinu... Můžem být rodina mi!" Velkolepě se usmál, jakoby právě vyřešil světový problém. Však tátům ani brachům to jistě vadit nebude!

,,Chci je vidět hned! Půjdeme se na ně podívat?!" Zeptal se nadšeně při zmíňce jelenů. Chtěl vidět vsecko! Oběvit všecko! Aby to byl také jednou on, co bude bráchovy vyprávět o všem zajímavém, co se dozvěděl!
Noční tvorové? Naklonil hlavu na stranu a v očkach mu zajiskřilo. Oni jsou i noční tvorové?! ,,Ty chci vidět taky! Hned jak bude tma tak je půjdu lovit!" Věděl že po setmění nemá chodit ven, ale kdo mu bude bránit že? Prostě si počká až ostatní usnou. Možná půjde ven i s Plamem! ,,Jo! Budu opatrný! Pojďme se podívat! Než vůbec dopověděl větu, už se rozběl do směru, kterým si myslel že řeka je. Pravdou ale bylo že se při svém lovu motýlů trochu zamotal, a tak ani vlastně plně netušil, jestli běží správně. Ne že by ho to nějak trápilo.

Na tváři měl šibalský usměv, zatím co se vydával po neznámích ztezkách. Brzy z rána se vyplížil z hranic jejich území, odhadlaný jít prozkoumat místa za hranicemi, které mu ještě včera říkaly, že by je neměl sám překračovat. Ha! To ho rovnou mohly jít k nim doprovodit! Všechno co Popel nesměl, musel hned vyzkoušet. Vždyť se ještě nikdy nic nestalo. I tentokrát to bude v pořádku. Těžkou hlavu si z porušování pár pravidel rozhodně nedělal.
Na chvíli se zastavil aby trochu rozmrzele vytřepal vodu ze svých pacek. Možná měl přeci jít o něco později, než dorazil do hor a našel si vyšlapanou cestičku, musel se hodnou chvíli brodit vysokou trávou nasátou rosou a chvílemi i jinovatkou. Z toho už tak nadšený nebyl, ale alespoň ho bratrůch fialový plamen, který si nesl na křídlech, ocásku a špičkách uší, příjemně hřál.

Vlče stále plné nadšení a energie hrdě zvedlo při Zathrianových slovech hlavu. Ve tváři mu zahořelo odhodlání dostát jeho předešlím slovům. Na loveckou výpravu s dospělím se velmi těšil, určitě se naučí tunu nových a důležitých taktik a triků!
Nad otázkou se přiliž nezamyslel. Neznal zatím příliž koncept drbů a nenapadlo ho, že by s tím, co si mezi sebou s bráchou povídaly mohl být problém. ,,Noooo..." Protáhl, jak se snažil rozpomenout co přesně o něm bratr povídal. ,,Že máš na hlavě klacky co se jmenují rohy!" Vzpoměl si pochopitelně zprvu na tu nejdůležitější věc a samozřejmě musel i trochu natáhnout krk, aby si ty rohy mohl sám trochu lépe prohlédnout. ,,A taky žes ŕíkal, že musíme být silní. Já jsem silný!" Vyhrkl nadšeně a nad návrhem lovu horlivě přikývl hlavou. ,,Jo, jo! Jdeme!" Nadšeně se sám rozhlédl a poskočil na svých packách, jako by místo nich měl pérka. Energie, která z něj sálala, neměla zřejmě konce.

Jméno postavy: Popel
Role: Oběť
S kým a kde hrála: s Plamenem v troskách Othanu
Počet postů: 9
Krátké schrnutí: Vyrazili si s bratrem na oběvování nové lokality. Po doražení do trosek se po chvíli rozdělily a o něco později byl Popel vyděšen jeho bratrem, který díky čelence s rohy pro jeho oči působil jako příšera.
Dopad na postavu: Pravděpodobně nic, z čeho by se po chvilce neoklepal.

,,Jo! Super!" Poskočil nadšeně jako nějaká malá žabka. Energie měl očividně stále plno, možná až moc. Stěží vydržel na jednom místě. Začal se kolem sebe rozhlízet jako by se snad jeden z těch poplašenych bazantů měl rozhodnout přistát rovnou na jeho hlavě. ,,Přineseme domů tolik bazantů, až budou všichni koukat! Všichni se poradně nají, jenom díky nám!" Maloval si ro krasně růžově, jen možnà trochu moc hlasitě.
Po predstavení se mala energetická kulička na chvíli zastavila a jen si Zathriana mlčky prohlédla. V jeho tváři se mihlo poznání. ,,Zať!" Vyhrkl nadšeně a zavrtěl ocasem. Zdálo se, že zbytek větyxuž zas tolik neposlouchal. ,,Brácha mi o tobě povídal!" Vyhrkl nadšeně, z oči mu snad padali jiskřičky stěstí, že se také potkal s tím strašně cool vlkem, o kterém bratr mluvil!

Vlče si zprvu staršího vlka ani nevšimlo, až když Zathrian zkušeně ulovil bažanta, teprve pak upoutal pozornost párečku fialových oček. Ocasní pero zanechané v trávě okamžitě stratilo veškerou zajímavost. ,,To bylo úžasný! Naučíš mě to?!" Vyhrkl nadšeně ještě dřív, než k němu Zathrian stihl dojít a poskočil plný energie blíž. Staršího vlka poznával, věděl že je ve smečce. Ale měl trošičku potíže s přesným zařazením. Ale pravděpodobně i kdyby se jednalo o úplného cizince by se k němu vlče šťastně rozeběhlo. Ještě nemělo tu šanci se spálit, aby pochopil že ne každÿ je kamarád.
Pohlédl na uloveného ptáka a nad nabýdkou šťastně vrtěl ocasem. ,,Děkuju!" Usmál se a šel si ulovené zvířátko prohlédnout víc z blízka. Hned si vyhlídl jedno obzvláště pěkné a hrábl po něm packou. ,,Chceš taky jedno?" Zvedl k němu pohled, ale pak ho zřejmě přeci jen dohnala trocha slušného vychování. Alespoň dost na to, aby si uvědomil, že by vlkovy, se kterým dosud nemluvil, pťlředstavil. ,,Já jsem Popel, jak se jmenuješ ty?"

Popel si to cábroval kudy mu to zrovna přišlo nejzajímavější. Poskakoval chvíli po jedné cestě, ale v polovině si to rozmyslel, sešel z ní a vydal si to napříč houštím. Vždyť co by se držel vyšlapané pěšinky, když si může vyšlapat vlastní? Navíc, ať už ta cesta mířila kamkoliv, očividně na jejim konci to už vlci vsechno vykoukali. Chtěl oběvit něco nového!
Prodral se pod pár jehličnatými větvemi a před čumakem se mu rozprostřela krádná louka. A co bylo k obdivu, vzhledem k tomu kolik rámusu při tom prodírání udělal, před na té louce z vysoké trávy vykukovali ptači hlavičky. Popel se zahyhňal a rozběhl se po ptácích. Měl v plánu je chytit, ale nevypadalo to, že vy se zas tak snažil. Z trávy se s bušením křídek vzneslo několik bažantů, kteři Popelovy hravě uletěly, ale preci jen po sobě zanechaly něco zajimavého! V trápě tam leželo dlouhé ocasní pero!

Když se za ním Plamének rozběhl, zrovna na odvaze mu to v ten moment nedodalo. Přeci jen, dvojče teď v jeho očích vypadalo jako děsivá příšera, a ať už se vlček nebál téměř ničeho, nějaký ten základní instinkt přežití stále měl. Upaloval pryč z hradu jak nejrychleji jen dokázal. Přes všechen ten strach ale cítil i jisté provinění, že bratra nechává někde za sebou.
Na rychlo se otočil a zpatřil, jak i přes divné zvuky, které příšera vydávala, spomalila. To byla jeho chvíle! I on sám už jen stěží popadal dech, i přes pomoc adrenalinu. Jakmile příšere na chvíli zmizel z dohledu, nebo v to alespoň doufal, skočil do blízkého keře. Doufal, že ho pestré barvy pozzimního listí a pach tlejících listů ve kterých skončil skoro až po přicho skryjí pred zrakem monstra, které ho vyhnalo z hradu. Měl strach, že to nebude fungovat. Přišlo mu, že se větvičky kolem něj až moc třesou, že svým rychlím vpadem do jeho momentální skrýče schodil až příliž mnoho lístečků a že jeho zběsile bijící srdce příšera zaslechne.
Pokud se mu ale podaří být nezpatřen, i přes veškerý strach měl v plánu se okamžitě vydat zpátky. Příšera teď byla mimo hrad, ale jeho bratr mohl být stále uvnitř. Musel ho najít!

Když mu něco proletělo přímo pred čumákem, poplašeně uskočil dozadu. Už už se chtěl začít smát, jak ho brácha vylekal, ale to pohlédl k místu, kde ta věc nabourala do zábradlí, a všechna chuť k smíchu ho rychle přešla. Viděl... Ani vlastně netušil co přesně. Ale bylo to veliké! Místo srsti to mělo suché nahnědlé jehličí a sem tam kousek nazelenalého mechu. Ze zad mu jako nějaké rohy a ostny čouhaly pokroucené větve. Do tváře tvorovy pres douhou jehlicovitou srst neviděl, ale v temném stínu plápolalo hned několik očí utvořených s plamínků. Popílek na to stvořený zůstal chvíle jen zkoprněle zírat, přičemž si v hlavě vybavil jejich hru, kde se s bráchou sami vyváleli v jehličí aby si mohly hrát na...
Tvor se k němu začal pomalu přibližovat a děsivě u toho mručel. ,,Aaa!" Vykřikl, když se probral z prvotního šoku a rychle se otočil a upaloval pryč kamennou chodbou. Tak to nakonec je doupě příšery! Pomyslel si zděšeně zatím co utíkal pryč. ,,Příšera! Pomoc!"
Brzy si ale vzpoměl na Plama, který se vydal tím směrem, odkud příšera vylezla. I když mu ze strachu srdce bušilo jako o závod, v ten moment jako by se mu na chvíli zastavilo. Doufal že je jeho milovanÿ bráška v pořádku.