Príspevky užívateľa

Nad dalším vzneseným argumentem se musel opět trochu pozastavit. Ale následný návrh se mu líbil snad ještě víc! ,,Jo! To bude určitě ono!" Souhlasil. Obdobně jako bratra už ho ale pomalu začala tahle debata nudit, raději by se víc soustředil na oběvování. Kdo ví, třeba později najdou další věci které víc rozvinou jejich teorie! Na to bude jistě čas po cestě domů. Teď byl čas oběvovat!
Bratrovo volání k němu dolehlo jen vzdáleně, tak že nerozuměl úplně každému slovu. Ale už zkončil prozkoumávání dveří, které se prostě odmítly otevřít, a tak se rozhodl bratra přeci jen následovat. Nevoval nazpátek, jelikož neměl moc co hlásit, bratr měl očividně více štěstí co se týkalo zajímavých věcí a on si to nechtěl nechat ujít. Rozběhl se směrem, kterým se Plam vydal, ale brzy se opět zastavil, když k němu dolehly prapodivné zvuky, ze kterých mu prejel mráz po zádech. ,,Plame..?!" Zavoval trochu nejistě a už pomaleji se vydal kupředu.

Naklonil hlavyčku lehce na stranu. Květinky mu nikdy moc neříkaly, a i když mu připomínaly jednoho z tátů, sám jim moc pozornosti nevěnoval. Vždyť přece až na ty barvy vypadaly úplně stejně! Ale bráškovy to nebral. Jestli se rozhodl pro nezapomněnky, tak to budou ony! Netušil že si jméno vymyslel, a i kdyby, nu což? Oni si vymýšlely kdo co! ,,Tak jo! Jak vypadají? Vidíš je tady někde?" Zeptal se a rozhlédl se po okolí.
Možná byl moc malý aby to vnímal tak, že by s Pstroužkem nebyla sranda. Byk to brácha a s ním sranda prostě je! Jako vlastně s každým. Rozhodl se predstírat, že to slůvku jako neslyšel, a zubatě se usmál.,,Chutnalo! Samozžejmě že chutnalo! A tobě bude taky! Uvidíš!" Lákal bráchu na cestu příšeřího jídelníčku.

,,Hmm... To by asi mohl..." Souhlasně pokýval hlavou. Mrtvé stromy prece listí nemají! Ale také nerostou, a to Popílkovy přišla škoda. Tahle věc, ať už to byl strom, skála nebo cokoliv jiného, byla tak zajímavé! Bylo by škoda kdyby skutečně byla mrtvá.
,,Brnění?" Vyvalil Popílek očka nad dalším novím slovíčkem. Brácha byl tak chytrý! Rozhlédl se kolem po všech těch kamených stěnách. ,,Kameny jsou ale tak těžké... Musí to být dřina je na cobě mít." Něco mu ale na kejich teorii pořád úplně nesedělo. Tohle místo nemělo tvar žadného stromu, který kdy viděl. Když byli dole v ho středu, točil se kolem nich a Popílkovy vzdáleně připomínal, jak se kolem nich obtáčeny jejich tátové když šly spát. Popílem při dalším nápadu, který se v jeho malé, trochu pomotané hlavičce, oběvil, zalapal po dechu jako by právě narazil na něco úžasného. ,,Co když to není strom ale velká příšera! Na které rostou kameny které jsou tak těžké, že jí nakonec přilepily k zemi!" Takový nápad by nejednoho vyděsil, ale Popílek se takovou myšlenkou zdàl nadšený.
,,Dobře!" Souhlasil a vydal se proskoumávat opačním směrem. Snačil se čumáček prostrčil pod jedny dveře, jelikož si všiml škvíry mezi dřevem a kamenou podlahou, ale dveře se ani nehly a škvíra byla až moc malá. Bratrovo volání zaslechl, ale moc se mu do dalších stupínků lést nechtělo a tak zatím zůstal tam, kde stál.

Zavrtěl záporně hlavou. ,,Ne, to nemáme. Ale můžeme je tam přidat! To je skvělý nápad!" Nadšeně se usmál a začal se kolem sebe rozhlížet po nějakém tom lučním kvítí. V hlavičce mu při tom šrotovalo, jak by dané kytičky mohly do hry zapojit. Jako maskování? Nebo jako strašidelné predměty, jako byli třeba kosti, ala rozházené klacíky? To ještě netušil, ale jistě na něco společně příjdou.
Pop netušil, že to bráška vzal až tak doslovně. Zaraženě se zastavil a na Pstrožka se otočil. Špatná věc? ,,Vůbec! Byla to sranda!" Vysvětlil nadšeně. Jeho by asi ani nenapadlo, že na to mohl bráška pohlížet jinak. Lumpárny, jo to bylo něco pro něj. I když se jich pochopitelně nikdo dopravdy nebál, ale Delle předtím hrála s nimi a tak v tom vlce nevidělo nejmenší problém. Na druhou bráškovu otázku se šibalsky usmál a vyplazl jazyk. ,,A co když jo? Správná pšísera musí!" Netušil, jestli mu flekatý vlček jeho hystorku opravdu uvěří, byla to přeci jen pořád hra, jejich kořist nakonec odešla po svých.

Naklonil hlavu zamyšleně na stranu. ,,Ale když jsme sem přicházely tak jsme nic zeleného neviděli." Strkal čumák do jedné z děr Plamovy teorie. Na jehličnaté stromu v ten moment ani nepomyslel, ale když už to zmínil, musel uznat že ty byli divné... ,,Ale pořád jsou nahoře zelené. Mají ty divní jehličky." Poznamenal. Pečlivě ale naslouchal každé informaci, kterou Plam pochytil. Jak to že toho už věděl tolik? Drobně se pak uchechtl. ,,Šišššky? To je divný slovo!" Zasmál se, jak ho to slůvko polechtalo na patře.
,,Netuším! Ale vypadá to podobně jako kmen stromu... Možná jsi měl pravdu, že je tohle strom." Poznamenal a na dřevěné dveře zaškrábal drápky. Opravdu to trochu znělo jako strom. ,,Možná na tom stromu rostou kameny! Jako na nás roste srst!" Napadla ho další šílená teorie. Nad návrhem rozdělení, něčeho co na neznámém zvláštním místě jako bylo toto nebyl zrovna nejlepší nápad, nadšeně zakyval hlavou. ,,To je super nápad! Tak toho stihnem oběvit co nejvíc!" Vyhrkl unešeně a bratra následoval dál. Přeci jen, docházel jim trochu čas, jakmile se rodiče dozví že se takhle natajno vyplížily pryč, budou jistě mít malér... Možná se sem pak dlouho nebudou mict podívat. Byla by jen škoda, kdyby neměly dost času si projít úplně všechno...

Nebyl si vědom, že se Pstroužek může mezi dvojčaty cítit navíc, to by ho jistě velmi mrzelo. Brácha možná nebyl tak hyperaktivní jako on nebo Plamének, ale to nic neměnilo na tom že ho měl rád! Rošťácky se nad jeho prekvapením zahyhňal, byl rád že mohl bráchu do jejich hry zatáhnout. ,,Super!" Vypískl nadšeně a zavrtěl ocáskem jako malou vrtulí. ,,Není ještě ale úplně hotová, musíme na ní pjacovat všichni!" Oznámil mu. Vždyť co byla větší zábava, než budování základny?
Nad Pstroužkovým přáním se na chvíli zamyslel. Neměl by s představením počkat i na Plama? To on byl přeci jen první, kdo s tou hrou přišel... Ále, jistě mu to vadit nebude! ,,Tak jo!" Poskočil nadšeně a vyskočil z úzké pěšinky rovnou směr les. ,,To bude žůžó! Teď jsi pšíšera a pán lesa jako my!" Bez i jen vteřinky navíc okamžitě bráchu zahrnul do jejich strašně složité hry, kterou oba vymýšlely za pochodu. ,,Pokud nějaký vlk pšíde moc blízko, musíme ho chytit a sníst! Jako Delle!" Vysvětlival, zatím co bratra vedl k jehličnatému lesíku. Musel se při tom pochopitelně i pochlubit jejich první obětí.

Zamyšleně si kamené stěny znovu prohlédl. ,,Strom?" Zopakoval krapátek pochybovačně. Ať se na starověkou stavbu díval jakkoliv, strom mu tedy rozhodně nepřipomínal. ,,Nemá mít strom listy?" Zeptal se a instinktyvně zvedl čumáček nahoru, jako by se tam snad měla nacházet zelená koruna šumící ve větru. Jinak ale nic proti bráchově teorii neměl, hrad podle jeho názoru klidně růst mohl! Jen v něm stále vic viděl skálu než strom.
,,Počkej na mě!!" Vyhrkl a snažil se zrychlit. Prece si nenechá ujít to, co je nahoře, ať už to bude cokoliv! Na tak divném povrchu mu ale neustále podkluzovaly tlapky, obzvláště ty zadní na které při běhu nahoru občas trochu zapomínal. Když se konečně dostal nahoru, začal se rozhlížet po místnosti. Bratrům hořící ocásek nebylo těžké zpatřit, a tak Pop věděl, že bráchu hledat nemusí a jal se místo toho prozkoumávat jedny ze dveří. Štěně netušilo, co to dveře vůbec jsou ale v kamené stěně najednou kousek dřeva... No bylo to prostě divné! Možná měl Plam zkutečně pravdu, že se jedná o strom...

Když se teď na bráchu soustředil, poznal změnu v jeho výrazu. Ať už to co Plama přesně žralo bylo cokoliv už to bylo zdáse pryč a Popílek byl rád, že tomu tak bylo. Zasmál se, když do ně Plamének drcl a jakmile se pevněji postavil v packách, hned mu tohle gesto oplatil. ,,Ty jsi taky hustý! Hožíš požád!" Odpověděl mu. On zase bráchovy trochu záviděl to, že mu plamínky nezhasínají. Ale nebyla to nějak velkà závist, preci jen když Popovy zhasnou, prostě se dojde zapálit o bráchu! Ten tu pro něj byl vždycky!
Polemyzování o sluhovy a pánovy hodil už trochu za hlavu, to téma mu nepřišlo mic zajímavé. Po sluhovy nijak moc nelačnil, neměl by pro něj práci a sám jím být taky nechtěl. A jak už zmínil brácha, už byli páni ohně! Pop se ale zmateně otočil po bráchovy, když vyjádřil nesouhlas se sdílením tohoto titulu s někým dalším. ,,Pjoč? Taky má oheň." Nechápal, netušil jak to brácha vidí. Pak se ale nad svojí itázkou trochu zamyslel. ,,Pstjoužek ohen ale nemá... Co je on za pána?"
Následně se nad Cyrovým vysvětlováním zamračil. Nelíbilo se mu, že o ohni zase mluví tak negativně... ,,Bjáchův oheň neubližuje!" Ohradil se proti krutým slovům, jakoby šedý vlk někoho urážel. Nasledně ale nad otázkou zavrtěl záporně hlavinkou. ,,Myslím že ne..."

Zavrtěl nad bratrovým uznáním ocasem, přišlo mu že většinou měl ty dobré nápady hlavně Plam a tak byl rád, když i on projednou přišel s něčím vjeruhodným. ,,Že jo? Tady by to byla sranda bydlet. Ó! Možná si to tu můžeme zabrat my!" Vyhrkl nad myšlenkou nadšeně. Otočil se, aby se podíval co to bratr zkoumá. ,,Nevím, ale vypadá to trochu jako skála... Je skála živá?" Sám položil otázku. Když se nad tím tak zamyslel... Odkud se skály braly? A co stromy a řeky?
,,Počkej na mě!" Vykřikl a rozběhl se za ním. Schody mu připadaly podobné jako kameny, po kterých se dalo lézt, ale jejich pravidelnost ho na chvíli zmatla a tak se mu podařilo o druhý schod zakopnout a sjet po zadku zase dolů. Na druhý pokus už za bratrem šel trošičku pomaleji, ale pořád ho neohroženě následoval dál do hlouby hradu.

,,Jasná věc!" Oči mu rošťácky zářily, jak už si teď představoval, jak nebohou vlčici napálí. Ale bude se s ní muset setkat co nejdřív! Než by jí nějaký jiný vlk stihl vyzradit, že hsou dva!
Nakráčel si to k bráně společně s Plamemem a taktéž se na chvíli u jejího vstupu zastavil. Souhlasně pokýval hlavou nad označením divná jeskyně. Jestli v něm ale představa tlamy nějakého netvora něco vzbudila, tak akorát zvědavost. ,,Možná je to doupě příšery! Takové jako máme my." Navrhl a zatím co se fascinovaně rozhlížel kolem se rozhodl pokračovat dovnitř. Zřejmě ho vůbec nenapadlo, že kdyby byla jeho hypotéza pravdivá, asi by se ocitl v opravdu velkým maléru. To ale vlčecí hlavinku ani jednou nenapadlo.
,,Tady je to velké!" Vydechl když se ocitl tam, kde kdysy bylo pravděpodobně nádvoří. ,,Proč nebydlíme tady? Je tu tolik místa!" Oročil se po Plamovy. Tohle místo se mu líbilo. Bylo takové tajemné a neprobádané.

S taktéž rošťáckým úsměvem hltal každé bratrovu slovo. Zaměnit se mezi sebou ho zatím ještě nenapadlo! Nedocházelo mu, že můžou svojí podobnost takhle využít! Ale tohle byl úžasný nápad! Kéž by bylo víc vlků, na kterých by to mohly vyzkoušet! Už se nemohl dočkat až se s Val také setká. ,,To je skvělý nápad! Zkutečně ti to uvěřila?" Zeptal se hyhňavě. Už už se chystal začít vyptavat, co všechno jí řekl, aby jejich tryk byl úplně dokonalý, ale nakonec jeho pozornost také upoutaly trosky. ,,Páni!" Vydechl unešeně. Nikdy předtím nic takového neviděl.
Bratr se nemusel ptát dvakrát. ,,Jasně!" Vyhrkl a hned se tím směrem vydal. Proč jim vlastně tátové tohle místo nepredvedly? Vypadalo tak zajímavě! ,,Co si myslíš, že to je? Zeptal se Plama zatím co se vlížil ke kameným stěnám bývalého hradu. Jak tak z dálky nahlížel dovnitř, trochu mu to připomínalo jeskyni, ve které žily, ale ne tak docela... Tohle bylo o dost větší!

Snažil se jejím slovům porozumět, ale příliž mu to nešlo. Vlčice jistě to štěstí vysvětlovala dobře, ale na vlčecí hlavičku to bylo trochu moc chytrých a dlouhých slov. Riskantní situace? Jaké riskantní situace má na mysli, když je zna z vlastní zkušenosti? A proč zmiňuje riskantní sitiaci, když lovil motýla? Bylo na tom něco riskantního? A co? Víc se zamyslel nad první částí věty a než mu to došlo, naprosto odignoroval to, že Fäoline mluví dál a zaposlouchal se zase až ns konci. ,,Já mám rodinu! Bjáchy Plama a Pstjuha! A Táty!" Vyhrkl, jako by jeho slova měla nějakou relevanci v popisu, co je to štěstí. Popravdě neměl v ten moment tušení, o čem Fäoline mluví a tak se snažil napojit. ,,Máš taky?" Zeptal se nevině.
Zmateně naklonil hlavu na stranu. ,,Takže... Motýly se neloví?" To ho upřímně trochu zklamalo. Představoval si sám sebe jako velkolepého lovce motýlů a najednou se jeho predstavy rozpadly jako domeček z karek. Ale netruchlil nad nenaplněnou predstavou dlouho a místo toho mu ve fialových očkách zapláli plamínky odhodlání. ,,Tak budu lovit ty hlodavce, králíky a... eh..
To poslední!" Vyhrhl s odhodláním ve tváři i pres to, že už si ani nepamatoval co bylo to poslední, co vlčice zmínila. ,,Ne... Neviděl, jak vypadá netopilýr nebo vážka?" Zeptal se vševědoucí vlčice. Moc toho zatím ještě neviděl, vypravy z jeskyně pro něj stále byli raritou. Ale měl očividně štěstí že natrefil na ní, ona véděla snad všechno!
Když se rozhovor otočil k tématu ohňů, Popílek se nadčeně zazubil. ,,To je bjáchův oheň! A můj taky! My jsme páni ohně!" Zopakoval hrně frázi, se kterou při jednom hraní přišly. Tenhle "titul" se mu velmi líbil.

,,Jo! Nemůžeš!" Plácal a kousal Asphodelle po tlapkách, dokud mu k uším nedolehl hlas jeho bratra volající jeho jméno. Poslouchal Plamům plán zatím co dál udatňe tahal vlčici za nohu. Když ale bratr navrhl uvěznění, na chvíli ve svém krvežíznivém útoku přestal a pohlédl na něj. ,,Uveznit? Ale kde? Do naší nory se nevejde!" Nápad se mu líbil, ale zmateně se rozhlédl po místu, kde by tak velkou kořist mohly uvěznit.
Překvapito ho, když se květinová vlčice najednou zřítila k zemi, ale netrvalo mu příliž dlouho na to se vzpamatovat a situace hned nevyužít. ,,Nikdy!" Vykřikl a skočil po vlčině teď již dostupném boku. Zaryl do ní při tom skoku tlapky a následně jí začal, aby se náhodou nepokusila vstát, škrábal na záda. Placal u toho křidélky jako ptáče co akorát vypadlo z hnízda. ,,Jsi naše kožist a mi tě nikdy nepustíme!"

Šťastně si hopkal po pěšince klikatící se mezi vysokými trsy trávy a nízkými keři, sem tak jí i opustil aby mohl prozkoumat něco co zaujalo jeho zrak. Plný energie z výhledu na nové dobrodružství se Pstroužkem po boku. Nadšeně se při tom s ním snažil podělit o dobrodružství, které posledně s Plaménkem podnikli a zasvětit ho do hry, se kterou přišli. ,,Byli jsme s Plamem támhle v tom lese a postavili tam noru! Je úžasná, jen uvidíš. Je pro pšíšery co loví vlky! Máme tam všechno! Kosti a kožíšky našich úlovků. Ale je tajná, nesmíš o ní zatím nikomu říct! Ani tátům!" Netušil, jestli to co říká dává vůbec světlému bráškovy smysl ale nelamal si s tím hlavu zatím co mu o tom všem nadšeně vyprávěl. Až budou zase všichni tři, musí ho tam vzít! Aby si na příšery mohly hrát všichni tři!
S vrtícím ohonem se na brášku otočil s očekáváním podobného nadšení v jeho očích, jaké měl ze hry, se kterou prvně přišel Plam, on sám. Chtěl se se Pstroužkem o tohle všechno podělit. Ve třech by se nějakého nebohého vlka, co by prošel moc blízko jejich skrýše, dalo skolit mnohem snáze!

,,Ahaaa! A jak to štěstí získám?" Vyvalil očka a pak se usmál. Plně ještě nechápajíc abstraktní pojmy. Už párkrát to slovo slyšel, od rodičů a tak, ale plně ho nechápal. Vždy říkaly, že ho mají, ale nikdy ho neviděl... ,,Je neviditelné?" Zeptal se, to mu dávali největší smysl, jinak by ho už jistě viděl! Při jejích dalších slovech ale nahodil znatený kukuč. ,,Poč? Jaké starosti? Lov je pšece důležitý!" Nechápal co by mohlo být důležitějšího než lov, vždyť i táta lovil! Nenapadlo ho, že vlčice mluví o kořisti a ne o lovu jako takovém. Pro něj se motýl zdál perfektní kořistí! Jen ho chytit...
,,Jo taaaak... Ale tyhle kšídla vypadají úplně jinak neš ty moje!" Vyhrkl a jako pro důkaz zamával svými přidélky, až fialové plamínky na nich poskočily. ,,A viděla jsi i jiné barfy ohňů?" Rozzářily se mu očka při té otázce. Líbila se mu ta představa! Více ohýňků, více barev!
,,Fááolín!" Zahyhňal se nad tím jménem, když se ho snažil vyslovit aby si ho zapamatoval. Šedá vlčice bebyla první, jejíž jméno krapet skomolil, ale vlče působilo že si toho snad ani nevšimlo. ,,Tak jo!"