Príspevky užívateľa

Jeho nahčeni ho překvapilo a on musel odolat, aby se nervózně neoklepal. Možná to bylo jen tou strátou paměti ale... Takhle vůbec jeho bratr nezněl. Jeho bratr byl vždy vic sebejistý a i když byl jako mladši taky ze všeho nadčený, byl nadšený jinak... Popel na Plama zůstal jen chvíli trochu tupě zírat. Opravdu se dovede někdo tak moc změnit jen díky jeho vzpomínkám?
,,Snad máš pravdu." Pokýval nakonec stále trochu zmateně hlavou. Tohle bylo tak zvláštní. Měl pocit jako by mluvil s uplně někym jiným, ale pořád před ním stál jeho bratr.
,,Ano. Tak nám to tátové řekli a já jim věřím. Ale Pstruh ne..." Zamručel mrzutě a sklopil uši. Ale Pstruh byl... Prostě divný. Nebylo mo přijemné se s ním poslední dobou bavit.
Sklopil zamračený pohled k zemi. ,,Tátu nám vzala zima." Zamumlal. Porád to bolelo to říct, ale nechtěl se pred bráchou rozbrečet. Ne, Plam byl vždy tak silný, musel být jako on.
Povzdechl si, ale vlastně mu to vyjímečně udělalo radost. Ranilo by ho, kdyby si vzpoměl na Pstruha a ne na něj. Pak se ale trochu zamračil. ,,A Pstruh vi, že jsi stratil paměť?" Zeptal se.
,,Jasně! Pomůžu. Jen... Jak?" Zamumlal zamyšleně a popošel k bráchovy blíž. On už na svoje křidla byl zvyklí, vlastně bylo dost divný že Plam naprosto zapoměl jak je používat. ,,Kdyz jsi stratil paměť, zapoměl jsi i jak se chodí?" Zeptal se.

Máme... Při tom slovu přitiskl uši k hlavě. ,,To... Jsme měli..." Souhlasil, i když trochu sklíčeně. Už to nebudou tak hezké vzpomínky, když si na ně polovina zůčastněných nebude pamatovat. Mohly se vzpomínky citit osaměle..? Jemu teď prišlo že ano.
,,No... Ano. Tátové. Máme-" Na chvíli se zarazil, nez se s povzdechem opravil. ,Měli jsme dva. Vylihli jsme se z vejce které tátové našli. Prý si vsalo trochu jejich krve a vytvořilo nás
" Vysvětlil. On tomuhle příběhu narozdíl od Pstruha věřil. A i kdyby si to jejich tátové vymysleli... Nic to neměnilo na tom ze to byli jejich tátové. Nez jeden umřel a druhý se v podstatě mentálně vypařil...
Když ale zmíní Pstruha, nadšeně vytřeští oči. ,,Vzpomínáš si na něj?!" Vyhrkl nadšeně. Trochu se mu ale do hrudi zabodl osten závisti, že si dřív vzpoměl na zrovna Pstruha... Oni byli dvojčata! Kdyby se alespoň Pstruh nechoval tak... Divně.
S povzdechem zavrtěl hlavou. ,,Ještě ne... Táta nás to mrl naučit ale..." Nechtěl mluvit o Ikkeho smrti. ,,Ale semlelo se tolik věcí, že k tomu nebyl čas. Ale mohli by jsme se to naučit spolu!" Vyhrkl. S bratrem mu šlo přeci všechno nejlépe!

,,Co jiného mi zbývá? Co vůbec děláš v ohnive smečce?" Odvětil se stejným ušklebkem. ,,Porazím tě i bez něho." Dodal poté, prekypujíc sebedůvěrou.
Když se pak vlčice vrhla přímo proti němu, překvapila ho její rychlost. Nepůsobila tak, že by dovedla být tak rychlá... Pokusil se jí rychle za to rameno popadnout, stále neměníc svou strategii. Bude stacit, kdyz bude silnější než ona...
Jenže to pochopitelně nebyl a ani nedostal pri svém prvním utoku šanci to zjistit, když ho Mensis již jistě roky vypilovanými pohyby sama rychle srazila k zemi.
Popel překvapeně vydechl, takové odpor rozhodně nečekal. Nehodlal se ale vzdát a na prašné zemi se pokusil rychle převalit od Mensis pryč a zase vyskočit na nohy. Záleželo ale, jestli ho zkušená bojovnice nechá.

Zavrtěl zmateně hlavou. Asi se v tom šoku přeslechl. ,,Promiň. Asi jsem ti předtím spatně porozuměl..." Omluvil se tedy trochu rozpačitě.
Bratrovo upřímné nadšení z něčeho, co se pro něj stalo tak normální ho samotného trochu zarazilo. Bylo to zvláštní, když si nic nepamatoval a Popela z toho stále tak moc bolelo u srdíčka. Neměl by mu to vysvětlovat. Měl by to sám znát! Vždyť to spolu zažili...
,,To je. Někteři dodnes ani neví že mluvili s tím druhým." Pousmál se. Když ale odpověď je opět záporná, také skroušeně svěsi křídla k zemi. ,,Vůbec na nic? Co třeba tátové..? Nebo náš třeti bratr, Pstruh?" Zeptal se ho.

Našpicuje usi a zmateně po bráškovy koukne. ,,Od koho jsi to slyšel?" Zeptal se. S kým už jeho bratr mluvil, a pak ho bez paměti tady nechal? Kdo by něco tak nezodpovědného mohl udělat? Dal se do něj trochu hňev, proč se ten dalši o jeho brášku nepostaral?!
Zabolí ho u srdíčka, když si bratr nepamatuje svůj vlastně vymyšlený titul. ,,Ne tak docela... Tvůj plamen nikdy nezhasíná, ani pod vodou, a já se dokážu o tvůj, ale i o jakykoliv jiný plamen, zapálit. Využívali jsme toho tak, že jsem se zapálil ve stejných mistech jako ty. Pockej, ukážu." Hlas se mu sem tam trochu zachvěl, jak se snažil bratrovy vysvětlit něco, co měl sám vědět, ale snažil se zachovat chladnou hlavu. Zkušeně si o Plamenův oheň zapalil konečky přídel, ocasu a pak i špičky uší. Bylo to ale tak jiné, divné, když mu Plamen stejně zkušeně nepomáhal. Preci jen tu byla doba, kdy tohle dělali kazdý den, někdy i víckrát za den když se mu plameny na jeho srsti pomichali nebo uplně zhasly. ,,Vidíš?" Ustoupil o krůček dàl a roztáhl křidla, aby si ho mohl brácha porádně prohlédnout. ,,Vypadáme teď uplně stejně! Často se před ostatními i predstavujeme obráceně, a oni to nepoznají!" Trochu se nad tím šprýmem pousmál, no bylo to smutné pousmání které rychle zase zmizelo. ,,Pořád si nic nepamatuješ..?"

Když mu to ještě bratr potvrdí, že si zkutečně nic nepamatuje, div se nerozbrečí. Nechtěl tomu věřit. Porád doufal že si z něho bratr jen dělá legraci. Vždycky byl prece šprýmař! To s vyměnovánim jmen a vydávání se za toho druhého... To všechno byl jeho nápad. Jenže jeho slova se zdála tak opravdová. Tohle rozhodně nebyl jeho bratr. Choval se tak jinak. Ustrašeně, zmateně... Znal své dvojče dost na to, aby si všiml i změn v jeho postoji, ale predtim tomu nevěnoval pozornost. A v ten moment byl přiliž zděšený z myšlenky že by přišel i o svého bratra, než aby ho napadlo že vlk se kterým mluví vůbec jeho bratrem není...
,,J-jsem Popel... Tvoje dvojče." Zamumlal a dotkl se Plameova křídla v mistech, kde mu na nich ppápolal jeho fialový plamen. Jeho vlastní křídlo v ten moment taktéž vzplálo, jako vždy, kdy se o Plama mohl zapálit. Alespoň teplo bratrova plamene ho trochu uhlidnilo. ,,Vidíš? Můžu mít i stejný plamen jako ty. A- a naše kožíšky jsou v podstatě stejné!" Vyhrkl naléhavě. ,,Říkali jsme si pani ohně! Opravdu si na jic z toho nepamatuješ?" Zeptal se bratra naléhavě.
Když Plam zmínil, že by mu snad někam mohl utéct, rychle si ho křídlem přitiskl bliz k sobě. ,,To nesmíš! Potřebuju tě!" Vyhrkl zděšeně. Ne! Nikam bratra nepustí! Nesmí o něj přijít.
,,To teď není důležité!" Vyhrkl. Teď mu to říct nemohl. Nesměl mu říct, že ublížil jinému vlkovy v jejich smečce! Co když by se ho jeho bratr lekl, když teď nevěděl kdo je a jaký je?! ,,Ne! Teď musíme přijít na to jak obnovit tvoje vzpomínky!" Vyhrkl stále naléhavě.

Zíral na něj v takovém překvapení a zmatení, jako by snad vlk pred ním měnil barvy. Uši přitiskl k hlavě a ocásek k tělu. Hruď se mu bolestivě stáhla. ,,T-to myslíš vážně..? Zkutečně si na nic nepamatuješ..?" Těžko se mu zacalo dýchal zatím co se do něj dala zima. Tohle nemohla být pravda. Musel si dělat legraci! Už stratil jedno tátu! Druhý se o ně skoro nezajímá a Pstruh se choval tak divně! Plamen byl v podstatě jeho poslední člen rodiny, se kterým si ještě rozuměl... A teď měl přijít o o něj..?
,,V-vůbec nic..? Ani mě ne?" Zeptal se, zatím co se do jeho hlasu zacala vkládat panika. Rychle se k bráškovy vydal, jako by se mu snad měl přímo před očima vypařit a natáhl k němu jedno ze svých křídel. Jeho si musel pamatovat! Musel!

Postopil k němou ještě o kousek blíz ale při těch slovech uplně ztuhl, jako by ho bratrova slova uhodila do tváře s tou největší silou, jakou dokázal. ,,C-co-" Vykoktal ze sebe v soku, nez se donutil k úsměvu. ,,Ha, jasný! Dobrý vtip." Zamumlal. Jeho tón hlasu ale nenasvědčoval tomu, že by mu to přišlo vtipné. Předstírá snad jeho bratr, že ho nezná..? To ale nešlo! Vždyť vypadali jako odraz toho druheho na vodní hladině! Jsou dvojcata přece. Takovou zrůdnost aby s ním jeho bratr nechtěl mít nic společného prece neudělal...
Jeho poznámku o uhození nechápal. Nikdy předtím o strátě paměti neslyšel. ,,Plame prosím přestaň. Chtěl jsem si s tebou o něčem promluvit..." Nervózně přešlápl z mista na místo.

Doklusal skoro až ke smému dvojčeti, ale nejistota v jeho hlase ho zarazila. Přitiskl uši k hlavě a na místě se zastavil. Mohl na něj snad bratr být naštvaný..? Nebo se ho dokonce obávat..?! Neudělal to schválně!
,,Děje se něco?" Zeptal se tedy zatím co k bráškovy udělal už pomalejší kroky kupředu. Snažil se prvotní myšlenky setřást. Takový jeho bratr prece nebyl! Ale přišlo mu divné, jak se choval.. Jeho bratr byl odvážný a ničeho se nezalekl! Tak proč teď vyskocil jak vyděšené kuře?

Potuloval se zase sám po území. Nevěděl moc, co dělat. Stále se cítil strašně špatně za to, co udělal Mensis. Děsilo ho, že to vůbec udělal, ať se snažil sebevíc sám sebe přesvědčit, že to byla jen nehoda. Chtěl si o tom s někým promluvit ale zároven měl strach to říct nahlas...
A v tom zaslechl známí hlas jeho dvojčete. Okamžitě zvedl sklesle povyslou hlavu a po téměř identickém vlkovy se začal rozhlížet. Plamen by mu mohl rozumět! Byli přece dvojčata, jestli si s někým bude moct promluvit, měl by to být on!
,,Plame!" Zavolal na něj, když si ho konečně všiml a vydal se za ním. Bratr mu zároveň tak moc chyběl... Od smrti jejich táty s nim sotva prohodil pár slov. ,,Rád tě vidím." Vydechl a i, po snad nekonečně dlouhě době, zavrtěl ocáskem.

Chvilku ji zmateně pozoroval, kdyz se bez jediného slova zvedla a vydala se pryč, ale brzo mu došlo, ze jí ma následovat a tak, stále ne uplně nadšený z toho všeho, zkutečně vstal a vydal se za ní. Její slova ho ale popudila k tomu se začít trochu zajímat. Že by ho ale napadlo, že stojí proti již jistě ostřílené bojovnici? To ne, stále plný jistoty, že jí hravě přepere. ,,Aby ses nedivila." Odpověděl stale s usklebkem a postavil se proti ní. Pak se ale rozhlédl po mistě, kam by si mohl odložit svůj plamen. Nechtěl prece Mensis zkutečně ublížit...
,,Jen mamí moment. Pochybuji, ze jsi ohnivzdorná, ne?" Ušklíbl se. Na tohle byl hrdý pořád, byl pán ohně. Rychle packou schrábl pár klacků k sobě a rychle je zapálil. S ohněm se pracovalo preci jen o dost snáze, když ho nepalil. Pak se ale bohužel musel zbavit toho na svých zadech. Otráveně si povzdechl když se na moment musel vyválet zády k zemi, aby ho uhasil. Potom se už jen rychle oklepal od prachu a otočil se zpět k Mensis. Připravil se do bojové pozice a upřel pohled na svého protivníka. ,,To nechceš ani vidět." Odvětil, stále presvědčený že ma navrh a pak bez jediného varování po Mensis vyrazil. Mířil jí na rameno, chtěl jí jednoduše povalit k zemi. Čím dřiv ji porazí, tim vétší hodo vitěství bude!

Popel nad tím nikdy přiliž nepremýšlel. Predtím měl dost energie na to, aby mohl plnit klidně vsechny role, a teď se mu zdálo že nemá energii na absolutně nic... A ani se mu nic dělat moc nechtělo, ale věděl ža s takovou by tu moc daleko nevydržel. ,,Já se jestě úplně nerozhodl." Vymanil se tedy z otázky, ale následně se nad jejími dalšími slovy ušklíbl. ,,Jestli si myslíš že mě porazíš... S bratrem trénujeme pořád." Pochlubil se s ušklebkem, nez se zase zarazil. Trénovali... Od Ikkeho smrti ne. Ale to nic neměnilo na tom že by tuhle vlčici jistě snadno porazil!

Trochu zklamaně svěsil nad jeho odpovědí ocásek. Zase tolik slov... Ale odtušil z toho, že spíše ne. Ani jeden z jeho rodičů bohušel tyhle klacky taky neměl... Povzdechl si ale dál už to taky nekomentoval.
Když ho Zatharian pochlávil, ocka se mu nadšením rozzářila a ocásek opět rozvrtěl jako mala vrtulka. Jak málo stačilo vlčeti ke štěstí? Očividně i jen jedno slovo. Už už by se vydal kupředu, když Zatharian nejprve řekl že by měl šanci. To mu naprosto stačilo! Ale pak pred něj položil zapeklitou otázku...
Možnost volby vlce zastavila v pokračováni v lovu a donutilo ho to se zamyslet. Tedy... Dokud Zatharian neřekl, že jeho druhou možností bylo počkat! To přece nebyla žádná druhá možnost! ,,Ale to bychom tu taky mohli sedět věky a nic by se nestalo. Zbytek smečky by mezitím mohl vyhladovět!" Namítl, jako by na tomhle jednou ptákovy záležel život celé smečky. Otočil se zpátky ke směru, kterým ptáci zmizely.
,,Když budeme čekat až se vítr změní, můžou se ti ptaci take zvednout a odletět ještě dál. Pojďme je ulovit hned!" Rozhodl. Energie měl zkutečně na rozdaváni, to se vsak bohužel nedalo říct o trpělivosti. Vlastně ani úplně necekal, co mu na to Zatharian řekne a vyrazil podobným směrem kterým jejich kořist zmizela, ale trochu víc do leva, aby je tedy obešel.

Naštvaně proti větru primhouřil oči a už by byl na odchodu, zpět do jeskyně se trochu ohrát, když v tom si na obloze všiml povědomích barev, které se k němu rychle blížily. Táta... Popel v prvním momentě byl rád, že ho vidí. I když pořád utíkal na vzdálená místa aby se ostatním vyhl, nechtěl byt sám... Ale pak se zarazil. Poslední dobou byl tak vzdálený že si ani nebyl jistý, jestli jeho otec letěl zkutecně jeho směrem nebo jestli se jen náhodou míjely.
Proto tam jen zůstal stát jak puk, když zkutečně přistál a mlčky na něj jen hleděl. Připadal si poslední dobou tak osaměle, že si zkutečně myslel že otec jen proletí kolem něj. Na to, že si za svou osamělost mohl i z velké části sám, protože se vsem vyhýbal, jeho nedospělá hlava ještě úplně nepřišla.

Chvíli se ještě na černozeleného vlka mračil, ale jeho slova brzy odvedla jeho pozornost. Vlče se nadchlo pýchou, že si to o něm Tae'ho myslí a na predchotí mrzutost dočista zapoměl. ,,To vím!" Očka se mu rozzářila a ocasek rozvrtiěl. ,,Tak jo! Zavedu tě zpátky! Ale jako tulák nesmíš přejít hranice! To se nesmí." Poučil ho nad pravidlem, které tulak pravděpodobně sám znal a otočil se, že se vydá zpátky. ,,Jak ale najít Zathriana to nevím... Chodi tak nějak všude! Ale jistě mu nebude trvat dlouho než si tě na hranicích všimne." Jak se vysvětlování.
Vlce horlivě přikyvovalo hlavou. ,,Zatim jen s bráchou, aby jsme na naši pozici ve smečce byli připravení a všem vytřeli zraky! " Vysvětlil. Možná Tae'hu trochu svými slovy mystifikoval, jelikoz se nejednalo zatim o opravdový trénink, ale to mu uplně nedošlo.
Když ho při hravém boji Tae'ho chytil za zátylek, vlce nezpokojeně vypisklo a začalo ho plácat křídly do míst, kde měl podle něj tvář, aby ho donutil ho pustit. Zároveň take nezapomínal sebou zmítat. Pokud se mu podařilo se mu vykroutit, okamžitě by zaútočil znovu tak, že by se vrhl vlkovy pod nohy a pokud by pred ním vlk nebyl dost rychlí, vrazil by mu ramenem ze spoda do hrudi aby ho vyvedl z rovnováhy. Preci jen, byl o dost menší nez jeho protovník! Co jiného by mohl dělat nez útočit zespoda?
,,Tak jo! Vyrážíme!" Zvolal nadšeně a rozběhl se stále plný energie, jako by se s tulákem pred chvílí nepral, směrem zpátky, dolů z kopce.