Príspevky užívateľa

Bez většího cíle se potuloval po okolí. Šel tam kam ho nohy zanesly, ani se pořádně nedíval na cestu a tak byl nakonec i trochu prekvapený, že dorazil až sem. Od tátovy smrti už nějaká ta chvíli možná utekla, ale on se necítil o moc líp. Stále moc netušil, co má dělat a připadal si ve svém smutku tak osamělý... Jeho dvojče, Plamen, byl tak silný, až nedokázal v sobě najít odvahu mu říct, jak se cití a Pstruh..? Ten byl tak chladný az ho to děsilo... Měl by být jako oni..? Jako Pstruh opravdu ne ale... Jako jeho dvojče? Silný pro smečku, presně tak jak to jejich vůdce chtěl?
Popel se s povzdechem zastavil a zvedl čumàk k obloze. Jakmile mu však pohled padl na par bílích mraků, odvrátil hned zrak. Všechno bílé pro něj stále bylo trochu bolestivé, mraky obzvláště. Poryv studeného větru mu přejel po zádech a on se chladem oklepal. Chtěl rychle svými křidly zakrýt ohen, který si nesl na zadech, ale bylo příliž pozdě. Poryv větru sfoukl jeho zdroj tepla jako by se jednalo o malinký slabí plemének.
,,Zatracenej vítr!" Zavrčel si pro sebe nevrle. Nechtěl zase cítit ten chlad... Nesnášel ho!

Naslouchal rohatému s úžasem v očích. V boji! To znělo dobře! ,,Wow! A můžu mit taky rohy?" Zeptal se Zathriana. Ten je přece měl! Od někud je jistě musel získat a Popel je teď chtěl taky! ,,Nikdo by mě pak nikdy neporazil!" Vyhrkl, vyskočil na chvilku do bojovného postoje, ktery použival když si hrál s Plamenem a roztáhl při tom křidélka tak, až fialove plaminky na nich lehce zaplápolaly.
Snažil se poslouchat a porozumět tomu, co Zatharian říkal, ale bylo to tolik novích informací! Nejdřív myslet, potom konat. Zkontrolovat nejdřív jestli dělam spravně... ,,Odkud vane výtr..." Zamumlal zamyšleně, jako by vyrknutí těch slov pomohlo vtisknutí do jeho male hlavičky. A pak přišly další informace, ze kterých šla vlčeti hlava kolem. Pach se dokáže udržet na věcech... Jo to davalo smysl. ,,Takže... Kdyz se pach na něčem nezachytí, vítr ho odfoukne?" Zeptal se.
Doťapkal k Zatharianovy, aby si ohnutou trávu také mohl prohlednout. Pohledem následoval směr, kterým jakoby ukazovala a nasledně jim zakotvil na pár stromů tím směrem..,,Takže tam!" Vyhrkl už zase plný elánu a rozběhl se tim směrem. Po prvním skoku dopredu se však zastavil, jak se mu vrátili predešle rady. Přesněji na tu Zatharianovu Rozvahu. Zastavil se a chvíli jen točil hlavou dokola. ,,Odkud vane vítr?" Zamumlal si napůl pro sebe. ,,A!" Vyhrkl nadšeně, když ucítil slabý poriv větru na svém zátylku, než se sklíšeně otočil na Zathariana. ,,Fouká směrem k nim! Co budeme dělat?"

Zmateně se po šedivé vlčici podival. Kdyby měl odpovědět úplně popravdě, řekl by hned že ne. A také že se na to chystal. Nechtělo se mu dělat nic a neměl ani žádné zabrany, které by mu bránily být v ní prostě upřímný. Ale než by to stihl vypustit z tlamy, vzpoměl si jak oba jeho bratři pořád někde trajdají a něco dělají. Netušil sice co, ale rozhodně se jen nepoflakovaly na jednom místě. Nemohl dopustit, aby byl mezi nimi ten nejslabší, co se cely den jan válel, až už se mu presně to chtělo dělat sebevíc.
,,A co jako?" Zeptal se tedy, nadšeni z něj ale tedy stale moc nesálalo, narozdil od tepla jeho ohně. Otočil se však na vlčici a mrskl jednou ocasem. Přeci jen, trochu ho zajímalo s čím by mohla přijít, až od toho měl velmi malé očekávání.

Ani se na ni zprvu nepodíval, když vyprávěla o ještě horších zimách. Nad otázkou se musel trobně zamyslet, koho to jméno vůbec bylo, než si vzpoměl
I když se s tím vlkem setkal, nepřišel mu moc zábavný a k tomu studil! Lehce i při té vzmomínce nakrčil čumák. Ne, s tím se ani v nejmenšim bavit nepotřebuje. ,,Ten je divnej... Vlci by neměli být studení..." Zamumlal. Jeho tata neměl být studený kdyz se ho tehdy dotkli. ,,A to že je to někde horší neznamená že bychom neměly žít na lepším místě. Tam na tom mistě, o kterém mluvíš, museli žít jen blázni." Prohlásil pevně. Zima je sviňstvo... Kdo by dobrovolně zil někde kde jí je víc?! Kdyby byl sám, vydal by se na jih, ale to nemohl... Měl tu rodinu. A nechtěl opouštět tátu...
Její moudra ho až urážely. Jak jako, ze se nedá svítit?! Snad poprvé odlepil porádně pohled od té vody, jen aby jí mohl spatlřit pořádně nasupeným pohledem. Ne vždy je někomu pomoci... Prostě řekni že tě otcova smrt absolutně nezajímá! Pomyslel si ale ještě potlačil podrážděné zavrčení. ,,Mě ne. Jsem silný, žádná smrt si mě nevezme." Vytáhl se opět do sedu a narovnal se, snad aby působil vyšší.

Při jejích slovech sklopil uši a taktéž na moment na chvíli otočil pohled k obloze. Po nekonečné modři se tam pomalu proháněli bíla oblaka, barvy stejné jako kožíšek jeho otce. Když jsi překonal o tolik těžší zimu minule, proč jsi neodolal i téhle..? Pomyslel si zkroušeně a než by se stihl zastavit, z hrdla mu uniklo tichoučké zakňučení.
Jakmile si ale svou chybu uvědomil, rychle otočil pohled zpět k vodě, a doufajíc, že si toho vlčice vedle nevšimla, pokračoval. ,,Ani smečka tě někdy před zimou nezachrání..." Zamumlal. Proč si musela vzít zrovna jeho otce..? ,,Proč nemůžeme žít někde jinde? Někde kdy ty zimy nejsou tak strašný." Stěžoval si.

Tohle zrovna nechtěl... Chtěl být sám. Nebo, to si alespoň myslel. Stejně ale se nikdy nezvedl a prostě neodešel, jako by i zároveň být sám nechtěl. Byl z toho všeho zmatený a trochu i rozmrzelí.
,,Nic..." Zamumlal a lehl si. O chlad se nebál, jeho ohen ho stále přijemně hřál. Zamračil se ale, kdyz pozoroval, jak po řece pomalu pluje kus ledu. ,,Už aby ta otřesna zima skončila." Zavrčel možna az překvapivě nenávistně, v porovnání s jeho předešlími slovy.
I když by mu litost nijak nepomohla, možna by mu alespon na chvili nepřišlo, ze na jeho otce všichni vlci okolo prostě nezapoměly... Ale také by to v něm mohlo rozdmívat pár nepřijemnych emoci, takže možná bylo dobře, že si Mensis nespojila dvě a dvě dohromady.

Nad její poznamkou se zatvářil trochu otráveně, ale nic neříkal. Na houpou otázku hloupá odpověď. Pomyslel si, no naštěstí neměl tak prořízlou tlabu aby to vyslovil nahlas.
Netrvalo dlouho, aby mu došlo, ze si ho spletla s jeho bratrem, protože i když ona prohlásila, že ho zná, on jí ne. S brachou se dohodly, že budou takhle ostatní plést a budou se představovat jako ten druhý, ale Popel teď neměl chuť na žádné vtípky. Dlouze si povzdechl a otočil pohled zpět k vodě. ,,Plamen." Opravil jméno jeho dvojčete. ,,A ne, nepamatuješ. Nikdy jsme spolu nemluvili. Pleteš si mě s bratrem." Uvedl na pravou míru, zatim co pokračoval v hloupem zirání na vodní hladinu. Jak by tohohle zmatení kdysy využil. Ale teď? Teď ho už ani tyhle lumpárny nebavily...

Popel by si jí asi ani nevšiml, když by si Mensis nevybrala zrovna tak špatnou cestu, kterou se k němu začala plížit. Nedával moc pozor na své okolí, jen se mračil na vudu pred ním jako by jí jeho pohled měl nějak ovlivnit. Když ale koutkem oka zahlédl pohyb, otočil hlavou po šedivé vlčici.
Mátlo ho, o co se to snaží, vždyť přece musi vidět, že ji vidí... Ještě na začátku zimi by mu to přišlo strašně legrační a možná by ji začal i napodobovat, jen tak pro srandu. Popel se však poslední dobou cítil jako úplně jiny vlk a tak se ani nehl. Možna i doufal že když nic neudělá, vlčice se jen proplíží kolem něj a půjde si dál po svích. Ale to se pochopitelně nestalo, to ze se nebude hýbat neznamená, že bude neviditelným a k tomu tu pravě seděl jako hoříci pochodeň uprostřed ničeho.
,,Sedím..." Odpověděl na její otazku asi ne úplně tak, jak by si vlčice predstavovala. Nedovedl při tom zkrýt jisty smutek, který měl v očích.

Tentokrát ho jeho bezcílné bloudění dovedlo až na téměř druhý kout uzemí než na jakém začal. Zastavil se na kamenité plošině a napůl mrzutě a napůl smutně se zahleděl dál. Chtěl pokračovat za hranice, nebo se otočit a jít spatky? Nahoru do hor se mu nechtělo a přes vodu už vůbec ne. Otráveně se zamračil na řeku, co tekla po jeho pravici a na chvíli se na místě prostě posadil. Před studeným počasim ho chránil oranžový oheň, který mu plápolal přes celá záda. Bráchu nesehnal, a tak tentokrát jako své osobni topení musel využít oheň obyčejný.
Nesnášel zimu. Už aby zkončila. Všechen ten mokrý sníh co se lepil na packy a studeny vítr, co mu profukoval jeho krátkou srst. K čemu byla zima vůbec dobrá?! Akorát brala...
Rychle si packou otřel tvář, než by se znovu rozbrečel. Musel být silný, jako bratři. Nesměl si dovolit pořád jenom fňukat. Zvednutou packou mrštil jeden z blízkých kamenů do řeky pred nim a pozoroval, jak se do všech stran rozcákla voda.

Moc jeho slovům nerozuměl, ale i tak drobně přikývl. Teď na to rozhodně nebyl ten zprávný čas, jeho mysl už sama byla napůl na cestě do jeskyně. Tak moc tam chtěl už být, i když častečně věděl že od toho očrkává příliž. V jeskyni se nic nezměnilo, jeho otec tam nebyl hmotně, aby se k němu mohl přitisknout, nasát jeho pach a ucítit teplo jeho těla. Ale i tak se tam musel vrátit.
,,Dobře! Vyřídim jim to. Určitě se taky přidají." Tohle byla jediná optimistická myšlenka, kterou si byl jistý. Ať už se Pstruh choval sebevíc divně a Plamen byl silný, oba měli jejich tátu přece rádi! ,,Děkuju." Zamumlal se skloněnou hlavou. Trochu se najednou cítil provinile nad všema těma myšlenkama, které předtím o vlkovy měl.
Ale už to tam nemohk vydržet. Tlapky jako by ho i v tom sněhu pálily a on se rozběhl zpátky domů, do jeskyně.

Seděl napatě a při každém hodu snad i na chvíli zatajil dech. Byl to pěkný mix emocí. Skoro se mu až zastavilo srdce, když při první otázce kosti odpověděly ne, ale později to zacalo dávat smysl. Byli tři a každý někde úplně jinde, jejich otec nemohl být na třech místech najednou... Vlastně na ctyřech, když by počítal i jejich druhého otce.
Drobně pokýval hlavou. ,,On... To tam má rád. Je to jeho domov." Aouhlasil a vstal. Chtěl zpátky do jeskyně. Predtim tam nedokázal vydržet, ale jestli tam duše jeho otce pořád je, chtěl mu být nablízku. Než by se ale tím směrem stihl rozeběhnout, pohledl jestě na Achillese. ,,Jsou i další možnosti, jak s mrtvými komunikovat..? Naučil bys mě je?" Zeptal se. Možnost se s otcem nadále bavit,i když jen takto, byla pořád víc než v co mohl doufat. ,,Prosím..?" Dodal po chviličce, jako by si konečně vzpoměl na správné vychování.

Poslouchal jeho nápad. Byl moc hezký... Tátovy by se urcitě moc líbil. Drobně tedy na jeho otázky přikývl, ale nechtěl, aby takový důležitý predmět dělal sám někdo, kdo jejich otce neznal. ,,Chtěl bych s tím pomoc... A bratři..." Na chvili se zarazil. Poslední dobou netušil, co si má o Pstruhovy myslet. ,,Plamovy by se to mohlo líbit." Zamumlal tedy. Netušil že Achilles se s jeho bratrem už predtím setkal, ani jak žhavé jejich setkání bylo. Ale u něj si byl alespon jistý, že mu tata take chybí. Věřil ze i Pstruhovy ale... U něj to bylo složitější...
Zatim co Achilles vysvětloval, Popel se vyškrábal pomalu do sedu, aby mohl lépe pozorovat co se to před ním odehrávalo. Smutek stále nebyl úplně pryč, ale nějaká ta spetka momentálně zkomírající zvědavosti se v něm probudila. S kazdou další otázkou na kosti nevěřícně valil oči. ,,J-jak je to možné..?" Šeptl. Byl možná trochu otupělejší, nez aby skepticky začal přemýšlet nad tím, ze ne všechny kosti tvrdily ano nebo ne. Takové věci vlk rychle hodil za hlavu, když mu došlo co by to mohlo znamenat. Se zoufalou nadějí pohlédl Achillesovy do očí. ,,M-mohlo by to fungovat na tátu..?"

,,Dobře..." Zamumlal. To dávalo smysl... Vždyt mu i před chvílí vyčítal, že ho ani neznal. ,,Táta měl rád teplo... A vůni bylinek a mraky." Začal mumlat, snažíc si z hlavy vytahnout vše, co jejich táta měl rád. Jenže... Ať se snažil sebevíc, víc nevěděl. Jejich tata neměl oblíbenou květinu, na to se ho bráškové kdysy ptaly. A jeho samotného ani nenapadlo víc vyzvídat, myslel si že na to měl dost času. Jak jen se mílil. Schoval si tvář do tlapek. ,,A... Měl bych vědět víc..!" Byl strašný syn! Jak to že toho nevěděl víc?!
Hrdý..? Mohl by na něj být otec hrdý? Možná? Choval se prece tak, jak ho táta učil... Být k ostatním mili a- Zarazil se, když mu došlo jak se před chvílí choval k pravě Achillesovy a do očí se mu nahrnuly další slzy. Rychle odvrátil tvář a začal si tlapkou protirat oči. Ne, nebyl. Byl by z něho jistě zklamaný... Emocema létal z jedne steany na druhou, ale ať už se cítil sebevíc špatně, Achillesovy se omluvit nedovedl. Uvědomit si, a priznat svou chybu byli dvě různé věci a i když Popel prešel pres první stupínek, druhÿ byl puberťáka stále trochu příliž.
,,Co..?" Zmateně se na staršiho vlka otočil. Už zase mlel nějaké nesmysly? Co tahle jeho slova měla znamenat? ,,O jakých věcech..?"

Ani se nepohl, když se vedle něj Achilles položil. Tak nějak mu to bylo už zase jedno. Jeho vyhnáním by se nic nezměnilo. Mohl by náhradníkovy znepříjemňovat práci zde a snažit se ho vyštípat z mista, které právoplatně náležela jeho otci, ale toho by to zpět nepřivedlo. A podobně to citil i o jeho slovech. Nevěřil jim, všechna byla tak prázdná a nijaká... Tedy, do chvíle, co vlk nenavrhl něco, co nevyli jen dalši plané reči, ale zkutečné činy. Hlavu, kterou si položil do sněhu, sice nezvedal, ale otočil k němu ubrecené fialové oči. ,,A co..?" Pípl. Něco na jeho památku... Pořád mu to jeho otce nevrátí, ale určitě si to zasloužil.
Za jiných okolností by si nepřál kohokoliv nějak urazit, ale v tento moment mu to bylo jedno. Byl moc ponořenÿ ve vlastnich bolestech, než aby si uvědomil že mohl ubliživat ostatním. A proc by ne? Jen ať si taky trochu pocíti jeho bolest... Ale rozhodně mu to nepřinášelo žadnou radost.
,,Opravdu..?" Zeptal se. Předtím si ho ve smečce nevšiml, ale byla pravda že se chození ven vyhýbal. Nesnášel zimu a jeskyně byla hezky vyhřátá. Sklopil pohled k zemi a po čumáku mu stekla další slza. ,,Táta už mě taky nic nenaučí... Proč jsem jen neposlouchal víc..?" Zakňoural.

Poslouchal ho tak napůl. Vše mu poslední dobou prislo tak umělé... Jenom snůžka lží... Nechtěl aby ho tenhle vlk viděl brečet, ale s tím už se nedalo nic dělat. Pomalu si i do sněhu lehl, a bylo mu uplně jedno jak studený byl. Jako táta ten den co ho našly... Nesnášel sníh. Byl tak studený a bral život. Tak proč musel krást tak krásnou barvu, kterou měl kožich jeho táty?
,,Jak to můžeš říct, když jsi ho ani neznal..? Všem je najednou ukradený..." Zamumlal tónem, který vůbec nenasvědčoval předchozí výbuch. Tak mu to teď přišlo, jakoby nikdo nedovedl cítit tu bolest, kterou cítil on. A nikdo ho v ten moment nemohl presvětčit o opaku. ,,Už si i našly náhradu." Nebylo to fér. Ikke tu měl stále být...