Príspevky užívateľa

Plané keci. Popel mu nevěřil ani slovo a dával to patřičně najevo zavrčením. ,,Jsi jenom náhražka a podvodník! Ty i všichni ostatní! Jak tohle vůbec můžou dopustit...!" Vykřikl, ale hlas se mu na konci zlomil. Ze všech sil se snažil před tímhle nákradníkem nerozbrečet, ale to už mu slzy stékaly po tvářích. ,,J-jak ho můžou tak snadno nahradit?! Můj táta byl uzasný! A teď je... Všem pomáhal. Všem! A oni jakmile odešel jakoby na něj vsichni zapoměly! Jako by pro ně nikdy nic neznamenal! Jak?! Jak mohou?! Jak ho můžou takhle opustit a jít dál, jako by nikdy ani nebyl?" Všechno, co v sobě do té doby dusil vybublalo na povrch. Ze vzteklého křiceni se ale pomalu stavalo jakési ufňukané blábolení. Snažil se být tak silný jako Plamen, ale nemohl. A už vůbec nedovedl byt tak klidný jako Pstruh. ,,A teď je pryč... Už nikdy ho neuvidím..." Zakňoural a sedl si zdrceně do sněhu, jako by ho tahle poslední slova stála veškerou jeho vůli k životu.

Ten jeho úsměv ho trochu vytočil, ale nechal to plavat a jen přitiskl uši k hlavě. Kéž by se i on mohl takhle bezstarostně culit nad informací, že voda teče...
Jenže v momentě, co zaznělo slovo medik, Popelovy se zježil snad každý chlup na těle. Okamžitě ho popadl takový vztek, který snad jestě nikdy nezažil. ,,Jak se opovažuješ?!" Doslova zavřeštěl. Šel ho nahradit.... Jeho otec byl pryč takovou chvíli a smečka se ho už rozhodla nahradit?! A ještě k tomu takovým pitomcem!!! Jak se opovažují! ,,Nemůžeš ho nahradit! Nikdy nebudeš lepší než můj táta! Nikdy!" Vykřikl a vycenil na toho podvodníka zuby. Náhražka... To byl. Nic víc a on se s ním vůbec neměl začìt vybavovat! Celý se vzteky naježil, ale zrak se mu zamlžil. Proč je všem jedno že je pryč..?

Při jeho odpovědi mu unikl lehký povzdech. Co víc od té otázky taky čekal že? Ani netušil proč se s ním ještě baví, ale asi prostě neměl nic lepšího na práci. A tam v hlouby duše také věděl, že nechtěl být sám, i když tenhle vlk rozhodně nebyl ten, které ho by si tu přál. Jak jinak... Pokazdé když se kouknu na vodu napadne mě tohle." Zamručel trochu kousavě.
Takže Zatharian prijímá do smečky i blazny? Pomyslel si, ale nechal si své myšlenky pro sebe. K čemu nam tenhle vlk bude dobrý? Bude nám vyprávět o listech a kamenech? ,,Super..." Zamumlal pouze. ,,A k čemu jsi dobrej?"
,,Popel..." Odvětil stroze na jeho otázku. Věděl, že by se měl k vlkovy chovat slušněji, ale nechtělo se mu. Proč by se měl snažit? Světu je on stejně ukradený, at už se chová jakkoliv...

Zmateně jeho směrem pohlédl, když vlk začal mluvit. O čem to sakra mele..? Pomyslel si. Byl z jeho slov zmatený, jako by tenhle vlk neměl všech pět pohromadě... Alespoň se tak Popelovy zdál.
Za jakýhkoliv jiných okolností by byl z nových informací nadčený, jenže Pop už nebyl to malé vlče, hladovějící po kazdičké nové věci, a teď zkutečně neměl nápadu na nějaká vlčí moudra. Nechtěl se bavit s nikým. Chtěl být sám, i když vlastně nechtěl! Chtěl zpátky svou rodinu celou! Ale to nešlo... ,,Proč mi to říkáš?" Zeptal se ale, i když trochu otráveně. Proč se s ním vlastně bavil? A proč tu tenhle vlk vůbec byl? Ve smečce ho nikdy předtím neviděl. I když byla pravda že Pop se v poslední době o dění mimo jeho malou smutnou bublinu vůbec nezajímal.
,,Co tu vůbec děláš? Jsi na území Azarinské smečky..." Zamručel. I kdyby se ale z vlka vyklubal tulák, Popel by v sobě asi nenalezl dost energie na to, aby ho vyhnal. A určitě ne dost vůle. Nechtělo se mu dělat nic.

Nečekal, že do něčeho vrazí, i když to asi bylo nevyhnutelné. O to víc ale nečekal, že se před nim zjeví úplně neznámí vlk. Ještě donedávna by byl ze setkáni s někým novým úplně nadčený, teď tam ale jen stál, ve tváři trochu překvapený, ale hlavně stále celkem prázdný pohled.
Když na něj vlk promluvil, ani hned neodpověděl. Dříve by se mu tohle dobou už pusa nezavřela, ale teď tam jen mlčky stál a zíral na vlka jako by tam nestála živá bytost ale jen nějaký pařez.
Jenže když v očích druhého zpatřil i jen náznak starosti, jako by se v něm něco zlomilo. Uhl pohledem a zamračeně se zadíval zpět na vodu. ,,Jo, nestarej se..." Zamručel. Takhle se o něj měl starat jeho táta, ne nějakej náhodnej vlk. Vždyť mu ani nemohl rozumět tak proč se vůbec ptal?!

Někdy k ránu sešel dolů k prameni a už tam zůstal. Netušil, jak dlouho tam bylo, čas pomalu plynul jako voda, která před ním pomalu tekla. Proč vše nemohlo být jako dřìv..? Povzdechl si a plouživým tempem se vydal podél toku na už několikáté cestě. Kdyby zem stále nebyla zmrzlá, možná by tam i vyšlapal nové koryto. Neměl náladu na to dělat vůbec nic, ale v pelechu být nedokázal. Tam totiž...
Potřásl rozčileně hlavou a přidal do kroku. Snažil se na to nemyslet, aby to tak nebolelo, ale copak to šlo? Jak to ostatní mohly zvládat tak dobře? Jak to smečka mohla zvládat tak dobře?! Jeho otec byl pryč. Jak se svět opovažuje prostě jít dál když se celý jeho život zhroutil?!
Pokračoval v pomalé chůzi podél koryta řeky a i když měl oči otevřené, poradně neviděl ani neslyšel, jak byl uvězněný v bouři svých vlastních pocitů. Nebylo tedy divu, že si ani nevšiml neznámého vlka, který se zčista jasna ocitl v jeho cestě.

Popelovy se rozsvítila očka nad novou informaci a hned se rozlivě zacal vyptavat. ,,Opravdu? A co umí? K čemu jsou dobré?" Zeptal se. Vlčecí fantazii se meze opravdu nekladly, a tak dřív, než by vůbec Zathrian stihl vyslovit odpověď, už sám začal přemýšlet k čemu by takové klacky byli dobré. On rád klacky kousal, ale hadal že to asi nebylo ono...
Vlče nadšeně kyvalo hlavou. ,,Rychlý jsem taky!" Vyhrkl, ale pak se trochu zarazil nad druhou důležitou vlastností. ,,Co to je rozvaha?" Zeptal se. ,,Je to něco jako odvaha? Protože tu mám taky!" Ty slova byla podobná, tak by mohly znamenat odobné věci ne?
Jak poslouchal návrhy staršího vlka, nemohl jinak než obdivovat jeho chytrost. I když se jednalo o cáklady, pro vlce jako by mu Zatharian právě zdělovat ty nejtajnějši taktiky. ,,Stopy, dobře, rozumím." Přikývl, odhodlaný zapamatovat si kazdé jeho slovo, aby mu pak až na opeřence narazí mohl vytřít zrak! Začal si rychle bazanta prejíždět pohledem, od jeho divnych hubených nožek až po zobák. Na chvíli i v podstatě položil čumák do jeho peří, aby mohl pořádně nasát jeho vůni. Stopy, pach. Zopakoval si v duchu. To nezní tak složitě.
Když se pak dal starši vlk do pohybu, Popel ho hned následoval. Už už se nadechoval, aby se hned na něco zeptal, ale jako by vlk přesně tohle čekal ho zastavil jeho dalši radou. Vlče překvapeně zamrkalo, jako by bylo právě svědkem čtení myšlenek, než se rychle vrátilo k sobě a přikyvlo. ,,Jasně. Budu tichý!" Prohlásilo šeptem, jako by jestě před chvílí nemluvilo pěkně nahlas. Pak si vzpoměl na dvě věci, co mu Zatharian pověděl a tak začal na zemi pátrat po bazantích stopách a čumáčkum hledat jejich pachy. Po chvíli si ale vzpoměl, jak ostatní ptaci odletěly a hlavu tak zvedl zpět k obloze.
,,Jde jejich pachy citit, i když letěly?" Zeptal se zatím co si prohlížel možné směry, kterým se vytěšení ptaci mohly rozletět. Nepamatoval si ale, kterým to bylo, byl na to příliž rozptýlený. ,,Nevís kterým směrem letěly?" Zeptal se tedy rohatého s nadějí v očích, jako by vlk pred ním měl znát odpověď na každou otázku světa.

Prvním Pstruhovým slovům taktéž úplně neporozuměl. Bylo to tak divné, že svému vlastnímu bráškovy stěží rozuměl. Až při tom posledním slovu pochopil. Tedy, ne hned. Na místě zkoprněl, jako by sám zprvu netušil jak na takovou zprávu má reagovat. ,,C-cože..?" Vykoktal, zatím co se mu hruď úzkostivě sevřela. To nemohla být pravda... Táta... Táta by je přece neopustil..!
Až bratrova slova jako by ho probrala z tranzu a i on se za bilím vlkem rozběhl. Tlapy jako by měl stále ale ztuhlé a tak o ně na své cestě klopítal jako by ani nebyli jeho. ,,Táto?" Doběhl ke svému otci a začal ho něj vsemožně strkat packami i čumáčkem, jako by ho snad mohl probudit. Jenže ať už se snažil sebevíc, nezabíralo to.
,,Táto vstavej! Prosím!" Zakvílel zděšeně, oči se mu zalily slzami. Bratrův hlas vedle něj se mu slyl ho nesrozumitelného šumu, který mu vyplňoval uši zatím co se mu hruď těžce svírala. Jako by se ocitl v pevných spárech nějaké příšery. Chtěl tátu zpátky... Tohle nemohla být pravda! Měl ještě tolik věcí, které mu chtěl říct! Tolik tátových hystorek, které jim jistě ještě neřekl, které musel vyslechnout. Tolik věcí...
,,Táto..." Zakňoural a přitiskl se k Ikkeho tělu, jen aby se od něj v šoku odtáhl. Byl tak... Studený...

Ležel v pelíčku a užíval si to teplo, které mu jeho bratr poskytoval. Za jakýhkoliv jiných okolností by touto dobou byl už venku a oběvoval, ať už na vlastní tlaky čj po boku jeho dvojčete. Ale venku byl sníh... A i když to zprvu v něm dovádět byla zábava, Popel si velmi rychle uvědomil jak studená tahle bílá hmota byla. A to se mu vůbec nelíbilo. Nezbylo tedy, než zůstat v pelíšku a lenošit, dokud mohl.
I když úplně nespal, vzhůru taktéž nebyl. Když tedy zaslechl Pstroužkova slova, jen něco nesrozumitelně zamručel. Ještě se mu vstávat úplně nechtělo a tak nechal oči zavřené. Když se ale jeho vyhřívaná dečka dala do pohybu, přes něj, neměl moc navybranou.
,,Hele..." Zamručel v polospánku a plácl po bratrovy packou na důkaz, že úplně neocenil to, jakou cestu si brácha vybral. Víc to ale neřešil, konečně otevřel oči a dlouze si zívl. ,,Co se děje?" Zeptal se s dlouhým zívnutím a otočil se po Pstruhovy. Byl příliž rozespalí na to, aby ho hned napadlo, že se děje něco špatného. A Pstruhův klidný hlas tomu také nijak nenasvědčoval. Netušil ale pryč, ale když bratrovÿm směrem pohlédl, prejel mu mráz po zádech. Usoudil ale, že to bylo způsobeno tím, jak náhle stratil bratrovo vyhřáté tělíčko vedle sebe.

Popel se při urážení jejich alfy taktéž zamračil. On sám s ním neměl zdaleka tak vážný vztah jako jeho bratr, ale to natom nic neměnilo. ,,Můj brácha není zmanipulovaný!" Hned sourozence podržel. Kdyby jen věděl... Že ne jeden, ale oba, každý svým způsobem. Bylo hrovna tak trefné, že zrovna Apollion ukazoval a křicel: manipulátor, jen vlče nebylo dost chytré na to, aby si sám uvědomil, že presně o to se sedý vlk snaží jim.
Souhlasně přikývl na bráchu a očka mu trochu zajiskřily. ,,Jo! Táta léčí, takže to on je bůh!" A následně se hned zamračil, když to Apollion vyvrátil. ,,A jak to Ty můžeš vědět? Jak tohle Všechno vlastně víš?" Trochu ho to už také začínalo otravovat. Nebyla zábava si hrát s někým, kdo tvrdil ze všechno ví a všechno zná. Takový všeználek Apollion začínal Popela pěkně nudit. ,,Táta říkal, že by pro všechno měl být důkaz. Kde je důkaz že náš táta není bůh, když léčí?" Trval si na svém. Copak to šlo? Aby si šedáček takhle měnil pravidla jak se mu zachtělo?
Když se na zcéně oběvili další vlci, bral to jako fajn změnu, dokud se Pstroužek nerozbroudil. Překvapeně na něj otočil pohled a potom tišeji k bráškovy šeptl. ,,Brácha takhle se přece chovat nemáme..!" Špitl tiše. Měly se přece chovat slušně, a tak se to snažil bráškovy připomenout. Samotného ho ale překvapilo, s jakou vervou se do vlka pustil. U Plamena by to možná i čekal, ale u Pstroužka..? To bylo něco zcela nového a Popa to celkem rozhodilo.
Jak se ale snažil bráchovy pomic, nevšímal si co dělá jeho dvojče až do momentu, co se spustil povik. Vlče vyvalilo na tu díru v Apollionově hlavě oči. Bylo to... Divný. Srst na zádech mu z toho až vstala. Něco v jeho hlavě mu říkalo, že to nebylo normální, že takhle by vlčí tvář vypadat neměla.
Ať už byl ale prvně všoku jakkoliv, když ten nejnovější vlk řekl ta ošklivá slova, trochu se probral. Sám Apolliona zrovna extra rád neměl, ale to byla moc osklivá věc co říct komukoliv! ,,To je od vás strašně hnusný! To se neříká zloune!" Vyprskl pro jednou i on, pobouřen tak odpornými slovy zatím co vlka propaloval pohledem. Když pak Apollion odběhl, byl zmatený. Pohled na něj mu způsoboval husí kůži a jeho slova se mu taky nelíbila, ale zase mu ho bylo líto a rád by ho nějak utěšil... Udělal pár nesmělích krůčků směrem, kterým šedý vlk odešel, než se bezradně podíval na své dva bratry o pomoc. Co měli teď dělat?

Když Apollion jejich otce pochválil, Popel se nadšeně usmál. Sice s táty už moc času netrávil, k jeho smutku, ale porád je měl rád a tak ho tato slova těšila. Podobně jako bráchu ho ale tahle hra pomalu prestavala bavit. Vzdyť co za hru to bylo, když teď nemohli dělat nic zábavného? Pěkně NUDNÁ dra, to to bylo! Když se ale brácha pochlubil s ukolem od alfy, vyvalil zase očka. ,,Jóó? A co ten druhy vlk provedl?" Vyzvídal s elánem, který ho jestě před chvílí začal opouštět. Nad Apollionovým osočením se ale zamračil. Sice Zathariana zas tak dobře neznal, ale byl jeden z nich, z Azarynu. ,,Vždyť ho neznáš tak jak ho můžeš soudit? To se taky nema dělat!" Otočil se na Apolliona. Soudit ostatní nene, to nebylo zpravné! O to vic to ale sedělo do jeho teorie!
Apollionovo vysvětleni zrovna moc nepobral. ,,Samozřejmě že můžeš!" Prohlásil nevině, nevšímajíc si, jak šedého vlka svými slovy popudil. ,,Když si s brachou hrajem taky může být jeden přísera a druhý jeho oběť!" Vysvětlil. Davalo to smysl když nemohli bojovat něco společně, museli bojovat proti sobě! Prát se přece se vzduchem nebyla žadná švanda. Vysvětlivání trestu také zrovna moc nepobral a tak zavrtěl hlavou. ,,To by bylo nefér... Mě plameny nepálí ale brachy jo! Já bych prošel snadno a oni by si ublížily!" Zamračil se. Do toho, jejich otec byl přece léčitel! A i když Popel byl příliž z divokych vajec nez aby tatu kdy poslouchal a teď na to tata ani neměl energii, ale jistě věděl že hojení není věc jenom boha! Apollion musel byt tak hloupý když tohle ani nevěděl!
Prekvapeně zamrkal na nově přichozího ale neměl tak agresivni postoj jako zbilí dva bráškové. Možná mezi nimi působil trochu zvláštně, když po jejich slovech prohlásil pouze: ,,Zdravím!" se zavrtěním ocasu, ale jemu zkratka nevadila jakákoliv přitomnost, když to trochu konečně rozproudí tuhle hru! Na Apollionův dodat zavrtěl souhlasně hlavou.

Nastražil ouška, kdyz Apollion vysvětloval vzhled těhle jeho démonů, ale o moc moudřejší z toho nebyl. ,,Mě nikdo kolem prstu neobmotá! Nekrade se ani se neubližuje ostatním. To nás tátové naučily." Oznámil, jako by to bylo takhle snadné. Sám věděl že porušit pravidla bylo snadné. Vždyť už je párkrát sám porušil, ale to byli jen zákazy jako, kam nesmí jít! To se nepočitalo. ,,Ale pokud ti ďáblové vypadají jako ostatní a zprvu jsou hodní, jak je tedy poznáme?" Zeptal se a pak mu v očích zajiskřila myšlenka. Zahleděl se přímo na Apolliona a jako by právě vyřešil největší otázku světa probesl. ,,Co když ty jsi tenďábel?" Zeptal se s nadšenym očekáváním v očích. To by byla úžasná hra! Že celou dobu hledaly ďábla a ten by přitom byl přímo v jejich řadách! Ocasek se mu samým nadšením rozvrtěl.
,,Co je to modlidva?" Nakrčilo zmateně vlče čumáček a kouklo pro radu k jejich v této hře více vzdělanému bratrovy, Pstroužkovy. Bratrovo vysvětlování titulu pána ohně hltal s nadšeně nastrazenýma ušima podobně jako predešlé vysvětlování hry s bohem a ďáblem. Nadšeně přitom přitakával. Jo! To dávalo perfektní smysl, sám by to neřekl lépe. Když se pak Apollion nabýdl, že by se k nim priznal, nadšeně otevřel tlamyčku a ocásek se mu rozvrtěl. Už už by ho bez okolků přijal, ale pak si vzpoměl na to, jak se to Plamenovy minule nelíbilo, když jejich titul navrhl Cyrovy, a tak se místo odpovědi podíval zpět na svoje dvojče a čekal na jeho realci.

Popílek hrdě zvedl hlavičku, když se Tae'hovy zalíbila jeho přezdívka. Úterné? To se mu líbilo! Ale nálada byla brzo zkažena, když černozelený vlk souhlasil ze slovy jeho rodičů. Vlče protáhlo obličej a zamračilo se. ,,Ale mě nikdo provádět nemusí! Já to zvládnu sám." Trval si na svém. Že mu něco říkal! Měl si to tajemství nechat pro sebe. Kdo by to byl taky řekl, že i cizí vlk bude dodržovat pravidla smečky?! Vždyť do ní ani nepatřil! Nevydržel se ale mračit dlouho a ušklíbl se. ,,Mě nikdo neublíží! S bráchou tvrdě trénuji!" Vysvětlil a poskočil hned do hravého bojového postoje. ,,Klidně ti to ukážu!" Vyhrkl s úšklebkem. Nad slovy, ze by ho dovedl zpatky nakrčil čumaček. Vždyť mu trvalo tak dlouho se dostat až sem! Ne, to nesmí dopustit! ,,To mě budeš muset nejprve porazit!" Rozhodl a bez varování po vlkovy skočil. Nejednalo se však už od prvního pohledu o jakoukoliv hrozbu. Vlče předními packami objalo Tae'ho přední tlapku a snažilo se ho převalit na zem, jak by to udělal s bratrem. To, že tenhle vlk byl trošičku větší ho ani nenapadlo. Nechtěl mu opravdu ublížit, jelikož zatím ani souboj neviděl jako něco víc. Jen jako hru, a to mu bylo pěkně vysvětleno, že zuby se při hře nepoužívají. Nebo alespoň ne tak, aby to bolelo.

,,To je! Ta nejlepší!" Přitakal nadšeně. I když žádnou jinou smečku neznal, Azaryn byl jistě lepší! Měl přece jeho bratry a táty. To žádná jiná smečka neměla! Když pak vlk přiznal, že by se mohl přidat k nim, očka se mu rozzářila nadšením. Jistě, vlček u něj měl malý černý puntík že ho nepodporoval v oběvování za hranicemi, ale jinak se Popovy líbil. Byla s ním zábava! ,,Přidej se! Jo!" Poskočil nadšeně. ,,Můžeme jít rovnou za Zatharianem!" Vlče bylo se vším hned hotové. Najednou to, že se musí otočit a jít zpátky nebyl vůbec špatný nápad a tak to vlče hned udělalo. Otočil se zpět aby se vydal vestou zase zpět dolů ale přeci jen se ještě zastavil a otočil zpátky. ,,Král? Alfování se dědí? To je divný." Vyprskl pobaveně. Byl naučený na to, jak to funguje tam kde žil a tohle nu přišlo zvláštní.

Popel, teď Plamen, horlivě přikývl při Pstruhových slovech. Ta hra zněla zajímavě, dost na to aby o ní jejich flekatý bratr neustále mluvil, tak se o ní také chtěl něco dozvědět. Fakt, že se nejedná o zádnou hru mu zatím unikal, ale tak třeba mu to po čase dojde. Přeci jen zatím viděl jako jakousi hru i lov, který dospěláci braly jen hodně vážně.
Pohlédl na své dvojče když zmínil jejich vlastní titul. Byl rád že také dovedl horet, i když jeho plameny byli velmi odlišné od jeho bratra a dovedly zhasnout. Následně se pokusil zaposlouchat do Apollionova vysvětlování. Začalo to jako hezká pohádka! Nad tou vydržel chvíli mlčet a nepřerušovat, ale postupně se začínal trochu strácet. ,,Já žádného ďábla nikde neviděl..." Netušil ani, co by to mělo být ale odtušil, že je to něco zlého. ,,Všichni se kterýma jsem se bavil ďábel nejsou! Všichni byli moc hodní!" Oznámil hrdě, jako by to skoro bylo díky němu že žádný ďábel v jejich smečce s okolí není. Možná se ho bál? To se nezdálo jako taková fuška, jen najít někoho zlého a pak... ,,Jak takového ďábla poznáme? A co s ním pak máme udělat?" Zeptal se a otočil svůj pohled po Pla- Popelovy, ten měl vždy perfektní nápady pro hry!
Odpověď na Apollionovu otázku nechal na bráchovy, to on si ten titul vymyslel a popravdě, on ani úplně netušil, co to vlastně obnáší. Jen se mu to prostě líbilo.

Zkutečně její odpověď vyvolala více otázek než odpovědí a vlče na ní zmateně pohlédlo. Kdyby byl o něco starší, asi by pochopil, že se v tom nemá více nimrat, ale takové zabrany bohužel ještě neměl. ,,My se nikdy nerozdělíme!" Zavrtěl rychle hlavou. I jen ta představa ho znepokojila. Nebyl ale zase tak hloupý, aby mu nedošlo co tim Fäoline naznačovalo. ,,Vy jste se neměli rádi?" Zeptal se snad ještě zmateněji. Jak bylo něco takového vůbec možné?
,,Sama? Ale být pořád sám není zabava!" Vyhrkl. Samozřejmě že ho občas bavilo oběvovat sám na vlastní packu, ale také ho bavilo si hrát se sourozenci! A s táty! A ostatními! ,,Když ti bude smutno nebo se budeš nudit, můžeš vždy přijít za mnou!" Rozhodl se ale vlčici "samotářce" nabýdnout svou pomoc. Vždyť to prostě nemohla být zabava být sám...
Byl tak natěšený z možnosti vidět a pokud se všechno zadaří, tak také lovu jelena, že Fäoline stěží poslouchal. Když ale na něj zavolala, že se vydal opačnÿm směrem, jen se prudce zastavil, až v kluzké trávě udělal skoro jeden sud, a rozběhl se na opačnou stranu za ní. ,,Už běžím!" Vykřikl a snažil se Fäoline rychle doběhnout, aby jí mohl i predběhnout.

>>> pramen řeky