Príspevky užívateľa

A tak si každý jel tu svojí víru, zarytě přesvědčen, že jen on má pravdu. Pstruh se sem nešel hádat, ale jako týnejdžr měl ovšem tendence trochu provokovat. Nakonec to měl tak docela v krvi - jeho bratři se v takovém vysírání třeba úplně vyžívali. Plamen obzvlášť. A tak to i pro Pstroužka bylo nejspíš přirozené. Neměl respekt vůči vlastním, neměl respekt vůči cizím - a už vůbec, když vyznávali víru, která se neshodovala s tou jeho.
Mladý osel, ano - přesně tak by se dal strakáč jednoduše popsat. Kdyby se tehdy nepotkal s Apollyonem, možná by byl stále normální. Byl by jiný, ale určitě by s ním bylo snazšího pořízení - což by ocenili nejen jeho kolegové, ale i náhodní kolemjdoucí. Třeba jako tady tahle vlčina. Přimhouřil oka, když pokračovala se svými slovy, jenž na Pstruha působila tak hrozně povýšenecky. To ona tu sežrala moudrost světa - nebo se tak přinejmenším tvářila! „Jako že nejsem dost vyzrálej? Pochybuju, že bys to dokázala posoudit.“ Odfrkl si. Copak by potřeboval dozrát do nějakých hloupostí o Bohu, který určitě neexistuje? Přinejmenším né natolik, aby se mohl rovnat jeho Bohu - Hospodinu! A tak se tedy zdálo, že tahle konverzace bude vskutku "plodnější" než by mohla býti.

Zamyslel se, ale né na dlouho - přílišné přemýšlení mu škodí. „Asi měl pocit, že jsem slabý - a že se mě snadno zmocní. A měl pravdu. Tehdy jsem byl slaboch, ale to už je minulostí. Je paradoxem, že přesně tenhle ďáblův plán mě svedl na cestu světla.“ Ano, pořádně to ďáblovi nandal! Neúmyslně, ale jo! Kdyby znal skutečnou pravdu jeho setkání s Ancunínem čertem, tak by se asi hodně divil. A nejspíš by byl i zklamán.
Vyslechl si další její blábolení, ale neměl k tomu zrovna přívětivýho komentáře. On tohle přece už věděl. „Jo, to já vim. Ale jsem rád, když mi Bůh pomáhá - ve chvílích, kdy si nevim se sám sebou rady.“ Což bylo - řekněme si to upřímně - 24/7. Jakmile se dal na cestu víry, sic mnoho získal, ale stejně tak toho i dost ztratil. To on v hloubi duše věděl, a moc ho to mučilo. Mučilo ho to však natolik, aby to jednoho dne i vybublalo na povrch? No, přežil docela zdárně svojí ztrátu oka, copak může být ještě hůř?
„No, že to asi nevidíš stejně.“ Pokrčil rameny. Už sotva ponímal, co sám plácal.

Nedíval se na ní vlídně, ale tož jiný výraz by asi čekat nemohla. Bál se jí? Ne, spíš ne - copak by si ho skutečně mohla členka téhle vyspělé komunity podat? Třeba jí to velevážený šéf odpustil - třeba by jí v tom aj podpořil. Však co komu bylo do mládence posedlého Bohem, hm? Jestli ho zbije tne nebo ten vlk je už docela jedno. Hlavně z něj ty nesmysly vymlátit, že? „Možná- možná že i jo.“ Procedil mezi zuby a pokrčil čumák.
Nervózně švihal ocasem ze strany na stranu. „Si myslíš, žes na to teď přišla, co?“ Sykl po ní nevraživě. A přišla? Možná, že ano, he? Něco na tom pravdy bylo - on by to jenom tak však nepřiznal. Né sobě, a už vůbec né tady před tou čubou. Ona to od něj očekávala - očekávala, že se zhroutí nebo tak něco. Že uzná pochybení. „Ale čím já bych se tak provinil? Jsem jenom děcko. A nemám na ty tvoje kecy už nervy.“ Jo, mínil se na patě otočit a odkráčet, pokud ho Mornie nehodlala snad zastavit. Což se stát mohlo - ale upřímně, kdo měl mít nervy s ním?

No, Pstruh se rozhodně bál, ale né bouřky ani svého bratra. Bál se tak maximálně sám sebe a toho, v co se promění. Taková hloubka, že? Ale na to teď vůbec nemyslel - teď myslel jenom na to, že se chce dostat pryč. Možná ho prostě jen vytáčel ten bugr kolem hloupostí typu lov bouřek, ale hle - Pstruh by lhal, kdyby tvrdil, že Zathriana ve smaragdu snad poslouchal. Vždyť u toho shromáždění skoro ani nebyl. Jestli tohle bylo znamení od Boha, pak to znamenalo jediné - blížila se slibovaná apokalypsa. Konec světa!
Počasí a čím dál tím ztěžující se terén ho však nejen zpomalil, ale taky na dobrou chvíli zastavil. To za sebou zaslechl kroky svého bratra, který skutečně mohl otravovat jen v době, kdy se to vůbec nehodilo. Ale- hodilo se to vůbec kdy? Vztah mezi nimi byl bezpochyby narušen, a Pstruh i věděl proč. „Ty se budeš možná ještě divit, až nastane skutečná zloba z nebes.“ Zamračil se na něj, typicky zaujímajíc defenzivní naježený postoj. Ovšem, že bratr musel přijít k němu, aby ho potěšil menší sprškou vody z jeho kožichu. Obdařil ho nepěkným pohledu. „Jsi idiot.“ To jen kdyby to bratr ještě nevěděl. Pak se chtěl rozejít zase vzhůru, ale podjela mu pod kamením noha a sám tu ze sebe div neudělal idiota, když musel vybalancovat své škobrtnutí. Předstíral však, že nic.
Pak už slyšel jenom burácení hromů a skučení větru ve skalách. Jenomže, byl to opravdu jenom vítr nebo tu skučel i nějaký smrtelník?

Pstruhovou přirozeností určitě nebylo se zajímat o dění okolo sebe - on měl oko věčně zavřené, otevřené jen Bohu a jeho kázání. A proč byl tedy zde? Nuže, chtěl původně zdrhnout za hranice. Přes hory to měl nejtěžší, ale měl vizi o tom, že by třeba zase viděl nimlogy. A Bůh by mu pak našeptal, aby jim skočil přímo přes cestu a nechal se jimi sežrat, nebo tak něco. Byl v takovém rozpoložení, že by se snad i nechal . vzteklý na svět, vzteklý na sám sebe. Tyto své silácké plány začal však přehodnocovat v moment, kdy v několika set metrech nad mořem déšť sílil a byl doprovázen několika hromy. „Že jsem se na to nevys***!“ Ano, protože jako správný křesťan byl sprostý až to bolelo. Měl by se teď na patě otočit a jít zpátky, hm? Zpátky domů, kde nejspíš nikomu nechybí. Ale on nehodlal zase prohrát - né v souboji s pitomým počasím!! On se přes ty hory prostě dostane z území, i kdyby ho to mělo stát rozum! Oh- rozum on už vlastně moc nemá, hm?

Zhluboka se nadechl. „Ano, slyšíš správně. Satan ke mně seslal jednu ze svých nečistých duší, aby mi škodila. Nedal jsem se však - našel jsem světlo v našem Pánu Bohu.“ Pohlédl dramaticky k nebesům. Měl toho dne vlastně štěstí, že se mu ďábel do cesty připletl - kdyby tomu tak nebylo, možná by pak nikdy světlo nenašel. Narazil by na Apollyona tak či onak, ale jak by si jeho slova přebral? „Vypadal- jako stvoření z pekla. Tmavý a holý, s dlouhým jazykem a končetinami. Byl tak strašidelný.“ Jenomže Pstroužek byl tehdy skutečně malý, a když si chtěl zpětně ten obraz ďábla vybavit, moc to nešlo. Bál by se toho stvoření i dnes? Nebo už měl gule na to, aby se takovým děsům postavil?
Pozvedl oko. „Věřím, že Bůh mě svojí tlapou povede správnou cestou. Nade mnou bdí jeho milosrdenství.“ Ano, Bohu byl již bezmezně oddán. Kdybyste před něj postavili jednu stránku bible a fakt pěknou babu s tím, že by si měl mezi nimi vybrat tak- tak by nejspíš sáhl po svatém slovu.
Odfrkl si. „Tak to už je tvůj problém. Já mám v srdci Boha, a to mi úplně stačí.“ Byla to odpověď na vše - i na to nevyřčené.

Neskočila mu na to, ale on se nemínil nechat odbýt. „Já myslím, že jo.“ Řekl jí a švihl ocasem, dále nepokračujíc v téhle konverzaci. Jestli se s ním mínila hádat, tak on se s ní mohl hádat jak malé děcko klidně až do konce dne. A to by měl dělat mnohem užitečnější věci - modlit se, třeba! Modlit a sbírat odpustky, že?
Zvídavě naklonil hlavu ke straně. „Proč ne, hm? Víš, co všecko je tady možný? Hodně věcí. Viděl jsem ďábla - přesně tady u týhle řeky. Byl jsem ještě malej, ale pamatuju se na to jako by to bylo včera. Přesně ten den si mě totiž našel Bůh.“ Ano, tehdy mu dal sílu jako nikdy - sílu, která ho popohnala vpřed se ďáblu vyhnout. Poté našel Apollyona, který ho přivedl na cestu světla. Od té doby byl osvícen a následoval slovo pána Hospodina - jak se sluší a patří.
„To se mi nestane.“ Pozdě, he? Už se stalo. A on to moc dobře věděl - věděl, že nad sebou ztratil kontrolu.
Musel přimhouřit oka nad jejím bláhovým uvažováním. To jí dostane do pekel. Ale on nemínil být tím, co jí to do očí řekne a poradí, aby s tím začala něco dělat. „Já jsem radši připraven na nejhorší. Je to tak lepší - pak nebudu překvap, ale připraven, až skutečný konec světa nastane.“ Tak! Jedině tak vyhraje nad ďáblem-

Od Pstroužka byl konečně klid - no hurá! A stačil k tomu jen a pouze nimlóg, tohle bájné zvíře, které doposud znal jenom z vyprávění. A zrovna on si dnes zasloužil jej vidět, nebo- skutečně zasloužil? Někteří bojovníci ho nevidií za celý život, a Pstroužek jenž marní životem co jen může, ho dostal šanci vidět. „Jo,“ hlesl, „jo, to je.“ Ať už krása spočívala v čemkoli, Pstroužek věřil, že právě nimlóg jí má. Přímo nadpozemský stvoření - božské úrovně!
Ač byl zaměřený na onoho kopytníka, všímal si i Valky a jejího postoje těla. „Magii? To já nevim. Jakou třeba?“ Si neuměl představit, že i takovýhle zvíře bez vědomí může mít magické schopnosti. „Má vůbec stejný vědomí jako my? Jako- myslíš, že když si nás všimne, začne přemýšlet nad tím, proč na něj tak civíme? zavolá svoje kámoše shora a vrhne se na nás, aby nás začal zkoumat - stejně jako jednoho z nich zkoumala kdysi dávno naše smečka?“ To byla teprv otázka k zamyšlení! Nebylo dne, kdy by Pstroužek nevymýšlel hlouposti a otázky, na které neexistovaly odpovědi.

Přimhouřil oka. „Jsi si jistá, že to já zpochybňoval tvojí paměť jako první? Nevyřklas tuhle myšlenku náhodou prve ty?“ Jestli jí hodlá gaslightovat? Ano. V tomhle případě měl ale nepochybně pravdu - to ona mluvila o svojí paměti, on nikoli. Takhle napřímo by to neřekl, kdyby se o to nežádala, ne ne! „V tom případě možná vstal z mrtvých. To se vyvoleným stát může.“ Nepřeháněl to už trošku s tím lezením Apollyonovi do řitě? Proč to vůbec dělal? Apollyon to nemohl slyšet, a kdyby jo, tak by dost možná měl úplně v pajči. Jenomže on byl Bohem vyvolený, a pokud lezl do řitě vyvolenému, lezl do řitě i Bohu, že? Jednoduchá matematika.
Vyslechl si povídání o její sestře. „Takový snad jednoho dne budu.“ Úplný vůdce azarynské sekty. Avšak si myslel, že tito naprosto odevzdaní jedinci jsou Bohu přeci jen o něco blíže jak ti, kteří v něj nevěří či mu nejsou jednoznačně odevzdaní. „Teď to musí být horší, jinak by se k apokalypse neschylovalo, ne? Určitě to v něčem jiné je, jen nevím v čem.“ A to bylo přesně ono - slepě věřil něčemu, čemu skoro ani nerozuměl. Byl zmanipulovaný, nic víc nic míň.

To bylo furt jenom jó nebo né! Opravdu tady s tim děckem marnil čas, proto začal pohledem hledat, kde byla nějaká volně dostupná kořist. Ještě teda děcko definitivně neopustil, ale chystal se k tomu velmi brzy. Hlad byl důležitější - a vlastně všechno považoval tak docela za zajímavější než tuhle konverzaci. Ale kdyby začal bejt hnusnej, tak by ho nejspíš ve vteřině smetl některý z fakáněte rodičů a dal by mu čóču. A to už nechtěl. Teď byl rád, že si sem do nory vůbec došel, protože bolavej už byl teda až až. „Tak jsem zvědavej, jestli budeš i stejně lítat.“ Plottwist: Pstruh rorýse nikdy neviděl. Nebo se na to nepamatoval. A vlastně - odpověď na tuhle otázku ho ani nezajímala.
Na jeho řečnění o Bohu nic ten malej neřekl. Co by taky říkal, hm? Nemohl to chápat. Bylo to tak ale dobře, protože kdyby to chápal, ještě b Pstruh měl problém. „No bodejť by ses rval, když sotva chodíš.“ Tak se mu trochu vysmál no. Snad v domnění, že by děcko mohlo zmizet z jeho trajektorie a dát mu pokoj.

Pozvedl své oko výš. „Možná? Hele- vůbec tě neznám. Co já vim, jak seš důvěryhodnej zdroj informací? Ty informace se vylučujou s mým svědectvím, tak je jasný, že tě asi trochu zpochybňuju.“ Tyjo, Pstruh dělá chytráka! To je normálně na záznam do deníčku! Ale měl pravdu, že jo. Jak by jí asi nemohl zpochybňovat, když tu mlela nějaký pochybný historky o mrtvým Apollyonovi? Pstruh nemohl vědět, že má z tohohle tématu nějaký ptsd. A i kdyby to věděl, tak by na to nejspíš ohled nebral.
Naklonil hlavu ke straně. „Jak to myslíš ty?“ Jako, že si každý mohl Boha vykládat jak chtěl? V tom by byl pěkný bordel! Nějaká pravidla přec musí být, a každý by se tak měl podle nich i řídit. A ano, tady Pstroužek zase nepochopil podstatu víry. „Nemyslím si, že by to šlo mít jinak nastavené - nebo že by to tak být mělo. Boha bychom měli uctívat přece všichni stejně. A stejně tak se mu i odevzdávat.“ Pohlédl k nebesům a vydechl. Bůh byl láska, Bůh byl život.
No, bylo sic zajímavý, že to tahle bezejmenná vlčina viděla jináč, ale Pstruhovi se to moc nelíbilo. „Na světě jsou čim dál tím horší vlci - tací, co kradou, vraždí nebo cizoloží. Hřích začíná být mocnější než my všichni co se proti němu snažíme bojovat. Apokalypse se nelze vyhnout.“ Jeden čas si myslel, že by se apokalypsa odehrát měla - aby se svět od zlého pročistil, ale pak to přehodnotil. Byl by pak stejný jako sám ďábel, ne? „Ale bylo by to pěkný, kdyby se nic z toho stát nemuselo. Dokavaď budeš v apokalypse stát na tý správný straně, tak je to v pohodě.“ Komentoval její nepříliš velký zájem o to stát ve válce.

Ne? Tyjo, mimino umělo o jedno slovo navíc, jo? Pstruh by se mu smál, kdyby si nevzpomněl, jak velký on sám měl problém s mluvou v dětství. A pořád někdy ještě ve svém hlase vzpomínky na tohle období cítil. „Tak co teda?“ Zamručel. Lorýs? Rorýs? Jako ten pták, kterého Pstruh nikdy neulovil, protože lovit neuměl? „Rorýs, jo? Jako ten pták? To by vysvětlovalo ty křídla.“ Pstruh byl taky Pstruh, protože měl tečky stejně jako ta ryba. A nejspíš měl i stejně vysoké nízké íkvé jako pstruh říční.
Co se stalo? No jasný, mimino ještě nevědělo, že svět se netočím jenom kolem batolení se pro matčin struk, ale že existujou i trable, který nelze jednou větou zdůvodnit. Jak a co měl tomu fakáněti říct, aby náhodou nerozzuřil někoho komu to pak týpek bude papouškovat? Ale co - však už byl tady stejně za blázna. Nebude mu lhát, že se někde porval, protože to by pak mohl mít ještě větší průser jak když řekne pravdu. Pravdu, kterou však nikdo nepochopí. „Ne, já se nebiju. Bůh by nechtěl, abych se jenom tak rval - jako třeba moji bratři. Tohle byla moje oběť Bohu, tohle po mně chtěl - ale tomu nemůžeš rozumět a radím ti - nechtěj ani.“ Poslední větou se chtěl pojistit, aby ho někdo neosočil z toho, že tu děcka navádí k tomu, aby si nechali odstranit oko. Jeho cílem nebylo se nechat vykopnout ze smečky, i když i s takovou možností ovšem musel počítat. Ale co Valka?? Ach, ta zatracená Valka!! Sám ďábel jí musel seslat, aby kvůli ní musel pochybovat. Jenže on jí měl rád - tak rád -, a když s ní byl, najednou měl vždycky pocit, že z tý temnoty do který sebe sám uvrhnul se může ještě vydrápat. Né sám, ale s její pomocí.
Stál o to však?

Jo. To je teda smysluplná odpověď, která ale v Pstroužkovi akorát vařila krev. Uf, no, s děckama mu to asi nepujde - minimálně né v nejbližší době. Měl co dělat, ale ho tady prostě neodkopnul na stranu a nešel si hledět svého - což byl vlastně onen plán si dát něco k žrádlu. Při pohledu na tohohle usmrkance ho hlad ale skoro i že přešel.
Čekal, jestli se aspoň s něčím ten malej vymáčkne. A nakonec- nakonec vymáčknul. Nestálo to za moc, ale aspoň to bylo něco jinýho než "umh", "meh" nebo "jo". „Lois? Zajímavý.“ Přišlo mu to spíš jako holčičí jméno, ale to už bylo na rodičích. Někteří tady to očividně neměli v hlavě v pořádku - jeho otcové nevyjímaje. Z jeho vrhu měl jediný ještě poměrně dobrý jméno Plamen, ale zbytek? Rodičům asi došli nápady, tak čerpali z toho co toho dne viděli kolem sebe.
Viděl, že je ten malej asi vzteklej, ale pohled na něj Pstruha vlastně bavil. Nelíbí se mu, že mu nerozumí, hm? To on ale neovlivní! A kdyby mu snad rozuměl, tak stejně bude chvíli ještě hrát blbce, protože neměl zájem se s tim děckem vybavovat o něčem actually smysluplným. To dítě ještě smysl žádnej nepojímalo. „Jako co? Jsem zraněnej, to nevidíš?“ Měl přes oko bandáž, takže víceméně- víceméně ten malej nemohl přesně vědět, jestli oko má nebo ne. Ale dost jasně mohl vidět, že tam nějaký zranění má.

Pstroužek při pohledu na to mimino přemýšlel, jestli byl někdy taky tak hloupej. Ne, on se určitě narodil už osvícenej. Vždycky byl vyvoleným, jen na to musel prve přijít. To už se teď stalo. Do práce vyvoleného však nepatřila komunikace nebo interakce s vlčaty - v tomto byl úplně ale úplně marnej. Tuhle schopnost zatím neměl důvod si osvojovat. „Jo? Jo- co?“ Přimhouřil zbývající oko, ale nečekal, že by mu vlče hodlalo odpovědět. „Jak se jmenuješ? To aspoň víš?“ Protože Pstroužek neměl tucha. Nepamatoval si ani některý dospěláky, natož kojence co se sotva vylíhly z matčinýho lůna. Jak se dělaj děti ale už Pstruh věděl - řekla mu to právě matka tohoto fakáněte.
Prcek s tim přestal, a tak Pstroužek na chvilinku vychladnul. Možná ještě mluvit neuměl, ale slovům snad rozuměl, he? Snad na něj rodičové normálně mluvili, i když teda dvakrát přesvědčen o tom nebyl. Zdál se být trochu zaostalejší. „No co?“ Pak ale ten malej znova ukázal na Pstruhův hendikep. Neviděl mu ve tváři však žádnej úšklebek, možná- možná se teda nesmál. Ale jak si mohl být Pstroužek jist? Jistá podezření měl. „Prstem se neukazuje. Co se ti nelíbí?“ A tak se teda sešli dva blbci, kteří sami sobě neuměli číst myšlenky - a tak se ani nemohl dopátrat, o co tomu druhému šlo.

Proč se ptala jeho? Byl snad nějakej věštec? „Co já vim? Kdo ví, co si vůbec pamatuješ, že jo. Já jenom vim, že Apollyon, kterýho znám, odpovídá tvýmu popisu.“ Apollyon s ním o svojí minulosti nemluvil, nebo se na to Pstroužek nepamatoval. Pak nemohl vědět, jak se dostal do Norestu, nebo jak se odloučil od svojí rodiny. Určitě ale neměl na mysli, že by tenhle Apollyon byl klon Apollyona, kterýho znala tahle vlčina. Na to byl asi až příliš sane - což je šokující.
„Tak samozřejmě. Kolik už jsi toho ve jménu pána Boha udělala?“ Chtěl tedy vědět. Né že by tohle byl výslech, ale- ale možná že mohl být. Vyzkouší si, jak mohla tahle cizinka pasuje do jeho představy o dokonalém křesťanovi. A nedejboha, aby začala snad odmlouvat nebo víru zpochybňovat jako ta čuba od Přízraků, která se za věřící taky považovala. Její bůh nebyl ale ten stejný co Pstruhův. Aspoň to tak sama řekla.
Další otázka Pstruha nepatrně vykolejila. Protože trochu zpochybnila to co před chvílí řekl, he? Ale on už se v tom začal sám motat, a nebylo velkým tajemstvím, že sám víře někdy tolik nerozuměl. Ale snažil se. Nejspíš se však musel snažit víc. „No jo, ale on chce udělat hříšníky úplně ze všech z nás, aby si nás pak mohl natáhnout do pekla a udělat z nás svoje nástroje zkázy.“ Přesně tak to bylo, že jo? „Všichni hříšníci byli nejdřív dobří vlci. Ďábel nás zkouší den co den.“ Obzvlášť Pstroužka v poslední době hodně trápil!