Príspevky užívateľa

V hlavě dítka jakým byl Pstruh ta konejšivá slova Valencie přeci jen zarezonovala. Že by tedy pochybil? Ale né - Bůh se nemýlí! Dí pravdu a jedině pravdu! A pokud se díky němu cítí Pstružina lépe, nebylo to dobře? Jistě ano. „No, možná mi Bůh dal sílu, abych to pak sám překonal.“ Znělo to smysluplně? Jistě ano. Nakonec Bůh byl jen pomůckou v poznání sebe sama, to si teď neuvědomoval.
Uchechtl se. „Tak to budeme nejspíš dva. Bude to sranda,“ uznal tedy s úsměvem. Faakt netušil jak se ve vlčím světě tančí, ale hádal že na parketu prostě něco předvede. Nějaký kudlanka-stajl nebo tak něco. Ale na to byli jiní experti nepochybně. „Fintění, to stejně k azaryňanům nejde, no né?“ Myslel si. Rozhodně pár jedinců vyfiknutejch bylo, ale nebylo jich tolik - a už vůbec né tak teatrálních - jako odjinud. V jednoduchosti je krása, v Pstroužkovo příapdě spíš v přirozenosti, neboť na sobě neměl zhola nic.
Snad trochu s úsměvem zaváhal, než ho Vála vybídla k pohybu. „Jdu!“ Poskočil a jal se připravit na scénu. Skočil za svojí kamarádkou a mohl začít - jediné co ho na místě napadlo, bylo poskakovat na místě, nebo různě čachrovat s tlapkama. Asi to vskutku nevypadalo jako kdovíjaký tanec, ale byl to pohyb k dobru!

Usmál se, když souhlasila, že víra je důležitá, ale pak mu úsměv opadl, když dodala, že nejdůležitější je víra v sebe. „Ale bez víry v boha bych pak nevěřil ani v sebe. Ne? Třeba bych pak zase začal i koktat!“ Nejspíš ano, ale to proto, že se to u něj jevilo jako psychosomatická vada řeči způsobená stresem nebo nějakým nedostatečným sebevědomím v raném věku. Tím, že začal teď sám sobě více věřit - ač to sváděl na Boha - se mohl i lépe vypořádat právě s tímto problémem. „A to by bylo hrozný. Když koktám, cítím se trapně.“ Jako koktající hoch byl ale hodnější hoch. Snad by jeho dušičku někdo dokázal zachránit, než propadne úplnému náboženskému fanatismu, a začne ubližovat nejen sobě, ale třeba i okolí.
Ale snad raději pryč od této konverzace, že? Jinak s Pstroužkem nebude žádná sranda! „Já teda nevím, jestli ti neudělám spíš ostudu, ale dokud se budem bavit, tak asi dobrý, ne?“ Uchechtl se. No, před kým by se tak ztrapnili? Před celým Norestem? Ale vždyť ti vlci je ani neznají! Pstroužek by si to neměl brát moc k srdíčku. „Ani jsem se nijak neupravil.“ Vskutku. Kluci na ples se ale fintit nemusí!

„O tom nepochybuju!“ Jakože jo, reprezentovat smečku u takový ceremonie určitě byla nějaká forma pocty, ale Pstroužka by to v tomto směru asi neuspokojilo. Raději by reprezentoval boží slovo! „Nedivím se ti. Já bych to totiž asi nedal - bych se bál, že to pokazím.“ Že by třeba namísto vatry zapálil vlastní ocas? Ano, i to se nejspíš mohlo stát, a on toho nechtěl být svědkem. „Však víš, že jsem občas docela nemehlo. Nebo jsem býval - než jsem našel víru.“ Bohužel netušil, že Valenciu možná zajímá víc samotný Pstroužek než jeho Bůh, ale nevadí. Zmínit to samozřejmě musel.
Rozhlídnul se kolem, aby třeba zachytil nějaký emoce ve vlčích tvářích. Zajímalo ho, co si teda o tý ceremonii myslejou, ale těžko z nich něco vyčetl. „Myslím, že vůdce bude za tvoje vystoupení rád. Na mě to dojem udělalo. A kdo ví - třeba to udělalo dojem i na nějaký tuláky, který se teď díky tomu budou chtít k nám přidat.“ Namísto do smečky by se ale měli přidat do Hospodinova bratrství. „Někdy je asi dobrý vyjít z komfortní zóny, jaks mi sama radila, když je to pro dobro věci.“ Zas tak by to asi nedramatizoval, ale přišlo mu, že tohle je to co chce Val slyšet. Polovina vlků určitě tý ceremonii ani nevěnovala pozornost.
Švihl ocasem. „Hm, zatím zjišťuju, co se tu tak dá dělat.“ A na nic moc nepřišel. Kromě toho lovení nových věřících, ovšem, ale na to ještě čas bude. „Já nevím, ale tak - možná když se budeš chtít připojit? Nerad bych se ztrapnil sám.“ Uchechtl se. Ano, tanec s dívkou ho určitě zaškatulkuje mezi normální jedince, a né podivíny mezi které patřili třeba jeho otcové. Otcové - dva týpci, co nemohli zplodit vlastní potomstvo, a tak někomu ukradli vlčata o nichž si pak vymysleli pohádku s vajíčkem.

No a když pak interakce s Apollyonem skončila - bůh ví jak - tak Pstroužek okouněl, co by mohl dělat. Asi by jako nový posel boží měl shánět nové ovečky, že? Nebo by měl raději sklouznout k nějaké víc safe aktivitě? Co se na plese běžně dělá? Otec říkal, že ples je k poznávání nových vlků, a také k upevňování vztahů mezi těmi již známými. Na plese se veselí a tančí, ale copak něco takového Pstruh uměl? Ono pokud Bůh dá, tak takové věci bude umět zcela přirozeně, že. Žádný trapas ho nečeká.
Rozhlédnul se teda kolem, aby se rozhodnul co bude dělat. Ta ceremonie už skončila, a on jí sic neviděl, ale když zbystřil Valenciu, která byla té aktivity součástí, rozhodl se jít za ní a její výkon pochválit. I přesto, že ho neviděl. „Valencio, ahoj!“ Pozdravil jí teda. Docela se s ní kamarádil, dalo by se říct? Tahle holka na něj nikdy nebyla zlá jako třeba Faolína, a tak jí považoval za safe choice ke konverzaci a možná i k nějakýmu plesovýmu trapčení. „Ta ceremonie byla super! Jaký to bylo, bejt v centru dění?“ Chtěl vědět. Sám by do toho asi nešel, a to ani kdyby mu asistoval sám Hospodin z nebes. Ač se cítil s vírou v srdíčku stokrát sebevědoměji než bez ní, takovou pozornost od všech by asi oželel. „Šlo ti to dobře.“ Určitě.

Snad si ani povzdechnout nestačil - jak se bratři asi před Apollyonem předvedou? jsou tak hyperaktivní! Moc si přál, aby se daly ještě zachránit před ďáblem, protože do jeho života patřili, a kdyby to snad už nešlo, neuměl si představit, že by je ze svýho života vyškrtnul. Ale... ale třeba to tak bude muset udělat? Aby zachránil sebe před příšernou smrtí při konci světa, tak musel vydat i nějakou oběť, hm?
„S tím souhlasím.“ Kývl, když Plamen zmínil, že tohle byla božská intervence. Chtěl se sice dívat na ceremonii, ale dobře - tohle třeba bude zajímavější. Následoval tedy dvojčata, ačkoli rozhodně né tak nadšeně, dorazil však k šedivému včas. Snad toto nebude žádné faux pass! „Apollyone,“ pokýval hlavou na pozdrav. „Moji bratři by se také chtěli stát tvými bratry ve smyslu víry. Můžeš jim to vysvětlit, prosím?“ Nakonec on tu byl expert, a přeci jen o tom věděl víc než by dokázal Pstroužek kdy říct. Jestli to bratři pochopí, to už je věc druhá, ale za zkoušku to rozhodně stálo.

Vskutku nikdy Pstroužek nepochopil podstatu titulu pán ohně, když sám neměl s ohněm nic moc společného - jen a pouze dva žhavé bratry. Považoval se za adoptovaného, takže jejich snaha ho zapojit mezi sebe byla asi jen vyjádřená lítost. Než otec odejde na věčnost, bude Pstruh požadovat, aby vybalil pravdu, a nedá pokoj dokud jí nedostane. „Z nás tří dělá bratry krev, ale s Abaddónem jsme bratři díky společné víře. To jsou dvě odlišný věci.“ Informoval Popela. Bohužel, Pstroužek byl vskutku zmanipulován vlkem ze sousední smečky, a tak byl strach o jeho duševní zdraví na místě. „Vidíte toho šedivýho vysokýho vlka támhle?“ Ptal se hlavou poukazujíc právě k Apollyonovi. „To je můj nepokrevní bratr, a jsem si jist, že jestli budete mít zájem, udělá takové bratry i z vás.“ On si však myslel, že Plamen s Popelem jsou nezachránitelní, neboť jemu se doposud nepovedlo je konvertovat. Apollyon byl ale přeci jen expert, a třeba si s nimi poradí?

Samozřejmě se Pstruhem tu byla i jeho rodinka - to co z ní zbylo, tedy dva živoucí bratři a jeden opatrovník co si říkal otec. Ale Pstruh byl přesvědčený, že je adoptovaný. Rodičům se přec vůbec nepodobal, na rozdíl od dvojčat, a kdo by jim věřil tu báchorku o vylíhnutí? Kdykoli to někde Pstružina řekl, tak se mu všichni vysmáli! Prostě trapas.
Bratr se ozval zrovna když flek mával Apollyonovi - který si ho asi pro své dobro nevšimnul - a tak se k němu otočil. „No jo, to je můj nepokrevní bratr, Abaddón - Apollyón!“ Panebože, že by byl v něčem přeci jen napřed od svých bratrů? Nuže, za to mohl Bůh - pomohl mu v sobě objevit hluboko schované sebevědomí, a tak teď měl gule na to machrovat před bratrem. „Je z Přízračných - Bůh určil, že právě tam má kázat jeho svaté slovo, stejně jako já v Azarynu. Ještě tam mám jednoho bratra.“ Nesměl zapomenout na Berryho, kterého zmanipuloval k víře naposledy. Přízrační jsou na toto očividně dost náchylní. Ještě je lze zachránit. O Azarynu se toto říct žel nedalo - tam byl každý zkažený a ďáblem ovládaný. Pstruh to však musel mezi nimi vydržet - byla to jeho zkouška.

Ó ano, i Pstroužek se dopravil na místo určení - ples nihilský! Nepotřeboval čekat na doprovod, ale ovšem držel se u své smečky. U smečky, která mu měla být rodinou, avšak on nyní věděl, že jediná skutečná rodina jsou právě jeho bratři a sestry co věří v Boha. A tím žel zatím žádný azaryňan nebyl.
Jeho otec byl těžce nemocný, a proto se nemohl dostavit na tuto úžo událost. Samozřejmě, že to Pstruha mrzelo, ale věděl, že pokud Bůh dá, tak jeho otce vyléčí. A pokud ne? Tak to tak mělo být. Zasahovat do božího plánu bylo urážlivé, nemělo to smysl. I přesto se každý večer za svého otca Ikka modlil co to jen dalo. Dnešek však bude výjimkou - protože místo modlení bude na programu nějaká hříšná zábavička. Když dorazil na místo, byl úplně paf z toho kolik tu bylo vlků! Spousta barev, rázů, velikostí... opravdu neskutečné! Mezi těmi všemi jedinci však Pstroužka zaujal jen a pouze jeden - Abaddón! Ó mocný Abaddón!! Hned na něj flek začal mávat, ale nevydal se k němu zatím. Zatím se totiž zdálo, že tu bude nějaké představení, a tak se Pstružina chtěl nejprve dívat. Aspoň chvíli, než jeho zájem upoutá někdo jiný.

Jak se na něj nový posel boží koukal a naslouchal každému jeho slovu, Pstruh se na něj usmál. „Tohle setkání bylo v Boží moci.“ Pověděl mu upřímně. „Ode dneška už jsme jako bratři - společná víra nás spojuje, i přesto, že jsme z odlišných smeček.“ To znamenalo, že kdyby nastala válka, oni proti sobě bojovat nebudou, neboť jsou jedním a vyznávají stejné hodnoty. Mezi nimi nesmí stát žádná smečková příslušnost! Oni musí být v srdíčku hlavně věřící, a až poté nějací pěšáci smeček.
„Je to tak,“ potvrdil jeho domněnku o lásce Boží. „Jsem Pstruh, ale můžeš mi říkat Pstroužek. A jak zní tvé jméno?“ Tento nový posel utkvěje Pstroužkovi v paměti jako pozitivní konotace. Dnes se domů vrátí spokojený. „Ačkoli se nebudeme moci vídat denně, pouhou myšlenkou na Boha budeme propojeni.“ Dost silný ezo žvásty, right??

Pstroužkův pohled byl nezvykle přísný. Musel tohoto hříšníka potrápit, pak se snáze oddá Bohu. I tento cizinec musel být řádně prozkoušen předtím než se k víře zcela přikloní, že? „Jakmile do sebe víru vpustíš, Bůh tě milovat nikdy nepřestane.“ Řekl mu. „Neměj ale strach o své kání - každého někdy přijde prozkoušet ďábel v rouše beránčím, pokud však tvá víra vytrvá, i toto ti Bůh následně odpustí. Musíš však konat v jeho jménu, ve jménu Božím!“ Teď už zněl opravdu fanaticky, a to byl teprve začátek. Až začne sám ve jménu Božím páchat trestní čin, pak bude skutečným fanatikem. „Hospodin bude teď tvůj jediný Bůh, mimo něj žádného není, rozumíš? Pokud ti někdo bude tvrdit, že je zde Bohů více, tak je v něm sám ďábel a ty jsi povinen s tímto jedincem přestat ztrácet čas. je potřeba Norest očistit od těchto tumorů.“ Z Pstruha byl najednou jakoby úplně jiný vlk! S Bohem v srdci se cítil tak sebevědomý, tak silný! I to bylo důkazem, že jeho koktaní bylo nejspíše jen a pouze psychosomatické.

Zakroutil hlavou. „Nemluvím z cesty, nikoli - právě jsem se na správnou cestu dal.“ Opravil jí a zamračil se. Pstroužkův villain arc byl odstartován právě nyní. „Bůh ovládá i přírodu. Ovládá jí tak, aby dávala smysl. Copak kytka umí myslet sama za sebe? Nemyslím si.“ Jeho pravda byla ta jediná skutečná, nemělo smysl se o tom hádat. On nyní prozřel, on byl také vyvoleným! Byl šťastlivcem, který teď mohl šířit slovo Boží dál a dál!
„Máš pravdu - mohou si za to sami, protože jen ty sama jsi zodpovědná za své činy a své hříchy. Ti vlci, o kterých mluvíš, až příliš zhřešili, proto je ovládl ďábel aby se k nim Bůh nemohl navrátit.“ Mračil se. „Vím, že Bůh mě teď zkouší. Poslal mi sem satana v tvé podobě, aby otestoval mojí víru. Ale já se nedám - jsem Bohu věrný.“ Pyšně jí ujistil. Ano, on nebyl věrný ničemu jinému! I když tu samozřejmě rodinné vazby měl, nebylo pro něj nyní těžké se od nich odpoutat. Teď, když viděl, že Bůh je všude s ním. „S Bohem nejsi nikdy sama, tak se vzepři tomu zlu, které v tobě dřímá!“ Zkusil to ještě jednou. Musí zabojovat!!

Když viděl, že vlka ten nátlak dokonce rozbrečel, na vteřinku zaváhal, jestli to nepřehnal. Ale né, určitě né - to byly ty slzy z pokání, které mělo nastat! Bylo to tak v pořádku, toto se mělo stát! „Kradl?“ Zopakoval a přimhouřil oka. takže byl to hříšník, veliký! Ale Bůh mu to odpustí, protože to je v jeho vyšším zájmu. „To je velký prohřešek. Ale Bůh ti to odpustí, když přijmeš ve svém srdci slovo Boží, a budeš ho šířit dál. Když se od dnešního dne budeš hříchu stavět zády, bude ti odpuštěno, a budeš ušetřen apokalypsy.“ Povídal mu. „Od dnešního dne již nepokradeš!“ A měl dalších devět přikázání, které mu rád sdělí.

Brzy vyšlo najevo, že Plamen v jeskyni je. Krmil se nějakým opeřencem, a když pak zbystřil Pstruha, hned se za ním rozběhl. Ovšem že po něm cvaknul zubama, sic přátelsky, ale Pstroužkovi to zrovna dvakrát příjemné nebylo. neucuknul však, protože to od bratra čekal. „Brácho, zpomal.“ Možná že tenhle hovor bude náročnější než si Pstroužek doposud představoval. Plamen bral život až příliš na lehkou váhu, a možná vůbec nepochopí vážnost situace. Ostatně to se aj ukázalo v následujících slovech. „To jsem viděl, no.“ Na vteřinku se usmál, žel musel bratrovi zkazit hnedle radost. „Ale nevím, jestli to bylo hustý. Víš, chystá se apokalypsa - jeden moudrý vlk mi to prozradil. A já to teď říkám tobě, abych tě taky zachránil. Možná právě ta řeč od našeho vládce byla předzvěstí takové katastrofy. Nerozumím tomu, ale copak si neviděl, jak všichni ostatní mlčeli, se strachem v očích?“ Ten strach v očích si přibarvil, všichni mu připadali spíš zaprdnutí než vyloženě vyděšení, ale i to muselo něco znamenat, no ne? Na záchranu bratra už ale mohlo být pozdě.

Pstruh si všiml, že možná vrstevníka tak trochu děsil, ale bylo to v pořádku. Vždyť mu tu říká takový poklad vědění - díky němu už bude na apokalypsu připravený, a co je víc? Opravdu nic! Trochu děsu zde udělá jen a pouze dobro, žádnou paseku! Flíčkovi mohli být následky úplně jedno - on nežil tam kde tento jedinec, jeho rodiče za víru nezbijí. Ale on zbije je. Protože zhřešili!!
A tak i tento mladík, přesně jak Pstruh předpověděl. Už v takovém věku hřešil? To je tedy smutné - ale nic nelze napravit, že? „Zhřešil?“ Pronesl dramaticky. „Musíš se vyzpovídat ze svých hříchů. Teď a tady! Jinak nebudeš očištěn - ale neboj se, pokud je tvá víra v Boha skutečná, pokud si ho pustíš do srdce a budeš se kát - tak ti odpustí. Bůh je milosrdný!“ Vyzval ho. Tenhle jedinec vypadal velmi nadějně, takže to jistě klapne. Bude konvertován!!

Čas. Přišel čas, aby se Pstruh postavil svému bratru a otestoval ho v božím zájmu. Musel otestovat, zda-li jeho bratr není samotným ďáblem. Toto podezření pojal nedlouho poté, co se dozvěděl, že satanáši vůbec existují. Na jeho bratra Plamena tento popis poslední dobu docela seděl. Viděl ho totiž při tom svolání smečky, a značně ho to znervóznilo. Plamen stál vedle jedince, který se povážil za vládce jejich smečky, a nastiňoval svým proslovem blížící se apokalypsu. Prd věděl o smečkové politice, ale muselo to znamenat něco zlého. Něco, o čem mu povídal právě Apollyon - konec světa.
Vstoupil do jeskyně, kde očekával, že by mohl bratra najít. „Plamen?“ Nevěděl - stejně tak jako já - jak jeho jméno skloňovat, a tedy rozhodl se neskloňovat ho vůbec. Jako menší si s bratry docela vyhrál, ale čím starší byl, tím cizejší se mezi nimi cítil. Vždy byli v chování tak docela jiní, ale teď se to novým pstruhovým mindsetem ještě umocní. Umocní se mezi nimi rozdíly, a je otázkou, jak jejich vztah bude pokračovat. Pro záchranu svého bratra byl však Pstruh ochoten riskovat i skutečnost, že mohl odhalit jeho skryté já. Já ďábla.