Príspevky užívateľa

Pstruh přimhouřil oka. „Nebudeš mít jiného boha mimo Hospodina.“ Tak pravilo desatero, tak to prostě bylo. Kdo věřil v cokoli jiného, byl neznaboh, a tedy jedinec odsouzený k tomu zhynout v apokalypse. Tento vlk už zachránit nešel, nedalo se nic dělat.
„Cože?“ Nechápal. „Mám tu vlky krmit slovy s kterými nesouzním, jen abych je uspokojil? To není můj životní úděl - a neměl by to bejt ani tvůj úděl!“ Na co si to tento nováček hrál, že se po pár dnech své zdejší existenci jal něco vlčeti zde narozenému kázat?
Odfrknul si. „Ale tak ať si nevěřej - já jim to nenutim. Jenom ať pak nekňourají, až je spolkne soudný den. Já se snažím vlky zachránit.“ Yep, on byl spasitel, kterého sem Hospodin poslal s vizí zachránit Azaryn. Stejně jako byl Apollyon vyslán k záchraně Přízračných, on měl tento úkol zase jinde. „Ty seš nějakej chytrej, poslyš,“ přimhouřil oka, myslíc to ovšem s dávkou sarkasmu. Nerozuměl ničemu. Ale Pstruh se čertil zcela zbytečně, v tom měl tenhle týpek nejspíš pravdu.
Na vyjádření kondolencí nic neřekl. Jen tam tak stál a nevraživě vlka pozoroval. „My dva nebudeme kamarádi.“ Zmínil tento fakt. Na to se jal na patě otočit, že půjde radši marnit čas někam jinam. Už to nedával.

Seděl tam, pozorujíc to bezvládné tělo, mezitím co bratři se u otce hroutili. Bylo mu to líto, samozřejmě, ale je to tak jak to Bůh chtěl. Otec už je na cestě k božímu soudu, a až se dostane do nebes, bude mu lépe. Zde jen a pouze trpěl - tom není pochyb. Několik měsíců byl jen ležákem, copak někomu může být takový život příjemný? Pstruh by radši leavnul život než být nemohoucím do konce bytí. A věřil, že aj otec to tak chtěl. „Otce už nic nebolí, nic ho netrápí - je na lepším místě.“ Řekl, aby bratrům nabídl jiný pohled na tuto smutnou událost. Nějak cítil, že by měl být silným - pro bratry, pro sebe - a prostě to v sobě co nejlépe přejít. Nechtěl emoce nechat vyplout na povrch - snad by to byla ukázka zoufání a těžkého smíření se s tak prostou věcí jakou smrt byla? „Jsem si jist, že na nás bude z nebe dohlížet.“ Nebyl si jist, ale tohle říkal pro své bratry. Jeho dobrá vůle!!

Pstruh věřil, že se nesmí vzdát. Musí být ve své víře až tvrdohlavý, jinak sám pochybí. Všechna ta setkání s neznabohy byla pouhou zkouškou, kterou si pro něj Bůh připravil. Bude-li vytrvalý, dočká se na sklonku života nebe.
„Ano, nemohou přeci nad námi vyhrát. Copak jim ubližujeme, že mají potřebu tak činit v našem případě?“ Několika denní hladovka nepochybně bylo úmyslné ublížení na zdraví. Chlapec jistě zhubnul! V jeho věku bylo důležité, aby dostával jídla co hrdlo ráčí, jinak se nebude korektně vyvíjet. To bylo nadřízeným v Azarynu očividně jedno.
Nad zmínkou o cizoložství se zamyslel. „Nevím. Možná byl nakonec sám touto lží zmanipulován?“ Jakože Adain lhal třeba i Ikkemu? Ach, už se do toho začínal zamotávat, a proč vlastně? Aby své otce očernil? Za to, že se mu v posledních měsících vůbec nevěnovali? Možná. „Možná,... možná to tak zařídil, protože mám na světě vyšší poslání?“ Jako když se Ježíš Kristus narodil panence Márii?
Byl na něm poznat náznak nepokoje, když Apollyon řekl, že apokalypse se vyhnout nelze. Ano, i s tímto počítal, přeci jen na chvíli zadoufal, že jako vyvolený by s tím mohl něco dělat. Šedivý vrstevník měl ale pravdu - kolem nich bylo samé zlo, a snad... ta apokalypsa bude i prospěšná. „Možná je to tak dobře. Očistí náš svět od všeho zlého, očistí jej od hříchu.“ Vyřkl tuto myšlenku nahlas. Myšlenku, která byla bezpochyby nebezpečná. „I tak bych si přál, aby se ještě někteří dali zachránit.“ Kteří? Jeho smečka, která ho trýznila za víru hladovkou? Jeho neustále nepřítomný otec? Bratři, kteří ho jen a pouze vytáčeli? Možná Valka - jeho jediná kamarádka - by se zachránit dala.
Když si sundal šátek, pocítil se na vteřinu nepříjemně. Ale neodvracel od Apollyonova zranění zrak, aby jej snad neurazil. Pstruh bude silný!! Pro Apollyona. „Co tím přesně myslíš?“

Pstruh zabublal pod pokličkou. „Můj otec je mrtvej, tak bych ho být tebou do huby nebral!“ Byla toto výhružka? Nejspíš. Ale on po tomhle vlku rozhodně nehodlal skočit - na to byl až příliš malým pánem. Mohl si tu na něj ale vrčet jak chtěl! Vždyť tenhle týpeček je tu sotva pár dní!
Byl úplně bez sebe. Tenhle vlk vůbec nic nechápal! Tvářil se, že se ve víře vyzná, ale nebylo tomu tak. „Já nikoho nesoudím! Jen se snažím všechny upozornit na činy, které je do pekel můžou poslat! Je to mojím posláním, ale tady mě nikdo neposlouchá! Apokalypsa vás nemine!“ Apokalypsa třeba už brzy dorazí, a co on by lelkoval? Musí to všem do hlavy natlouct, aby se pak necítil guilty, že pro jejich záchranu neudělal dost.
„Neber si je do tlamy, říkám ti!“ Vztekal se. Vztekal se kvůli rodičům, které sám v tom srdíčku skoro ani neměl. Nebo měl a jen a pouze si procházel fází vzdorovaní? Byl přeci ve vhodném věku. „Nemá to s tebou smysl, jsi ztracen.“ Konec, ende, šlus!!

Víra je nakažlivá, neboť sám Pstruh se nakazil. A jeho vizí je nakazit i ostatní - ale nikoli na sílu, neboť přesně za to by mohl být ztrestán! „Asi střet názorů, co já vím? To se zeptej naší velevážený bety.“ Odfrkl si a snad by i oka vsloup protočil! Ale ušetřil se tohoto gesta, neboť by mohl další céres dostat. „Ovšemže ne. Jen a pouze chci tuhle smečku zachránit před apokalypsou.“ Jeho vize byla čistá, nebyl pln žádné zloby a nenávisti. Zatím. „Neboť kdo si víru do srdce nevpustí, ten padne.“ Kázal moudrá slova, avšak bylo to jako mluvit do zdi.
Povzdechl si, zas a znovu. „Totiž, mám zakázáno si brát cokoli z společné hromady. Ale hádám, že pokud je to dar, tak ho přijmout mohu.“ A nezapomněl na tohoto nebohého smrtelníka udělat štěněcí oka. Byl chudáček vyhladovělý, již druhý - nebo snad třetí den - měl žaludek prázdný. Trpěl! Jak má podávat kvalitní výkony, a reprezentovat silnou sečku, pokud sám bude chcípáčkem? Toto vedení nedomyslelo.

Jestli se s tímto druhem trestu Alaric ještě nesetkal, tak musel být za svých časů hodným dítkem. Tady Pstruh hodný nebyl. „Nejspíš vadila pravda. Pravda o našem pánu Bohu, který dohlíží na náš svět. Vlci zde nejsou víře vůbec otevření, svými činy a odmítáním Boha se ženou tak akorát ke zkáze. Apokalypsa je skutečná.“ Řekl mu zcela vážně. Jak on přijme tuto skutečnost? Nejspíš ho pošle do řitě jako všichni ostatní. Jen Valka zatím nezavřela před jeho vírou oči. Všichni ostatní byli ztracení. „Jsem Pstruh.“ Už to nebyl Pstroužek. Už byl velký kluk. A zlobivý, nepochybně.
Zastříhal ušima, když mu Alaric nabídl krmení. Jen při té zmínce se mu zběhly do úst sliny, ale věděl, že to měl zakázané. Věděl o tom tenhle jedinec? Když... když ho požádá o nakrmení, nedopustí se žádné krádeže, že ne? Jen přijme pomoc v nouzi. „T-to zní skvěle. Ale nebude to krádež, že ne? Lovils to sám?“ Bude to od něj dar, right? Pak se nedopustí ničeho, co mu bylo zakázáno.

Tak nebyl Pstruh jediným trpitelem ve své domovině. Ani Apollyon se ve své smečce nesetkal s pochopením. Flekatý mládenec se nad tím zamračil. „Jak dlouho to takhle může jít dál? Do kdy se nás budou snažit umlčet?“ Nemohou s tím něco udělat? V jeho naivním týnejdžrovském mozečku byla nějaká revolta asi jednoduchým řešením, ale nepochybně věděl, že to nebude ani zdaleka tak snadné uskutečnit, jak zlehka se to vyslovuje. „Dostal jsem za víru domácí vězení. A čtyřdenní hladovku.“ Svěřil se i se svým trápením. Takhle se k němu doma chovají, jen ať to všichni vědí!
Podíval se na něj. Nevěděl, jak se k příběhu svého narození tak docela stavět. „Nevím, jestli otci věřit příběh o našem narození - o tom vylíhnutí z kamene. Prostě si myslím, že nás náš druhý otec měl s někým z venku, a tohle si pak společně vymysleli, aby je nikdo nesoudil.“ kdo ví proč bylo pro něj důležité se o tomto dozvědět pravdu. Samozřejmě netušíc, že pravdu už znal.
Našpicoval uši, aby se k němu tohle kázání mohlo dostat. Bylo to klíčové pro jeho budoucnost ve smečce. Jestli vůbec nějakou v Azarynu chtěl. V místě, kde není respektován. „Tak jsem nad tím nepřemýšlel. Nechtěl bych se stát vrahem, ba ani lhářem nebo zlodějem.“ Ujistil ho. Nechtěl by se nedopatřením dostat k Božímu soudu s černým puntíkem. „Doufám, že jednoho dne dokážu s jistotou tyhle ďáblovo přisluhovače odlišit od běžných smrtelníků. Je to těžké, když jsou všichni kolem mě bezvěrci. Pak se mi zdají zlí všichni.“ Přiznal své vnímání okolí.
Oko. To oko na ně hledělo. Šel z něho respekt, to bezpochyby. „Jak to víš? Stalo se něco?“ Zajímalo ho, jestli dostal Apollyon nějaké znamení, díky kterému k tomuto zjištění došel. „Možná právě kvůli ní jsme tady. Jsme vyvolení, abychom apokalypse teď zabránili.“ Ovšem.

Zde byl Pstruh, zde trpěl. Už druhým dnem si odpykával trest, nikoli trest boží, ale kárání od jedinců, kteří si na bohy očividně hráli. Měl hlad jak sviň, škoda mluvit, a jeho utrpení nemělo brzkého konce. Začal s odpykáváním včera nebo předevčírem? Už se nepamatoval! „Za co, pane Bože, za co?“ Bědoval, ale tak nějak tušil, že Bůh by jeho kňourání neslyšel rád. Existovala snad možnost, že si to skutečně zasloužil? Totiž, myslel na to, že se přeci nesnažil být drzý, ale přeci jen tak vyzněl. Byl buranem bez slušné nátury, nebo šlo o něco jiného?
Bohužel byl ve svém trápení vyrušen někým, koho ještě moc dobře neznal. Vlk okřídlený, nejspíš takový, kterého museli dobře poznat jeho obdarovaní bratři. Pstruh ležel na pelechu jako leklá ryba, a když k němu onen vlk přišel, tak si zřetelně povzdechl. „Mám domácí vězení.“ Řekl mu s dotčením v hlase. „Prý jsem drzý k autoritám, ale já si myslím, že jen nedokážou snést mojí víru.“ Tam byl zakopaný pes, že? Ale proč to tomuto jedinci vůbec vyprávěl? Stejně jej nepochopí.

Pstruh si daru skutečně vážil. Neměl aktuálně moc přátel, a tak i tahle chvíle byla něčím výjimečným. Mohl si za to ovšem sám, neboť se s vírou v srdci otočil smečce zády. Zády rodině. Je to něco, co mu buď dojde až s věkem, a bude ho pak hodně mrzet, nebo mu to nedojde nikdy, a pak bude možná i šťastlivcem. „Jsem rád, že si to myslíš. My musíme držet spolu, protože nevěřící nám zjevně nepřestanou házet klacky pod nohy,“ nepatrně se nad touto větou zamračil. Víra nebyla ve světě očividně moc populární, nebo né tak s kterou přišel Apollyon. Důležité ale bylo, že dávala smysl Pstroužkovi, no ne?
Povzdechl si. „Doufám, že váhy spravedlnosti k mému otci budou milosrdné. Bojím se, že můj otec byl lhářem.“ Ano, narážel zase na tu stórku o narození svých potomků. Snad by mu Apollyon mohl poradit, jak se k tomuto tématu postavit. „Ale byl i léčitelem, a zachránil spoustu životů, tak- to možná odčinil. Teď po mně smečka chce, abych byl také medikem, ale já nevím, jestli se to smí? Není to snad zásah do rozhodnutí našeho pána? Já bych si nechtěl hrát na Boha.“ Svěřil se mu s aktuálním týnejdž trápením. Měl Apollyon taky takové? Nutili ho ve smečce podrobit se systému?
Představa, že by zde mohla býti malba jich dvou ho uspokojovala. „To zní překrásně.“ I on se nad tím zatetelil. Oni dva jako spasitelé světa, jako zachránci všech nebohých duší!

Bylo spíše k podivu, že s ním beta smečky měla tak svatou trpělivost. Chlapec měl dostat po hubě už dávno. Těžko říct, jestli to s ním nyní něco udělá. Víru měl už zažranou hluboko do mozku.
Sledoval jí dost nevlídným pohledem, když se jala mu kázat o Bohu. To on tu o něm měl co říci, co ona mohla vědět? „Mně to jedno není,“ řekl sic ještě stále dost sebevědomě, ale jak se k němu přiblížila, instinktivně stáhl ocas. Leknul se, když po něm chňapla packou, né že né. Uvnitř to byl totiž pořád tak docela malý kluk, který se bál příšery od řeky Igny. Někde tam v něm nejspíš ještě zakopaný byl. Ale musí zhynout. Tenhle bojácný Pstruh musí zemřít. „Bůh by mě takhle netrestal! Protože jsem si ho pustil do srdce, protože mu věřím, a protože mu sloužím, a-a-,“ nakonec se mu stejně ten hlas zlomil, protože se cítil zoufalý. Zoufalý jak nepochopený zde je! Jestlipak každý věřící prochází stejnou zkouškou ohně?
Byl zmaten, když byl osočen, že nevhodně mluví s betou smečky. Nic neřekl, přeci! Proto se hned hodlal hájit. „J-já jsem nic neřekl!“ Ne! Nebo ano? Nebyl předtím tak rozčilený, že ta slova snad řekl nahlas? Ale- tak hloupej snad nebyl, ne? „Cože?!“ Čtyři dny bez jídla?! „Ale já mám hlad už teď!“ Kňoural. Ano, měl hlad už nyní - proto přeci lovil tu veverku. Jak jen může ho tahle červí hlava trestat hladomornou? Kde se to jen narodil, v místě, kde je v pořádku vlky trýznit fyzickými tresty? A ještě k tomu vlčata?
Obdařil vlčinu velmi dotčeným pohledem. „To je trest za mojí víru?“ Vydechl. Čím horším se provinil? Kdyby byl ve smečce jako věřící respektován, tak by se nemusel čílit a být drzý!

Jelikož Pstruhovou vizí bylo, že sloužit Bohu znamenalo páchat dobro, na mysl by mu pravda o Apollyonovi nikdy nepřišla. On ho této víře naučil, tak jak by zrovna on mohl pochybit, že? Nějak si neuvědomoval, jak víra dokáže být skutečně zlá. Nevnímal, jak ho fanatismus mění.
Mohl na svém okolí oka nechat. Pokud by takto vypadalo peklo, tak by to tam přeci tak zlé být nemuselo, že? Proto si byl jist, že toto žádným ďábelským lůnem není. Leda by to byla léčka. „Hm?“ Našpicoval uši, když se ukázalo, že má pro něj Apollyon nějaký dar. Panečku! Naposledy dostal dar od mrtvého otce. A to možná ani nebyl dar, ale ukradené dědictví. Šedivý okřídlenec měl pro něj náhrdelník s křížkem jako přívěskem. Pstruh si ho nechal nasadit, a pak si ho pomocí packy prohlédl. „Apollyone, děkuji ti. Takhle budu mít našeho Pána stále při sobě - i když mi třeba zrovna bude připadat, že je příliš daleko.“ Tenhle náhrdelník mu teď bude připomínat, že na světě není sám. Nikdy.
Pak se podíval směrem k té díře, která čněla za oltářem. „Teď se cítím sám docela často. Ve smečce mi nikdo nerozumí, a ještě zemřel můj otec.“ Pstruh se asi potřeboval vyzpovídat, a měl důvěru v Apollyona, že ho vyslechne.

Pstruh si v aktuální chvíli vůbec neuvědomoval jaké následky by jeho slova a činy mohly mít. Neuvědomoval si, že by za tuhle drzost mohl dostat vyhazov. A pokud si to uvědomoval, tak mu asi nedocházelo, co to pro něj mohlo znamenat - že život tuláka vůbec není žádná hračka, a to pro jedince, kteří ani veverku neuloví platí obzvláště. Byl by opravdu cooked.
On se dal na cestu světla, nebyl v temnotě. Právě tam se ho snažila strhnout tahle sebranka, mezi kterou žel vyrostl. Tato vlčice si mohla dávat naděje na jeho záchranu, ale Pstroužek byl v těch sr*čkách ponořený hluboko po kolena. „Neštěstí je přeci nepostihne, pokud se budou chovat dle božího slova. O tom víra je.“ Měl na její argument odpověď, která ho nechávala klidným. „V jakýchkoli fyzických potížích bychom měli hledat Boží zásah.“ I smrt dětí nebo matek byla předurčená Bohem. Vše bylo již předem naplánované. „Není špatné se nechat zaléčit medikem, neměli bychom na tyto schopnosti však spoléhat.“ Hoch byl doomed, není pro něj záchrana.
Povzdechl si nad jejím komentářem o kytkách, avšak mlčel. Myslel si, že mlčel. „A ty seš vyfintěná čím, prosímtě? Radši už mlč.“ Pomyslel si. Uniklo mu, že tato domněnka byla vyřčena nahlas, takže jeho výraz zůstával klidný.

Zakroutil hlavou. „Ovšemže ne. Musím ale tenhle život prožít tak, abych po něm pak v pekle neskončil.“ Věřil, že život po životě může být krutý, a je ovlivněn nynějšími činy. Musel se chovat správně, tak jak Pán káže. Tak jak si Pstruh myslí, že Bůh káže. Je totiž nutností podotknout, že zde nebyla žádná bible, kterou by si mohl vlk jeho znalostí přečíst. Spoustu kázání si tedy musel sám domýšlet - třeba do doby, než se znovu setká s Apollyonem. Ten, jenž se narodil s biblí vrytou do kůry mozkové.
Byl zatím docela klidný - nevztekal se, ale ani nepociťoval výčitky vůči svému chování. Zatím neřekl nic co by snad považoval za sprosté a drzé - jako typický týnejdžr si ale neuvědomoval, kde ta hranice přesně stojí. „Jak jsem řekl - promyslím to, opravdu.“ Zamrmlal a potlačil drzé povzdechnutí. „Být léčitelem je tak trochu jako zasahovat do Božího plánu, víš? Nejsem v pozici, kdy bych si chtěl hrát na Boha, a rozhodovat o životě a smrti.“ Snad kdyby mu dal Bůh znamení, že toto povolání může vykonávat, byl by klidnější. Bůh ale moc dobře ví, proč na jeho otce uvalil tu nemoc - chtěl si ho k sobě povolat. A co je Pstroužek za vlka, aby snad Pánu tyhle plány kazil? Nebylo právě to drzé?

Když proskočil oním portálem, nepatrně se mu zatočila hlava - vše potemnělo. Pstruh ucítil chlad jaký ještě dříve nezažil. Né chlad zimních měsíců, nýbrž chlad zdí které nikdy dříve nepoznal. Když oka otevřel, aby zhlédl kde stojí, byl vskutku šokován. Vyhrkl, ale nepociťoval vyloženě strach. Jen určitý respekt k místu, kde se právě po boku Apollyona ocitl. Ocas měl svěšený mezi nohama, velké sebevědomí by si teď jen nalhával. „Co je to?“ Hlesl, když zvedl zrak k oku malovanému na zdi. Něco podobného ještě nikdy nespatřil. Bylo to tak nepřirozené, tak nevlčí.
Celé to bylo sic zvláštní, ale v jistém slova smyslu úžasné. Ty vitráže lahodily Pstruhovo oku nejvíce, neboť na ně skrze okna díky nim padaly barevné odlesky. Kde se to jen chlapec azarynský ocitl? Dostane se vůbec zpátky domů? A chtěl by vůbec? „Apollyone,“ nadechl se v úžasu, „musíme být vyvolení. Bůh by nás jinak na takové místo nezval, kdyby s námi neměl velké plány.“ Ano, tomuto skutečně věřil. Něco tak nadpozemského muselo být jedině božím dílem. Museli být předurčeni k velkým věcem, pokud si je sem Hospodin pozval.

Bezpochyby by byl šokovaný, kdyby se dozvěděl pravdu o nedávných událostech v životě Apollyona. Zjistil by, že ani ten, který ho víře naučil, není svatý. Byl by zklamán. Naštěstí byl Apollyon také lhářem, a tak se k takovému zjištění nemusel Pstroužek vůbec nikdy dopracovat. „Ukázat? Ukázat co?“ Byl zvědavoučký, bezpochyby ale nečekal, že mu Apollyon ukáže něco takového.
Párkrát si tlapkou poklepal na přívěsek, a mezi nimi se začala rozevírat zemská půda. Co to? Panečku! Jako by se otevíralo samotné peklo! Když do něj Pstroužek pak pohlédl, viděl spíralu - takovou, jakou viděl na plese, když si Apollyon sundal z hlavy svůj šátek. Na chvilku zaváhal, a koukl po šedém okřídlenci. V jeho tváři ale neviděl žádnou zdráhavost, a proto se rozhodl jej poslechnout. „Já se nebojím.“ Řekl, a ať už to byla pravda či nikoli, tak do portálu skočil. Zcela běžná věc - potkat v zemi náhodnou díru a prostě do ní skočit. Co se může stát?

--> chrám Apollyonův