Príspevky užívateľa

Jaké trápení Pstroužkovo mohlo mít místo vedle trápení jedince, který se objevil nedaleko od něj? Co byla nerozhodnost z výběru povolání vedle zabití vrstevníka? Jeden by si jen těžko dovolil srovnávat. A přeci byl Pstruh tak rád, když mezi stromy zahlédl kožich tak známý, jaký nosil Apollyon. Abaddón! Konečně tu byl někdo s kým si mohl Pstroužek promluvit o Bohu. Sláva! Hned se jeho směrem rozklusal.
„Pán s tebou, Apollyone!“ Pozdravil jej jak se sluší a patří, netušíc, že se Apollyon mohl setkání zdráhat kvůli incidentu na plese. To Pstruh ze své paměti takřka vypustil, neboť to pro něj bylo zase jen další negativní vzpomínkou na souboj věřících versus neznabohů. Takový byl jeho každodenní život, zvykl si. „Jak se ti daří? Máš nějaké novinky ohledně dne zúčtování? Podařilo se ti zachránit nějaké vlky?“ Vzpomínal co bylo jejich společným cílem - zachránit Norest před apokalypsou. Pstruh se činil, ačkoli žádné výsledky přinést úplně nemohl. Jak na tom byl Apollyon?

Ne, Pstruh ještě se svojí magií neměl tu čest se setkat - ale čas přijde, a bude to bezpochyby brzy, pokud nepřestane být pln všech těch emocí. „Tak se chovej dál a mě nekomentuj. Nejsi můj rodič.“ Odfrknul si. Copak by ho chtěl snad nováček vychovávat? Ne a ne!
Když se zasmál, Pstruh byl uražen. Víru bude brát na lehkou váhu? No, tak že tu s ním vlci nesouhlasili byla jedna věc, že se někdo vysmíval bylo něco úplně jiného. „Tohle všechno vymyslel jeden jediný Bůh - Hospodin. Jen on stojí nad vším tím co říkáš ty, on vymyslel slunce, měsíc, přírodu. Jestli věříš v "boha slunce", tak tím věříš v Hospodina.“ Řekl mu. Desatero mluvilo jasně - nebudeš mít jiného boha mimo mne!
„Ccc!“ Že by se nad ním Hospodin styděl? Těžko! „Možná by se mu nelíbilo, že tu marním čas s takovým neznabohem a hříšníkem.“ Tak si myslel, že bude mít parťáka k modlení, a ono ejhle! Je tu konkurence. Bohu by se asi nelíbilo, že se tu čertil nad někým takovým - nad lhářem! Proto se musel uklidnit. „Bůh je všemocný, takže ano.“ Odpověděl mu jen.
Držet se v klidu? Těžká to zkouška. A tak se stalo, že Pstruh nováčkovi zuby ukázal. Na vteřinu je vycenil a pak se hned olíznul. Jako by přeci jen věděl, že se tohle nedělá, a musel hnedle konejšit. Zůstal však stále napružený. „A ty se nauč mluvit!“ Nevyslovil tuto myšlenku nahlas - a přesto byla slyšet. Tento fakt si však neuvědomil.

„Je důležité nad životem po smrti přemýšlet, protože ten je věčný. A já nechci na věčnosti skončit v pekle.“ Vysvětlil jí tedy jak to myslel. On nemůže být zachráněn, protože není před čím ho chránit. Jeho cílem je zachránit smečku před apokalypsou, ale proč by se měl vůbec snažit, když jej tu nikdo neposlouchal?
Ano, možná by si na něco vzpomněl. Možná i na něco víc, ale chtělo se mu? Nikoli. Nebavilo ho babrat se v bylinkách, ale možná mu na konci dne nic jiného nezbyde - když ho v lovu strčí do kapsy i pitomá veverka. Něco si každopádně bude muset vymyslet, aby ho nadřízení přestali hodně rychle otravovat. „No, možná,“ řekl, když byla zmíněna Valencia. „Jestli tě to uklidní, tak bych se s ní o tom pobavit mohl.“ V překladu; jestli mi dáte pak všichni pokoj, tak na to přistoupím.

Jeho rodiče byli tak hodní jedinci, že si ani nezasloužili fakany, kterými se Pstruh se svými bratry stával. Tedy... Plamen s Popelem byli buranem, jejich duše však byla zdánlivě čistá. Pstruh takovým buranem nebyl, jeho duše však začínala hnít. „Kolik je ti? Mluvíš, jako bys znal už celičkej svět.“ A kafral na mládež jak nějakej boomer! Ne, Pstruh nevěděl, že ptát se na věk bylo taky neslušný, ale copak ho to mohlo zajímat? Byl koneckonců azaryňan, jestli si tady ten nováček myslel, že mu každý na potkání bude vykat, tak se měl nakufrovat radši ke kytičkářům do Nihilu.
Jeho pohled zpřísněl, když vyslovil, že je Bohů více. „Lžeš.“ Osočil ho, dotčen jeho slovy. „Nesmíš mít jiného Boha mimo Hospodina.“ Porušil desatero! a ještě k tomu mluvil sám jak kdyby mu nemělo být nikdy rozumět! A on si dovoluje mu kázat, že není vychovaný? Tohoto jedince měl někdo naučit mluvit!
Jak to v něm vřelo, když se ho vlk dotknul. Nic ale neudělal. Zatím. „Rozmazlený? Já nejsem rozmazlený!“ Ano, slyšel ta jeho slova, ale nějak si neuvědomil, že k nim vlk nepotřeboval otevřít tlamu, aby je pronesl.

Určitě tu nebyl Pstruh na produktivní vycházce, ba snad na lovu - byl poznávat svět, svět za oponou. Nebavilo ho to doma, akorát mu praskala žilka z těch neznabohů - jediný koho ještě přenesl přes srdíčko byl Popel a Valka. S dalšími si buď neměl co říct, nebo s nimi prožil nějaký negativní střet. Faoline, Rufus, Achilles,... seznam se zvětšoval. Tak by si přál, aby se mu aspoň žijící otec věnoval, a konečně mu dal nějaké schopné rady ve věcech v kterých má mezery, ale ten měl očividně pořád lepší práci.
„Bože, dej mi sílu, ať to tam přežiju.“ Odfrkl si do prázdna a opustil myšlenky na domov. Teď chtěl poznávat venek - a třeba i nějaké cizince, které by mohl zachránit před apokalypsou. Chuť tak činit ho ale opouštěla každým dnem více a více, neboť neznabozi si nedali říct. Chtěli se konci světa postavit očividně čelem, bez Boha v zádech, tak ať. Až z apokalypsy vyjde jako jediný šťastlivec, všichni budou ještě kňourat, že jej neposlechli dokud k tomu měli příležitost.

Pstroužek naštěstí na žádné zkoušky nemyslel, a tak se nemusel stresovat ještě takovými nesmysly. „Život je jako tečka. Tečka, za níž se táhne dlouhá čára - ta značí život po smrti. A je jenom na nás, jestli tahle čára povede s Bohem či bez Boha.“ Podíval se na oblohu a vydechl. Co tímhle chtěl říct? Asi vůbec nic, jenom by rád věděl, že si Ikke vybral čáru s Bohem. Věřil totiž, že tahle čára není tak kostrbatá jako ta bez Hospodina. Těžko by tohle ale mohla tahle vlčina pochopit, že? Ta se zdála, že ho přišla spíš jen kárat za nekázeň. Ach, bylo to tady.
„Bůh je spravedlivý k těm co si spravedlnost zaslouží. Otcovi hříchy snad na misce spravedlnosti dobré skutky nepřevážily.“ Vzpomínal na povídá od Apollyona, který ho naučil o božím soudu. I otec si jím teď už prošel, a snad jak Asphodelle říkala - vyvázl do nebes se zelenou. Pak už ale přišla ta otázka budoucnosti a Pstruh musel potlačit drzé odfrknutí. „Když jsem byl menší, tak jsem si myslel, že bych mohl. Už si nic nepamatuju.“ Pokrčil rameny. Pamatoval si tak maximálně, že šalvěj byla dobrá na rýmu, a mechem jste si mohli zalepit bolístku. Dneska už ho tahle tématika nebavila.

Jestli tenhle jedinec myslel, že po příchodu do smečky bude moci tvarovat mládež, která se zde narodila, tak to mu Pstruh milerád ukáže jak se věci skutečně mají. Jeho myšlenky však nahlas nevzešly, takže nebylo třeba se tu začít hádat o tom, kdo se modlí lépe a intenzivněji. „Hej?!“ Štěkl po něm ještě jednou, když hnědý vlk dlouho neodpovídal.
A pak se konečně ozval se slovy, kterým Pstroužek nechtěl rozumět. Naznačovaly totiž, že Achilles má jiného Boha jak Hospodina. Co prosím?! „Jakej tvůj? Hospodin je jen jeden.“ Snad se i lehce zamračil. Ano, poslední dobou byl Pstroužek opravdu napružený. Jestli za to mohla smrt otce, nedostatek fyzické aktivity či snad nepochopení okolím, to nebylo jisté. Nejspíše kombinace všech zmíněných okolností z Pstroužka udělala tak trochu... podrážděného týnejdžra.

„Ty-ty- mrcho!!“ Vydralo se z úst bílého mládence, když o strom opřený ubíral svůj pohled do koruny opadavého stromu. Veverka. Seděla tam na stromě, jen kousek od samotného Pstruha, a jako by na něj zírala a snad se mu i vysmívala. Viděl, jak se jí kmitá ten čumáček, a pocítil vztek. Vztek, že mu unikla a on zase při lovu selhal. U něj to opravdu nebylo nic ojedinělého, ale patřilo to mezi důvody, proč raději nedělal vůbec nic. Neúspěch mu bral sebevědomí, kterým ho Bůh obdařil, a on se pak cítil zase jako nicka. Ve svém věku už by měl běhat po boku dospělých a účastnit se lovů na jeleny a soby. Copak ale mohl? Každý neúspěch ho vracel tam, odkud ho víra vytáhla. To nemohl dovolit.
A tak se stalo, že když ho oslovila beta smečky, zrovna i vypadal, že něco před vteřinkou dělal. Snad by ale radši přiznal nicnedělání než trapný neúspěch. Převezl ho hlodavec. „Zdravím?“ Pozdravil nazpět a seskočil z kmenu stromu zase zpátky na všechny čtyři. Jak se drží? Narážela nejspíš na jeho otce - co taky jiného? Kolem něj se nejspíš nic zajímavějšího nedělo. „Dobře se držím. Jestli myslíš Ikkeho, tak s tím jsem samozřejmě smířen - poslední měsíce z něho byl stejně jen ležák, tenhle osud měl Bohem předurčený už dávno. Smrt k životu patří.“ Řekl to jak nejstabilněji teď dokázal. Možná že někde uvnitř jeho nitra ho to skutečně bolelo, jeho aktuální stav mysli mu ale nedovoloval se takovým emocím poddat. Věděl, že každý se dříve nebo později setká tváří v tvář smrti, a je lepší se s tím smířit co nejdříve. „Jen doufám, že jeho odmítání Boží milosti nevedlo k nešťastnému skonání v Pekle.“ Otec zhřešil. Zda-li se před nebeskou bránou stihl očistit?

A přeci jen něco jeho zrak nakonec zaujalo! Byl to další jedinec azarynský, takový, kterého Pstruh ještě dříve neviděl. Jenomže on moc tolik mezi vlky nechodil, a tak tu tenhle jedinec už klidně nějaký ten pátek mohl být. Pstruhovo zájmu mohl uniknout. Nedalo se říct, že by nyní byl jeho zájem bůh ví jaký, ale jedna věc byla na vlku zajímavá - promlouval k nebesům. Že by se modlil k Hospodinu? Pro Pstruha by to byl radostný okamžik, protože by tu konečně měl někoho, kdo by mu rozuměl. Musel to tedy jít prověřit.
K vlku šel zcela bez okolků se sebevědomím, kterým ho obdaroval jen a pouze Bůh. „Hej,“ pozdrav to byl jak se od týnejdžra sluší a patří, „modlíš se? Modlíš se k Hospodinu?“ Ptal se hned, aby byl případně ušetřen zbytečné konverzace. I on nakonec vyšplhal na kopec, aby byl Bohu blíž, hm?

Bratři na Pstruhovo volání nějakým způsobem zareagovali, a tak se flek pohledem přesunul zase zpět k tělu svého opatrovníka. Projel mu tlapkou v srsti, aby zjistil, jak zvláštní pocit to najednou byl. Nedokázal to popsat, ale bylo těžké si představit, že tahle mršina kdysi byla zdravě se pohybujícím jedincem. Jak z otce vyšel život, něco se na něm změnilo. Vizuálně. A nešlo jen o ztuhlost jeho těla, šlo o to, že nyní vypadal jako nějaká atrapa. Atrapa toho, čím kdysi býval. Smutné, vskutku. „Otec se vydal na svou cestu za světlem.“ Řekl bratrům, kteří se snad už vydali jeho směrem. „Zesnul.“ Dodal ještě, aby jim to bylo více než jasné. Přeci jen, bratři né vždy úplně rozuměli Pstroužkovým slovům.
Držel se Pstroužek emočně dobře, možná by jeden řekl, že až příliš chladně. On se ale díky víře dokázal s odchodem otce smířit ještě dřív než skutečně zaklepal bačkorama, a jediné co ho nyní mohlo děsit byla ta změna na jeho těle. Ta, kterou nedokázal popsat - ale byla tam.

Pstruh věděl, že už táhne k prvním narozeninám, a začne se ho někdo brzičko ptát co hodlá ve smečce dělat. Nic. A do tý doby hodlá předstírat, že něco dělá. Nebyl líný, jen vzdoroval. Jak měl ale jednoho otce v mínusu a druhýho furt v tahu, tak jeho vzdorování se míjelo účinku - nikoho to nezajímalo. Možná na něj brzo pán alfa začne dělat ksichty, ale tak ať! Třeba to Pstroužka probere - a nebo taky ne. Byl pořád jen zamyšlený a uvnitř svého světa. Uvnitř světa s Bohem, kde byla jeho víra nejen respektována, ale hlavně sdílena. Tato smečka byla plna neznabohů, a on se tu tím pádem cítil být sám samotinký.
Vyklusal si to na zdejší kopeček, ale skrz ten sníh mu to dalo docela zabrat. Chtěl se rozhlídnout krajinou, snad možná aby jeho oko něco zaujalo a on se za tím směrem vydal. Jenomže... to se nestalo. V krajině pokryté bílou přikrývkou sněhu mu připadalo všechno stejné. Stejně nudné.

Pstruhovo kázání o apokalypse očividně sebralo Rufusovi dech. Flek ale nechápal vůbec proč, a akorát se na týpka začal blbě ksichtit. „He? Uletěly ti včely, nebo co?“ Doslova po něm štěkl a vstal zas na všecky čtyři - pokud už tak dávno neučinil. Nemělo smysl ztrácet s timhle jedincem už více času - akorát ho zdržoval od modliteb. Ano, to půjde dělat - pomodlit se, aby mu Bůh odpustil, že se dal do řeči s tímhle neznabohem. K čertu s ním! „No hele, tvoje volba - nechceš-li přijmout víru, tak tě apokalypsa nemine. Nazdar,“ švihl ocasem. Čím víc setkání s podobnými jedinci měl, tím hůř na ně reagoval. Nebo tedy - snažil se na ně reagovat co nejméně,avšak jeho cílem přeci bylo tu všechny zachránit před koncem světa. Musel se o to pokoušet i přesto, že se na něj soudruzi azarynští ksichtili. Jenomže jemu docházela trpělivost.

Měl to tady Pstroužek těžké - neměl zde podporu ve víře, ke které se před časem začal hlásit. Víra mu dodala odvahu a sebevědomí, copak by neměli být rádi? Však nechtějí žádné posránky, že jo? A on už podělanej nebyl. Nebo si to přinejmenším myslel. Ale konec už o Bohu - aspoňv konverzaci s Rufem, který vůbec Pstruhovo nadšení nefeeloval. Ať jde k čertu!
„Aha, no, tak to je smůla,“ vskutku veliká! A pak... pak se Rufus dovolil kázat Pstruha o budoucnosti. Cože? No fuj! „O jaký budoucnosti? Chystá se apokalypsa! Jenomže vy nechcete otevřít oči a tenhle fakt přijmout - a až se tak stane, bude už pozdě.“ Zamračil se. Ano, myslel to zcela seriozně. „Jestli je tahle historka výmysl, tak jsou moci otcové lháři, a jo, na tom teda záleží. Lháři se do nebe nedostanou, pokud se před bránou neočistí. Ikke sešel z cesty světla a skončil v pekle. Co když tam skončím i já?“ Pstruhovi na tom záleželo - nechtěl mezi ďábly!

Přimhouřil očíčka. „Tak tos řekl ty, né já!“ Distancoval se od nařčení, že snad tvrdí o nějaký náhodný rodině, že lže. „Jasný ale je, že v Boha asi nevěřili.“ Pak by totiž záměrně nelhali o tom, že je v jejich krvi pták. Ano, ať si věří v co chce, Pstruh tak bude činit stejně. Bylo mu už jasný, že Rufus se k víře asi nebude dát zlákat, neboť tohle spíš naznačovalo, že v něm dřímá kus ďábla.
„Jo, jenom Adain, protože Ikke si to vzal do hrobu. Znals ho nějak líp?“ Chtěl vědět. Třeba by mu mohl dát nějaký indície o životě bílého otce. „Poslední měsíce z něho byl ležák, nebyla s ním vůbec žádná zábava. Už si ho ale Bůh povolal k sobě, tak snad otec nesešel z cesty a kouká tady na to shora. I když nevím, jak by se tu na to tvářil.“ Jak by se tvářil na něj a jeho aktuální rozpoložení mysli? Nu, asi né moc dobře. Holt se mu měl věnovat a nebýt nemocný! Neměl umírat!

Pstruh zastříhal ušima. Takhle skočnila konverzace o bohu? Však ono to ještě přijde, když se bude konverzace odvíjet správným směrem.
Jakože zatím nevyvíjela. „Třeba je dědičná, no ne? Taky jsem něco podědil, hle-,“ před obličejem mu zamával s tlapkou, na jejímž polštářku měl rodový znak. Znak rodu Adaina, nikoli Ikkeho. „Tak to prostě je. Takový věci se děděj, a neznamená to, že máš v krvi snad ptáka. Jak by se to vůbec stalo, přemýšlels o tom vůbec? Vždyť vlk a pták jsou úplně odlišný zvířata, který se ve skutečnosti ani rádi nemají.“ Říká mu. No, nevěděl, jak se dělají děti, ale věděl, že pták s vlkem je mít nemohou. Už jenom proto, že pták byla kořist! „Můry?“ Zopakoval. Mothman?! „Zlé znamení.“ Řekl si jen pro sebe. „Chtěl jsem tim říct, že otcům nevěřím. Myslím si, že otec mě měl s někym z venku. Mimo smečku, chápeš? A pak si vymyslel tenhle příběh, aby neměl průšvih.“ Znělo to logičtějš jak pohádka o kameni.