Príspevky užívateľa

Zvídavě naklonil hlavu ke straně. „Hati? Kdo to je? Bůh je jen jeden - ten, kterého si pustíš do srdce. Hospodin.“ Ano, jiný Bůh by do srdce chodit neměl! Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Tak kázal Hospodin, a jestli mu tu Rufus teď bude vykládat o tom, že jich snad existuje víc, tak bude hodně zmatený. A možná i nevrlý.
Zamračil se nad tímto zjištěním. „Tak to máš ale jenom nějakou schopnost - magii, né že jsi napůl pták. Vypadáš jako normální vlk s křídly, stejně jako moji bratři. A moji bratři žádní ptakovlci nejsou, na to vem jed.“ Mínil ho poučit. Nic zde nenasvědčovalo tomu, že v genech Rufa kolovala ptačí krev. Jak by to vůbec bylo možné? Jsou to dva odlišné zvířecí druhy! Bylo to stejně hloupé jako vylíhnutí se z kamene. „Ale... no, dobře. Aspoň mám o tobě teď představuju.“ Ano, že je to stejný magor jako jeho otcové.

Pstruh měl s bratry vztah všelijaký. nebyl vyloženě negativní, ale aktuálně ani pozitivní. Takový je žel život vlčích mládenců ve smečce jako je právě tahle. A ještě z tak zmatených rodinných vztahů! Nuže, k tomuto se ale konverzace nestočila, a Ruf mu začal odpovídat na jeho otázku. „Z kamene, no. Divný, že? Myslim, že si to naši otcové vymysleli.“ Řekl mu tedy svojí domněnku. „Bráchové tomu věřej, ale asi jsou prostě jenom naivní. Já jsem prozřel, díky Bohu.“ Zhluboka se nadechl. Bůh mu ukázal cestu světla, cestu, po které se chce bezmyšlenkovitě vydat.
Přeci jen ho ale zarazilo, že se tenhle vlk údajně vylíhnul z vejce. „Z vejce? Jak jako? Vždyť seš vlk! A ti se rodí jenom vlčicím. Jenom. A jsem si jistej, že né z vajec.“ Chtěl, aby Rufus věděl, že to není možné. Není! Jen matka a otec mohou býti stvořitelé, stejně jako sám Hospodin.

Ach, už zase slyšel to jméno proslulého bratra. Musel si nad tím nepatrně odfrknout a posadit se. „Jo, Plamen je můj bratr,“ ten už se znal jistě s celičkym Norestem. Ale Boha by neznal, nebýt jeho úžasného bratra Pstruha, hm? Zatím se ale nezdálo, že by za to byl nějak vděčný. Hm! Však on ještě uvidí! „Rufusi,“ pohlédl pak do očí nově nabyté známosti, „víš o tom, že jsem se údajně vylíhnul z kamene? Co si o tom myslíš?“ Přimhouřil oka. Ano, nač čekat s nějakým seznamováním, když si mohl hnedle vlka prozkoušet, hm? Uvidíme, jestli má všech pět v pořádku, či nikoli. A kdo ví - třeba se z něj nakonec vyklube svědek těchto bizarních událostí!

Zíral do koruny stromu, vlastně s docela nabubřelým výrazem, ale když slyšel za sebou hlas tak se docela překvapeně otočil. Nečekal, že sem někdo přijde - a ani svůj nos nepoužil k tomu, aby identifikoval, že v blízkém okolí někdo je. Koneckonců, vlčí pachy tady byly úplně všude, co on mohl vědět, který se zrovna blížil a který ne? ve svém věku se stále ve všem dost flákal. „Zdravím,“ pronesl rychle k příchozímu vlku, ještě ani nestihl zaostřit zrak, aby se dozvěděl o koho se jedná. Ah... okřídlený hnědomodrý vlk. Pstruh ho neznal. Jen od pohledu, ale nikdy s ním nevedl žádnou konverzaci, a ani si jméno nepamatoval. „Ty jsi který? Já jsem Pstruh.“ Chtěl tedy hnedle vědět, i když jména nebyla tak moc důležitá. Obecně ne.

Otec byl po smrti. Vzal si ho do nebes sám Bůh - Hospodin mocný! A bratři se s tím nějak nemohli smířit. Pro Pstruha byl Ikke už dávno pasé - však byl ležák víc jak tři měsíce! Budou se přes to muset kluci přenést, a nejlíp vpustit do své mysli víru, aby se jim udělalo líp. Mezi ním a Plamenem to teď asi bude vřít. No, jejda! Měl docela v pajči. Aktuálně byl na procházce u největšího stromu široko daleko. Ani nevěděl, co tu hodlal dělat. Lelkovat? Nejspíš.
„Nevydáš křivé svědectví, ale otče, tys lhal.“ Mluvil k zesnulému Ikkemu. Jestli Pstroužek nebyl adoptovaný, minimálně ten příběh o jeho narození byl fejk. Adain je nejspíš měl s nějakou holkou z venku, a pro dobro svý pověsti si vymyslel tenhle hloupý příběh o vylíhnutí se z kamene. Ale Pstruh mu to nežral, hhhh! Kdyby jenom tak existoval svědek těchto lží, hm? Pak by se vůbec nemusel o ničem dohadovat.

Pstruh se dnes probudil brzy. Né, určitě nešel dělat nic užitečného - né proto, že by byl líný, ale prostě se mu nechtělo otročit. Proč by měl makat, když mohl dělat lepší věci? Třeba se modlit, že. Nebo mohl jít ven, jako úplně ven, a třeba potká nějaké zajímavé jedince. Nikdo sic nebude zajímavější jak Apollyon, ale zavřený tu nemohl být den co den. Ve svém věku - ano, už mu bude skoro rok - by měl asi už přemýšlet nad tím, jak hodlá být smečce nápomocný, a jakého povolání se bude zastávat, ale on na tohle myšlenky vůbec neměl. Začne něco dělat, až se jemu bude chtít. Nebo až ho někdo začne nutit a vyhrožovat mu s nožem na krku. Prostě... není lepší chvíle, kdy zkoušet hranice, než právě ve věku dospívání.
Než ale z jeskyně odešel, zkontroloval pohledem svého spícího otce. Otčíma. Dělal to teď takřka každého rána, aby viděl, jestli se mu ještě hrudník zvedá. Byl to nemocný vlk a bylo jasné, že Bůh si ho k sobě brzy přizve. Pstruh však nečekal, že to bude právě dnes. Když se zatajeným dechem pozoroval hrudník bílého vlka, tak se nezvedl. Stál opodál třeba dobrou minutu dvě než se šel přesvědčit, jak na tom otec je. Nebyl. Otec nebyl. Pstruh si to plně uvědomil až ve chvíli, kdy se dotknul jeho ztuhlého a studeného těla. „Otče náš,“ jako by mluvil k bílému vlku, „jenž jsi na nebesích, dej na mého rodiče pozor, aby se na cestě za tebou neztratil.“ Ovšem, že mluvil k Hospodinu. „Odpusť mu jeho hříchy, neboť slibuji, že je za něj splatím.“ Vydechl. Těžší bylo vznést tuhle modlitbu, než fakt, že je jeho otec již ofiko po smrti.
Pak se otočil po bratrech, kteří nejspíš ještě chrápali. Ač měl s nimi poslední dobou odlišné názory, a sem tam to zaskřípalo, byli stále mezi prvními, na které se v takové situaci hodlal obrátit. „Hej, kluci,“ křikl po nich, a snad ani z jeho hlasu nebyl znát nějaký stesk nebo tíživost situace.

Snad aby Valky záměrem začlo býti, aby Pstruha od víry začala odrazovat, neboť jej to měnilo. A žel to vypadalo, že k horšímu. Možná, že jako azaryňan bude prospěšnější, když bude věčně zpruzelý a štěkající na kdejakého kolemjdoucího šaška, ale chtěl snad takový být on? Chtěl takový v jádru býti? Nuže, nyní mu to bylo docela dost jedno. Nyní chtěl hlavně sloužit pánu Hospodinu, aby ho po smrti vzal do nebíčka. A bylo mu docela fuk, že ta nebeská kázání někdy dokážou být dosti shady. „Heh,“ uchechtl se. Jo, naposledy byla Vála holka, a ty se rády fintěj. Nebo ne? Však viděl ty jejich vlčice Sassafras a Asphodelle - sic si sotva pamatoval jejich jména, ale viděl jak vypráděné pořád byli. Ano, netušil, že ty jejich kytky jim po těle rostou samovolně, myslel si, že se tak dekorují den co den. Holky prostě, no. „To nevím teda čim. Snad abych se v bahně vyválel - pak bych možná nějakou barvu získal.“ Svůj bílý kožich neměl příliš rád. Tečky se mu v kožichu sic ztmavovaly, a den co den se mu zdálo, že jich má víc a víc, ale nestačilo to. On se prostě vůbec neměl rád.
Tím, jak tu mával nohama sem a tam se docela brzičko unavil. Bylo to takové plácání se na parketu, ale snad i to dělal od srdíčka. Nedlouho po začátku tanečních kreací však začal vypadat, že se z tolika náhlého pohybu zadýchá. A nebo zadýcháním padne? Ano, i to je možné. „Panečku, ale je to teda náročnej styl!“ A s těmito slovy pokračoval.
Pokračoval do chvíle, než se opravdu zdálo, že padne. To se zastavil a začal hlasně vydechovat. „S-s-stačí-,“ vydal ze sebe. Ale bylo mu teda docela trapně, že to zkazil svojí shitty fyzičkou. Žel trénink mu nic neříkal, neměl z čeho mít nějakou výdrž. Byl tak trochu chcípáčkem. „Promiň.“ Omluvil se jí ale. Star Dance 2025 by nevyhráli, bohužel.

Byl nedaleko jeskyně, neboť otci se žel přitížilo. Bůh si ho bral k sobě na nebesa, a nedalo se s tím nejspíše nic dělat. Pstruh s tím byl smířený, otec byl nemocný již dlouho, a tak se na to mohl dlouho připravit. Ano, byly doby, kdy si smrt v rodině neuměl ani představit, ale díky Bohu jí přijal. Byla to věc přirozená, která patří k životu stejně jako dýchání. Byla to cena za to, že mohl prožít další den beze strachu. „Otče náš, jenž jsi na nebesích,“ povzdechl si k nebesům, „dej mému otci sílu, aby se na cestě za tebou neztratil. Posviť, ať nesejde z cesty a neskončí v pekle.“ Vyslovil svá přání, svojí modlitbu. Jeho otec zhřešil, to ví přeci každý - lhal a ještě se netajil s partnerstvím s vlkem se stejným pohlavím. Takhle to Bůh nechtěl. Pstruh je však ochoten mu odpustit, pokud do své smrti uzná své pochybení, a sdělí mu pravdu. No, jenže toho se mu zatím nedostalo, a tak se Pstroužek zlobil.

Panečku, Apollyon se dovolil říct, že jejich alfa je srab? Ajaj, to by mohlo v bratrech vyvolat negativní reakci. Pstruhovi to bylo docela fuk, možná se mu aj líbilo, že to šedivý okřídlenec dokázal říct tak z plna hrdla. Tenhle vlk se nebál. Na Zathriana nikdy názor neměl, byl to jedinec, který se považoval za jejich vůdce, ale Pstroužek věděl, že vládce je jen jeden - ten na nebesích. Hospodin, ó mocný Hospodin!!
A když se tam pak připletl ten vlasáč, skončila veškerá zábava. Pstruh nahodil dost otrávený výraz, netajil se pocity, že ho tu jeho přítomnost obtěžuje. „Raději se o nic nesázejte, o našem vůdci nic nevíte.“ To byl prostý fakt. Nehodlal tu dělat nějaké scény, hodlal si hrát na dospělého. A to bylo veru horší jak dělat ADHD scény jak jeho pošahaní bratři. „Víra není omezena smečkou, tak pamatujte, že nám jí nemůžete zakázat.“ Poučil ho. „V tom je to kouzlo - i když jsme ze smeček znepřátelených, pořád nás spojuje láska k Bohu.“ Hrozný, Pstruh byl zmanipulován fanatikem, a nebyl zde nikdo, kdo by jej zastavil. Nad ním neměl moc žádný otec, žádný alfa - jako že to jejich vůdce stejně pramálo zajímalo. Útočit tu na nikoho nehodlal, takže ani nebude důvod se zajímat.
Jako by nestačilo, že přišel jeden narušitel, objevil se další. To už si Pstruh naštvaně odfrknul. Tady se tvořila historie, a ti hlupáci Přízrační se rozhodli jí kazit! „Jestlipak vy nejste náhodou tím ďáblem.“ Mířil k vlasatému ordovi ještě jednu poznámku. Nadále se hodlal nevyjadřovat.

I sám Apollyonovi naslouchal - věřil, že se měl ještě dost co učit. Byla to slova tak moudrá, Pstruh je zkrátka hltal. „Já sám ďábla potkal - a díky tomu jsem pak našel cestu k Bohu.“ Vysvětlil bratrům zas a znovu, aby i oni věděli, že s tím má osobní zkušenost. Pak se třeba lépe do toho vcítí a vžijí. Snad by jim o tom někdy mohl povyprávět, kdyby tedy nebyl tenhle nádherný rozhovor překažen.
Byl překažen nějakým jedincem ze smečky Přízraků, z které pocházel i sám Abaddón. Pstruh se na něj zamračil, aby mu dal dost jasně najevo, že je tady ruší. „Hezký večer, se vší slušností pane náhodný, rušíte nás v docela důvěrném rozhovoru o božské síle.“ Ahaha, Pstruh se nebál si na cizince prsknout, hm! To asi ta přítomnost Apollyona, která ho nutila dělat na něj snad dojem. On byl náboženskou policií, a kdyby viděl, že se nedokáže za Boha postavit, tak by ho ještě mohl kárat! A to nechtěl.

Seděl u bratrů a vskutku - ani si nevšimnul, že se představili opačně, protože i jemu se ta jména pletla. Popel, Plamen, Pstruh, ugh... rodičové!! Nemohli jim dát lepší jména, hm? Aby se to tak snadno nepletlo? Bylo to utrpení, ale byl to důkaz jediného - dvojčata byla v tom matení okolí asi vážně dobrá, když dokázala zmást i vlastního bratra. U něj ale hrál roli i fakt, že se soustředil na Apollyona a jeho povídání. Nic neříkal, nezasahoval do jeho moudrostí, protože to všechno sám hltal. Až když byl prostor něco říct, pak mluvil. „Musíte vpustit víru do svého srdce, pak vás bude Bůh milovat jako nikdo jiný.“ Řekl jim a zhluboka se nadechl, jako by si ulevil, že zrovna on tu duši Bohu otevřel.
„Chcete být spaseni od zlého, že ano?“ Otočil se na bratry šprýmaře. Byla to důležitá otázka, ale ještě důležitější odpověď - co by dělal, kdyby odpověděli, že je jim to jedno? Musel by na ně zanevřít? Jak by to dokázal? Jeho víra by prošla zkouškou, ale uspěl by v takovém případě? Pokud by stejná otázka padla o rodičích, nebál se, ale o bratrech... těm měl přeci jen vztah trochu bližší.

No, tímhle už o Bohu dále nemluvil. Aspoň tedy pro teď - nebo před Válou. „Když myslíš,“ povážil to za uzavřené. V tuto chvíli byl asi čas být zase dítkem, jakým by měl být - takovým, který nemyslí na apokalypsu, na smrt, na to, že je adoptovaný, a takový negativní nesmysly, který stejně nevzešly z jeho vlastní imaginace. Někdo do něj ty představy vložil.
„No jo, ale ty seš holka!“ Zakřenil se. Holky se rády fintěj, u těch to není nic dvakrát zvláštního! „Ale my kluci - my to tolik nepotřebujem.“ To byl prostý fakt! Mohl přijít na ples klidně zabahněný a ušmudlaný, a nikomu by to asi ani nevadilo. Sic by se za sebe asi v takovém případě trochu styděl, no, uměl si představit, že jeho bratři by tak klidně na společenskou událost dorazili. Bůh ví, co zas dnes večer provedou! „Přesně tak. Těžko bych navíc mohl vypadat v těhle dekoracích zajímavějš!“ Odkazoval na výzdobu mýtiny, ve který by jen těžko vyniknul. Tadi ti vlci byli evidentně tvořílci - nebo je žrala nuda, když měli čas na něco takovýho.
No a pak už byla ona slavná taneční session! Pstroužek se cítil, jako že se plácá v něčem o čem prd ví - a taky že jo! Ale vlastně ho to docela bavilo. Uvolnilo ho to, veškeré obavy, které ještě před chvíli na téma apokalypsy měl zmizely. Ať už tu vypadal jako tydýt či nikoli, takhle strávený čas si užíval. „Mně že to jde? Ale prd!“ Jo, asi by se měl učit od Val, protože tý to teprv šlo! Na chvíli se pozastavil a jenom sledoval, jak kolem něj poskakuje - a sám se u toho dokolečka točil, a vskutku to možná vypadalo jako nový taneční styl. „Jupí, to zní skvěle! A nikdo nám ten styl nesmí ukrást!“ No to bylo nejdůležitější! Věřil, že takový bratr Plamen by mu to šlohnout určo chtěl!

V hlavě dítka jakým byl Pstruh ta konejšivá slova Valencie přeci jen zarezonovala. Že by tedy pochybil? Ale né - Bůh se nemýlí! Dí pravdu a jedině pravdu! A pokud se díky němu cítí Pstružina lépe, nebylo to dobře? Jistě ano. „No, možná mi Bůh dal sílu, abych to pak sám překonal.“ Znělo to smysluplně? Jistě ano. Nakonec Bůh byl jen pomůckou v poznání sebe sama, to si teď neuvědomoval.
Uchechtl se. „Tak to budeme nejspíš dva. Bude to sranda,“ uznal tedy s úsměvem. Faakt netušil jak se ve vlčím světě tančí, ale hádal že na parketu prostě něco předvede. Nějaký kudlanka-stajl nebo tak něco. Ale na to byli jiní experti nepochybně. „Fintění, to stejně k azaryňanům nejde, no né?“ Myslel si. Rozhodně pár jedinců vyfiknutejch bylo, ale nebylo jich tolik - a už vůbec né tak teatrálních - jako odjinud. V jednoduchosti je krása, v Pstroužkovo příapdě spíš v přirozenosti, neboť na sobě neměl zhola nic.
Snad trochu s úsměvem zaváhal, než ho Vála vybídla k pohybu. „Jdu!“ Poskočil a jal se připravit na scénu. Skočil za svojí kamarádkou a mohl začít - jediné co ho na místě napadlo, bylo poskakovat na místě, nebo různě čachrovat s tlapkama. Asi to vskutku nevypadalo jako kdovíjaký tanec, ale byl to pohyb k dobru!

Usmál se, když souhlasila, že víra je důležitá, ale pak mu úsměv opadl, když dodala, že nejdůležitější je víra v sebe. „Ale bez víry v boha bych pak nevěřil ani v sebe. Ne? Třeba bych pak zase začal i koktat!“ Nejspíš ano, ale to proto, že se to u něj jevilo jako psychosomatická vada řeči způsobená stresem nebo nějakým nedostatečným sebevědomím v raném věku. Tím, že začal teď sám sobě více věřit - ač to sváděl na Boha - se mohl i lépe vypořádat právě s tímto problémem. „A to by bylo hrozný. Když koktám, cítím se trapně.“ Jako koktající hoch byl ale hodnější hoch. Snad by jeho dušičku někdo dokázal zachránit, než propadne úplnému náboženskému fanatismu, a začne ubližovat nejen sobě, ale třeba i okolí.
Ale snad raději pryč od této konverzace, že? Jinak s Pstroužkem nebude žádná sranda! „Já teda nevím, jestli ti neudělám spíš ostudu, ale dokud se budem bavit, tak asi dobrý, ne?“ Uchechtl se. No, před kým by se tak ztrapnili? Před celým Norestem? Ale vždyť ti vlci je ani neznají! Pstroužek by si to neměl brát moc k srdíčku. „Ani jsem se nijak neupravil.“ Vskutku. Kluci na ples se ale fintit nemusí!

„O tom nepochybuju!“ Jakože jo, reprezentovat smečku u takový ceremonie určitě byla nějaká forma pocty, ale Pstroužka by to v tomto směru asi neuspokojilo. Raději by reprezentoval boží slovo! „Nedivím se ti. Já bych to totiž asi nedal - bych se bál, že to pokazím.“ Že by třeba namísto vatry zapálil vlastní ocas? Ano, i to se nejspíš mohlo stát, a on toho nechtěl být svědkem. „Však víš, že jsem občas docela nemehlo. Nebo jsem býval - než jsem našel víru.“ Bohužel netušil, že Valenciu možná zajímá víc samotný Pstroužek než jeho Bůh, ale nevadí. Zmínit to samozřejmě musel.
Rozhlídnul se kolem, aby třeba zachytil nějaký emoce ve vlčích tvářích. Zajímalo ho, co si teda o tý ceremonii myslejou, ale těžko z nich něco vyčetl. „Myslím, že vůdce bude za tvoje vystoupení rád. Na mě to dojem udělalo. A kdo ví - třeba to udělalo dojem i na nějaký tuláky, který se teď díky tomu budou chtít k nám přidat.“ Namísto do smečky by se ale měli přidat do Hospodinova bratrství. „Někdy je asi dobrý vyjít z komfortní zóny, jaks mi sama radila, když je to pro dobro věci.“ Zas tak by to asi nedramatizoval, ale přišlo mu, že tohle je to co chce Val slyšet. Polovina vlků určitě tý ceremonii ani nevěnovala pozornost.
Švihl ocasem. „Hm, zatím zjišťuju, co se tu tak dá dělat.“ A na nic moc nepřišel. Kromě toho lovení nových věřících, ovšem, ale na to ještě čas bude. „Já nevím, ale tak - možná když se budeš chtít připojit? Nerad bych se ztrapnil sám.“ Uchechtl se. Ano, tanec s dívkou ho určitě zaškatulkuje mezi normální jedince, a né podivíny mezi které patřili třeba jeho otcové. Otcové - dva týpci, co nemohli zplodit vlastní potomstvo, a tak někomu ukradli vlčata o nichž si pak vymysleli pohádku s vajíčkem.