Príspevky užívateľa

Nevěděl, jak rychle na otázku odpovědět, ale naštěstí se ani snažit nemusel. „K-kromě těch, co před Bohem zavřou oči, že ano? Ti nejsou rovní těm osvíceným, nebo snad jsou?“ Raději se dvakrát ujistí, aby něco nepopletl. Tohle vše pro něj bylo nové, ale zatím to bylo to nejzajímavější, co se kdy musel o světě učit. „Já-já jsem si jist, že Bůh dal, abych se mohl narodit - vyklubat.“ Za chvíli taky začne věřit, že jeho zrození je učiněný boží zázrak! Spojil dva samce, spojil dvě záporné částice, a obdařil svět jeho zrozením. Jeho a dvou bratrů, samozřejmě. Bratři zatím ale nebyli osvíceni, vlastně jsou docela zkažení. Bude muset napravit jejich boží reputaci!
Nyní si to vyslechl - rady do praktického života s Bohem. „Snad nebudu muset odstřihnout celou smečku! Ale pro Boha to udělám, opravdu! J-jak je možné, že jsem se o něm dozvěděl až nyní? Je hrozné, že o někom tak úžasném nemluví vlci více!“ Ale on to napraví! Bude o Bohu teď mluvit pořád, a nedá s ním pokoj ani před rodiči nebo sourozenci. Někdo ho bude muset nakonec klackem do hlavy uhodit, aby se probral. Nebo neprobral, tak. „Musím zjistit, jak se to má s mými bratry. A vyhnat z nich tohoto ďábla!“ To byl jeho úkol na budoucí dny.
„Abaddón! To zní tak vznešeně!“ Vykulil očka. Ano, definitivně se stával tímto jedincem obsessed.

pro Pstruha prosím růženec ;D může být na krk nebo na packu

Né, Pstruh si její výraz nespojil s tím, že mu nevěřila ani slovo. Ba hůř - ona jeho slovy opovrhovala! Bylo to právě to, o čem mu Apollyon říkal? Že neměl věřit každému syčícímu hadovi? Že ho bude ďábel pokoušet a svádět na scestí? Ano, toto musel být onen případ. Ale on se nedá. „Dva?“ Zopakoval po ní, a snad na vteřinu jí věřil, dokud nezahlédl onen úšklebek. Pak se na chvíli odvrátil - snad se i zastyděl -, ale nemínil se vzdát tak snadno. Byl Bohem políben pouze pár dní, bylo jasné, že jeho víra si bude muset projít zkoušku.
„Proč bych se bouchal do hlavy?“ Ptal se dopáleně. Ano, prokouknul důvod proč se ho na to ptala. Chtěla se mu vysmát - ten ďábel v jejím nitru! „Apokalypsa se vyhne těm, co přijmou víru v Boha. Když se jeho lásce otevřeš, tak tě ušetří božího dopuštění.“ Vysvětlil jí to, ještě stále s nadějí, že jí úspěšně konvertuje. „Jeho hněv přijde, protože vlci jako ty si ho odmítají vpustit do těla. Hřeší a pokoušejí nevinné smrtelníky jako jsem já!“ Tak se zdá, že víru pochopil vcelku dobře-

„Bůh nás miluje,“ hlesl slova, která Apollyon vypustil z úst. Znělo to tak hezky! Nikdy si nebyl jist, jestli je dostatečně dobrý na to, aby byl milovaný doma, za to jakým chcípáčkem byl, jak pořád jen koktal, a nyní... nyní už se bát nemusel. Nemusel se bát, pokud je milován nějakou vyšší sílou, no ne? To přeci stačí. „Proč mi to ale říkáš? Proč zrovna mě? Čím jsem si to zasloužil?“ Nechápal tuto skutečnost. Poud byl svět tak podlý a zkažený - a že věřil, že ano -, tak jak to, že on měl zrovna takové štěstí, aby měl šanci prozřít? Je mladý a má celý život před sebou, je právě to onen důvod jeho osvícení? Komu mohl za tuto příhodu děkovat? „Prolévají krev? Ano, rozumím. Já k něčemu takovému neklesnu, sli-slibuji!“ Zapřísáhl se tu.
Ano, jeho víra byla založená na tom, že měl strach - strach ze smrti! Ale cožpak by mu to měl Bůh za zlé? Když ho Bůh miluje? „Cestu světla? A-ano, nezavřu už před vírou oči!“ Chápal to správně?? Byl tak docela zmatený, a zmanipulovaný, a to se - vskutku - nemusel Apollyon ani tak snažit. Jeho nedávné setkání s příšerou ze samotného pekla ho ale udělala zranitelnějším než kdy dříve, a proto spadl do těchto spárů. Do spárů Boha. „A co když nebudou chtít z temnoty vyjít? Co když se budou bát otevřít Bohu? Mám se s nimi přestat stýkat?“ Potřeboval žel i praktické instrukce, aby byl dokonalý misionářem.
„Jsem Pstroužek. A ty jsi?“ Jak má teď říkat tomu osvícenému jedinci, který mu otevřel cestu do nebe?

Někdo k němu přišel. Přišel, a chtěl ho nejspíše rušit v jeho vítání Boha. A nebo šlo o oběť, kterou mohl zachránit před temnotou, před apokalypsou, o které Apollyon hovořil. Nuže, uvidí se, jak otevřená téhle myšlence příchozí vlčina bude. „Na život ve světle.“ Podíval se po ní. Netvářila se zrovna nadšeně, když ho tu tak viděla, ale to asi ještě nevěděla, co teprve přijde. „Věděla jsi, že příšery žijí všude mezi námi? Možná i uvnitř tebe jedna taková je - ďábel. Já se ale otevřel, a vpustil jsem do sebe Boha, a tak budu pokušení pekla ušetřen.“ Pověděl jí pro začátek. Ano, takto víru pochopil - že si jí musel přiznat, a otevřít svou duši, aby do něj mohl vlézt samotný Bůh! Teď už v něm dřímal, byl tam! A on bude snad spasen, jak mu Apollyon slíbil. „Měla by sis ho taky do sebe vpustit, dát se na cestu světla, a uniknout tak od pokušení, kterým tě chce ďábel svést na scestí. Ještě máš šanci se zachránit - a když ne, skončíš zle. Chystá se apokalypsa.“ Postrašil jí zcela záměrně - tady není čas na to chodit kolem horké kaše.

Pstruh byl na cestě za vírou poznáním. Poznáním sama sebe! Byl na důležité misi - obdařit všechny kázáním, které slyšel od šedého vlka ze sousední smečky. Azaryňané musí znát pravdu o konci světa, otevřít oči, vpustit do svého těla Boha, a utéct tak před apokalypsou! Aspoň tak nějak to flek pochopil. Přeříká všechno, co mu šedivák pošeptal, a ještě víc! Není totiž jisté, že si vše pamatuje, a už vůbec se nedá mluvit o tom, že by Apollyona přesně pochopil. Otázkou je, kdo skončí v jeho spárech jako první, a jak se na to bude tvářit. S povahou této smečky je ale odpověď takřka jasná... s Bohem se může jít klidně bodnout.
„Jsem připraven,“ pověděl k nebesům, která byla plná podzimních mračen. Myslel tím ovšem, že je připraven slovo boží vtlouct do hlavy celé smečce. Bude ale však potřebovat brzy zase na návštěvu za šedivákem, aby nic z těch mouder nezapomněl. Byl to tak šťastný kluk, že ho potkal zrovna on!

Ne, ta příšera neodcházela, a nadále se kroutila na zemi a vydávala ty své odporně skřeky. Měl Pstruh sice očka zavřená, ale slyšel to, a občas... občas vykouknul zpod svých pacek a a otočil se na ní. Na tu stvůru! Musel rychle sebrat odvahu, a proběhnout kolem ní domů. Nezbývalo mu nic jiného!
Trvalo mu to ještě pár chvil, než se zhluboka nadechnul, vstal, a otočil se proti tomu monstru. Přemlouval svou mysl, že strach nemá, ale fungovalo to skutečně? „J-já se tě nebojím! Jdi-, jdi pryč!!“ Zařval naň, jak nejsebevědoměji v tuto chvíli dokázal. A pak? Pak byl rychle na útěku! Musel vzít do zaječích a honem se schovat k tátům!

Všechno tohle Pstroužkovi připadalo příšerné, to nemusel ani šedivý vlk více dramatizovat. Jestli si myslel, že dnes navštíví příšery z jiného světa, tak toto zjištění je vlastně horší. Že jsou strašidla mezi nimi, a nelze je rozeznat od pravých vlků. „O-opravdu? Pánbůh tě zachránil? Možná zachránil i mě.“ Možná ho zachránil před tím bubákem u řeky! Sice nevěděl, kdo pánbůh je, ale pochopil to tak, že dřímá jako nějaký anděl v těle každého, kdo si ho tam vpustí. Pstroužek nedal žádnému Bohu zatím svolení, aby mu do těla vstoupil, ale... třeba tam Bůh byl už od jeho narození. Tohle bylo pro něj jak osvícení. „Ale co když- co když jsou tací i u nás doma? Jak je poznám? Musím všechny varovat!“ Zachovejte paniku, část druhá. „Já se nenechám svést na scestí!“ Pravil odhodlaně, ale... ale právě se svést na scestí nechal. Asi lepší, aby ho lapil pámbíčkář, než nějaký vrah teda.
Ulevilo se mu, když se ukázalo, že i takové zlo lze zastavit. „Já- já,“ zakoktal se, jako vždy. „Přijmu ho, jen ať mě ten ďábel nezabíjí!“ Prosil by i na kolenou, jak vedle z toho všeho byl! „Já žádám odpuštění!“ Nevěděl chudák ani za co, ale nejspíš za to, že o přítomnosti Boha ve svém těle nevěděl dříve.

Kdyby se ten jedinec viděl, jenom těžko by se nazýval vlkem. Byl příšernou příšerou ze světa, kde nejspíš ještě nikdy nikdo předtím nebyl. Nebo... je tohle běžné? Jsou tyto záhadné entity v životě normální? Tátové mu o ničem takovém vůbec nic neříkali! Ano, věděl, že svět za hranicema může být nebezpečný - dle slov rodičů -, ale že to znamenalo zrovna toto? To tedy fakt netušil.
Byla to slova, nebo jen hrčení připomínající věty? Pstroužek se snažil splynout se zemí, ale příšera mu to očividně nežrala. Zrak měla tedy v pořádku, i když se to tak nezdálo. A pak... když už si myslel, že asi nikam ani neuteče, se ta stvůra začala ještě po zemi plazit. Ahhh!! Zavřel oči, a nehodlal je otevřít. „Jdi pryč!!“ Křičel se srdíčkem bušícím. Tak. A jestli neodejde, nabere odvahu, a půjde do boje. Opravdu!!!

Někdy by bylo actually snazší vysvětlovat cizincům, že je nalezencem, než vylíhnutým vlkem. Naštěstí tenhle vrstevník se na detaily neptal, a tak se mohli věnovat zajímavější konverzaci. Docela čuměl, když mu šedivej řekl to, co řekl. Vrah?! „Coo? Někdo někoho zabil? P-p-proč by to dělal?!“ Byl touhle informací docela šokován. Né, nemyslel si, že na světě žijou jen jednorožci prdící duhu - to ostatně sám už zjistil -, ale že by se vlci zabíjeli navzájem? To snad né! „To musela být ta příšera!“ Ano.
U něj bude tato informace nejspíše v bezpečí. Politika smečková byla i mimo jeho chápání, vždyť si sotva uvědomoval, že málem vlezl na území smečky, s kterou vztahy nikdy nebyly dvakrát hřejivé.
Jeho další slova ho doslova pohltila. „Vááážně? Tak proto-proto se mi pak zdálo, že ta příšera byla jen obyčejný vlk?“ Ano, u řeky Igny se stalo něco podivného. Bylo to tak zvláštní, že si nebyl jist, jestli ta vzpomínka byla vůbec skutečná. Ta příšera se na chvíli proměnila ve skutečného vlka - ale to už Pstroužek pádil směrem k domovu, a neměl čas to blíže zkoumat. „Ale to je hrozně... hrozné! Jak to zastavíme? Jde to vůbec??“ Pstruh mu na ty povídačky ovšem skočil. „Já nechci ještě umřít!“ Zachovejte paniku!

Trochu ho znejistilo, když se šedej vlk ptal, co by tu mohlo být. Nebyl si tak úplně jist. „Totiž, tátové říkajou, že tady-tady je to nebezpečný. A chci vědět proč.“ Asi přeslechl informaci, že na cizí území se prostě a jednoduše neleze, už jenom z respektu k sousední smečce. Nebo to prostě slyšet nechtěl, a mínil v tom vidět nějakou záhadu. „Napadlo mě, že právě kvůli těm příšerám, jo.“ Ale so far se tu s žádnou nesetkal.
Pokrčil rameny. „Já nevím. N-n-nevím co chtěla, ale neudělala mi nic.“ Měl možná tak škrábanec, když se krčil před příšerou u řeky na kamení. Ale víc nic! Další slova ho však velmi zaujala, až očka vykulil. „Znamení?? Hněv boží? Co to znamená? Zní to strašidelně!“ Ano, znělo to úplně velkolepě, ale žel ve špatném slova smyslu. Co se blíží? Apokalypsa??

Ale ne! Opravdu chtěl Pstroužek vědomě porušovat pravidla? Když to teď ten vlček vyslovil nahlas, najednou se to zdálo býti jako úplně cizí činy! On ne! One nechtěl porušovat pravidla, která mu otcové daly, ale... musel. Musel přeci zjistit, proč sem nesmí. Že tu jsou hranice nějaké smečky nebude přeci jen tak! Jistě něco skrývají. Buď něco děsivého, nebo zelenější trávu. „J-j-já nechtěl-,“ vydal ze sebe tedy nervózně. „Jen jsem chtěl vědět, co se tu skrývá.“ Jeho úmysly byly čisté!
Raději se však zastavil na místě, a pohled upřel na své přední tlapky. „Já už jednu viděl, totiž, u řeky dole-,“ ukázal packou nějakým random směrem. „Trochu připomínala vvvlka, ale bez srsti. Jako hora masa, vrčící a vydávající strrrašidelný zvuky.“ Špatně se mu na to vzpomínala, to je bez pochyb.

Malý pihatý běloch v tuto chvíli ještě netušil, že na zapovězeném místě potká něco horšího než nadpřirozené entity - Bohem vyšinutého vrstevníka. Koukal kolem sebe, a byl připraven opravdu na všechno. Byl trochu jumpy, ale to z něj udělala ta událost u Igny. Ač ho ta stvůra jistým způsobem fascinovala, míval teď o tom docela noční můry. Byl však jen dítkem, a tak to bylo pochopitelné.
Když pak zahlédl mezi stromy šedý stín, na vteřinu by se v něm krve nedořezal. Zrak se mu však v brzku vyjasnil, a došlo mu, že jde jen o vlka. Vlk z masa a kostí! Šokující, ale je to tak. „A-a-ahoj,“ vydal ze sebe, ještě stále dost nejistý vlastním hlasem, avšak již o dost sebevědomějším, než kdy dříve. Setkání s čertem ho trochu zocelilo. „Tam, kam m-m-mám zakázáno chodit. Hledám totiž příšery. Viděl jsi tu... nějakou?“ To netušil, že sám vlček, s kterým se Pstruh odvážil mluvit, je příšerou. naštěstí byl zahalen, a tak nemusel být běloch na první dobrou poznamenám.

Pstruh od otců věděl, že tímhle směrem by se vydávat neměl, ale nevěděl proč. Schovávají tyto zamlžené hory a kopce snad další příšery, jako ta, co viděl nedávno u řeky Igny? Ano, to se mu stalo, když si bez dovolení troufnul překročit hranice - honil ho nějaký čert, příšera z jiného vesmíru! Každým dnem teď na to setkání myslel, a přemítal, co se to poslední dobou dělo. Není to totiž jediný případ takového setkání s neznámou entitou, o kterém ve smečce slyšel. Chtěl tomu přijít na kloub, a právě proto se vydal tam, kam nesměl. Očekával totiž, že existuje nějaký důvod, proč sem nesmí - a není to proto, že hranice jejich smečky přeci někde končí, a začínají hranice smečky jiné. On věděl, že Azaryn není jediná smečka na světě, ale... on v tom nějaký podivno a záhadno vidět chtěl.
Nebyl tedy zatím na pozemku smečky Přízračné, ale kdo ví - pokud ho někdo nezastaví, třeba hranice překročí. Jako děcko si váhu svých činů uvědomoval jen málo. Na něm by se dalo dříví štípat - měl povahu splachovací, takže kdyby ho tu někdo zmlátil do kuličky, neměl by k tomu komentáře.

Pstroužek byl lesem taktéž fascinován, to netřeba říkat - bylo to na něm dost zjevné. Kořeny už ho tolik nezajímaly, ač je teď hodlal brát více v potaz. „J-jo?“ To ho zajímalo, jestli byli i tatínci taková nemehla, jako občas bývá on. Nebo bratři, hm? Ti se zdáli být zdatnější, ale nejspíše také museli mít své ups-and-downs, že? Jen se na takové Pstružinko nepamatoval. „Na to nevím, jestli se těším. Asi jo. Jestli pak budu-budu schopnější.“ To chudák nevěděl, co si přeje! Vyrůst je rozhodně na pajču, ale to pak nakonec zjistí, nemám starost.
„Zvířátka v něm žijou vždycky.“ Myslel na nějaký veverky, nebo ptáčky. Hnedle se snažil nějaký náznak života pohledat, ale takhle na just se mu to nepodařilo. Jen mezi větvemi v korunách stromů se něco mihlo - zda-li to ale bylo vůbec živé? Na její slova kývnul. „Budeme.“ Slíbil. „A ty-ty máš taky tátu?“ Ptal se jí pak ne její rodiče. Moc o těch zdejších vztazích nevěděl - v jeho věku to nejednomu snadno unikne. Kdo byli její tátové?