Príspevky užívateľa

Ne, toto nebyla jen shoda náhod, ale- ale velmi zvláštní situace. Apollyon, kterého vlčina popsala, byl rozhodně ten Apollyon. „To zní jako ten Apollyon, kterého znám. Ale rozhodně je živ a zdráv.“ Přimhouřil svá oka. Tohle bylo rozhodně trochu podezřelé. Avšak Pstruh nebyl zrovna dvakrát velkým konspirátorem, a tak ho nenapadalo logické vysvětlení pro tuto shodu. Možná si zkrýtka tahle vlčina jen nepamatovala co ve svém dětství viděla - a nebo mluvila o někom jiném. Kolik takových vlků, co by odpovídali popisu, ale Pstroužek znal, hm? Přesně jednoho. Jen a pouze jednoho.
„Když se budeš každý den modlit, tak si jsem jist, že tě Bůh vyslechne. Nemůžeš však pouze brát, musíš i dávat.“ Jako on odevzdal Bohu své oko, že? Ale odevzdal ho skutečně Bohu - a né třeba Apollyonovi? Nuže, kdo ví! Třeba se jednou odpověď dozvíme. „Apokalypsu na svět hodlá seslat sám ďábel, aby potrestal nejen všechny hříšné duše, ale i ty, kteří se mu postaví do cesty.“ Ďábel hodlá trestat hříšníky, že je to tak? A proč je to špatně? No, protože trestat může jen pán Bůh! A hlavně - bezvěrci nejsou hodni zabití jen kvůli tomu, že ještě nepřijmuli Boha, že? Na toto Pstruh občas zapomínal, ale přesně tak to bylo. Bůh miluje všechny - i nejspíš ty hříšníky.

Přikývl, avšak zaregistroval na vlčině i více než jen obyčejný zájem o jméno jenž bylo vysloveno. „Ano,“ potvrdil tedy, kdyby snad vlastním uším nevěřila. Znala jej snad? Nakonec se ukázalo, že opravdu někoho takového jména už znala - ale že prý už odešel na věčnost. „Tenhle Apollyon je ale určitě živ. O koho se jednalo?“ Chtěl vědět, a jelikož u něj šla nějaká slušnost stranou, zeptal se jí na to okamžitě. Nic mu do toho nebylo, ale když už se objevila taková shoda jmen, byla by škoda se v tom nepošťourat! Třeba se nakonec dozvíme, že jde o jednoho a toho samého jedince - který povstal z mrtvých! Vzkříšení: část druhá?
„To je teda pravda. I tobě víra zachránila život?“ Neřekl přímo, že mu víra zachránila život, ale věřil v to. Do posledních týdnů v to tedy věřit chtěl, ačkoli v hloubi duše trpěl tím, kolik mu toho víra taky vzala. A zatím to nevypadalo, že by snad mělo být v brzké době lépe - snad možná přesně naopak.
Zakroutil hlavinkou. „Né, to jsem neměl. Ale Apollyon ano - ten mi o apokalypse řekl.“ Bylo tomu tak? Nevěděl přesně, ale předpokládal, že Apollyon se o ní dozvěděl z nějaké vize.

Hm, divil se tomu? Vlastně ani ne. „Né každý je holt osvícený,“ řekl. Osvícení vlci si vpustí do srdce Hospodina a už ho ze sebe nevyženou. Takových bylo po málu - nejspíš proto, že se báli víře obětovat. On už pro ní obětoval mnoho, a byl to právě on, kdo se před minutou litoval, že možná udělal špatně. Ale nyní před touhle vlčinou měl nutkání vypadat jako ten nejsprávnější věřící ever. A že nevypadal, hm? Spíš jako fanatik.
Našpicoval uši a pozvedl ocas vzhůru - což bylo u něj opravdu neobvyklé, ale když si všimla, jak je skutečně zapálený, pocítil hrdost. Byl hrdým fanatikem, ou jé! „Ano, můj přítel Apollyon. Přišel ke mně jako zázrak z nebes v čase, kdy jsem ho nejvíc potřeboval - a to aniž bych to tušil.“ Na féra odhalil Apollyonu identitu, neboť nyní ještě nevěděl, že má ten chudák všude wanted postery. „Bůh mi dal sílu, o které jsem nevěděl, že jí mám. Zbavil mě nejistoty a dodal mi důvěru v sama sebe. Zbavil mě koktání.“ Povídal o zázracích, které se od jeho vstupu mezi věřící staly. Bylo jich dost? Pro Pstruha ano. Ale nyní, když se jeho oběti znásobily, tak by asi očekával více-
Zakroutil hlavou. „Apokalypse se zabránit nedá. Ale dá se proti ní bojovat. Budu bojovat s démony a zachránit svět od zlého, neboť Bůh mi k tomu dá příslušné prostředky.“ Že? Že?? Odmění ho, aby mohl nakonec v apokalypse zazářit? Zdál se být pro věc zapálený, ale-
Ale co když já tě nechci mít v žádné první linii?
Vzpomněl si na slova Valky, která mu na vteřinku sebrala z obličeje ten sebejistý výraz. Co když- ani on nechce v tý první linii umřít?

Jak by jen mohla potkat věřícího, když tady Pstruh byl snad jediným živoucím exemplářem široko daleko? A Apollyon s Berrym, no ovšem. Ale ti nyní byli buhví kde, hm? „Ve zdejší krajině je hledat věřícího jako hledat jehlu v kupce sena. A když už, tak mají jiné představy o tom, v čem víra spočívá. Někteří mají své vlastní bohy - hříšníci.“ Zamračil se při těchto slovech. „Zdejší vlci nechápou, jaké to je vpustit si Boha do srdce.“ Protože Bůh nebyl nějakou hloupou figurou schovanou v oblacích, byl myšlenkou a pocitem, kterým se chtěl Pstroužek nechat do smrti doprovázet.
Byl překvapen, když řekla, že je věřícím. Mohla být věřící v Hospodina - jediného správného Boha -, nebo se honit za nesmyslem jako vlci z Kultu. „Věříš v Hospodina?“ Jsi křesťan, more? „Pak určitě víš, že se chystá apokalypsa. Ale neboj - jsem tu, abych proti ní stál v první linii. Jsem vyvolený.“ Yep, jeho jméno už bylo mezi titulky příští série Big Brother!

Neočekával, že tahle dnešní interakce mu přinese do života nějaké pozdvižení, ale když zopakovala jeho slova, našpicoval ucha. Myslel si, že jako každý jiný vlk jej za tenhle pozdrav obdaří jen nechápavým pohledem či ignorací. Tahle cizinka ne. Už byl zvyklý, že jakákoli tématika víry v ostatních vyvolávala pouze nepochopení nebo snahu Pstruha vytočit do běla. Žel k jeho smůle se jim to většinou dařilo. Kde byly ty časy, kdy ještě Pstroužek zvládal své emoce plně kontrolovat?
Jsi věřící? Otázka, která v něm vyvolala několik emocí. ptala se tak přímo a jasně, že si na vteřinku myslel, že snad i ona má ve svém srdci Hospodina. Ale ne - něco tak pozitivního by se v Pstruhovo životě asi nyní stát nemohlo. Nejspíš se setkala s vírou v jiném pojetí než v jakém to znal on. „Ano, to jsem.“ Odpověděl jen a s podezíravým pohledem čekal, jestli z vlčiny vypadne více slov na toto téma. Jej totiž teď už nic víc nezajímalo, ale hle - aspoň si čubina získala jeho plný zájem.
Že byla na bylinkách? Nemělo by jej zajímat spíš to? Těžko by teď mohl mít myšlenky na něco jako jeho budoucí povolání, hah!

Jeho utápění se v zmatených myšlenkách nemělo příliš dlouhého trvání - brzy ho totiž do čenichu udeřil pach cizince. Pstruh dnes nebyl za hranicemi z důvodu, aby se socializoval, ale copak měl na výběr? Ať už půjde o kohokoli, neměl ze setkání strach. A nejspíš ani nebyl důvod. Pach totiž patřil nějaké vlčině, která se absolutně nezdála být od rány. Byla snad stejně vysoká jako on, světlé srsti, a na pohled nevypadala jako někdo, kdo přišel dělat problémy. Ale on to byl nakonec vždycky Pstruh, kdo ty problémy vyvolal, že?
„Pán s tebou,“ pozdravil jí nazpět a zaujal svůj typický opatrný postoj s pokrčenou hlavou. Jen prochází kolem, hm? „A kam?“ Dle jeho skromného ignorantského názoru tu v okolí nebylo nic k vidění. Ale- ale Pstruh neměl oka otevřená pro krásy okolního světa. ten byl zahleděný jen do sebe a svých problémů - a ostatně se mu asi nelze divit.

Tady se to tehdy stalo.
Incident s ignisskou příšerou, který Pstruha dostal tam, kde byl nyní. Přesně ten strach, který toho dne pocítil, v něm byl otisknut i dnešního dne. Dnes to ale nebyl strach z nějakého démona od řeky, dnes to byl strach snad ze sebe samého. Z činů, ke kterým se uchýlil v posledních týdnech. Ač ho chybějící oko sem tam ještě zabolelo, v tomto ohledu už na tom byl lépe. Nezapomínal však. Jak by mohl? Stačilo, aby se viděl v odrazu nějaké louže a měl co dělat, aby nepochyboval. Miloval Boha, ale nebyl si jist, jestli ho miloval i Apollyon. Bál se, že slovo Boží nepochopil - jak Apollyon, tak i on sám.
Copak by Bůh chtěl, abys ničil tělo které ti dal? Vzpomínal na slova tý holky z Přízračných. Co když měla pravdu? Co když ho za to Bůh neodmění jak mu Apollyon nakukal? Možná měl jen zvrácený smysl pro humor, a Pstruha do celého mrzačení dotlačil pro nic za nic? Ne- ne-. „On na mě netlačil.“ Připadal si přeci jen trochu hloupě. Protože pokud žádné znamení teď od Boha nepřijde - že udělal správně -, tak byla jeho oběť zbytečná. A ta oběť se mu nelíbila.

Dnes nebyl den, kdy hodlal o své víře pochybovat - ale přeci v brzké budoucnosti takový čas nadejde. Pro některé možná úleva, pro Pstroužka- možná to skutečně nejtěžší období v životě. Padal do temnoty, kterou sám pro sebe vytvořil. Nepoznával se. A nevěděl, jak z těchto hlubin zase zvednout zpátky hlavu k obzoru. Bude se to v něm prát ještě skutečně dosti, nyní byl jeho úkol však prostý - nechat Valku, aby se ona podělila o svůj odlišný pohled na věci. A nesnažit se být tak vehementně defenzivní - protože kromě ní už ho nikdo poslouchat a respektovat nejspíš nehodlá. Měl by být vděčný za to, že s ním vůbec chce ještě ta holka nebohá trávit čas!
Když se ho takřka nepatrně dotkla, zpozorněl a věnoval jí pohled. „Co když ale pak někdo tyhle slabiny použije proti mně?“ Co když někdo zjistí, jak se skutečně Pstroužek bojí? Ten strach z něj nikdy nevymizel, jen byl přehlušen falešným sebevědomím, které mu Bůh nabízel. Bůh, který nebyl dobrý. Co když je i Valka jeho slabinou? A jeho mrtvý otec, kterého se pro své vlastní dobro rozhodl raději zatratit než aby za ním slzu uronil? Protože slzy odhalují vlčí slabiny. A on je ukazovat nechtěl.
Nepochybně ho zarazilo, když řekla, že je jeho názor hloupost. Skutečně? V jeho očích to dávalo větší smysl než její slova, ale- ale najednou zapochyboval. Vskutku mu to řekla se vší láskou kterou k němu měla? Věřil jí to. A přijde den, kdy si jejích slov bude vážit více než kdykoli jindy. „Já nechci odejít. Ale nejsem si jistý, že sem patřím.“ Vysvětlil, ale neodmlouval. Nechtěl odejít, a to ať už z důvodu, že by venku zdochl, nebo prostě proto, že po tomhle rozhovoru ucítil naději, že- že ještě není tak moc ztracen.
Byl na cestě vpřed neznámému tvoru. Pach sílil, a sílilo také nutkání se otočit - aspoň Valka to tak cítila. „Nejsem,“ hlesl k ní zcela upřímně. Byl si jist jen tím, že je zvědavý a hodlá tuhle zvědavost ukojit. Tady nahoře v horách byl vzduch studený a krajina stále ještě v relativně zimním hávu, ale Pstroužkovo tělo změnu teploty nyní nevnímalo. Nejspíše pod návalem náhlého adrenalinu, který z něj nevyprchal ani ve chvíli, kdy konečně ono zvíře spatřil. Několik set metrů před ním a Valkou se objevil kousek jelena mlžného - tedy nimloga. Pstroužek se instinktivně zastavil a přikrčil k zemi. Jeden by se asi hodně divil, že i u takového lenocha a nezmara dokážou pudy kopnout tak silně, hm? „Pomalu.“ Otočil se za Valkou, na níž najednou jasně zřel, že i ona má strach. Možná jí sem neměl tahat, hm? Ale z téhle vzdálenosti je snad jelen nezaregistruje, a oni si aspoň budou moci tenhle pach zařadit do knihovničky pachů, kterou si v mozkovně vedou. takovému Pstroužkovi to nepochybně pomůže jako sůl. „To musí být nimlog, ne?“ Smečková legenda, o které se pořád mluví. I Ikke o něm dost mluvil - o tom, že smečka jej i jednu zimu ulovila. Při pohledu na takového majestátního tvora to bylo skoro až neuvěřitelné.
Dech měl zatajený a pohled upřený na jelena. „Umíš si představit, že takový zvíře smečka kdysi ulovila?“ Špitl svou otázku k Valce. Nuže, o takovém zážitku si mohl Pstroužek nechat jen a pouze zdát. U takového lovu by byl nejspíš na obtíž. A jestli ho ze smečky vyrazej za jeho neposlušné chování, tak na něco jako společný lov může už vůbec zapomenout. Najednou to byl pocit hořkosladký, který ho nenechával v klidu. Vskutku se chtěl ovládat, ale jakmile se s ním někdo začal hádat o víře, nedokázal své emoce kontrolovat. Neměl nad sebou pak žádnou kontrolu.

Snad by bylo teď pro Pstroužka lepší, aby byl duchem než živoucím vlkem. Né jen kvůli bolesti v místech, kde se mělo správně nacházet jeho pravé oko, ale kvůli tomu všemu, co se vlastně stalo. Sám věřil a doufal, že se z toho dalšího dne probere, a bude mu lépe - ať už fyzicky či psychicky. To byl však naivní, když si myslel, že ho všechno přejde už do druhého dne, hm? Nic než víra mu ale přeci nezůstávalo. Nebo tak si to aspoň myslel. Jestli je šance ho ještě zachránit před propadem do téhle černé díry, to ukáže nejspíš až čas. Jeden by však doufal, aby to nebyl promarněný čas.
Ach, její následující slova mu přišla tak hloupá! A přesto je nejspíš slyšet potřeboval, chtěl je slyšet. Přeci jen uvnitř jeho zdánlivě sebevědomé slupky žil ten Pstroužek, který chtěl jen a pouze slyšet, že je pro někoho potřebnou existencí. Že tu není navíc. Měla by milovat Boha, né Pstroužka. Těžko ze sebe ale dostával další slova odporu, protože při pohledu do její tváře byl červíček pochybností silnější než jindy. Teď v tuhle chvíli bylo definitivní, že o svém rozhodnutí pochyboval. „Neplač-,“ kníknul, „né kvůli mně, přec.“ On za to nestál. Ale ani jemu samotnému nebylo do ničeho jiného než do pláče. Vlastně ani nevěděl proč - nejspíš z toho, jaké břemeno na sobě cítil. Z toho, že ho přenášel na Valku. A že to všechno zkrátka podělal. Ale až se dalšího dne probudí, tak tyto myšlenky nejspíše budou tatam a vrátí se mysl vyvoleného. „Ano, ano- bude to tak lepší.“ Dalšího rána mu třeba dojde, že schůzka s Apollyonem a Valkou nepatří mezi ty nejlepší nápady. A nebo taky ne. Kdyby Apollyon přišel s tím, že je Valka taky vyvoleným, nechal by jí zmrzačit? Nikdy.
Čekal, že to nebude snadná noc - přeci jen nějaký základ ze zdravovědy znal, a tedy věděl, že oblbováky jsou jen náplastí, nejsou skutečnou léčbou. Možná se během noci probudí, a pak bude jistě rád, že vedle něj Valka je. Tedy- on byl za to rád už nyní. Jak původně nechtěl, aby ho takhle někdo zřel... možná se to přesně tak stát mělo. Bůh to tak chtěl. Vytrval na svém místečku i když někam Valka odběhla, protože měl jednoduše už dost. Všechna poslední energie byla minuta na veškerý pláč, který tu předvedl. Cítil se lépe? Nikoli. Ale jistou dávku úlevy na hrudníčku cítil. Byla to úleva, že se měl v tuto chvíli komu svěřit - ať už byl souzen či nikoli.

Kdyby si tak jen mohl uvědomit, jak pro něj nyní tahle chuděrka trpí! Pak by došlo i na slova Mornie - styděl by se za sebe. A však on se co nevidět stydět bude, jen si to nepřizná. A nepřizná to ani nikomu dalšímu - protože kým je, aby si házel klacky pod nohy? Zmrzačil se. Zmrzačil se za vidinou, že je to tak správně - že to tak Bůh chce. A kdyby se přišlo na to, že se zmýlil, byl by jen za vola. Nikdy by se z takové ostudy nemohl vzpamatovat. Snad by musel utéct až na konec světa, kde ho nikdo nepozná a nenajde. „Dává mi to smysl. Já-,“ tomu chci věřit. Nemohl pochopit, proč ve Valčiných očích vidí teď tolik slz. Proč by někdo plakal za jeho trápení? Trápení, za které si může sám? Zevnitř ho začal svírat pocit, který snad ještě nikdy nebyl tak silný jako právě na tuhle vteřinku - pocit provinění. „Boží oko existuje. Viděl jsem ho.“ Chytl teď Valku za packu zase on. Jen na vteřinku, než ho za ně chytla zas ona. Chtěla v něm vyvolat pochybení? Mohla být i ona ztělesněním ďábla? Nechtěl na takový scénář ani pomyslet, ale- ale co když ano? „Já ale nechci být sám.“ Špitl zpoza vlastních slz. Víra mu toho sebrala už mnoho a skutečně - nejvíc mu dělala problém samota, kterou díky víře cítil všude kolem. Ano, možná najednou cítil ve svém životě větší smysl, ale co se týkalo společenského života, tak mu to mnoho dobrého nepřineslo.
Ve svém aktuálním stavu nemohl váhu jejích slov tak dobře pojmout. Cítil je nadosah, jako by v nich bylo cosi, co mu mohlo dát skutečný smysl, ale- ale. Nedokázal to uchopit. „Proč bys něco takovýho chtěla? Copak nechceš abych měl na světě tak velký smysl?“ Chtěla si ho gatekeepovat, aby mohla apokalypsa zničit svět? Napadlo ho, že to chtěla právě proto, že jí to našeptal sám ďábel. Ale možná byla jen hloupoučká, a myslela si, že je pro ní zoufalec jako Pstroužek dost dobrý. V čem? Moc dobře o sobě věděl, že je budižkničemu. Díky Apollyonovi se tak přeci necítil. „Apollyona?“ Tato žádost ho nepatrně zarazila. Chce se setkat s jeho druhým světem? Možná je to dobrý nápad - aby pochopila. Apollyon jí to vysvětlí lépe jak Pstroužek, a ona pak třeba uvěří. Pstroužek by si to tak přál - protože nechtěl Valku mazat ze svého života. Ač nevěřil, že je její přízně hoden, nechtěl jí ze života pustit. Protože nikoho jiného už takřka neměl. „T-to je dobrý nápad. Myslím, že bys ho měla vidět. Pak pochopíš.“ A nebo taky ne. Co když Apollyon Pstroužkovi sdělí, že jí nelze zachránit? Co pak bude dělat? Nevěděl. A nechtěl na to ani myslet.
Cítil, jako by snad tyhle konejšivé doteky od Valky byly to jediné, co ke štěstí teď potřebovat. Nerozuměl tomu, proč s ním marní tolik čas - a proč na něj míní tolik energie a slz. Když se o něj čelem opřela, znovu vypustil pár slz z oka kterému mu zbývalo a zakroutil hlavou. „Jen- jen nade mnou zbytečně nemarni čas.“ To k tomu, že ho nenechá shořet pro cizí ideály. Byl přesvědčen, že už je pozdě. Jeho jízdenka do očistce je nejspíše už zaplacená.
A vskutku - bylinky zabíraly. Neopouštěla ho jen bolest fyzická, ale také ta, která sužovala jeho mysl. Ten pocit, že nikam nepatří a že jeho život nemá žádný smysl, byl najednou tak vzdálený, že se ani nezdál být skutečný. „Nechápu to,“ zamumlal jen, když si lehl na mech. Nechápal, že nad ním Valka ještě nezlomila hůl. Její přítomnost však vítal a nikterak neodmítal. Naopak - teď, s naprosto syrovými pocity věděl, že jí u sebe vítá.

Prsknul si pod fousky. „Tak to sotva. Jenom ty ve mně vidíš co sama vidět chceš - nejspíš aby sis obhájila, že se ti moje myšlení nelíbí,“ sykl k ní, ale dál to nehodlal rozvíjet. On si pojede své a ona nejspíš taktéž, takže konverzace nebude mít žádný výsledek. Nebo možná ano - třeba Pstruh skončí opětovně na koberečku, hm? Jako tehdy s jejich veleváženou betou.
„Záleží mi na tom, jestli byl otec lhář nebo ne. Lhaní je hřích, který tě dostane akorát tak na pranýř samotnýho pekla!“ Štěkl si. Ano, už to trochu přeháněl, ale jakmile byl s argumenty v koutě, bránil se takovým způsobem. „Mlč, vždyť ty o nich víš ale úplný h***no!“ Naježil se, avšak instinktivně se stáhnul. Copak, myslel si snad, že by mu šla Mornie dát přes hubu? No to by se bránil! Ale ono to tak stejně skončí - ač mu možná nedá přes hubu ona, ale třeba vládce azarynský. To se pak chlapec asi přestane takhle hašteřit! Pro tuhle chvíli měl však dost, a věděl, že by mu prospěla pauza - jenomže on sám si jí dát nedokázal. V hloubi duše měl totiž tušení, že to co Mornie říká je pravda pravdoucí. Měl by se za sebe sakra stydět.

Jeden by se při pohledu na Pstroužka nad ním nejspíš teď i slitoval. Byl pln spousty emocí, které neměl jak uchopit - neměl jak si od nich ulevit. Ani jedna z emocí nebyla vyloženě pozitivní. Čekal, že na slova o vyvoleném bude Valka nějak reagovat. Vlastně čekal nějaké zděšení a možná i chuť mu v tom rozporovat, ale- ale to se nestalo. Nevěděl, co by teď měl v jejím obličeji hledat, ale chtěl tam najít snad jen pochopení. „Ano,“ špitl a když ho chytla za packu, tak jí tou druhou pohladil ve tváři. „Musíš mi věřit - protože kdo by měl, když ne- když ne ty?“ To znělo jako citová manipulace, že ano? A taky že byla. Ale Pstroužek se k ní uchýlil bez podvědomí o tom, že by to vůbec dělal. Nechtěl s nikým manipulovat, ale kdyby všem snad musel říct pravdu - tom, že v tuhle chvíli o Bohu pochybuje -, tak by se mohl jít rovnou bodnout do zad.
„Chtěl to tak.“ Snažil se být ve svých slovech najednou pevný, ale bolest dělala své - a jen těžko mohl znít skutečně sebevědomě. Bůh to tak chtěl, že ano? Protože Pstroužek to nedělal zcela dobrovolně - byl k tomu donucen za vidinou zisku. Myslel si, že tímhle získá boží přízeň, a že se pak naplní jeho vize o jeho smyslu na tomto světě.
Proč dovolil, abych přišel o oko?
Vskutku otázka, která Pstroužkem rezonovala v poměrně děsivých tóninách. Apollyon se ale nemýlí, že? On je Božím přisluhovačem už od pradávna, musí vědět co od nich Hospodin chce. A ta malba v jeho chrámu - ta byla důkazem, že boží oko existuje. „On mě za to odmění. Stejně jako odměnil Apollyona.“ Apollyon měl Božskou moc, kterou toužil mít i Pstroužek. Aby zabránil apokalypse, hm? „Pak budu schopen stát při apokalypse v první linii.“ Vydechl. Začínala ta medicínka konečně působit? už bylo na čase - jinak chudák Valka dostane z těch jeho výmyslů infarkt.

Cítil, jak ho polívá horko s každou další vteřinou, kterou věnuje zběsilému prohrabování bylinek. A tak se zastavil a zprudka nadechl, jako by snad měl každou chvílí zase přijít k mdlobám. To se však nenastalo, neboť přišel úlek nad oslovením, které tu nečekal. Mohl ho čekat, ale bylo mu to aktuálně tak jedno, že ve svých představách tu byl jen sám samotinký proti celému světu. Nechtěl tady nikoho dalšího, a přeci tu byla - Valka, vlčina, která nikdy nestála proti němu. Nevěděl, jak se jí teď má do očí podívat a vysvětlovat. „Jsem vyvolený, Valko,“ pověděl jí to o čem byl tak zarytě přesvědčený. Pokud ho měl někdo chápat, musela to být ona. Ona jediná, na které mu ještě vesměs záleželo. Nebránil se jejím pohledům a vlastně ani jejím žádostem o tom, aby se posadil. V tuto chvíli se mínil nechat ošetřit tak jak je libo - neboť sám si pomoci nedokázal, a bolest pulzující v pravé části obličeje byla k nevydržení.
Snad se i třásl, ale nic moc víc neříkal - jen čekal, až pro něj bude připraveno všechno co je třeba. „Bůh mě miluje.“ Vydal ze sebe, vlastně asi nevěděl proč. Chtěl se přesvědčit, že je to nejspíš skutečně pravda - a že ho Apollyon nedonutil k tomuhle činu z jiných důvodů. A když mu pak Valka přinesla medicínku, zcela bez keců se jal si jí vzít. Pomalu, avšak s jistou horlivostí - toužil potom si ulevit co nejdříve.

Tak hluboké přednesy tu Eirkys s Pstroužkem vedla, a on? On neměl co na to říct. Poslouchal jí, to jo, ale myslel si své, a nedokázal si z jejích slov mnoho co vytáhnout. Neznamená to, že jsou zlí - a tak tedy v čem je problém? „Možná, že Apollyon takový je. Je ztracený, ale to z něj udělala společnost. Udělala to z něj smečka a to jak se k němu stavěla. On je vlastně obětí systému.“ Hájil svého šedivého přítele. Nejspíš byl už sám ztracený, když ze sebe tahle slova dokázal vypudit, hm? „A stejně tak i já.“ Aspoň to tedy uznal. On tu byl ten chudák, ano.
A přece jen ho v hloubi duše docela žralo, že ho tu Eirlys konejšila, a on jí měl doposud docela v pajči. V hloubi duše asi věděl, že se chová jako kkt. „Ale když mě o to požádá, tak mu tu tíhu pomůžu nést. Bůh by si to tak přál - abych pomáhal těm, kteří to potřebujou. A pokud je snad pravda jiná, tak ze země vyraší. Bůh je naší pevnou skálou.“ Hospodine, jsi mou nadějí, na tebe, Pane můj, spoléhám se od mládí! Chudinka Eirlys musela být nadšená z těchto slov a smýšlení azarynské mládeže. Jediné, co mohlo být pro Azaryn pozitivem bylo, že díky Bohu se už nebál konat.
Vyslechl si jí až do konce. Aha, tak Eirlys chce být součástí proroctví? Tak to chlapec pochopil - ale ono to tak snadné není. „No, budu si to pamatovat.“ Řekl jenom, protože uznal, že asi nemá smysl víc vysvětlovat. Jestli někdo ze svého bláznovství prozře, třeba si na její slova vzpomene - a pak za ně bude rád -, ale nyní? Nyní pro něj neměla váhu.

Těžko by teď asi mohl myslet na něco jiného než na ostrou bolest v pravé oční jamce. A ještě hůř by mohl přestat kňourat, protože jen takovým obranným mechanismem mohl dát okolí najevo, že je v bolestech. Okolí to ale nezajímalo - protože kromě Apollyona tu byl úplně sám. Ale aspoň ten tu byl s ním a při něm, že? Od něj se mu dostalo podpory, kterou tak moc zaslouží - za čin, kterému se tedy mohl vyhnout. Kdyby byl zdravě smýšlejícím jedincem.
Apollyon mu z tváře krev utřel, ale Pstruh sotva tohle gesto zaznamenal. Ano, cítil, že na něj přítel sahá, ale nešlo to vnímat jako skutečnou událost. To ta bolest, jenž ho doháněla tak akorát k mdlobám. „Apollyone-,“ hlest, avšak svá slova nedokončil. Co chtěl vlastně říct? Apollyone, pomoc mi? Tady už všechna pomoc přijde vniveč. Chtěl se chytnout za místo svého zranění, ale neměl na to vůbec sílu. A ani odvahu. „Já to d-dokázal.“ Špitl a opřel se hlavou o Apollyona, neboť nyní už opravdu - upadl do mdlob. Jak dlouho bude mimo jisté není, nejspíš to však dlouho nebude. Dlouho však bude trvat, než se z tohoto incidentu trochu oklepe.