Príspevky užívateľa

Co se tak mohlo tomu smráděti honit hlavou, hm? To Pstruh nemohl vědět, protože možná nikdy... takhle malý nebyl? Jestli ho Pán seslal z nebes s tím, že se jako měsíční mimino vyloupne z nějakýho šutru, tak možná nikdy neměl mozek o velikosti zrnka kávy. To zde přítomný děcko ale nejspíš mělo. Čuměl jak čerstvě vyoraná myš, a absolutně nic z něj nevypadlo. „Neumíš ještě mluvit, co?“ Dovtípil se Pstroužek. To by ho mohl nějaká hezká slůvka naučit, že? Hned měl nápad co všechno by mohlo být jeho prvním slovem - bylo mu však jasné, že rodiče by nadšení nebyli. No, uvidíme.
Nevěděl co s ním má provádět - snad aby ho radši obešel a šel si hledět svýho, he? To se ale stalo něco, co Pstroužka docela dopálilo - ten prcek si z něj utahoval. Určitě!! Začal ho totiž imitovat - jeho chybějící oko. Pstruh se tedy zamračila a zašvihal ocasem. Klid. Musel se nadechnout - je to jen malý fakánek! „To nedělej. Neni to vtipný.“ Hlupáček Pstruh si myslel, že každý kdo s ním zkoušel navázat kontakt, mu chtěl automaticky uškodit!

Pstruh vlčinu sledoval s přimhouřenými oky. No, rozhodně k ní neměl důvod chodit blíž - jeho postoj těla jasně říkal, že o skutečný konflikt nestojí. Kdyby na něco takového snad došlo, velmi rychle by se stáhnul. „Takže mám za to vlastně poděkovat?“ Varování z dobré vůle? Ano, pak tedy znělo, že by za to měl být vděčný - ale nebyl. On to věděl, nebyl přeci malé mimino, který musel každý vodit za ručičku. Jeho otcové už dávno dopsali kapitolu v jeho životě, staral se o sebe a uměl dělat svá rozhodnutí. Takřka nikdy to nebyla rozhodnutí z moudrosti, ale na to se už nikdo neptá-
Na vteřinku se skutečně zamyslel, jestli jeho slova nebyla troufalá, ale nakonec... každý si ho kvůli víře doposud jen dobíral, nebo si z něj dělal legraci. Tohle byl obranný mechanismus proti těm, co ho chtěli trollit i jinak - tedy tím, že existuje ještě jiný Bůh jak sám Hospodin. „Nevidím na mé otázce nic špatného. Tvá odpověď se mi však zdá vyhýbavá.“ Lepší odpověď než defenzivní teď neměl. No, pokud se o Bohu bavit nechce, tak si holt nebudou mít co víc říct. Jeho otázka byla ale koneckonců prostá - je Hati falešný, či je to jen jiný název pro Hospodina? Nepřiznal by, že původní otázku myslel útočně.

No, teď už bylo trapný přiznávat, že představit se zapomněl. Kdyby byla ale poslem Boha, tak by jeho jméno znala, he? Jen si teda zamrmlal něco neurčité pod fousky, sledujíc vlčinu nevlídným pohledem. už byl ale na odchodu, opravdu jo! Musel se jít někam zchladit - né doslova, ale možná by studená sprcha prospěla. Né sic tak, jak si on představoval, ale vlkům z okolí by se nejspíš ulevilo.
„Jasný, ty víš nejlíp,“ protočil očima vsloup a pomalu šel od ní dál. Otočil se k ní zády a rozešel se směr domovina. „Jdi se s těma kecama bodnout.“ Myšlenka, která měla zůstat jen a pouze v jeho hlavě z něho vyšla nahlas. To si ovšem neuvědomil, protože o své magii nic nevěděl. Proto ostatně nezpomalil a kráčel od čubiny pryč. Po dnešku bude rád, když ho nebude bolet hlava - měl ze setkání úplný vrásky!! Tak mlád a už se tak čílil, no!

Dobrou chvíli na vlčinu zíral beze slova. Mísili se v něm různé emoce, které nebyly zrovna pozitivního charakteru. přišla sem, aby ho zkoušela, že? Ale poslal jí skutečně Bůh? Ne. Musel jí poslat samotný ďábel. Byla jeho přisluhovačkou, a setkala se se Pstruhem, aby ho vyzkoušela. Testovala jeho víru, a to bylo koneckonců v pořádku. Ale on už neměl energii na to jí stále odpovídat na hloupé dotazy, které mu připadaly už zodpovězené.
„To jsem ti už řekl, ne?“ Zamručel a narovnal se. Že ho nechce poznat? Možná dobře dělá. Ani on se o tohle setkání ve výsledku neprosil. „Myslím, že už bys měla jít svojí cestou.“ Doporučil jí, neboť sám se chystal už odejít. „Bůh s tebou.“ To nebylo přání z jeho dobré vůle, ale zkouška, jestli na to nějak ještě zareaguje. Byl však připraven nahned odkráčet.

„No jo, přesně tak,“ odsouhlasil to, i když to tak docela nebyla pravda, že? Prý byl na betu smečky drzý, ale on se na nic takového nepamatoval. Neřekl nic co by se dalo považovat za drzost - né úmyslně. Dodnes mu nedošlo, že tehdy ho zradila vlastní magie, díky které na hladovce nakonec skončil.
Pfff. „Co po mně chceš?“ To byla ta správná otázka. Urazila se snad, protože se jí doteďka nepředstavil? No, tak s tím se asi bude muset smířit. Pstruh nebyl žádný slušňák z encyklopedie vystřižený, byl prostě jen nevychovaný týnejdžr. Stejně jako jeho bratři - měl to prostě v krvi. Né po "rodičích", ale spíš díky jejich nevýchově. Hoši rostli tak docela jako kůl v plotě, a nebylo divu, že si dělali co chtěli. Pstruh holt skončil... takto.
„Ty mě neznáš. Ani mého Boha.“ Řekl docela dotčeně. Už nechtěl slyšet žádné výčitky, nechtěl slyšet, že by snad mohl udělat chybu. On konal ve jméně Božím, no ano! Obětoval pro Boha už tolik, že nemohl couvnout - tahle vlčina byla jeho další zkouškou trpělivosti. On musel vydržet. Byl silný!!

Proč? No, protože se vzpíral. „Protože bys to očividně nepochopila. Každej na světě není hodnej, prostě to tak je. Jak jinak bys vysvětlila, že jsem za svou víru dostal doma čtyřdenní hladovku? Dělajou tohle vlci, kterým ve smečce nevadím? Mám jim za to děkovat?“ Ale tak jó, ať se dozví, jak ho tam mučej. Třeba si bude myslet, že byl jeho trest oprávněnej, ale nevěděla jak to skutečně bylo. On byl tady ten chudák! „Ne, nemám pochyby. Bůh se o mě postará, stejně tak jako se o mě staral doteď. Jenom vlk mi může ničit život, né Bůh.“ Ale pravdou bylo, že víra Pstruhovi život zničila. Předtím byl totiž docela normálním lůzrem azarynským. Tehdy měl rodinu, kamarády, smečku.
„A jak víš, že to přesně tak nebylo? Vůbec mě neznáš.“ Přimhouřil oko. Ano, ona nemohla vědět, jestli za ním Bůh přišel nebo ne - nebyla s ním ve smečce, a ani nežila v jeho hlavě.
Odfrknul si, zas a znovu. „Ale já neříkám, že není. S Bohem je mi dobře - od dob co jsem si ho vpustil do srdce jsem lepším vlkem.“ Potom by ho asi Čekanka nechtěla potkat předtím pokud byl teď lepším, hm?

Pstruh se nenarodil, aby byl dobrý. Nebo... ano? Ikke s Adainem je určitě neučili žádnému zlu, to se v něj rozvinulo až po poznání víry - tedy Apollyona. Neměl v plánu tady tu vlčinu napadnout, ale vlci někdy dělají i činy, které si neplánují. Definitivně nebyl stabilním jedincem, takže se nedalo zaručit za jeho chování.
Odfrknul si - zas a znovu. „To tak! Nic ti neřeknu.“ Bylo to definitivní. Tahle čubina by ho totiž mohla začít ještě víc zpochybňovat. Jenže on si byl jistej, že hladovka, kterou ve smečce dostal, nebyla vůči němu fér. Bylo to trýznění, neboť on potřeboval v tehdejším věku prospívat! „Bylo to Boží rozhodnutí, né moje. On to tak chtěl.“ Stál si za svým. Apollyon by mu přec nelhal! Nebo... ano?
Pokrčil čumák a a znovu se od vlčiny vzdálil. Snad by měl radši jít domů. „Tak to není,“ řka, ale... ale je. Měl strach, že by Bůh mohl mít raději někoho, kdo mu nedal takové oběti jaké mu dal Pstruh sám. Někdo, kdo sám sebe ve jménu Božím nezmrzačil a netrpěl kolektiv, který ho mezi sebou nechtěl.

Hledala kteroukoli skulinku, aby ho mohla ponížit. Tak to bylo, že ano? „Musí si své hříchy odčinit. Prosit o odpuštění.“ Odpověděl jí prostě. Tohle ho přestávalo těžce bavit.
Uchechtl se. Ano, toto začínalo být k smíchu. ona ho vůbec neznala, ale soudila. „Teď soudíš. Děláš závěry, aniž bys znala celou pravdu. Myslíš, že se ti tu budu zpovídat z toho, co mi doma skutečně provádí? Pak bys možná změnila názor.“ Trochu to dramatizoval. Jedno ale byla pravda - jíst jejich jídlo mu už odepřeli, a on to nezapomene. Tehdy si myslel, že to bylo kvůli víře, a myslí si to dodnes - neboť nikdo mu skutečně nevysvětlil, co udělal špatně.
Si myslela, že je nad věcí, když drží tu pokrovou tvář, hm? No, Pstruh se vůbec nestyděl za to ukázat emoce. Čílil se. „Bůh to tak chtěl! Přizval mě tím mezi skutečně vyvolené - vlky, kteří budou stát v čele apokalypsy!“ Mačo, skutečné mačo. Nu, naštěstí to neslyšel nikdo jiný jak právě tahle Přízračná. K němu nemluvila obloha, to pozor - k němu mluvila víra, kterou si nosil v srdci. Bůh neměl podobu, která by na něj hmotně dohlížela. Bůh byl myšlenka.
„Až na to, že neposlal.“ Zamračil se tím okem, které mu k této grimase ještě zbývalo. Ucouvl ještě o krok, připraven, že pokud mu praskne žilka, odkráčí radši zpátky do jeskyně.

Začínal mít pocit, že vlčina si v jeho slovech hledá to co sama chce. Nejspíš aby ho mohla usvědčit z nějakého hříchu. Ale to se jí nepovede. „Ne, nic takovýho jsem neřekl. Posloucháš vůbec ušima, nebo si v mých slovech hledáš jenom to co sama slyšet chceš?“ Poradil by jí s tím přestat - a to velmi rychle. A co udělá, když nepřestane? No, to nevěděl.
„Kdyby ses modlila, tak bys na tohle znala odpověď. Ale očividně se nemodlíš - nebo né dostatečně.“ On měl na vše odpověď, to se nemusela děvenka vůbec bát! „Kdyby Bůh udělal něco s čím jsem nepočítal, tak bych to přijal. Ostatně se tak už stalo.“ Přijal svůj osud mrzáka. Jaká škoda, že to vůbec nebyl Boží plán, ale jen Apollyonův druh zábavy. To Pstruh nemohl vědět.
No, ale když začala mluvit o jeho oku, definitivně uhodila hřebíček na hlavičku. Zatvářil se, jako by mu včely uletěly. „Co prosím?! Mýlíš se! Tak hrozně moc se mýlíš! Bůh to tak chtěl - bylo to jeho přání! A vůbec - co ty o tom víš? Kdes na to přišla?!“ Naježil se. Jak mohla vědět, že si to udělal prakticky sám? Byla snad skutečně... osvícená? Ne- to přeci- to nemohla být pravda! Pstruh instiktivně ucouvnul, ale nepřestal se na Přízračnou dívat dosti nevraživě. Né, tohle už nebyla hra, kdy ho cizinka chtěla jen a pouze vytočit - teď už to bylo osobní. A lhala! Lhala o tom, co Pán od Pstruha žádal! A on si nebyl jistý, jestli si z něj střílí nebo ne - a nelíbilo se mu to.

No, rozhodně se nezdál být jejími slovy nějak uchvácený. Né, že by jí to vyloženě nevěřil, no, jistý si teda také nebyl. Očekával, že s ním hraje hru, která skončí posměchem - protože tak na to byl zvyklý. „Ale já nemůžu rozhodovat za tebe. Musíš-li učinit těžké rozhodnutí, můžeš požádat Boha o pomoc - nebo přijít k nějakému řešení přes trochu snahy. Třeba vyslechnout si příběh z více stran.“ Sám se ale v tom příběhu trochu našel - otec ho obdaroval kamenem, který měl schovaný doma pod polštářem. Byl to přívěsek, a přesto ho Pstroužek neměl ani jednou na sobě. Za to svůj růženín měl pořád při sobě. Nebeský Otec byl pro něj důležitější než ten pozemský - tak to mělo správně být. Bůh byl víc než rodina, Bůh byl víc než smečka.
Odfrknul si. Asi se tu snažila z něj něco vymámit, ale čím víc mluvila, tím trapněji se vlastně cítil. Cítil, jakože je vysmíván a nerespektován. Už zase. Nemusela ani nic říkat, on si to tak prostě představovat - protože postrádal skutečné sebevědomí, které by mu v tomhle tak moc pomohlo. Kdyby byl skutečně sebejistým jedincem, měl by se i rád. „Proč by to dělal? Nejsi vyvolená - to už bych o tobě dávno věděl.“ byl si jist, že skrze dítě ho Bůh opravdu nezkouší. A navíc - zkoušel ho nedávno, copak by ho po čtrnácti dnech zkoušel zas a znovu?

Nebyla první, kdo si všiml, že si Pstruh kálí do huby. Ehm. „Já jen referuju o svých zkušenost - nedělám soudy.“ Néé, vůbec! Pravda byla taková, jak si jí Pstruh vyložil. Ale dělal to ve jménu Boha, dělal to pro něj - tedy musel být za to ve jménu Boha pochválen! Teď přinesl i fyzické oběti, Pán by měl na něj být právem pyšný.
Poslouchal, co měla na srdíčku - ale jakože vůbec. Kámen, co? Nechápal, proč se ho na to ptala - a ani proč by měl odpovídat. „Jak to mám vědět? A proč myslíš, že bych s tebou chtěl hrát nějakou slovní hru? Chceš mě snad začít soudit, když odpovím špatně? Nebo mi dávat nějaký kázání? To sotva.“ odfrknul si. Možná čekala na chvíli, kdy se mu bude moci vysmát za jeho "hloupou" víru - ostatně jako každý v jeho nebo podobném věku. Vrstevníci nechápali - pořád si jen užívali divokého mládí a nemysleli na následky. Nechtěli se vázat k něčemu tak zodpovědnýmu, jako byla právě víra v Nebeského Otce. Nerozuměl tomu, ale byl nucen jejich ksichty tolerovat. Na jak dlouho? To se uvidí.

Už jí lámal? Ano? Slyšel správně?? Možná. Nesměl však ještě povolit - nesměl nikdy povolit. „Vlk sám si nesmí hrát na Boha - jen Bůh dává rozkazy a soudí nás za naše činy a hříchy. nesoudíš mě taky náhodou teď? Vidím ti to na očích.“ Chtěl, aby se nad sebou zamyslela - a přestala zpochybňovat jeho slova. Měl pravdu, protože mu jí do úst vložil sám Hospodin, hm? Nebo tak se aspoň Pstruh tvářil - skutečně jsou ta slova z jeho a Apollyonovo hlavy. „Bůh je spravedlivý, a stejně tak rozhodne o vlcích, o kterých tu mluvíš. Spravedlivě.“ Ona se tím prakticky trápit nemusí - byla to práce Pána.
„Správně.“ Odsouhlasil její slova o věrnosti Nebeskému Otci - jako by je snad ze samotného kázání vytáhla! Holka byla na dobré cestě se to všechno naučit. Hlásala však lásku a mír, což bylo šlechetné, ale skoro v praxi nemožné. Nebylo možné všechny kolem sebe milovat - stačilo je však tolerovat. Stejně jako Pstruh toleroval svojí národnost. „Možná, že máš pravdu. Jsem ale připraven se postavit vstříc každé zkoušce, kterou mi Pán přichystá. Proto se nemusím trápit tím, co je a není zkouškou - automaticky předpokládám, že každá překážka je určitým testem.“ Tak jest!

Pstruhovi se zdálo, že pravou podstatu Boha měla tahle vlčina skoro podchycenou, ale... chyběla tomu facka od života. „Takový vlk, který koná proti desateru.“ Nepatrně naklonil hlavu ke straně. Přišla s nějakými vzorovými příklady, a Pstruh už věděl proč - chtěla se vzpírat jeho pravdě. Jeho víru zpochybňoval každý kdo šel kolem, byl na to zvyklý, a snad už ho to ani nemohlo více čílit. Musel vytrvat - i toto setkání bylo zkouškou, jestli ve svých ideálech vytrvá a zůstane Bohu věrný. Ano, tohle zvládne levou zadní. „Bůh je jeden jeden. takový, který své přisluhovače miluje, a všechny i ty, kteří si k němu ještě víru nenašli. Ďábel koná zlo, a neprosí se o odpuštění - takový není hoden lásky Boží. Nebo snad ano? Má být vrah dětí milován stejně jako ty?“ Přimhouřil oko a švihl ocasem. Svět nebyl černobílý, jak ho tahle vlčina asi ještě viděla- Byla mladá a hloupá, nic víc, nic míň.
Odfrkl si. „Jsou tu jen proto, aby zkoušeli mojí víru. Jsou mojí zkouškou - očividně stejně jako ty. Jsi ale ještě moc malá na to, abys tohle pochopila. Evidentně se máš až příliš dobře.“ No, rozhodně vypadala, že je na tom lépe jak on - ale dost možná by to nedokázal ani pořádně posoudit, protože ani jako doktor nad kondicí vlků kolem nepřemýšlel.

Pstruha její slova poměrně vykolejila. Líto? Tak to ho děvenka moc nepochopila - on pod Božím dohledem není žádný chudák! Chudák je jen a pouze v Azarynu. „Kdes na to přišla? Bůh odpouští všem, kteří se o to zaslouží. Těm, jenž si vpustili do srdce ďábla však jeden už těžko pomůže - věř mi, mám s tím bohaté zkušenosti. Azaryn je plný takto zkažených vlků, kteří myslí jen a pouze na hřích.“ Pověděl jí, aby uvedl svá slova na pravou míru. „Já si odpuštění zasloužím - Bůh mě miluje. Dal mi znamení, které jsem vyslechl a nyní čekám na jeho následnou odpověď. Jsem vyvolený, víš?“ On bude stát v čele apokalypsy, a bude bránit všechny Bohem posvěcené duše před satanáši. Ve jméně Boha zmrzačil sám sebe, tak kdo ví, jestli by i v jeho jméně nedokázal zmrzačit jiné, hm? Ale copak by se něco takového azarynským nelíbilo? Kdyby začal ostatním sahat na život? Nebyl to jeho cíl ani vytoužený scénář, ale když Bůh přikáže... kdo ví. Při apokalypse nepochybně bude muset neznabohy zastavovat i vlastním tělem - lepší se na tuto myšlenku připravit co nejdříve, že?

Zašvihal ocasem. „Jo, to jsem. Měla by ses naučit používat ten nástroj na špicce hlavy - nos -, aby ses příště nemusela ptát na takový hlouposti,“ řka. Tyjo, teď tady normálně štěkal jak pravej azarynskej flastenec! No fuj! Jak ale bylo řečeno - nálady měl Pstruh poslední dny opravdu po málu, tak se nemůžete divit. „Mně je to jedno, ale jiní azaryňané by se mohli vzteknout. Tady jsou vlci zvyklí řešit nesmysly a plivat na všechny kolem - vlastně se divim, že byli vůbec schopný s někym uzavřít příměří.“ Jó, Pstruh měl do vlastence vskutku daleko. Nenáviděl to tady. A přesto se tady držel - protože venku by toho sám moc nezmohl. Držel ho tu teplý pelech a plný břuch, a taky nejspíš Valka.
Netoužila po cestě za světlem? Jaká smůla. „Jaká škoda - pro tebe, ovšem. Tahle říše norestská jednoho dne padne, a je jen na tobě, jestli budeš stát na straně vítězů nebo poražených. Hospodin ztrestá každého kdo pána v srdci zatratil - nestydatí bezbožníci.“ Nuže, proč na to nejít už zcela tradičně - přes strach? Tahle vlčina ale byla tak blízko hranic Azarynských, že nevypadala strachem ovlivnitelná - avšak měla by být. Měla by se bát, protože v těsné blízkosti fanatika není nikdo skutečně v bezpečí, hm? On už apokalypsu pochopil, prozřel - to ďábel se snaží svět očistit od božských přisluhovačů, a je potřeba jej zastavit. To Pstruh je jezdcem na bílém koni - on je věrný a pravý. Zachrání svět!