Príspevky užívateľa

Malý pihatý běloch v tuto chvíli ještě netušil, že na zapovězeném místě potká něco horšího než nadpřirozené entity - Bohem vyšinutého vrstevníka. Koukal kolem sebe, a byl připraven opravdu na všechno. Byl trochu jumpy, ale to z něj udělala ta událost u Igny. Ač ho ta stvůra jistým způsobem fascinovala, míval teď o tom docela noční můry. Byl však jen dítkem, a tak to bylo pochopitelné.
Když pak zahlédl mezi stromy šedý stín, na vteřinu by se v něm krve nedořezal. Zrak se mu však v brzku vyjasnil, a došlo mu, že jde jen o vlka. Vlk z masa a kostí! Šokující, ale je to tak. „A-a-ahoj,“ vydal ze sebe, ještě stále dost nejistý vlastním hlasem, avšak již o dost sebevědomějším, než kdy dříve. Setkání s čertem ho trochu zocelilo. „Tam, kam m-m-mám zakázáno chodit. Hledám totiž příšery. Viděl jsi tu... nějakou?“ To netušil, že sám vlček, s kterým se Pstruh odvážil mluvit, je příšerou. naštěstí byl zahalen, a tak nemusel být běloch na první dobrou poznamenám.

Pstruh od otců věděl, že tímhle směrem by se vydávat neměl, ale nevěděl proč. Schovávají tyto zamlžené hory a kopce snad další příšery, jako ta, co viděl nedávno u řeky Igny? Ano, to se mu stalo, když si bez dovolení troufnul překročit hranice - honil ho nějaký čert, příšera z jiného vesmíru! Každým dnem teď na to setkání myslel, a přemítal, co se to poslední dobou dělo. Není to totiž jediný případ takového setkání s neznámou entitou, o kterém ve smečce slyšel. Chtěl tomu přijít na kloub, a právě proto se vydal tam, kam nesměl. Očekával totiž, že existuje nějaký důvod, proč sem nesmí - a není to proto, že hranice jejich smečky přeci někde končí, a začínají hranice smečky jiné. On věděl, že Azaryn není jediná smečka na světě, ale... on v tom nějaký podivno a záhadno vidět chtěl.
Nebyl tedy zatím na pozemku smečky Přízračné, ale kdo ví - pokud ho někdo nezastaví, třeba hranice překročí. Jako děcko si váhu svých činů uvědomoval jen málo. Na něm by se dalo dříví štípat - měl povahu splachovací, takže kdyby ho tu někdo zmlátil do kuličky, neměl by k tomu komentáře.

Pstroužek byl lesem taktéž fascinován, to netřeba říkat - bylo to na něm dost zjevné. Kořeny už ho tolik nezajímaly, ač je teď hodlal brát více v potaz. „J-jo?“ To ho zajímalo, jestli byli i tatínci taková nemehla, jako občas bývá on. Nebo bratři, hm? Ti se zdáli být zdatnější, ale nejspíše také museli mít své ups-and-downs, že? Jen se na takové Pstružinko nepamatoval. „Na to nevím, jestli se těším. Asi jo. Jestli pak budu-budu schopnější.“ To chudák nevěděl, co si přeje! Vyrůst je rozhodně na pajču, ale to pak nakonec zjistí, nemám starost.
„Zvířátka v něm žijou vždycky.“ Myslel na nějaký veverky, nebo ptáčky. Hnedle se snažil nějaký náznak života pohledat, ale takhle na just se mu to nepodařilo. Jen mezi větvemi v korunách stromů se něco mihlo - zda-li to ale bylo vůbec živé? Na její slova kývnul. „Budeme.“ Slíbil. „A ty-ty máš taky tátu?“ Ptal se jí pak ne její rodiče. Moc o těch zdejších vztazích nevěděl - v jeho věku to nejednomu snadno unikne. Kdo byli její tátové?

Pstroužek by se sám nad sebou začal čertit, kdyby tohle byla jiná situace - tedy kdyby nebyl honěn touhle příšerou z pekla, a měl tedy více času se vůbec nadechnout. Takhle byl jen a pouze pod velkým tlakem, a neměl ani pomyšlení na to, že by se toho zvěrstva najednou přestal bát. Aktuálně se ani nehodlal zvednout, snad jen věřil, že když pevně zavře oka, tak příšera najednou zmizí. Ale to se žel nemělo stát.
Nebyl si jist, jestli se mu snaží ten tvor něco říct, nebo se mu to jen zdá. Na pohled byl odporný. „N-n-nech mě bejt, psíšero!“ Snažil se od ní i odsunout, ale tolik to nešlo. „Nežerrrr mě!“ Zvolil taktiku prosení o život. A když to nepůjde, tak-tak půjde zaútočit! Ano!! Sebere veškerou odvahu, co ještě někde v těle má, a půjde příšeře pohrozit, že jí sežere na oplátku on! To by mohlo zabrat.

Pstroužek se usmál. Byl vskutku rád, že se nějaký jeho nápad uchytil, a on tak v té bratrské noře zanechá po sobě nějaký odkaz! Úplně jak kdyby byl už starý a měl umřít, ano. Ale ne - takhle se aspoň cítil být součástí týmu. A to pro něj, jako ostatně pro každé děcko jeho věku, bylo náramně důležité. „T-t-třeba nezapomněnky!“ Ach, jeho oblíbené pomněnky. Tenhle název si ovšem vymyslel, protože mu přišel vtipnější. On na tyhle květinky nezapomíná, proto nezapomněnky.
No jo, tak to vypadá, že zas taková sranda s Pstruhem nebude. Nebo ano? Až se probere z té své dětské nevědomosti? Možná. Pak možná. „T-tak jó. Když je to jenom jakó.“ Usoudil. On se stane morální policí, tak! „Jestli vám to chut-chutnalo.“ Nepatrně se uculil. Nuže, jak asi chutná vlk? On to zkoušet nechtěl, ale zvědavost existovala.

Jeho koktavý hlas akorát upoutal pozornost toho stvoření, které se nedaleko něj zdržovalo. A zamířil k němu!! Panečku, Pstroužek ztuhnul, neměl se k žádnému pohybu - ale sakra jak byl vyděšený! Ta postava tvarem možná připomínala vlkem, ale z menší vzdálenosti to opravdu vlk nebyl. Byl to démon!! Samotný ďábel, a přišel si pro něj!! Proč? Protože v půl roce života ještě neumí ani pořádně mluvit! Nebo protože je moc bílej!! Ďábel si vždycky najde důvod, proč si pro někoho, jako je Pstroužek, přijít. Tím si byl jist, a to hlavně v případě, když viděl, jakou podobu si na sebe démon dnes vzal. Jedinec před ním vypadal jako bahnem pokrytá silueta vlčího obra, ale snad to ani nebylo bahno, nýbrž... splašky. Nebo krev?? Je to fuk - Pstroužek to zkoumat nechtěl. „N-n-ne,“ vykoktal. Chtěl říct nech mě bejt, ty ďáble! ale samozřejmě, že se zakoktal v nejméně vhodný okamžik. Už ho ale začaly nožky poslouchat, a on se mohl rozeběhnout pryč od té stvůry.
Jenže co čert nechtěl! Jak se pohotově Pstružina otočil, tak pohotově i skončil na zemi. Zamotaly se mu pod vším tím stresem nohy, a on sebou prostě fláknul o zem. Ach, jaké nemehlo! To ďábel mu ty nohy dal!!

Až bude Pstružánko větší, jistě si bude pamatovat i více kvítí, ale teď mu v paměti utkvěly právě ty malé modré pomněnky. Nezapomněnky!! „A já zas na tebe.“ Opáčil, i když si tím nebyl v tuhle chvíli jistý. Nejspíš ale ano, nejspíš si jí s tím bude odteď již asociovat, neboť v životě toho o tolik víc nezažil. Měla štígro, že byla jeho první kamarádkou - na ty se nezapomíná, nikdy.
Špicoval zvídavě ouška, když mu něco zrovna povídala. „K-k-kořeny?“ Divil se, že o ně někdo zakopává. Vždyť jsou všude - snad i součástí vlčího DNA! Ale ano, očividně se každý může stát věhlasnou bábou pod kořenem - Val to snad ale v blízké budoucnosti nebude. „J-j-já jsem trochu nemehlo.“ Myslil si, ale je ještě brzy na to dělat takové závěry. Ještě nebyl čas to tak úplně zjistit.
„Nebude živej vždycky, když sem půjdu?“ Jako, že ožije jeho přítomností. Že to bylo jenom v hlavě - les bude tak živ jak si ho on zrovna představí. No, ale asi nad tím začínal přemýšlet až moc do hloubky. Až moc zbytečně. A tak se raději soustředil zpět na krásu lesa, na procházku. „To by bylo super! Super!“ Představoval si, že by tím tátu mohl překvapit, a i potěšit! Konečně by se necítil tak moc... jako npc.

od pramene

V duchu se Pstroužek chválil za to, že se rozhodl dnes vylézt z nory. Vyplatilo se, protože program ho zatím dost bavil - a našel si i první kamarádku! Takhle nebude mít nikdo důvod se mu případně smát, že se drží jenom rodičů. Však už je to velký kluk! „Pomněnky. Asi teda myslím po-po-pomněnky. Já jim ale říkám nezapomněnky.“ Protože mu to připadá vtipnější, a taky to tak je správně anglicky. „J-j-jako, že na ně nezapomeneš.“ Hm! A byla to pravda - když byly tím prvním, co si vlčinka vybavila, když se řeklo kvítí, hm? „Naučím! Slibuju. Nej-nejdřív se to ale musím sám naučit. Nechtěl bych se pak zmýlit! To by mohlo dopadnout ššššpatně.“ Jo, protože když při léčení někdo splete bylinku, mohl by raněnému ublížit! To už věděl.
Ano, občas byl ještě nejistý, ale víceméně už pohyb v tomto terénu zvládal bez problémů. Neměl sílu ani rychlost dospěláka, to je jasné, ale nebyl ani zbytečně zaostalý. „Vážně?“ Ani by ho nenapadlo, že nějaký vlk by se tu nezvládl pohybovat! Ale asi ano, někteří jsou možná opravdu velká nemehla. Pstroužek takové ale nesoudil - sám nebyl kdo ví jak nadaný. On do toho ale třeba doroste.
Ještě neměl potřebu kontrolovat okolí - byl přeci doma, v bezpečí, a navíc s kamarádkou. Neuměl používat nos k tomu, k čemu skutečně sloužil. „Jo,“ zpomalil a rozhlédnul se kolem sebe. Jo, bylo to tu skutečné hezké. Dobré počasí tomu nahrávalo. „Je to tu hezký.“ Dodal. „To můžu. J-j-jestli budeš chtít, já tě to pak naučím. A ty zas naučíš něco mě.“ Ona si jistě taky najde nějaký džob, který bude chtít vykonávat.

Jo, možná, že Pstroužek potřebuje jenom trochu toho sebevědomí získat, a hned se mu bude mluvit lépe! Potřebuje zjistit, že jeho koktání vskutku není něco, co by pro ostatní byl problém. Je to problém jen pro něj, v jeho hlavě. „Hm?“ našpicoval slechy, když ho další otázkou tak napnula! „A-aha! Jako myslíš m-m-modrá?“ Myslel na zapomněnky. Ty měl totiž sám rád, a hlavně mu přišel vtipný jejich název. Vtipné, ale vlastně to mělo možná i hloubku. Nezapomeň-na-mě.
Přikývnul. „Táta jich má doma hooodně! A všechny je zná jménem! To já n-n-né. Ale jednou se to naučím.“ Jednou bude bylinkářem, stejně jako jeho táta. Léčitel, doktor, ano - tím chtěl být! Osud mu ale možná tuto představu překazí - nakonec je ještě malé mimino, které za měsíc nebo dva může mít představy o budoucnosti úplně jiné.
No a tak Pstroužek svojí novou kamarádku vesele následoval. Nenechal na sebe příliš čekat! Už dávno nebyl zas tak prťavý - nožky už ovládal natolik, aby Vále mohl být v patách!

--> jehličnato

Ano, i Pstroužek byl rád, že byl do nové sourozenecké hry zatažen. „T-t-t-o nevadí, já vám pomůžu,“ říká bratrovi na oplátku. Kde může, tam on klidně pomůže. Sice brzy ve svém životě zjistí, že zrovna dvakrát zručný není, ale nevadí. Snaha se počítá, no ne? „Už-už tam máte nějaké kýti?“ I táta má přec doma kvítí, tak je logické, že se Pstroužek zajímá právě o tuto skutečnost. A pokud se k dekoracím ještě nestali, je tu k tomu právě on.
Chlapec už se těšil, až bude v obraze - tzn. až ten výtvor bratrů zhlédne. Zavrtěl ocasem, když Popílek souhlasil. „Psíšery? Ale-ale-ale,“ chtěl namítat, ale než se vymáčknul, zaseknul se. „Není to špatná věc? Být psíšera.“ Být strašidlem a děsit kolemjdoucí? To asi nebyla zrovna dobrá věc, ne? A jak se má Pstroužek v takovou příšeru proměnit? „Vy jste někoho snědli?“ Docela valil oka nad touto informací!! A jak, že on má taky někoho žrát na potkání? Tak velký hlad nemá, a nikdy mít přeci ani nemůže!

„Není?“ Ujišťoval se ještě. Zatím to docela děsivě znělo, ale ano - její slova dávala víc než smysl. Všechno musí umřít, a ono to nakonec neznamená, že tu každý padne krutou a bolestivou smrtí, hm? Však on na to sám přijde, až se zima sama v celé své kráse ukáže. „J-jo, to je hezký.“ Uznal teda nakonec, i když tomu třeba tolik nerozuměl. Má ještě moc nedovyvinutej mozeček, aby tohle chápal. Ještě, že Valencia byla tak hodnou duší! Jiný by ho s tímhle přístupem zde mohl poslat třeba do zadele, že? „Ah. Na to jsem zvědavý t-t-tedy. Mám kyti rád! Jako-jako tatínek.“ Jeho tatínek je doktor! A proto má rád hodně kytiček, tím pádem to od něj pochytil i synátor.
Vlčinka na to jeho přiznání reagovala vlastně dost v klidu. Asi nečekal, že by se tu nějak zhroutila, ale nějaký mírnější šok asi ano. „N-n-neni to úplně běžné, no.“ Říká jí velice obvious věc. „Magickej? Možná. Možná jsem tak trochu mýtickej. Nevšední.“ Přímo paranormální jev! Jeho zrození není normální a běžnou situací, to je jasné. „Můj brácha se taky vylíhnul, takže nejsem první.“ Usmál se. Jestli potkala bráchu, tak bohužel - Pstroužek si tohle prvenství nemohl ukořistit pro sebe.
Koukal, jak si ho Val prohlíží. Byl snad špinavý? Pak se mu očka rozzářila nad tím jejím nápadem. „No, jo! To m-m-můžeme!“ Zavrtěl ocáskem. Bude více než rád, když na ta dobrodružství dnes nebude sám!

Když mu povídala vlčinka o jaru, zkoušel si to všecko hezky představit. A byla to hezká představa! Nevinná a naivní, jako od každého správného hodného dítka! „Týýjo! Už-už se těším, až ho sám zzzažiju!“ No, ale to ještě nevěděl, že jaru přechází něco tak strašného a krutého jako zima. Nevěděl, že nejdřív musí všechno umřít, aby to mohlo zase ožít, a to ho omezovalo v objektivním názoru na jaro. Až pak to sama Valencia řekla. „Ale-ale-ale... to nejdřív všechno musí umřít!“ Bylo to šokující zjištění, a podle toho se taky tvářil. „Jak??“ Jak všechno umře? No, byl plný emocí, které nevěděl jak uchopit, natož vyslovit! Ale ano, byl rozhodně překvapen. Asi ho ti tatínci moc o světě nenaučili!
Bratři, ach, to je bezpečnější konverzace. Bratři tu budou pořád, a nebudou muset na jaře ožívat, hm? „To jo, je hodně živej. Je živej.“ Když už jsou u toho umírání. No a taky to byl vtipálek, no jo! To Valencia potvrdila svojí historky z nějakého jeho pranku. Vykouzlilo mu to úsměv na tváři, ale soucítil i s chudinkou vlčinkou. „J-je neškodnej. I ty plameny.“ Řekl jí, ale to nejspíš už sama zjistila. „Jo, asi jo. J-j-já si nejsem jistej.“ Co se pamatoval, jeho zrození na svět nebylo úplně běžné, a proto ani nevěděl, jak by své zrození kategorizoval. Vylíhnutí. „Vylíhnul jsem se to-to-totiž.“ Rozhodl se podělit.
„Moc ne,“ přiznal trochu sklesle. „Chtěl bych, a-a-ale moc mi to nejde.“ Protože se bojí mluvit s cizinci? No, to nebyla zrovna neprůstřelná výhovorka! Možná nechtěl výletit sám? Mohl se přidat k bratrům. Jenže oni byli tak neohrožení, tak si spolu rozuměli! Že si mezi nimi připadal trochu jako páté kolo od vozu. Potřeboval kamarády, a to nutně.

Mimísek byl na výletě. Ano ano, už získal trochu sebevědomí - jeho krkolomný hlas mu nebránil v průzkumu světa, neboť cizincům se dalo vyhýbat. Né, že by vyloženě chtěl, ale pokud by se opravdu necítil na nějaký rozhovor, utéct nebylo tak těžké. I když to nakonec vyšlo jako trapnější řešení situace, jak skutečně při rozhovoru koktat.
Ještě za hranicemi nikdy nebyl - a vlastně by ani být neměl - a všechno to venku pro něj bylo takřka nové. Nové pachy, nové emoce. Pocity svobody, zvláštního jevu, který on sotva znal. On přeci nebyl doma za hranicí smečky zavřený na zámek, jen a pouze byl furt pod dozorem někoho z rodičů. Myslel si, že z tohohle výletu taky přijde domů plný veselých historek, jako to tak vždy bylo s bratry. Představoval si, jak je to tentokrát on, kdo vypráví nějaký zážitek z cest. To však netušil, že zrovna na tenhle jenom tak snadno nezapomene.
Když se totiž podél řeky vydal trochu dál od smečky, něco před sebou spatřil. Něco, co se krčilo nad řekou, a vypadalo vskutku prapodivně. Kdyby tu byla ještě stále ta mlha, která se nad oblastí držela včera, rozhodně by to byl o dost znepokojivější pohled - ale i tohle stačilo k tomu, aby to Pstroužka zarazilo. Zastavil se od tvora dost daleko, a naježil se jako po úderu blesku. „H-h-halóó?" Zněla tak jeho slova.

Sám sobě si Pstroužinko připadal tak maximálně trapný, dost daleko od významu slova roztomilý. Ale takový už je život. „D-děkuju.“ Odpověděl jí tedy nesměle. Nepřemýšlel nad svým jménem nikdy do hloubky, jen měl dost jasno o tom, že vyslovit ho není zrovna jednoduché. Rodiče své koktající dítě tímhle jménem potrestat už více nemohli. „A-,“ ptal se. teda chtěl! „A to jaké je? Jaké je to jaro?“ Jaro ještě neviděl, a moc o tom nevěděl. Nebyl úplným batoletem, ale nejostřejší tužkou v penále také ne. „Mi se to venku taky-taky líbí.“ Musel uznat. Svět je plný možností jak ukojit svojí zvědavost, která mu v noře akorát tak hnije.
Přikývnul. Bratři, jeho bratři! Ty dva populární týpci, dvojčata! „To je on! Můj b-b-bratr!“ Takže jednoho z nich už vlčinka znala, no! „Bráchové jsou-, oni jsou-,“ no, jestlipak tenhle sotva aktivní vlček ví, jací jsou jeho bratři?? „Jsou hodní. Jsou na mě hodní, a taky jsou-jsou dobrodružní. Pořád někde běhajou, zkoumaj.“ Ale tak ano, takoví byli jeho bratři, dvojčata. „A taky jsou úplně-úplně-úplně stejný!“ Jen ty plameny byly jiný, no jo.

Byl rád, že byl s Popílkem venku. Pstroužek se totiž většinu volného času jen skrýval v noře, kde ho to dost nudilo. Jenomže mezi vlky ho to tolik netáhlo, když se mezi nimi sotva zvládnul představit! Mezi bratry ale mluvil poměrně v klidu, takže tam o nic nešlo. Navíc si byl vědom, že v noře nemůže zůstat celý život - a ani nechtěl! Byl zvědavý, jaké to venku je, a proto si to dnes hodlal užít. „Coooo?“ Byl překvapen, že bratři toho spolu za tak krátký živůtek toliko stihli. Možná, že se u něj i formovalo trochu syndromu fomo. Bratři byli spolu nerozluční, prostě dvojčata - a on se trochu cítil jako páté kolo u vozu. Možná trochu taky žárlil. „Ne-ne-nežeknu! Neboj!“ Zapřísahal se mu. Ani otcům, no ovšem!
Usmál se a zavrtěl ocasem. Ano, těšil se, až tu noru uvidí. Skrýš! Chtěl jí ale vidět hned - vždyť taky proto vylezl z tý kobky jménem smečková nora, he? „Ukáž-ukážeš mi jí?“ Jako teď.