Príspevky užívateľa

Pstruh určitě nehodlal kontrolovat každý centimetr, kterým byla nebo nebyla na jejich území - někdo jiný by však mohl, hm? Nu, mohla být ráda, že nenarazila třeba na jeho přiblbého bratra Plamena. Ten už by z ní udělal sekanou - a to zcela zbytečně. Nejspíš se ve rvačkách vyžíval, liboval. Dnes to o něm ale naštěstí nebylo, a tak ho flek mohl vypustit z hlavy. „Pstruh.“ Odpověděl jí na její otázku, neuvědomujíc si, že přiznáváním své skutečné identity by se mohl v budoucím životě dostat třeba i do problémů. On ale neměl takovou představu o tom, co se mu může dít - že může být za víru trestán ještě stokrát hůř jak nyní.
Udělal pár kroků k vlčině, ale né tolik aby jí snad dýchal na krk. Držel si přirozený odstup. „Hledáš snad něco? Třeba cestu?“ Protože on tu jednu cestu pro ní mít mohl. Záleželo na tom, jak moc je otevřená myšlence na víru. Z vlastních zkušeností už ale věděl, že vlci Přízrační jsou k víře náchylnější než jiní - přeci jen, už z tama dostal Bernielaye. Kde ten asi skončil? Docela rád by se s ním viděl, a pozoroval jeho pokroky v učení nebeského Otce.

Jakmile vešel do stínu jeskyně a vyostřil se mu omezený zrak, všiml si mimina od Eirlys. Bylo pár kroků před ním, a když mu na něj padl pohled, začalo sebou trhat a mířit nejspíš někam zpátky k máti. Moc se mu to nevydařilo - upadl. Pstruhovi to připomnělo jej samotného, když prchal od příšery z řeky Igny. Tehdy byl jen malé budižkničemu, které v Pstruhových vzpomínkách žilo jen jako odstrašující případ, kterým už nikdy znovu nechtěl být. Nemínil se Boha vzdát, nemínil se vzdát své víry, která ho nepochybně formovala víc a víc. Dala mu sebevědomí, které z něj dělalo lůzu - tu u řeky Igny, prchajíc od démona. teď už se ďáblů ani čertů nebál - jakmile dostane od Boha svůj vysloužený dar, bude připraven s nimi bojovat.
„Jen si utíkej za máti - ještě bych tě snad mohl nakazit.“ Nakazit vírou. Ano, Pstruh zvolil taktiku získávání nových věřících - bude ze sebe dělat chudáka smečkou mučeného, který je jen a pouze nepochopený. Už by si myslel, že se dá vlče skutečně na útěk, ale to se zdálo stále ležet tam kde padlo. Povzdechl si nad jeho marností - nejal se ho ale konejšit nebo mu snad pomáhat.

Pstruhovi bylo výrazně lépe než před dvěma týdny. Tehdy se stal ten - pro mnoho jedinců bizarní - incident, který ho do konce života poznamenal. Navěky věků z něj teď bude mrzák, a on jen mohl doufat, že za to aspoň něco dostane. Apollyon mu sliboval božské schopnosti, a Pstruh mu chtěl plně důvěřovat, ale- ale. Nic se nedělo. Možná bylo ještě brzy na zpětnou vazbu Hospodina, ale přeci jen ho v hlavě hlodala myšlenka, že mu šedivý přítel lhal. Vzpomněl si na slova Eirlys a o tom, jak se mohl snadnou stát nástrojem něčího plánu. Ale proč by to Apollyon dělal, že? Jenom pro zábavu? Koho by sakra bavilo svým blízkým vyřezávat oči z důlků??
I když si nebyl jistý, že by chtěl svého známého teď potkat, přeci jen ho dnešní kroky zavedly právě k neutrální půdě mezi Azarynem a Přízračnými. Pstruh nemohl vědět, jak se to s Apollyonem aktuálně má, proto by ho hledal prve právě tady. On ho ale najít tak docela najít nechtěl, že? „Bože, nezůstávej tiše, přeruš své mlčení, Bože - ze svého klidu probuď se!“ Teď se modlil za jediné - aby se ve výsledku neukázalo, že on tady byl tím hlupákem, který se nechal zmanipulovat podomním psychopatem.
A pak to zaslechl.
Haló?
Tento hlas však nepatřil Bohu, a nejspíš ani žádnému jeho přisluhovač - mohl si tím však být mladý azaryňan skutečně jistý? Šel se tedy přesvědčit. Už z dálky však poznal, že hlas rozhodně nepatřil Apollyonovi, ani nikomu stejnému pohlaví. Hm. Když pak v dálce, opravdu hodně blízko hranic zbystřil mladé vlče, pokrčil čumák. Neměl náladu na vybavování se s jedinci typu Eirlysina vlčata - tahle vlčina byla ale přeci jen o něco starší. Dala by se převést k Bohu? „Být tebou, tak se vrátím na neutrální půdu. Někdo by ti mohl přijít rozbít hubu.“ Přimhouřil oko. On tu nikoho bít nehodlal, ale věděl, že kdyby jí nechal na území pobýt, tak by z toho měl zase další průser. Už nechtěl hladovku.

Nechodil k noře nikdy moc rád, protože se tam zdržovalo nejvíce otravných jedinců - ale teď se mu nechtělo o to více. Konečně nastal den, kdy od rána do noci nekňoural bolestí nebo litoval svých stupidních rozhodnutí. Jeho poškozené nervy byly na cestě se zdárně uzdravit a na dobrou chvíli utichnout, proto se vydal s okem bandáží ovázaným k noře, aby se nakrmil. Nechtělo se mu, protože odmítal komukoli cokoli vysvětlovat, ale hlad byl mocnější - a očividně lenost si ulovit něco sám taky. Utišující bolest měla nepochybně i jednu výhodu - všechny pochyby o tom, že se tehdy u Apollyona špatně rozhodl, byly ta tam. Teď mu začínalo být hej, a mohl kázat a roznášet chytrosti o Bohu i nadále. A intenzivněji.
Myslel na to, co ho v budoucnu čeká - dar od Boha. Už jen to, že mohl přinést svému pánu oběť se nyní zdálo být jako pocta. Ještě dva dny zpátky by o tom sic pochyboval, ale to už je dávno pryč. To byla jen Pstruhova mysl omámena oblbováky z Valčiny sbírky bylin! „Smiluj se nade mnou, Hospodine - pohlédni na mě a jako svého věrného služebníka mě posilni! Dej mi znamení své dobroty, aby se moji nepřátelé museli stydět, až uvidí, že jsi byl mou pomocí!“ Jeho žádost byla jasná. Bože, přijmi mé dary a odměň mě za to! Tohle všechno si říkal ještě v moment, kdy stál před vstupem do nory. „Vždyť já vím, že mě miluješ, Bože.“ Pohlédl do útrob nory jako čistý fanatik a s těmito slovy vkročil na její práh.

Pokrčil ramney. „No, to já bych si přál, abys nemusel, ale... přijde apokalypsa, a vlci se začnou mezi sebou víc a víc bít. Už teď jsou vlci plní hříchu, nenávisti vůči sobě samým a zlosti ku světu. Nebude lépe, Pope, nebude.“ Oznámil mu tuhle nepříznivou skutečnost. „Někteří se při takovém boji pak nevzdaj, a neodejdou. Né dobrovolně. pak třeba budeš muset zabít.“ Chtěl mu tuhle myšlenku pořádně do tý mozkovny vštípit, aby si uvědomil, že na tohle povolání nebude stačit. Cítil potřebu ve svých bratrech vyvolat pocit, že jsou lůzou - když se tak cítil většinu času i on, proč je o to ochudit, hm?
Počkal, když ho o to bratr požádal. Obdařil ho pohledem trochu zkoumavým, avšak i pochybovačným o tom, jestli je Popel skutečně tak při smyslech, jak si tu nalhává. Dnes se ani bratr nepředvedl jako nejstabilnější článek jejich vrhu - možná to měli prostě v genech. Možná za to mohla i výchova, kdo ví. „Jindy.“ Řekl definitivně a nechal bratra odejít - stejně tak se vydal na odchod i on. Popel se kal, a nebyl v hlavě ještě tak zkažený jako třeba Plamen - i to se ale mohlo změnit. Ostatně stále byly prakticky vlčaty, které si povahu teprve formovali.

Pstruh nevnímal okolní přírodu tak jako Valka, neboť byl jen ignorantským týnejdžrem. A tuhle vlčinu si nezasloužil. Né za svoje zlobení ve jménu víry - i když pro něj to bylo jen a pouze nastolení pořádku zde na zemi. Šířit slovo boží je jeho povinností, a kdo odmítá poslouchat není hoden jeho času. Pro některé se vyplatilo chvíli o víře držet hubu, ale né na dlouho. Přál by si, aby i Valka prozřela a připojila se k jeho věrozvěstování.
Podíval se na ní. „To asi nikdo nemá svoje slabiny rád.“ Usoudil. Pro každýho bude jistě automatické na sobě tyhle nedokonalosti nesnášet - někteří se uchýlí k tomu na nich pracovat, aby to už slabiny nebyly, jiní o tom budou do konce života jenom kňourat. Pstruh je ten druhý případ, ovšem. „Naučil jsem se, že o slabinách je lepší nemluvit. Tajit je.“ Ano, aby na něj kdejaký blb neměl páku!
Bůh byl jeho světlem ve tmě, stejně jako tak mohla nyní působit Valka v Azarynu. Jeho jediná kamarádka. „To-to si nemyslím? Smečka je přece pro tuláky volba, to pro mě jako vlka zde narozenýho není. Proto mi vlastně přijde hloupý se rvát za ideály, do kterých se vlk narodil, nikoli k nim sám došel.“ Úplně otočil Valčinu myšlenku, a to tak jak se o tomto bavil s tulačkou Jessicou. Ta měla v tomhle nepochybně pravdu, kterou hodlal přijmout za vlastní. „Já jsem si zatím vybral možnost setrvat, to máš pravdu, ale-,“ ale? Větu nedokončil, protože si myslel, že odpověď by Valku příliš netěšila. A ona dnes na něj byla tak hodná, že se přemohl držet hubu.
Kývnul. „Přesně tak.“ Tyhle znalosti první pomoci by měli mít všichni. Proč? No řeci proto, aby Pstroužek nemusel nic dělat! Bude mít méně práce a více času na Boha. To potřeboval, potřeboval do žil víc modlení! To by chtěl ostatní učit, né jak si zavázat bolístku na ručičce! Ale aby se mohl v pozdějším čase více flákat, nebyl to špatný nápad.
Zastavil se, protože do něj koply instikty. Ty byly hluboce zakořeněné v jeho azarynské krvi, a říkaly, že tohle zvíře je definitivně hrozbou. Tenhle pach byl rudou vlajkou, avšak... stejně Pstruha zajímal. „Ten pach,“ pronesl k Valce, „je tak zvláštní. Nevím, jak bych to popsal, ale zdá se nebezpečný.“ Zkrátka za něj mluvily pudy. Ano, každý normální by se asi otočil, a i Pstruh to chtěl původně udělat, kdyby v něm nehlodala zvídavost to zvíře vyhmátnout. Chtěl vědět o co jde, a proč mu jeho mozek říká, že je nebezpečný aniž by ho znal - a tak se mu vydal tiše naproti.

Pstruh si nemyslel, že by bylo na jeho myšlence o návštěvě Kultu něco špatnýho. Když se však k němu vlčina sebevědomě přiblížila, přirozeně couvnul. Narovnal však hlavu a obdařil jí snad i trochu ublíženým pohledem. Vy-vyhrožovala mu? Vyhrožovala mu pohledem a postojem těla? Nejspíš. On se však nesměl bát někoho, koho vůbec neznal. Neměl důvod se bát, když měl Boha.
„Vyhrožuješ mi? Jsem neškodný.“ Řekl tedy s výrazem, který by možná potřeboval od někoho facáka. Chlapec se přišel jednoznačně bavit o Bohu, a zdálo se, že se setkání ještě předtím snad pokazí. On byl přec dobrý kluk, který by k nikomu na území jen tak nevlez! A uráželo ho, že si to nejspíš tahle vlčina myslela. „Hati?“ Zopakoval pak a přimhouřil očka. „Tak říkáte Hospodinu? Nebo jste si vymysleli falešného Boha?“ Neměl v úmyslu hned v první kapitole jejich rozhovoru o Bohu tak... tak útočit, ale- ale vyšlo to z něj aniž by o tom přemýšlel do hloubky. „Co vám takový bůh káže?“ Přeci jen - třeba šlo o Hospodina, pouze pod jiným jménem. Nebyl však i to hřích? Nazývat Pána nekorektním oslovením?

Byla už noc, když se Pstruh dostal domů. A vlastně... nevěděl ani která noc. Nejspíš po cestě sem omdlel, což mu nepochybně o to víc mátlo smysly. Omdlel na cestě od kaňonu nebo už u Apollyona? A vycházel vůbec od kaňonu? Nebo to bylo z dormanského lesa?? Nevěděl. Vzpomínka na setkání s Apollyonem, které skončilo úplně jinak než by kdy čekal, se zdála být jen zlým snem. Snem tak vzdáleným, že nemohl být skutečný. Nemohl! Ale kdykoli se na cestě domů pokusil zavřít jen a pouze své levé oko, nic neviděl. Nebyl to sen. To mu ostatně potvrzovala i bolest právě v místě, kde by jeho pravé oko mělo správně býti. Jako kdyby tam měl střep, který nešlo vytáhnout. Potřeboval si to ošetřit - a hlavně potřeboval oblbováky, aby mohl usnout.
Nakonec právě proto mířil po návratu na území sem, aby prohrabal Valčiné zásoby bylin a pomohl si. Sám, ovšem. Smečka se bude ptát, a jak on jim bude tohle vysvětlovat? Oni nic nepochopí. Nepochopí, že je vyvoleným, a že to udělat musel. Že? Když vlezl do jeskyně, ztěžka oddechoval, ale bylo mu fuk, jestli tu někdo chrápe a uslyší ho. Jeho myšlenky se teď točily jen a pouze kolem bolesti, která neustávala. Litoval svého rozhodnutí? Lhal by, kdyby v tuto chvíli tvrdil, že nezapochyboval. Stále však byl přesvědčený, že takové myšlenky mu do hlavy nasadil ďábel, a on musel pouze vydržet. Jestli mu teď ale někdo hodlá dělat kázání, bude asi hodně nepříjemný. A možná už nikdy nepříjemným být nepřestane. „Bože, odpusť, ale-,“ vydal ze sebe, když se prohraboval Válinýma bylinkama, „-ale jestli nenajdu ty zatracený oblbováky, tak se zblázním!“ Teď mu má Bůh pomoct a poradit, který sakra to bylinky si má vzít - protože se svými chabými znalostmi a narůstajícím stresem se na tuto banální znalost nedokázal soustředit. Byl to kontryhel? Byla to máta? Byl to mák? Mák zrnka nebo mák květ?? Ahhhh!!

tf: vypíchnutí oka

Čekání na dokonání zákroku bylo jako čekání na smrt. Snad se i Pstroužek třásl, neschopen se ovládat natolik, aby byl skutečně silným klukem. Ale kdo by na jeho místě byl, že? Tak či onak byl jistě statečný, protože to celé prodýchal - až do chvíle, kdy sebou Apollyon škubnul a z lebky mu vyňal oko. Tento akt přetrhal i oční nervy, takže pokavaď byl doposud jeho zrak jen poškozený, nyní byl nenávratně pryč. Pstroužek pocítil v těchto místech prudkou a štiplavou bolest, která připomínala tu nejhorší migrénu ze všech. zapotácel se a div nespadl z oltáře, kdyby ho tedy Apollyon nechytil do svého objetí.
Na tento akt solidarity ale neměl Pstruh pomyšlení, vnímal pouze bolest v místech, které už se okem nazývat nedalo. Nepochybně se mu z čerstvé rány začala řinout krev, a strakáč se zmohl jen na naříkání. Zalitoval? Těžko říct, jedno bylo ale jisté - trpěl.

tw: operace oka

„N-ne,“ vydal ze sebe ve strachu z blížícího se zákroku. Nesměl pochybovat, a bylo v pořádku, že ho Apollyon za jeho slova káral. Pořád ho někdo káral - a očividně zcela oprávněně.
Nuže, že se Pstroužek chabě bránil nebylo nic platné - ani přirozený reflex zavírání oka mu nepomohl, neboť si ho Apollyon přidržel. tak to bylo lepší, protože jinak by nebyl schopen vykonat boží žádost. Pak by jeho víra nebyla skutečná, mohl by se za sebe tak akorát stydět! Pokud Apollyon říkal, že tohle po něm Bůh chce, pak to musela být pravda, a on tak musel konat. Když mu ale Apollyon zajel čepelí do oka, už tak o vykonání Božího slova nebyl přesvědčený. Bylo to jako by mu špona spadla do oka, ale o dost horší. Srdce mu bušilo ostošest, z reflexu se pokusil opětovně Apollyona odstrčit. „D-dělej,“ řekl, dokud na to měl skutečně sílu. Ta skutečná bolest přijde jakmile dojde na samotnou extrakci. Chlapec se má ještě na co těšit.

Vyskočil na oltář zatím stále sledujíc malbu na zdi před sebou. „Dobře- dobře,“ vydal ze sebe, zdaleka né jistě. Měl strach. Tenhle krok už nebude mocii vzít zpátky, a ač se to snažil ve jménu božím nějak obhájit, prostě a jednoduše se toho bál. Bylo to zcela přirozené - nepřirozené však bylo na takový nápad kývnout. Jak se na to budou tvářit doma? No, až uviděj, že byl Pstruh za svou oběť odměněn, jistě jim konečně sklapne. Konečně všichni pochopí. A za to to přeci stálo, hm?
No, pak už viděl Apollyona se srpem a bez váhání v něm hrklo. Jak se čepel blyštila ve světle procházejíc sem skrz vitráže, Pstruh zapochyboval ještě víc. Co když... co když se cukne a Apollo mu s tím nástrojem zajede do mozku? Sakra, on vůbec nechtěl, aby mu tím nástrojem něco dělal! Nebylo však cesty zpět. „A-a musí to být hned teď? Co když na to připravený nejsem?“ Packou se srpu dotknul, chtějíc ho z reflexu odstrčit. Jak měl vydržet s okem otevřeným, když ho chtěl držet jen a pouze zavřené? Chtěl se z toho vymluvit, uniknout - ale nešlo to. Apollyon ho měl ve svých spárech, a jemu nezbývalo než se skutečně modlit, aby to bylo rychle za ním. „Bože, dej mi sílu-,“ taková byla modlitba na kterou se zmohl.

Jako budoucí medik by snad Pstroužek měl vědět, že tohle není dvakrát nejmoudřejší rozhodnutí. Ale když to tak chtěl Bůh? Kým by byl, pokud by se proti jeho rozhodnutí vzepřel? Mohl si být ale jistý, že s ním Apollyon nemanipuluje, jak mu Eirlys povídala? Nuže, to ho v tuto chvíli nenapadlo, neboť myslel už jen a pouze na plánovaný zákrok.
Podpory se mu dostala jak o Valky - zase to jeho sebevědomí! Musel se vzchopit, vskutku, a nechat na sobě dílo boží vykonat. Bude to bolet? Neuměl si to ani náznakem představit - jaké to bude, a jestli to vůbec bude rychlé. Nešel dnes na výlet do kaňonu, aby se vrátil navždy zmrzačený. A přesto se zdálo, že přesně tak to dnes dopadne.
Pohlédl k Božímu oku, které ho zdánlivě sledovalo ze všech možných úhlů. „Jak moc to bude bolet?“ Zajímalo ho, obviously. Posadit se na oltář, jak na lůžko u chirurga, hm? No, zdráhal se svých kroků, ale přeci jen ke kamennému stolu přistoupil. „Už jsi to někdy dělal?“ To ještě nevěděl, jakým nástrojem hodlá Apollyon zákrok vykonat.

Pstruh nikdy nebyl skutečně vyvoleným, pouze hlupákem. A dnes se ukáže, jestli z té vlastní blbosti vyroste nebo bude už navždy zatracen. Pravdou bylo, že představa o ztrátě oka se mu nikterak nezamlouvala - a to ani v případě, že to mělo být boží rozhodnutí. Bůh je super, ano, ale- ale nebude to bolet? Přijde-li o jedno oko, zůstane mu po celičký život jen jedno jediné. Cenný smysl, o který ho Bůh žádal. V sázce byla mnoho, ale co by také čekal od zkoušky, která mu měla dát schopnosti potřebné k účasti v apokalypse?
„Ale-,“ chtěl namítnout, ale vlastně ani nevěděl co namítnout. Jeho mozeček začal fungovat na plné obrátky, hledat řešení, které by ho z téhle situace tak trochu dostalo, a pořád zůstalo na straně Boha.
Ano, ta slova mu skutečně pomáhala, ač mu srdce bušilo ostošest. „J-já nevím. opravdu jsem připraven?“ On si uvědomoval, že stejně nemá jak couvnout. Vyvést ho z tohohle místa musí stejně zase Apollyon, a- a on se s ním snad přeci nemínil rvát. Apollyon byl jeho guru, byl to nebeský bratr a musel mít pravdu. Bůh to tak jistě chtěl. „Co mám udělat?“ Snad možná doufal, že by to mohli odložit??

Že by se od něj Bůh odvrátil nebyla myšlenka, s kterou by kdy Pstroužek počítal. Dělal přeci všechno jménu božím! Konal a jednal jak nebeský otec chtěl, modlil se den co den a nenechával se strhnout hříchy! Byl zkrátka oddaným fanatikem, který musel mít místo v nebi už zarezervované. Na rozdíl od ostatních vlků pro tohle dřel jako tažný kůň.
Děkuje. V duchu. Protože tato slova pro něj mnoho znamenala - a jestli ho hodlá Bůh odměnit i v podobě činů, bude jedině rád. Nemohl tušit co ho čeká za zkoušku, ale jak již bylo řečeno - byl ochoten jí podstoupit. Možná se rozmyslí, až uslyší zadání, ale- Ale ne. On by necouvnul.
Ani ve chvíli, kdy se ocitnul na tom zvláštním místě, které na Pstruha dýchalo tajemnem. Ani tehdy necouvnul a nezaváhal. Jakmile se adaptoval na zdejší prostředí, naslouchal svému guru. Oko. Apollyon mluvil o očích, a ač mohl být Pstroužek hloupý sebevíc, neušlo mu, kam tím tak mohl šedivý vlk mířit. „Chce Bůh mé oko, aby mi mohl na oplátku dát schopnosti, které jsi díky tomu získal ty?“ Tak to bylo, že ano? Apollyon získal díky ztrátě oka schopnosti, které se neslučují s pozemským bytím, hm? Byl čas, aby je získal i Pstruh? Chtěl by sebevědomě prohlásit, že ano, je k této výměně připraven, ale- nic takového z něj nevyšlo.

Ta slova od Apollyona zněla tak skvěle, že na vteřinku Pstruh zapochyboval, jestli jsou vůbec skutečná. Ale pokud není skutečné toto, tak co? Jiné radosti v životě hledal jen velmi po málu, i kdyby to nebyla tak úplně pravda, nemohl být pro tuto chvíli šťastný? Nemohl žít v iluzi, která nikomu neubližovala? „Děkuji ti za tvá slova, je pravdou, že jsem a budu Bohu stále věrný.“ Potvrdil, protože mu bylo blbé stále jen mlčet, když se mu dostávalo takových pochval! Bylo třeba prokázat vděk, ale neusnout na vavřínech - pokud teď dostal Apollyon znamení, že je teba Pstruha povýšit o level výš, bylo třeba si tuto boží přízeň udržet.
Apollyon pak otevřel brány do chrámu, který mu nebeský otec poskytl. „Pojďme,“ zopakoval, jako by sám sebe chtěl ujistit, že je to tak správně. Pak se zhluboka nadechnul a s přikývnutím do jámy lvové skočil.

--> apollyonův chrám