Príspevky užívateľa

Povzdechl si. „Stačilo by, aby mi dali pokoj, a netrestali mě za šíření Božího slova. Nikomu tím neubližuju.“ Zatím. Kdo ví, kdy se to s ním zvrtne, že? Ale jako jeho dobrý kamarád Apollyon snad neskončí - i když jeden v Norestu nikdy neví, hm? Pstroužek byl však v jádru hodný kluk, škoda, že díky jistým jedincům se to začínalo před nějakou dobou lámat.
Poslušně pokýval hlavou. „Ano, koktal jsem, a to dost. od doby, co jsem začal věřit, jsem začal věřit i sám sobě - Bůh mě obdaroval sebevědomím, které bych jinak na zemi jen tak nenašel.“ No, to byla možná pravda, ale nejspíš to pramenilo z jeho postoje, který k životu převzal. Nebyla to Boží síla, ačkoli přesně tomu mládenec věřil. Nic se nedělo bez důvodu - a tedy i tohle mělo nějaký hlubší smysl.
„Že? To si myslím. Nakonec mi ani nezbude nic jiného, než odejít.“ Další hladovku už ne!! Ale byly to jen velké řeči, protože on by sám od sebe asi neodešel. měl doma pohodlíčko, komfort, a bál se ho vzdát - protože ani zdaleka nebyl dobrým lovcem nebo bojovníkem. „Život není férovej, to máš pravdu.“ Uhnul nepatrně pohledem. Bolela ho skutečnost, že se jeho život tak strašně otočil o sto osmdesát stupňů, ale pro víru se tak docela trpět muselo, ne? Dělal dobře, když si vpustil Boha do srdce, že ano?? „Někdy je ale těžký si vybrat.“ Jak mu ale Apollyon říkal - koho on v tý smečce vlastně měl? Valku? Snad by s ní zvládl udržet přátelství, i kdyby ve smečce nebyl? Kdyby ovšem chtěla.
Pak se pousmál nad představou cesty kolem světa. „Procestovat svět - to zní hezky,“ řka. Až ho vyhoděj, tak bude muset myslet trochu pozitivně, a tedy procestovat svět. „Na to bych si asi zvyknul. Jeden otec je mrtvý a ten druhý... ten druhý se mi nevěnuje.“ To byla další věc, co ho na srdíčku tížila. Adain měl plnou hlavu mrtvýho Ikkeho, a neměl na děcka čas. Neměl na ně čas posledních pár měsíců, kdy se staral o toho invalidu.
Tak teda aspoň něco uměl, a nejspíš by venku nějakou tu chvíli přežil. Nejspíš do doby, než by se nějaký šílenec rozhodl mu upravit fasádu - to by rezignoval a nechal by se odstranit. „To je dobrá rada,“ pousmál se na vlčinu.
Úplně se rozjasnil v obličeji v samém údivu, když vlčina řekla, že jí může klidně vyhledat, pokud by došlo na nejhorší. Nevěděl, jak by popsal pocit, který teď pocítil - snad úleva? Spadl mu kámen ze srdce? „Děkuju,“ vydechl se značnou úlevou v hlase. Pak se na chvíli odmlčel, aby se probral ve svých myšlenkách. „A jmenuju se Pstruh.“ Doposud se nepředstavil, ale když už ho cizinka zvala k bezdomoveckému pobytu, tak to bylo asi na místě.

Ano, vskutku tenhle vlk, který se před Pstroužkem objevil, narušil jeho intimní chvilku. Obdařil ho né zrovna vlídným pohledem a zašvihal ocasem. Dříve by se s někým novým seznámil asi s jiným veselím, no, dnes už věděl, že půjde zas a znovu o ztrátu času s nějakým neznabohem. „S Pánem Bohem. Modlím se za uzdravení mého otce - ale je mi jasné, že ten už má osud napsaný trochu jinak. Umírá, víš?“ Pověděl mu tónem, kterým snad naznačoval, že má tuhle skutečnost vědět a znát!
Losos. Ano, přesně tak se určitě jmenoval - jako by nestačilo, že už tam mu otcové daly jméno s nádechem rybiny. „Tak to je mi tě líto. A skoro - jsem Pstruh. Shodou okolností i to je ryba - ačkoli docela jiná jak losos, který se vyznačuje svým ohnivě zbarveným masem. Pstruh má - stejně jako já - typicky tečkované zbarvení.“ Proč mu tento náhodný fakt vtlačil do ksichtu? Asi aby byl jednou za chytráka, protože jinak byl věčně úplně mimo. Měl Bohem vymytý mozek, bohužel.

Pstruh byl zaskočen skutečností, že ho tu otec zval k nějaké práci. Ach ne, na to nebyl hošánek vůbec připravený! „Jedním dnem ale nenapravíš co užs zameškal v těch předchozích měsících.“ Chtěl se z toho samozřejmě vykroutit, aby nemusel nic dělat. Nebyl žádným tahounem, nestál o to excelovat v žebříčku nějakých machos smečky. On na to neměl charakter ani fyzické dovednosti! „A navíc - já žádným hraničářem nebudu.“ On bude bezdomovcem, jupí! Smát se ale přestane, jakmile mu opravdu takový scénář bude hrozit-
„No, to je pravda, ale nic to na mých slovech nemění.“ Nemění to nic na tom, že byl Ikke už v nebíčku, a bylo mu dobře, he? Velká škoda, že svýho druhýho "otce" nepoznal, ale už se s tímhle smířil. Tak to asi prostě mělo být.
Odfrknul si. „To jsem se právě ptal, no. A nedostal jsem žádnou dostatečnou odpověď.“ Zatím každej koho se na tohle ptal se mu docela slušně vysmál, takže o co se tu otec snažil? „Ale mně je to vlastně jedno - ať už jsem přišel na svět jakkoli, Bůh to tak chtěl. On má pro mě totiž vyšší poslání.“ Skutečně tomu věřit. Nebyl si však jist, jaké to poslání bylo - měl pomáhat při apokalypse? Měl být jezdcem apokalypsy a pročistit svět od zla?

Nepochybně jej trochu zmátlo, když se na něj Valka začala usmívat, jako by ho týdny neviděla. Jedince, který má ve smečce tak pokaženou pověst, to vskutku zvládne dosti vykolejit. Ona ho sic nikdy nesoudila, no, takovou radost ale asi nečekal. Nevrátil se přeci z fronty! Kromě radosti v jejím hlase však cítil i jakousi naléhavost. „Děje se něco?“ Ptal se zcela jasně s obavou v hlase. Možná se ale jen chtěla podělit o nějaké radosti ze života. Nakonec Pstroužek nevěděl tolik o tom, co teď dělala - věděl o jejím zájmu v léčitelství, to ano, ale víc asi nic. Jejím skutečným aktuálním pocitům by asi neporozuměl. Že prý ho ráda vidí? Panečku, tak to je asi jediná na světě. „O-opravdu? Tak to jsi asi jediná-,“ řekl, patrně trochu zmaten jejím náhlým zájmem o jeho přítomnost, „ale už jsem tady, takže jestli jsi mě k něčemu potřebovala, tak už můžeš být v klidu.“ Ano, ano, pokusí se jí pomoci, ať už ho potřebovala k čemukoli. Byla na něj vždycky hodná, takže neměl důvod zlobit.
„Je ti určitě dobře?“ Zeptal se raději. Nebyl si jist k čemu se váže ta energie, kterou najednou vyzařovala. K jarnímu období?? No, ale to tenhle chlapec Bohem posedlý nemohl chápat! Na to byl až příliš hloupoučký!

Pstroužek si užíval procházku přírodou dokud ještě mohl. Nikdy zatíženej na přírodní krásy teda nebyl, ale vzhlížet do oslepujícího západu slunce bylo aktuálně jednou z jeho oblíbených aktivit. Nevypadal přitom sic, že něco dělá, ale jemu to už mohlo být asi fuk. Nechtěl být z této smečky vyhoštěn kvůli neskonalému pohodlí, které jako tulák mít nebude, ale se životem bezdomovce se asi už tak nějak smířil. Nebo přinejmenším se smířil s tou myšlenkou.
Šel zrovna z kopečka dolů, když si kousek od sebe všiml známé čokoládové srsti - Valka. Jediná kamarádka, kterou tu měl - a na které mu asi ještě stále trochu záleželo. Chtěl jí už dříve oslovit ohledně oboru medika, ale nějak se k tomu neměl. Nejspíš se bál, že se ukáže, jak i ve Valce dřímá ďábel, a on jí bude muset ze svého života odstřihnout. Nechtěl. Ale věděl, že by to bylo v takovém případě nutné. Každopádně - dřív nebo později by se s ní stejně sešel, a tak se aspoň nyní pochlapil a zamířil jejím směrem.
„Hej, Val!“ Volal na ní z dálky, značně přátelským tónem. Možná, že ho konverzace s ní trochu přivede na pozitivnější myšlenky, možná, že v něm oživí toho starého dobrého Pstruha. A možná také ne.

Pstružina nemohl tušit, že tahle vlčina o zdejších smečkách něco ví, jenom si ty věci pamatovat špatně. A vlastně mu to bylo docela dost fuk, protože o politiku se on nikdy nezajímal. Do politiky Bůh nepatřil, a tak tam nepatřil asi ani Pstruh. „V Boha - Hospodina, který stvořil náš svět, a dohlíží na nás seshora.“ Ano, on nevěděl jak Bůh vypadá - nakonec Bůh byl myšlenkou, kterou si zobrazovat zpodobněním nějakého vlka nebo jiné entity nesměl. Bůh byl vírou. „No, myslím, že od podzimu? A byla to ta nejlepší věc co se mi mohla stát - vpustil jsem si do srdce Boha, a on mě zbavil i koktání.“ Pochlubil se s tímhle božím zázrakem. „A ano, tohohle Boha mi představil můj dobrý přítel Apollyon.“ Mohl Apollyonovi říkat přítel? Doufal, že ano. Bližší vlky kolem sebe asi neměl.
Pokýval s povzdechem hlavou. „Hrozný, že? Jsem se vývinu, a přeci nemohu takhle trpět, pokud ze mě vedení chce silného jedince schopného jim dělat- nevím, asi pěšáka na frontě.“ Nevěděl, jaké představy má o jeho údělu vedení - údělu kromě vymlácení Boha z jeho mozkovny, nebo vyhození jeho maličkosti ze smečky. Podíval se vlčině do očí se zcela vážným výrazem ve tváři. „Za víru. Trestají mě za víru.“ Ono v tom trestu tehdy bylo i něco víc, ale víc tahle cizinka vědět nepotřebovala.
Nikdy se nezamýšlel nad tím, že by měl divný slovník - byl rád, že už mluví jako zcela normální jedinec. Bez zadrhávání se a zakoktávání. Nesnášel to na sobě. „Od Apollyona.“ Všechno měl od Apollyona - třeba i zpackaný život, ač si to tedy neuvědomoval. Víra jednoho dokázala změnit, a to i k horšímu, žel.
Poslouchal pozorně. Ano, to dávalo smysl - že se menší nora prohřeje o to rychleji. V té smečková dokázal být na některých místech i průvan. „To jo, ale já na to nejsem tolik zvyklý.“ Jak se následně dozví, tahle vlčina se jako tulák narodila, a to byl markantní rozdíl. On byl zhýčkaný životem ve smečce, takže pro něj bude náhlá změna dost velkým šokem. „N-no,“ zaskočila ho tak náhlá kvízová otázka, „suchou trávou a mechem?“ Vzpomínal na nemocného otce a vystýlku jeho pelechu. Mech pohlcoval vlhkost a suchá tráva držela trochu tepla. Nakonec si přeci jen možná něco od otce léčitele pamatoval.
„Aha,“ dovtípil se tedy, „takže jsi tvořila smečku s rodinou.“ Takto to v přírodě koneckonců chodí - smečku tvoří rodina. Taková by Pstruhovi asi stačila, kdyby tedy jeho rodina byla normální. Žel nebyla.

No, o hlídkování se teda synátor bavit nechtěl! Ale naštěstí i výmluvu k nezájmu o syny si našel, takže vyloženě se tomu rýpnutí nevyhýbal. A Pstroužka při tom vytýkání tak trochu svrběl jazyk - jenomže byl naštvaný! „Šlo by to líp, kdybych měl někoho kdo by byl ochotnej se mnou na mých slabinách pracovat.“ Pronesl dotčeně. Otec nejspíš ani nevěděl, jak je jeho synek marnej . nebo věděl, pokud opravdu makal tak, jak tady teď tvrdil. Ale Pstruh si to nemyslel - jen se v žalu utápěl. „Ikke už konečně našel klid - a netrápí ho žádné bolení. Netěší tě aspoň takové pomyšlení?“ To si hošánek neuvědomil, že touto větou zabrouzdal do končin, kam nejspíš lézt opravdu neměl. Ups.
Povytáhl oka. „Jaké znaky Ikkeho? Že jsem bílej? Protože tenhle znak-,“ ukázal polštářek svojí packy se znakem rodu, „je přeci jen poděděn od tebe. A kolik bílejch vlčic tak může po Norestu běhat? Tucty?“ On nedovolí, aby se jeho konspirační teorie zhroutila! Na ten znak už myslel, ano - proto ostatně z cizoložství obviňoval Adaina, nikoli Ikkeho. Ten už stejně došel klidu, a tak by neměl být předmětem zbytečných soudů zde na Zemi.

Povzdechl si nad tím, ale rozhodně přikývl. „Budu. Budu vytrvalejší.“ A vskutku - v budoucnu se nezdá, že by z boží cesty sešel, aspoň co se jeho zarputilé víry týče. Jestli zůstane hodným této cesty, to se ještě ukáže. Chtěl být tak dobrým služebníkem Hospodina, jakým se mu zdál být Apollyon. Neznal pravdu - pravda nyní byla taková, že v něj vzhlížel.
Chtěl tomu věřit. Chtěl věřit, že veškeré utrpení, které si v Azarynu prožíval, tak mělo nějaký vyšší smysl. Bůh testoval jeho víru - nebo ho snad chtěl ďábel svést na scestí? Chtěl ho zlomit? Ale on se nedá! „Já se budu snažit. Udělám pro to cokoli - cokoli pro to, abych na sklonku života skončil před nebeskou bránou.“ Jak bláhově to znělo, hm? Už se ani té smrti nebál - když věděl, že tam na něj čeká samotný Hospodin, který se o jeho věčný život po smrti postará.
Koho by si přál zachránit? To byla otázka, která ho na několik chvil ponechala v tichosti. „Já vlastně nevím. Mám pocit, že tam nikoho nemám.“ Řekl upřímně, přičemž nepatrně posmutněl. Co přišla víra, tak odešli veškeré jeho vztahy s okolím. „Tedy- mám tam kamarádku, ale nemyslím si, že by byla ochotná přijmout Boha v takovém měřítku jako já.“ Vzpomínal na Válku, která na něj sic byla hodná, ale s Bohem to také moc neviděla. Ta smečka je prostě doomed.
Se zájmem si vyslechl, jak Apollyon vypráví o svém zranění. Socha z masa a kostí? To znělo dost děsivě, ale Pstruha to zároveň fascinovalo. „Takže máš svět chránit před těmi sarančaty? Ale proč by tě pak Bůh takovou schopností obdařil?“ Vůbec nespekuloval o tom, jestli to co mu tady šedivý okřídlenec vypráví je pravda - on tomu věřil. „Znamená to tedy, že apokalypsa je dobrá věc? Očistí náš svět od zlého?“ Chtěl to správně pochopit.

Ach ano, Pstruh byl Azarynu k ničemu. Věděl to o sobě, věděli to o něm azarynští. Smutný, ale je to tak - a navíc tu byla víra, která všechny obtěžovala. „Protože víra do Azarynu nepatří. Ale já vím, že mě jenom ďábel zkouší zlákat na scestí - moje víra je ale silná, a nenechám se jimi zlákat k branám pekelným.“ Vysvětlil jí tedy. Možná ho pochopí, možná ne - jemu už to bylo šumafuk. Tímhle jí vlastně odpověděl i na otázku jeho smečkový příslušnosti. „Ale nevadí, protože jako tuláka mě aspoň nikdo nebude trýznit čtyřdenní hladovkou.“ Odfrknul si, čímž si chtěl samozřejmě postěžovat na způsoby, kterými se k němu jeho kolegové chovali. On o hladu už něco věděl, no jo! Sic si neuvědomoval, že venku bude hladem trýzněn třeba ještě víc, ale už to nebude na popud nějakých pseudovládců, co si jen léčí komplexy na děcku.
„Dobrej nápad,“ odsouhlasil a aspoň se posadil. Nuže, čeká ho dlouhá cesta, ale nezbude mu nic jiného, než jí dřív nebo později podstoupit. Nejprve aspoň naváže tenhle nový kontakt s tulačkou - jeho první kontakt mimo smečku, pokud tedy nepočítá ty dva přízračné.
O smečce nihilské se bavit nechtěl, neboť o ní skoro nic nevěděl, takže na to dále nereagoval a jen poslouchal, co mu má vlčina co říct o životě tuláckým. To pro něj bylo relevantní. „Tak to abych si asi začal dělat mezi tuláky kamarády,“ řekl si tak jako pro sebe, ale vůbec s tímhle osudem nebyl smířenej. Nechtělo se mu z pohodlí smečky ven, ale na druhou stranu... co ho tam drželo? Pochyboval, že Valka by jej jako kamarádka podporovala, kdyby poslal smečku k čertu. Nebo kdyby jim přál apokalypsu. Ta holka byla naštěstí ještě při smyslech, žel o Pstroužkovi se to říct nedalo. „Vím, že Hospodin pro mě má připravenou takovou životní cestu, jakou si zasloužím. Jsem připraven jí přijmout takovou, jaká přijde.“ Tím chtěl říct, že nehodlá své chování ve smečce měnit, ehm. Tuhle vlčku to ale asi nezajímalo - jako ostatně nikoho.
„No, jo, i ve smečce mi je někdy zima. Ale nejsme na to tak sám, protože v noře se to rychle prohřeje. Venku, kde žádná nora není, asi moc ne.“ Ale dostal pár rad jak si bezdomoveckej příbytek najít, tak... snad až dojde na nejhorší, bude mít štěstí. „A tebe taky odněkud vyhodili?“ Zajímal se pak. Jelikož říkala, že se jí víc líbí tuláckej život, tak asi měla s čím porovnávat, hm? Jaký je její příběh? Obsahuje taky Ježíše Krista??

Pstruh v očích svého otce neviděl žádnou zřetelnou emoci. Hlídkuje, no jistě - ale že by se také o synáčky zajímal? To ne! „No, tvojí prací by mělo být se i zajímat o svý syny. Nepamatuju si, kdy naposledy ses o mě přišel sám od sebe zajímat.“ Hodlal mu to dát trochu sežrat, naprosto ignorujíc fakt, že Adain zde mohl chtít třeba truchlit nad ztrátou svého životního partnera. Pstroužek se nedokázal do jeho pozice vcítit, viděl smrt Ikka jako vysvobození z jeho posledních útrpných týdnů života. Nikdo by přeci nechtěl žít jako ležák a nechat se obstarávat ostatními! To muselo být potupné.
Věděl vůbec jeho otec, jak to teď Pstruh s vedením má? Ví, že je jeho syn problémovým jedincem? Na tom nejspíš nezáleželo - teď už ne. „Chtěl bych něco vědět,“ hodlal se přesunout rovnou k jádru pudla, „jaká je pravda o narození mě a Plamena s Popelem? Protože s tou pohádkou o líhnutí z kamene jsem ostatním akorát pro smích.“ Přimhouřil oči, tvářil se dost zjevně dotčeně. Věřil, že tenhle příběh je lež. Jeho otec se jistě spustil s nějakou tulačkou, a tohle si vymyslel, aby nebyl smečce ostudou. Protože co by to bylo za Azaryn, který se kamarádíčkuje s tuláky, že? Jak povrchní smýšlení tady ti jedinci měli, fujtajbl!

Pokrčil rameny. „To plánovat ani nemusím. Vyrazej mě z vlastní vůle.“ Myslel si. Ano, zrovna on dokázal být hodně upřímný žvanil, neboť mu bylo všechno dost jedno. Neměl ke smečce takovou vazbu, jakou by měli asi vlci mít, a tak neměl problém se štěbetáním. „Bolej mě už nohy, to jo. Možná se za chvíli zkusím vrátit.“ Otočil se za sebe, jako by hledal cestu zpátky. Ano, bude následovat svůj vlastní pach. Pár kiláčků už ušel, takže si nejspíš po cestě ještě zdřímne, jinak by nedošel.
Stříhl uchem. Tahle vlčina tedy neznala ples? Byla to úplná cizinka? No, tady Pstruh zrovna nebyl tím nejlepším zdrojem informací pro někoho takového, žel. „Nihilská monarchie - tak se to tam jmenuje.“ Ale sám nevěděl, co to vlastně znamená. Nebyl nihilismus tak docela opakem smečkového systému? Hm, co on o tom ví! „Vážně?“ Jeho zájem o konverzaci vzrostl, když se potvrdilo, že se jedná o bezdomovkyni. nyní by měl udělat něco pro sebe - to nejlepší - a začít se vyptávat. „P-poslyš, je těžký být tulákem? Není ti moc velká zima? Nemáš hlad?“ Jeho obavy z takového života byly prvoplánové. Ale musel se připravit, že ho to třeba fakticky jednou potká.

Tady Pstruh asi nebyl zrovna tím dítětem, které by troska Adain ve svém mentálním stavu chtěl potkat, ale stalo se. Jeho otec hlídkoval na hranicích, synáček se poflakoval - chodil po lese a myslel na Boha. Na Boha a taky na to, jaká zkouška ho v téhle díře brzy čeká. Nevěděl, jak se s tím popere, a jestli by vůbec měl. Neviděl smysl v tom se snažit, když ho tu nikdo snad ani nevítal. On byl padouchem, co jiným cpal víru? A co když oni byli ti zloduši, co ho jen s vírou nedokázali přijmout?
Tyto myšlenky se brzy rozplynuly do útrob mozku, kde počkají na chvíli, až budou moci zase vyplout na povrch. Pstruh zřel Adaina. Už dlouho s ním pořádně nemluvil, neboť otec se interakcím vlastně docela vyhýbal. Bílý mládenec se zamračil. Ten lhář! Nyní byla ta správná chvíle, aby na otce zatlačil a dobral se pravdy. Pravdy o jeho narození. „Otče,“ zavolal na něj a přišel za ním blíž, „co tu děláš? Nevypadáš vůbec zdravě.“ Řekl snad tónem vyčítavým, jako by bylo v jeho moci, aby svůj psychický stav držel v nějaké reprezentativní mezi. Copak chce dopadnout jako sám Ikke?

Byl ostražitý, jako by každý při setkání s někým cizím měl být - ale nebyl vyloženě defenzivní. Miluj bližního svého, že? „Pán s tebou,“ oplatil jí pozdrav jak se sluší a patří, nevěříc, že by ho snad pochopila. Tahle cizinka nevypadala jako Bohem políbená, ale copak mohl soudit jen z pohledu na ni? Ne, on by přeci soudit neměl vůbec nikdy.
Její pach mu nic nepřipomínal - žádný pach, který cítil třeba na plese. On ale nebyl v tomhle zrovna zběhlý, a tak se mohlo stát, že prostě jen nevěděl, že z nějaké smečky tahle vlčina je. Zatím to tipoval na tulačku, což bylo fajn - mohla by mu dát nějaké rady do bezdomoveckého života, který ho možná čekal. „Je to tak, aspoň zatím. Jsem na výletě.“ Řekl to však tónem, který naznačoval, že to není možná jen tak ledabylý výletík do přírody, aby si nožky protáhnul. „A ty? Seš doma někde tady? Kousek odtud jsem byl u jedný smečky na plese-,“ zkusil se podívat směrem k Nihilu, ale nejspíš to vůbec netrefil. Nebyl absolutně znalý zdejšího terénu, vlastně by se měl soustředit na to, aby se vůbec dostal zpátky domů. Možná právě k téhle smečce vlčina patřila? Podle pachu by to netipoval, ale tak - kdo ví.

Pstruha otravoval život. Už brzo bude muset předstoupit před nějakou tu zkoušku dospělosti, aby se v očích vládce prokázal jako hodný členství ve smečce, a on se furt necítil ready to podstoupit. Né proto, že by uměl velký prd (ačkoli to daleko od pravdy není, ehm) - snad na něco z medicíně by si přece jenom vzpomněl -, ale proto, že ta smečka je odkázaná k záhubě. Nikdo neposlouchal jeho dobře míněné rady ohledně apokalypsy, a on už neměl nervy na to se pořád s každým hádat o Bohu. Nechtěli prozřít a vpustit si víru do srdce? Oukej, v tom případě zemřou tragickou smrtí. Zemřou v bolestech.
A tak teda trucoval. trucoval útěkem z domova - né doslova, ale ano. Takhle daleko ještě nikdy nebyl, ale nedalo se říct, že by ho tento výlet úplně obohatil. Našel po cestě sobí mršinu, tak se na ní přiživil, aby se nemusel namáhat s nějakým náročným lovem, který by v jeho případě byl jen mrháním energie. A tak nyní stanul na planině, kde mžoural do dáli, aby identifikoval, jestli nedaleko něj opravdu někdo stojí či nikoli. Nepatrně pozvedl ocas do výše svých zad, a posbíral všechno to sebevědomí, kterým ho Hospodin obdaroval. Tohle setkání zvládne levou zadní. A to i přesto, že se s cizincem mimo smečku setká vůbec poprvé.

„Tak ať.“ Řekl slova odvážná. Bylo mu to ale opravdu tak jedno? No, v aktuálním rozpoložení mysli ano - bylo mu jedno, jak to s ním skončí. On ale věděl, že když bude ve své víře vytrvalý, dosáhne nebe. Tenhle maník a ostatní mu mohli vykládat co chtěli, on měl svojí - jedinou - pravdu. „Udělal jsem co se dalo, udělal jsem svoje maximum. Odmítáním božího slova skončíte v pekle.“ Už byl opravdu jako blázen, ale tenhle vlk ho vytočil do běla (bělejšího běla!) a tak mu to muselo býti odpuštěno. Byl přeci jen týnejdžrem.
Toto setkání ho utvrdilo v tom, že se stane léčitelem, aby zde mohl zdejším hříšníkům podávat mezi léky také projímadla. A nebo rovnou rulík zlomocný. Nic jiného si nezaslouží. Ale počkat - chtěl by snad Bůh, aby takto přemýšlel o bližních? Ale ano, toto nejsou bližní, nýbrž satani co zkouší jeho trpělivost. „Co ty o tom víš,...“ zamumlal si pod fousky a jal se už opravdu odejít. Tahle smečka byla do nebes volající, ale jejich volání nebude Bohem vyslyšeno.