Príspevky užívateľa

Chvíli jsem tam stál jako opařený. Fakt mě umlčela...Mě?!
Cukl mi koutek do úsměvu. Povzdechl jsem si. Když si rostlina zopakovala moje i její slova, trochu jsem sebou škubl. No to mě pos… To vážně opakuje. Radost té holky mě málem rozesmála nahlas – jako kdyby právě objevila, že sníh studí. Ale tentokrát jsem jí to nebral. Neřekl jsem nic. Bylo to... roztomilé. Zabral jsem se do vlastních myšlenek – až do chvíle, kdy mě do čenichu udeřil ten pach. Byl to těžký, nakyslý závan, co se dral mezi listy jako vlhký dech umírajícího. Tiše jsem zavrčel, přikrčil se a instinktivně se postavil před princeznu, abych ji zakryl svým tělem. Znovu jsem zavrčel – hluboce, výstražně – a pak jsem to spatřil. Jen obrys mezi stromy – mohutná silueta, která pomalu vstoupila na světlo. Dech se mi zatajil. Nimlóg. Starý, vyzáblý, pokrytý jizvami. Na hlavě jen jeden paroh, oči matné – ale pořád v nich bylo cosi živého. Dravého. Nimlóg otočil hlavu a upřel na nás pohled. Poznal jsem ten výraz okamžitě. Pohled lovce, co si právě vybral cíl. A zamkl se. Prudce jsem se otočil na Mair a zařval: „BĚŽ!“ V ten moment se za mnou ozvaly těžké kroky, rychlé a neústupné. Rozběhl jsem se za ní. Neotáčel se.

Zaregistroval jsem, jak ztuhla. Ten drobný třas, sotva znatelný, ale mně neunikl. Nedivil jsem se. Ne každý vyrůstal obklopený predátory, co ti v noci šeptají do ucha, že buď přežiješ, nebo shniješ ve vlastní krvi. Musel jsem ale uznat. Měla kuráž, i když se jí lesk v očích lehce zadrhl. Nechal jsem ji projít přede mnou a následoval ji klidným krokem. Když začala zkoumat rostliny, tiše jsem ji sledoval. Jako lovec stopuje kořist – ale ne kvůli útoku. Spíš mě zajímalo, jestli ví, co hledá. Pak se zarazila. Ta její zaujatost bylinou mě donutila přimhouřit oči. Přišel jsem blíž a postavil se k ní bokem. Květina, co vypadala, jako by ji někdo vypěstoval v náručí smrti. ,,Lebka, hm?" Optal jsem se a sklonil hlavu abych se podíval na květinu z blízka. ,,Lebka, hm?" Najednou se mi ale zdálo, jak kdybych svá slova slyšel znova, velmi tiše. Zvedl jsem hlavu a nastražil uši, ,,slyšela jsi to?" Optal jsem se a nastražil uši. ,,slyšela jsi to?"

Jeho slova mě nezarazila, spíš pobavila. Král? Zrovna tenhle skrček? Cítil jsem, jak se mi znovu cukly koutky tlamy – ten výraz na mé tváři zůstal. Nezmizel, ani když jmenoval titul, ani když se pokusil mluvit jako někdo, komu je třeba se klanět. „Král, jo?“ pronesl jsem tiše, jako bych si to slovo jen převaloval na jazyku. Pomalým krokem jsem se k němu přiblížil, pořád ten samý pobavený výraz na tlamě. Nezastavil jsem se, dokud jsem nestál téměř čumák na čumák. „Jakákoliv hierarchie, jiná než síla… je zbytečná.“ Chvíli jsem na něj zíral, než jsem se mírně uchechtl. ,,Ale hey. Chápu, že někteří si musí přilepit titul na čelo, jinak by si jich ani zajíc nevšiml." Odvrátil jsem pohled, a pár kroků poodešel stranou, než jsem se krátce protáhl až mi zakřupali kosti v těle.. „…Možná jsi král. Ale já zatím nevidím nic, kvůli čemu bych se měl klanět." Vydechl jsem zhluboka a postavil se na nohy. ,,Ukaž mi, že za tím titulem je i něco víc než štěkot..“ Zaculil jsem se drze a podíval se mu do očí.

Z tlamy mi pomalu unikl teplý dech v podobě malého obláčku páry. Narovnal jsem se a zůstal stát na kameni. Uvolnil jsem svaly po těle a klidně jsem si ho prohlížel. Tělo mu zdobilo pár povrchních jizev, co vypadají hrdinsky a drsně, ale pro zkušenějších vlka je jasné, že má možná tak mizernou obranu. Koutky tlamy mi cukly do pobaveného úsměvu, když jsem si všiml jeho zbytečně sebevědomého postoje. Bez většího varování jsem seskočil dolů, přímo před mladíka. Pomalu a beze spěchu jsem ho začal obcházet – krok za krokem, jako bych si prohlížel zajímavý kus kořisti, ale ne s úmyslem zaútočit. Nechtěl jsem zaútočit a ani jsem se nesnažil vypadat nebezpečně. „Spíš co tu děláš ty?“ pronesl jsem konečně s klidným hlasem. „Ztratil ses snad od rodičů?“

„Irbisové a Nimlógové… hm?“ zopakoval jsem tiše a pomalu naklonil hlavu na stranu. Ta slova ve mně něco probudila – ne strach, spíš vzpomínku. O irbisech jsem nikdy neslyšel, ale Nimlóg? Kdysi mi o nich vyprávěl otec. O šelmách s čelistmi plného jedu, který dokáže zabít i medvěda a s drápy hlubokými jako hřebeny hor. Jednou mě vzal za hranice našeho území. Kde ležel mrtvý Nimlóg. Starý samec, co zřejmě spadl z útesu. „Jednoho jsem kdysi viděl… nebo spíš to, co z něj zbylo,“ pronesl jsem zamyšleně a koutky tlamy mi cukly do lehkého úšklebku. Pach rozkládajícího se masa se mi tehdy zaryl hluboko do paměti. „Nic méně, zvládl bych ho i s tlapou za zády,“ dodal jsem s klidem a sebejistým uculením, než jsem se pomalu postavil. Obešel jsem vlčici a jemně ji postrčil čumákem do plece. „Tak pojď princezno. Kde jsou ty tvoje bylinky?“ pronesl jsem s pobaveným podtónem a vykročil pomalu kupředu, aniž bych se ohlédl.

„Nebezpečné, říkáš?“ zopakoval jsem po ní a pomalu nadzvedl obočí, ,,A, co dělá tyhle hory, tak moc...nebezpečné?" jako bych se tím chtěl ujistit, že jsem slyšel správně. Rozhlédl jsem se okolo sebe a tiše dodal, ,,Já tu nevidím, nic nebezpečného." Zastavil jsem se kousek od ní, jen pár kroků, ale dál už jsem nešel. „Tak proč tu jsi, když jsou tyhle hory tak nebezpečné?“ nadhodil jsem s lehce pobaveným podtónem v hlase. ,,Něco tě sem táhne? Ztratila jsi se snad?" V klidu jsem se posadil na zadek a nespouštěl z malé vlčice oči.

Na chvíli jsem ztichl a zadíval se jí hluboko do očí. Viděl jsem v nich bolest, takovou ze které si jeden udělá brnění. A touhu, tak silnou, že by pro ni pálila lesy. Jenom těmto pocitům nerozuměla. Vlčice byla chytřejší, než se na první pohled zdálo. Pomalu jsem se zvedl na nohy. Potřeboval jsem pohnout - jinak by mi fiklo v zádech a zůstal bych tu ležet jak chcíplina.
Obešel jsem ji pomalu, nehrozil jsem. Jen... pozoroval. Naklonil jsem se k ní. Na kratičký okamžik jsem cítil její dech. Sklonil jsem hlavu těsně k jejímu uchu a promluvil tiše, jako bych s ní sdílel tajemství, které nepatří nikomu jinému.
„Jen protože vidíš úsměv… nemysli si, že víš, co se děje uvnitř,“ zašeptal jsem. „Je to silná zbraň, má drahá. Povzbuzuje tvé přátele, mate tvé nepřátele... a zajišťuje, že bez ohledu na to, co ti osud přinese, jsi to ty, kdo drží otěže.“ Nadechl jsem se tiše, pomalu, a pak jsem znovu začal obcházet její bok. Rytmicky. Jako stín jejího vědomí, co nikdy nespí. „Máš pravdu,“ pronesl jsem. Můj hlas byl hluboký, bez výrazných emocí, ale těžký jako železo.
„Stojím tu před tebou, protože mi na něčem záleží. Ne… nejsem prázdnej. Jen... hluboko pohřbenej.“ Na vteřinu jsem se zastavil a pohlédl jí přímo do očí. „Šel jsem do pekla mnohokrát. Ne obrazně. Ne poeticky. Skutečně.
Každý nájezd, každý útok, co jsem vedl... každý mrtvý bratr. Každá sestra, co neměla dost sil.“ Přešel jsem k ní blíž. Tak blízko, že se naše čenichy téměř dotýkaly. Mé oči se vpíjely do jejích. Beze strachu. Bez slitování. „Protože po každé válce, po každém útoku… mě doma čekalo něco, pro co jsem bojoval.“ Můj hlas se změnil. Změkl. Nezlomil se — jen se odhalil.

„A teď mi řekni ty… pro co bojuješ?“
Střihl jsem uchem. Ustoupil o krok. Nechal jí prostor. Aby se nadechla, pokud to ještě uměla. „Chceš ho zachránit?“ pokračoval jsem. A hlas mi znovu ztvrdl. „Chceš bojovat? Tak bojuj.“
Otočil jsem se a pohlédl jí zpříma do očí. „Svoboda? Víra?“ dodal jsem, a pak jsem zaváhal. Na vteřinu. Pohled mi sjel stranou - do dálky, za obzor, jakoby tam někde stál duch, pro kterého jsem kdysi bojoval. „Láska?“ téměř jsem zašeptal. Ale stále dost nahlas, aby slyšela. Otočil jsem se zpět. Teď už v mých očích nebyl oheň. Jen popel. „Je jedno, co to bude. Jen ať je to něco. Něco, pro co stojí za to zůstat naživu. Pro co se nezlomíš.“ Přiblížil jsem se k ní ještě o krok. Už ne hrozivě. Ne s výzvou. Ale s pravdou. „A toho se drž. Drž se toho, i kdybys měla vykrvácet. Protože jestli ho chceš vytáhnout z temnoty…musíš se ujisti, že sama nezapadneš.“

Cizí pach sílil, jedinec už nebyl daleko. Zhluboka jsem se nadechl a sklonil tělo těsně nad zem. Nebyla to reakce ze strachu...spíš nedůvěry. Bez hluku jsem se přikrčil do nižšího postoje a přesunul se stínem podél skal. Tlapy našlapovaly lehce, jako bych byl součástí kaňonu, ne jeho vetřelcem. Pak jsem ho spatřil – silueta mladého vlka, jistá, klidná… sebevědomá. A přesto ještě nezocelená časem. Bez váhání jsem vyskočil na nejbližší kámen, jehož stěna mi nabídla dostatečný výhled na mladíka. Postavil jsem se pevně, ocas klidně visel ve vzduchu ale pohled - upřeně jsem se mu díval beze slova do očí. Ale najednou se mi koutky tlamy zvedli do drzého úsměvu – záblesk zájmu. Zkoumal jsem ho. A doufal, že udělá první krok.

Odtrhl jsem kus masa a pomalu ho přežvykoval. Mezitím jsem zvedl pohled a bez náznaku hrozby ji pozoroval. Nohy měla připravené k útěku, srst na hrudi i zádech lehce zježenou. Nedůvěra. Správně. Dobře vychovaná. Její otázka, jestli jsem zdejší, mě donutila na chvíli se zamyslet. „Hmm... dobrá otázka,“ zabručel jsem zamyšleně. Nad tímhle jsem se nikdy předtím vlastně nezastavil. Po válce, po tom co Valka a Nina zemřeli, jsem vzal svou dceru a odtáhl s ní co nejdál od všeho toho krveprolití, a jednoduše jsme skončili tady. Neplánovali jsme zůstat. A přesto… jsme zůstali. „Asi už jsem zdejší,“ dodal jsem tiše a odhodil zbytky králíka stranou. Už jsem neměl hlad. Pomalu jsem se zvedl, upravil si kožený kabát, oklepal prach z tlap a bez spěchu se rozešel směrem k ní. „Jsem tady kvůli klidu. A tichu, které tyhle hory nabízejí,“ pronesl jsem, když jsem stanul blíž. Zastavil jsem se kousek od ní a koutky tlamy mi cukly do náznaku úsměvu. Roztomilá. Možná až moc. V mém světě by jsi pravděpodobně nepřezila ani minutu..

Chvíli jsem tam jen tak stál. Mlčky, s hlavou lehce nakloněnou na stranu. Slova se jí valila z tlamy jako divoká řeka, kterou by nezastavil ani praotec. Vypadala, jako by se každým okamžikem měla rozhodnout, jestli ode mě zdrhne s ocasem mezi nohy a ohnivou čarou za prdelí, nebo mi zůstane na očích a udělá můj den aspoň trochu zajímavější. Když se její malá tlamička konečně na moment zavřela – zázrak hodný zaznamenání do kronik – odpověděl jsem po svém. Pravdivě. Chvilku jsem byl ticho, zkoumal její výraz, a pak se k ní naklonil. „Víš,“ začal jsem tiše, s úsměvem, který by i vránu donutil couvnout, „to je na tom možná to nejvíc ironický… ta chvíle, kdy si uvědomíš, že je čas něco změnit, vypadá úplně stejně jako ta, kdy je už dávno pozdě.“

Odtáhl jsem se od ní a posadil se na zadek. Úsměv stále zdobil mou tvář, takový co balancuje někde mezi „zbaštím tě“ a „právě mě rozesmál“. Když mě nazvala legendou, naklonil jsem hlavu na druhou stranu a lehce překvapeně zamrkal, jako bych právě zaslechl, že se svět začal točit pozpátku. Ten úsměv mi zůstal. I když jsem v hlavě přemítal, jestli je „legenda“ pochvala… nebo jen ozdobný způsob, jak někomu naznačit, že už dávno měl zaklepat bačkorama. Jo, být legendou zní hezky. V mojí zemi jsem byl syn náčelníka a vůdce armády – ne náhodou. Ale legenda je taky někdo, kdo už dávno zmizel v mlze. A já rozhodně nejsem žádná vychladlá mrtvola. Postavil jsem se bokem a nadzvedl kožený kabát. Ne proto, abych se předváděl – ale abych jí dal pohled na pravdu. Na jizvy. „Jestli vypadám jako někdo z legendy, tak to bude tím, že jsem si prošel peklem… a měl tu drzost z něj vylézt ven.“ A jestli byla všímavá, což, dle mého byla...mohla zahlédnout zjizvené pahýly na zádech. Pozůstatky křídel, která mi kdysi někdo vzal. Stejně jako vzal mé srdce. Spravil jsem si kabát a s těžkým vydechnutím se složil na zem. Lehce, líně, jako kdybych si užíval pohodlí vlastního hrobu. „Ahh, tak kamarád?“ ušklíbl jsem se. „A jsi si jistá, že to je jen kamarád?“ Hodil jsem po ní pohledem, který říkal vážně?. Tenhle pohled jsem znal. Až moc dobře. Stejný jsem nosil, když jsem ještě...to je jedno. Ztichl jsem. Sklopil oči a zadíval se do dálky, jako bych snad ještě doufal, že tam někde zahlédnu to, co jsem ztratil. „Nicméně…“ odkašlal jsem si a trochu znuděně mávl packou, „jsi si jistá, že ten tvůj jen kamarád vůbec chce zachránit? A před čím vlastně? Před světem? Sebou? Nebo před tebou?“ Zasmál jsem se.

„Uděláš co jinak?“ ozval jsem se nahlas. Ani šlofíka si tu jeden nemůže v klidu dát. Ležel jsem si ve větvích jednoho z těch starých stromů a chladil se ve stínu, zatím co mi jemný vítr čechral srst, když v tom mě ze spánku vytrhly tiché, ale roztěkané kroky. A to mumlání. Zamžoural jsem dolů a zadíval se na toho ušmudlaného špunta. Stála tam, oči upřené do větví nad sebou, jako by jí odpovědi měly spadnout rovnou na hlavu. Chvíli jsem ji pozoroval, klidně, bez hnutí. Nakonec jsem se protáhl. Kosti mi luplý jak starý most ve větru, ale já se jen líně zasmál, s jakým dramatem se to mé tělo připomíná, že už nejsem úplně nejmladší. Pomalu jsem seskakoval z větve na větev, až jsem tlapy dopadal měkce a hladce na zem. Otřepal jsem ze srsti prach a kůru a narovnal si kůži, kterou jsem měl přehozenou přes záda. Ze zvyku, ne potřeby. Pohodlíčko já rád. Zvedl jsem oči k prckovi. „No?“ nadzvedl jsem obočí, hlasem, který neskrýval ani pobavení, ani zvědavost. „Tak jaké je téma dnes? Řešíme světový mír nebo pád nebes?“

Pomalu jsem došel k okraji kaňonu a pohlédl dolů na řeku, která se dole klikatila mezi šedými skalami. „Hmm…“ zamručel jsem tiše a zvedl hlavu, abych pořádně nasál chladný vzduch. Staska, moje dcera, se zase někam vypařila, zatímco jsem byl na lovu. Neřekla kam jde, prostě zmizela. Její pach mě dovedl až sem, do kaňonu, kde vítr profukoval mezi stěnami a nesl s sebou tiché hučení vody i stopy jejího pachu. Pomalu jsem sešel dolů po kamenité stezce, až k řece...avšak tam jsem její stopu ztratil. Chvíli jsem stál a jen zíral do vody. Upřímně – byl jsem trochu rád za to, že jsem ztratil její pach. Ne že bych měl radost z toho, že jsem ztratil vlastní dceru, to rozhodně ne. Ale aspoň vím, že se umí ztratit tak dobře, že ji nedokážu najít ani já. To znamená, že ví, co dělá. Sklonil jsem se k vodě, napil se, abych uhasil žízeň. Po chvilce jsem zvedl hlavu a znovu zavětřil a pokusil se znova najít Stasku. Tentokrát jsem ale zachytil jiný pach.

Zasmál jsem se od srdce, až se mé boky otřásly, a následně jsem se opět zhroutil do měkké trávy. Zavřel jsem oči a zhluboka vydechl. Otočil jsem hlavu ke Stasce, právě když s hranou vážností pronesla, že s takto bych přivedl někoho k slzám. Protočil jsem oči, ale koutky mi škubly v pobaveném úsměvu. „Ale no tak,“ zabručel jsem s předstíraným povzdechem, než jsem natáhl tlapu a přitáhl si ji blíž. Jemně jsem ji sevřel v pevném, otcovském objetí. Cítil jsem, jak se její tělo na chvilku napjalo, než se uvolnilo, důvěřivě opřené o mě. V tu chvíli jsem se musel na chvíli odmlčet.
Byl jsem nesmírně vděčný — vděčný, že ji mám. Že právě tahle malá, chytrá, odvážná duše je má dcera.

„Co říkáš na to, že bychom konečně vyzkoušeli ta tvoje křídla, hm?“ promluvil jsem tiše, jako bych jí právě nabízel klíč ke hvězdám. Pomalinku jsem ji pustil, nechal ji sklouznout z mé tlapy, a s ladným pohybem se postavil na nohy. ,,Nebyl jsem o moc starší než ty, když jsem sám poprvé roztáhl křídla a vzlétl, tak co? Připravena vzlétnout princezno?“ S těmi slovy jsem se pomalu rozešel k troskám které stáli nedaleko od nás.

Jarní pastvina //---> Trosky Othamu

Ještě chvíli jsem nehnutě ležel, naprosto oddaný své roli — mrtvý brouk... nebo spíš vačice, když už chceme být přesní. Klidně jsem se válel v trávě, oči napůl přivřené, jazyk trochu vyplazený a nohy roztažené do nepřirozených úhlů. Jenže ta malá příšerka mě začala šťouchat drápky do boku a kousat do ucha. Snažila se mě vyprovokovat, a já sotva zadržoval smích. Nakonec jsem pomalu zvedl hlavu, otočil se k ní a s pobaveným úsměvem pronesl: „Hmm… v tom případě bych musel nasadit svou tajnou zbraň.“ Beze slova jsem vyskočil na nohy, přistál měkce a plynule přešel do přikrčeného postoje. Záda jsem sklonil, tlapy rozkročil a drápy zatnul do země, jako by to byl opravdový lov. Oči se mi zúžily a pohled jsem upřel přímo na Stasku. Teď byla ona kořist.

„Nejdřív bych se musel přiblížit… pomalu, bez jediného zvuku,“ šeptal jsem temně, zatímco jsem kolem ní kroužil ve velkém oblouku. „Nohy pevně přitisknuté k zemi, drápy zaryté v zemi, abych cítil každý pohyb mého oběda…“ Udělal jsem další krok, napínal svaly a schválně zadržoval dech, abych působil ještě napjatěji. „Oči bych z ní nespustil ani na zlomek vteřiny. Uši nastražené… protože i ten nejlepší lovec se může stát kořistí.“ Kroužil jsem kolem ní a po chvilce pokračoval: „A pak bych čekal… trpělivě… v dokonalém klidu, až se naskytne ten správný moment…“ Zničehonic jsem prudce švihl ocasem a podrazil jí její drobné nožky. „Útook!“ vyštěkl jsem s dětskou radostí v hlase a skočil jí na bok, jen tak, abych ji nezranil. Začal jsem jí čumákem lechtat na krku, pod bradou a na břiše. ,,Zakousl bych se do kořisti, a nepustil, dokud by sebou nepřestala cukat!" Řekl jsem se smíchem, který bych zřetelně znát na mém hlase. Miloval jsem tyhle momenty, byl to ten druh chvíle, který se jednomu zaryje do srdce. Bezstarostný. Čistý. Plný lásky.

Lenivě jsem pootevřel jedno oko právě ve chvíli kdy vítr přinesl ten náhlý poryv vzduch. Slyšel jsem, jak její tělo dopadlo do trávy za mnou, doprovázené tlumeným žuchnutím a šustěním stébel. Nadzdvihl jsem hlavu a líně se otočil směrem, odkud ta malá pohroma přiletěla. Staska se právě zvedala na nohy, s kusem trávy v srsti a s větvičkou trčící z ucha. V ten moment jsem přesně věděl, co jako správný otec, mám udělat. Zhluboka jsem zalapal po dechu, jako bych právě zahlédl samotnou smrt.

„ÓÓÓ NE! Dravá šelma z nebes!“ zvolal jsem dramaticky a vyvalil oči, jakoby právě přiletěla smrt samotná. Pomalu jsem se zvedl do polo-lehu, jen abych se převalil na druhý bok. „Aaa! Co budu jen dělat! Taková moc! Taková zuřivost! Moje konce jsou sečteny!“ Přitiskl jsem tlapu na hruď, jako by mě zasáhla neviditelná tlapa osudu. „Cítím... jak má duše opouští mé tělo... a pak! Smrt!“ Zvolal jsem s okázalým důrazem, následovaným okázalým žuchnutím zpět do trávy, kde jsem se rozplácl jak přejetý jezevec a zahrál mrtvého brouka v plné parádě.