Príspevky užívateľa

Zastavil jsem se a tlapy pevně položil na zem poseté kameny a mechem. Něco jsem cítil, ne... Někoho jsem cítil. Vlčice. Její pach byl spojený s vůní květin a různých bylin, možná meduňka, nebo heřmánek? Voněli krásně ale nedokázali zamaskovat tu nejistotu a strach co doprovázel jejích pach. Pomalými a klidnými pohyby jsem odložil králíka zpět na zem a zvedl hlavu abych se podíval jejím směrem. Mladá, lehce rozcuchaná, nervózní. V očích měla směs zvídavosti a obav. Nebyla hrozbou. Zhluboka jsem se nadechl a pronesl: ,,Nemusíš se bát...nekoušu." Řekl jsem klidem a lehl si na chladné kameny. Natáhl jsem se pro králíka, chytl si jej mezi tlapy a začal s něj trhal kůži a maso.

Ležel jsem na rozkvetlé jarní pastvině, obklopený měkkou trávou. Slunce mě svými teplými paprsky mě příjemně hřálo na srst. Vítr si pohrával s listím blízkých keřů a nesl s sebou vůni květin, vlhké hlíny a života. Zhluboka jsem pomalu a klidně oddechoval. Oči jsem měl zavřené a užíval si to klidné ticho, které mělo brzo skočit.

...Nebyl jsem tu totiž sám.

Někde v trávě, kousek ode mě, se plížila má dcera Staska. Její malé tlapky se opatrně dotýkaly země, každým krokem se snažila co nejvíce splynout s okolím. Její dech byl tichý, téměř neslyšitelný, a já si ji jen matně uvědomoval jako jemné chvění v tichu, jako náznak pohybu na okraji vnímání. Byla to její oblíbená hra — a moje taky. Pokoušela se ke mně přiblížit dost blízko, aby mě „ulovila“, zatímco jsem se tvářil, že nic netuším. Učila se. Chtěla být jako já. Už zvládala základní lov — stopování, tiché našlapování, čekání. Ale ještě jí chyběla ta zkušenost, to instinktivní načasování, které dělá rozdíl mezi promarněnou šancí a úspěšným skokem. A právě kvůli tomu jsme tady. Nešlo jen o hru. Bylo to učení — tiché, přirozené, hluboce zakořeněné v každém vlkovi. Já zůstával v klidu. Ani jsem neotevřel oči, jen jsem čas od času pootočil ušima, když jsem zaslechl něco, co nepatřilo do rytmu větru a přírody. Jemné zašustění, sotva slyšitelný nádech, zadržený dech. To byly její stopy. Nepotřeboval jsem vidět, abych věděl, kde je. Vnímal jsem ji celým tělem. Úmyslně jsem dál ležel bez pohnutí, předstíral ospalost, a přitom čekal, co udělá. Byl jsem připraven – možná ne na útěk, ale na to, abych jí ukázal, že ještě má co zlepšovat. Nebo jí možná dnes výjimečně dovolím, aby „vyhrála“. I to je součást učení.

Pomalu jsem se přiblížil k jezeru, které se ukrývalo mezi vysokými horskými štíty. Mezi zuby jsem svíral mrtvého králíka, jehož krev pomalu odkapávala z mé tlamy a zanechávala za mnou rudé kapky. Položil jsem tělo zvířete na zem a přešel až k vodě, až se mé přední tlapy ponořily do chladného jezerního okraje. Od chvíle, kdy sníh roztál, a došlo nastalo jaro, jsem trávil většinu času tady v horách, zatím co Staska létala všude kde mohla. Vládlo tu ticho, klid a chlad — přesně ten druh ticha, který mi připomínal domov. Místo, kde srdce nebilo tak hlasitě, kde se myšlenky rozplývaly v mlze a vítr šeptal staré vzpomínky.

Zadíval jsem se do klidné hladiny a zahlédl vlastní odraz. Stárnoucí tvář, strhaný pohled, ve kterém už dlouho nehořel oheň radosti. Zavrtěl jsem hlavou, jako bych tím mohl setřást staré myšlenky, a sklonil se k vodě, abych uhasil žízeň, která mě už delší dobu pálila v krku. Voda se krátce zbarvila do ruda — zbytky králičí krve se mísily s čistou hladinou, ale rychle se rozplynuly, jako by tu nikdy nebyly. Kž by tak rychle zmizeli i ty myšlenky. Pomalu jsem zvedl hlavu a obrátil se zpět. Králík ležel tam, kde jsem ho zanechal. Vzal jsem ho znovu do tlamy a vydal se najít si klidné místo, kde bych se mohl v tichosti najíst.

Několik vteřin jsem mlčel a zvažoval odpověď. Kotlina. Území nikoho, ale přesto obklopené smečkami. Přízrační na severu, Kult na jihu. „Hm,“ zamručel jsem a přejel pohledem Stasku, která mi šťouchla tlapkou do té mé. „Pokašil sis to!“ zavrčela na mě, než se otočila k Timovi se svou typickou zvědavostí. Krátce jsem přimhouřil oči a naklonil hlavu ke straně. Pšíšjačné…? zopakoval jsem si tiše a pak si uvědomil, že se ptala na Přízračné. Unaveně jsem si povzdechl a zavrtěl hlavou, než jsem se znovu podíval na cizince. „Takže Přízrační nejsou úplně hostinní, ale nebudou nám hned rvát hrdla. A ten Kult? Co jsou zač?“ zeptal jsem se přímo a zpříma se mu zadíval do očí.Cením si, že nám dal informace, ale stále jsem si nebyl jistý, nakolik mu mohu věřit. Můj pohled se pak na okamžik vrátil ke Stasce. Její zvědavost byla nakažlivá, ale to poslední, co jsem potřeboval, bylo, aby si do hlavy vzala nějaký pochybný plán.

Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl, snažíc se potlačit rostoucí podráždění. Koutkem oka jsem znovu zahlédl Stasku, jak si radostně vrtí ocáskem, a bylo jasné, že mě stejně neposlouchala. Povzdechl jsem si. „Uhh, nechoď..“ procedil jsem nakonec skrz zuby a zvedl hlavu. Můj tón byl unavený, téměř otrávený, ale aspoň trochu mírnější než předtím. ,,Zníš dostatečně neškodně na to, abych tě neroztrhal hned tady na místě. Omluv mé zuby, ale nemám bohužel dobré zkušenosti s vlky co cpou čumák okolo mých dětí, teda-...dítěte.“ Mírně jsem pootočil hlavu na Stasku a na sekundu vedle ní viděl Valku a Ninu. Zakroutil jsem hlavou ze strany na stranu a otočil se zpět k vlkovi. ,,Jsi schopný mi říct kde to jsme?"

Moje vrčení na okamžik zesílilo, pro jeho štěstí jsem si ale všiml jeho postavení – nebyl připravený na boj, spíš se snažil ukázat, že není hrozba. Přestal jsem vrčet a poslouchal jeho odpověď. "Kontroluješ vlče bez dozoru?" Zopakoval jsem po něm jen co se mi koutky úst stáhly do úšklebku. "To je zdejší název, jak říct, že cpeš čumák tam, kam nemáš?" Udělal jsem dva kroky dopředu a podíval se mu přímo do očí, hledajíc v nich jakýkoliv náznak lži. ,,Hele, Chceš vědět jak se u nás říká takovému šlechetnému činu?" Na chvilku jsem se odmlk a se jemným zavrčením prudce řekl: ,,Poslední slova před smrtí" Odmlčel jsem se a střelil pohledem po Stasce. Její nadšení mě bodalo víc než trny na růži. "A ty..." krátce jsem jí přejel pohledem, abych se ujistil, že je v pořádku. "Řekl jsem ti jasně, aby jsi zůstala schovaná dokud se nevrátím..."

Můj útok byl přesný a rychlý. Srna neměla šanci ani vydechnout, když jsem se do ní zakousl a ukončil její trápení. Zhluboka jsem vydechl když mě v nozdrách mě zaštípal kovový pach krve mísící se s chladným vzduchem. Jemně jsem ji zvedl na svůj hřbet a zamířil zpět k místu, kde jsem nechal svou dcerku.

Cestou zpátky jsem ucítil něco zvláštního – pach cizího vlka. Srdce mi bušilo jako o závod když jsem dorazil na místo, spatřil jsem svou dceru stát před cizincem. Nelhal bych, kdybych řekl, že jsem v ten moment viděl rudě. Kořist jsem shodil ze zad a tiše se přiblížil zezadu k vlkovi. Postavil jsem se za něj tak, aby viděl, s kým má tu čest. V hrdle mi rezonovalo hluboké vrčení. Srst na hřbetě se mi zježila a odhalil jsem tesáky, aby pochopil, že jsem připraven chránit své mládě za každou cenu. Cizinec nebyl nijak zvlášť statný, spíš naopak… ale to mě ani v nejmenším neuklidnilo. „Doufám, že máš dobrý důvod, proč se motáš okolo mého dítěte,“ zavrčel jsem tvrdě, hlasem podbarveným varováním. Na chvíli jsem se odmlčel, než jsem dodal: „Jedna špatná odpověď a přísahám, že odejdeš s víc než jednou jizvou.“

Pomalu jsem se vzdálil, každým krokem hlouběji do lesa. Snažil jsem se jít tiše, abych zbytečně neplašil zvěř, a přitom jsem dával pozor na okolní pachy. Chladný vzduch mrazil v nozdrách a přinášel se sebou příslib kořisti. Párkrát jsem se ještě ohlédl, jestli na Stasku neuvidím, ale místo, které jsem vybral, bylo dobře skryté. Věřil jsem, že tam bude v bezpečí. Když jsem došel na místo, kde už jsem necítil její pach ani svůj, zvedl jsem hlavu a soustředil se na stopování. Jehličí na zemi tlumilo mé kroky, zatímco jsem vnímal každý šelest a pohyb. Zafoukal vítr a donesl ke mně jemný pach stáda – srnčí, podle intenzity možná jen pár kusů. Opatrně jsem zamířil po stopě, doufajíc, že najdu něco staršího nebo zraněného. Nebylo by fér sebrat mládě nebo zdravou matku, pokud to nebylo nezbytné.

Po několika minutách tichého plížení jsem ji spatřil – starší srna, lehce kulhající na zadní nohu. Pach její únavy byl zřetelný, což mi potvrdilo, že bude snazší cíl. Zastavil jsem se, schoval za kmen stromu a pozoroval ji. Srdce mi začalo tlouct rychleji, jako vždy před lovem. Byla ideální – dost velká, aby nás nasytila, a zároveň dost slabá, aby boj nebyl zbytečně dlouhý. Zhluboka jsem se nadechl a připravil se k útoku, bedlivě sledujíc její pohyby. Teď už šlo jen o správné načasování.

//--> Šedé hory

Zakroutil jsem hlavou s úsměvem, zatímco jsme pokračovali cestou dolů. Terén se postupně začal vyrovnávat, jak jsme se blížili k lesnímu úpatí. Chladný horský vzduch se mísil s vůní jehličí a vlhké země, která byla místy pokrytá nízkými keři a sněhovou pokrývkou. Můj pohled přelétal okolí, hledajíc vhodné místo, kde bych mohl na chvíli nechat Stasku, zatímco bych nám našel něco k jídlu. „Tady to půjde,“ zamumlal jsem, když jsem zahlédl spadlý strom, jehož kmen obklopovaly husté keře. Bylo to perfektní místo – bezpečné, nenápadné, přesně to, co jsem hledal. Zastavil jsem se a pomalu otočil hlavu. Opět jsem jí chytl za kůži vzadu na krku, zvedl jí a pomalu jsem ji a položil na zem mezi husté keře. „Zůstaneš tady,“ řekl jsem důrazným tónem. „Tohle místo je dobré – schováš se pod ty větve a nikdo tě neuvidí. Já se zatím podívám po něčem k jídlu.“ Pohlédl jsem na ni, abych se ujistil, že rozumí. „Neboj, nebudu pryč dlouho. Ale musíš mi slíbit, že tady zůstaneš a nevylezeš, dokud se nevrátím.“ Sklonil jsem hlavu a oblízl jí tvař, abych jí ujistil, že tu je v bezpečí. Rozhlédl jsem se okolo sebe abych se ujistil, že se v okolí nikdo nenachází. Nikoho jsem neviděl, ani necítil. Naposled jsem se na ní podíval a ujistil jí úsměvem, něj jsem se otočil a odešel hlouběji do lesa, najít něco k jídlu.

„Majá, nemajá, to tě neomlouvá,“ ušklíbl jsem se, když jsem cítil, jak se její drobné tlapky pevně usadily na mé hlavě. Jestli si myslela, že si může jen tak vyšplhat a hrát si na velitele, měla mě vážně špatně přečteného – nebo možná naopak moc dobře. Přestože mě to trochu štvalo, zároveň jsem se neubránil pobavenému úsměvu. Nechtělo se mi ji sundavat. Zaklonil jsem mírně hlavu a jen tak pro efekt jí naznačil, že by měla být opatrnější, jinak ji setřesu. Samozřejmě jsem to neudělal pořádně, spíš jen naoko. „Kam jdu?“ zopakoval jsem její otázku a na chvíli jsem se odmlčel, jako bych sám přemýšlel nad odpovědí. Pohlédl jsem dolů na skalnatou stezku před sebou, která vedla přímo k lesu na úpatí hory. „Tady nahoře v horách moc jídla nenajdeme, ale dole pod horama… tam budeme mít větší šanci něco ulovit. Možná narazíme i na místo kde se budeme moc schovat.“

//--> Les na úpatí

„Majá, nemajá, to tě neomlouvá,“ ušklíbl jsem se, když jsem cítil, jak se její drobné tlapky pevně usadily na mé hlavě. Jestli si myslela, že si může jen tak vyšplhat a hrát si na velitele, měla mě vážně špatně přečteného – nebo možná naopak moc dobře. Přestože mě to trochu štvalo, zároveň jsem se neubránil pobavenému úsměvu. Nechtělo se mi ji sundavat. Zaklonil jsem mírně hlavu a jen tak pro efekt jí naznačil, že by měla být opatrnější, jinak ji setřesu. Samozřejmě jsem to neudělal pořádně, spíš jen naoko. „Kam jdu?“ zopakoval jsem její otázku a na chvíli jsem se odmlčel, jako bych sám přemýšlel nad odpovědí. Pohlédl jsem dolů na skalnatou stezku před sebou, která vedla přímo k lesu na úpatí hory. „Tady nahoře v horách moc jídla nenajdeme, ale dole pod horama… tam budeme mít větší šanci něco ulovit. Možná narazíme i na místo kde se budeme moc schovat.“

//--> Les na úpatí

Pomalu jsem cítil, jak se na mých zádech vrtí, a koutky úst mi cukly do úsměvu. Ta její věčná nespokojenost mě nepřestávala bavit – ať už si představovala cokoli, rozhodně nebyla obyčejná princezna. „Krvelačný bojovník, hm?“ zamumlal jsem pobaveně, když se mi na krku ozvalo drobné dupnutí její tlapky. „V tom případě bys měla vydržet i bez ohně. Pravý bojovník si nestěžuje na zimu,“ dodal jsem škádlivě, zatímco jsem cítil, jak se znovu zachumlala do pláště, čímž jen potvrzovala moje slova. Jakmile si ale povzdechla a začala něco mumlat o ‚nešouhlasných nážcích‘, obrátil jsem oči k nebi a hlasitě povzdychl. ,,Nešouhlasný nážek nebo ne, jestli nepřestaneš fňukat, fakt tě položím a půjdeš po svých,“ řekl jsem s úsměvem. Pohled mi sklouzl k mýtině v dálce, která se s každým krokem přibližovala.

Pomalu jsem cítil, jak se váha mé dcerky rozprostírá na mých zádech. Usmál jsem se, když jsem zaslechl její slova plná netrpělivosti a drobného stěžování. „Brzy, princezno,“ odpověděl jsem klidně, a přitom jsem si upravil popruhy, aby se jí leželo pohodlněji. „Děláš, jako by ti v mém plášti nebylo teplo,“ pokračoval jsem se šibalským úsměvem a natočil hlavu, abych na ni viděl koutkem oka. Byla to malá potvůrka, ale moje malá potvůrka. „Věřím že, dole pod horami určitě najdeme něco k jídlu,“ uklidňoval jsem ji a přidal trochu do kroku, aby cítila, že její stížnosti nevyšly úplně naprázdno. „A přestaň fňukat, nebo tě zase položím na zem,“ dodal jsem s hravou přísností, i když jsem věděl, že ji dolů nepoložím – ne do té doby, než bude odpočatá nebo dokud něco nenajdeme. V dálce jsem mohl lehce zahlédnout mýtinu obklopenou horami a mlhou. Ta mýtina vypadala slibně. Tam určitě něco najdeme – trochu odpočinku, možná něco k snědku a především klid.

Pomalu jsem scházel dolů po kamenité stezce, která se klikatila mezi zasněženými vrcholky a hustým porostem vysokých stromů. Chladné hory se tyčily kolem nás jako mlčenliví strážci, jejich mohutné stíny nás chránily před jemným větrem, který unášel drobné sněhové vločky a pokrýval krajinu pod závojem sněhu. Zastavil jsem se na okamžik, vydechl jemný obláček teplého vzduchu, který se rychle rozplynul v mrazivém okolí. Ohlédl jsem se za sebe a můj pohled spočinul na mé dcerce, která cupitala jen pár kroků za mnou. Můj zrak sjel dolů na stopy, které jsme zanechávali ve sněhu. Vedle mých velkých otisků se řadily její malé, téměř něžné otisky. Zmohl jsem se jen na jemný úsměv. Nedokázal jsem si to přesně vysvětlit, ale pohled na ty rozdílné stopy mě hřál víc než cokoliv jiného. ,,Pojd sem prcku". Pomalu jsem k ní přišel, sklonil hlavu a zakousl se jí do kůže za krkem. Zvedl jsem ji do vzduchu a položil si ji na záda, aby se mi mohla zachumlat do kapuce na plášti. ,,Lepší?" Optal jsem se jako správný, starostlivý otec.

tu ještě opravená refka: