Príspevky užívateľa

Zatřepala jsem hlavou, jako signál, že to nemáš řešit. Byla to vlastně tak trochu moje chyba. Já sama jsem to téma otevřela. Nevěděla jsem se rozhodnout, zda ti zkusit důvěřovat, nebo radši pro jistotu ne. Ještě ne.
Pohlédnu na tebe, letmo zkontroluju tvůj pohled. Lesklé, zelenkavé očka. Oči podobných odstínů, jako moje hříva. "Nebyli zlí. Zato vlci byli," hlesla jsem po chvilce potichu, sledujíc dešťové kapky. Bouřka opravdu nevypadá, jakoby měla v nejbližších minutách ustoupit. Každopádně jsem hodlala využít každičkého jednoho okamžiku, kdy se bude tvářit, že se chýlí ke konci.

"To je rozumné," pokývu hlavou a lehce se na tebe pousměju. Dále už nic neříkám, snažím si v hlavě uspořádat vše, co jsi právě řekl. Když jsi se ale zeptal na mé zkušenosti, lehce, na maličký okamžik jsem vycenila zuby a hrdelně zavrčela. Ale nijak zvlášť, nijak moc. Ano, neměla jsem s tímto tématem možná začínat? Neuvědomila jsem si to. Nechtěla jsem mluvit o své minulosti, dokud ji nemám zpracovanou. Ač to mohlo vypadat, že mám na lidi názor negativní, nebylo tomu tak. V mé minulosti hráli tu pozitivní roli. Zatímco vlci, můj vlastní druh, byli ti záporáci v tomto příběhu. Možná bych to řekla i ráda. Ale zatím jsem na to nebyla připravená.

Ano, rozhodla jsem se sice trochu komunikovat, ale zatím ne natolik, abych byla ochotna prozradit své pravé jméno. Proto jsem, stále jakožto Ejmy, koukla na tebe a na chvilku se zamyslela nad tím, co odpovím. Po pár vteřinách odmlky jsem se však konečně ozvala. "Hledat místo, kde se usadím," pravím krátce. Nerozváděla jsem, že mám nalomenou důvěru k vlastnímu druhu. To jsi už koneckonců nejspíše poznal. A důvod na nikoho jen tak nevyvalím. "Setkal jsi se s lidmi? Jaké na ně máš názor?" optám se po chvilce zase já. Ten fakt, že lidem důvěřuji víc, než vlkům, byl hodně praštěný. Ale mělo to své odůvodnění. Tiše jsem doufal, že zde někoho z lidí potkám. Ty věžáky, které jsem spatřila, než jsem se potkala s tou stříbrnou tehdy na louce, mě přesvědčovaly, že bych mohla být v tomto úspěšná.

Před tímto jsem tu potkal zatím jenom jednoho poděsa... tedy... poděsku, otravnou. A ta se o magii ani nezmínila, ani ji nepředvedla. Došlo mi, že jsem zatím neměla odkud toto vědět. "Jo, už jsem chtěla říct, že je to nějaká místní specialita," uchechtla jsem se lehce ironicky a pohodila hlavou, abych opět odstranila dotěrnou ofinu ze svého xichta.
Zamyslela jsem se, že bych... se vlastně mohla zkusit s tímto chuchvalcem tepla bavit, už jenom z toho důvodu, aby mi pomohl zahnat chlad. A jak jsem tak byla zamyšlená, překvapil mě další blesk. Trošku jsem sebou trhla a odvrátila pohled od tebe tam ven. Trochu mě mrzelo, že jsem to neviděla.
Blýskalo se na lepší časy, doslova. Vypadalo to, že aspoň nějakou dobu teď nebude to dotěrný vedro. Tedy snad.

Jakmile vysvětluješ, pozoruju tě s mírně odměřeným výrazem na tváři. Stále vidím v tvých očkách probikávat různé odstíny zelené, neuvědomujíc si, že toto je mojí magií. Když zmlkneš, dávám si chviličku na zamyšlení, než se opět rozhodnu ze sebe vypustit aspoň odpověď na tvá slova. "Magii nemám," odvětila jsem krátce. Nevěděla jsem moc, o co jde. Jsi vlastně úplně první vlk s magií, kterého tu potkávám. Nebo počkat. Úplně první vlk s magií, kterého jsem kdy viděla! Bylo to něco, co mi nepřišlo normální. Možná právě proto, že jsem s tím zkušenosti neměla.
Pozoruju, co se děje venku. Počasí se zdá, že ne a ne se umoudřit. Mraky se na obloze trhaly extrémně pomalu a místy to slunce vidět i šlo. Ale smršť deště smíchaného s kroupami neustávala.

Pec? Co je pec? Poněkud tázavě se na tebe podívám, aby ti bylo jasné, že ti úplně nerozumím. Až tak moc intenzivně jsem čas s lidmi netrávila, abych věděla, co obsahuje jejich domácnost. Znala jsem ale ohniště, znala jsem táborák.
Začínám na tebe asi trochu měnit názor. Ano, sice to ještě potrvá, než tě začnu definitivně mít ráda, ale uznávám tě. "S tím ses narodil?" optala jsem se po chvilce ticha se zájmem. Tímto jsi měl stoprocentně zaujal, což opravdu tentokrát ani neskrývám. Byla bych nejradši rozkmitala trochu i chvost, ale ten jsem zatím stále držela. Nechtěla jsem svoje uvolnění dávat najevo nějak víc.

Ještě chvíli pozoruji, co se děje venku. Tedy... ne že bychom byli vevnitř jo, přecejen to byla jenom úzká puklina, kam jsme se sotva oba vešli. Po chvilce se snad úplně poprvé otočím na tebe a pořádně si tě prohlídnu - respektive tu část, na kterou vidím, která na mě není natěsnaná přímo. Nevidím ti úplně do tváře, což mě mírně znervózňuje. Ale cítím tvé soustředění, tak jsem tomu tedy dala chvilku času. Zajímá mě, co tu čaruješ, ale nedávám svou zvědavost kdovíjak znát. Nějakým způsobem tě začínám shledávat zajímavým. Trochu jsem pozvedla obočí a střihla ušima ve chvíli, kdy se naše pohledy poprvé setkaly. Tvé oči problikávaly na zeleno. Začíná mi docházet, že se mnou nemáš úplně zlé úmysly. "To jak?" zeptala jsem se. O magii jsem věděla úplný kulový. Schopnost, kterou jsem měla já jsem totiž brala jako samozřejmost, se kterou se narodí každý. A o žádným jiným vlku s magií jsem v životě neslyšela.

Nad tvou omluvou bych nejradši ohrnula pysky. Ale držela jsem se. Nejspíše ti taky nebude úplně nejpříjemnější tady se mnou nasáčkovaný být, s promočeným kožichem, modlící se až už ta smršť skončí.Další. Slova. Navíc. Úplně zbytečný slova. zatřepala jsem hlavou, jelikož mi z vlasů tekl čůrek vody po čenichu. Chtěla jsem přebytečnou vodu setřást. Bohužel, než jsme se schovali, jsme oba stihli docela promoknout. Hromy a blesky mě neděsily. Naopak mě docela fascinovaly, při tom pohledu můj pohled mírně změkl a koutky tlamky se zvedly, při pohledu na bleskem rozzářenou oblohu. V tom jsem zacítila dost nepříjemnou zimu. Začala jsem se klepat, abych se aspoň trochu zahřála. Začalo mi být i trochu fajn, že tu nejsem úplně sama. Přítomnost druhého vlka, který vyzařoval jistou dávku tepla - ač taky mrznul - mi pomalu ale jistě přestávala být proti srsti.
Povzdechla jsem si. "Úžasný přivítání na novým území, fakt," pronesla jsem tichým hlasem, ironickým tónem. Chvilka ticha mi docela pomohla.

A už zase. Už zase jsem měla pocit, že mluvíš moc. Víc, než byla moje hranice únosnosti. Těsně po konci tvé tázavé věty jsem tě okřikla. Nebo... no, prostě jsem tě pštila. "PST!" snažila jsem se nějak přebrat ty slova, které jsi mi právě řekl. Opravdu jsem se tu nechtěla bavit o počasí. Vlastně ... nechtěla jsem se bavit vůbec o ničem. Chtěla jsem to tu nějak přetrpět, než se počasí aspoň trošičku uklidní. Déšť mi až tolik nevadil, ale toto byl opravdu extrém. Nějakým způsobem jsem se ale začínala adaptovat na aktuální ztrátu svého osobního prostoru. Co mi taky zbývalo... Na mé tváři nyní šla vidět frustrace a zoufalost, namísto vzteku a nejistoty. A ano, tentokrát můj výraz byl čitelný, jelikož se mi na několikátý pokus podařilo zbavit se těch nejotravnějších pramenů ofiny pryč.

Moc mluvíš. Moc mluvíš! na okamžik křečovitě zavřu oči, držím se kupodivu pouhých pár metrů od tebe. Chvilku jenom koukám na tekoucí vodu. Proud skáče po kamenech, přičemž dělá velice příjemné zvuky. Jakmile po chvilce zase promluvíš, dávám ti stáním na místě jasně najevo, že už nikam dále nechci. Ani o metr se nechci posunout. Chvíli na tebe čumím - jedním okem, druhé je jako obvykle schované pod patkou, poté se lehce nejistě skloním k vodě a taktéž se napiju. Snažím se marně vyhledat aspoň malou rybku v mělkém proudu potoka. Opět neúspěch. Možná kdybych se více soustředila, mohlo by se něco objevit. Ale pořád jsem měla obsessi koukat na tebe, zda mi nejdeš po krku. Ikdyž jsem o tom skutečně pochybovala.

Chjo... další sluníčkář... to jsem se ocitla fakt na špatným místě. Nebo jsou všichni jenom tolik naivní? Kdybych neměla promoklé háro přes oči, mohl bys vidět moje oči v sloup, ale dobře pro tebe, asi. Dobře, chvilka klidu. Na tvé jméno jsem jenom kývla hlavou a ohlédla se na tebe. Samozřejmě na mě přišly myšlenky se vymanit a jít ven moknout, ale znamenalo by to se o tebe minimálně jednou otřít. Což by ti nejspíše nebylo příjemné, no a mně už vůbec.
"Co jsem komu zrobila," zašeptala jsem tiše, s povzdechem, zatímco tam venku, mimo naše mokré kožichy, řádila bouře. Vůbec mi nedocházelo, že by sis to mohl vzít osobně, nebo tak něco.
Pohodila jsem hlavou a sledovala kroupy padající do trávy před námi.

A zase. A zase to začalo kecat. Cukla jsem pysky, abych tě uzemnila. Abych tě zmlkla. Ale nakonec jsem to neudělala. Uvědomila jsem si, že potřebuju klid. Ticho léčí... a... nečum na mě!
Nakonec se na tebe zatvářil jenom poměrně kysele a nic dalšího neříkala. Neměla jsem ráda vykání, byl to přežitek a věc, která vlkům neseděla. Nakrčila jsem čumák, když jsi se mě zeptal na jméno. Nepřeslechl... řekla jsem ti celou dobu jedno jediné slovo a to ještě s nechutí. Opravdu jsem neměla potřebu ani chuť sdělovat své pravé jméno. Vlastně... cokoli o sobě. Ale když už jsem na tebe jednou promluvila, rozhodla jsem se tedy říct své jméno, abys mi dal pokoj. Avšak ne své pravé jméno. "Amy."

<<< Ohnivá louka

Jakmile jsi se ke mě zařadila, trochu jsem se ošila. Nechtěl jsem pustit nikoho do své osobní zóny. A ani toho tvého ptáka, o kterém jsem doteď pořádně nevěděla, že patří k tobě. Cukla jsem sebou, jakmile se ke mě přiblížil. Máš štěstí, že jsi jenom proletěl... probodla jsem opeřence pohledem.
Netrvalo dlouho a minul jsem první stromy lesa. Les se mi docela líbil, příjemně stínil od toho protivného slunce. Nehodlala jsem zatím ani pípnout.
Netrvalo dlouho a zaslechla jsem tekoucí potok. Ne, neznala jsem to tu, vlastně jsi byla prvním živáčkem, kterého jsem po svém příchodu sem potkala. Kde že to vlastně jsem?
Rozhlédla jsem se, zavětřila a vydala se k pramenu potoka.

Mokl tady, přede mnou. Naprosto upřímně a doslovně mokl.
Můj kamenný pohled, takřka kamuflovaný mezi těmi skalami, lehce povolil. Už už jsem chtěla zavrtět hlavou, jakože ne, že si nepřeji, aby se ke mně jenom přiblížil, ale... měla jsem holt smůlu, nestihla. Už tu byl nasáčkovaný u mě. Pokusila jsem se přitisknout blíže k jednomu kusu skály. Tiše jsem si povzdechla. Holt jsem se musela nějakým způsobem smířit s tím, že tu teď nebudu mít ani klid, ani soukromí. Na druhou stranu jsem to chápala a koukat na moknoucího vlka, respektive už i vlka pod palbou krupobití, z relativně suchého místečka by mi taky bylo možná proti srsti. Nebyla jsem zlá, nepřející, nikdy. Jenom odtažitá a nedůvěřivá.
Pohodila jsem zlehka hlavou, jak mi to jen prosto dovoloval. Protože ho fakt moc nebylo. Hříva mi často zavazela. Když byla zmoklá, bylo to o to horší. Nedávala jsem svůj nekomfort najevo nějak výrazně. Respektive, měla jsem sto chutí, ale koukat na trpícího vlka tam venku by nebylo o moc lepší. Možná právě naopak.
Těknu pohledem k tvému zmoklému kožichu a lehce se ušklíbnu.

Jakmile ses na mě usmála, trochu přísněji jsem se zamračila. Nechtěla jsem dávat najevo, že mi tvá pozornost nedělá úplně zle. Co dávat najevo, já jsem to nechtěla připustit ani sama sobě! Projevím kladnou emoci a ty se přiblížíš, no to víš, že jo. Teď bych si nejradši zavrčela, ale zatím jsem to držela a pokračovala v mlčení. A ocenila bych, kdybys i ty na chvilku zmlkla, začínala jsem být všemi těmi slovy a informacemi přehlcená.
Když jsi se konečně vykecala, protočila jsem očima a nechala tě dělat, co uznáš za vhodné. Poté jsem se sama vydala pomalým krokem náhodným směrem. A to čistě náhodou tou nejkratší možnou cestou k řece.

>>> Mladý les