Príspevky užívateľa

<<< Planina Husí

Puklina mezi skálou. Tutovka. pomyslela jsem si, když jsem po krátkém rozhlédnutí jednu opravdu objevila. Vypadalo to, že skála je na vršku spojená, čili mohla tvořit parádní střechu nad hlavou. Trochu těsné, ale aspoň dočasně vyhovující. Mírně zvědavě jsem se otočila, když jsem ale zjistila, že se flekáč nejspíše vybral za mnou, dále jsem to neřešila. Možná jsem úplně nechtěla, aby sám mokl- ne, nebudu myslet na to, že by mi ho bylo líto. Ne. Nechtěla jsem si připustit, že bych měla nějakou empatii vůči druhým. Chtěla jsem zůstat pevná jako ta skála, do které jsem právě zaplula. Bylo tu taktak místa na druhého. Tak jsem se otočila a z díry, ze tmy mi civěl jenom kus čumáku a svítící oči.

Když mě dotyčný nazval "jako-duchem", ohlédla jsem se a zamračila se. Uskočila jsem o kousíček stranou a sebejistě zvedla čenich nahoru. Na maličkatou chviličku, poté jsem se ale otočila na tebe. Chtěla jsem tě mít v merku. Najednou jsem totálně zapomněla na to, jak moc mě to počasí štvalo. Snažila jsem se vypadat sebejistě, opak byl ale pravdou. Doufala jsem, že to na mě poznat nepůjde. Nevěřila jsem mu. Nevěřila jsem nikomu. Pomalu ani sobě samotné.
Pořádně jsem se oklepala. Byla jsem mokřejší a mokřejší a i přes můj kraťučký kožich to nebylo nic moc příjemného. Zamračila jsem se a pohodila hlavou, abych dostala durch promočené vlasy z xichtu. "Do sucha," zabrblala jsem tichým, hlubokým hlasem a můj pohled padl na nedaleké hory. I z dálky šlo vidět, že ve skalách je několik trhlin. Tam by mohlo být aspoň trochu sucha...
Na nic jsem nečekala a rozběhla se směrem k hrbům. Byla to šance. Pršelo víc a víc a možná jsem trochu očekávala přicházející bouřku.
>>> Hrby

Zatřepala jsem hlavou, jakmile jsi poznamenala to o dlouhé cestě. Nebyla jsem až tak z daleka. Rozhodně ani zdaleka ne tolik, co někteří tady. Sice jsem tu nikoho neznala, ale pachy mluvily za vše. Stopování bylo mou silnou stránkou. Lov už tolik ne.
Stále tě pozoruju. A myslím si o tobě své. Jakmile si všímám že tvé oči problikávají tykrysově častěji a častěji, možná maličko polevím. Chvíli viditelně přemýšlím, nakonec kývnu hlavou. Jakože se hodlám nechat zavést na místo, kde se nějaké ryby dají chytit. Když jinak nedáš... ale ulovím si je sama. Nejsem žádný vlče, abych si z někoho dělala maminku nebo nedej bože otroka. pomyslela jsem si. Veškeré moje myšlenky zůstávaly za pomyslnou bariérou. Chtěla jsem, tak moc jsem chtěla něco říct nahlas. Ale věděla jsem, že vše co povím, proti mě může být použito.
Sice jsem na tvůj návrh přistoupila, ale udržovala jsem si osobní prostor a hranice. Pořád jsem se měla na pozoru, protože co kdyby... Stále se mi nedařilo zpracovat tu událost v kempu, kdy jsem přišla o své jediné přátele. O záchránce. Tlamou a tlapami mého druhu.

Nestála jsem o žádné nevyžádané rady. Každé slovo, prdlajs, každá hláska od vlčice mě bodla do hlavy. Jo, začala mě bolet. Neměla jsem ráda něčí tlak na mě. A mluvení mě doslova vysí...uhm, ...ralo od někoho, koho neznám. Ve chvíli, kdy jsem byla značně napjatá, o to víc. Chtěla jsem, aby zmlkla. Aby mi dala pokoj, ale v tuto chvíli jsem byla tak paranodní... představovala jsem si, že kdybych se rozešla, nebo rozběhla, mohla by ses za mnou vydat. V horším případě bych se tebe a tvých všetečných zvědavých otázek nezbavila, v tom lepším bys mi šla po krku. S touto variantou jsem ale příliš nepočítala, soudě dle tvých očí. Ale jeden nikdy neví.
Na tvůj první dotaz jsem odmítala odpovědět. Nikomu přece nebylo po tom, odkud pocházím a přicházím. Na druhý dotaz jsem kývla hlavou, ale spíše do strany. Jakobych jí zavrtěla, však jenom jednou. Byla to lež. Lež, která se šíleně blbě skrývala, zvlášť poté, co moje lhaní prozradilo zakručení v žaludku. Můj pohled těkl směrem k mému břichu, kde se ten zmetek proradný nacházel, načež jsem vrátil pohled opět k tobě. Stále jsem si držela pevný, kamenný výraz.
Přiznání hladu je známka slabosti.

Bylo skutečně odporné počasí. Vlhko, dusno, a schylovalo se k dešti. A toto počasí nahrávalo taky mé náladě. Toulala jsem se po planině, na které jsem vypadala, že jsem konečně taky na chvilku i sama. Neustále jsem se měla na pozoru. Po několika krocích vpřed začalo zlehka poprchávat. To mě donutilo protáhnout obličej v ještě zhnusenější výraz. Netrvalo dlouho a byla jsem promoklá. Moje krátká srst v kombinaci s hustými kadeřemi mokla tak, že jsem musela vypadat poněkud komicky. Vypadala jsem jednoznačně jako zmoklá slípka, což... jsem si samozřejmě představovala, jaké to mohlo být.
Tlapa míjela tlapu a já přidala do kroku. Poklusem jsem to táhla přes samotný prostředek louky, s pohledem zabořeným do země. Tráva byla poměrně slehlá, tudíž se to dalo. Proč jsem nekoukala kolem sebe? Nechtěla jsem, aby mi do očí napršelo. Lehce jsem zavrčela, myslela jsem si o počasí svoje. Byla jsem tak zabraná do svých vnitřních negativních emocí, až jsem málem narazila do bílého vlka. Dej pozor, kam lezeš... pronesla jsem v duchu napůl sobě, napůl jemu a zvedla k němu pohled. Byl vyšší než já a výrazně huňatější. Zastavila jsem se a přimhouřila oči.

Atmosféra byla tak hustá, že by se dala krájet. Ač jsem byla již o něco méně napjatá, než před chvílí, stále jsem ti nevěřil. Nechtěl jsem ti odpovídat, ale vypadalo to, že pokud se taky nějak nevyjádřím, nedáš si pokoj. Nedáš MI pokoj. Stále na tebe mhouřím oči, na maličký okamžik uhnu pohledem ke svému obvazu. Není to zranění. Už dávno ne. Netřeba se o to starat.
Vrátím pohled k tobě a nepatrně kývnu hlavou. Vlastně... kdybych nebyla před chvílí tázána, nejspíše by si to nikdo nespojil s gestem souhlasu, nejspíše by to bylo sotva patrný pohyb, gesto naprosto nepřipomínající.
Znovu se podívám na své dříve-zranění, ale jen na zlomek vteřiny a v ten moment, co vrátím zrak opět na tvou tvář (pokud se tomu tak u vlků dá říkat), zmerčím, jak ve tvých zelenkavých očích problikne světlohnědá. Můj odměřený pohled se změnil na lehce zmatený.

Kdybych byla odhodlaná promluvit, odpověděla bych ti něco ve stylu "ale já ano". Jenže... jediné co jsem dokázala, bylo odhrnout pysky. Byla jsem si jistá, že ikdybys byla třeba sám pánbůh, s těma ošklivýma jizvama, co tam po ránách všeho druhu zůstaly, bys toho moc nezmohla. Ale tos nemohla vědět, nemáš tušení, že obvaz touží pouze jako prostředek po schování něčeho, co mi připomíná období mé vlastní bezbrannosti.
Zatřepu hlavou, zavrtím se. Nespokojeně. Stále z tebe nespouštím oči. Nevím, co si o tobě mám myslet. S léčitelem z řad vlků jsem se v životě nesetkala, dalo by se tedy říct, že je toto premiéra.
Z tvého výrazu jsem si nic moc nedělala. Řeč těla vlků mi stále byla jedna velká neznámá, jelikož co si ze svého života pamatuju, jsem prožila více s lidmi. U těch to fungovalo komplet jinak. Byla jsem spokojena aspoň s tím, že po mém výpadu ses o kousek stáhla. Nejradši bych zvedla hlavu a nosem nahoru dala najevo, že jsi mi ukradená... ikdyž tomu tak úplně nebylo. Ale došlo mi, že bych si tím stejně odhalila zranitelnou část těla - hrdlo.
Prostě tě jen odměřeně pozoruju. Už nevrčím, ale dávám si pozor. Vnímám každý drobný pohyb z tvé strany.

Jakmile se k mým očkám dostalo, že ses začala přibližovat, cukla jsem sebou, neustále tě sledujíc. Nikdy jsem nebyla moc zvyklá na přehnanou starost. Za celý svůj dosavadní život, který si pamatovala, se jí laskavosti dostalo pouze jedinkrát... a i ta nakonec přišla vniveč. Cukla jsem ušima a zatvářila se naprosto nepřátelsky, jakmile jsi se ke mě přiblížila. Měla jsem nutkání po tobě zavrčet, nakonec jsem se jen s xichtem nasraného malamuta stáhla o metr dál od tebe. Ale bylo mi to houby platné, jelikož ses čumákem natahovala k mé ráně. Ucukla jsem, opět. Tentokrát i s tím zavrčením. A ne zrovna tichým. Jestli si myslíš, že s tebou budu jen tak mluvit, jsi na omylu. Nevěřím ti a dávám ti to snad jasně najevo, ne?!
Zavrčím znova, cvaknu ti zuby naprázdno nad čenichem. Moje zranění, nekrást!

Hned co jsem zmerčila cizí pach, opět jsem se postavila a připravila se na případnou obranu. Bylo jasné, že tady nejsem sama, teď bylo třeba dávat pozor a v případě, že by se po mě chtěla vrhnout nějaká smečka... v případě potřeby si zachránit krk. Tento pach však smečkově nevypadal. Urychleně jsem se začala rozhlížet, byla jsem v pozoru. Sledovala jsem bedlivě, aby mým pohledem neproklouzl ani pohyb stébel trávy ve větru.
Zmerčil jsem ji ve chvíli, kdy na mě zavolala a téměř sprintovala (občas všechno trochu zveličuju) mým směrem. Zúžily se mi zorničky, jak tak neustále přibližující se vlčici sleduju. Její veselá nátura jakoby mi říkala, že se jí bát nemusím. Spíše, než nutnosti boje a zranění jsem se obávala, že mě bude prudit hodně dlouho. Ale co když je to přetvářka? Co když je to nějaká past? Můj pohled padl na tvé oči. Na chvíli se naše pohledy střetly a já viděla, jak tvé duhovky problikávají zelenožlutou barvou. Spíše k té žluté, ovšem. Vypadlo, že tu mi nic moc hrozit nebude. Tak jsem své doteď zaťaté svaly trochu povolila. Stále jsem však držela postoj těla, který mi umožňoval se okamžitě bránit. Nevěřím nikomu.

Nějakým způsobem jsem se přimotala na tuto část území. Byla jsem hladová, žíznivá a štvalo mě vše. Štvala mě ta minulost. No, možná spíše dokonce sžírala. O to víc jsem znervózněla v tu chvíli, kdy jsem tu zacítila pach vlků. Nevypadalo to však, že by toto území patřilo nějaké konkrétní smečce. Vlky jsem naposledy viděla xxx měsíců zpět a nebyli zrovna přátelští. Mnohem bližší vztah jsem měla k lidem. Které jsem po cestě sem zatím nepotkala. Ale ty věžáky v dáli, které odtud šly vidět, mohly znamenat něco jiného. Věděla jsem, jak lidská města vypadají. Sice jenom z vyprávění, ale věděla. Možná stálo za zkoušku tam nahlédnout?
Po několika krocích po zelenající se trávě jsem se zastavila a pohlédla tím směrem, kudy k městu. Byla jsem ale příliš unavená na prozkoumávání. Chtěla jsem si odpočinout a až poté pokračovat. Sedla jsem si a oddechla si.

Čau, dík za odezvu. Pokusil jsem se to nějak upravit. Snad to nebude ještě horší, páč samotnému se mi lépe čtou i píšou jednodušší věty. U těch složitých ztrácím přehled o významu a o tom, co už jsem řek a co ještě ne. :-D



Charakteristika:
Regi je tajemná, na první pohled nepřístupná vlčice, probodávající vás pohledem, jen co se k ní přiblížíte. Nesedí na ni temperament ani introvertní, ani extrovertní - nazvěme ji spíše ambivertem. Dělá však všechno proto, aby na první pohled vypadala nespolečensky a tváří se vesměs odtažitě. Zkrátka si drží si odstup od ostatních a nepouští si je k tělu.
Ač to z ní na první pohled úplně nevyčtete, je emočně labilní - nevyrovnaná. Zdá se být trpělivá, ale opravdu tomu tak není. Je naučená dusit v sobě emoce, pocity, postoje i názory. Jakmile ale pohár přeteče, i této zdánlivě netečné vlčce prasknou nervy, čímž se odhalí její cholerická stránka. Nic nejde držet donekonečna a v případě Reg to schytá klasicky ten, kdo je nejblíž.
Někdy k druhému, především již dlouhodobému známému, až neobvykle intenzivně přilne. V tomto případě na ni pozor - neudržet si hranice může být začátek konce. Málokdy jde totiž o upřímný zájem o přátelství, nebo jiné touhy. Získat si její opravdovou důvěru je setsakramentsky těžké, čili zůstává opatrná. Činí tak ze strachu - ať už o sebe, nebo ze sebe samotné, protože nechce ubližovat druhým. Dokáže být těžký manipulátor, hrát na city. Nedělá to schválně, ani na to není hrdá. Umí to ale ukázkově a moc dobře si to uvědomuje. Snaží se to omezit, v těch chvílích svádí komplikovaný boj se sebou samotnou. V manipulaci je doslova přeborník, nikde se tím ale nechlubí. Vlastně se za to docela nenávidí, má sklony k depresím. Nedostanete to z ní... a pokud ano, tak to potrvá. Budete si to z ní muset však přečíst sami, nahlas vám to opravdu neprozradí. Nenávidí pozornost druhých, zároveň však po ní zoufale touží. Vyhledává samotu, ale bojí se, že zůstane úplně sama. Až tak rozpolcená je.
Pokud se vám nějakým záhadným způsobem podaří ustát všechny její chladné pohledy, aniž by vás její prvotní charakter odradil, tak zjistíte, že umí mít ráda. A třeba budete mít to štěstí a dokonce vám to i přizná. Má ráda zábavu a nejradši by se všeho zúčastnila, do všeho šla po hlavě, jen jí to... cosi uvnitř nedovoluje. Vlastně je skrytým dobrodruhem. Pokud je ale něco, čím nikdy nepohrdne, je plavání. Vždycky ji nade vše bavilo a nezáleží jí na tom, jaká je roční doba. Koupe se i v zimě a nevadí ji to, má totiž naprosto vynikající imunitu a příliš nehrozí, že by z toho onemocněla. Je totiž nezvykle otužilá.
Vždy byla za tu divnou, už od narození a nikdy za to nebyla zrovna chválena. Na jednu stranu je na to hrdá, že není, jako všichni ostatní. Na druhou ji její "jinakost" omezuje ve spoustě věcech, že by radši normální byla.

Minulost:
Z nějakého důvodu si vlčecí léta nepamatuje, čili začněme tím, co v paměti má. Probudila se jako dospívající vlčice v osadě Hřebeč, konkrétně v letním tábořišti trampů. To by nemuselo být až tak špatné, kdyby se neprobudila s kožichem plným škrábanců všemožně po těle. Několik hodin jí trvalo, než si v hlavě dala dvě a dvě dohromady a aspoň zhruba nabrala přehled o tom, kde se nachází, proč, a co se vlastně stalo. Zachránili ji lidé. Ale před čím, nebo před kým? To už se nejspíše nedozví.
Prvních pár dní spolu s jedním postarším, dlouhovlasým mužem obývala ten nejmenší stan, který se v tábořišti nacházel. Ačkoli nevěděla, jak se sem přesně dostala, měla tušení, že díky němu je stále naživu. Vytvořila si k němu hodně blízký vztah, pomáhala mu nosit dříví k ohništi nedlouho poté, co se začala zotavovat. Dokonce se s ním chodívala v teplých letních večerech koupat do potoka. Nebyl to vztah typu pán a pes, aby by jeden poslochal druhého. Toto pouto bylo daleko čistější, přirozenější. Nevlastnili se, jen prostě žili bok po boku tak, aby se jim to vzájemně vyplatilo a vyhovovalo jim to.
Poslední noc, kdy bylo tábořiště tábořištěm a trampové se pomalu smiřovali s tím, že se budou zítra muset navrátit do lidské civilizace, a tím opustit i tuto vlčici, obklíčila tábor skupinka nepřátelských a hladových vlků. Vlků nebylo kdovíjak mnoho, ale počet jim nahrazovala síla a houževnatost. Přitáhla je sem vůně zbytků prohřátého masa z večerního táboráku. Využili možnosti se zadarmo a bez práce najíst. Tento nálet vyrušil mladou vlčici ze spánku a ta okamžitě vyvolala mezi trampy poplach. Neznala přesný záměr smečky, ale cítila se ohroženě. Cítila, že jsou ohroženi všichni.
Nepochopení situace z obou stran vyústilo v souboj vlků proti lidem. Zmatená Regi nevěděla, ke které straně vlastně patří. Při pokusu prozkoumat blíže jednoho ze smečkových vlků byla napadena - málem! Kdyby se před neobjevil onen postarší muž, který se o ni postaral, když byla na holičkách. "Utíkej!" zaslechla hrubý hlas, věděla, že je mířen na ni. Nerozuměla, co to znamená, ale podle naléhavého tónu ji došlo, co má dělat. Nechtěla uposlechnout, ale musela. Musela se podle pokynu zařídit, pokud si chtěla zachránit krk.
Úspěšně utekla, měla štěstí. Od té doby se jen tak toulá, odnikud nikam. Jediné, co jí po lidech zůstalo, byly vzpomínky a poslední obvaz, který na její ošetření použil její lidský společník.

Jméno:
Regi

Přezdívka:
Ta černá, Zelenovláska

Věk:
Mladý dospělý (3 - dnes)

Pohlaví:
Samice

Matka:
Ana

Otec:
Milo

Sourozenci:
Lucy, Dave, Pete

Charakteristika:
Tajemná, na první pohled nepřístupná vlčice. Ani ne společenská, ani nespolečenská. Dělá však všechno proto, aby se zdála být tou druhou variantou. Drží si odstup od ostatních. Je emočně poměrně labilní, nevyrovnaná. Někdy k druhému až neobvykle rychle přilne, což... by do ní na první pohled nikdo neřekl. Jindy je opatrná až tajemná, nepustí si nikoho k tělu blíže. Ze strachu, že by jí mohl něco provést on, nebo ona jemu. Dokáže být těžký manipulátor, hrát na city. Nedělá to schválně. Není na to hrdá. Ale umí to. Je v tom doslova přeborník. Vlastně se za to docela nenávidí. Je depresivní. Ale to se od ní nedozvíte. Možná časem. Nechce pozornost. Ale zároveň po ní zoufale touží. Vyhledává samotu, ale bojí se, že zůstane úplně sama. Až tak rozpolcená je.
Ač to na první pohled nevypadá, umí mít ráda, dokonce to i vyvoleným přizná. Má ráda zábavu a nejradši by se všeho zúčastnila, do všeho šla po hlavě. Jen... jí to cosi uvnitř nedovoluje. Vlastně je skrytým dobrodruhem. Čím ale nikdy nepohrdne, je plavání. Vždycky ji nade vše bavilo a na roční době nezáleželo. Koupe se i v zimě a nevadí ji to, má totiž naprosto vynikající imunitu a příliš nehrozí, že by z toho onemocněla.
Emoce skrývá, co to jenom jde. No, a vzhledem k tomu, že to nejde donekonečna, častokrát vybouchne... a schytá to klasicky ten, kdo je nejblíž. Vždy byla za tu divnou. Na jednu stranu je na to hrdá, že je jiná. Na druhou ji její "jinakost" omezuje ve spoustě věcech, že by radši normální byla.

Zajímavosti:
Pod obvazem skrývá nehezkých pár jizev (zahojených, ale dobře viditelných i přes chlupy). Nesundává jej a kupodivu i hezky drží. Naopak, je problém jej sundat. Ne že by se o to někdy dobrovolně pokoušela.
Hříva jí povětšinou leze do xichtu, minimálně jedno oko zakrytý.
Má hladkou, krátkou srst.

Magie:
Emoce v očích
Její magie spočívá v tom, že umí číst emoce druhých vlků kolem ní. Vlastně... se děje, aniž by se o to nějak snažila. Pozná to podle barvy očí. Jakmile se tedy podívá na vlka, změní se mu barva očí podle toho, jak se cítí. Je to však jen iluze - vidí to jenom ona, nikdo jiný. Jí samotné se oči nemění.
Jednoduše tím tedy prokoukne přetvářku, a ušetří si tím snahu pochopit složitější gesta řeči těla. Její magie je však naprosto k ničemu v boji a občas jí hrabe z toho, jak se před ní mění barvy pohledy vlků. Má však smůlu, za normálních podmínek to nejde vypnout. Nefunguje jenom při enormním vyčerpání.

Smutek - fialová
Vztek - červená
Pohrdání - oranžová
Radost - žlutá
Klid - zelená
Strach - tyrkysová
Panika - tmavomodrá
Soucit - tmavohnědá

Barvy se mohou vmžiku měnit.

Obrázek:


Další postavy:
Cyrano, Dino

Discord:
ReginaldOnRails#7777