Príspevky užívateľa

Potěšilo ho, když s radostí přijala květiny. Přikývl tedy a nechal ji, aby si dala načas s jejich inspekcí. "Skvěle, a ty?" Pomalu zavrtěl ocasem a podíval se jí do očí. Stále trochu nervózní, ale stále milý. Přemýšlel nad vším, co se poslední dny stalo a jak moc to ovlivnilo jeho život. Chtěl dát vztahu šanci, ale pořád mu přišlo, že je k tomu nucen, i když nebyl. Možná jen potřeboval nakopnout a možná to prostě jen opravdu nebylo to pravé. Poslední dobou o celé té situaci přemýšlel až nezdravě moc a vůbec se mu to nelíbilo. I když chtěl dnes udělat nějaký větší krok, nebyl tak úplně připravený.

Na to, jak se rudá zajímala o jeho minulost, neměla na to moc co říct, když se zmínil o svém únosu. I on tedy najednou pocítil, že je čas jít dál. Pokud neměla ona zájem udržovat konverzaci, nebyl důvod ji k tomu nutit. "Ah, ano. Ale jak říkáte, nabyl jsem zkušeností." Přikývl. Též se mohl zeptat, jestli nenarazila při svých toulkách na podobné vlky, či neměla zajímavé zkušenosti, avšak nechtěl se zdržovat o moc déle. Nepřišlo mu, že by si měli více co říct. "Hádám, že se zde naše cesty asi rozdělí. Můžete jít znovu po stopách své kořisti," vzpomněl si, jak kolem něj potenciální potrava proběhla.

Flekatý byl z šedé vlčice stále v rozpacích. Možná celou situaci pouze moc hrotil a nebyl tedy schopný žádného většího kroku, nebo se bál, že není ta pravá. V jeho představách nikdy nefigurovaly takovéto složité pocity. Ach! Děsivá to situace. Možná kdyby se rozhodl neodejít chvíli poté, co ji potkal, nemuselo to být tak složité. Cítil však jistý nátlak, dosti možná od svého vlastního svědomí, které mu říkalo, že je čas zkusit udělat další krok, jinak zůstane v této fázi navždy. Proběhlo samozřejmě již pár schůzek a tedy z něj pomalu opadala ta stydlivost, jenže strach z neznámého stále přetrvával.
I na další schůzku donesl své kamarádce květiny. Barvou převažovaly fialové květy a mezi nimi pár bílých menších kvítků. Opravdu to dnes vypovídalo o tom, že si dal záležet a řádně se připravil na jejich setkání. Neustále však uvažoval nad tím, jak by mohla reagovat smečka, kdyby jim to společně vyšlo a dosti ho to odrazovalo.
Jakmile však zahlédl svou společnici v dálce, všechny špatné myšlenky hodil za hlavu a přiklusal k ní s vypjatou hrudí. Nejdříve položil květiny k jejím tlapkám, než jí jako pozdrav popřál krásného dne. "Doufám, že nečekáš dlouho, maličko jsem se zdržel." Dal si sice na čas, ale celou cestu proto běžel, aby ji nenechal dlouho čekat.

Rem začínal být opravdu nesvůj. Vždyť jeho nejbližšími byla jen rodina a o lásce jako takové snad ani nikdy neuvažoval! Samozřejmě, že se chtěl někde usadit a mít rodinu, jenže tohle bylo hodně brzo a chudák si uvědomil, že vlastně nikdy nepřemýšlel nad tím, jak to bude vypadat. To seznamování, ty chvíle, kdy může dokonce přijít na intimitu! Ta myšlenka ho docela děsila, ale snad jen proto, že to všechno bylo nové a on nebyl zvyklý na dotek. Když přemýšlel nad budoucí rodinou, vždy si představoval akorát hotovou věc. Možná dvě děcka a milující žena, které donese květiny a něco na zub za svítání, snad jako snídani do postele. Také jak potom půjdou všichni poznávat okolní svět a večer bude Remus všem vyprávět příběhy o vzdálených krajích a kde co prožil za mlada.
Nádech. Výdech. Svůj sen mohu stále mít. Jen překonat děsivý začátek. Konec konců, bez toho si žádnou rodinu stejně založit nemohl. "Upřímně, nevím vůbec na co se ptát. Je to všechno hrozně nové, nejspíše potřebuji čas. Srovnat si všechno v hlavě, protože nechci do ničeho nutit sebe ani tebe a myslím, že bych se teď musel opravdu hodně přemáhat k nějakým otázkám. Můžeme se však vidět zítra, pokud bys měla čas. Třeba se projít, povídat si." Jak byl nesmělý! Každé slovo z něj lezlo jako z chlupaté deky, ale byl gentleman a nechtěl odpálkovat svoji kamarádku hned na první dobrou.

Rem se odtáhnul, když k němu natáhla svůj čumák. Nebyl zrovna fanoušek fyzického doteku a tohle mu bylo krajně nepříjemné. Byl v klidu, dokud se o něj opírala, i objetí zvládal, ale nic romantičtějšího. Udělal tedy krok vzad.
Povzdechl si. Tak nějak doufal, že jeho první vztah ho bude chápat a nebude se muset bavit o takových věcech. Uvědomoval si však, že to nebylo zcela možné, jelikož nikde dlouho nezůstal. "Nemohu slíbit, že zůstanu dlouho. Ještě jsme neměli velkou šanci se poznat a chci zůstat u toho." Víc slov zatím nevyřkl. Nechtěl ji urazit, či znovu rozplakat. Byla ve smečce, on se do žádné přidávat nehodlal, bylo tedy pravděpodobné, že nic víc, než přátelství nebude možné. Hlavně se na to zrovna dvakrát necítil, tedy zatím. Musel tomu dát samozřejmě šanci, ale bylo to příliš komplikované.

Remus si v této chvíli nedokázal představit, kam bude toto celé směřovat. Často přemýšlel nad budoucností, hlavně jak se usadí na krásném místě a bude mít rodinu. Nečekal však, že by se to mělo stát takto brzy, nebyl ještě připravený. "Je vtipné, že jsem šel za krásou a štěstím a všechno to mám možná celou dobu před očima. Byl jsem slepý hlupák, že jsem neviděl, co by mne zde mohlo čekat," zadíval se do země a na tváři měl jeden ze svých vzácných úsměvů. Byl šťastný a zmatený a nepřipravený. Nebral Ariu jako více, něž kteroukoli jinou vlčici. Byla obyčejná, ale byla to jeho kamarádka. Taková kamarádka, ze které měl smíšené pocity, obzvláště právě teď. Potřeboval čas. Nemohl jí slíbit, že zůstane navždy, nemohl ani slíbit, že bude její, ale mohl dát čas budování vztahu. Chtěl zkusit dát jednou šanci lásce. Hledal nejkrásnější kus světa, avšak nejkrásnější nemusel být jen kraj, mohl to být právě láskyplný vztah s vlčicí, která možná jednou ponese vlčata jeho krve.
Podíval se opět na ni. "Já opravdu nevím," znovu se zasmál. "Možná... Možná bychom si měli stanovit jisté hranice." Nebyl si jistý, jak to podat. Nechtěl nic uspěchat, bál se, že každý dotek navíc ho pouze vyděsí a všechno se tím pokazí.

Nebyl si jistý, jestli by měl něco dělat. Čas plynul tak strašně pomalu. Měl by snad něco říct? Aria se mu zdála najednou klidná, stejně tak krajina okolo. Poprvé byl nervózní a nedokázal najít správná slova. Chtěl se zeptat na spoustu věcí, ale nechtěl vyslovit ani jednu.
Po chvíli se však odtáhl a naskytl se mu pohled na tvář od slz. Ani trochu nevěděl, co v takových situacích dělat, proto na ni chvíli jen koukal a nic neříkal. Pak zavrtěl hlavou a ušklíbl se. "Víš co děláš, doufám..." Díval se na ni a doufal, že nebude mít žádné poznámky k tomu, že jí nyní tyká. Nebylo to sice slušné, aniž by mu to sama navrhla, ale pokud se měl měnit i jejich vztah, tohle byl pouze jeden maličký krok.

Počítal s každou možnou reakcí. Mohla se rozplakat, řvát na něj, nebo jen a pouze mlčky stát a dívat se, jak odchází. S čím však nepočítal bylo to, co přesně udělala. Remus v tu chvíli vycítil, že se nejspíše zmýlil, když si přebral její chování jako pouhé přátelství. Ale chtěl to takhle? Možná by ji měl odstrčit a stát si za svým, jenže čas se pro něj najednou zastavil. Dostavil se zvláštní neznámý pocit, který chtěl prozkoumat. Chvíli však nebyl schopný vůbec ničeho, než se konečně vzpamatoval. "Dobře," řekl tiše. Nevěděl proč s tím souhlasil, ale nepřišlo mu správné nyní odcházet. Nenechal by zde jen kamarádku.

Emoce se samozřejmě brzy dostavily. Remus hleděl na vlčici, které právě rozlomil srdce na několik kusů, aniž by o tom věděl. Bylo mu také líto, že musí odejít, nechtěl za sebou nechávat tento kraj, kde žili všichni ti, které si tak oblíbil. Bylo to stejné, jako když tehdy opouštěl rodinu. Kdyby jen tušil, jak moc ho měla Aria ráda, třeba by nad svým rozhodnutím ještě chvíli popřemýšlel. "Nechtěl jsem za sebou nechávat přátele. Snad mi budete moct odpustit," povzdechl si. Co měl dělat? Kdyby neodešel, zavrhnul by tím všechna svá přesvědčení. Já blázen.
"Jistě, tu báseň." Najednou se mu stáhnul trémou žaludek. Nebyla teď na poezii vhodná chvíle, všechny ty pocity ani trochu nepřidávaly situaci, ve které se nacházel. Nemohl však couvnout, alespoň onu báseň si zasloužila slyšet, než navždy zmizí. Oddychl si tedy a zavřel oči, aby si připomněl, jak šly verše za sebou.

"U lesní říčky v stínu větví,
kde voda šepce tiše zpěvy,
jsem spatřil vlčici, v šedi snů,
jak z mlhy kráčí k břehu dnů.

Oči jak déšť, co svítí tmou,
pohledem hladí duši mou,
nevydala hlas, jen stála tam,
jak přízrak z místa, kde vládne klam.

Nádherný den — a srdce ví,
že setkání to v duši zní,
jak dávný příběh v kůře stromů,
jak šepot lesa a bití hromů.

Byla tam chvíli… a pak jen stín,
a v srdci otisk navždy zbyl,
šedá vlčice, lesní sen,
kéž bych ji nikdy neviděl."

V posledním verši se odrážely jeho nynější pocity. Tak moc jí nechtěl ublížit, že by ji možná raději nikdy nepoznal. To ještě netušil, že je to trochu vážnější, než jen nevinné přátelství. Bál se. Bál se její reakce, ale nejvíce se bál, že jí ublíží ještě víc.

Rozhlížel se nádhernou krajinou, než zaslechl kroky. Byly tiché, ale šum trávy je prozradil. Upřel svůj zrak tím směrem a konečně ji také spatřil. Měla zřejmě radost, že se znovu potkali, neměl jí to vůbec za zlé, sám si myslel, že udělal ten den dobrý dojem a byl správným gentlemanem. Možná by také pohnul ocasem, či se alespoň usmál, bohužel však nechtěl, aby se více kamarádili. Pro jejich vlastní dobro samozřejmě. Bylo mu najednou velice líto, že se přišel pouze rozloučit. "Ario, přeji krásného dne." Jeho tón nezněl nijak radostně, dokonce ani poetický nebyl, jako obvykle býval. "Jsem rád, že jste mne našla. Přišel jsem se rozloučit," a bylo to. Konečně to řekl. A s takovým klidem! Skoro jakoby k ní nic necítil. Bude to tak lepší. "Jsem tu již moc dlouho, měl bych se vydat opět na cestu za svým snem. Nemohl jsem však opustit zdejší kraj, aniž bych vám řekl sbohem," dodal ještě. Bál se její reakce. Nechtěl, aby se do tohoto dostaly nějaké emoce, ale tušil, že se stejně smutku nejspíš nevyhne.

Flekatý se opět zdržoval na severu. Od svého minulého zážitku s malým vlčetem, které zachraňoval z vody, se mu sem moc nechtělo. Jenže nechtěl opustit Norest, aniž by se rozloučil s jedinou duší, ve které našel zálibu. Aria se mu zalíbila. Byla milá, měla dobré úmysly a ačkoli byla trochu naivní a důvěřivá, nedokázal by jí to mít za zlé. Byl tu však již přes rok, což bylo mnohem déle, než plánoval. Je čas.
Možná doufal, že s ní bude moct strávit ještě jeden den. Dokonalé rozloučení. Na druhou stranu to vše chtěl mít za sebou, jen říct své sbohem a odejít. Rychle a bezbolestně. Ach, já hlupák. Litoval, že si zde našel přátele. Nenašel zatím co hledal a pouze tak svým odchodem ublíží ostatním. Jenže on musel jít za svým snem! Kým by byl, kdyby neuposlechl?

Konverzace se táhla, zdálo se, že už neměli o čem mluvit, dokud se vlčice nezeptala na jeho nedůvěřivost. Přišlo mu, že ji to velice zajímá, počal tedy vyprávět. "Ano, má to jistý důvod. Hádám, že chcete slyšet jaký," natočil hlavu na stranu a vyčkal alespoň malého přikývnutí. "Nevidím důvod, proč bych vám měl tento příběh tajit, tedy podělím se. Procestoval jsem, jak jsem již zmínil, spoustu krajů. Poznával jsem různé vlky a viděl různé země. Většinou jen procházím a málokde se na nějakou dobu zdržím. Ani v tomto případě tomu nebylo jinak, nu potkal jsem vlka, který mne zdržel, jen na malou chvíli. Dali jsme se do řeči. Tož zdál se mě zvláštní a stále měl na tváři jakýsi úsměv, ale neměl jsem tolika zkušeností, byl jsem ještě velmi mlád. Až později mi došlo, že se snažil svým kolegům jen koupit nějaký ten čas, aby mne mohli přepadnout. Nikdy jsem nezjistil, jaký měli důvod, naštěstí jsem včas utekl ve chvíli jejich nepozornosti a běžel jsem tak dlouho, dokud jsem nemyslel, že mi upadnou tlapy od bolesti." Shrnul krátce. Nechtěl rozpitvávat detaily toho, o čem se tenkrát s vlkem bavil a další různé věci. Stejně by vlčici nejspíše dlouho nezajímal, takže to bylo takto nejlepší.

Jakmile Jessica osvětlila svůj pohled na věc, Rem se trochu zklidnil. Nakonec se možná mýlil. "Ah, dobrá tedy, asi jsem pouze špatně pochopil vaše slova. Omlouvám se za ten tón," zavrtěl hlavou, aby ze sebe jakoby setřásl ten divný pocit. Nechtěl obviňovat nevinné, to nikoli, byl pouze velice opatrný s neznámými vlky, kteří se mu nezdáli.
Přikývl. "To máme tedy společné." Zdálo se, že se Jess nebude v Norestu zdržovat nějak déle, to neměl v plánu ani on. Muselo by se nejdřív najít něco, nebo někdo, kvůli čemu by zde byl ochoten zůstat. Zatím však nic takového neobjevil a bylo velice pravděpodobné, že se již brzy přesune jinam.
Tlapu rudá vlčice položila opět na zem. Removi bylo zvláštní, že se s tím ona setkala a on nikoli, ale možná hold nebyl na stejných místech jako ona. "Aha, to je tedy velice zajímavé, to ano. Asi jsem neměl to štěstí natrefit na vlky, kteří by něco takového také používali. Ale budu si to pamatovat," pokýval hlavou, ale tlapu už jí stejně nepodával. Ta chvíle byla asi jednoduše už pryč.

Povídání o smečkách bylo zajímavé, avšak nedostalo se Remusovi moc nových informací. Na druhou stranu mu to nijak zvlášť nevadilo, jelikož si s Ariou rád povídal jen tak. Mohl si tak vytvořit aspoň lepší obrázek o ní samotné a to bylo také k užitku. "Ah, Kult, jistě. Navštívil jsem jejich hranice. Jsou to vlci, řekl bych že s vírou v nějakého Hatiho. Nosí pláště, ale jinak o nich tolik také nevím." Doplnil zase on její znalosti o smečkách. Nebylo toho sice mnoho, ale lepší než nic.
Za nějakou dobu došli konečně k hranicím její smečky. Jako introvert byl Rem rád, že může mít zase nějakou chvíli sám pro sebe, hlavně také proto, že už jej nenapadala další témata, která by mohli probírat. Měl jaksi vybitou sociální baterii a už mu to tolik nemyslelo. Musel zase načerpat inspiraci někde v tiché přírodě. "Rád jsem vás poznal Ario. Doufám, že se ještě setkáme, než odejdu z Norestu, dlužím vám přeci ještě básničku." Připomněl sám sobě. Byla by mu hanba, kdyby na toto zapomněl.

Přikývl a změnil směr. "V pořádku, můžeme to vzít oklikou." Musel ji ubezpečit, že mu to nedělá ani nejmenší problém. Přeci by ji nenutil dělat věci, které jí nebyli příjemné! Co by to byl za gentlemana?
Pokyvoval cestou na zajímavá fakta, která jí o své smečce sdělila. "To zní vskutku velice neobvykle!" Zvolal, když mu řekla o názvu pro Alfu. "Zaslechl jsem povídání o hvězdách, také, že je smečka spíše mírumilovná a sídlí na severu. Nic více důležitého, či konkrétního. Vlastně ani netuším, kdo smečku vede a neznám její členy. Pouze jsem jednou vytáhl z vody vlče, které se topilo. Myslím, že bylo právě z vaší smečky, ale jinak více nevím. Jsem jenom zvědav, proč právě tato smečka byla vaší volbou," odpověděl. Kdyby jen věděl, že drobek, kterého tenkrát zachránil, byl právě potomkem oné Fortis, o které se právě dozvěděl.