Príspevky užívateľa

Zavřel oči a pokýval hlavou. Za informace byl stejně rád, jako Damian. Bylo jen dobře, že Remi získal zase jiný pohled na tento svět. Jeho další otázka v něm však vyvolala různé pocity. Nijak emocionálně však nereagoval, jen otevřel oči. "Nikoliv. Já si jdu za svým snem. Nečekám, že najdu to, co hledám zde a nebo hned, ale až to bude, teprve poté se usadím a možná o tom popřemýšlím. Nyní se však s tuláckým životem rozloučit nehodlám. Jsem vlk cestovatel.." Podíval se na svého společníka. "A kam tě vedou cesty tvé?" Díval se na něj stále s kamennou tváří, avšak zvědav.

Upřel zrak na nohu, kterou vlčice označila za raněnou. Nebyl žádný lékař, ale otok by poznal. Ovšem zde se žádného dočkat nemohl. Nechal to však být, protože usoudil, že by bylo neslušné pochybovat o zranění. Věděl, že některé dámičky byly jaksi přecitlivělé. Nebyl to však úplný hlupák, napadlo ho, že celá tahle scéna může býti podvodem. Dával si tedy pozor, aby si udržoval odstup a byl ostražitý. Rozhodně netoužil po přepadení.
"Jsem to neslušný, jmenuji se Remus, a vy slečno?" Musel uznat, že byla opravdu krásná, i když na jeho vkus velmi hysterická. I díky tomu tušil, že se možná chytil do pasti, akorát zatím netušil do jaké.
"Je vám lépe?" optal se po chvíli. Opravdu nechápal proč tolik kňourala. Jako tulačka, kterou očividně byla, musela být jistě připravená, že se může něco stát. Měla snad doprovod? Remi se opět ohlédl a kousek od vlčice odstoupil.

Vyslechl si povídání o čtyřech smečkách a uznale pokýval hlavou. "Ah, mám pocit, že pan vlk, o kterém jsem vyprávěl, byl právě Azarynský. Potkal jsem ho kousek tím směrem v lese. Ovšem rozhodně bych neřekl, že mu chybělo přívětivosti, byl velmi rád, že mne potkal," pověděl vlkovi. Možná byl výjimečným jedincem z oné smečky. Nikoho jiného ze zmíněných území nejspíš nepotkal. On jen Cyro měl pach dalších vlků. "Za tyto informace velmi děkuji. Kolem města jsem již šel a atmosféra v okolí se mi též nezdála." Potvrdil mu domněnku.

Rem nebyl žádný léčitel, i kdyby chtěl, nemohl mít ani tucha, že to vlčice jen předstírá. "Kdepak vás to bolí?" Optal se mile a starostlivě. Maličko se vyznal v bylinkách, opravdu jen z doslechu, ale díky magii jí mohl pomoct. Nechal vyrůst rostlinu, kterou mu dávali doma proti bolesti. Nevěděl, jak se jmenovala, měla však hnusnou chuť a opravdu pomáhala. "Snězte to, uleví se vám. Více však nezmůžu, mám dojít pro pomoc, nebo můžete vstát?" Někteří vlci nebyli rádi opuštění, když se zranili, ale jak by jí mohl pomoct jinak? Možná se dozví o podvodu, pokud odmítne sníst tu hnusnou rostlinu.

Z klidného slunění ho vyrušil hlas volající o pomoc. Remi zavětřil, než vůbec vstal a s trochou nechuti se vydal vlkovi na pomoc. Upřímně by si opravdu radši vybral leženíčko než záchranu, ale byl to vlk gentleman a hlas patřil nejspíše vlčici. To nesměl ignorovat.
Doklusal k "raněné" vlčici a naklonil hlavu na stranu. "Co se děje, slečno?" Optal se slušně a se zájmem. Neviděl, že by jí něco bylo. Možná zlomenina?

Zatoulal se kolem hranic jedné smečky. Nebyl si zcela jist, která to byla, ale rozhodl se, že to zjišťovat nebude. Nechá vlky za hranicemi smečky, ať si žijí klidný život a sám se došel slunit na louku. Líbilo se mu tady. Měl rád teplo a barvy, které tomuto místu rozhodně nechyběly. Položil se na záda do trávy a nechal větřík, aby si pohrával s jeho srstí. Zavřel oči a tiše oddychoval. Byl tu naprostý klid.

Byl rád, že vlk pochopil jeho myšlenku. Bylo by trapné kdyby ne. "O smečkách jsem zatím neslyšel. Smím znát podrobnosti?" Slušně se optal, jako vždy.
Remi občas přemýšlel o smečce, v jedné sice vyrůstal, ale nezdálo se mu, že by tam byli vlci šťastni. Minimálně on nebyl, právě proto se taky vydal na cesty. Ovšem zde žádnou smečku nepoznal, alespoň prozatím.

Z písku pomalu přecházeli k hlíně a zelené trávě. Najednou nebylo všechno žluté a oranžové, krajina už měla konečně více barev a barvy Remi zbožňoval všechny. "Dávalo by to smysl, upřímně tušil jsem, že nebudete letním vlkem," pohodil hlavou. "Ale zajímavé je, že máte tmavou srst. Vlci ze studených krajů bývají více bílé barvy, aby se lépe ukryli ve sněhu. Tato barva vám jaksi musela znesnadňovat lov," pokračoval dál a občas po něm hodil pohledem.
Nad jeho dalšími slovy jen pokrčil rameny. Třeba osud... Rozhlédl se kolem. Byli již velmi blízko vodě. Slyšel z dálky téct řeku. "Já jsem z daleka. Přišel jsem od hor a lesů a přešel již mnoho krajů. Jsem na cestách téměř dva roky. Jsem vlkem vandrákem a doufám, že jednou najdu nejkrásnější zemi, kde se usadím," začal opět mluvit o svém velkém snu. Netajil se svými sny, vlastně téměř ničím, ale o minulosti mluvil tuze nerad.

Zahlédl ve vodě něco dlouhého, nebyl si jistý jménem takové ryby, ale to ani nemusel, hned to zase uplavalo. Světluška dlouho nic neříkala a Remi si začal myslet, že ji ryby přestaly zajímat. Možná mluvil moc nebo říkal pro vlče nezajímavé věci. Netušil však, že svou otázku myslela jinak. "Můžu ti nějakou ulovit, pokud chceš ochutnat, stejně ti to řekne víc než všechna moje slova..." Rozhodl se, že už další monology vést nebude a nechá mladou vlčici, aby si vybrala rybu. Vstoupil předníma do řeky a postavil se tak, aby mu stín nepřekážel v rozhledu. Než by se totiž ponořil hlavou do vody, ryba by už byla pryč. "Nějaká zvláštní přání?" optal se po chvíli. Musel zůstat stát opravdu nehnutě a čekat.
"Přátele mám i tak, ale vyměním spoustu svého času, abych uspokojil potřeby smečky. Za ten svůj čas sice ochranu dostanu, dobrá, ale před čím? Jako jedinec si slíznu jen to, co si sám pohnojím a ve smečce musím řešit i problémy jiných. Stačí mít přátele a nepotřebuješ ani smečku," vysvětlil svůj pohled na věc.

Užasle pozoroval hladinu vody, kdyby náhodou zahlédl jesetera. Viděl jen jednoho ve svém životě a rozhodně by chtěl vidět i dalšího. Světlušky zvědavost ho udržovala v realitě, což bral jako dobrou věc. "Jistě, plotice jsou třeba malé rybičky. Třeba jako ty jsi nyní oproti mě. Ryby mohou být dlouhé, vysoké, široké i různě velké. Kdybys šla třeba k jezeru, tam bys mohla najít spoustu kaprů a štik. Měly by být teda i tady, ale nejsem si tím jistý. Taková štika je dlouhá, řekl bych že žluto-zelená a má hodně ostrých zoubků. Loví třeba takové ryby, jako plotice. Může být taaaakhle dlouhá," ukázal tlapkami, jak dlouhou štiku jednou viděl. "Takovej kapřík, ten je zase do hněda a má fousky, dva. Nevím jistě, jestli jsou spíš široký nebo vysoký, ale taky můžou být veliký. Asi takhle," ukázal další míru. Na to, že často nemluvil, o rybách měl opravdu co povídat. "Všechny ryby se nejí, ale neřeknu ti který. Já lovím jen ty, které znám. Už si rybu jedla?" Optal se na oplátku. Nechtěl vést úplný monolog.
Pokýval hlavou na znamení souhlasu. Zdejší krajina byla opravdu krásná, ale on nehledal jen to. Chtěl najít kraj, kde se usadí a bude mít pro to dobrý důvod, což neznamenalo, že zůstane kvůli hezkému lesu. "Smečky? Nikoliv, nerad odpovídám za životy jiných, jsem tulákem. Možná se to někdy změní, ale nyní zůstanu volný," odpověděl a na chvíli se na ni podíval.

Remi onoho vlka očividně zaujal. Nebylo to pro něj nic neobvyklého. Vlci kolem na něj reagovali jinak, co tak sám zjistil. Přisuzoval to své osobnosti a hlavně tomu, že si z ničeho nedělal hlavu. K ostatním přistupoval slušně a říkal, co měl zrovna na jazyku a na srdci. "Tož poznal jsem vlka s duší vlčete, bylo to kouzelné. Jistě to nemůže vypovídat o ostatních, to vím, ale hodně se od nás dvou odlišoval. Tedy i pachem, ano. No, nedokážu vysvětlit ten pocit, který jsem měl z vlka místního, ale bylo to jiné," na jeho slovech bylo znát, že se zamotal do vlastních myšlenek, ale opravdu situaci neuměl popsat. Cyro byl jedinečným a hlavně prvním Norestským vlkem, kterého potkal.

Pokyvoval hlavou. O jistém Iskovi se nejspíše nemýlil. Musel mít světlé barvy, pokud se chtěl ve sněhu skrýt. Ovšem, že byl "maličko černý", jak mu vlk řekl, ho překvapilo. Usoudil však, že to je možná díky předkům. S pestrostí však musel souhlasit. Barvy ho také velmi zajímaly a lákaly, ale nejspíše v jiném smyslu než Cyra.
"Ale jakýpak van-drak. Vandrák! To se říká vlkům, kteří se toulají po světě," vysvětlil. "Drak? Vždyť ti jsou jen v pohádkách pro malá vlčata. Neexistují! A vůbec, vždyť jsi vlk." Remi již slyšel o křížencích, několik jich dokonce viděl, ale většinou šlo o křížence s jinými šelmami, nikoliv s draky, ještěry a nebo dokonce býložravci. Jednoduše nevěřil, že by něco takového bylo možné.

Díval se do vody, byly tam jistě i velké ryby, ale ty se zatím nejspíše schovávaly u dna, nebo nebyly teď zrovna v místě, kde se se Světluškou nacházeli. "Znám sice hodně ryb, ale jsou tu i některé, které neznám. No, třeba támhle," znovu ukázal. "Ta pruhovaná rybička, to je okoun, ten má ostrou hřbetní ploutev. Tenhle je ještě maličkej, ale třeba támhle," tlapkou ukázal na hejno rybiček. "To jsou plotice, ty jsou stříbrný a maj červený očička." Dál pozoroval tekoucí vodu. "Možná bychom zde mohli najít i jesetera. To je zajímavá ryba. Ti bývaj už větší a vypadají tak zvláštně," zamyslel se. Z cizích krajin se naučil rozeznávat několik sladkovodních ryb. V moři se vyznal jen málo.
"Přízrační, zajímavé. Ano, jsem tulákem, nedávno jsem objevil toto území. Já mám totiž velký sen, víš? Chtěl bych objevit nejkrásnější kus světa!" Povídal, jakoby vyprávěl pohádku. Třeba si tím u mladé vlčice vybuduje důvěru, kdo ví.

Byl zvyklý, že na něj vlci koukali, jako na blázna. Byl klidný a nedával najevo žádné známky agrese, nebo naopak bázlivosti. Možná to bylo díky cestování. Poznal dost vlků a boji se většinou ladně vyhnul. Na to, jak mladý byl, měl spoustu zkušeností. Tmavého vlka spěšně vedl k vodě, aby se mohli oba napít. Naštěstí začali vést konverzaci, která mohla být jistě ještě zajímavá. To Remusovi zvedlo náladu. "Také mne těší. Sonar je velmi exotické jméno, smím se zeptat odkud jste?" Pohlédl na vlka tázavě. "Nikoliv. Co vím tak jsem zatím prošel akorát jižní část celého území. Je náhodou, že jsem šel kolem té řeky, kam nyní jdeme."
Pomalu opouštěli poušť a za chvíli již mohli spatřit řeku.

Díval se na vlka před sebou. Bylo očividné, že to teplo moc dobře nesnášel, ovšem nebylo mu pomoci. Možná byl Remiho předek pouštní vlk, ale jemu písek tolika nevadil. Horký byl, to jo, ale asfalt za takového teplého dne se mu zdál mnohem horší. Už měl tu čest s tímto netvorem, který mu spálil obě přední tlapky. "Zajisté, mám též namířeno k vodě. Je zde řeka tímto směrem. Mohu vás tam dovést, budete-li mne následovat. Již jsem tamtudy šel." Byl velmi zdvořilý, ale to ostatně pokaždé když narazil na cizince. Pokud to tedy nebylo vlče, to by mu těžko rozumělo.
Rozešel se dál trochu rychlejším tempem, aby se tmavý vlk neroztekl, kdyby se rozhodl ho následovat. Remus tušil, že by pro něj bylo ideální na místo doletět, pokud to dokázal, ale nechal rozhodnutí na něm. Pokud se rozešel za ním, nenechal konverzaci stát. "Jméno je Remus, vaše?" Optal se rychle a jednoduše. Na zbytečné tlachy bude čas později