Príspevky užívateľa

Svou řečí těla, naznačila Aria Remusovi, že se chystá jít brzy zpět ke své smečce. Vzhledem k zapadajícímu slunci se tomu ani nedivil. V noci bylo vše tajemnější a strašidelnější, jen flekatému to tak nepřišlo. Noc byla jen další kouzlo, které jim příroda každý den ukazovala. Pouze další zázrak.
Přikývl. "Patřila jste tedy do smečky. Hádám, že jste asi hledala nový domov," domyslel si logicky. Vlk, který nedobrovolně přijde o smečku si často najde domov jinde, opět mezi dalšími vlky. Za to Remus, ten opustil svou smečku dobrovolně. V tom byl ten rozdíl. "Děkuji vám. Přejete si, abych vás doprovodil domů? Přijdete mi jaksi nervózní, nechtěl bych vás zdržovat." Rád se svou společnicí stráví ještě nějaký ten čas, nechtěl však, aby se cítila nesvá.

Pozorně ji poslouchal. "To je dobře, že se vám líbí. Najít správnou smečku je často těžkým úkolem v životě vlka." Vlčice to sama jistě věděla, ale Remus měl potřebu to říct i přes to. Snad jen jako takové menší zhodnocení situace.
"Poznala jste, že jsem tulák?" Byla to spíše řečnická otázka, kterou podpořil menším úšklebkem. "Jistě. Ano, cestuji, jste velice pozorná, musím zmínit. Asi jako roční vlče jsem měl sen, který si snažím již nějakou dobu splnit. Chtěl jsem najít to, co je na světě nejkrásnější a bude mi tím nejdražším. Nejkrásnější kus světa, chcete-li. Cestuji většinu života, prošel jsem několik krajů a spoustu toho zažil. Nikde však nic tak krásného, co by mne oslovilo a kde bych chtěl opravdu zůstat. Možná právě území Norestské se mi jevilo, jako to pravé, nenašel jsem zde však nic výjimečného a chystám se opět vyrazit někam dál. Od čeho by byly sny, kdyby je vlk nenásledoval, nemyslíte?" Trochu se rozmluvil, což normálně nedělal. Pouze v dobré náladě byl velice výřečný a Aria mohla právě nyní tuto jeho stránku spatřit.

Stále ji pozoroval, snažíc se vyčíst z jejího vzhledu něco o jejím původu. "Děkuji. Dala mi jej matka," oznámil jí. Ačkoli neměl důvod se o tom zmiňovat, nerad zůstával u prostého díku. Její nadšení však sdílet nemohl, bylo mu vcelku jedno, jaký vlk byl. Ať už rohy, rod, křídla, nebo nepřirozené barvy srsti, nebral si to tolik osobně, on měl svoji osobnost! To bylo přeci mnohem víc, než nějaké doplňky.
Aria začala mluvit o své domovině, v tom se tedy Remko zmýlil, i když její předkové přeci jen z hor opravdu pocházet mohli. Navíc se přidala ke smečce, která v horách měla své území, jak již tušil. O Přízračných již slyšel, avšak ne mnoho. "To vám moc přeji, Ario. Jste ve smečce šťastná?" Zeptal se mile. Chtěl mít větší přehled.

Zasněný Remus, jakoby se zrovna probudil z nádherného snu. Úplně se zapomněl představit! "Ach, jistě, těší mne Ario. Mé jméno je Remus," pokývl hlavou. Měla zajímavé zbarvení. "Smím se zeptat odkud pocházíte?" Delší srst a šedá barva naznačovala, že byla z hor, ale ta modrá Remimu nějak nehrála do karet. Možná měla nějakého modrého příbuzného, to by dávalo smysl. Vlci jsou dnes různých barev. Velice ho však zajímalo, co mu jeho společnice odpoví.
Co ho ještě zaujalo, byl její pach. Zdálo se, že patří k nějaké smečce, možná stejné jako ten malý, kterého nedávno zachránil před utonutím. Pach by tomu zhruba odpovídal, ale zatím se ptát nechtěl. Byl k tomu ještě čas.

Procházel zrovna severní část Norestu a velice ho oslovila lesní říčka. Čistá voda a její klidný proud, takové spojení mělo jistě své kouzlo, které by každý vlk, jako byl právě Remus, jistě ocenil. Sníh celému tomu obrázku ani náhodou neubíral na kráse, spíše naopak.
S velikou inspirací kráčel flekatý podél proudu, dokud tichou přírodu nenarušil život. Zahlédl totiž koutkem oka šedý kožíšek, který, ač se do celkového obrázku velice hodil, rozhodně tam nepatřil. To jej donutilo se zastavit a pohlédnout vlčici naproti němu do tváře. "Nemáme to dnes ale krásný den? Zurčení potůčku je jako ta nejkrásnější píseň. Obzvláště, pokud se mísí se šumem lesa a zpěvem ptáků. To je panečku nádhera!" Bylo poznat, že měl Remko opravdu dobrý den a příjemnou náladu. Byl jednoduše rád, že může být naživu a ve společnosti dalšího vlka, i kdyby náhodou nesdílel jeho nadšení.

Flekatý se na území zdržoval již dost dlouho na to, aby prozkoumal většinu Norestu. Samozřejmě však mimo území smeček. Přemýšlel nad tím, že už byl asi konečně onen čas odejít. Neměl přeci v plánu zde trávit zbytek života! Jako správný tulák by měl vyrazit zase o dům dál a nechat zdejší vlky, aby si řešili svůj vlastní byznys. Musel následovat svůj sen.
Zamyšlený kráčel lesem a našlapoval potichu. Asi právě proto si ho mladý srnec skoro nevšiml a málem mu vběhl do cesty. Následoval však rychlý úskok z jeho strany a ve vteřině už zmizel v lese. Že by tu někdo byl? Býložravec vypadal, že před něčím utíká a vzhledem k tomu, že se nedaleko nacházela smečka, bylo by logické soudit, že prchal před vlkem. Remus se tedy vydal tím směrem, odkud zvíře přiběhlo a spatřil rudou vlčici. "Krásného dne přeji. Utekla vám kořist?" Usmál se na ni a pomalu přicházel blíž.

Rem byl již schopný prozkoumat skoro celé území. Akorát na území smeček se zatím nepodíval, snad ani nechtěl. Líbil se mu život tuláka, a pokud by zde našel menší skupinku vlků, možná by byl ochotný se zdržet i déle. Byl zde totiž zhruba rok, což nebylo nijak obvyklé pro cestovatele. Na druhou stranu ho příroda velice zaujala, což i někteří obyvatelé. Chtěl zkoumat své okolí a najít ty největší krásy světa. Jenže to mohl udělat pouze tak, že si sbalí svých pět švestek a půjde o dům dál. Jak moc bylo pravděpodobné, že by se usadil zrovna zde?
Usedl k břehu jedné řeky a zamyšlený se napil vody, aniž by tušil, že je očarovaná. Stejná magie, která z něj udělala neviditelného, jakmile si nasadil plášť, se teď dostávala do jeho těla.

Rem samozřejmě zaslechl zvuk také. Vcelku ho to vyrušilo od odpovědi na Khalanovu otázku. Skoro až zapomněl, co chtěl vlastně říct. Otočil se k havranovi, chvíli se na něj díval a otočil se zase na vlka. "Jak jsem zmiňoval. Na severu jsem cítil pach, ne váš, avšak velice podobný tomu vašemu. Proto jsem se optal. Rád si držím povědomí o rodech a smečkách na území. Vaše rodina, je velká?" Otázky by jednomu mohli být i nepříjemné, avšak Remus neměl v plánu nově nabyté informace nijak zneužít. Chápal ale, že mu nemusí druhý vlk důvěřovat, a proto by se již nevyptával, pokud by jej o to poprosil. Poté se podíval opět k havranovi. "Ani já." Opravdu nebylo obvyklé, že by se zvířectvo zdržovalo v místech, která neměla co nabídnout. Potravy zde opravdu moc nebylo, možná jen nějaký úkryt by se našel.

Vlče nechtělo nechat konverzaci jen tak a zdálo se, že jeho radu také uposlechnout nechce, pokud si za tím Remus nebude stát. Jenže on opravdu nemyslel na to, že chce poznat dalšího vlka, myslel na sebe. Musel, pokud chtěl přežít. Pohlédl na malého přísným pohledem. "Mým domovem je tento svět, ve kterém žiji. Nejsem vázán ke smečce, je tedy pouze na mě, abych přežil. Tedy ano, musím už jít, a ty bys měl taky." Otočil se k němu zády, znovu se oklepal a vydal se na cestu. Doufal, že ho vlče nebude následovat. Litoval pouze, že neuměl rozdělat oheň, tomu se stále nenaučil, i když možná věděl, jak na to. Bylo to zkrátka složité a vyžadovalo praxi.

Byl zvyklý, že ostatní často těžili z jeho znalostí. Neměl jich zrovna pomálu, protože cesty ne vždy přinesly jen ovoce. Ačkoliv bylo možná hloupé vše roztrubovat po okolí, Remus často poučoval jiné, aniž by čekal něco nazpět. Věřil, že jeho ochota nepřijde vniveč a časem se mu může vyplatit. Dalo se tedy říct, že věřil v karmu a stejně jako skutky dobré, se i ty špatné vlku vrátí.
"Potěšení je na mé straně." Lehce pokývl hlavou. "Dovolím si hádat, že zde máte nějaké příbuzenstvo, je to tak?" Optal se když tedy vlka konečně, alespoň maličko, poznal. Ano, nechtěl sice zatím šťourat Khalanovi do soukromí, jenže myšlenky mu nedovolily ptát se jinak. Chtěl tedy vědět aspoň to, než změní téma.

Byl velice rád, že si spolu porozuměli a nechal toto téma tedy vlka uzavřít. "Ale jistě. Z cest jsem toho zjistil mnoho a často odhaduji původ podle srsti. I vy o tom jistě víte své jak soudím, není tedy třeba dále to rozebírat." Pokývl hlavou. Pokud nemohl poučit svého společníka, či se přiučit sám, nebyl důvod se zdržovat povídáním. "Dá se to tak říci," přijal menší vtípek, který druhý vlk pronesl. O svém původu nevěděl moc, též jen hádal.
"Omluvte moji neslušnost, byl jsem však velmi zvědav, odkud pocházíte. Mé jméno je Remus a vaše, drahý příteli?" Vlka si opět prohlédl, avšak nijak neslušně, spíše ze zvědavosti. Tušil, že si budou mít ještě o čem popovídat, bylo by tedy vhodné znát jméno druhého vlka, aby věděl, jak ho smí oslovovat.

K jeho překvapení si Cyrano myslel, že to byla celé opravdu jen hra. Kdo by dělal něco takového schválně? Byl však rád, že se zbavil toho prokletí a ochotně začal vyprávět celý příběh. "Byl jsem u jezera, prostupoval mlhou a najednou, když se rozplynula, našel jsem plášť. Bylo to zvláštní, ale nechtěl jsem jej jen tak nechat ležet. Přehodil jsem jej přes svá záda a rozešel se ke Kultu. Tam mi prvně došlo, že něco není v pořádku. Počal jsem mluvit na vlčici, ale neslyšela, jen hrabáním jsem dokázal upoutat její pozornost, jenže zbytečně. V hlavě mi zněl hlásek, který napověděl, že musím vyhledat někoho, kdo řekne mé jméno, a tak jsem učinil. Zachránil jsi mne od jakéhosi prokletí, tedy ti děkuji," sklonil vděčně hlavu a poté se usmál. Cyro byl nejspíše prvním vlkem Norestu, který mohl vidět Remuse tak šťastného.

Meno postavy: Remus
Akú rolu postava v akcii hrala: zakletá (plášť)
S kým a kde hrala: Omara a Cyrano, Mladý les > Dormanský hvozd
Koľko postov celkovo pre akciu hrala: 11
Krátke zhrnutie príbehu: Remus u Černého jezera našel plášť, který si jen přehodil přes záda, aby ho nenosil v tlamě a vydal se ke Kultu najít vlastníka, protože tušil, že by mohli něco vědět. Potkal Omaru a zjistil, že plášť není jen tak ledajaký, nejde sundat a udělal ho neviditelným. Posunky o sobě dal vědět, jenže Omara ho neznala a proto se po chvíli vzdálil. Šel k místu, kde prvně potkal Cyrana v naději, že mu bude schopný pomoct a po nějaké chvíli hádání a dorozumívání ho zbavil kletby.
Dopad na postavu: Rem si z události nic moc nevzal, snad jen to, že již nebude sahat na věci, jejichž původ mu není znám.

Mladý vlk se možná zdál být maličko zaostalý, ale hloupý vůbec nebyl. Zdálo se, že jeho vada řeči nebyla tak propojená s jeho inteligencí, jako si myslel původně. Tenkrát ještě Cyro neznal rozdíl mezi vykáním a tykáním, asi proto tak chybně soudil.
Hádal tedy dál. Na to, že se znají Rem zahrabal jednou a na jméno, které neznal dvakrát. Chvíli to trvalo, ale nakonec se kletba zlomila. Cyrano vyřkl jeho jméno a plášť najednou spadnul a zmizel. "Ano, jsem to já!" zasmál se Remko nadšeně. Konečně nemusel hrabat do země!

Špatně pochopil jeho nakreslenou šipku a vrazili do sebe. Z tohohle Remi zjevně vyjde s pár modřinami. Nevzdával se však a snažil se dál. Reagoval teď na Cyranova slova. Jakmile řekl, že nejde vidět a nemůže mluvit, hrábl do země jednou na znamení, že má pravdu. Na slova o duchovi hrábl dvakrát. Nebyl si jistý, zda budou tato znamení pochopena, ale psát neuměl, aby napsal ano a ne. A velice pochyboval, že by Cyro uměl číst. Muselo to tedy jít touto cestou. "Notak, to zvládneš," povzbudil ho, i když věděl, že ho nemůže slyšet.
Na jména opět zahrabal dvakrát. Opravdu nebyl nikým z jeho smečky, to mladému vlku došlo dobře, ale jak mu víc pomoct? Jedině, že by pochopil jeho náznaky a začal se ptát na otázky, jinak už nevěděl co by.