Príspevky užívateľa
< návrat spät
Pochopil, že se bála. Nebylo divu, byla ještě mladá. Nechal ji tedy tam, kde jí to přišlo bezpečné. "Můžeš třeba zjistit, jestli je ta voda čistá. Pstruh je ta ryba s těma puntíkama, vidíš?" Ukázal do vody. "Ti jsou rádi v čistých vodách, hlavně v těch, které tečou." Byl na ni velmi milý a ochotný vše vysvětlit. Měl vlčata rád, i když ne všechna. Světluška se mu líbila, byla sice plachá, ale zdálo se, že ji vše zajímá. "Těší mne Světluško. Odkud jsi? Pokud to teda není tajné," optal se. Fascinovaly ho malé růžky na jejím čele. Zatím se na moc věcí neptal, držel si odstup, aby ji nevyděsil.
Šustění trávy prozradilo, že má Remi společnost. Otočil se, když slyšel tichý pozdrav, ale nikoho před sebou neviděl. Sklonil hlavu a ejhle! Vlče. "Ahoj, ty jsi ale hezká mladá slečna. Vyšla sis na procházku?" Mluvil klidně a pomalu. Měl hluboký hlas, který mohl na vlčici působit chlácholivě. Podíval se znovu do vody. "Dívám se, co v ní žije. Jsem z daleka a naučil jsem se, že můžeš podle toho, jaká zvířata vidíš, hodně zjistit," odpověděl a poposednul si. "Zrovna třeba taková pstruh. Víš která ryba to je?" Naznačil jí, aby si přisedla. Zas tolik o vodách a životě v nich nevěděl, jen nějaké základní informace. To však mladá dámě jistě nevadilo. "Jmenuju se Remus, můžeš mi říkat Remi jestli chceš. Jak se jmenuješ ty?" podíval se na ní. Zdálo se mu, že žije ve smečce, její pach mu to napovídal.
Od moře, kde se mu velice zamlouvalo šumění vln, se vydal na další cestu. U řeky Cayny ještě nebyl, zatím si prohlížel spíše jižní části území. Povšiml si na cestě i města, které ho sice zaujalo, ale neměl nejmenší zájem ho navštívit. Takových věcí již viděl mnoho. S lidmi se sice nepotkal, ale s jejich pozůstatky ano. Nebylo to ani zdaleka to, co hledal. Ovšem procházka kolem zdejší řeky ho velmi přitahovala. Při té příležitosti se rovnou napil. Všiml si, jak se ryby okolo okamžitě rozutekly do všech stran. Měl pocit, že zahlédl pstruhy, což znamenalo, že zde je voda opravdu čistá. Potěšilo ho to.
Dlouho si přítomnosti odrostlejšího vlčete ani nevšiml. Zasnil se, pozorujíc odraz ve vodě. Po tak dlouhém toulání by jeden tušil, že se vlk nenechá jen tak překvapit, ale kdo ví. Třeba podvědomě tušil, že ona společnost mladé vlčice pro něj nebyla žádnou hrozbou.
Remi natočil hlavu v překvapení, nad tím, jak se mladý vlk rychle dostal ze šoku. Zajímavé.. Mluvil docela srandovně, ale naštěstí mu bylo rozumět, ne jako u vlčat. Jenom chudák asi nedokázal formovat klasickou větu. Mluvil jako cizinec! Pro Remuse vlastně cizincem byl. Zajímalo ho, jestli zde všichni mluví tak, nebo tady mají jiný jazyk a tenhle se učí. Napadaly ho různé teorie, proč by jeho společník mohl tak zvláštně rozhazovat slova.
"Ze zimních oblastí jistě ne, ten tvůj kamarád musí být jistě bílý, nemám pravdu? To tak většinou bývá, aby se jeden schoval ve sněhu. Příroda to tak udělala. Já ovšem bílý nejsem, kdo ví jaký je můj pravý původ, ale popravdě, žil jsem v horských oblastech, v lesích. Je to odsud opravdu daleko. Prošel jsem toho už hodně, jsem cestovatelem, vandrákem jestli chceš. Žádné oslovení není špatně," zasnil se opět. Jo o cestách a krajích on mohl mluvit pořád.
Kráčel stále dál, i když vlka spatřil. Udržoval tempo a ladnost chůze, jako by mu písek nedělal žádné starosti. Tmavému na druhé straně se nejspíše moc dobře nešlo, bylo to vidět. Remusovi to přišlo úsměvné, přemýšlel, jestli to náhodou není černou barvou v jeho srsti, která přitahovala teplo. Možná nesnášenlivost k horku. Nedokázal odhadnout, proč tu vlk byl když měl očividně se zdejšími podmínkami potíže, ale odhadoval, že se to velmi brzy dozví. Pozoroval ho, jak se zastavil a vyčkával. Nejspíše nevěděl, co od flekáče čekat. U Remiho se ovšem nemusel vůbec ničeho bát, byl to klidný vlk a jen tak něco ho nerozhodilo. Šel stále dál, směrem k novému společníkovi. "Přeji pěkného dne, mohu sloužit?" Zastavil se teprve až před ním a přátelsky zavrtěl huňatým ocasem.
Remi si za chůze broukal nějakou písničku. Nevěděl už odkud ji znal, ale byla docela chytlavá. Neměl zatím ani ponětí, že tu je jiný vlk, zatím byl nejspíše daleko. Cestou čichal k některým travnatým výběžkům. Byly sice vcelku seschlé, ale třeba z nich mohl nachytat nějaké nové pachy. Čím dál takhle šel, tím blíže byl druhému vlkovi, než ho konečně ucítil. Přestal si zpívat. Rozhlédl se kolem sebe a když se ujistil, že kolem nikdo není, šel dál. Jeho hlavní cíl teď byla voda, ne seznamování. Ovšem kdyby ho vlk následoval, možná si mohli i hezky pokecat, to už záleželo na typu společného tématu.
Narovnal ouška a přátelsky mávnul ocasem. Remi nikdy nebyl rváč, dokonce na to ani zevnějšku nevypadal. Byl to vcelku veliký vlk, jak mohutný, tak vysoký. Nejspíše si prostě nepotřeboval nic dokazovat. Ani přítomný jedinec nevypadal, že by se zaleknul, což flekatého potěšilo. "Velmi mne těší Damiane, jsem Remus. Také nejsem zdejší, ale měl jsem tu čest jednoho poznat. Možná to byla jen domněnka, ale přišlo, že místní mají... Jak to říci," zamyslel se. "Jinou osobnost? Řekl bych." Nechtěl se o zdejších vyjadřovat neslušně, protože za to ten jedinec nejspíše ani nemohl, že byl jaksi jednoduchý. Hlavně zatím poznal jen jednoho a to o ostatních nic neříkalo.
"Ale je vskutku nádherně," rozplýval se mladý vlček nad tím pohledem. O krásných věcech, to on se vyjadřoval rád, a jaký přitom měl bohatý slovník. Byla škoda, že to často nikdo neslyšel.
Zanedlouho spatřil koutkem oka pohyb. Vítr mu sice nenahrával, ale oko bylo bystré. Otočil hlavu a chvíli jen tak zíral do trávy. Všechny možné barevné kruhy ho rozptylovaly. Stávalo se vždy když dlouho koukal do světla.
Zatřepal hlavou a ohlédl se. Druhý vlk už o něm také věděl. Vítr byl přeci jen nakloněn na jeho stranu, musel ho tedy cítit. Remi se rozhodl ho navštívit, možná měli podobné zájmy.
Přišel k němu blíž, ale stále dodržoval uctivou vzdálenost, kdyby náhodou nebyl vítán. "Zdravím. Zahlédl jsem Vás tu, jak obdivujete západ slunce. Hádám, že také nejste místní, že?" Začal mile. Vlk se mu zdál jakýsi plachý, nechal mu tedy spoustu prostoru a nenaléhal na něj.
Něco ho táhlo právě k poušti. Přišlo mu zvláštní, že je zde takové sucho, protože odsud bylo nedaleko k moři. Samozřejmě viděl písek na pláži, ale tohle mu přišlo jiné, byla to doslova poušť. Opuštěné místo, kde byl život, aniž by o tom jeden něco tušil. Tlapky v rozehřátém písku ho příjemně štípaly, ale každý krok mu přišel jako dva. V takových místech se moc často nezdržoval, ale dnes to bylo jiné. Chtělo se mu tu být. Na chvíli se zastavit.
Rozhlédl se kolem. Měl žízeň, ale voda nikde, ani stopy. Z moře by se též nenapil, spíše by měl ještě větší žízeň, kvůli soli ve vodě. Musel si najít něco jiného. Možná tu řeku, kterou prošel severně odsud. Rozešel se tím směrem.
Cestoval zatím spíše středem území Norestu. Potkal pár vlků, i některé ze smeček, ale nikterak ho nezaujali. Tulácký život mu přišel mnohem lepší a hlavně se nemusel nikde vázat. Byl spokojený s tím, co měl a jak žil. Stále si šel za svým snem a hledal kraj jemu nejkrásnější. Bůh ví proč, ze zaseknul zrovna zde, ale něco mu říkalo, aby zůstal aspoň chvíli déle. Zvláštní to myšlenky se mu hnaly hlavou, jako motýli na loukách, a přesto stejně krásné.
Pohlédl daleko za obzor, aby spatřil zapadající slunce. Vydechl dlouze, obdivující tu nádheru a na to se posadil. Vždy se bál, že oslepne, pokud bude se dívat ke slunci dlouho. Zatím se to nestalo, ale ani jeho oči dlouho nevydržely onen pohled.
Vycítil, že je něco v nepořádku a pochopil, že asi narazil na vlka jiných zvyků, než měl on sám. Musel zkusit navázat tuto nevydařenou konverzaci na začátek nového tématu. Tušil, že rozebírat to by nebylo nijak ohleduplné na mladého vlčka. Samozřejmě ho mohl zkusit naučit dobrým zvykům, ale co nezvládli rodiče, to už nejspíše nezvládne ani Remus.
"Pokud to zde pro tebe není důležité, nech to plavat," poradil mu. "Jsem Remus, moc to zde neznám, no, vlastně skoro vůbec. Zrovinka jsem sem dorazil, ale je to tu hezké..." Nadhodil téma nové. Čekal už spíše jen jestli se vlk chytí, či nikoliv.
Natočil hlavu na stranu s výrazem údivu. "Páni," začal a hlavu narovnal. Ať už byl jakkoli překvapen, rozhodl se z toho nedělat kdoví jakej deal a vlkovi vše raději vysvětlit. "No asi takhle. V mé domovině jsme si mezi kamarády a rodinou tykali, prostě jsme si říkaly ty, ale cizince jsme oslovovali vy. Vykali jsme jim. Ono to sic zní, jako byste byli dva, ale takhle prostě oslovíš někoho s úctou. Chápeš mě?" Pokusil se mu nastínit situaci, ale nebyl upřímně moc dobrý ve vysvětlování takových věcí. Kdybych měl jen vlčata, neznala by svět.. pomyslil si. Nebyl si jistý, jestli by byl schopný vůbec vysvětlit, co je to strom. Byla to zapeklitá situace pro mladého vlka.
Lehce zaskočen vlkovou odpovědí se rozhlédl kolem, aby se ujistil, že pochopil správně. "Och, vy... Ty nejspíše neznáš slušného oslovení. Copak si ve zdejší krajině nevykáte?" Optal se nazpět. Bylo to zvláštní, zatím totiž na svých cestách nepotkal nikoho, kdo by neznal dobré zvyky. Remimu vždy přišlo slušné cizím vlkům vykat. Jeden nikdy nevěděl, na koho narazí a nechtěl si udělat u ostatních špatný dojem. Spousta vlků, ve smečce výše postavených, často brala tykání za neslušné. Nikdy si neuvědomil, že by mohl narazit na kraj, kde se tyto způsoby nemají.
Očkem pozoroval Majdalenku, jejíž reakce byla naprosto k nezaplacení. Rád vlčicím lichotil, ovšem nikdy ještě v žádné nenašel zalíbení, ať už byly krásné sebevíc. Ani zde přítomná Majda, která tu před ním teď postávala, nebyla výjimkou. Nemusela hledat v jeho slovech moc velkého významu, i když možná toužila se o to pokusit, nic hlubšího, než prostou lichotku, by stejně nenašla. Zalíbilo se mu, že nenechala řeč jen tak stát a hned mu pár pěkných slov vrátila nazpět. "No prosím! Ke švestkám mě ještě nikdo nikdá nepřirovnal," cukly mu koutky, jak se tomu chtěl zasmát. "Ale, že bych byl navenek pomačkaný jsem si také nevšiml," dodal ještě a letmo se ohlédl na své tělo. "Smím žádat o vysvětlení?" zamračil se zvědavě na hnědavou vlčici. Takové různé vtípky si musí nechat vysvětlit, to by nebylo ono.
Zamyslil se. "Nu, a zvládla byste třebas nějakou pěknou náušničku?" optal se hned, jak mu dala prostor k odpovědi. Vlčice to byla ukecaná, to nebylo pochyb. Aspoň se dlouho nenudil.
Rem již prozkoumal kus nového území. Majdalenka mu zůstala na mysli. Byla to vlčice, se kterou by mohl strávit století a nenudil by se. Neměl sice zájem o ní samotnou, necítil nic víc než ke komukoliv jinému, ale její osobnost se mu zdála jedinečnou a jistě by ji chtěl vidět znovu. Doufal však, že nebude jediným vlkem, kterého zde potká. Krajina zde byla sice krásná, ale nezáleželo jen na tom. Zatím neplánoval delší pobyt v Norestu, ale vše se mohlo změnit.
Zaslechl kroky, alespoň tušil, že jsou to kroky. Měly zvláštní rytmus, takový hopsavý. Rozhodl se tedy zjistit, kde mají zdroj a rozešel se za zvukem.
Prolezl houštím, za kterým spatřil mladého vlka, možná stále ještě vlče. "Jaký to hezký jarní den, koukám, že si jej patřičně užíváte." Upozornil na sebe krátkou větou.