Príspevky užívateľa

Z písku pomalu přecházeli k hlíně a zelené trávě. Najednou nebylo všechno žluté a oranžové, krajina už měla konečně více barev a barvy Remi zbožňoval všechny. "Dávalo by to smysl, upřímně tušil jsem, že nebudete letním vlkem," pohodil hlavou. "Ale zajímavé je, že máte tmavou srst. Vlci ze studených krajů bývají více bílé barvy, aby se lépe ukryli ve sněhu. Tato barva vám jaksi musela znesnadňovat lov," pokračoval dál a občas po něm hodil pohledem.
Nad jeho dalšími slovy jen pokrčil rameny. Třeba osud... Rozhlédl se kolem. Byli již velmi blízko vodě. Slyšel z dálky téct řeku. "Já jsem z daleka. Přišel jsem od hor a lesů a přešel již mnoho krajů. Jsem na cestách téměř dva roky. Jsem vlkem vandrákem a doufám, že jednou najdu nejkrásnější zemi, kde se usadím," začal opět mluvit o svém velkém snu. Netajil se svými sny, vlastně téměř ničím, ale o minulosti mluvil tuze nerad.

Zahlédl ve vodě něco dlouhého, nebyl si jistý jménem takové ryby, ale to ani nemusel, hned to zase uplavalo. Světluška dlouho nic neříkala a Remi si začal myslet, že ji ryby přestaly zajímat. Možná mluvil moc nebo říkal pro vlče nezajímavé věci. Netušil však, že svou otázku myslela jinak. "Můžu ti nějakou ulovit, pokud chceš ochutnat, stejně ti to řekne víc než všechna moje slova..." Rozhodl se, že už další monology vést nebude a nechá mladou vlčici, aby si vybrala rybu. Vstoupil předníma do řeky a postavil se tak, aby mu stín nepřekážel v rozhledu. Než by se totiž ponořil hlavou do vody, ryba by už byla pryč. "Nějaká zvláštní přání?" optal se po chvíli. Musel zůstat stát opravdu nehnutě a čekat.
"Přátele mám i tak, ale vyměním spoustu svého času, abych uspokojil potřeby smečky. Za ten svůj čas sice ochranu dostanu, dobrá, ale před čím? Jako jedinec si slíznu jen to, co si sám pohnojím a ve smečce musím řešit i problémy jiných. Stačí mít přátele a nepotřebuješ ani smečku," vysvětlil svůj pohled na věc.

Užasle pozoroval hladinu vody, kdyby náhodou zahlédl jesetera. Viděl jen jednoho ve svém životě a rozhodně by chtěl vidět i dalšího. Světlušky zvědavost ho udržovala v realitě, což bral jako dobrou věc. "Jistě, plotice jsou třeba malé rybičky. Třeba jako ty jsi nyní oproti mě. Ryby mohou být dlouhé, vysoké, široké i různě velké. Kdybys šla třeba k jezeru, tam bys mohla najít spoustu kaprů a štik. Měly by být teda i tady, ale nejsem si tím jistý. Taková štika je dlouhá, řekl bych že žluto-zelená a má hodně ostrých zoubků. Loví třeba takové ryby, jako plotice. Může být taaaakhle dlouhá," ukázal tlapkami, jak dlouhou štiku jednou viděl. "Takovej kapřík, ten je zase do hněda a má fousky, dva. Nevím jistě, jestli jsou spíš široký nebo vysoký, ale taky můžou být veliký. Asi takhle," ukázal další míru. Na to, že často nemluvil, o rybách měl opravdu co povídat. "Všechny ryby se nejí, ale neřeknu ti který. Já lovím jen ty, které znám. Už si rybu jedla?" Optal se na oplátku. Nechtěl vést úplný monolog.
Pokýval hlavou na znamení souhlasu. Zdejší krajina byla opravdu krásná, ale on nehledal jen to. Chtěl najít kraj, kde se usadí a bude mít pro to dobrý důvod, což neznamenalo, že zůstane kvůli hezkému lesu. "Smečky? Nikoliv, nerad odpovídám za životy jiných, jsem tulákem. Možná se to někdy změní, ale nyní zůstanu volný," odpověděl a na chvíli se na ni podíval.

Remi onoho vlka očividně zaujal. Nebylo to pro něj nic neobvyklého. Vlci kolem na něj reagovali jinak, co tak sám zjistil. Přisuzoval to své osobnosti a hlavně tomu, že si z ničeho nedělal hlavu. K ostatním přistupoval slušně a říkal, co měl zrovna na jazyku a na srdci. "Tož poznal jsem vlka s duší vlčete, bylo to kouzelné. Jistě to nemůže vypovídat o ostatních, to vím, ale hodně se od nás dvou odlišoval. Tedy i pachem, ano. No, nedokážu vysvětlit ten pocit, který jsem měl z vlka místního, ale bylo to jiné," na jeho slovech bylo znát, že se zamotal do vlastních myšlenek, ale opravdu situaci neuměl popsat. Cyro byl jedinečným a hlavně prvním Norestským vlkem, kterého potkal.

Pokyvoval hlavou. O jistém Iskovi se nejspíše nemýlil. Musel mít světlé barvy, pokud se chtěl ve sněhu skrýt. Ovšem, že byl "maličko černý", jak mu vlk řekl, ho překvapilo. Usoudil však, že to je možná díky předkům. S pestrostí však musel souhlasit. Barvy ho také velmi zajímaly a lákaly, ale nejspíše v jiném smyslu než Cyra.
"Ale jakýpak van-drak. Vandrák! To se říká vlkům, kteří se toulají po světě," vysvětlil. "Drak? Vždyť ti jsou jen v pohádkách pro malá vlčata. Neexistují! A vůbec, vždyť jsi vlk." Remi již slyšel o křížencích, několik jich dokonce viděl, ale většinou šlo o křížence s jinými šelmami, nikoliv s draky, ještěry a nebo dokonce býložravci. Jednoduše nevěřil, že by něco takového bylo možné.

Díval se do vody, byly tam jistě i velké ryby, ale ty se zatím nejspíše schovávaly u dna, nebo nebyly teď zrovna v místě, kde se se Světluškou nacházeli. "Znám sice hodně ryb, ale jsou tu i některé, které neznám. No, třeba támhle," znovu ukázal. "Ta pruhovaná rybička, to je okoun, ten má ostrou hřbetní ploutev. Tenhle je ještě maličkej, ale třeba támhle," tlapkou ukázal na hejno rybiček. "To jsou plotice, ty jsou stříbrný a maj červený očička." Dál pozoroval tekoucí vodu. "Možná bychom zde mohli najít i jesetera. To je zajímavá ryba. Ti bývaj už větší a vypadají tak zvláštně," zamyslel se. Z cizích krajin se naučil rozeznávat několik sladkovodních ryb. V moři se vyznal jen málo.
"Přízrační, zajímavé. Ano, jsem tulákem, nedávno jsem objevil toto území. Já mám totiž velký sen, víš? Chtěl bych objevit nejkrásnější kus světa!" Povídal, jakoby vyprávěl pohádku. Třeba si tím u mladé vlčice vybuduje důvěru, kdo ví.

Byl zvyklý, že na něj vlci koukali, jako na blázna. Byl klidný a nedával najevo žádné známky agrese, nebo naopak bázlivosti. Možná to bylo díky cestování. Poznal dost vlků a boji se většinou ladně vyhnul. Na to, jak mladý byl, měl spoustu zkušeností. Tmavého vlka spěšně vedl k vodě, aby se mohli oba napít. Naštěstí začali vést konverzaci, která mohla být jistě ještě zajímavá. To Remusovi zvedlo náladu. "Také mne těší. Sonar je velmi exotické jméno, smím se zeptat odkud jste?" Pohlédl na vlka tázavě. "Nikoliv. Co vím tak jsem zatím prošel akorát jižní část celého území. Je náhodou, že jsem šel kolem té řeky, kam nyní jdeme."
Pomalu opouštěli poušť a za chvíli již mohli spatřit řeku.

Díval se na vlka před sebou. Bylo očividné, že to teplo moc dobře nesnášel, ovšem nebylo mu pomoci. Možná byl Remiho předek pouštní vlk, ale jemu písek tolika nevadil. Horký byl, to jo, ale asfalt za takového teplého dne se mu zdál mnohem horší. Už měl tu čest s tímto netvorem, který mu spálil obě přední tlapky. "Zajisté, mám též namířeno k vodě. Je zde řeka tímto směrem. Mohu vás tam dovést, budete-li mne následovat. Již jsem tamtudy šel." Byl velmi zdvořilý, ale to ostatně pokaždé když narazil na cizince. Pokud to tedy nebylo vlče, to by mu těžko rozumělo.
Rozešel se dál trochu rychlejším tempem, aby se tmavý vlk neroztekl, kdyby se rozhodl ho následovat. Remus tušil, že by pro něj bylo ideální na místo doletět, pokud to dokázal, ale nechal rozhodnutí na něm. Pokud se rozešel za ním, nenechal konverzaci stát. "Jméno je Remus, vaše?" Optal se rychle a jednoduše. Na zbytečné tlachy bude čas později

Pochopil, že se bála. Nebylo divu, byla ještě mladá. Nechal ji tedy tam, kde jí to přišlo bezpečné. "Můžeš třeba zjistit, jestli je ta voda čistá. Pstruh je ta ryba s těma puntíkama, vidíš?" Ukázal do vody. "Ti jsou rádi v čistých vodách, hlavně v těch, které tečou." Byl na ni velmi milý a ochotný vše vysvětlit. Měl vlčata rád, i když ne všechna. Světluška se mu líbila, byla sice plachá, ale zdálo se, že ji vše zajímá. "Těší mne Světluško. Odkud jsi? Pokud to teda není tajné," optal se. Fascinovaly ho malé růžky na jejím čele. Zatím se na moc věcí neptal, držel si odstup, aby ji nevyděsil.

Šustění trávy prozradilo, že má Remi společnost. Otočil se, když slyšel tichý pozdrav, ale nikoho před sebou neviděl. Sklonil hlavu a ejhle! Vlče. "Ahoj, ty jsi ale hezká mladá slečna. Vyšla sis na procházku?" Mluvil klidně a pomalu. Měl hluboký hlas, který mohl na vlčici působit chlácholivě. Podíval se znovu do vody. "Dívám se, co v ní žije. Jsem z daleka a naučil jsem se, že můžeš podle toho, jaká zvířata vidíš, hodně zjistit," odpověděl a poposednul si. "Zrovna třeba taková pstruh. Víš která ryba to je?" Naznačil jí, aby si přisedla. Zas tolik o vodách a životě v nich nevěděl, jen nějaké základní informace. To však mladá dámě jistě nevadilo. "Jmenuju se Remus, můžeš mi říkat Remi jestli chceš. Jak se jmenuješ ty?" podíval se na ní. Zdálo se mu, že žije ve smečce, její pach mu to napovídal.

Od moře, kde se mu velice zamlouvalo šumění vln, se vydal na další cestu. U řeky Cayny ještě nebyl, zatím si prohlížel spíše jižní části území. Povšiml si na cestě i města, které ho sice zaujalo, ale neměl nejmenší zájem ho navštívit. Takových věcí již viděl mnoho. S lidmi se sice nepotkal, ale s jejich pozůstatky ano. Nebylo to ani zdaleka to, co hledal. Ovšem procházka kolem zdejší řeky ho velmi přitahovala. Při té příležitosti se rovnou napil. Všiml si, jak se ryby okolo okamžitě rozutekly do všech stran. Měl pocit, že zahlédl pstruhy, což znamenalo, že zde je voda opravdu čistá. Potěšilo ho to.
Dlouho si přítomnosti odrostlejšího vlčete ani nevšiml. Zasnil se, pozorujíc odraz ve vodě. Po tak dlouhém toulání by jeden tušil, že se vlk nenechá jen tak překvapit, ale kdo ví. Třeba podvědomě tušil, že ona společnost mladé vlčice pro něj nebyla žádnou hrozbou.

Remi natočil hlavu v překvapení, nad tím, jak se mladý vlk rychle dostal ze šoku. Zajímavé.. Mluvil docela srandovně, ale naštěstí mu bylo rozumět, ne jako u vlčat. Jenom chudák asi nedokázal formovat klasickou větu. Mluvil jako cizinec! Pro Remuse vlastně cizincem byl. Zajímalo ho, jestli zde všichni mluví tak, nebo tady mají jiný jazyk a tenhle se učí. Napadaly ho různé teorie, proč by jeho společník mohl tak zvláštně rozhazovat slova.
"Ze zimních oblastí jistě ne, ten tvůj kamarád musí být jistě bílý, nemám pravdu? To tak většinou bývá, aby se jeden schoval ve sněhu. Příroda to tak udělala. Já ovšem bílý nejsem, kdo ví jaký je můj pravý původ, ale popravdě, žil jsem v horských oblastech, v lesích. Je to odsud opravdu daleko. Prošel jsem toho už hodně, jsem cestovatelem, vandrákem jestli chceš. Žádné oslovení není špatně," zasnil se opět. Jo o cestách a krajích on mohl mluvit pořád.

Kráčel stále dál, i když vlka spatřil. Udržoval tempo a ladnost chůze, jako by mu písek nedělal žádné starosti. Tmavému na druhé straně se nejspíše moc dobře nešlo, bylo to vidět. Remusovi to přišlo úsměvné, přemýšlel, jestli to náhodou není černou barvou v jeho srsti, která přitahovala teplo. Možná nesnášenlivost k horku. Nedokázal odhadnout, proč tu vlk byl když měl očividně se zdejšími podmínkami potíže, ale odhadoval, že se to velmi brzy dozví. Pozoroval ho, jak se zastavil a vyčkával. Nejspíše nevěděl, co od flekáče čekat. U Remiho se ovšem nemusel vůbec ničeho bát, byl to klidný vlk a jen tak něco ho nerozhodilo. Šel stále dál, směrem k novému společníkovi. "Přeji pěkného dne, mohu sloužit?" Zastavil se teprve až před ním a přátelsky zavrtěl huňatým ocasem.

Remi si za chůze broukal nějakou písničku. Nevěděl už odkud ji znal, ale byla docela chytlavá. Neměl zatím ani ponětí, že tu je jiný vlk, zatím byl nejspíše daleko. Cestou čichal k některým travnatým výběžkům. Byly sice vcelku seschlé, ale třeba z nich mohl nachytat nějaké nové pachy. Čím dál takhle šel, tím blíže byl druhému vlkovi, než ho konečně ucítil. Přestal si zpívat. Rozhlédl se kolem sebe a když se ujistil, že kolem nikdo není, šel dál. Jeho hlavní cíl teď byla voda, ne seznamování. Ovšem kdyby ho vlk následoval, možná si mohli i hezky pokecat, to už záleželo na typu společného tématu.

Narovnal ouška a přátelsky mávnul ocasem. Remi nikdy nebyl rváč, dokonce na to ani zevnějšku nevypadal. Byl to vcelku veliký vlk, jak mohutný, tak vysoký. Nejspíše si prostě nepotřeboval nic dokazovat. Ani přítomný jedinec nevypadal, že by se zaleknul, což flekatého potěšilo. "Velmi mne těší Damiane, jsem Remus. Také nejsem zdejší, ale měl jsem tu čest jednoho poznat. Možná to byla jen domněnka, ale přišlo, že místní mají... Jak to říci," zamyslel se. "Jinou osobnost? Řekl bych." Nechtěl se o zdejších vyjadřovat neslušně, protože za to ten jedinec nejspíše ani nemohl, že byl jaksi jednoduchý. Hlavně zatím poznal jen jednoho a to o ostatních nic neříkalo.
"Ale je vskutku nádherně," rozplýval se mladý vlček nad tím pohledem. O krásných věcech, to on se vyjadřoval rád, a jaký přitom měl bohatý slovník. Byla škoda, že to často nikdo neslyšel.