Príspevky užívateľa

Dnešní večer to bude jen on a další čtyři maníci, kdo budou moct manipulovat s ohněm. Jaká pocta! Roihu byl nadšenej, protože to k jeho jménu přec sedí - ač by někdo asi čekal, že s takovym jménem by skončil ve smečce azarynský, veřil-li by na skutečnej omen nomen. A tak když bedlivě sledoval, až ta čaje před ním začne zapalovat, aby byl připravenej na svůj výstup, pomalu plápolající pochodně ho uhranuly.
A pak prišel jeho čas. Nástup!! Jakmile odříkala nihilčanka ňáký ty kraviny, který Roižánek vlastně ani nevnímal, tak se chopil svojí části divadla. Šel si pro pochodeň, vzal jí do držky tak jak mu Riviéra ukázala, a jal se podpálit vatru ze strany z který měl. Teda tam, kde nepodpalovala Autumn. Čučel, jak klacky pod jeho výkonem pomalu chytaj, a tak si pochodeň odložil. To aby teda taky zrecitoval báseň, která mu byla předříkaná. A on? On si jí ani neupravil, protože vlastně asi docela souznil s tim, co se tam říkalo. Nebo teda měl pocit, že tohle by Přízračný mělo reprezentovat. „Já brotci a ségry pocházim od Přízračnejch, ze severu, kde hory skrejvaj se v mlze a nebe promlouvá. Přinášim tomuhle plesu pravdu a vytrvalost. Nechť každej ctí rovnost a koná čestně. Žádný levárny!“ Ach, tak přeci jen si aspoň dovětek přidal! Jakmile to pronesl, chtěl ajkama šéfa vyhledat - je pyšnej? Je pyšnej na to, jak věčnej týnejdžr hrdě reprezentuje jeho smečku? Roihovi na tom záleželo, záleželo mu na tom co si S'Arik myslí.
A pak? Pak mu to došlo - teď měl až teprv zapálit tu vatru!! Panebože, on to zas podělal!! „Sakra,“ zaklel a povzdechl si nad sám sebou. „Promiňte.“ Vskutku omluvně se podíval po princezně Riviéře, a snad čekal, že z toho bude mít průšvih. Ono... ono se nic nestalo, no, jenom to ve výsledku nebude tak hezký jak mohlo.

Hoch si stoupnul vedle princezny, která najednou působila jako stará dobrá reportérka televizních novin. A on jako by jí do mikrofonu odpovídal; „Jsem zapálenej jako že se Požár jmenuju! Ale snad nic nepodpálim, hah,“ uchechtl se. Vtípečky, no ovšem! Kdyby ale v davu zahlídnul svýho ztracenýho syna Štístka, tak je i dost možný, že by se k požáru dostalo. Jeho zrak byl však nyní upřen na další dobrovolníky, kteří v tomhle hodlali být s ním. „No, dojem - chci ukázat svojí cérce,“ ukázal na ní tlapkou, „že je fakticky snadný se bavit, když se jeden nebojí trochu vodvázat.“ Samozřejmě ale pod vším tím jeho náhlým nadšením byla bolest, která se nyní však skrývala. Nyní tu musel bejt pro cérku, aspoň na chvíli!
Čučel po jedincích co se k týhle aktivitě připojili, ale poslouchal hlavně instrukce od paní Riviéry. Když nebude poslouchat pečlivě, tak se může stát, že to zkoní a udělá smečce vostudu. „Jasný, to dám. Ale žádný básnický střevo nejsem, to říkám rovnou.“ Naštěstí nebude muset nic vymýšlet, nýbrž pouze zopakovat co mu bude řečeno. Tohle se zajisté podaří.

Vlastně ani nečekal na odpověď svojí nebohý cérky, protože zaslechl, že se k něčemu schyluje. Omg!! Sice to nebylo pátrání po jeho rodině, ale hej - skvělej způsob jak cérce ukázat, že i v takový blbý situaci se jeden může bavit, he? Roihu jí ukáže, kdo je tady nejvíc v pohodě!! „Sleduj mě!“ Volal teda po Světlušce, chudince mladý hezký holce, která šla na ples hlídat svýho bláznivýho fotra. Snad by jí i požádal, aby ho vyfotila, kdyby tady teda existovali tydlifony nebo jiný zařízení, který tenhle úkon dokážou bravůrně splnit. No, ještě že nic takovýho neexistuje. A tak teda běžel k tý princezne Riviéře, vlastně docela nadšenej, že může na chvíli zapomenout na svý strasti. „Já se hlásim! Já!!“ To kdyby jí to nedošlo náhodou. Už si nepamatoval jak to bylo loni - jak vypadala tahle ceremónie, ale věřil, že on tady žádnej trapas neudělá. Určitě mu neupadne žádná pochodeň, a určitě nezpůsobí žádnej požár - jako že se Požár jmenuje.

Běžel na ples s nejednou vidinou - najít svojí ztracenou famílii, a užít si večer s cérkou. Bylo těžký tyhle dva cíle skloubit dohromady, protože ač by rád, tak nemohl cérce kazit pěknej večír bláznivým pátráním po ztracený rodince. Musel se klidnit. Ale zároveň věděl, že musí dnes udělat pro nalezení Anjel maximum. „Hle, musíš mít ajka otevřený a sem tam se někoho zeptat, jestli mámu neviděli, he? A taky kluky.“ Říká ke svý nebohý cérce. „Já je taky budu hledat.“ On je hledal pořád ale, teď se musel na chvíli hodit do chillu.
„Ale hlavně ti ukážu, jak se zvládne dospělej vlk bavit,“ nasadil úšklebek, ačkoli to rozhodně byl úsměv, kterej skrýval i určitej podíl bolesti. „A dám pozor, aby tě žádnej ouchyl neotravoval! Na kluky nemysli - na ty máš ještě spoustu času!!“ Na tomhle trval! Ach, kdyby jen věděl... Tak si přál, aby taj byla Anjel, a oni si mohli zas zatančit, jenomže tuhle jeho vizi mu sebral sám osud. Zatracenej proklatej osud!!

Ta čaje se na něj koukala jak na blázna!! A ... co když tak vypadal? Né, né- co když jím byl?? Nebylo to ale úplně přirozený? Nemohl si náhodou ve svý situaci bláznit jak chtěl? „Ty na mě čumíš jak na blázna! Ale já nejsem blázen! Jenom chci najít svojí famílii! Svojí ženu!“ Well, tímhle tomu vůbec nepomáhal. „Prostě... my jsme duše spřízněný, kdyby někam odešla - utekla - tak jedině se mnou.“ Tak se teda vrátil k tomu, že na něj čeká. Čeká na něj i se smrtí, tak to myslel, ale nemohl to říct nahlas. Rozbrečel by se totiž.
Snad aby už tuhle čajinu víc netrápil, he? „No, kdybys někoho z nich viděla, tak mě to prosimtě přijď říct. Jsem v Přízračnejch.“ Kdyby to nááhodou ještě nevěděla. „Život půjde dál... víš, to se ti to snadno říká. Asi nikoho nemáš, he? Protože mně se to tak snadno neříká.“ Ale měla bohužél pravdu. A on to věděl - protože taj musel bejt pro svou cérku.

Byl fakt fakt hnusnej mráz, ale Roihu se rozhodnul, že dneska je nejlepší den učinit kroky k nalezení svý ženy poplakat si nad ztrátou svý rodiny. Vrátil se na to nejvíc spešl místo, který mu přišlo dneska na mysl - trosky, v kterejch s Anjel před léty zpečetili svůj vztah. Bylo to místo kouzelný a plný těch nejdůležitějších vzpomínek, bylo hluboko zakořeněný v Roižánkově srdíčku. Výhled na zasněženou krajinu ho teď ale netěšil, protože přes zaslzený oči sotva viděl. Slyšel jak se v troskách po jeho pravym boku prohání meluzína, ale nevěnoval tomu pozornost. Snad by o tom udělal i nějakej nemístnej džouk, kdyby byl pořád rozvernym týnejdžrem, ale žel teď se jeho vtípkům neměl kdo smát, a tak jenom vzlykal. „Anjel, kam ses mi poděla?“ Vzhlédnul k nebesům, z kterejch se teď začali na jeho ksicht snášet sněhový vločky.
To, že ztratil víc jak půlku rodiny byl ale jenom začátek katastrof ke kterejm se schyluje. Bude hůř, a on to teď ještě nevěděl. Teď se jen sotva dokázal na něco kloudnýho soustředit - ale přeci jen jakmile trocha ty svý slzy trochu uklidnil, vzpomněl si na ten svůj skvělej nápad, kterej by hledání Anjel usnadnil. Nebo teda si to myslel. Bohužel tu ještě žádnej vlk nevlastnil foťák ani skicák, a tak nebylo možný vylepit po okolí plakáty s fotkama pohřešovanejch osob, ale byl taj sníh, z kterýho je možný ty podobizny udělat. Ano, Roihu se na chvíli stane ledovým sochařem, a vytesá ze sněhu sněhuláka ve tvaru Anjel.
No, a tak si utřel slzy a začal. Naštěstí taj v horách bylo sněhu dost na to, aby z něj vystavil právě takovýho mastodonta jakým byla Anjel. V dobrym, ovšem. Sníh shraboval fakticky dlouho, až ho z toho pacičky bolely! Ale on to ze zoufalosti udělá - pro svojí lásku vše! A tak se i stalo. On nebyl žádný umělecký střevo, takže už od začátku stavby bylo jasný, že ta socha bude trochu off, ale copak mu to můžem mít za zlý? On to dělá z lásky. Nejvíc si samozřejmě musel dát záležet na tom obličeji, aby jí každej kolemjdoucí poznal - dal jí místo očí aj kamínky, a jako rohy klacky! Na to, že byl takový nemehlo se to povedlo, vskutku! Pacičky měl na konci z tý stavby už teda bolavý, a bylo jasný, že pokud se nerozhodne na tomhle místě dneska zhynout, tak potáhne domů jak leklá ryba, ale byl na svej výtvor pyšnej. „Anjel,“ fňukl, když tu podobiznu viděl a jal se jí obejmout kolem krku, „miluju tě.“ To bylo řečeno od srdíčka. A že vskutku z toho objetí sálalo teplo, i když jen pomyslné! A nebo to byla hypotermie?

Bylo dost jasný, že tahle čaje mu už moc nepomůže. Měl by jít teda marnit čas něčim jiným - skutečnym pátráním po ztracený rodině, he? Jenomže on se tak trocha bál co by vlastně našel. Možná by fakt našel Anjelino bezvládný tělo, a pak? Pak by si to mohl jít hodit. tuhle skutečnost by nepřežil, fakticky ne! A to ani za předpokladu, že slíbil, že zůstane doma a dá pozor na cérku.
Proto když to ta čuba vyslovila, vůbec se mu to nelíbilo. „Ale není! Není mrtvá!“ Ohradil se. To řval ale na sebe, sebe chtěl přesvědčit, že Anjel pořád žije! „Jak by mohla? Vždyť já jí hledám! Čekám na ní!“ Ona by bez něj prostě neumřela!! Oni budou spolu přece i po smrti - dva čápi letící do západu slunce! Pokud byla mrtvá, on musí bejt taky!!

Jako, Roihu věděl, že má tahle čaje asi pravdu. jenomže tohle zjištění ho samos bolelo, a zklamalo. Jeho hodná Anjel, a že by si něco udělala? Nebo že by se dala s někym do křížku, a ten jí pak něco udělal? Né... prostě nemohl uvěřit, že by tam v ten moment nebyl, aby jí chránil. On jí slíbil, že budou spolu navždycky, tak... tak proč tomu tak nebylo? Proč nešel s ní? Asi se zcvokne z tohohle, skutečně. „No, to je blbý.“ Byl najednou zamlklej, nevěděl co by k tomu řekl. Nechtěl se smířit s něčim takovym, ale co když bude muset?
Né, to co měla ona na mysli, to on si připustit nehodlal. „Nevim, o čem to mluvíš.“ Trocha jí zpražil pohledem. Měla by si dávat pozor na to, co teďka řekne! Nakonec Anjel neznala, jak sama přiznala, takže ať se klidní!

Nechtělo se mu to věřit, protože se k němu začínala plížit myšlenka, že by to mohla bejt pravda. Anjel bojující za práva nevinnejch zvířat - jo, to na ní sedělo víc než dobře. A možná, že ani nebyla úplně šílená přitom, jenom to tak přišlo týhle čaje, protože na něco takovýho nebyla zvyklá. „Jakoby-,“ chtěl něco namítnout, ale došlo mu, že to nemá smysl. Protože ta šedivá čajina mohla mít pravdu.
„To je mně fuk,“ ujistil jí, že on sem za práva zvířat fakt bojovat nepřišel. Přišel sem jenom hledat ženu! „Ona je ale hrozně hodná, nikomu by neublížila. Nebo snad tobě jo?“ Věřil, že na tuhle otázku odpoví negativně. Anjel by ale dokázala ublížit, kdyby šlo o zdraví jejích dětí. „Možná, že se něco stalo děckám, a pak by byla schopná se dát s někym do křížku. Ale nevím, proč by se totiž pak nevrátila domů?“ Kdyby se jí něco stalo, tak by se snad hned vrátila, ne?

Když řekla, že jí viděla naposled v létě, tak Roihovi znatelně poklesl úsměv ve tváři - pokud tam vůbec kdy byl -. „Jáj, tak to mi moc nepomůže.“ Myslel si. Ale kdo ví? Třeba právě tyhle informace ho přivedou na nový teorie o zmizení Anjel. Nějaký bizarní teorie. Ale v tomhle vesmíru existujou i reptiliáni, takže - co může bejt bizarnější?
Přimhouřil oka, když o jeho čajině řekla, že byla šílená. „Tak to nevim, jestli byla moje Anjel. Ta šílená není.“ Byla normální. Byl několikrát svědkem jejího vzteku, to jo, ale to bylo vždycky oprávněný. Jestli jí takhle viděla tahle šedivka, buď se muselo stát něco děsnýho, nebo to prostě jen nebyla ona. „Vegetarián? Tak to ne. Ale vždycky zvířata milovala, a určo by žádný nezabila jenom pro zábavu. Nebo pro zkoumání.“ Trocha se zamračil. On by to taky neudělal, protože věděl, jak by to Anjel zasáhlo. Milovala zvířata a to na ní miloval aj on. Jak k nim byla citlivá a jemná - kamarádka s každým živým tvorem na planetě.

Roihu si její sen vyslechl s nastraženýma slechama. „Mlžný jeleni, jó? No, kdyby to byla pravda, tak by to bylo asi blbý. Ale... třeba mezi náma ty týpci žijou pořád, jenom o tom nevíme.“ Tim chtěl říct, že on neví, jestli je běžný, aby u nich na území takovýhle zvíře bylo nebo ne. Věděl o fauně velký prd, a bude to čím dál tím horší, vzhledem k tomu, že jeho učitelka přírodopisu je pohřešovaná a žel se nehodlá vrátit (to ale Roihovi neříkejte). „Co tim myslíš? To je výhružka?!“ Ohradil se, vlastně docela uražen. On si tady může říkat přec co chce! Bez něj by Přízračný byli jako bez S'Arika - o ničem! Nebyl chytrej, nebyl nejšikovnější, ale byl přece vtipnej! A prospěšnej se taky snažil bejt.
„Jo, aha... no, já o tvym snu řeknu šéfovi-, teda šéfový. A ta tě dle toho třebas kontaktuje, nebo co já vim.“ Řekl jí. Už by se docela šel vyspinkat do pelíšku. Sic skoro začínal novej dne, a teda povinnosti volaj, ale on svou povinnost na dalších dobrejch pár dní přece splnil tady u jeskyně. Mohl si užívat trochu klídečku, než se semelou všechny ty srandy okolo zmizení jeho děcek a ženy.

Roihu se usmál a letmo blíznul cérku mezi uši. Už nebyla žádnej mimís, takže se musel trochu snažit, ale pořád to přec bude jeho malá děvenka! Jeho aktuálně jediná rodina. Nechtěl si tuhle skutečnost připouštět, chtěl zůstávat pozitivní, ale cítil, že ten optimismus pramení spíš z nějakého přicházejícího šílenství. Vždyť on to bez Anjel dlouho sane nevydrží.
„Ano, to i já. Doufám, že se o svý historky z cest přijdou s náma podělit! A když ne, tak se třeba vydáme za nima.“ Ah, byl tohle snad návrh na útěk? Né, on nechtěl cérku tahat ze smečky, kde má větší šanci na dobrej a spokojenej život. Zůstane tady s ní, a bude jí dělat oporu v dobrym i zlym. Jenom jí chtěl říct něco pozitivního, a neměl dojem, že se mu to zrovna daří. „No jó, já jsem byl velkej dobrodruh. Díky mýmu útěku z domova jsem vlastně tady, díky tomu jsem se potkal s Anjel.“ Teď to znělo jako by snad útěk z domova byl správný. V jeho domově ano, v rodině kterou měl s Anjel to však nedávalo smysl.
„Bezpečnost je na prvním místě. Jeden nikdy neví, co se může stát, a je pak blbý, když u sebe nikoho pověřenýho nemáš.“ Poradil jí. To ale děvenka už věděla sama, protože to byla chytrá holka - po mamince, no ovšem!

Jo, čekal, že mu zde přítomná čajina fakticky pomůže a nebude se u toho ksichtit jako vždycky on, když byl teda mladší. „Jó, jako by měla kníra. Ale pěknýho! To musela bejt ona!“ Na vteřinku radostně zavrtěl ohonem. „Vidělas jí? Někdy teď? Nepohřešuju jí dlouho, ale už začínám tak trocha šílet.“ Nervózně se uchechtl. Nešílel až moc? Ale tak... mohl se mu někdo divit, když jeho synátor bude brzo obviněj z pokusu o vraždu? Když by věděl, kde je chudák schovanej, tak by ho v tom ukrejvání ještě podpořil, protože nechce, aby šel synek za katr.
Dost ho šokovaly další slova šedivý vlčiny. Vlastně ani nepochyboval o tom, že je to pravda - tak zoufalej skutečně byl. „Jak to myslíš?“ Chtěl teda hned vědět, a trochu se bál toho, co uslyší. On si s Anjel říkal všecko, no ne? Jeho nic nepřekvapí! Možná ho chce tahle cizinka jenom postrašit-

Tak Roihu taj někoho potkal, ale nebyl to Feier jak si přál, bohužel. Byla to nějaká čaje z Nihilu, což nebylo vůbec špatný - však jeho famílii mohl vidět kde kdo, he? Každej mohl mít užitečný informace. A tak neházel flintu do žita - ale kdyby věděl, kdo ta čajina je, tak by možná na místě utek'. „No, ne, neztratil jsem se,“ ujistil jí už v počátku. Přišel blíž, aby nemusel na vlčinu řvát. „Ale někoho hledám.“ Né jen tak někoho teda! „Hledám ženu a svý děcka.“ Prohlídl si pak tuhle cizinku. Ne, nepamatoval si jí odnikud, i když je možný, že jí třebas na plese loni viděl. „Nevidělas je náhodou? Moje čaje se jmenuje Anjel, a vypadá skoro jak srna. S modrýma rohama a dlouhym ocasem! A děcka jsou Daněk a Štístko, jsou hooodně barevný. Hnědý.“ Well, svědek by asi moc dobrej nebyl.

Roihu byl ve svejch myšlenkách zahrabanej až po uši. A samos to nebylo dobrý, když v tom byl sám. Když ale Finn nabídnul, že by mohli jít na cházku, chvíli o tom přemýšlel. Nebo to tak aspoň vypadalo. „Jo, vlastně bych se rád prošel. Myslim, že mně to pomůže se trochu uklidnit.“ Myslel, ale prd věděl. Spíš by to tipoval, že i když na chvíli přestane mít ty nejčernější myšlenky, tak se pak vrátí domů, a s ním aj tyhle děsný představy. Protože se bude muset vracet do prázdnýho pelechu. Pelechu, kterej okupoval s Anjel společně od dob co je členem týhle smečky. Ach, najednou měl pocit, že to bez í dlouho nepřežije, že umře! Ale musel to v sobě potlačit, protože nechtěl před Finnem bulet. Věděl, že Finna by to asi přivedlo do rozpaků, a to by mu pak bylo blbý.
Zvedl se teda, a Finna následoval.