Príspevky užívateľa

Nezbejvalo mu nic jinýho, než uvěřit krutý realitě. Snad by v něčem takovym týpek nekecal, aspoň se to tak nejevilo. „Je mně jedno, v co ségra věřila nebo ne, já doufám, že tady našla klidu. Že taj našla to, co hledala, a že jí ten Hati ukázal směr.“ Řka, a pro tentokrát na to uvěřil. Uvěřil v tohohle Boga, pro ségru, a tak vzhlídnul k měsíci a zavřel ajka. No, nehodlal mluvit se ségrou nahlas, ale v duchu jí asi něco pověděl. A následující večery to nejspíš bude dělat častějš, než se přes to nějak přenese. „Přišel jsem už o tolik, a tohle je jak další hřebíček do rakve. Nenávidim to, nenávidim Osud.“ Spolknul jeden z posledních vzlyků. Však plakat bude mít ještě dost času někde doma.
Nebyl na Huntleyho naštvanej, jak by asi jiný v jeho situaci bejt mohli. Hiisa by se o sebe dokázala bez problémů postarat sama, kdyby šlo do tuhýho, tomu on věřil. „Milovals ju?“ Ptal se na klíčovou otázku. Nemohla žít dlouhej život, tak snad byl aspoň šťastnej, prožitej po boku někoho, kdo jí ukázal jaký to je bejt milován.

No, Roihu na rozdíl od Huntleyho žádný slzy v sobě držet nechtěl, nehodlal. A tak se taky rozbrečel, když mu pořádně do hlavy doteklo, čemu taj čelí. Už dávno věděl, že pláč nejní jenom pro holky nebo ubožáky, už dávno mu bylo jasný, že tak vyjadřujou bolest aj ti nejsilnější vlci na světě. On si ale na žádnýho emočně nejsilnějšího týpka nehrál, nepotřeboval. Potřeboval se z toho teď aspoň trocha vyplakat. Né, nechtěl taj svym pláčem probudit snad celou zdejší smečku, ale copak to mohl nějak ovládnout? Snažil se aspoň vzlykat tiše. „To nemůže bejt pravda. Proč jsem nepřišel dřív? Jak jí teď můžu dát poslední sbohem? Jak jí můžu ujistit, že jí mám rád?“ Měl pocit, že toho nestihnul víc, než by chtěl. Neřekl jí ani o mrtvejch děckách, natož těch živejch. Nemohl s ní sdílet radosti a strasti, a stejně tak ona s ním. Byl z toho definitivně rozbitej. „Život je prostě podělanej karneval s hovnem v tombole.“ Vypůjčil si přes vzlyky tuhle větu od známýho americkýho spisovatele. Hodila se teď víc než dost.

Roihu myslel, že špatně slyší. Rád by nerozuměl tomu, co mu teď modrej mačo říká, ale zdálo se, že to chápal až moc dobře. Má se u Hatiho dobře. Stopro myslel toho jejich Boga, nemyslel nikoho živýho, nikoho z masa a kostí. Bylo to, jako když se chlácholil on sám slovama, že jsou jeho první děcka ve hvězdách. Chápal to, chápal to víc než dost, ale... ale nechtěl. Nechtěl, aby ty slova byly skutečný, vůbec si takovou možnost nepřipouštěl. Ale z hlasu Huntleyho bylo dost evidentní, že to nebyl ani vtip, ani nějakej pokus o Roihovo vyhnání od hranic. „Né, neříkej nic takovýho,“ pronesl s prvotnim nádechem zoufalosti v hlase. Jo, pociťoval, jak se mu v krku tvoří knedlík. „Určitě je v pohodě, někde tam u vás. Že jo? Ona nemůže bejt... nemůže bejt mrtvá.“ To se vůbec nezdálo bejt skutečný. Hiisa měla v sobě vždycky tak neskutečnou sílu, ona byla charakter!! Nedokázal si představit, že by prostě vzdala život, a odešla někam mezi hvězdy, nebo za Bogem. Byla reálně jedinym rodinnym příslušníkem, na kterym mu kdy záleželo. Když nepočítá teď svojí vlastní rodinu, ovšem.

Jasně, že sem leze zas!! Copak Huntley za sestrou sám nebyl, hm? Taky jí toužil vidět, musel teda chápat, proč se Roihu nemíní vzdát. Tentokrát ale hodlal respektovat náboženství, který si Hiisa sama vybrala, hodlal respektovat aj území, na kterym neměl co dělat. Moc dobře to věděl, a už byl ve věku, kdy ani netoužil po takových rebéliích. Jistě, byl to stále divej Roihu, inhinged džokur z Přízračnejch, ale jak měl na světě děcka, neměl potřebu se hnát do nějakejch konfliktů. Trochu vyměknul. „A divíš se?“ Řekl jenom bez jakkoli agresivního nebo dopálenýho tónu. Nebyl si jistej, jestli je tenhle týpek takovej debil, nebo fakt dělá nějakou chybu sám. „Nemůžeš nebo nechceš? Já nikomu neřeknu, že se mnou mluvila, ani vašemu Bogu! Chci jí jenom slyšet, vědět, že se má dobře, a říct jí, že už je z ní teta.“ Jeho úmysly byly čistý. Nějak z toho neměl ale dobrej pocit – minule ho týpek už dávno vypakoval, teď zněl jináč. Asi by ho ani na vteřinu nenapadlo, že by se ale Hiise mohlo vopravdicky něco stát.

Tož Roižánek ještě nevěděl, co ho čeká a nemine. Si v prvý chvíli ani nevšim', že nedaleko od něj sedí na kapotě ňákýho vraku ten pračur jménem Huntley. Kdyby to věděl, to vytí by si dost rychle rozmyslel. Achjó, to fakticky nemohl narazit na někoho lepšího? Když se totiž zpovzdálí ozval, Roiha ta prvotní euforie z vidiny, že by se mohl sejít se sestrou, hodně rychle přešla. Vyhledal ho pohledem, a zanadával si sám sobě pod fousky. „Hej, já–,“ začal, ale vlastně nevěděl, jak tomuhle týpkovi po stopadesátý říct, co chce. „Sorry, že jsem se minule choval jako hulvát, nebo tak něco.“ Jo, nejni lepší, než žádost začít vomluvou, no né? „Dneskon ti ale na území nevlezu, přísahám! Mám pro tebe vlastně zprávu, dobrou zprávu, ale hlavně jsem jí přines' Hiise. Nemůžeš pro ní dojít? Prosím?“ Div by na kolenou neprosil. Tož Huntley je Anjelin bratr, ta zpráva je koneckonců i pro něj. Nechtěl by aj on vědět, jak se jeho sestra v Přízracích má? Nechtěl by vědět, že už je strejcem??

Když se nakonec cérka rozhodla k němu vyjít, šel jí naproti, aby si nevytvořila ještě větší zbytečnej strach. To by fakticky nechtěl! Ale bezpochyby to s ní bude mít těžký. Bude se muset snažit hledat v její výchově nějaký kompromisy. Nechce to nechat na Anjel jenom proto, že si neví rady. On a nevědět si s něčim rady? Néé, to přece nejde! „Tady stromy nerostou. Prostě na některejch místech to tak bejvá. Asi aby se mohli vlci koukat v noci na hvězdy, víš? Aby měli dobrej výhled.“ Jó, podpoří v ní nějakou infantilní víru ve hvězdy, aby v tom třeba našla nějakou oporu. „Někdy ti to taj ukážu aj po setmění, a budem spolu koukat na noční oblohu.“ Plánoval si. Cérenka jistě bude ráda!
„Trochu se projdem, hm?“ Jenom kousíček, ať se nemusej hned vracet! Nutit jí nemůže, ale podporovat tenhle iracionální strach taky ne. Musí se tomu trochu postavit, dokud je tvárná! Jako dospělá s tim bude pracovat ještě hůř! Nebo to si aspoň strakáč myslel.

Roihu byl dneska na důležitym vejletě. A řekl o něm samozřejmě doma. Když se plánoval tak moc vzdálit od famílie, asi by si nedovolil nic neříct. Možná kdysi, když byli s Anjel jenom samy dva... jenže teď už nebyl důvod zapírat, nebo tajit, že jó. Čaje by měla vědět, kde se její kluk nachází, aby se o něj zbytečně nebála, aby mu důvěřovala. A tak taj teda byl, na cestě za Hiisou. Jó, sice říkal, že na ní zanevřel, protože ona očividně neměla zájem o to se s nim vidět, ale... ale jemu to prostě nedalo. Chtěl vědět, co se stalo, že už jí bratr nestál ani za kus řeči. Hlavně by si ale přál se s ní vidět, říct jí, že je konečně tetou. Určo by to ráda věděla! Aj on by rád věděl, jak jsou na tom její sociální vazby.
A protože nepřišel nikoho vysírat, zůstal výjimečně za hranicema. Mínil bejt hodnej kluk, aby nehrozilo, že ho někdo zas vypakuje z fakáčem. Chtěl jenom vidět ségru!! A tak když došel za hranice, jen nepatrně zavyl, aby pro něj někdo přišel, a splnil mu jeho přání. Jo, bylo to možná naivní, možná i troufalý, ale Roihu je prostě Roihu. Ten se jen tak ničeho nezalekne!

To byste nevěřili!! Už jste to slyšeli?? Roihu byl pověřenej tak důležitym úkolem, že když mu to šéf nakázal, myslel si, že se snad rozbrečí! No fakticky!! Když mu svěřil tak důležitej úkol, jako je hlídat nováčka před místní feťárnou, tak to znamenalo, že mu věří. Rozhodně to Roiha chytlo za srdíčko, ale žel ho to nechytlo tak, aby sem dneska přišel včas. Tak to je skutečné faux pass. Už ani nevěděl, kde se zdržel, ale věděl, že je to rozhodně dost trapný. Pro jednou má něco někde udělat, pro jednou má plnit něčí očekávání, a podělá to? Klasika. Snad aspoň ten nováček bude bezproblémovej, a z tý jeskyně třeba neuteče, nebo tak... Co by se vlastně mohlo za průsery stát, aby se mohl Roihu vyznamenat ještě víc, než tim svym pozdnim příchodem k jeskyni?
Když teda dorazil, a chudák Ancunín už byl na místě, rozhodl se, že svou neschopnost schová pod nějaký vtípeček. takže nejen, že bude v prvnim dojmu týpka působit jako nezodpovědnej, on bude působit jako nezodpovědnej debil. A takovej svět je v pořádku. „Brej večír,“ pozdravil, mezitim co docela hlasně oddechoval. Ano, na místo setkání běžel. Když už meškal, někde ty ztracený minuty dohnat musel. „Vim co máš na jazyku, ale já nejdu pozdě – to ty seš tady brzo.“ Haha, no, to asi nejni zrovna dobrej vtípek, ale... Roihu je prostě Roihu. „No, každopádně... jsem ready. A ty?“ Tim ho ale ještě nikam nepropouštěl, spíš chtěl zakecat ten svůj dvojitej trapásek.

Bylo mu jasný, že ten malej teď nemá představu o tom, co to vůbec svět je. Při tomhle slovu se mu nevybaví asi lautr nic, žádná představa nekončících lesů, hor, luk, a tak... Ale Roihu mu rád tuhle představu během následujících tejdnů přiblíží. „Noo, dneska ti ukážu les, příště třeba louku. A hory. Hory jsou super cool.“ Říká mu. Ty mu ale ukáže jenom z dálky, protože nebyl ještě dost velkej na to, aby se do nich vydal. A i kdyby velkej byl, tak to bylo stejně nebezpečný. Kvůli tý kočce, co Anjelce poranila obličej. Sic ta konkrétní je mrtvá, ale co když má někde v horách famíliu, co se bude chtít mstít? Do hor svý děcka jednoduše nepustí.
Když si synek zkoumal křídla, a pak je aj roztáhnul, objevil se Roihovi na tváři nekontrolovatelně širokej úsměv. Ježíšku, to dítě je tak roztomilý!! Kdyby to šlo, tak by se nad nima jenom dlouhý dny rozplýval, a nic jinýho. „Přésně! Jako pták!“ Jim bude pak muset vyprávět, jaký to je, vidět svět aj z ptačí perspektivy. „Nó, já se s nima nenarodil. Ale můj fotr je měl. Teda táta.“ Opravil se, aby se Štístko nenaučil, že Roihu nadává na vlastního fotra. To by nebyl moc dobrej příklad, eheh. „Seš prostě jedinečnej.“ To byl fakt! Zázrakem přežil porod, zázrakem měl křídla. Byl to spešl klouček.
Byl mu celou dobu nablízku. Měl radost, když synek vylezl na pařez celej, sám mu z cesty uhnul, aby měl víc prostoru k tomu tam balancovat. No, on to nebyl tak docela balánc, protože pařez byl dost velkej na to, aby se tam vešel celej. Možná by se tam vešla děcka dvě! „Válíš!“ Fakticky!

Panebože!! Takový intimní gesto taj na něj Cielo zkoušel!! Roihu byl úplně oněmnělej, protože žádnej brotek si nic takovýho nikdá nedovolil. Nikdo se neodvážil ho konejšit. A proto fakt, že se k tomu Cielo měl, ho skoro dohnal k slzám. Skoro!! Musel je polknout, polknout knedlik, kterej se mu rychlostí blesku utvořil v krcku. „Jo. Jo, dík,“ docela upřímně se pousmál. Cenil si toho, fakticky jo.
No jo, Roihu málem zapomněl, že tenhle týpek byl tak trocha blázen. Dost informací se mu z hlavy za tu dobu vykouřilo, nelze se mu asi moc divit. „Jáj, myslíš, že tě ďábel posednul, a teď se chystá ti nakopat zadek?“ Trochu si z toho dělal srandu, trochu ne. Možná ho fakticky něco posedlo, a chystá se mu to upravit fasádu. Nevěděl. Roihu na duchy moc nevěřil.
„Ou,“ trocha posmutněl. To bylo blbý, ale copak to může týpkovi říct? „No, ještě nejni všem dnům konec. Aj na starý kolena si můžeš někoho najít! A i kdyby ne, tak nemusíš mít druhou polovičku k tomu, abys prožil šťastnej život, myslim si.“ To řekl ale jenom jako takovou náplast, ve skutečnosti si myslel opak. Na každýho někdo čeká.

Roihu synkovi samozřejmě žádný zkoumání nezakazoval. leda kdyby to pro něj bylo nebezpečný, ale jinak jeho děti můžou vše. Neměl by je sice rozmazlovat a tvořit u nich ňákej god-komplex, ale hej... tohle můžou bejt jeho první a poslední živý děcka. Musí jim dát prostě všecko. VŠECKO!! „Né, celičkej svět nejni les! Louky, lesy, pole, lány.. takdy vodní plochy! Je toho hrozně moc, a rád ti to ukážu, až budeš na to dost velkej.“ Říká mu, mezitim co předvádí ten výlez na pařez. „Taky že celej svět uvidíš! Když máš křídla, uvidíš ho aj jináč než my všici ostatní.“ Jo, bude mít úplně privilegovanej pohled na svět, takovej, kterej nikdo jinej z rodiny nemá. Kdo ho ale naučí lítat, to byla dobrá otázka. Možná Finn? Naivní to představa.
Sledoval dost pozorně, když se synek snažil vylízt za nim na pařez. Sledoval jeho krok dost pečlivě, aby včas analyzoval možnost pádu. „Dobrý, seš hustej.“ Podpořil ho menší chválou. Jasně, jeho děcka nejsou z cukru, nějakej pařez je pro ně hračka! Motorický funkce mají, zdá se, v pořádku. Teď ještě aby byly v pořádku aj v hlavě.

Docela Roiha zajímalo, jestli už si týpek našel ňákou babu. Nebo cápka. To se bezpochyby doptá, ale teď využije příležitost k tomu, aby chvíli kecal o sobě. Jenomže jako první Cielo chtěl znát důvod jeho hiatusu, a to ať už z legrace nebo skutečně, nebyl příjemnej začátek konverzace. No, ale Roižánek je silnej kluk, he? „No, jako měl. Já se vyhejbal celý smečce, když se stalo to-, no, to s prvníma děckama. Nechtěl jsem s nikym mluvit. To asi chápeš.“ Řekl jen. Cielo musel o smrti prvních děcek slyšet, tak Roihu doufal, že se nebude dál vyptávat. „Ale to snad ne, kámo! Proč by se mělo něco podělat?“ Byl snad nějakej důvod?
Taktéž se uchechtl. Jako století se to zdálo bejt. „Jó, už je viděl? Tři děcka, teď jim táhne na čtvrtej měsíc. Letí ten čas jak blázen, povídám ti.“ Fakticky. Dětičky už byly velký, už uměli nejen obstojně pajdat, ale aj mluvit. Některý víc, některý míň. „Ty už sis někoho našel?“ Stočil konverzaci aj k němu. Už by si někoho najít měl!

Roižánek se vracel z jarního úklidu hrobu svejch dětí. Hodlal se stavit u jezírka a napít se, když už se k vodě dalo tak snadno dostat. Chlastat furt jenom z louží, kaluží a potůčku v hvozdě nestálo za nic. Bylo třeba konečně prolít hrdlo! A koho na svý cestě sem nepotkal? Cielo! No jó, to byl jeho kámoš, přece! Ale jak dlouho s nim actually nemluvil? Tak dlouho, že se za to až styděl. Naposled s nim mluvil když byla Anjel poprvý v očekávání mimísků, a pak už ne. Měl pro to dobrej důvod, nebo si to aspoň myslel – nechtěl tehdá, aby se konverzace stočila směr mrtvý děcka. Proto se všem vyhejbal, koneckonců. Teď byl ale ready týpka pozdravit, protože už byl za ten rok co s nim nemluvil asi vyléčenej. Asi. „Hej, Cielo! Nazdar starej brachu, jak ti dupou králíci?“ Ptal se ho, ještě k němu ani nedošel. „Všecko dobrý? Jsme spolu sto let neprohodili slovo.“ No jó, proč nevypíchnout hnedle toho kostlivce co by se jinak skrejval ve skříni, he?

Kdyby k jeho žrádlu natáhl cizák packu, tak by po něm Roihu skočil. Teda, minimálně by mu tu pracku ukousnul!! Né doslova, snad. On byl mistr chaotický energie, a pokavaď tak na cizáka působil, bylo to jedině v pořádku. Chaos je žádoucí. „No, tak tu bohužél nemám. Ale když budeš dost pečlivě, a všecko si to taj projdeš, tak se ti ta mapa udělá v mozku samotnym. Mám to vyzkoušený.“ No jasně, tuhle mapu měli všecky inteligentní zvířata, jakym byl přece aj on. „Teď seš v kotlině, v místě, který je dost opuštěný, a proto je vlastně tak cool. V každym koutě je taj ňákej dobrej šmajchlplatz, ale neodtajnim ti kde přesně.“ By jim tam ještě týpek lezl, né? Pff, to ne!
„Ka Só!“ zopakoval a uchechtl se. „To zní dost nóbl. Čím víc jmen tím větší smetánka?“ Jen žertoval, ale zas se asi trocha utrhnul ze řetězu. Měl by zavřít hubu dřív než se cizák vytočí. „Já jsem Roihu. Prostě jenom Roihu. Kdyby měl počet slov ve jméně vyjadřovat íkvé, tak to moje mi sedlo jak prdél na hrnec.“ Dobral si taky sám sebe. No, on nebyl blbej, on by prostě jenom buran. A to není totéž, pozor! „Znamená to tvý jméno něco, nebo má nejednomu jenom motat jazyk?“

Na to už Roižek nic neřekl, nemínil se pídit po minulosti tohohle randomáka. Teda, teď už to nebyl jenom tak random týpek, byl to Jarumi – random týpek z Azarynu. „No, však. Ty máš děcka?“ Zajímal se. Třeba by mohl s týpkem pokecat i o něčem mimo svej smečkovej úkol. Touhle dobou už asi úplně zapomněl, že z azaryňana chtěl vymámit nějaký užitečný informace. Ale tak... kdyby mu mohl týpek poradit, jak přebalit správně mimino, tak by se to za užitečnou informaci bezpochyb považovat dalo! Jenom by byla užitečná leda pro Roiha, hádám.
„Tak takhle do hloubky bych nad tim nepřemejšlel. Zas tak tryhardit to nemusim.“ Uchechtl se. Pro něj bylo tehdá důležitý si dát hlavně jméno s nějakym lepšim výrazem, než mu vybrala máti. Ono tady by tomu stejně nikdo nerozuměl, ale hej!! On by ten význam znal, a to se mu nelíbilo.
Zastříhal ušiskama. „Aha, no tak to jo. Už jsem myslel, že se stalo nějaký drámo tady!“ Jó, jak málo věděl, že takovej běloch Hariuha byl obětí únosu na tomto území, he? Ale třeba se i o tom někdy brotek rozpovídá. „Taj se furt něco děje.“ Třeba odstranění jeho prstu!