Príspevky užívateľa

Věděl o tom, že se taj nachází ňákej soudruh přízračnej, ale úplně nečekal, že do něj týpek tak vpálí. Minuty předtim se už Roihu ani nepokoušel chytat nějakej pach kořisti, když věděl, že tahle procházka povede k nějakýmu small talku. V horšim případě. V tom lepšim si z tohohle setkání odnese i něco užitečnýho, nebo se aspoň pobaví. Uvidíme. Prozatim to nezačínalo vůbec dobře – když do Roiha Everett vrazil, samozřejmě, že ho to vytočilo. Odfrknul si, a skoro by začal vidět rudě, ale ne. Musel to rozdejchat, a né že na týpka začne štěkat, proč nečumí na cestu. „Pohoda džez,“ říká mu teda, jakmile polknul to iracionální nasrání. „Přemejšlení někdá bolí. A nejen toho, co se o to pokouší.“ Haha, na tyhle slova si oprášil svůj hrudníček, do kterýho mu Žervet tak nemotorně vrazil. „Vlastně jsem byl lovit. Ale samos, že u toho aj větřim, jestli se zas další mátonoh nepoflakuje někde u hranic. Nejni to tak dávno, co jsem odtaď nějakýho debílka odvedle vyháněl! Ten měl v tý mozkovně uplně naděláno.“ Vzpomínal na setkání s modrym Stádleyem. Jo, to byl slušnej pocuc, týpek měl v hlavně velkou kopu hnoje. „Estreláků je všude dost, tak je možný, že se dostáváme k vzájemný interakci až tekon?“ Řečnická otázka. Roihu znal odpověď – byl hodně času sám ve sra*kách, a neměl náladu se s jinýma bavit. Taky se dost dlouho držel od Ryumeme a její famílie dál, protože měl s nima neexistující beef. Teď byl ale ready všechny tyhle nesmyslný beefy poslat k ledu.

Roihu se pokoušel lovit. To tekon dělal pořád, protože měl na krcku aj děcka, že? Už jim ale táhne pomalu na čtvrtej měsíc, a za tu dobu si strakáč tak nějak zvyknul sebou trochu hejbnout, aby bylo každej dníček žrádlo na talíři. Né pokaždý se dařilo chytit něco ultra mega cool, ale teď jak se sníh pakovat už do holejch zadnic, tak to šlo o něco líp. Zvěř se začínala objevovat už aj na území, a Roižek měla tak míň práce. Naučil se aj žít bez svýho prstu. Možná už si konečně našel ten krok, o kterym furt doktor mluvil.
No ale to nebylo zrovna v tuhle chvílu důležitý, protože teď se snažil soustředit na lov, ale nemoh', protože cejtil ve vzduchu nedalekej pach ňákýho brotka. Rozhodně by mu nevadilo s někym z místních pokecat, případně utužit vztahy. Kecal by, kdyby tvrdil, že se ve smečce necejtil tak docela left-out, ale za to si koneckonců mohl aj sám. Ach ta jeho povaha! No jó, na tu on se mohl slušně vymlouvat. Ale zpátky k jádru pudla --- tak kde je ten mátonoh?

Tož cizinci se neměli vyhejbat jenom vlkům s žrádlem v držce, ale měli by se vyhejbat aj Roihovi konkrétně. On byl už teda dost vychillenej od svýho útlýho mládí, ale pořád hrozilo, že dojde k nějaký přestřelce. Spíš než fyzický ale půjde o výplach mozku, a je jen otázkou, zda-li pujde o výplach mozkovny Roihové, nebo snad cizince.
Jak byl spokojenej na cestě dom, s kořistí v držce, přes ten vábnej pach čerstvě ulovenýho masa si nevšim', že kolem se někdo plíží. Né na tajňáka, protože se cizák brzo objevil skoro přímo před nim. Roižn se zastavil, rozhodně ho tak trocha přešla veškerá ta eufórie. Modlil se totiž, aby tohle nebyl podobnej maník jako nemakačenko Valorán. Z někoho podobně přiblblýho by si na místě vystřelil mozek do orbitu. „Nazdar,“ opětoval pozdrav, když si kořist odložil k nohám. Odložil, aby nehuhńal jak kktko. „A kde jinde bys chtěl bejt? Jó, tady seš v Norestu. Jsem taj pečenej vařenej, ale ty bys asi potřeboval k tlapce mapu, což?“ Uchechtl se.

Roihu

- Na úplném začátku zimy uvízl během sněhové vánice spolu s Anjel v horách kotliny.
- Zúčastnil se smečkového lovu na prase bobroocasé, a ač se svým zraněním nebyl zrovna dvakrát prospěšný, byl tam akční.
- Těšil se na příchod mimísků (velmi důležité).
- Při obhlídce nejbližšího okolí smečky narazil na týpka z Azarynu (Jarumi), od kterého vyzvídal, jak je na tom v tomto krušném období jejich smečka. Jarumi Přízračným nabídl pomoc s doplněním bylinek.
- Taktéž trávil zbytek zimy v noře se svými potomky.

Bylo taj jarko, no konečně!! Konečně žádnej přiblblej sníh mezi prstama (mezi těma, co tady Roihovi ještě zbyly...) na nohách, konečně jednomu nebude mrznout zadek po minutě co vyleze z doupěte,... no, zkrátka – blýská se snad na lepší časy. I když Roihu měl dobrý časy už teď. Však jemu nic ke spokojenosti už nechybělo – měl střechu na dhlavou, v rámci možností plnej břuch, a hlavně měl tu famíliu, po který tak poslední rok toužil. Byl tak mladej, a už si splnil něco, co pro mnoho jinejch mátonoh byl jen odně vzdálenej cíl, pro kterej se léta letoucí dřou. Né, že by to snad měl Roižn zadáčo, ale byl za to neskutečně rád. Byl mladej, nesrmtelnej, a navíc aj rodič! Drsný. Tak teď ještě k dokonalýmu životu chybí ta kariéra. Ale na tom taky snad brzo zamaká.
Teď ale ne. Teď byl pro žrádlo, aby měl v první řadě co přinýst domů. Děcka už byly velký, ale ní natolik, aby se mohli do smečkovejch aktivit zapojovat, to je jasný. Takže teoreticky jsou teďka jenom zbytečnejma hladovýma krkama navíc, to byl fakt. Jeho džob byl, aby ty krky byly vždycky nakrmený. Proto byl až tady, kde se mu před pár minutama podařilo skočit po krku nějakýmu bílýmu králíkovi. Nebyl zbytečně ambiciózní, a měl dojem, že s timhle se už vrátit domů může.

Roihovo individuální věnování se děckám pokračuje. Dnes s cérou, Světluškou, na kterou se dost těšil, ale zároveň se toho aj nejvíc obával. Cérka byla totiž dost jiná od svejch bratrů, možná vůbec od jinejch děcek. Ale to týpek posoudit nemohl, protože jiný děcka tu tekon nebyla. Světlanka byla dost poprděný dítko, naprosto ze všeho. Po kom to ta holka má? To fakt Roižn nevěděl. A možná ho to aj mrzelo, ale zároveň věděl, že se o ní bude bát upe nejvíc ze všech svejch děcek, právě proto, jak zranitelně tenhle její charakteristickej rys působil. Bude z ní muset trocha toho strachu setřást, nebo se aspoň pokusit, jinak to bude mít v životě těžký. Násilím jí nebude ale nutit do ničeho.
„Tak Světluško, na co čekáš? Necháš tátu jít samotnýho?“ Pronesl, když se čajina zastavila u poslední stromu hvozdu. Pak ho ale hned napadlo, jestli jí timhle nějak ještě víc neděsí. „Neboj sa, já bez tebe neodejdu. Pojď ke mně.“ Zůstal stát v prostoru, ale jen pár metrů od ní, a neplánoval se hnout vpřed. Nechtěl v ní vytvořit ňákej strach, že když ona ten svůj z minuty na minutu nepřekoná, tak jí táta uteče. On přece neutíkal od dětí, ne ne! Ale rád by zjistil, v čem je problém týhle malý vlčinky.

Prej je důležitý se každýmu z děcek věnovat zvlášť, aby jim bylo jasný, že jsou braný jako individuální bytosti, a né jako celek, nebo co. To Roihovi někdo říkal, asi doktor, a proto se rozhodl v rámci časovejch možností se o to snažit. Ale nehodlal to dělat jenom z ňáký povinnosti, však on byl s děckama rád. Rád je sledoval, jak si užívaj bezstarostnýho života, užíval si myšlenku, že ten lajf prožít můžou. Udělá všecko pro to, aby ho prožili co nejhezčejc! Dneska si vzal na tuhle individuální procházku jednoho ze synů - Štístka.
“Vidiš to, Štístko? Les kam ajka dohlídnou! Ale svět je mnohem větší, než se ti teďkon zdá. Všecko ti to ukážu, jednou.” Rozvášnil se, při pohledu na probouzející se les. Všude bylo nechutný mokro, jak ty hordy sněhu tály, a půda tu všecku vodu nestíhala pobírat. “Dneska ti ukážu jenom tuhle malou část světa. Hle!” Všimnul si takovýho menšího pařízku, na kterej by mohl malej vylízt, a měl by větší rozhled. Možná to je docela risky nápad, ale on musí v děckách probouzet dobrodružnýho a neohroženýho ducha! Jak se na pařez ale opřít nožky jako první, aby to po něm synek spíš napodobil, nezm aby ho k tomu nabádal. Byl samozřejmě ready ho chytat, kdyby mu ty malý nožky podklouzly.

Přimhouřil oka a nechápavě zakroutil hlavě. „Có? Však mně je to fuk, věř si čemu chceš,“ zatvářil se uraženě, ale né proto, že by mu snad záleželo na tom, co si myslí o jeho matce, ale nad tím jak mu řekl. Skrček!! No, oproti tomuhle cápkovi fakt byl hádám, ale že by byl nějakej mrňous? To né!
Roihu hodlal hrát blbýho. On nic neví, on za nic nemůže! „Kámo, kdo by ti bral paměť? Co by s ní jako dělal? Ses někde jebnul do hlavy a sáms vo ní přišel, né že ti jí někdo sebral! Neházej vinu na jiný, jó?“ Nikdo by paměť tohohle blbečka dobrovolně nechtěl! Bůh ví, co by v ní našel, žeo? „Znám ho, ale zavýst tě k němu nemůžu. Je na území, a tam žádnej pobuda jako ty prostě nesmí. To musíš pochopit, pokud máš zdravej rozum. Máš?“ Zkoušel ho. Pokavaď nejni blbej, tak mu to odkejve! A když né, tak na něj Roižek použije magiu, no jó.

Roižn byl rád, když Anjel souhlasila, že tu nezůstanou dlouho. On nebyl fanouškem těhle mecheche, ale o to ani tak nešlo – vytrpět dokáže cokoliv, ale kdyby měla děcka začít zlobit, tak by se snad radši šel uspat do nory, než si urvat ostudu. I když jasný, děcka jsou děcka, a i když budou zlobit, budou určo strašně roztomilý, ale... nemuseli každýho vysírat jako jejich tatínek, že? A už vůbec né teď, když sotva vylezli z matčinýho lůna! „Danny,“ oslovil hned syna, co o sobě dal vědět slůvkem "čaje". „Ty asi sedět dlouho nevydržíš, což? Ale tak... jdi si zkoumat, jdi. Ale musíš mi bejt pořád na očích, jasný? A když tě zavolám, musíš přijít!“ Jakože určo nechtěl děckám zakazovat, aby šli zkoumat svět – od toho je vzali ven! Jenom něco za něco – když budou poslouchat, ať si trajdaj kolem.
No, ty dvě další dětičky byly o dost menšim živlem, ale ve zkoumání by je podpořil stejně tak jako jejich zrzavýho brotka. Cérka se ale nezdála, že by se jí tenhle vejletík líbil. Vůbec byla taková jiná. Zatim se nejevilo, že by v sobě měla byť jenom plamínek Roihova ohně. Vysloveně mu to nevadilo, ale bylo mu jasný, že s ní bude mít těžší pořízení. Tentokrát to dost ochotně nechá na Anjel. „A co ty, Štístko? Jak se ti líbí svět? A to ani zdaleka nejni všecko!“ Uculil se na okřídlenýho synka.

Roižan docela hltal tyhle stórky. Bylo to neuvěřitelný, ale bylo tomu tak – byl zainteresovanej do bělochova lajfu. ALe nesměl se tvářit až moc zaujatě, že jo? Ještě se z něj stane namísto nepřítele fanoušek!! „To fakt? Tyvoe, drsný. Drsný, čeho jsou některý vlci schopný.“ Tož aj on by se s máti klidně utkal, jako v tom svym snu, že jo? Ale zabít by jí asi určitě nechtěl. Nechtěl bejt vrah! „Byla. Aspoň z mýho úhlu pohledu. Neměla nás se ségrou ráda.“ To věděl určitě. Proč si ale děcka dělala, to už mu jasný nebylo.
„Já jsem měl za úkol přinýst něco z okolí Nihilu. Sněženku,“ řka. Upřímně si už vůbec neapmatoval, jestli měl hledat konkrétně tuhle kytku, nebo to mělo bejt prostě jenom něco z tamějších končin. Tehdy tam koneckonců sehnal i mušli, kterou pak předal Anjelce. „Aha, tak snad je ani nikdá nepotkám. Teď s tou nohou... musim na sobě máknout, abych měl zas tu rychlost, kterou jsem měl aj předtim. Před takovym zvířetem bych musel utíkat víc jak o život.“ Jen těžko by se s nim fajtil! To by byla sebevražda, a ač takový scénáře nejsou u Roiha nejvíc neobvyklý, zvládl by bejt dostatečně sane, kdyby potkal něco většího jak bylo to zubatý čuně z plání.

Tohle byl pro děcka velkej den – měli už nějakou chvílu druhej měsíc života, a tak byl čas je vzít na první pořádnej vejletík mimo okolí doupat. Vejletík, no jo, on to mohl bejt tak kilák sem nahoru, ale v tom mokrym sněhu to pro ty malý musel bejt záhul. Maj malý nožičky, úplně nejvíc, ale už jsou jinak schopný většiny těch základních vlčích dovedností. Už žerou předkousaný maso ve velkym, choděj, žvatlaj,... jó, už byl čas se s nima jít pochlubit smečce. Né, že by zrovna tahle akce byla tim nejvhodnějším místem k tomu se jít s fakánkama chlubit, ale... socializaci prej potřebujou už od útlýho věku, nebo co. „Budem taj jen chvílu, né? Než začnou bejt děcka unavený.“ Pronesl k Anjel, se kterou sem samozřejmě šel. Sám by sem s třema děckama fakt nešel.
Za tu krátkou dobu už stihli zjistit, že čim unavenější děcka jsou, tim víc zloběj. A to nebylo dobrý. Ač je Roižánek na dětičky patřičně pyšnej, nemusej dělat brajgl zrovna... tady. Prej má běloch svatbu nebo co!! Roižn si až do tý pozvánky myslel, že je týpek single, ale dobře no. Jeho pozorovací schopnosti holt nejsou teď tak pohotový, teď když musí veškerou pozornost věnovat rozšířený famílii. „Milánkové, tady si sednete, a budete hodný, jó?“ Snažil se to říct k děckám serioznim hlasem, ale cejtil, jak mu do toho leze úšklebek. Radši teda honem rychle odvrátil hlavu, aby děcka nedostali pocit, že se taj budou dít nějaký brikule. Byly až moc chytrý! A tak radši zaměřil ajkama Ryumeme, která taj zas byla jako jediná. Ježíšku na křížku, musel Roižn vždycky na tyhle akce přijít jako první?? Vypadal pak jak fanoušek estrelácký rodiny číslo jedna. No, zamával jí, a to dokonce bez jakkoli negativně laděnýho výrazu ve tváři. Od doby, co jsou děcka na světě, si připadá, že změkl.

Eheh, Roihu neměl komentáře, když to slovo začala opakovat pak všechna děcka. Jsou prostě mega šikovný, to je vidět, protože se učej i od sebe navzájem. Maj potenciál bejt ánštajni světa vlčího, ale jestli skutečně budou se uvidí až podle školní docházky. Roižn si totiž uměl představit, že né všechny bude úplně bavit poslouchat. Bylo by to každopádně supr, jenomže to neni zadáčo, že jo. Ani Roihu totiž žádnou rodičovskou příručku nečetl - neuměl číst!
„Ano, správně! Táta!“ Tuhle pochvalu ale vyštěkl v mžiku co to slovo od cérky slyšel. Hned jí oblíznul a zavrtěl ohonem. Musel jí za to pořádně vychválit, aby bylo jasný, že to je to, co chce slyšet! Žádnou čajinu, to ať si říkaj pak v dospělosti, a hlavně né mámě. „Pojďte se ale radši najíst.“ Byl ready jim tu rozkusanou pochutinu nabídnout přímo z tlamy, no ano. Jenomže, budou vůbec chtít teď žrát, když to vypadá, že támhle Danny je zas rozdováděnej? „Hm?“ Kouknul aspoň po Štístkovi se Světluškou, těm dvěma, co tma jen seděli jak tvrdý ýčka.

Roihu dejchal a dejchal jak lokomotíva. Nic jinýho teď nepřipadalo v úvahu, hej! „Já–,“ chtěl vodmlouvat, ale nakonec si to rozmyslel. V tudle chvíli fakt neni vhodný držkovat, to nakonec došlo aj jemu. Možná že měl fakt radši zůstat dole s Anjel. Takhle jí zbytečně stresoval jenom tim, že taj je, a kdyby slyšela i o tomhle jeho entrée, tak by se v ní krve nedořezal. Jajks. Jemu všecko musí dojít až s křížkem po funuse, he? „Nic jí vysvětlovat nebudeš muset.“ Zapřísáhl se. Ale kolikrát se už takhlenc fakticky zapřísáhnul? Radši nepočítat.
A když se vydejchal, tak si poslechnul, jak Finn rozhodnul. Esli ho pošle dom, tak se nebude dát nic dělat. Dole by se aspoň za bělocha pomodlil (ale nejni věřící, tak těžko říct, jestli by mu to v něčem bylo platný). „Jó. Budu vnímat, co mně říkáš,“ slíbil něco, na co se ho ani nikdo neptal. Ale věřil, že Finn jako expért na lov bude vědět, co má přec Roižn dělat, a kdy má jít případně směr nory. Protože strakáč sám to takřka bez pudu sebezáchovy bude jenom sotva vědět.
„Jdem,“ odsouhlasil a rozklusal se za Finnítem, jeho ofiko švagrem. A tak běželi k ostatním, ať už to byl kdokoli. Finn bude vědět! Jenže ještě než na místo doběhli, tak se celym údolím rozlehl skřek divokýho zířete. Jak z hororu, to vám povdám!! Roihu se leknul až v něm hrklo, a zpomalil. „Tyvoe, slyšels to?“ Néé, Finn je hluchej!! „Jak kdyby někdo umřel.“ To si řekl pro sebe, ale vcelku dost ho to vyděsilo. Co když taj zařve i někdo z nich? To zvíře bylo sakra nebezpečný! Roižn by byl jenom hodně nerad, kdyby někdo musel zaklepat bačkorama jenom kvůli němu.

V Roihovejch ajkách byl tenhle týpek až nějak moc pozitivně naladěnej, na to, že by měl bejt přece drsnej a vůbec! Ignisan, to je prostě namakanej zloduch, a né někdo, kdo znepřátelený smečce nabízí pomoc s bylinkama! No, rozhodně to žádný stereotypy o týhle smečce nerkmilo, ale mělo by to Roiha snad zajímat? Možná. Ale nezajímalo.
„Tož to se asi musí. Nebo.. nevim, taky bych nevykládal o sobě všecko ze svý minulosti. protože prostě nechcu,“ řka. Třeba o svejch traumatech mluvit nechtěl! A naštěstí se k tomu ani nedostal. Nebo spíš, šancí by bylo, ale nikdo to z něj mlátit nechtěl, takže proč to otvírat dobrovolně, he? „Rodině? Ah, no, to chápu teda. I já se chci věnovat hlavně svý rodině, a upřednostnil bych jí před smečkou bez váhání.“ Pokrčil rameny. To byl fakt, kterej nikdo nezmění, žel. Byl rád, že mu smečka dala příležitost změnit svůj lajf k lepšímu, ale jeho pouto k rodině bylo nezaměnitelný.
Roihu moc týpkovi nevěřil, že je tak nadšenej z faktu, že si sám vybral jméno, ale co ten úsměv? Možná byl cápek až moc sluníčkovej. „Tak to je smůla. Ale tož můžeš si vymyslet nějakou přezdívku, nějakej pseudonym, jehož význam znát budeš. Něco, co tě bude vystihovat.“ Prostě jenom tak! „Jakej únos?“ Zajímalo ho pak.

„A proč se nevrátil s tebou? Už ho to taj nebavilo?“ He? Proč asi? Jestli se kdysi dávno tryhardila víra ve hvězdy, tak teď by ve smečce asi tolik spoko nebyl. Jó, samozřejmě že se to furt točilo dost kolem nočních nebes, ale zatim ho nikdo nenutil se učit všechny ty hvězdný obrazce, a tak. Znal jenom velkou medvědicu, v který byla Polárka. To ho naučila Anjel, a po tý nakonec pojmenovali aj prvorozenou cérku. Krušný to časy. Tahle vzpomínka byl ale důkaz, že mu na hvězdách přece jenom záleželo. Jenom na to dost nerad myslel. „He? Docenit se? No ovšem. Ale nehraju si na nic, co nejsem. To se o tobě očividně říct nedá,“ pozvedl svý pomyslný obočí. On znal svý kvality i slabiny, a nepředstíral, že umí víc, než vopravdicky umí.
Kdyby tenhle týpek prošel celej svět, vypadal by rozhodně jináč. Ale Roižn se s nim už nemínil hádat. Byla to ztráta času, ostatně jak už mu před dobrou půl hodinkou došlo. „Né, za to mi ty fakt nestojíš.“ Odfrknul si. Pravdou bylo, že jeho mindráky rezonovaly celym jeho životnim postojem. Teď už se měl podstatně líp, ale psycholog by mu každopádně prospěl, vo tom žádná. Tady ale žádnej takovej nebyl, leda Timotej, jejich doktor.
Kdyby pohledy zabíjely, Valorán by teď potřeboval záchranku. Co mu zaclání!! On jde makat! „Díky za rady. Skončils?“ Pronesl jízlivě. Ach, k takovýmu tónu fakt zabrouzdat nechtěl, ale mohl si snad vybírat, když se taj bavil s takym imbecilem? No vůbec! Mohl bejt rád, že už mu nedal dávno přes čumák.