Príspevky užívateľa

Tyjo, tendle týpek měl nakonec mnohem zajímavější minulost, než by kdy Roižn čekal. Fancy rod, hah! „Tak dobrý vědět, že i v "lepších" rodinách se jedou takovýhle srajdy. Od nějaký rodiny, co se tváří, že má nějaký renomé, bych to čekal podstatně míň, než od svojí máti.“ Jó, ale možná to nakonec dávalo smysl, he? Že se ty nejhorší ksichti skrejvali za tváří andělů. Byli to nakonec jenom pózéři všecko? „Je to blbý. Blbý, když si něčim takym musí děcko projít. To já bych nedovolil.“ No! Na to teď taky dost myslel – vyrostl v shitty prostředí, neodrazí se to i na výchově jeho dětí? Jenom fakticky nerad by jim něják ubližoval, byť i jen nevědomky. Potřebuje psychologa. Jako polovina týhle smečky.
Uchechtl se. Tpc, on už se taj s bělochem i šklebí? Dost nečekanej spád setkání, povim vám. „No jó, šéf je studenej čumák, ale nemyslim si, že by byl zas proradnej. Nebo mám o něm jenom moc zkreslený mínění?“ Toť otázka! On si nemyslel, že by šéf byl evil, protože si to myslet nechtěl. Nechtěl si myslet, že by třeba i jeho samotnýho obětoval, jenom tak. Ale možný to bylo. „Todle zvíře jsem nikdá neviděl, ale Anjel mně o něm říkala. Jak vypadaj?“ Pokavaď Roihu kdy chodil na nějaký vyučování, v hodinách příroďáku byl asi vždycky za školou.

Roihu byl starej dobrej hulvát, a s hvězdama pochopitleně nemluvil. Ani nevěděl, jestli na ně věří? Věřil na osud, no jo, ale nikdy si nemyslel, že věří v hvězdy. V tý hvězdný jeskyni měl nějaký halušky o budoucnosti, ale kdo ví, jestli to jenom nebyl nějakej vedlejší efekt těch výparů? Mohl v tom mít prsty sám Osud, né jenom hvězdný předkové! Jaký předci by vůbec na Roiha zírali, když z týhle smečky ani nepocházel? Byl rád, že jeho máti už mu dávno sešla z očí, natož, aby na něm snad ještě měla nějakej nebeskej zrak!
„Oukej. A kde je teď? Jestli byl papínek pro tebe tak důležitej, kdes ho nechal?“ No? Rozhodně by bylo divný, kdyby ve svym věku ještě běhal za fotrem jak malý mimino, ale asi by se nedivil, kdyby tenhel týpek prostě přežíval jako rozmazlenej spratek až do smrti u rodičů. Roižn tohle neznal, on byl děcko ulice! „Smrdí mi taj sebechvála, kámo.“ Ohrnul nad nim nos.
Přimhouřil ajka. Čuba!! Tak on nazval Anjelku čuba?? Panebože, tak toto musí Roižn rozdejchat. „To, že seš něčí bratr, asi nejni úplně něco dvakrát reprezentativního. Já jsem taky bratr, a co? Možná tě v něčem chápu, ale v tom, že seš liný hovado, tak v tom to nic nemění.“ A kkt je to ještě k tomu!! A roižn s nim jenom ztrácel drahocennej čas! „Máš pravdu, bude chtít na vlastní ajka vidět, o jakýho blba se jedná, protože neuvěří vlastním uším. Tomu věř. A už vůbec jestli tvůj papínek bylf akt tak slavnej, jak říkáš.“ Haha, tenhle týpek mu asi zrovna dobrý jméno nedělal. Ale mohlo to Roiha zajímat? „No, a jsou snad ty předsudky lživý? Zatim to tak totiž nevypadá.“ S nakrčenym nosem si ho zas a znova prohlídnul. Meh.
Nad těma dalšíma žvástama mávl tlapkou. „Už mě prosimtě pusť. Musim makat. Jako skutečně, tak uhni,“ řka, míníc si prorazit cestu někam dál za kořistí. Ale řped tim než odejde, tak mu ještě řene, jak těžká zkouška ho čeká, to jo. „A tak zkouška? Jestli chceš bejt učitel, tak musíš umět od všeho něco. Nějaký doktorský praktiky znát, fajtit se, lovit, špehovat, co já vim? Prostě všechno.“ To týpek nedá. Aspoň tu část o sebeobraně.

Tož i ten Štístko byl pěknej živel, né že ne! Jediná Světluška byla furt u matinky, a připokákle to sledovala. Byla roztomilá, ale snad jí tahle ostýchavost dlouho nevydrží. Po kom by to tak měla, he? Její rodičové jsou neohrožený dobrodruzi! Ať už to s ní bude ale jakkoli, nic to neměnila na tom, že jí Roižn upe zbožňoval. Všechny děcka zbožňoval, ale jak už si myslel od začátku, tu čajinu trochu jináč. Né víc, né míň, ale jináč. To třeba pochopíte, až taky budete rodičové. „Já ti dám, vydrž!“ Řekl malýmu, a fakticky už nějaký to sousto začal zpracovávat. Moc ho nepotěšila reakce Anjel na jeho otázku – cejtil v tom neúplnou pravdu. Jenže jak se jí mohl dál ptát, když se teď musel věnovat mimískovi, že jo? Až zas budou spát, tak pak jí vyzpovídá.
Když to žrádlo odsunul s tim, že už má něco pro malýho ready, tak ten o něj zrovna ztratil zájem, a běžel za Anjel. Kdo ví proč!! Ale důležitý bylo, že v tu chvíli ze sebe vydal první slova. Slova!!! A jaká? To bylo teprv šokující. Čaje. Ach ne. Roihovi se zatmělo před očima – tak za toto jistojistě dostane pojeb. Tvořil se mu na tváři úšklebek, protože samozřejmě, že to svym způsobem bylo vtipný, ale když pohledem přejel právě ke svý milovaný Anjelce, veškerá sranda ho skutečně přešla. Uchechtnutí teda spolknul, a stáhnul uši. „Tak to budu muset.“ Uznal. Myslil si, že se před děckama dost hlídal, ale očividně pořád někdy nemyslel na to, že už to nejsou nemyslící šulky chlupů. „Protože vy jste jak houba, že jó?“ Naklonil se k Štístkovi a jemně do něj šťouchňul. Vsáknou upe všecko! „Má-ma.“ Zopakoval to aj po Anjel, aby to bylo jasný, a na malýho se usmál. Jéje, no, ještě s nima bude práce dost, to je jasný. Ale nakonec byl rád, že už první dítko promluvilo. Dobrý znamení!

„Ale jó, hvězdy jsou furt asi důležitý. Ale taky nějaká disciplína a diplomácie, o kterejch ty asi nic moc nevíš. Jak dlouhos ve smečce nebyl? Víš vůbec, jak to v nějaký chodí?“ Proč se ho Roižánek furt na něco ptal, když tim akorát ztrácel drahocennej čas? Tendle mamlas se do jejich smečky nedostane. Zkoušku nezvládne, to už předpovídal teďka. „Tohle je taková uzavřená komunita, rodina, nebo tak nějak bych to řek'. Všici musej dodržovat pravidla, všici musej makat. To je asi směrodatný, ale nevim, jak tobě by se to líbit. Makat.“ To poslední slovo dramaticky špitl do éteru. Nemohl mu taj říct o smečce první poslední, pak by byl přec za zrádce. Stačí, že byl skoro za vraha, tohle si nemohl dovolit.
„Já o ní nic špatnýho neříkám, nebo snad jo?“ Slovíčkaření! Kyselej ksicht rozhodně nejni urážka, protože to byla jen její skutečná reakce na Roižnovu inhinged prezenci. „No, vlastně jsem jí přirovnal k tobě, takže asi jo. Tak to sorráč.“ Uchechtl se však. Líto mu to nebylo ani v nejmenšim. „A asi je to aj to jediný, čim se můžeš ohánět.“ Že je bratr. Jinak nikdo.
„Povim mu o mym skutečnym dojmu z tohohle setkání, neboj sa.“ V očích měl samozřejmě čertíka. Nebude to pozitivní dojem, to je jasný. Trocha ho úsměv přešel, když slyšel, že týpek by chtěl případně po přijetí (jen velmi nepravděpodoboném!!) zastávat funkci učitele. No tohle!! Tak to teda ne. Tenhle ouchyl se k jeho děckám nepřiblíží!! „Hej, tak na to zapomeň. Abys moh' porozumět hvězdám, musel bys znát pokoru, a o toms očividně v životě neslyšel. S těmahle manýrama, cos mi taj předváděl, si myslim, že bys měl bejt tak maximálně lovec. K mejm děckám tě teda nepustim!“ To mu říká rovnou! Jejich dětičky budou ale učený doma, hezky od maminky. A od tatínka se naučí taky spoustu užitečných věcí, třeba jak zlobit a mít swag. „Tyhle silný slova si nenech na potom. Uvidíme.“ Ucouvnul. Nevěřil mu ani nos mezi ajkama, natož, že zvládne zkoušku k přijetí do smečky.

Samozřejmě tohle Roižn věděl. Věděl, že se o něj Anjel bojí, protože ho má skutečně ráda. Vždyť to bylo koneckonců vzájemný, aj on se o ní bál. A ještě bát bude. „Jo, vážim si jí za to. A taky se chci proto trochu víc zklidnit.“ Jó, on chce, bylo to na jeho to-do listě. Samozřejmě, že je to těžký, ale změna nikdy nejni ezy, he? A ani život neni lehkej.
Roihu ze sebe vydal takovej povzdech. Ať už si některý vybrali pro šikanu barvu srsti nebo výkyvy v běžnym chování, nebylo to příjemný. Nebylo to příjemný, když to jeden dělal jemu, tak to ani Roihu nemusel nikomu dělat, což? Ale tak on nikdy nebyl takovej, že by si vysloveně utahoval z něčí barvy srsti. Tož né každej se rodí krásnej. „Cooo?“ Vykulil ajka na bělocha. „A tak to docela potvrzuje, že je to tam tak hrozný, jak se říká, he? Kdyžs musel utýct.“ No, že by na tom nakonec bylo něco pravdy? Roižn žádnej Azarynskej teror koneckonců nezažil, krom tý naprosto random vraždy. „Nebylo pak těžký se sem řpestěhovat? Myslim, jak se na to šéf tvářil?“ Nevyznělo by to blbě, kdyby se prostě vlk z jedný smečky přesunul do druhý? Byl moh' působit jako špeh, nebo tak něco. Ale to očividně nebyl případ Hariuhy. Nejspíš.

No jó, přesně tak – Roižn taj slovíčkařil, protože když se nemohl chytat něčeho jinýho, tak tohohle. A nebo si prostě bude týpka dobírat jinym trapnym způsobem, to je fuk. „Určitě. Už teď vim, že na tyhle cancy by se takovej šéf netvářil zrovna dvakrát chápající, a to on je chytrej dost. Ánštajn, úplnej.“ A to neříkal ironicky, šéf realně sežral šalamounovo káko.
Pokrčil rameny. „S tou cápkou nemám kdovíjak vřelej vztah, takže hádám, že bych její kyselej ksicht přežil i nadále. Když jí teď ale tak zmiňuješ, vidim ve vaší povaze pár podobnejch rysů,“ řka a s přimhouřenýma ajkama si týpka blíž prohlídnul. Tož v Roižnových očích ani Ryumeme nebyla nejchytřejší ze smečky, ba naopak – mělo k takovejm jedincům daleko. Ale Roihova míra inteligence byla docela kontraproduktivní, tak nelze říct, že by jeho názor o něčem vypovídal. „No přesně! Studenější než tohle počasí.“ Odkejval mu to.
Viděl na týpkovi, že už ho asi přešla sranda. Kdo ví, co ho tak stáhlo, he? Snad uvědomění, že s timhle nakrucováním se před Roihem nepochodí? Nebo fakt, že s tim nepochodí ani u šéfa? Měl to holt hošánek blbý, ale jestli je tohle jeho jediná superschopnost, tak nač takový týpky mít ve smečce, he? „Jen si to moc nemaluj – tobě já žádný lichotky rozdávat nehodlám. Řeknu ale o tvý existenci doma – šéfovi. A když na něj udělá dojem to, co mu o tobě řeknu, tak se s tebou třebas sejde, a zváží tvoje znovupřijetí do smečky. Nebude to ale zadarmo, tak bejt tebou, začal bych cvičit už teď – čeká tě zkouška ohněm.“ Trochu ho ještě potrápí, než se skutečně vydá do práce, a pak za šéfem. Zkouška ohněm byla hyperbola, ale pro tohohle porcelánka by to ani nemuselo bejt daleko od pravdy.

Přimhouřil ajka, ale spíš... už je nestačil ani víc přimhuřovat. „No, to daj, to já vim. Neshody a pocuchání kožuchu ale není totéž, he?“ Jó, prostě správnej kluk musí cejtit vítr v kapse! Ale to tenhle nádivka asi vědět může jenom těžko. Nevypadá to, že by se kdy bil! Vypadá actually jako nějaká lehká čaje. A dokonce se tak aj vcelku prezentoval, takže to bylo asik součástí jeho imidž. „Nevim, jestli z tebe ňáký moudrý slova vycházej, hele. Na tvou obranu, v tom ani já nemůžu zrovna dvakrát konkurovat.“ Heh. Ale aspoň si to přiznal! On nejni nejostřejší tužka v penále, a nestyděl se za to.
„Jéžiš, já už viděl tolik věcí, že umírající bezďák by ve mě vodu nepřevařil,“ protočil ajkama, ale věděl, že kecá. Jak by se tvářil, kdyby před nim někdo realně chcípal? On nebyl žádnej vrah, a vždycky se bál, že jako ňákej skončí. „A jestli si myslíš, že by našeho šéfa nějakej žebrající pobuda snad dohnal k slzám, tak to ho vůbec neznáš. Je to studenej čumák, to můžu potvrdit.“ Byl to mistr pokrovejch tváří! Ten se aj na pohřbu tvářil jak kakabus.
Nad touhle reakcí se uchechtnul. No jo, vždycky mu rozčilenej pobuda zvedne náladičku, to se musí nechat. „Heh, a co s tim uděláš? Hádám, že mě taj nezačneš přesvědčovat o tom, že máš pravdu, hm? To si nech pro sebe, mě to nezajímá. Já ti jenom říkám, jak to je.“ Tož to aby ho taj radši nechal samotnýho, aby se s tim náhlym vztekem v krvi popral sám, he? Protože tenhle týp mu asi nenabančí. A navíc to dneska nebyl ani Roihův záměr. „A to říkáš, že je špatně, jó? Však sáms za mnou přišel s tim, že akutně potřebuješ najít svou rodinu. Nic jinýho nemáš, né? Tak jak bys mě pak mohl mít za zlý, že je rodina pro mě přednost, he? Seš pokrytec.“ Haha, a tohle řekl Roihu. Ten, kterej byl ještě donedávna mezi pokrytcema král.

Přikejvnul, ale to by tady ten týpek musel znát Roiha, aby věděl, že nic jako klid on nezná. Dost ten klidovej režim odfláknul, aspoň zprvu, ale jak se zdá, i tak se rána zacelila slušně. Jen bylo potřeba jí rozhejbat, prostě ... zžít se s ní. Ale i to bylo teď na dobrý cestě, jen si to týpek neuvědomoval. „Ňák to se mnou dopadne, hádám,“ pokrčil rameny. A kdyžtak někde sežene Feiera, aby mu něco málo poradil.
„Jo, tak tomu rozumim. I já chtěl za spoustou věcí z minulosti udělat tlustou čáru, a nerad bych, kdyby mě podle těhle starejch blbin pořád někdo soudil.“ Takže jim vlastně rozuměl. Jako mladej byl divokej, dělal něhorázný koniny, ale chtěl by, aby se to za nim furt táhlo? Nikoli. Už byl na cestě k dospělosti, a měl navíc děcka, takže byl čas prostě odsunout minulost stranou. Našpicoval následně slechy. „A to proč? Už tim byl otrávenej? Jel na dovolenou?“ Eheh? Byl to snad ňákej zrádce, nebo zbabělec? Tahle informace opět asi Roižnovi k ničemu platná nebude, ale... jo, byl zvědavej.
„Díky, vybral jsem si ho sám,“ pochlubil se následně. Pořád nevěřil tomu, že jméno samy sobě dávaj jenom zoufalci. On nebyl zoufalej! „Jaj, tak to jo. Asi by mě nenapadlo dát svejm děckám jméno bez významu – zkomoleninu několika písmen –, ale neřikám, že je tvoje jméno blbý.“ Tož nechtěl bejt až tak drzej!

Jen co držel v tlamě toho králíka, musel se šklebit, když tak pozoroval ty malý válečníky. Sranda už s nima byla víc než dost, vlastně se obával, že to brzo bude spíš starost. Ale nemžůe bejt pesimistickej, však on bude tne nejlepší teen fotr pod sluncem! Už teda nebyl tak docela týnejdžr, ale furt byli s Anjel dost mladý. Na děcka určitě. „Bude pápo, děcka,“ řka když si odložil na chvílu králika. Děcka už byli všeci zvědavý a vrhly se hned k němu, teda aspoň co se synů týkalo. „Rostete jak z vody, víte o tom?“ Říká jim, a nechává se jima očmuchat aj klidně okousat. Nemyslel si, že by jeho slovům rozuměli, ale tak... brzo budou beztak chytřejší jak on, takže se ani mejlit nemusel.
„Danny? No, jak jinak,“ uchechtl se a kouknul n azrzka. Jo, teď už bylo skoro jistý, že jeho plamen podědí aspoň z poloviny. Děsilo to Roiha? Malinko. Dokavaď byl ale jedinej, nejspíš bude možný to ukočírovat. Nejspíš. „A ty ses měla jak?“ Usmál se na Anjelku, a blíž k ní přisunul králíka, až si taky dá. Aj Roižn se pomalu pustil do žraní, ale plánoval z toho nejdřív děcka nakrmit. Všecko se to musí prve předkousat!

Tož očividný bylo, že mu Anjel nevěřila ani nos mezi ajkama. Zcela validní. On by si taky nevěřil, bejt na jejím místě. Teď už ale tyhle vtípky nechal bejt, a věnoval pohledy miminům. Byly všecky tak krásný, úplně po nich! „Tož uvidíme. Jsem zvědavej úplně na všecko,“ řka, a tím myslil i všecko ostatní, co se o nich dál dozvěděj. Jaký povahy budou mít, magie, a tak. Každý mimino ho zajímalo, protože každý mělo co zajímavýho nabídnout.
Dál už nebyl prostor se o mimíscích dál bavit, protože přišla návštěva. Né taková, jakou by si Roižn asi přál vidět, ale ... koho on by si reálně přál vidět? Tak nejvíc nejradši by taj viděl Hiisu, ségru, ale to nehrozí. Hiisa je zrádce, co radši shnije v městskym vězení, než aby pozdravila milovanýho bráchu. To je ale fuk, protože taj byl bílej ksicht Hari. „Nazdar,“ pozdravil ho né úplně nadšeně, ale nakonec ten prvotně otrávenej výraz povolil. Tenhle týpek mu koneckonců zachránil lajf, ale hlavně ho zachránil aj Anjelce a mimískům. Měl by mu bejt vděčnější.

Jojó, tohle Roihu totálně podělal, ale to už u něj není nic neobvyklýho. Možná měl fakt zůstat někde dole, nebo dávat větší pozor kam šlape, ale to už je v tudle chvíli fakt jedno. Musel zdrhat od toho nakrknutýho čuněte co nejdál, jenže teprv teď ho začlo již zacelené zranění bolet jak čert, protože co vo to, že před chvílí šlápl na klacek, když teď bude muset chtě nechtě svou váhou přesunout i na místo bolavý, aby se mohl do běhu opřít, he? Byl prostě v hajzlu.
Nestíhal ani okounět kolem, aby si našel třeba nějakej úkryt v podobě skal nebo padlýho stromu. Cejtil, jak mu to zvíře dejchá na záda, ale to už si možná představoval. nebo to byl vítr, kterej se za nim proháněl, když se taj z nuly na sto snažil uniknout od útočníka. Jenom vzdáleně slyšel, jak někdo za nim štěká, skutečně to pořádně ani nevnímal, a běžel dál. Takovej byl teď jeho program! Zastavit ho musel až Finn. To se Roihu skoro až lekl, když týpka poblíž sebe zbystřil.
„Ježíši!!“ Ano, Ježíš mu však nepomůže. A propo, Finn ztělesnění Ježíše taky nepředstavoval. „Já jsem vyřízenej!“ Řka, než se doslechl, co že se to stalo. Musel se zastavit a začít dejchat jak lokomotiva, protože teď ze sebe vydal úplnej olympijskej výkon. A to ani nebyl žádnej sportovec! „Cože to? No do hajzlu,“ zamrmlal, když se dozvěděl, že běloch měl spasitelskej komplex, a rozhodl se obětovat za debílka kterym Roižn byl.
Chvíli jenom čuměl po údolí, z kterýho se jenom vzdáleně možná ozýval nějakej humbuk. No, co teď? „Já jsem dobrej. Špatně jsem došlápnul na nohu, ale nic mně neni.“ Podíval se na svou raněnou packu, aby se fakt ujistil. Rána se mu už otevřít nemohla, to by ho sem jinak doktor nepustil, ale byla furt citlivá dost, což byl nakonec důvod, proč se tohle všecko stalo. „No, já přece musim zpátky. Jako s tebou za zbytkem, nebo prostě... tak. Já nejsem asi moc k něčemu, ale když pro mě ten bílej blb riskoval život, tak se nemůžu odbelhat do tábora, he?“ Hah, no, možná právě proto, že pro něj běloch riskoval život, by se už neměl nikde motat! Jenže to si on nemyslel, že je správný. Neuměl to ale posoudit.

Valérian se styděl nemusel - Roihu se styděl aj za něj. Mít ho ve smečce by ale mohlo mít jistou výhodu – Roihu už přestane bejt místním saškem, protože v tom ho zastoupí tenhle tydýt. „Tak to seš z cukru, kámo. Každej správnej maník si už jednou nebo dvakrát s někym pocuchal kožich.“ To je prostě přirozený! Boys will be boys, jak by řekla jeho čaje. Ale proč se o tom vůbec mínil bavit s timhle exotem? Z něj stejně kloudnýho slova nedostane! „A tak můj úkol taj vlastně skončil. Můžem se rozloučit.“ No? Pomohl, pomohl, konec! „Hlavně, aby ho z tebe chudáka neranila mrtvice. Nejmladší už nejni.“ Jako šéf měl asi pevný nervy, protože v jeho fejsu jeden málokdy zřel nějakej jinej výraz než mávpičismus, ale kdo ví, co se mu skutečně honí hlavou?
„Já nejsem vrah! Ale jsem věrnej smečce. Nemůžu ti od huby dát, prostě ne!“ Podobný manévry zkoušel aj on na Gwynna tehdá, což? A Gwynn se nad nim slitoval. Jenže tady Valérian neudělal na Roiha žádnej pozitivní dojem, a tak neměl vůbec v úmyslu ho snad krmit. „Možná, že šéf by mě aj za to pochválil. Taky nemá rád příživníky.“ A kdo jo? Určo žádnej alfa! „Já jsem bolesti zažil už v životě dost. A nejhorší byla ta na duši, to mně věř. Ale co ty o tom můžeš vědět!“ Vůbec nic!
Ucouvnul ještě dál, protože by nejradši už tuhle scénu opustil. A co mu vlastně bránilo, he? „Já nevim, o čem to mluvíš, a vědět to nechci. Nechci to vidět!“ Řka. Ať už tenhle emzák myslel cokoli, Roihova ajka to nepotřebovala zřít. „Já ti to nevěřim, ale víš co? Je to můj problém.“ Jo, čas odejít!

Zazubil se, ale aj on věděl, že pokavaď budou všici po tatínkovi, bude to učiněnej cirkus. Jó, on přece chtěl mít takovej vlastní cirkus, ale nebyl si upe jistej, jestli je ready na to všecky v manéži ukočírovat. „Jako dítě jsem byl ale upe nejhodnější, takže v tom snad budou taky po mně.“ Né, rozhodně nebyl. Možná, že to tak vypadalo, protože jeho matka byla menace, ale vedle normálních vlčat byl vždycky nejspíš živel. Jemu se líbilo, že jedno děcko bylo akčnější, a jestli bylo jediný, co mělo sdílet jeho oheň, tak to bylo víc než ideální. To se všecko ale teprv uvidí.
Stejně tak, jako teď viděl aj Danny. „Upe jak na zavolanou!“ No fakticky! Stačilo něco říct, a ono se to hnedle stalo! Takže pozor na to, co si jeden přeje, hah. „Ty kluku šikovná!“ Jal se Dannyho blíznout, ale samozřejmě přitom myslel na to, že má u sebe Světlušku. Byl opatrnej. Ta se ho očividně dožadovala dalšího masírování, takže potom se vrátil i k týhle aktivitě. „Jako že je pak už modrý mít nebudou? Jako já bych nebyl překvapenej, moji rodičové maj oba ajka modrý.“ Pokrčil rameny. Očividně po fotrovi podědil Štístko aj křídla, tak proč by nemohl aj barvu očí?

Bože na nebesích, Roižn chtěl jít makat! Lovit!! Shánět donášku jídla pro famílii, a jak dopadl? Teď se taj bude bavit o govně s timhle pitomcem? Né, musí tomu dát konec, protože jinak se taj dostane do nějaký naprosto iracionální hádky. A on je přece dospělej. Očividně dospělejší než tenhle maník, a to je sakra co říct. „Co? Proč se mě na to vůbec ptáš? Nemůžeš žít bez toho, aniž by tě den co den někdo pochválil? Nechtěls náhodou pomoct s hledáním famílie?“ Jó, radši se měli držet tý přiblblý konverzace o tom, že ztratil papínka a matinku, protože tohle se začlo rapidně zhoršovat k ultimátnímu hnoji. „Já vlastně nepotřebuju vědět co umíš. Jestli to předveděš šéfovi, tak se to nakonec dozvim, ale teď si to nech klíďo pro sebe, he?“ Tož začínal se totiž bát, co za kreace by mu taj ten mátonoh začal předvádět. Ještě může mít nějakou záludnou magii, né? Roihu se v jeho přítomnosti rozhodně necejtil nějak extra komfortně.
„No a? Je zima ty pitomče, nenapadlo by mě krmit nějakýho bezďáka! To ani nesmim!! Smečka má vždycky přednost, a už vůbec, když tam mám děcka!“ Jj, teď mohl Roižn moralizovat, ale sám nebyl úplně nejpříkladnější pracant a člen smečky, což? Ale vyloženě žádný pravidla neporušoval, a nosit žrádlo nejprv smečce se snažil vždycky. Pobudu by ale neobsloužil, a to nejspíš ani v případě, že by ve smečce nebyl. „Tim, že vo tom furt jenom kecáš, mě akorát přesvědčuješ o opaku.“ Plná huba keců, ale nakonec Valérian přijde s tim, že umí prdět hvězdičky, nebo podobnej useless nesmysl.
„Zůstaň tam kde seš!“ Varoval týpka, protože jinak se bude Roižek muset začít bránit. Tenhle cápek ho dostával do opravdu nepříjemný situace, ale možná to byla jenom karma za to, jak se před dvouma rokama snažil sbalit Gwynna, toho tatíka od rodiny. Ach, to je ale minulost, kterou už vzala voda! Roihu už byl dávno dávňoučko jinej, a karmy si vyžral už dost! „Já ti závidim to sebevědomí, takový nemám ani já. A že jsem byl zdánlivě sebevědomej fakt dost,“ řka, protože ta sebechvála od Valériána musela smrdět až domů do tábora. „Já nevim, z kterejch mejch slov si získal dojem, že bych měl o cokoli od tebe zájem! To tohlencto budeš předvádět až konfrontuješ našeho šéfa o svý famílii? Jestli jo, tak bych u toho teda chtěl bejt.“ Boga!! Tenhle týpek se nemůže stát součástí jejich smečky, že ne?? On bude prosit šéfa na kolenou, aby tohohle maníka nechal zdechnout na ulici!!

Tydlidý tydlidá, tady Roihu si kráčel za rodinkou s dovozem mekáče v držce. Čtěte s čerstvě uloveným králíkem. Ano, králíkem. Mimískům už končil pátej tejden života, a to znamenalo, že už mohli bejt dávno přikrmovaný masem. Jelikož byli miniaturní, a sotva by rozžvejkali byť i jenom malý kosti králičích mimin, dělalo se to jinak. To nejdřiv musel kořist sežrat dospělej, v tomhle případě Anjel nebo Roižn, a pak to mimískům vyblout přímo do tlamičky. Nechutné, vskutku, ale to je prostě příroda, přátelé. A jo, i Roižnovi to samos připadalo nechutný, ale nebylo to horší, než jim mejt pokaděný zadky. Takže to už měl vlastně zmáklý. A byl na sebe za to pyšnej, protože kdejakej týnejdžr by nad takovou prací jenom odhrnul nos!! A bylo to asik pochopitelný.
„Jsem tu,“ pronesl, když k rodince přinesl krmívo. Ty malý už byli docela velký – dost od doby, co se narodili, a už s nima byla vskutku sranda. Někdy až moc! Tak ještě, že jsou jenom tři, a jsou pořád tak hezky uhlídatelný. Furt se tak jako kolíbaj, ale než budou chodit jak normální vlk, tak to ještě potrvá dost dlouho. Už se aj fajtili mezi sebou, a byli schopný si hrát aj s rodičema. Bylo rozhodně super je sledovat, lepší jak televize! „Úplně rostou před očima. Mrknu, a za chvíli mě dorostou!“ Uchechtl se, ale vlastně to bylo děsivý. Co nevidět to bude skutečnost, žádnej džouk!