Príspevky užívateľa

Usmál se. Nakonec to přec chápal, že slzičky jsou potřeba! Velký holky – aj velký kluci – pláčou. Fergie to zpívala špatně. Teď ta chvíle na slzy zas přišla, protože se mu to nezdálo – ten malej okřídlenej fakánek fakt zíral! Zíral svýma šilhajícíma ajkama na tenhle krásnej a zároveň krutej svět. Musel mít zrak upe rozostřenej, nebo zamlženej, když oka vyloupl na světlo poprvý. To si Roihu jenom představoval, nevěděl, jaký to je bejt takový batole. Štístko každopádně vypadal fakt úplně paf z toho všeho, Roihovi to přišlo dost úsměvný. A teď je vidí. Teď bude vnímat okolní vjemy ještě víc, teď už to sranda bejt začne. „No ahoj malej, tak vítej mezi náma,“ pronesl k němu a nepatrně zabušil ocasem do země. Asi to ještě potrvá, než se pořádně rozkouká, ale nebylo kam spěchat. Jen ať si tempo určuje sám, že jó? „Vypadá z toho úplně vedle,“ uchechtl se k Anjel. Ano, připadal mu hloupoučkej, ale tak hrozně hezky hloupoučkej. Malej krtek! Nevinnej okroupeček nechápajíc, do jakýho světa se to narodil. Do toho nejlepšího. Roihu se postará o to, aby to byl ten nejlepší svět pro jeho děcka.

Roihu potřeboval dostat ujištění, že to dobře dělá, a tak byl rád, když ho Anjel poskytla. Sic to neni poprvý, co takhle jedno ze svejch mimin čistil, ta nejistota taj furt někde byla. Nakonec jsou to jenom dva tejdny, že jo! Sotva začli psát první kapitolu svýho životního příběhu, a stejně tak pro Roiha i Anjel to bylo něco novýho. Jako novopečení rodičové si všecko zažívali poprvý, a bylo přirozený, že to nemuseli automaticky dělat dobře. Aspoň, že taj maj ten lékařskej dohled, protože jako tuláci by se z toho asi pokákli. Přinejmenšim Roižn. „Ale ne, vždyť taj spolu vybrečíme novou studánku!“ Uchechtl se. Protože i když se s pláčem Roihu docela uklidnil, pořád mu ajka vlhly a slzely, kdykoli viděl, jak je Anjel s miminama šťastná. A to bylo furt!!
Skoro by si ani nevšimnul, že se něco u synů děje, když se tak věnoval čištění cérky. To až se začala nepatrně vzpírat, protože očividně už to masírování břuška stačilo. Dobrá teda, přestal s čištěnim, a mrknul k Anjel, když spatřil, jak jeden ten potkaník tak zaprdle sedí, a snad jako by sledoval okolí. A fakticky!! „Hle!“ Úplně užasle vyhrknul, ale vlastně by se nedivil, kdyby se mu to jenom zdálo.

Tak malejm byl druhej tejden. Čas letí, což? Jo, ale Roižnovi to tak nepřipadalo, neboť ta mimina viděl den co den. Rostli mu před ajkama, a ani si to nevšiml, protože je furt zkoumal a pozoroval. Zatim s nima bylo teda víc práce než zábavy – jedli, kadili a spali. Dokolečka. Nebyli aj trocha opožděný? Doktor říkal, že už by měli začít otevírat oka, ale pořád nic! I přesto, že by se teda mohlo zdát, jak se v tom opečovávání kojenců Roihu nenašel, řek' by, že je to právě naopak. Právě teď měl u sebe jedno z mimin – cérku, a čistil jí. S láskou a pokorou jí masíroval břuch, protože to doktor doporučil. Sám nevěděl proč, ale prej je to důležitý pro správnej chod jejich střívek, nebo tak něco. Jemu stačilo jediný – konečně mohl v tlapkách držet živý mimino! Od jejich narození se cejtil úplnej, cejtil se šťastnější než kdy dřív. Tohle bylo to, na co s Anjel tak dlouho čekali, a stálo to za to. „Dělám to dobře, že jo?“ Ptal se Anjel, protože by nerad to malý tělíčko rozbil. Mimina mu připadaly tak křehký, až se někdy aj bál na ně víc sahat! To jsou asi strachy podmíněný ztrátou těch jejich prvních potomečků. Bál se, že by se mohlo stát něco aj těmhle.

Jakože, Roihu víceméně na cestě nahoru k horám nic neříkal, protože by si asi připadal jako blbec, kdyby se o to pokusil. Nakonec tolik toho o společnym lovu nevěděl, a tak by nějaký jeho domněnky byly dost k prdu. No, akoráte by se taj znemožnil! Poslouchal ale dost pozorně, aby věděl o co go. Doposud to pro něj bylo takový povídáníčko, pohádka, než se dostali tak daleko, až byl ve vzduchu cejtit pach prasečí. Teda, Roihu si myslel, že to je ono, protože všichni tak zpozorněli! A navíc to byl hnusnej puch, a o prasatech se přec říká, že smrděj jak bolavá noha! „Tož děj se vůle boží,“ řekl si jen tak pro sebe. Snad při nich Bog stát bude, jinak budou uplně na maděru!
To se ostatně potvrdilo v další chvíli, kdy se konečně na obzoru smečka prasat objevila. Tpč!! Roihovi skoro spadla brada! Byly upe vobrovský! Jak tohle chtěl ty mátonohy skolit? Maj na to vůbec dovednosti?? Když svý kolegy Roižn přejel pohledem, nebyl si tim tolik jistej. Jó, támhle běloch nebo šéf mohli bejt namakaný jak chcou, ale bude to stačit? „No jo, vohlídám ho. Jenom jestli to bude něčemu platný,“ opět druhou větu si zamumlal spíš pod fousky. Ten druhej kanec, kterýho měl Roižn hlídat, vypadal o něco víc při síle, a kdyby se teda rozhodnul proti němu rozběhnout, byl by v pajči. No, teď ho čeká skutečná zkouška ohněm, skutečnej hazard se životem! Pořádně se na to zhluboka naduchnul, a vydal se k praseti tak, aby na něj dost dobře viděl. Ale pozor! Hlavně ten čuňas nesměl vědět o něm, jestlipak si to Roihu dost dobře uvědomuje? Jen aby svou věčnou neopatrností a blbostí neohrozil celou smečku!

No, to Roižn měl trocha pochyby vůči doktorskejm úsudkům, ale choval v sobě taky náděj, která ho nutila těm medicínskejm žvástům věřit. Ono mu nic jinýho ani nezbejvalo. Buď věřit, nebo se smířit s kartičkou invalidy. A k tomu než dojde, tak radši zabojuje, i když se bude muset kousnout. „Jo, tak hádám, že to asi potrvá. Já nejsem přéc z cukru, jsem neuhasitelnej! A proto se nezvdám.“ Haha, tyhle slova určitě běloch rád uslyší. „Chcu. Nejspíš až se děcka naroděj, teď se nechci zrakvit a zbytečně Anjel stresovat.“ No, na to si dával dobrej pozor. To ještě ale nevěděl, že Anjel se zvládne vystresovat i sama tim svym pokusem o pohlazení divoký ketky.
Docela ho zajímalo, kolik jedinců si ještě něčim takym prošlo. Upřímně doufal, že moc ne, protože to nic příjemnýho nebylo. Neměl díky tomu důvěru nejen ve svojí matku, ale ani v cizí vlky. A to né jenom co se vody týká, ovšem, ale obecně. „Áha, takže ňáká šikana od vrstevníků? Proč?“ Nuže, když už se taj bavili o tom traumatu, Roižánka zajímalo, proč si tohohle týpka vrstveníci vybrali k mučení. Ačkoli mu bylo jasný, že sám si za to určo nemohl. Žádný děcko si nezaslouží podržet hedku pod vodou do doby, než začne lapat po dechu.

Pro Roiha byl šok, že aj ty mimísci zaspávali! Doteďkon si myslil, že mimina jsou 24/7 přisátý na matce, a od ní se nehnou. Jenže on se toho očividně musel ještě dost naučit, ostatně jako každej novopečenej rodič. Buďme k němu shovívavý! Aspoň pro jednou. „Jo, tak to jsme dva,“ uculil se, a myslel samozřejmě to, že na nich nemůže ajka nechat. Určo by si nedovolil tvrdit, že je ospinkanej nebo jinak unavenej. Vedle Anjel by se cejtil dost trapně, kdyby fňukal. Bude maximálně kňourat, že jsou mimina až moc roztomilý. „Neumim si představit, že od nich jednou vstanu.“ Ale to je teď normální! Jednou vstane, a rád, protože bude brzo zdřevěnělej.
Netrvalo ale dlouho, a on už viděl, že Anjel fakt zakápla. A tak mohl ty spící myši sledovat sám, než dojde doktor, a všechno taj vyčistí. Nejspíš mu sám pomůže, aby byl sakra užitečnej. Chce se o ně všecky starat se všim všudy!

Úplně vyvalil bulky, a to víc, než v tom vtípku o osmerčatách. Tucet mimin!! No to by se mu teda nelíbilo, a to vůbec. S Anjel maj čtyři ajka, tak stačej bohatě čtyři. „Mě by kleplo!! Vůbec o těm takhle nevtipkuj,“ řka, uklidnil se však nadále. „Já bych chtěl asi čtyři – není to málo ani hodně, prostě akorát. Dva kluci a dvě čaje. Nebo třeba jenom dvě. Nakonec je mně to fuk, bude stačit aj jedno!“ Jenže věděl, že na jedno to nevypadá, protože Anjel byla už nyní byla o něco zaobalenější jak minule. Ono neměl by to s těma snama přehánět, nebo pak bude litovat, že jich jich bude mít až nad hlavu! Nejspíš.
Zaksichtil se nad tim pohoštěním. „Tyvoe, já ti nevim. Přežvejkat kůru? To asi na dtim bude muset vohrnout nos,“ řekl. Většinou nebyl vůbec vybíravej, ale teď musel! I když samozřejmě vtipkovl, a doufal, že aj hela jen žertovala, a nemá v plánu mu do chřtán nastrčit nějakej hnus. On by se bránil! „Jako jsem poctěn. Jsem zvědavej, jak do taj do příště zvelebíš,“ uchechtl se.

Dostal úkol!! On dostal úkol, no tyvoe! Ale tak,s and nečekal, že bude jenom přiblble čumět a čekat až o něj to prase zakopne, že jó? Bude muset jít s první skupinkou, takže bude první na ráně, což hrozně rád slyšel. Naštěstí nebo naneštěstí (v jeho případě) tam bude aj běloch, a toho se bude držet. Je to týpek namakanej, a určo by nenechal Roižánka zdechnout! „Rozumim, šéfe,“ říká mu nejvíc sebevědomě, jak uměl. Pravdou samozřejmě bylo, že kdyby nosil trencle, měl by v nich nakadíno. Teď s Anjel plánujou familii, a on se taj nechá zabít? No nehrozí! Jeho zranění mu zrovna tenhle úkol neulehčuje, ale když už taj v tý smečce smrdí (a smrdí se mu dobře), něco taky dělat musí.
No a tak už mu nezbejvalo nic jinýho než čekat, až se dá první skupinka do pohybu. Byl vlastně docela ready na to vyrazit, i když i teď svou raněnou nóženku odlehčoval. Nebude to ezy úkol, ale hej! Žijeme len raz.

Když by to měl Roižn porovnat s bezďáckym životem, tak samozřejmě viděl rozdíl markantní, ale kdyby zabřednul do hloubky, tak by dal asi tady bělochovi za pravdu. Nic ale dál k tomuhle tématu neřek', protože to pro něj nebylo už víc zajímavý. Ať to s jeho džobem dopadne jakkoli, teď to hodlal hodit za hlavu. Měl jiný starosti, jak obměnu zaměstnání!
Je to neuvěřitelný, ale se zájmem Hariuhu poslouchat. Nakonec je to namakanej týpek, a jeho rady určitě užitečný budou. „No, to asi jo. Jsem vždycky byl vytrvalej, řekl bych. Ale teď s tou tlapkou, hm,...“ podíval se na svojí nebohou ručičku. Fantomova bolest se sem tam ještě objevila, ale je možný, že to už ho bude doprovázet navždycky. Věřil slovům doktora, že si krok najde, ale nerozuměl tomu, a vlastně se začal smiřovat s tim, že bude nakonec invalida. „Nemůžu se do tý nohy tolik zapřít. Možná je to jenom reflex, jakože se bojim, že to bude bolet, ale prostě na tu nohu nejde plně došlápnout. Doktor říkal, že si krok najdu, ale možná už navždycky na mě vlci poznaj, že s tou nohou něco mám.“ Neznělo to vlastně tolik pozitivně, jak by si představoval.
Dost ho šokovalo, co běloch následně řekl. Bylo na Roihovi zjevný, že je překvapenej, neboť by asi nečekal, že s nim bude sdílet trauma zrovna tenhle týpek. „Copak to je ňáká moderní výchovná metoda?“ Ptal se řečnicky. „Jeden rychle z hlavy vytěsní vzpomínky na dětství, když jediný, co se mu vlastně před ajkama ukazuje, jsou ty tresty.“ Tresty topením!! Fuj, úplně se při tý vzpomínce ošil.

Tak jim teda dneska začíná ofiko nová kapitola života. Až teď se opravdicky načínala, až teď si můžou skutečně dát tituly rodičů! A bylo to krásný, protože oni si tohlecto zasloužili, za všechno to utrpení kterym si prošli. Jaká smůla, že tohle jeho sékra nevidí, a nejspíš ani neuvidí. Roižek by jí to tak strašně rád řekl! I když se totiž minule rozhodl, že na ní bude nakrknutej, tak v hloubi duše samozřejmě nebyl. V hloubi duše ho prostě jenom mrzelo, že Hiisa nevykládá žádný úsilí k tomu, aby se mohli sejít. Takovej dobrej tým oni přece byli! A teď je to všecko pryč. Ale na fňukání teď prostor nejni, protože tyhle dětičky jsou tou nejlepčí náplastí na všecky bolístky.
„To asi aj rošťák bude,“ uculil se, odkazujíc na fakt, že tohle dítko se po narození nejvíc mrskalo. No, zatim si asi neuměl představit, že když nějaký děcko podědí jeho živelnost, tak si výchovičku užijou. Tož chtěl Roižánek děcka, tady je má! „Miluju ty zvuky. Slyšíš to?“ To ani nebylo pištění, jako myší pištění, ale spíš takový kňourání. Bylo to sladký, a kdyby Roižn neležel, tak by ho to poslalo do kolen. Mohl by taj o nich básnit ještě dlouhý hodiny, ale on za sebou neměl náročnej porod, že jo. A tak když viděl Anjel zívat, bylo mu jasný, že už chuděrka touží po odpočinku. „Musíš bejt vyčerpaná, tak si klidně dáchni, já na doktora počkám.“ Říká jí. Počká na doktora a aj mimísky pohlídá!! Jakože hlídat nepotřebujou, ale on to i tak rád udělá!

Oddechnul si. Finálně si oddechnul, když se ukázalo, že mu čaje neměla ty jeho skřeky za zlý. On si je za zlý měl, ale teď toho bylo před nim tolik pozitivního, že sebemrskání nechá na jindy. Nebo taky na nikdy, protože když sledoval ty dětičky, měl srdíčko upe láskou rozteklý. Nedokázal si představit, že se od těch prcků kdy zvedá pryč!! Ale i taková chvíle nastane, třeba až půjde Anjel nakrmit. Jeho žena musí aj teď dost jíst, to je jasný. „Já vim, já vim, však se ti ani nedivim. To aj já byl, tak si ani neumim představit, jaký to bylo asi pro tebe,“ uchechtl se. Představa, že mu z těla leze miniaturní vlk ho moc neuspokojovala.
Roižn by jí spánek fakt neměl ani za zlý. On viděl, že je vyčerpaná, a taky měla důvod. Tři!! Tři děcka ze sebe musela vypudit, a navíc ten všechen stres kolem!! Aj on by nejradši zakápnul. „Tak jó,“ odsouhlasil to, dál sledujíc ty mrskající se myše. Nejdřiv nevěděl, jestli se jí to jméno co vybral líbí, když se rozbrečela – už byl týpek z těch emocí sám upe vedle!! –, ale pak bylo jasný, že to jsou slzy štěstí. Achjo, on se snad taky zas rozbrečí!! „Nádherný jméno pro nádhernou cerku,“ usmál se potlačujíc ty slzy. Byl rád, že má aspoň jednu děvenku, a tak zajímavě zbarvenou! Všecky byly hezký, to je samozřejmý. „Hm? Daněk?“ Kdo to byl?? Žádnýho takovýho jelena neznal, ale svou nevědomost nepřiznal. Znělo mu to totiž dobře. Danko. Jenže Anjel nakonec přišla s něčim jinym, s něčim mnohem lepšim. „Štístko! To je perfekto.“ Zamumlal a následně se tohohle dítěte dotknul čumákem. To malý to možná ani nezaregistrovalo, ale pro Roiha to bylo důležitý, když se jich zatim nestihl dotknout. Už se ale těší, až je bude aj on čistit. Normálně se těšil, až jim bude mejt pokaděný zadky!!
„Myslim, že Daněk by mohl bejt ten poslední. Dan, Danny, zní mně to dobře.“ Rovnou Dennis - postrach okolí!! Byl taky hnědej, a nějakou srnku z dálky evokoval. Vypadalo to, že bude Roihovi vzhledově nejpodobnější, ale žádný děťátko nebylo vyloženě po něm nebo po Anjel. Každý mělo z obou rodičů trochu, a to se mu líbilo.

Jó, Roihu byl Timovi vděčnej, ale vlastně byl rád, že jim nechá teď chvilku o samotě. Věděl, že Anjel aj děcka musí bejt pod dozorem, ale on si je teď chtěl užít taky trocha v klidu, bez cizejch ajek. Co kdyby jim je někdo cizej okoukal, že jo? Totiž, určo sem nějaký návštěvy v následujících dnech přijdou, tak je chtěl vstřebávat, dokud ten čas byl! „Anjelko, seš prostě hustá, už jsem ti to říkal?“ No, měl pocit, že to neřekl dost jasně! „Promiň, že jsem prve tak šílel.“ Měl pocit, že omluva je na místě, a nebo byl prostě jenom hrozně přecitlivělej z těch mimin. Jako vždycky se stihl chovat jako kůň, klasika! Ale teď už je to dobrý, teď už to maj celý za sebou.
Sporadicky začal Anjel čistit ušmudlanou srst, ale nedalo se říct, že by byla nějak moc zakeklená. I tak! Měla za sebou takovej náročnej úkol, úspěšně ho splnila, tak jí teď Roihu mohl trochu opečovávat. Vyvstávala však otázka, jaký jména jim teda dát. Tož, musel se na ně Roihu ještě chvíli koukat, než mohl zhodnotit, jak by se jaký dítko mohlo jmenovat, že jo? „No jo, ale jak jim vyberem správně? To nejlepší z nejlepšího?“ Ptal se. Jak to vyfiltrujou? Jako... mohli se řídit barvičkama, nebo zapátrat ve svejch vzpomínkách, a vybrat něco z nich. „Líbilo by se mně pro holku Světluška. Po tom hmyzákovi, co svítí v noci.“ No, říkal to, jako by snad Anjel nebyla přes zvířata profík. Tohle jméno měl ale uložený už dlouho.

Srdce mu bušilo tak, že mu snad za chvíli vyskočí z těla, jakej měl strach! „Co mu je??“ Ptal se s hrůzou v hlase, ale když nedostal odpověď, a doktor se snažil dítě oživit, rozhodl se už mlčet. Jestli mu má teď dítě vzkřísit z mrtvejch, bude na to určitě potřebovat klid. Jenže jak ho měl udržet?? Na rozdíl od Anjel on tu resuscitáciu všecku sledoval, chtěl přesně vědět, co se jeho dítěti děje. Modlil se, aby to dobře dopadlo, protože když se to podělá, zas a znova, bude to zlý. Do týhle doby bylo všecko skoro sluncem zalitý, tak odmítal, aby tohle nemělo hepy end. V tichosti tomu děcku držel všecky palce, skoro ani nedejchal!!
„Panebože,“ neskutečně si oddechnul, když uslyšel slova TImova, že to dítě dejchá. Sám se mohl zase začít pokusit pravidelně dejchat, protože tohle mu málem přivodilo infarkt. A to nekecal! Jak rád by teď na místě omdlel!! Ale nemohl. Potřeboval vidět, že se to dítě hejbe, že je taj s nima, a proto ještě mlčky sledoval ten zákrok, kterej na něm doktor prováděl. Nevěděl o tom zhola nic, ale jestli se už nadechlo, zjevně to bylo něčemu platný. Aj jemu se zdálo, že to trvá dost dlouho, ale nakonec jim ho doktor vrátil, a ten malej se fakt hejbal. Málo, ale jelikož aj pištěl, bylo jasný, že je živej víc než dost. Okřídlený chlapec, to byla slova, která teď Roihovi v hlavě rezonovala, a na vlastní ajka viděl, že je to fakticky tak. „Jak je to možný?“ Ptal se asi sám sebe, neboť neměl tucha, jak genetika funguje. Timhle se pravděpodobně potvrzovalo, že jeho vlastním otcem byl ten okřídlenej kkt, kterýho jako malej asi dvakrát viděl. Na vteřinu z toho byl tak docela zaprdlej, ale hned ze sebe ty pocity setřásl. Tohle dítě bylo živý, a na tom jedinym sešlo. „Doktore, díky, hrozně moc.“ Vyjádřil aj on slova díků, a normálně měl chuť toho černýho týpka obejmout!! Naštěstí včas usoudil, že to neni upe nejlepší nápad, a radši si k Anjel klidně lehnul.
Uf, tak teď byl čas to rozdejchat. Všechny ty tři myše už se kojili, a on se jima mohl začít v chillu kochat. Dvě byly strakatý po něm, a ten okřídlenej týpek byl tečkovanej po Anjel. Měl rozhodně dost zajímavý zbarvení. Nejhezčí byly ale ty zvuky, který vydávaly. Bylo to takový mručení, pištění, byl to zvuk života, kterej u prvních potomků nikdy neslyšel. Byl z toho úplně ale úplně naměkko! Oči měl celý skleněný od navalujících se slz. Slz štěstí. „Já ani nevim co říct, protože se nedá nijak popsat, jak se cejtim,“ přiznal teda a tiše se uchechtnul. „Jsem z toho úplně v hajzlu.“ Tak je to ono! Byl z toho prostě úplně vedle. Teď je z něj otec!! Božínku, sám tomu nevěřil, ale bylo to tak. A on cejtil lásku, kterou ještě dřív nepocejtil. Když se na ty myše podíval, polejvalo ho to od hlavy až k patě.
Jelikož on s nima ještě žádnej kontakt úplně neměl, rozhodl se je teďka očmuchat, a zaevidovat si jejich pachy do kůry mozkový, a nikdy je už nesmazat. Voněly tak sladce, tak zvláštně!! Takhle malý mimina ještě nikdy necejtil. „Miluju vás,“ pověděl nejen k těm miminům, ale hlavně k Anjel, která tohle všecko voddřela. Blíznul jí na tvář, aby věděla, že taj pro ní je, ale pak zase stočil svůj pohled k potomečkům. Sledovat je, jak se taj mrskaj, je bude nejspíš dlouhý hodiny.

Roihovi by aj tyhle dvě děcka ke spokojenosti stačili. Byly zdravý, byly krásný, nebylo co dodat. Čím víc, tím ale líp, že jo? Anjel přec říkala, že cejtí, že jich bude víc jak minule, takže nemohl bejt moc překvapenej, když se na svět dralo další dítě. To poslední, což vědět nemohl. Už se nebál ten porod celej sledovat, protože nic traumatickýho je už nečeká, no ne? Dvě se narodili v pohodě, potřetí už to bude taky v chillu. Přes ten plodovej obal bylo vidět tak maximálně to, že je to dítě opět hnědý. Tyjo, hnědá je asi v módě!! Jemu to jakože nevadilo, stačilo, že jsou živý a zdravý. Teda... byly, dokud to novorozený dítko nezačala čaje čistit. Roihu cejtil, jak ztuhla a následně se začla třást. To najednou i jeho polil strach, protože mu bylo hned jasný, že něco neni oukéj. Jenže se bál zjistit co. Pak uslyšel ty slova, a rozhodl se tuhle realitu nepřijmout. „Ne, to nemůže bejt pravda!“ Zakroutil hlavou. Jak veselej do týhle chvíle byl, tak najednou ho to takřka všecko opustilo. Tu radost přehlušil strach a strašná bolest, že se minulost opakuje. Ne!! Tohle nemůže bejt real!!

Tohle bylo nádherný. Vidět Anjel, jak pečuje o jejich prvorozenýho potomečka bylo prostě k nezaplacení. Cejtil tu lásku, úplně všude kolem, cejtil jí jako ještě nikdy. Ovšem s Anjel cejtil lásku pořád, ale tohle bylo tak zvláštně jiný. Prostě... děcka vzešli z jejich společný lásky, a zatim to teda stálo za to. Roižek měl na jazyku spoustu slov o tom, jak je to dítě krásný, jak ho miluje, jak miluje Anjel, ale nevyšlo z něj zhola nic!! Byl uhranutej pohledem na toho drobce, co se přisál k Anjel a začal se poprvý krmit.
Zaregistroval aj dalšího potomka, kterej se začal drásat na svět. Roihu už byl trocha víc přítomnej okolnímu dění, a mohl taj teda skutečně s Anjel bejt. Chtěl jí bejt oporou, fakt jo. „Seš dobrá, nejlepší,“ říká jí, a jal se jí olizovat za uchem, a to do doby, než toho dalšího potomka skutečně vypudila. Pak se aj s ní mohl beze strachu podívat, co se jim to urodilo, aby byl zas a znova celej naměkko. Další krásný strakatý dítě, skoro stejný jako to předchozí! Ano, Roihu a jeho vnímání barev bylo stereotypní mužskou záležitostí. Je to hnědý? Tak je to stejný. Skoro. Ono to nebylo moc vidět, jak to bylo mokrý, totiž. „Takový krásný děti,“ povzdechl si zasněně nad touhle skutečností. Dozvěděl se pak, že je to cérka, a to mu udělalo ještě větší radost. Mají chlapce i dívku, jupí!