Príspevky užívateľa

Uvolnil se. Musel na sobě zamakat, to věděl, a asi mu prospělo, že to aj od čaje slyšel. „Ani jsem nevěděl, jak moc jsem tě v životě potřeboval, dokud jsem tě nepoznal.“ Pousmál se. Toť fakt. Lásku, kterou nedostal od máti ani fotra, mu mohla dát Anjel. A on mohl zas mohl dát lásku jí, protože komu jinýmu? Kdo jinej by si to zasloužil? Však on, takovej pacholek, nemohl bejt šťastnější, že nakonec skončil právě s touhle rezavou vlčinou. I když byla jejich společná cesta trnitá, to, že uměli neshody řešit takhle v klidu, jim nejspíš dodávalo šanci, že se dožijou svýho šťastnýho konce.
Na chvíli se jal čajině umýt zas oušínka. Jistě je čistil aj před chvílí, ale olizování přec uklidňuje. Vyplavuje hormon štěstí! „No, já prve myslel, že taj přespíme,“ vyřkl svou původní domněnku. Pak pozastavil sprchování čaje, a zaměřil se na počasí venku. „Jenže když vidim, jak se ta bouřka přehnala, možná bysme měli využít klidu, a pádit dom, he?“ Neznělo to tak romanticky, jako to, že taj přespěj, ale znělo to rozumně. A on přece musel dělat rozumný rozhodnutí, he?

Celou cestu sem si Roižn nebyl jistej, jestli taj bude mít vůbec ňákou užitečnou úlohu. Existovala vůbec? Vytrvalej běžec teď moc neni, kvůli úrazu, a že by dokázal to prase skolit? To vedle jedinců, co se taj budou ohánět různejma zbraněma, asi nemělo moc smysl. Jemu šlo asi nejvíc stopování, tak možná se nabídne takováhle možnost. Hlavně by se neměl zbytečně plíst někomu pod nohy. Nebo by ještě mohl dělat návnadu, no jo! To by se jistě jistejm jedincům líbilo.
Když se šéf zeptal, kdo se hlásí k vytrvalostnímu klání, Roihu se určitě nepřihlásil. Ono když bude týpek chtít, sám si ho vyvolá, že jo. Úplně vervou se k tomu ale nehnal, protože on a jeho zranění, že! Né, že by ho to ještě furt bolelo, spíš chodil sem tam jak pajdal, a hlavně neměl během léčení čas na trénink. V létě ale už snad do plavek hupsne. Nuže, nyní je ale třeba brát tuhle akci vážně, jinak bude Roižánek první, kdo tady zaklepe bačkorama. A proto se přinutil k pozornosti.

Kdyby ho nóža ještě pořád fakticky tak hrozně bolela, tahle aktivita by mu vlastně ulevila. Hrabání ve studenym sněhu by schladilo i tu největší bolístku! Ale Roihu byl jen ufňukanej, ránu už měl totiž zacelenou, a jestli ho někdá zkrácený nervíky bolely, tak jen decentně. Byl přecitlivělej, ale tak byl to muž!! U těch je to zcela běžné a očekávatelné. „Já možná vim co to je,“ řka, když tak nad tim přemejšlel. On už se totiž s něčim podobnym setkal, když ještě nebyl v Norestu. „Lidský bydlo.“ Lidský!! Panebože. Tady kromě Kultovního města žádný lidský obydlí neviděl. Ale on v těhle končinách možná nikdá ani nebyl.
Následoval Hélu k boudě, kterou s takovu vervou vyhrabali. Teda, odhrabali z něj sníh. „Já už jsem v něčem podobnym byl.“ Tož pronesl, aby bylo Héle jasný, že on už je zkušenej průzkumník. On má na to i titul, heč! Aesta rimór, černý na bílym. „Možná bude někde nějaká díra.“ Byl odhodlanej nějakou skulinu najít. Byl zvědavej, a chtěl vědět, co je uvnitř.

Héla byla prostě zabiják konverzací! Zajímavejch konverzací. Namísto hovoru o těhotenství se teď musel Roihu zajímat, jestli si třebas nezlomila cápka nohu. „To beru jako dobrou zprávu,“ uchechtl se. Jó, zjevně jí nic nebude, je v cajku. Její uměleckej pád ale nebyl vůbec tak zajímavej, jako místo, ke kterýmu se sklouzla. Hm! Sníh evidentně skrejval hodně tajemství a krom nějakýho dřevitýho úkazu taj mohli objevit třeba aj mrtvolu. Mrtvolu Enkida, ach! Jenže Enkid nebyl mrtvej, jak se nedávno Roižan dozvěděl. Rázem z něj nebyl vrah, a on mohl dejchat o něco líp. Jeho děcka nebudou mít za otce kriminálníka, jupí!
„Co já vim? Vyhrabem to,“ řka k Héle a začal svýma namoženýma pacičkama hrabat sněh co měl pod sebou. Možná to bude jenom ňákej strom, nebo kadibouda, hah. S jeho nemoocnou nožičkou )která už byla teda skoro zaléčená) ale ze sebe nemohl podat maximální výkon. Chudák!

Tož Roihu věděl, že Héla ještě těhotná nebyla, proto jí to ostatně chtěl trochu osvětlit. Né, že by byl kdy o něco víc těhotnej jak ona! Mohl to jenom pozorovat z bezprostřední blízkosti, a dělat si o tom pomyslný poznámky. „Tož já taky nebyl nikdá těhotnej,“ řekl, jako by to Héle nedošlo samo od sebe. „Normálně jde ty mimina přes břuch cejtit. Teda minule to tak bylo, teď je asi ještě brzo. Je to strašně divný, ale vlastně hezký. Těšim se na to.“ Pověděl, a úplně cejtil, jak do něj vstupuje nějakej duch dospělosti. Na něco takovýho by se nesmrtelnej týnejdžr přec netěšil! Jasný bylo, že pokud se už fakticky stane otcem, změní ho to. A ani ho to nemrzelo. Dřív nebo pozdějš dospět musí, a on je tomu už otevřenej. „Jasně že, však budou moji!“ A Anjel, ovšem, ale ta byla duše jemná.
Poslouchal, co mu chce čaje sdělit, ale nedozvěděl se to, protože uklouzla. Svezla se z malýho kopečka, a Roihu ani v tom prvotnim šoku nenašel slova. Byl to mžik! „Hej!“ Ano, k ničemu lepšímu se zatim nedostal. Poskočil z tý hroudy sněhu, aby se mrknul, kam to Héla spadla. „Žiješ kámo?“ Ptal se s úšklebkem v ksichtě. Byl šťastnej, že neni jedinej nemotornej. I když se nedalo říct, že ztráta prstu vlastnim přičiněním byla totéž co uklouznutí ve sněhu.

Musel se uchechtnout. Aj jeho to počasí pěkně vytáčelo, ale aby ve sněhu ztratil čerstvě ulovenou kořist? Tak to se mu ještě nestalo. A to byl blbej dost, aby se mu něco takovýho stalo! Stačí ta příhoda s ukousnutym prstem, he? „No jó porád, už jdu,“ protočil ajka vsloup a zase se teda zvedl. Že by chtěl teďka řešit záhadu ztracenýho zajíce, to se říct nedalo. Byl uhnanej po tý štrece hlubokym sněhem, musela na něj brát trocha ohledy! Zapne si čmuch radar, a třeba toho králíka najdou. To byla panečku záhada!
Jó, aj Roihu byl z toho v úžasu. Né, že by byl překvapenej, že jo, když to s Anjel plánovali, ale zkrátka se těšil. Zas a znova se měl stát otcem, a to byla velká věc. Občas se ptal sám sebe, jestli je na to ve svym mentálnim rozpoložení ready, ale... chtěl to. Chtěl to stejně jako to chtěla Anjel. „Jó, mám z toho radost. Teď je sice na pajču počasí, a tak mám strach, ale to bych měl i kdyby bylo teplo. Chci si ale dovolit se z toho těšit, protože je to důvod k veselí,“ pousmál se. No ovšem, že byl strachy podělanej, když měl takový nepříjemný zkušenosti se stejnou situací. Už se ale nechtěl mučit, chtěl se prostě jenom těšit. „Těhotenství je fakt zvláštní věc, nemyslíš? Dva měsíce v sobě máš vetřelce, a pak je prostě vyprdneš na svět.“ Tož tak poví jí víc, když si o to Héla říká. Ať si může do budoucna rozmyslet, jestli tohle podstoupí! „Stvořit novej život je vlastně tak snadný, a přitom tak hrozně zodpovědný.“ Snadný, jo, pokud se to nesesype jako v případě jejich prvního vrhu.

Podíval se na svůj promočenej obvaz. „Myslíš? Nebo si ze mě střílíš?“ Totiž, on Roihu nebyl nejostřejší tužka v penále, a tak si na vteřinu myslel, že by to mohla bejt aj pravda. Teď je o pár gramů přece lehčí, takže splnil i svou zimní výzvu - zhubnout do plavek! Což teda splnil i bez toho, aniž by hnul brvou, páč zrovna on kilama navíc neoplýval. Už něco málo nabral, ale furt by potřeboval nasvalit, aby ho mohli obsadit do hlavní role v Pobřežní hlídce.
Zamyslel se. „To jo, to asi budu soudit ňáký vrahy a takový v jádru nedobrý vlky. Prostě blbce.“ Ale už nebudu ostatní bastlit za vtipnou vizáž, nebo tak něco. On byl teďka taky vtipnej, když postrádal prst, he? „Houmlesáky já nesoudim, jak říkám, protože jsem taky jednim z nich byl. A nejni to tak dávno! Možná o něco málo víc jak rok?“ Jo, ve smečce byl asik od dubna, takže něco málo přes rok to už bude. Děsný, jak ten čas sprintil kupředu. „Vaděj mi ale bezďáci, co úmyslně škoděj smečkovejm vlkům. A vůbec co škoděj okolí.“ Jako by sám nebyl záškodníček, ha!
„Umm,“ zamrmlal. Tohle byla těžká diskuze! On o tom totiž nic nevěděl, a sám neměl žádnou vizi o budoucnosti, krom tý věci při svatym přijímání ve fet jeskyni. „Já ti vlastně ani nevim. Možná maj tyhle vize o budoucnosti jenom ňáký vyvolený jedinci, páč já žádnou ještě neměl.“ Schválně nezmiňoval tu jeskyň. Ještě by mohla závidět, co to maj za opiový doupě na území, a mohla se tam chtít vkrást! „Podle mě to všechno řídí Osud. Osud má pro mě připravenou cestičku, po který se jednou dokopu až k hrobu. Tu cestičku si ale tvořim já sám svým rozhodnutím, který v životě udělám. Moje rozhodnutí tvořej mojí budoucnost, to už dávno vim.“ Takže ten Osud byl vlastně on sám, koneckonců.
Tož zasmál se. „To by mohl – a neříkám nic, občas by mně to prospělo.“ Jo, jenomže teď sekal latinu, a nedělal žádný kraviny. Krom toho incidentu s prstem, no jo. Ale mínil s tim fakt seknout, a definitivně se změnit k lepšímu. Aby se za něj nemusela Anjel stydět, aby se o něj nemusela bát, a aby jeho budoucí děcka nemusely trpět nějakýma jeho debilníma rozhodnutíma. „Je to tak, hele. Ona mě ze sra*ek vytáhla.“ Řka, takřka jak Jolanda samotná.

No páni, tak týpka to možná fakt zajímalo. Byl teda Roihu až moc afektovanej? Dělal z Hariuhy Herodése? Viděl mezi nima beef, kterej tam nebyl?? Nah, to si zas nemyslel. Jenom nebyl takovej kkt jak Roižn, aby svý emoce dával tak strašně na odiv. „No, aj tak by se to dalo říct,“ pokrčil rameny. On moc dobře věděl, že ten běloch jenom čekal, až bude moct poukázat na Roihovo pochybení! Zklidnil ale hormon, a rozhodl se mu to osvětlit. „Chránil jsem smečku před potenciálně nebezpečnym tulákem, co se v okolí ochomejtal. A chránil jsem taky svou kámošku, kterou obtěžoval.“ Obtěžoval jí svojí existencí, tak to bylo. Roihu zkrátka došel k názoru, že je týpek nebezpečnej, a ta následná provokace, která vygradovala chirurgickym odstraněním jeho prstu, to vlastně udělal schválně. Jojo.
„To můžeš, jenom jsem překvapenej. Přímo šokovanej.“ Ale řekl to bez náležitý barvy v hlase, takže o nějakym šoku to moc nevypovídalo. Jestli byl Hariuha v dobrý náladě, ve vteřině ho to veselí přejde. „Anjel se má dobře, řekl bych. Teď se spolu připravujem na příchod vlčat.“ Sdělil mu bez váhání, avšak s pohledem pečlivě sledujíc jeho následnou reakci. Teď se ukáže, jak moc se přes Roihovu přítomnost v Anjelině životě přenesl. Tipoval by, že běloch vypění, ale mýlit se může. O to větší překvápko by to bylo.

Doprohlížel si svou bolístku v moment, kdy na kraji svýho zornýho pole zbystřil černobílej kožich. Ajéje. Jeho nejmíň oblíbenej ksicht smečky se ukázal. Copak má asi na srdíčku? Roihu měl na srdíčku hodně sprostejch slov, nadávek, a hlavně posměšků, ale mínil je v sobě potlačit. Už je přece velkéj kluk, a podle toho se musí chovat. Slíbil to Anjel. „No nazdar,“ pozdravil ho stejnou notou, a přejel ho pohledem. Tož, vypadal pořád stejně – pořád stejně na přesdržku, ale to v tom by si asi mohli podat ruce, he? „Tos slyšel dobře,“ přitakal a tak zběžně mu tu packu ukázal. Nemyslel si, že běloch na to zranění bude zvědavej. „Přišels dělat chytrýho? Nebo proč se mě tvůj věčně otrávenej ksicht rozhodl dneska oslovit?“ Rovnou k věci. Jestli mu už Anjel řekla o tom, že budou mít zas děcka, nejspíš mu přišel upravit fasádu. Roihu je ready, jen do toho! Aj on by mu jí nejradši upravil, aby přestal konečně mlít ty sra*ky ohledně jeho vztahu s Anjel. Je čas, aby se Hariuha smířil s tim, že ona je s nim zcela dobrovolně, a že ho miluje. Všici se už přes tenhle fakt přenesli, ale tady bílej ksicht to pořád nemohl nějak zkousnout.

Jó, tak konečně se Héla uráčela ukázat se mu na vočích! Konečně jí mezi těma zasněženýma kůrama zbídačenejch stromů zahlídnul. „No slává!“ Zvolal teda, a pajdal si to za ní. Nožka už ho nebolela, jen čas od času, když na ní víc došlapoval. Tož, jestli on si najde krok, to nevěděl ani sám Bog. „Jaj, takže ani s občerstvenim mě nepřivítáš, když jsem musel v tomhle razit takovejch kiláků?“ Předstíral uraženýho. Občerstvení by bodlo, ale nažere se holt až doma. Aspoň bude mít důvod se taj nezdržovat nezdravě dlouho, kvůli možnosti zhoršujícího se počasí, a tak. Žel v tomhle světě neexistovaly telefony, a tak nemohl Anjélce cinknout, že se případně zdrží. Musel bejt prostě doma co nejdřív. „Nevadí, já - nebohej pajdavej invalida - to zvládnu.“ Uchechtl se.
Musel se už na chvílu posadit, aby mu ty nohy neupadly. V tak hlubokym sněhu se chodilo fakt na pajču. „Tak hledej, já si chvíli pochilluju,“ řka a mínil jí sledovat zmateně hledajíc nějakou zasněženou kořist s úšklebkem ve fejsu. „Já mám dobrou zprávou, věříš tomu? Tak to vypadá, že budem mít s Anjel děcka.“ Rovnou vytasil novinku, kvůli který taj byl. Nejspíš!! Jistý neni nikdy nic, ale dovolil se s tim i tak svěřit. Snad se tim nic nezakřikne, meh.

Roihu vlastně ani nechápal, jak se v tomdle počasí dostal tak daleko od domova. Jo, bude to tim, že se na dva dně počasí tak nějak umoudřilo. Jednu chvíli dokonce i sluníčko vylezlo!! Ale to bylo ráno, když vylejzal z tábora, aby se dostal za Hélou. Anjel o svym vejletu řekl, protože jí přec slíbil, že bude zodpovědnější. A k tomu asi patřilo i hlášení o vejletech mimo smečkový území. Je to to nejmenší, co pro ní asi může udělat. Ona se teď nesměla stresovat! Ale on zas musel vidět svojí bff Hélu, aby jí hezky pověděl o všem, co se za tu chvíli, co se neviděli, událo. Budou mít s Anjel mimísky!! Nejspíš. Vždycky se mohlo všecko podělat, to on už moc dobře věděl. Může se to pdoělat aj v cílový rovince. Ale slíbil si, že dneska se bude bavit spíš o pozitivních věcech, než stresech. Jupí.
A tak dorazil na místo setkání, kde hledal Hélu. Někde cejtil pach vlčí, ale byl vzdálenej. Tak zpomalil svůj pajdavej krok, a rozhlížel se skrze hvozd. Kde ta černo červená čaje vězí?

Co taj dělal Roižek? No, co by – flákal se. Ráno byl na cházce, s Anjel dokonce, ale teď už byl zas zpátky na peleši. Myslil si, že pro dnešek svou nebohou raněnou nožku prohejbal už dost. Sic to neni tak dávno, co se se zraněním tahal až do hor v kotlině, no, teď už to počasí úplně neumožňovalo. Měl teď čas přemejšlet nad tim, co v horách Anjel říkal – že začne sekat dobrotu, a tak. Už jí to slíbil dostkrát, a tak měl docela obavy, aby to zas nebyly ňáký planý kecy. To on nechtěl! Chtěl jí v tomhle ohledu vyhovět – však spolu budou mít děcka! A on musí jít tak trochu příkladem, že? Sranda končí, je čas si to přiznat.
Než se k takovýmu přiznání ale dostal, všiml si, že do nory vlezl doktor a nějaká čaje s pachem nihilu. Nevěnoval jim pozornost záměrně, protože se obával, že jdou otravovat právě jeho. Důvodů, proč by měli jít zrovna za nim, by se našlo dost. Možná se přišla podívat na jeho super cool zranění, hm? Budou na něj zírat jak v expozici ňákýho panoptika. A nebo pujde o celej ten incident? Bude se snad Roihu muset doznat k vraždě? Takový obavy byly vcelku validní, a jemu se to vůbec nelíbilo. Proto po Timovi hodil ten nevraživej pohled, jakmile na něj promluvil. O žádnej výslech nestojí!! „Zdravim,“ oplatil pozdrav a zhlídnul čajinu, která se představila jako doktorka Bellana. Jaj, tak to se asi přišla podívat na jeho bebí. „Co jsem proved, že se za mnou táhne doktorka z taký dálky, he?“

No, Roihovi docela sklaplo, ale něco ze sebe přesto vydal; „Hm.“ To asi aby nikdo nepoznal, že ani on už neměl žádnýho komentáře. Jeden by na jazyku měl, ale nejspíš by vypadal jako blb, kdyby ho vyslovil nahlas. Co má dělat on? Jeho zkušenosti se společným lovem byly takřka nulový, takže šance, že tohle pro něj dopadne dobře, se tim taky rapidně snížila. Slíbil ale Anjel, že se nezabije, takže se o to minimálně hodlá pokusit. Připomene si, jak společně lovil s Hélenkou, a zkusí se z tý zkušenosti něco vytřískat. Nebude se plíst do cesty těm zkušenejm lovcům, ale bude prostě poblíž, připravenej podat pomocnou tlapku. Jestli bude skutečně nápomocná, to je otázka do pranice.

Jo, Roižek se teď asi cejtil hůř, než čajina. Chudák, no jó, dostal sodu, ještě v takovej moment, kdy byl úplně odzbrojenej!!! Emočně, ovšem. Vezme si to ale k srdci, nebo se minimálně pokusí. Pokusí se už o žádnej prst nepřijít, a ani o jiný části těla. Tahle jedna jizva mu stačí, víc by mu ani neslušelo. „Myslim, že musim. Abys věděla, že si uvědomuju, kolik toho pro mě děláš,“ povzdechl si a pousmál se. Pak Anjelce oplatil blíznutí, a nebylo to ani zdrženlivý, jak by se mohlo zdát, že bude.
Bejt ve vztahu je těžký, je to velkej závazek. Jeden nemůže při svejch činech myslet jenom na sebe, ale i na svýho milovanýho. Byla to teda vcelku dospělá věc, ta láska. A byl snad Roižn dospělej? No, už by měl bejt. Právě měl narozeniny! „To je dobrý, já jsem rád, žes to řekla. Lepší, než abys to v sobě dusila.“ Myslil si. No, určitě mu to nebylo příjemný, bavit se o tom teď, ale když věděl, jak moc jí to trápí, byl za to nakonec rád. Aspoň si mohl uvědomit, že ty jeho činy maj na Anjel skutečnej dopad, i když se chudinka furt tváří, jak je s tim oukéj. No, nebyla. „Tohle zvládnem.“ Věřil. Jako vždycky všecko, he?

Well, to Roihovým uším znělo jako ultimátum, a to rozhodně neznělo dobře. Jak si to měl vyložit? Litovala tohohle vztahu? Litovala tohohle dne? Nebo prostě jenom už nevěděla, co s nim, protože on byl jakej byl. „Věřim, že je to se mnou těžký. A tak ti díky, že to se mnou tak zvládáš, že ses rozhodla prožít se mnou život,“ řka, ale knedlík se mu v krku usadil, a tak je možný, že víc k tomu neřekne. Tož nechápal, že si takovýho kkta ona vybrala, a že to s nim furt táhne, takže... možná nebylo úplně od věci, když mu řekla, jak se věci maj. Byla by hloupá, kdyby jí už nezačínal přetejkat kyblíček trpělivosti. A on by si měl tenhle fakt začít uvědomovat – že ten kbél nejni nekonečnej.
On se asi nezvládne vrátit do bodu, kdy bude dělat, že se nic nestalo. Nejspíš už se teď na ní vždycky podívá s myšlenkou, kterou mu taj teď předala. A třeba to bude dobře, třeba ho to vždycky donutí se zamyslet nad tim, co dělá. „I já tebe, to je jasný.“ Pousmál se. „Bejt na tvym místě, cejtim to stejně. Ale asi mě ještě nenapadlo se nad tim tak zamejšlet. Zkusim to tak ale dělat – zamyslet se vždycky před tim, než něco hloupýho udělám, jak bych se pak cejtil ve tvý kůži.“ Ono je ale těžký se před těma hloupostma vůbec zamejšlet. Teď to ale bylo jiný, protože dá-li Bog, budou mít děcka, a tentokrát už třeba doopravdy. On se bude muset chovat jináč, protože nebude chtít dělat děckám blbýho příkladu. Nikdo neříká, že z něj najednou bude muset bejt uplnej světec, ale v některejch ohledech by se krotit mohl. „Ty, a naše děti, vždycky pro mě budete na prvnim místě.“ A podle toho se musí chovat.