Príspevky užívateľa

Když jí taj teď tak viděl, cejtil se dost nepříjemně. Dělal něco špatně, a nevěděl, co má udělat, aby to napravil. Jako teď. Co se týče jeho chování, na tom se už snaží pracovat. A měl dojem, že udělal v tomhle docela pokrok. Dokonce aj s Ryumee byl už docela oukej!! „Já vim. Mě to taky trápí, to všechno,“ řka. Spousta jeho emocí pramenila ze ztráty děcek, to věděl, ale né všechno bylo jenom o tom. „Já ti to ani nechci pořád dokolečka slibovat, já to chci změnit. Nechci mít ve smečce každýho za nepřítele, nechci, aby na mě každej zíral jak na vyvrhela. Já věřim, že k tomu někdy dojdu.“ Jo, až přijde na to, jak se tam co nejrychlejš dostat. „Kolikrát už jsem se musel omlouvat někomu za sračky, co jsem předtim udělal. A to mě nebaví.“ Díky tomu získal sice pár přátel, ale nebyl to úplně ideální způsob seznamování.
Aj on se jí podíval do očí. Byl z tohohle docela smutnej, ale nejspíš se nemohl divit, že k něčemu takovýmu došlo. Jen by to nečekal zrovna teďka. „A já to nechci. Nechci, aby ses o mě strachovala, aby ses bála. Ale... jo, myslim, že sis zasloužila toho slyšet víc, když jsme partneři.“ Řekl jí teda. On by přece o tom všem chtěl taky vědět, kdyby se role obrátily, né? „Takže se omlouvám, že jsem v tom nebyl upe upřímnej.“ A to řekl upřímně, né jenom jako nějakou náplast. „Nechci, aby mýma blbýma činama třeba děcka trpěly. Nechci, aby se na nich někdo mstil.“ Uměl si představit, že se něco takovýho děje. Zlo je všude kolem nás!!

No, Roihu netušil, s čim Anjel přijde. Totiž, asi by nečekal, že zrovna teď se bude chtít bavit o jeho zdivočelý povaze, ale asi tomu bylo tak. No jéje. To je konverzace, do který se mu nikdá upe nechtělo. Proč asi? No jasně, bál se, že když se o něm dozví pravdu, už ho nebude chtít. Jenže si asi neuvědomoval, že pravda o jeho temperaméntu byla dost jasně všem na očích, a teda skrývat nic nemusel. „No, jo,“ zamumlal a nepatrně odvrátil pohled. „Na to nevim, co ti mám úplně říct. Nikdy jsem nebyl upe bezkonfliktní, já si prostě od ostatních nenechám srát na hlavu. Takže když mě někdo vytočí, líbit si to nenechám,“ řka. No jo, ale mnohdá šlo v případě jeho rvaček jenom o provokaci, o testování hranic. „Muj prst, no,“ zopakoval. Nebyl si jistej, jestli po něm chce převyprávět ten celej story? Protože do toho se mu moc nechtělo. „O tom jsem ti nechtěl moc říkat, abych tě nějak nevyvedl z míry.“ Protože aj on byl v tom případě vyvedenej z míry. Už z něj byl málem vrah. Jenže teď, když spolu chtěj mít zase děcka, by si možná zasloužila to všecko slyšet. Zasloužila by si zažít i víc toho jeho real já, he?

Tož Roiha nic nesžíralo, ale brzo začne. Asi až otevře oči a přestane Anjel mejt. Olizování přeci bylo uklidňující, a zkrátka relaxující činnost, takže proč by měl mít obavy. Teď, v tuhle chvíli? Jenže jo, nějaký se právě po zhlídnutí fejsu Anjel objevily. Možná jenom nepatrný, ale teď v tenhle moment byl pozornější než kdy jindy, a tak to zaznamenal. Jéje. Udělal snad něco špatně? To byla ostatně otázka, kterou si pokládal pokaždý, když na něj někdo nevraživě civěl. Tohle ale bylo jiný, protože když měla nelibej obličej Anjel, bylo to zlý. „Je všechno v pohodě?“ Ptal se, ačkoli čekal, že odpověď nebude pozitivní. Cejtil se trochu víc awkward, jako by očekával výčitky. To si jeden při takový situaci určo pomyslí snad automaticky!

Jestli tohle bylo to nejlepší rozhodnutí, to už ukáže čas. Určitě ale bylo lepší, než ho tihle dva učinili naposled. Venku už se dokonce aj ta vánice uklidnila, a naskytla z nory výhled na zasněženou krajinu. Už se pomalu smrákalo, brzy zapadne slunce, a tak bylo více než jasné, že tihle dva tu přečkaj noc. Nejen, že by to za světla dom už nestihli, ale možná ani neměli důvod tak moc spěchat.
Roihu byl prostě zamilovanej. Jenom tak. Tulil se k Anjel a nechával si čistit obličej, nepřemýšlejíc nad ničim hlubšim ani konkétním, jenom si vychutnávajíc okamžik. „My jsme věčný, jako naše láska.“ Připomněl jenom tiše slova, který říkal i při začátku jejich vztahu. Více toho na jazyku neměl, akorát měl pocit, že víc slova by kazilo příjemnou atmosféru. Venku brzo nastane zase apokalyspa, ale co na tom záleželo, když se tady pro ně zastavil čas? Vůbec nic. A tak se zmohl jenom na oplácení lásky Anjel v podobě čištění jejího kožichu.

Jestli v tom, co Ryumeme řekla, byl ňákej seschlej sendvič, tak on už to ani tolik nevnímal. Nebo nebyl jenom tak prohnilej, jako prvotní zmínka o jeho děckách. Vnímal jí stejně jenom tak napůl ucha, protože byl dost zabranej ve svejch vlastních bolavejch myšlenkách. I tak si to asi zasloužilo ňákýho komentáře, he? „Je to těžký, ale... to je asi jasný, a mě nebaví to furt opakovat. Já se přes to přenýst chci. A možná by nám další děcka k tomu pomohli,“ řka, ale nechtěl to rozebírat nějak do detailů. Strach byl furt docela velkej. Tahle čaje ale byla doktor, a nejspíš se v tom teda nějak vyznat musela. Rád by slyšel aj názor druhýho doktora, kdyby o tom měli fakt začít uvažovat.
Asi to teď šlo, asi to bylo to, co od ní tak trocha potřeboval. Pasivní ujištění, že jí to není u pajči. „Tak... dík.“ Řekl a uhnul pohledem, protože nechtěl, aby v něm viděla ještě víc rozpaků. On se nechtěl s každym taj fajtit, kvuli budocnosti by to nebylo dobrý. On musí bejt co nejvíc beefless. Což je s jeho povahou trocha oříšek.

Jó, tihle dva měli vždycky ty nejlepčí nápady ze všech. Neříkal jim nááhodou doktor, že by s děckama měli počkat na lepší počasí? No, určo to medik stejně myslel takhle – když si udělaj děcka nyní, budou je pak mít na jaro, no ne? Je ideální čas! Jenže to nikdo z nich asi nevěděl, jak krutá tahle zima bude. Tadle vánice, co zuřila kolem nich, byla jen střípkem toho, co je čekalo. A to nikdo nemohl tušit.
Vrtěl jemně ocasem ze strany na stranu. „Fakticky?“ Se ptal řečnicky, hlasem rozmělněnym. Když mu to tak řekla, naplnil ho hřejivej pocit lásky. Byl rád, že jsou v tom spolu, a že s nim do toho čajina tak ochotně zas jde. A on s ní, no ovšem, i naopak to platilo. Protože strachy taj byly, ale zrovna v tuhle chvíli někde dost daleko ukrytý. Miloval jí, miloval jí nadevšecko na světě. „Miluju tě.“ A tak jí to aj řekl. Zasloužila si to slyšet, nejen teď a tady, ale hlavně teď! Za to, že si vybrala jej, aby s nim prožila zbytek života. Né každej má to štěstí, aby někoho takovýho za život vůbec potkal. Na tuhle zamilovanou frázi jí pak začal patřičně olizovat ucho. Co se mělo stát dál, nejspíše změní oba jejich životy. Doufejme, že tentokrát jen v pozitivním slova smyslu.

No, trošku se Roižnek zatvářil sprdnutě, ale pak se mu na ksichtě objevil zas ten jeho úšklebek. „Já vim. Sic taj budem spolu, co bysme ale jedli, he? Sebe možná tak,“ řka, a nejspíš daleko od pravdy nebyl, Oni se pozřou ale i bez toho, aby venku zuřila vánice. Láskou se navzájem sežerou! Týpek byl ale trocha zklamanej, že Anjel mu neviděla až do mozku, a ten nápad z něj nevyčetla. Nevadí, on se stejně rozhodl, že se ho vynasnaží zrealizovat. Nemyslel si totiž, že bude čaje proti. „Já bych jeden nápad možná měl,“ odpověděl teda a švihl ocasem. Dovětek si ale nechal na pozdějš.
„Rád slyšim, že se bavíš na muj účet,“ zasmál se taktéž. A vskutku, čaje si o něm myslela, že je kašpar. A to je všem už známé, proto se jen uculil. „To už o mně ví celičkej svět!“ Dvorní šašek Přízračnejch. Jen škoda, že to nebylo skutečný povolání, a nikdo mu za to teda neplatil. Pozice diplomata by měla mít i svuj protipól nějakýho kašpárka, change my mind.
Na tahle slova se pak týpek zvednul a šťouchl do čaje čumákem. Pociťoval, že začíná bejt rozdováděnej. Ve špatnym nebo správnym slova smyslu? Tož, kdo ví. „Myslim, že bysme mohli zapracovat na tý rodině, hm?“ Zpátky k tomu nápadu, no ovšem! Co se toho týče, o rodině se už bavili, a nyní, když venku zuřila vánice, co lepšího si najdou na práci?

Roihu věděl, že si zaslouží zbastlit, a proto se ani necejtil blbě, když se tak prostě dělo. Hlavně, když to bylo oprávněný, že jó? On si to moc dobře uvědomoval, a proto to bylo nejspíš horší. Věděl, že se chová jako kkt, ale když se tak choval, nedokázal se prostě ovládat. Byl to temperamentní hoch!!
„Možná nás to taj zasype, a my taj budem muset přežít celou zimu.“ Zadžoukoval s vážnym výrazem v ksichtě. Ale kdyby se to stalo realitou, už by se moc nerouhal!! Jenže kdyby je to taj zasypalo, tak by se pořád dalo ze sněhu vyhrabat ven, he? Nějak by se dostali zas zpátky dom, jenom teď to nebylo zrovna dvakrát bezpečný. „To budem muset. Nějakej nápad?“ Zeptal se a pak se uculil. Nu, tady mají klid od všech zvědavejch ajek v smečkový noře, tady můžou dělat cokoli. A jak Roižna známe, již se mu v mysli jeden skvělý nápad uchytil. „Zase tajnůstky, jó?“ Pff, to už je poněkolikátý, co něco takovýho udělala! Za to jí jemně štípnul do krčku.

„Mhm,“ zamrmlal na souhlas. Tož na dva zamilovaný týnejdžry asi nikdo zvědavej není. Možná ani na dva zamilovaný dospělý, protože smečka byla autistická, a Roihovi připadalo, že je tam snad jedinej, kterej má ňáký výraznější emoce. Všichni furt nahozenej poker fejs, aspoň do doby, než spatřili jeho existenci. Občas ho to vytáčelo, ale vzato kolem a kolem měl ty týpky vlastně takhle rád.
Roihu o svym střetu s Enkidem mluvit moc nechtěl, protože by to samozřejmě mohlo Anjel vyděsit, traumatizovat, vytočit,... a tak. Hlavně si ještě donedávna myslel, že ten týpek zdechl, a fakt se nechtěl Anjel svěřovat s faktem, že je z něj vrah. Jemu samotnýmu z toho vlastně bylo blivno, tak jak by se tvářila ona, he? „Budu dobrej,“ dodal ještě, už docela random. Nikdo se neptal!! Venku docela zuřil blizárd, a tak Roihu dumal nad tim, jak dlouho taj asi budou muset přečkat, než se to uklidní. „To taj budem asik dlouho, když to tak vidim.“ Poznamenal, a k Anjel se taktéž přitulil. „A co bys řekla?“ Uchechtl se, míníc z ní odpověď vydolovat. Vypadá jako šašek? Jako invalida? To souhlasilo, ale drsnej šašek invalida!!

Roihu přikejvnul. „Jó, ale abysme tam měli soukromí, a furt nás někdo nevočumoval.“ Voblizovat se v noře smečky bylo sice super, některý ksichty by přitom ale radši neviděl. Třeba Hariuhu. Nechtěl si užívat sprchy od Anjel a přitom čumět na ten jeho bělošskej fejs!! Úplně to kazilo zážitek.
Ochotně Anjel ukazoval bebí, sám si ho pečlivě prohlížejíc. No, novej prst už mu nenaroste, a vlastně vypadal s timhle docela cool. Drsňák, jak se sluší a patří. „Tož doktor říkal, že to proto, jak má poškozený nervy. Ty způsobujou, že mám pocit, jako by mě ten prst furt bolel.“ Ale stejně tomu asi dost dobře nerozuměl. Bude mít tenhle pocit navždy? Nebo jenom do doby, než se nervy otrkaj? „Jó, budu se snažit. Nechci bejt do smrti pajda,“ uchechtl se. Když u nabídla pomoc, zatetelil se a blíznul jí na tvář. „Seš moc hodná, sníh mě dělá dobře, to jo. Ale nechám to teď uschnout.“ Moc dobře si pamatoval, jak měl furt mokrej obvaz, a o to hůř se mu to pak uzdravovalo. Když bude rána mokvá, bude mokvat. Teď už na tom nebylo co k mokvání, nejspíš, ale pro jistotu teďka proschne. „Vypadám s tim docela drsně, ne?“ Musel se jí zeptat na názor.

Roihovi se taj líbilo, to bezpochyb. Bylo to taj prostorný, a takhle vysoko v horách aj okolí muselo bejt opuštěný. To mohla bejt i nevýhoda, jak ostatně posléze Anjel nastínila. „Takovou noru máme aj doma, jenom to tam s náma sdílí další tucet mátonoh.“ To tak dropnul, ale pravdou bylo, že kromě nich bylo ve smečce skutečně dalších tucet členů. Úplně přesně. „Bylo by fajn mít i něco vlastního, ale sem by se nám docházelo pěkně ztěžka,“ uznal. Teď to byl slušnej záhul, v tom sněhu a ještě s bolístkou na nožičce. Byl z něj krypl, invalida!
Na myšlenky o nožce se ho na to Anjel příhodně zeptala. A tak si sednul a podíval se na svou zacelující se ránu. Měl to furt dost červený, čerstvý, ale už ne rozšklebený. Tkáň se pomalu uzdravuje. Ale jeho nervíky furt bolely. „No, je to rozhodně nepříjemný. Furt mě to sem tam bolí, obzvlášť teď, když jsem šel takovou štreku. Ten prst tam nejni, ale stejně mě bolí. To je divný, co?“ Zas a znova zkoumal tu fantomovu bolest. „Ale doktor říkal, že si zvyknu, že si najdu "krok", což nevim co znamená, ale hádám, že mám teda naději.“ Naději nebejt invalidní do konce bytí.

Roižánek se k čajině přitulil. Takhle mu bylo nejlíp na světě, když mohl bejt s ní a jenom jí dejchat do kožichu. Asi by si tak aj vystačil, bez smečky, a všeho. Všecko by to bylo těžší, to jo, ale kdyby tam byl s Anjel, byl by spokojenej. S ní bude hepy i jako čáp.
„Hm, tož mám k nim respekt. Když bzučej, nějaký vosy a tak, tak je to nepříjemný. Můžou mě dát štípanec do zadku!“ Ach, jeho nebohý zadek! Vosy a podobný mrchy fakt nemusel. Bál se dne, kdy mu ňákej vletí třeba do tlamy. Nechutný! „Jako že se o ně staraj, jako třeba ty o mě?“ Ptal se, ale neočekávajíc odpověď. Možná sama Anjel nevěděla, jak se o sebe hmyz stará. „Tak to jednou zkusíme vykoumat, he? Společně.“ Jo, ale když naposled hledali ježky, jak to skončilo, hm? Teď se ale k takovýmu konci dne neschylovalo, teď se chtěl Roižek jenom tulit a zírat na jezero, v kterym se možná brzo začne odrážet světlo zapadajícího slunka.

Roihu by vztyčil palec hore, kdyby to actually uměl, a tak jenom kejvnul hlavou. S kulťanama je to veru divoké, ale naštěstí maj domácí vězení, a tak neni možný je potkat jinde, jak v tom jejich lágru. Pro Roiha teda nastal vhodnej čas k odchodu. Až zas bude fit, je asi možný začít s běžeckýma tréninkama, ale upřímně? Do toho se mu teda dvakrát nechtělo, hah. A jestli vůbec na to bude v zimě vhodný počasí, což? „No, jak je libo!“ Ušklíbnul se, když odsouhlasila, že o informace z jeho milostnýho lajfu stojí. Jen aby toho pak nelitovala, hah. „Aj to se může stát. Jenže já se tmy nebojim, tma by se měla bát mě!“ Zavtípečkoval. Tmy se nebál, a nebál se ani žádnejch cvoků ve tmě. Bál se vody. „Tak se měj hezky, a brzo se zas uvidíme!“ Naposled se rozloučil. Na to se otočil, a pomalu vyrazil kulhavym krokem k domovu.

Rožko byl na vymrzlý procházce. Dneska nebylo zas tak hnusně, aby mu to překazilo výhled na okolí, ale zima byla řádná. Močály byly víceméně zamrzlý, aspoň místa, který nebyly echt hluboký. Sednul si taj k vodě, a prohlížel si svoje bebí. Bebí, který bylo už slušně zacelený, ale pořád bylo těžký se s nim naučit sžít. Teď chodil dost divně, a než si najde krok, asi to ještě potrvá. Nebo bude kryplem navždycky? Tož, kdo ví. Všechno ale pro něj bylo o něco málo těžší, a to se nemůžem ani bavit o tom, že ani dřív nebyl v ničem nějak extra šikovnej. Holt umí si chlapec ten život podělat, no jo. Pozitivní bylo, že nejspíš budou mít s Anjel mimísky, negativní na tom byly všecky ty obavy kolem. A taky to počasí, do kterýho přivádět děcka taky nejni upe ten nejlepší nápad. Ale měli oni dva někdy inteligentní nápad, hm?

„Jo, kecám s kde kym! Je to moje nejoblíbenější aktivita, takže je super, že to můžu aj uplatnit. A jó, můžu i stalkovat, ale to musim eště trénovat. Jsem až moc hlučnej, ve většině případech,“ uchechtl se nad timhle faktem. Dělat něco na tajno bylo těžký, když měl ke všemu furt nějakej komentář! Byl to drzoun drzá, co aj šéfa bral jako sobě rovnýho, s kterym může husy popásat.
Přikejvnul. Byl rád, že si s touhle boomer čaje tak rozuměl! Teda, že mu tak dávala za pravdu, protože on má přece strašně chytrý řeči, a kdo to nevidí, je jenom slepej. Tahle typka nebude úplně blbá, ne ne! „Já vim no. Občas některý dost soudim, nebo se aspoň soudil. Ale neni to dobrej přístup, páč jak já se chovám k ostatnim, tak se budou chovat oni ke mně, he? Jenomže... no, to je asi fuk,“ rozmyslel se. Nebude taj fňukat před nějakou bezdomovkyní, né? Na to má přec kámoše. Neni nutný, aby byl ke každýmu furt tak sdílnej. Jenomže možná to přehnaný sdílení byl způsob, jak se se všim špatnym v životě vyrovnával? No, to by mu řek' asi jenom ňákej psycholog.
„To já jsem slyšel, že to nejsou žádný dobrý bytosti. Ale vlastní zkušenost žádná, tak co já vim,“ pokrčil ramenama. Co byl v tý lidský chajdě, bylo to už dávno, a už si skoro nic z toho nepamatoval. Nevěděl ani, jak takovej pravej člověk vypadá, to si on mohl jenom představovat. Nebylo to ale něco, co extra toužil vidět.
To se teda musel zamyslet nad tim, jak to ta čajina myslela. „No, budoucnost tady vždycky bude, né? To je taky věc, která je prostě daná, neni to žádnej výmysl. Třeba nebudu mít budoucnost já, ale někdo jinej určitě,“ řekl, netušíc, jestli to vlastně řekl tak jak chtěl. „Hej, né, my nejsme vrazi.“ Ujistil jí. Kromě pár jedinců tam, že jó? A to včetně něj. Bylo to divný, takhle si to přiznat! On byl přece hodnej kluk. „Ale tak, nějak respektovat ho musim, to je jasný. Asi jsem se ještě neocitl v situaci, kdy bych šéfovi musel říct, že se mi něco nechce.“ Takže to byla vlastně klika. On se musel kát, když ho smečka k sobě přijala, a to i přes né zrovna přívětivý okolnosti.
Nejistě se uchechtl, když si vybavil, jak ten fajt nakonec skončil. „No, to teda dal. Myslim, že příště se už o nic nepokusí,“ řka. Protože týpek už nebude moct, no jo. Přiznávat se k tomu ale nemínil. „Moje čaje je ze smečky. Vlastně hlavně díky ní jsem tam, kde jsem. Bez ní bych asi neměl ani nutkání se někam přidat, i když o tom bejt součástí ňáký komunity snim už odmala.“ Jenom máti mu ty sny vždycky kazila!
O čem zpívat nemohl, byla bezpochyb jeho magie. To by se pak odhalil! „To ti neřeknu, protože bys to pak každýmu vyštěbetala, a neměl bych svý eso v rukávu!“ Řekl jí teda. Neprozradí jí to, to se ví.