Príspevky užívateľa
< návrat spät
Sic se mu ještě dech třásl, a sem tam popotáhnul, dalo se ale říct, že se skutečně uklidnil. Takovej výlev za co, a proč! Vždycky když to v sobě dlouho drží, hraje si, jak je strašně v pohodě, se to pak takhle podělá. Musel přijít na lepší způsob, jak to ventilovat. Rozhodně to nechtěl ventilovat skrz vztek na jedince, který si to nezasloužej. Škody v životě nadělal už dost. „No, kdo ví. Já už se budu bát to zkoušet, já mám strach, že přijdu o Anjel.“ Přiznal. Na další děcka v čase tohohle rozhovoru snad ani nepomyslel. Myslel jenom na bolest, kterou způsobila smrt těch prvních. Možná by mu aspoň tentokrát mohla Ryumee poskytnout vlídného slova, a dobrého lékařského posudku na tento problém. Sám se na to ale neptal, tak nutně se o tom bavit fakticky nechtěl. „No, musim... já nevim. Se přes to pokusit přenýst. Musim přestat bejt troska.“ Aby se o tom s nim dalo mluvit aj normálně, bez těhle scén a pláče.
Tož jak to nakonec s Hélou dopadne, to se uvidí. Hlavně, aby někde nezaklepala bačkorama, jak se některejm bezďákům čas od času stává. Hlavně, když začne jednomu mrznout zadek. Ale to se snad nestane. Héla bude v takovym případě snad dost inteligéntní na to, aby se někam skovala, nebo přidružila k ňáký komunitě. „Jenom nechoď do Kulta. To bysme se pak už neviděli.“ Dal jí ještě dobře míněnou radu. Má tak dobrou fréndku, a fakt by jí nechtěl ztratit díky nějaký pomatený víře k Bogu.
„Jó, Anjel je prostě perfekto. V mejch ajkách určitě.“ Tak zamilovaně si při těhle slovech povzdechl. Konverzace ale začínala slábnout, a obvaz na jeho prstíčku moknout = byl čas to pomalu rozpustit. Všeho moc škodí, a on se chce těšit zas na další setkání s touhle čajinou. „Tak se zas brzo sejdem, né? Budu tě podrobně informovat o aktualitách z mýho milostnýho života.“ Řekl jí s úšklebkem, ale nemínil tak skutečně činit. O mimíscích jí ale updatovat bude, no to je jasné!
Ušklíbnul se. Jó, děcka by jim asi nepoděkovaly, kdyby je pojmenovali po nich samotnejch. To netušil, že v některejch famíliích se to děla aj záměrně! Ale on nebyl z dost fancy rodinky, aby byl na takový věci zvyklej, takže mu to přišlo přinejmenšim zvláštní. Ty jména, který ale navrhnul, ještě nebyly tak hrozný, jako kdyby je pojmenovali Roihu II. a Anjel II., no ne?
Teď ale zpátky k zajímavýmu tématu ohledně smečky Héluš. „Tak esli seš tak spokojená, tak vlastně neni asi co řešit, he? Mě smečka dala víc výhod než nevýhod. Nejvíc jsem se bál, že mně sebere svobodu, ale to se nestalo. Možná jsem díky smečce trocha zodpovědnější.“ Kdyby tohle slyšel kdokoli kdo ho zná, vyprsknul by smíchy a možná dostal i záchvat. Jako vtip dobrý. „Možná, že kdybych nikdá nepotkal Anjel, taky jsem furt bezďák. Fakt nevim.“ O tom, že bude ve smečce, ale snil už od děcka. Chtěl bejt součástí komunity, která si ho bude vážit. Vážit víc, než jeho vlastní rodičové.
Pořádně nastražil slechy, když slyšel Helin návrh. „Světluška! No vida!“ Vzpomněl si na relativně nedávnou konverzaci o těhle broucích, co s Anjel vedli u jezera. „A víš, že tohle mě už napadlo? Je to totiž nejoblíbenější brouk mojí čaje! A taky jedinej, kterýho se neštítim. Hned vedle berušek.“ Poznamenal a uchechtnul se. Tohle Héla vskutku trefila!
Roižn byl hezky doma na pelíšku, když proběhlo svolání ke shromáždění. Ono se toho moc víc dělat nedalo, venku byla neskutečná kosa, a lov byl už tak dost těžkej! Na místo shromáždění dorazil určo s Anjel, to jsem si jistojistá. Nasadil svuj typickej RBF, a poslouchal, co se po něm a všech ostatních vlastně chce. Lov. Roižánkova velká slabina. A už vůbec společnej lov, kterej naposled trénoval tak s Hélou, a nedalo se říct, že by to byl ňákej chvalitebnej výkon. Spíš naopak. A teď navíc měl stanout tváří v tvář nějakýmu čuněti, který mělo bejt větší než všeci tyhle přerostlý týpci? Tak to rozhodně zní jako super nápad na hromadný sebeukončení.
Ani jemu se teda nezdálo, co od Ciela nebo Finna slyšel. Nechtěl jejich dovednosti ani zkušenosti nějak zpochybňovat, ale... musel. Jemu to vůbec nepřísluší, to se ví, ale musí. „Jako, já souhlasim s Hariuhou,“ pronesl dostatečně nahlas. No, on a souhlasit s bělochem, to se moc nestává!! Ale on nechtěl chcípnout, fakticky ne. Byl ještě mladej, pořád ještě po ztrátě prstu vcelku invalidní, a navíc bude mít přece děcka. Zas a znova musel myslet na to, že neni vhodný, aby teďka zaklepal bačkorama. „Jestli naběhnem do stáda rozzuřenejch sviň, a jednu z nich popravíme, nebude se nám pak celý stádo za to mstít? Jestli jsou tak velký jak říkáte, proti celýmu stádu bysme přece byli uplně namydlený. Já nejsem žádnej super lovec, ale jsem ochotnej do toho dát maximum. Jenomže přitom nechci chcípnout.“ Řka a pokrčil rameny. Nevěděl, jestli jsou jeho kecy vůbec validní, ale dokud to bude znít jako sebevražedná mise, tak se mu do toho nebude chtít jít.
Tož musel se uchechtnout, když si všimnul, jak otrávenej ksicht Héla hodila, když zmínil, že by mu mohla dělat chůvu. Ono to s tim hlídánim nebude vůbec tak horký – pochyboval, že by Anjel půjčila děcka někomu cizímu, a vlastně i Roihu pochyboval, že by je pustil někam s někym zvenčí. Nic proti Héluš, ale... zažil si svý. „Neboj se, na krk ti je samotný nehodim!“ Hodí jí na krk i sám sebe. Protože jak víme, Anjel už jedno velký dítě má – Roiha. „Hm, jsou to dobrý jména, já vim. Pro děcka by šlo třeba něco po nás – Plamínek nebo Andělka.“ Není nic lepšího než pojmenovat děcko po sobě, he? No, určo budou chtít nějaký jména, který maj ňákej smysluplnej význam.
Zastříhal slechama, když trocha mluvila o sobě. „To já jsem ale taky říkal! Tak počkej, třeba tě nějakej proud strhne.“ Nechtěl říkat, že jí strhne láska, protože to by pak museli možná zase mluvit o tom zavražděnym chábrovi. A to ne! To nechtěl. „Jó, Nihil je v pohodě. Znám ztama taky jednoho týpka, je to dobrej chábr.“ Myslel zelenáče Sola, kterýmu se kdysi vybrečel na rameni, když to nejvíc potřeboval. A Sol ho neposlal do řitě, i když by to Roihu za svý předchozí chování vůči němu možná zasloužil. Za to ho tenhle strakáč vlastně cenil, hrozně moc. „Uvidíš. Mě smečka nespoutala. Pořád jsem to já, neuhasitelnej Roihu. Spoutaly mě spíš traumatický události v životě.“ Myslil to tak, že pokavaď jí v tom rozhodnutí nebrání vyloženě negativní asociace, měla by do toho jít.
Roihovi bylo nejprv podezřelý, že mu to dítě najednou tak zobalo z ruky, když ještě před chvílí po něm házel ty usoplený ksichty, ale pak mu došlo, že je to přece jenom děcko. A ty jsou přelétavý jak čerstvě vykopnutý ptáčata z hnízda. Měl ještě šanci tohohle malýho týpka přesvědčit o tom, že on je hodnej kluk. Jen by ho nemusel Guláš tak vysírat! „To jsme si ujasnili. Teď mě teda necháš už svobodně vodejít?“ našeptal mu ten původní záměr, kterej měl. Co měl vlastně tak důležitýho na práci? No, rozhodně se nechtěl vybavovat s timhle mrnětem. Nebyl teda už tak mrňavej, ale chápem se, he? Ještě by ho mohlo napadnout, že spolu třeba ňákej prank vyvedou, a na to Roihu fakticky neměl náladičku. Možná až bude víc vychillenej, a víc si to v hedce urovná.
Roihu se tak smířeně pousmál. „Dám ti vědět, no jo,“ odkejval to. Bude jí dávat pravidelnej přísun aktualit o tomhle tématu, ale detaily, jestli už se o mimísky snažej nebo ne, ty si fakticky nechá pro sebe. „Budeš mně pak dělat chůvu, he?“ Zkusil naladit již na veselejšíí notu. Nebude se na tu myšlenku děcek upínat, prostě nechá konverzaci o potenciálních potomcích volně plynout. „A mohla bys mi dát tipy na nějaký cool jména.“ Ale to jen tak na odlehčenou. S Anjel ta děcka nepojmenujou do doby, než budou na světě. Teda, aspoň tak to on viděl. Se jménama by pak bolelo víc, kdyby o ně zase přišli.
Ale krom tohohle tématu ho taky zajímala Héla. Né téma o zavražděnym chábrovi – to už by radši nevytahoval –, ale možná by se mohla podělit o nějaký aktuality ze svýho života. „No, a ty hodláš bejt pořád bezdák?“ Tož mohla by se k nějaký smečce přidružovat, ale doufal, že to nebude třebas Ignis nebo ještě hůř, kult. To by pak sny o jejich přátelství prchly rychlejš než pára.
Přimhouřil oka, když z něj babča dělala nějakýho flákače. Hm! To on byl celej život, ale teď, když měl džob, snažil se aspoň vypadat, že něco actually dělá! „No, měl bych tu nohu šetřit, ale to neznamená, že nemůžu bejt trocha akční. Já jsem rimor – smečkovej špión! Chodim po celym širym okolí a tahám z vlků užitečný i neužitečný informace. Pozoruju, co se důležitýho v okolí děje, a tak.“ Vysvětlil jí teda svůj extra spešl džob.
Rozhodně byl za to, že jeho sestra se magorem pomalu stávala. Neviděl jí už jak je rok dlouhej – naposled v době, kdy Anjel byla těhotná. Prve. „Mně tyhle věci byly vždycky docela šumák,“ pokrčil rameny. „Jako kdo v co věří a nevěří. Mám k některejm vírám docela odtažitej postoj, ale pokavaď mě s tim někdo vyloženě nevotravuje, tak je mi to fuk. Ať si dělá kdo chce co chce.“ No! Pokud neohrožoval jiný bytosti.
Jó, ani Roihu nerozuměl, co jméno Kiler znamená. Většinou neuměl anglicky. „Né, to mi nedala máti. Ta by mi nedala nejradši žádný jméno. Roihu jsem se pojmenoval sám, protože já se znám mnohem líp, něž by mě mohl znát kdokoli jinej. To dává smysl, he?“ Neočekával, že ho za to čaje nějak zroustí, protože už víckrát se setkal s tim, že pojmenovat sám sebe je oukéj. „Člověk? Aha. O těch jsem slyšel, a byl jsem aj v nějaký člověčí noře, jenom jsem žádnýho neviděl. Ty jo?“ Odtušil, že jako jó, když už jí ňákej pojmenoval. „To já když se jednou rozjedu, už je těžký mě zastavit.“ Uchechtl se.
Nezazpíval o ničem, co by mu připadalo zneužitelný. Jen obecný informace, který si mohl kde kdo zjistit sám. „To bych teda neřek'. V Kultu věřej v nějakou imaginární bohyni Hati. My věříme přece jenom v to, co na vlastní ajka vidíme – hvězdy. To je rozdíl. A taky nemáme to vězení, a nežijem jenom za tmy. Protože tam se může ven vycházet prej jenom v noci. Ouchylný.“ Ségra nekonkretizovala, že můžou chodit ve stínech a nesmí se dotknout slunce, proto to Roihu podal takhle. Jako... věděl toho docela dost, na to, že ti jedinci s nikym mimo smečku nesměli mluvit. Mohl bejt rád, že tam má ségru. Spíš měl. „No, možná? Můžu to info předat dál.“ Tož netušil, že informace o tom, že má Ignisskej šéf mimina, je těžce outdated. „Já se jako taky bavim s kym chci. Jsem nezkrotnej, mně se může dávat jenom pramálo rozkazů, který nakonec splnim.“ Byl to živel!!
Odfrknul si. „Kámoška ale nevěděla, jakej ten týpek ve skutečnosti byl. Chtěl jsem jí před nim varovat, ale prve jsem potkal jeho. Takže jsem ho mínil zmlátit, a dopadlo to tak, jak dopadlo,“ gestem připomněl svojí nemocnou ručičku. „A ne, nelíbila. Né v tom slova smyslu, kterej myslíš. Je to normální hezká čaje, žádná křivonohá ošklivka, ale já jsem už víc jak rok šťastně zadanej! A věrnej!“ To musel uvést na pravou míru!!
„Ahaa, takže drsná holka!“ Zasmál se. Ať už to byla pravda nebo né, taková informace byla prostě vtipná, a v očích Roihových jedince degradovala na edgelorda. Vlastně doufal, že to byla pravda, protože kdyby si to čaje vymyslela jenom proto, aby vypadala drsně, bylo by to o to smutnější. On už ví, jaký to je, bejt vrahem, a nic k chlubení to teda nejni! Ještě teď má noční můry z rozbitý hlavy Enkida!! „Jo, myslel. V krizovejch situacích spolejhám na svojí magii, která funguje na valnou většinu jedinců. Jenže občas když v těch krizovejch situacích jsem, je pak už těžký tu magii použít. Proto jsem takhle vlastně skončil.“ Opět se musel připomenout se svojí pacinkou nebohou.
Tahle čaje ještě Roižna neznala, takže asi bylo logický, co si myslela o jeho postoji ke smečce. Jenže ono to bylo upe naopak! I když měl za komentáře debilní, za smečku byl nejvíc na světě rád. Hned po Anjel, no ovšem. „No jó, to tak možná zní, ale opak je vlastně pravdou. Moje máti si vždycky myslela, že nic nedokážu, a smečka je pro mě moc nóbl, ale hle! Já se ke smečce dostal, a dokonce mám aj džob! Džob, kterej mě navíc baví.“ Uvedl to teda na pravou míru. „Tohle říká většina bezďáků, a i já si to myslel, když sjem jednim byl. Jenže smečka ti svobodu nesebere, pokud nežiješ v nějakým pánbíčkářskym společenství, jako moje ségra. Ta žije v Kultu, a má celoživotní domácí vězení.“ Jenomže to vězení má proto, že je líná se snažit ho nemít.
„Já jsem hlavně mladej a nesmrtelnej! To je ale jenom taková fráze. Znamená to, že žiju život naplno, a nechci chcípnout jako znuděnej a vyhořelej boomer. Od toho taky pramení význam mýho jména - Roihu. V překladu požár, jako že jsem nauhasitelnej plamínek energie!“ No, to asi souhlasilo. Moc dobře věděl, proč si to jméno vybral. „A ty? Máš ňáký spešl jméno?“ Ptal se, netušíc, že čaje má nejspíš to nejvíc edgy jméno v celym okolí. „Jinak jsou mně čerstvě tři roky. Stárnu, no jo.“
Jako, chce jenom vědět o jejích konexích, netahá taj z ní nějaký vědomosti! Co by ho mohla cápka naučit? Nechtěl soudit, ale když se taj potulovala sama, kde má rodinu? Možná by jí spíš Roihu mohl něco přiučit, he? „Jó, my jsme kámoši s Nihilem. A s Ignisem zase vůbec! Já ale o historii smečky tolik nevim. Nejsem moc na učení, to mě nebaví. Koukáme na hvězdy, který nám můžou předpovědět budoucnost, nebo tak něco. Jsem vlastně k týhle víře ve hvězdy dost rezervovanej, ale stejně jsem v tý smečce spokojenej. Nevadí, že ostatní jsou šáhlý auťáci. Já to tak mám rád.“ Řka. No, na tom asi bylo pravdy víc než dost. On byl komická vložka smečky, ten nejvíc unhinged jedinec. Všichni ostatní byli do písmene na autistickym spektru. A jemu to nevadilo, jakože vůbec.
Mluvení byl Roihův super skill, jenom by bylo lepší, kdyby to bylo mluvení diplomatickýho rázu. Né tyhle týnejdžrovský výlevy, který mnohdy neměly žádnou soudnost. „Né, on ohrožoval mojí kámošku. Já ho znal už z dřívějška, a zjistil jsem, že je to kkt. Měl debilní názory na smečky, a ještě horší na čajiny! Já moc dobře vim, na co myslel ten ouchyl!! A proto když s nim moje kámoška začla randit, musel jsem zasáhnout, a dát mu pořádně přes frňák.“ Jo, on je to vlastně bojovník za práva žen! Nejšlechetnější rytíř moderní doby! „Ocas! No, to asi neni tak blbý jako prst. Bez ocasu by mně to ale neslušelo. A proč tys ho někomu ukousla? Omylem? Jak to se stane?“ Neuměl si to představit a proto si žádal vysvětlení. „Jenže chodit musim! A samozřejmě, když mám tu nohu v klidu, tak mě to tolik nebolí. Doktor říkal, že možná už nikdy nebudu chodit úplně normálně.“ Pronesl zamyšleně. Nechtěl bejt krypl!
Roihu si cenil, že čaje tuhle konverzaci brala vážně, tak, jak to je. Tak, on by se s volama, co by to nepochopili, přece nekámošil, he? „Asi nikdá už nebudem takový, jako dřív. Ale zkusit to znova, to by nás mohlo trocha vyléčit. My s Anjel se milujem, a mám dojem, že si vystačíme, ale přece jenom nám něco chybí. Ty děcka, co nám už jednou Osud sebral.“ Řekl jí teda s povzdechem. Byl rozhodnutej to zkusit, když se poraděj s doktorem, ale ten strach byl velkej. „Jo, asi máš pravdu. My už jsme o tom mluvili, a dohodli jsme se, že až to proberem s doktorem, tak se uvidí dál. Já jsem ochotnej do toho jít, když nám dá doktor zelenou. Asi jenom potřebuju slyšet, že tentokrát bude Anjel v pohodě.“ Ano, takto se u jezera v horách skutečně domluvili. „Ještě jsme s nim nemluvili.“ Ale brzičko budou. Možná co nejdřív, aby i tohle v sobě vyřešili.
Jéje! Jen jestli by vůbec Roižn k týhle čajině přiběhnul, kdyby zprvu věděl, že je to jenom nějaká pomatená bába, he? Teď si bude muset nejspíš vyslechnout pár boomerovskejch rad k životu. „Já jsem ze smečky Přízračný. Je to smečka plná diplomatů a týpků, co si hrajou na důležitý. Já jsem jenom taková komická vložka. Asi proto, že jsem se narodil taky jako bezďák, jenomže jsem zjistil, jak nevýhodný to je. Obzvlášť v takovymhle počasí,“ řka. Stóry, proč se vlastně přidal ke smečce bylo ale mnohem spletitější, a vůbec to nebylo o tom, že "ze dne na den prozřel". „Deset! No ty číčo! To bys mohla bejt prabába mojí máti. Ale máš fakt – víc budižkničemů asi ve smečce nepotřebujem.“ Jakože stačí on. Tahle babča by jim asi moc nepřilepšila.
Zvídavě zastříhal ušima. „A jaký konexe máš? O tom mi pověz.“ Žádal, avšak bez použití magie. Musel myslet na to, že by měl bejt 24/7 v pozoru, a snažit se pracovat – shánět užitečný informace pro svou smečku. On nemířil v smečkový hierarchii nijak vysoko, ale chtěl se taky na chvílu cejtit jako že něco dokázal. Sic už jenom to, že se ke smečce dostal, a nebyl sigmou, už byl zázrak.
Když zmínila jeho nožíčku, podíval se na ní, aby zhlídnul prohcanej obvaz. Hm. „Jeden týpek mi ukousnul prst. Nebylo to moc příjemný, to ti můžu říct rovnou. Ohrožoval mě na životě, tak jsem mu chtěl dát před držku, a on se na mě takhle vyřádil!“ Ukázal jí ovázanou tlapku. Nu, když je prostor pro divadlo, proč by se toho nechopil, že? Ono to divadlo bylo navíc docela skutečný, protože ta noha ho pořád bolela. „I když tam ten prst už nejni, furt mě bolí. Je to divnej pocit.“ Zas si lámal hedku nad fantomovou bolestí, no jo.
Tož co se dalo dělat? Nic. Roihu se s tim musel naučit žít, stejně tak jako se všim ostatnim. Neměl lehkej lajf, to už snad všichni víme, he? Máti ho nemilovala, fotr odešel pro mlíko, ze ségry se stal pobožnej pošuk, děcka mu tragicky zemřely, navíc jeho komplikovanej temperament mu v hledání přátel nikdá nepomohl,... no, bylo toho habaděj! „Asi je to tak jak říkáš. Žádná pravda neni tak krutá, abych jí nepřijmul. A to už jsem zažil dost nešťastnejch událostí, to mně věř.“ Pověděl jí, ale do detailu nezacházel. Spíš by chtělo dovést tohle setkání už pomalu ke konci, musel se už vrátit pomalu domů. Aby Anjel neměla o něj strach, nebo si nepředstavovala, že se někde s někym rve.
Pokrčil rameny. „Myslet do budoucnosti je ale taky důležitý. Když and ní přemejšlet nebudeš, může v přítomnosti napáchat dost chyb,“ řka, opětovně z vlastních zkušeností. Sice taj moudrákuje ostošest, já už ale vim, že ani v budoucnosti sám Roižn nad následkama svejch činů přemeješlet zrovna dvakrát nebude.
„Áha,“ přitakal. Zas tak moc ho to neohromilo, no jo, to se nedá nic dělat. „Možná. Možná tam nemám úplnou kupu hnoje, ale jenom půl.“ Uznal. On nebyl blbej, jakože by měl v hlavě naděláno, spíš jenom ukvapenej a rozjívenej fakan. Už to s nim ale bylo lepší, nelze říct, že ne. „Každopádně, já už budu muset jít zas o dům dál. Aby se o mně moje čaje nebála,“ řka. Už normálně zapomněl, proč tady vlastně byl! Asi šel lovit, že jo? Měl by se k tomu vrátit.
Překopat smečku, no to je skvělý! „He? Tak to se mnou asi nepujde! Já budu asi navěky věků taková komická vložka smečky,“ pronesl do zuřící vánice, těžko říct, jestli to čaje vůbec zachytila. On a bejt v intelektuální smečce, haha! To je prostě neuvěřitelně vtipnej paradox. Rozhodně se neplánuje k někomu diplomovanýmu měnit – měl pocit, že i smečka nerdů potřebuje nějakýho vola, co bude výjimka potvrzující pravidlo.
Anjel zachytila jeho poukázání na skalní převis, a hned se k němu vydala. Aj on jí šel pak hned v závěsu, nejrychlejš jak mohl. Běhání mu moc komfortní nebylo, ale zvládl to i bez toho. Fučelo mu do ksichtu, sotva viděl před sebe. Anjelky ocas ho však navedl správnym směrem, a on ke skále brzo za ní dorazil. Wau, a byl to nejenom převis, ale rovnou celá nora!! Tpč, tady si někdo musel slušně žít. „Tyjo,“ pronesl, když ze sebe oklepával sníh. „To je slušnej luxus.“ Rotšíld manor! Jak málo věděl, že tahle nora kdysi sloužila celý smečce! Teď to taj bylo ale dost vyčpělý, taj asi dlouho nikdo nebyl. „Tak bysme nemuseli jenom přečkat, ale rovnou začít bydlet!“ Zavtipkoval, přičemž si prohlížel okolní stěny doupěte. Nebyl taj žádnej bordel ani smrad! „Proč je to taj ale tak opuštěný?“
„Ale tak to budem! Po smrti přece budem čápi, co procestujou celičkej svět!“ Připomněl jí, co si vysnili o reinkarnaci. On nevěděl, jestli nějakej posmrtnej život je, ale doufal, že jo. A doufal, že aj jejich děcka tam budou, jak mu říkal Aikan. Možná se nepřevtělej do zvířat divokejch, ale třeba budou jako vlci žít v nějakym hvězdnym nebi. No, netušil, ale jistě to jednou zjistí.
No, Roižn si myslel, že Anjel žertuje, takže se uchechtl. Až pak z jejího fejsu poznal, že to myslela vážně, tak se chechtat přestal. „No, jsou strašidelný!“ Jo! Ty jejich tykadla, fíha, nejednomu by se z toho prdel orosila! „Vlastně to nevim vůbec. Ale esli chceš, tak mi to tom můžeš říct. K čemu je třeba ta beruška nebo světluška?“ Na parádu? To by tipoval on. A světlušky možná na to, aby dělali z obyč večera romantickej zážitek. Jojo, to je určo jejich životní náplň. „Myslim, že jsem je viděl tak dvakrátu za život. Jsou docela vzácný, he?“ Ale rozhodně vypadaly neškodně! A to bylo hlavní.
Roihu myslel na to, že se k němu vlci prostě vždycky chtěj chovat co nejhůř, proto si taky myslel, že to Ryumee udělala schválně. Tenhle přístup k životu ho naučila matka, která ho ani nebyla schopná milovat. Rodiče, od kterých utekl už v půl roce života, protože necejtil, že je v jejich přítomnosti vůbec vítanej. A tak celej život jenom hádal, v čí přítomnosti vítanej je, a v čí ne. „Ale... je vůbec za co se omlouvat? Já jsem naštvanej nakonec jenom na sebe,“ přiznal a popotáhl přicházející nudlu. „Neni to chyba nikoho z nás, ale stejně se za to vinim. Za to, že jsem nepřemejšlel, než jsme si ty děcka vůbec udělali. Nebylo to ale tak, že bych nevěděl, jak se děcka dělaj, takže nevim, na co jsem myslel. Asi jsem musel od života dostat po držce, ale že to bude až tak drsný, na to jsem fakt nepomyslel. Tim jsem zkazil život nejenom sobě, ale hlavně Anjel. A za to se nesnášim.“ Vydal ze sebe a nejspíše dal prostor pár slzám, bez fňukání však. Když už se bulení neubránil, chtěl zůstat aspoň v pohodě natolik, aby zvládl dál mluvit.
Musel se ale odmlčet, když se konverzace stočila i ke vzteku na Guláše. Nebyl to vztek, jakej měl sám na sebe, byla to jen projekce. To děcko skutečně za nic nemohlo, a samo o sobě Roiha nijak nesralo. Prostě bylo. A on by i v hloubi duše s nim chtěl mít dobrej vztah, aby vyléčil tu část sebe, která toužila po tom ta děcka skutečně mít. „Já vim. Já to moc dobře vim. On ani žádný jiný dítě za to nemůže. A já to chci napravit, fakticky jo. Ale potřebuju na to ještě chvíli času.“ Nepatrně vzlyknul. I když to bylo už rok, a on měl pocit, že už se s tim vyrovnává tak strašně dlouho, na některý věci potřeboval znatelně víc energie.