Príspevky užívateľa

Pokrčil rameny. On byl vlastně rád, že se lov nakonec takhlenc zrušil, takže neměl potřebu se vydávat na reparát. „To je dobrý - já bych tě stejně nic moc nenaučil. Jsem rád, že zvládám lovit vůbec něco, hah.“ Jó, on nikdy nebyl kdo ví jak dobrej lovec. Ale žil, a to bylo asi důležitý. Jeho naplňoval džob takovej jakej má, lov si mohl nechat někdo schopnější.
Vyslechnul si, co měl Asteri k pomstě na srdíčku. A jo, byl to chytrej kluk, když to viděl takhle. „Seš dobrej kluk, poslyš,“ řekl mu upřímně. „Tvoje máti na tebe musí bejt pyšná.“ Ani nevěděl, proč to říkal, ale prostě říkal co měl aktuálně na srdíčku. Uměl si představit, co Ryumee tak prožívala, když Gulášo zemřel. Jestli po smrti svojich prvních děcek kdy myslel na to, že je Ryumee lucky jak měla živýho syna, tak teď- teď se za ty myšlenky styděl. Ač tehdy možná byly přeci jen trochu oprávněný.
„A co teda hodláš bejt? Rimor?“ Chtěl vědět, jestli tohle děcko bude zaučovat nebo ne. Děcko - on už děcko nebyl moc. Čas letí jak blázen, to by se jeden zcvoknul.

Jo, měl pocit, že tahle čajina mu mohla fakticky rozumět. Asi si sama proživala těžký chvíle, který jí tohle naučili. „Eventuelně ty vzpomínky začnou blednout, až tě jednoho dne bude víc mrzet, že už je skoro nemáš.“ Vzpomínal na Hiisu, sestru, která mu vždycky byla tak moc blízká. Po jejím připojení se ke Kultu se sic nevídali nijak často, ale pořád cejtil v jejich poutu sílu. Pak po její smrti už to bylo jiný. A teď se mnohokrát přistihnul při tom, že si sotva pamatuje na její pach. To bylo teprve smutný - a jeden s tim nemohl nic dělat. Jednou takhle zapomene i na ten Anjelin. „To máš pravdu. Dokud si ty co už s náma nejsou pamatujem, tak žijou. Ve vzpomínkách, ale jsou tu.“ Anjel žila ve svejch dětech, ta snad nikdy nevyzimí. Jenomže je blbý, že pamatovat si jí budou už jenom její děti, a né děti jejích dětí. Rip.
Pousmál se. Feeloval to stejně, ačkoli to nedokázal říct tak pěkně jako tahle čára. „Jsem na to připravenej - na to udělat si nový vzpomínky.“ A možná to už byla aj pravda. Uběhla už od jeho bolístek nějaká doba, a byl čas se posunout dál - kvůli těm, kteří tady ještě zůstali. „Jaj, omlouvám se- jsem Roihu. Od Přízračnejch. A ty? Tulačka, to já cejtim, ale odkud seš? A máš někam namířeno?“ Pěkná holka to byla, tak co by se nezajímal? Né, že by si snad dával naději, že jí taj sbalí, ale tak- zkusit se musí všecko.

Tady Roihu neměl potřebu se s každym kamarádíčkovat, ale Přízračný měl jako smečku rád, byl to jeho domov. A asi pro jeho vlastní dobro by měl udělat všechno pro to, aby se vždycky domů vracel z cest s úsměvem v ksichtu. „To máš fuk,“ mávl nad tím tlapkou. Stejně by žádnýho zajíce nedohonil, haha! Leda tak králíka - to se hošánek zase jen spletl. Poznávání zvířat, to byla vždycky hlavně Anjelina parketa. On byl rád, že rozeznal veverku od křečka polního.
„Snad né kvůli pomstě?“ Ptal se ho hnedle. Né, že by ho taková představa děsila, naopak - bylo by funny, kdyby se estrelák hnal za nějakým revenge arcem. „Pomsta tě totiž zničí, a i když je jasný, že si Apollyon zasloužil vyprášit kožich, tak to za to nestojí.“ Ale Roihu by mu prohnal kulku kožichem, kdyby se dotkl jeho děcek. Prostě to pro něj bylo pochopitelný a odůvodněný.

No jo, Asteri už byl velkej kluk - žádný mimino, který by Roihu mohl strašit svojí věčnou nevrlostí nebo kyselym ksichtem. A kupodivu to neměl ani v plánu. On si totiž dokázal představit, čim si tak ten mladej může procházet - protože ve svym životě už ztratil hodně vlků, včetně těch nejbližších. A když to nebyly děti nebo žena, tak to byla sestra. Ach, co jen ta by si pomyslela, kdyby ho teď viděla? Byla by na něj pyšná? Byla by za něj ráda? Přál by si tak, aby mohl Hiisi ještě jednou vidět a promluvit s ní. Chyběla mu - skoro až zapomněl jak moc. Už to bylo ale dávno, co jí naposledy viděl, a tak se vzpomínka na ní z jeho mysli pomalu vytrácela. To snad bylo ještě horší než skutečnost, že už byla pryč.
Docela ho překvapilo, že zopakoval jeho pozdrav. Hey yo, kámo. Ale oni žádný kámové doposud nebyli, he? Ale Roihu to mínil změnit. Né tak jako vokatě, ale hodlal veškerý kyselosti který vůči Estrelákům kdy měl, zamést pod kobereček. Prostě se to nestalo - on si nikdy nemyslel, že tahle smečka byla zkorumpovaná, né né! „No, asi ne. Šel jsme lovit zajíce, ale v tomhle to asik nepujde.“ Tak to byl upřímnej fakt - všici zajíci v okolí už museli bejt dávno tatam, když slyšeli Asteriho dusot. Ale na zajíce musel Roižánek stejně spíš až na planinu. „Co taj tak pobíháš? Cvičíš nebo co?“ Jó, Roihu měl několik takovejch kondičních běhů už za sebou - né že by z toho byl nějak nabušenej, ale aspoň neměl svaly úplně změklý jak máslo ležící na sluncem ozářeným stolku.

Roihův dnešní program nebyl rozhodně ani trocha stejnej co Asteriho, ale nejspíš byl stejně užitečnej. Strakáč šel totiž lovit zajíce, aby nakrmil nejen sebe, ale aj smečku, že jo. Byl zrovna jednomu zajíci na stopě, když narazil na tak docela jinýho zajíčka. Ten protěžovanej synátor Ryumee si ze zdejšího loveckýho rajónu udělal zatracený cross country! A co na to Roihu? Tomu to bylo vlastně úplně fuk. Sledoval ho z menšího zalesněnýho svahu, když ho napadlo, že ten kluk vůbec nevypadá nešťastnej. Neměl by zuřit a toužit po pomstě za vraždu, který se Apollyon dopustil na jeho bráchovi? Nebo tady cvičil svojí kondičku, aby právě k takovýhle pomstě jednoho dne dospěl?
Připomnělo mu to ale jeho samotnýho, když truchlil po svejch děckách a zmizelý Anjel - tehdá sám měl takový depky, že ho z toho nakonec vytáhla jenom Héla a její tréninkovej plán. Přivedlo ho to na jiný myšlenky. Možná i tak se dělo právě u Asteriho, a tak se Roihu rozhodl s hlubokym povzdechem nesoudit. Nikdy nebyla famílie Estreláků jeho oblíbená, ale už nebyl ani hejtr číslo jedna.
„Hej yo, kámo,“ rozhodl se ze svahu sejít a týpka z cvičení vyrušit. Chtěl vědět co se mu honí hlavou - a proč se ke cross country trejnu uchýlil.

Uchechtl se. „Tak dík,“ mrknul a dál to nerozvíjel. Nó, nejni to tak dávno, co fajnovej nebyl, že? Teda... ono to asi dávno bude, čas letěl jako blázen! Za chvíli bude Roižánek skutečně starej, ale né, že by si to snad hodlal přiznat! Stáří je stav mysli, a do toho se on nikdy nemínil dostat.
Zkusil zapátrat v paměti, aby zavzpomínal, jakej tehdá ten lov na čuníka byl. Věděl, že tehdá byla Anjel v očekávání jejich prvních potomků, takže moc neměl na žádný lovení myšlenky. I tak se tehdá zúčastnil - musel -, a pamatoval si snad jen to nejdůležitější - že toho dne nikdo nezdoch. „Nó, to asi zas né - protože na to jsme byli celá smečka. Prase nejni zas nějaká nadpozemská kreatůra!“ Jenom skoro. Prase nepadlo úplně díky jeho zásluze, jestli se dobře pamatoval, tak to tehdá vlastně dost podělal. Klasika no, Roihu.
Jeho zranění se jí očividně zamlouvalo! To je dobře. „Nelíbilo se mi, jak se Enkidu choval. Jako kretén. Měl blbý kecy o smečkách a hlavně o holkách - nemyslel jsem si, že by byl pro Hélu ten správnej. Vlastně jsem si myslel, že by s nim mohla bejt v ohrožení. Pak jsem mu ale rozbil hlavu, a on se změnil. “ No, vlastně to z tohohle popisu fakticky znělo, jako že se o Helču prali, ale Roihu k ní nikdy romantický emoce neměl? Měl jí rád, a byla to fešná holka, jo, ale nikdy si nepřipouštěl myšlenku, že by spolu mohli bejt-bejt. Hlavně on měl tehdá už Anjel, který byl věrnej.
Na vteřinku se zasmál. „Otázkou je; a ty snad né?“ No však, co je lákavější než zírání na takový přerostlý smradlavý prasata?
Rozkmital špičku ocasu. „Dobře, tak to se budem moct sejít, až budu zdravej a fit!“ Ano, to bylo pozvání k setkání, který... mohlo vyznít jako rande, ale taky nemuselo. Roihu si sám nebyl jistej, jestli by teď vůbec dokázal mít nějaký romantický city k někomu mimo Anjel - možná bylo ještě moc brzo. Ale mínil to zkusit, i kdyby to mělo skončit prostě jako přátelství. Cenil si všeho.

On bude dobrej i bez ošetření. Tak nějak pochyboval, že by se mu tady pomoci dostalo, a ani asi nehodlal žebrat. On je silnej kluk, kterej to zvládne i bez lékařskýho ošetření, no fakt!! Ale lehnotu za synátorem si šel okamžitě, trochu rozbitym krokem, ale šel - sám po svejch! Jak pod strom došel, plácnul tam sebou do mechu a oddechoval. „Možná bys měl jít za doktorem hned.“ Synek to měl přeci jen blíž! A jestli mu něco bylo, tak by neměl marnit čas.
Až po chvíli, co se vydýchal, si začal obhlížet rány. Žádná povrchová ho ale nebolela tolik, jako ho to bolelo uvnitř. Blbě se mu dejchalo, a při každým nádechu ho bolel hrudník. „Asi mám něco zlomenýho.“ Řekl to docela na pohodu, protože koneckonců - byl vlkem, kterej bolístky musí tak či onak stejně vydržet. Anestetika zde neexistovala!

Musel se posadit, aby to tady s nim ještě neseklo. Co dál? Nejspíš by bylo hodně hloupý se žádat o pomoc za vlastní blbost u někoho cizího, he? Nebyl ani ve stavu, aby synkovi pomohl toho medvěda přesunout před zraky tý jeho číčy. „Po tomhle by ti ta tvoje čaijna měla padnout k nohám, hochu!“ Jo, protože to byl úctyhodnej výkon, kterej by měl bejt odměněnej. Odměnila by ho Anjel? Ach! Mohl si jen představoval, jak sladká odměna by to byla! Bohužel, nyní mu bude muset jako odměna stačit dobrý pocit a nespackanej život. Protože jó, klidně ho mohl ten medvěd dneska nejenom zabít, ale taky třebas zmrzačit!
„Budu si muset na chvílu odpočinout,“ řka. Na delší chvíli. Nejspíš se tady aj prospí předtím než se vydá zpátky domů - a vydá se tam rozhodně dost šnečím tempem. Na něj ale život nespěchá, he? Jen Světluška na něj čekala - věděl však, že doma je v bezpečí i bez toho aniž by na ní furt dohlížel. Byla to chytrá holka.

I Roihu povolil stisk až v moment, kdy cítil, že medvěd pod ním padl. Nejen, že pocejtil úlevu, ale taky všechny bolístky naráz. A nejvíc tu v oblasti hrudního koše, kam dostal největší perdu. Už se ani na přesnej chvat nepamatoval, ale jeho tělo - to si pamatovat bude ještě dlouhý týdny, nejspíš. Nejradši by si lehnul vedle toho chcíplýho medvěda a zalomil to taky - jenom s rozdílem, že on by spal jenom do druhýho dne. tady pan chlupáč už se neprobudí snad nikdy. „Drsný,“ hlasně oddechoval, jak jen mu to zranění v oblasti žeber dovolovalo, „ale jsme fakt dobrý.“ To bylo třeba podotknout. Roihu by ani neřek', že v něm taková síla vězí a hle - přeci tu byla.
Jenom zíral na to co synek dělá a prodejchával to. Bylo to vostrý, a na jeho stárnoucí tělo očividně až příliš! Haha, vtip - Roihu nestárne. „Jo, všechno dobrý. A ty?“ Chtěl vědět. Nebyl úplně dobrej, ale vcelku dobrej. To stačilo, hm? „Né, víckrát už to prosimtě nedělej,“ uchechtl se, ale myslel to smrtelně vážně. Nerad by pohřbíval další děcko.

Né né, tohle nebylo vůbec moudrý - ale Roihu jako bejvalej balič norestskej musel svýho synka přece jenom trocha pochopit! Chtěl udělat dojem na princeznu a její zazobanou famíliu, to se pak přec omluví! Smrt otce a aj jeho samotnýho by ale neomluvil takovej hloupej nápad, he? Nevadí! Nevadí, protože teď se zdálo, že maj hoši vyhráno.
Trhal a trhal, teď už nepřemejšlel nad smrtí a nad životem, prostě myslel jen na pachuť krve v držce. A taky na bolest v oblasti žeber, kterou cejtil. Ta ale přebolí, přebolí! Hlavně, až bude medvěd konečně jejich!! A taky se tak stalo - možná to trvalo ještě dalších několik minut, než se začal medvěd pomalu šoupat k zemi. Samos že nepadl jak poďtatej, do poslední chvíle se snažil o svůj život bojovat, ale nakonec mu to nic platný nebylo. Chudák se jenom probral z toho nejkvalitnějšího spánku, kterej mohl mít, aby hned ráno zdoch'. To je prostě pech - ale je to příroda.
Ano, po dlouhejch minutách úmornýho boje bylo konečně po něm. Medvěd byl zabit párem vlčích blbečků.

Nechtěl bejt úplně trapnej, ale zas neviděl důvod proč čajině nezalichotit. Nakonec zdála se jako fajn partie - nejen vzhledově, ale aj v hlavě. Roihu jí tady nepotřeboval sbalit, stačilo, kdyby získal novou kamarádku. Potřeboval kamarády, aby se necejtil furt tak sám. „Správně. Protože seš pěkná holka,“ mrknul a ušklíbnul se. „A nemysli - neříkám to snad proto, abys mě před Hélou nepomluvila, nebo že bych byl zoufalej. Jakože trochu nepochybně jsem zoufalej, ale mám aj soudnost!“ Zapřísáhl by se!! Ale jestli mu to Jessa věřila, toť otázka. Tak či onak to mohla brát jako vtip, pokud by jí to snad uráželo nebo tak něco.
Pokývnul. „Jó, jó, velkej divočák. A ocas má jak bobr! Ale bobry jsem teda nikdy neviděl, no, každopádně proto ten název-,“ řka a trocha se zastyděl. Bobra neznal po vzhledu, ale Anjel mu o něm říkala. Ta byla na zvířata expert! A tak jí tuhle informaci prostě věřil. „Nikdo toho dne nezdech', ale bylo to těsný. Já jsem to skoro zkazil.“ Uchechtl se nad svojí věčnou neohrabaností. Jó, to nebylo ani zdaleka to jediný co kdy podělal. Do smečky se taky dostal kvůli tomu, že něco prosral, ale to taj asi hned tak vyprávět nebude. Těžko by čaje sbalil na info, že svý holce udělal na druhym rande děcka.
Zastříhal ušima. „A co tohle?“ Ukázal jí tlapku s chybějícím prstem. To byl hodně velkej flex! Zatim totiž nepotkal nikoho, kdo by měl taky o prst míň! „To jsem se před léty porval právě s Enkidem od Helči. Byla to hloupá šarvátka, ale já z ní mám tenhle super cool suvenýr. Už se ale nervu - a věřim, že Enkidu taky ne.“ Doufal a věřil, že i ten dutohlavec se změnil. Pro dobro Helči - protože pokud se dobře pamatoval, i ta rvačka začala právě kvůli ní.
„Ostatky asi né, ale to místo! Třeba bysme měli štěstí, a viděli tam prasečí stádo se pást. Nešli bysme blízko, aby nás nemohli ohrozit, ale kochali bysme se pohledem na ně.“ Úplně kochání se pohledem na divoký přerostlý prasata nebyl program pro každýho, ale kdo chtěl znát zdejší faunu tak by to nejspíš ocenil. Jessa chtěla objevovat svět, tak by to jí to třebas i bavilo! „Norest je smutnej už jenom při pomyšlení na takovou ztrátu.“ Jak jinak.
„Nechystám, to se neboj. Hodlám Norest svojí existencí ještě otravovat dost dlouho.“ Zakřenil se a švihl ocasem.

Nuže, Roihu z toho nebyl zrovna dvakrát dobrej. „Kdyby mě tady nepotřebovali děcka, hledal bych jí dál. Jednoho dne se znova setkáme.“ Možná už dováděla ve hvězdách s Polárkou a Červánkem, a čekala, až se za ní zbytek rodiny dovalí. Roihu to měl jednoho dne v plánu, ale úplně v blízký době né. Chtěl ještě žít, i kdyby to mělo znamenat do konce bytí truchlit po pohřešovaný ženě. Musel se žel posunout dál.
To jenom on dokáže v jedný minutě truchlit po ztracený ženě, a v druhý vteřině nabalovat jinou. Příroda to tak chce. „Na to, abych na tebe třebas dojem udělal!“ Ušklíbnul se. Možná to znělo jako vtip, ale on byl seriozní. „A co takový prase bobroocasý? To by na tebe dojem udělalo? I takový jsem skolil! To sice se smečkou, ale hej - vidělas ho někdy? Takový obří čuně by jedinej vlk nezabil!“ Nepřeháněl - opravdu u toho byl. „Vlastně se to stalo nedaleko týhle louky, a kdybych nebyl domlácenej, tak bych ti to aj ukázal.“ Tož třeba příště - kdyby snad tuhle čajinu jeho kecy skutečně zaujaly.
Musel se usmát. „Byla by to velká ztráta - né jenom pro rodinu a kamarády, ale i pro celej Norest, jak říkáš.“ Vypnul hruď a zasmál se. Kromě děcek a Helči by po něm asi nikdo neštěk'. Ale copak by si stěžoval? Takovejch jedinců co neměli vůbec nikoho bylo až až! A on se měl dobře, když měl smečku a aspoň aj ta děcka. Neznamenalo to však, že se necejtil mnohdy osaměle.
„Víš co, mně může bejt jedno jak si kdo chce žít svůj život. Já taj nejsem od toho abych soudil - nakonec všichni jsme furt jenom vlci, v jádru stejný. Jediný co můžu, tak podělit se o vlastní zkušenosti a myšlenky - a je na ostatních, jak si to přeberou.“ Nikomu svoje názory ani rady nenutil, ale když by o to někdo stál, tak se ochotně podělí.
O matce už se bavit nechtěl, protože vzpomínky na ní mohli vyvolat vietnam flashback. „Jó, umí si vybírat.“ Okomentoval už jen Helčiny kamarády a známé. On taky přec nebyl zlej - možná blbej, ale rozhodně v jádru dobrák. Jako mladej se sic choval jako kkt, ale kdo nezažil období nějakýho pubertálního vzdoru?

Povzdechl si. „Jó, třeba jó. Ale tak dlouho? A sama? když jsme doteď všecko dělali spolu? Jakože jó, dohodli jsme se, že zůstanu doma kvůli děckám - kdyby se nějaký samo vrátilo, ale... Já nevim.“ No, v tomhle si byl bezradnej, už neměl sílu přemejšlet nad tim co se tak mohlo stát. Nepovažoval Anjel zbytečně za mrtvou, ale realně nemělo důvod si myslet něco jinýho. Ona by se nezaběhla s někym jinym! Neutekla by od rodinnýho života, že ne?? Dětičky přeci chtěla, stejně tak jako Roihu.
No a tak konverzace o medvědovi byla lepší. Nebo rozhodně vtipnější. Mohl zdechnout, ale nezdechnul, proto měl právo si z toho dělat dobrý den. „Tak si to budu teda pamatovat,“ mrknul. Haha, naznačoval tim snad něco? Ne, jen vtipkoval jako vždy. Kdyby snad nááhodou chtěl někoho dalšího v životě sbalit, půjde na to pořádně přes medvědy. Nestačila by ale tahle historka? Do křížku už se mu znova s takovym chlupáčem nechce!
Zamyslel se. „Jasný, že je to nějaká zodpovědnost. Ale jako vězení mi to nepřijde. Nejni to pro každýho, nesoudim.“ Neměl proti tulákům žádný výtky, na to by byl až moc velkej pokrytec, kdyby jo.
Matka, ach! Málokdy si na ní vzpomněl, ale zrovna dneska na ní přišla řeč, tak měl šanci se rozvzpomenout. „To nestála. Sama byla lůza - to jsem zjistil až pozdějš, ale jo.“ Do některejch názorů si jeden musí dorůst. Sic nikdy neměl matku v lásce, no, že ona byla ten zloduch mu došlo až později.
Přišlo mu úsměvný, jak to měl každý nastavený jinak. „Zajímavý. Každej máme ale jiný hodnoty, jak říkáš - v tom tkví kouzlo.“ Od kdy byl tak chytrej? Od kdy byl tak nad věcí? Asi od tý doby, co se mu děly ty srandy - od smrti prvních děcek po ztrátu těch druhejch, včetně Anjel. No, zajímavej lajf se tady v Norestu dá prožít. Né nutně veselej, ale rozhodně obohacující. A kdo ví, třeba zas bude mít další důvody k veselení se.
Né, on nevěřil tomu, že by byl někdo rád sám. Prostě je to smutný. „Jó, to je jasný - život o samotě je smutnej.“ Je to tak - a každej si mohl říkat co chtěl. Možná, že si to tady Jess prostě jenom namlouvala, protože se jí nedařilo k sobě nikoho najít. Ale to není nic k posměchu, někomu to holt trvá. „To je dobře.“ Že se chce držet Hélči!
„Já toho vlastně tolik moc o nich nevim. Ale jo, je to nějaký sesterstvo. Nijak dobře je neznám, ale jsou to dobrý Helči kámošky. Věřim, že jsou to dobrý duše.“ Helča by se nebavila s kkty, že? Kromě Enkida. Ale snad už i ten je normální.

Nejdřív tu otázku úplně nepochopil. „Že jde hledat ztracený děcka mi samozřejmě řekla,“ odpověděl jí tedy. Né, on se na Anjel rozhodně nezlobil! On věděl, že sama od sebe by nezůstala jenom tak zmizelá - muselo se jí něco stát. „Ona by jenom tak nezůstala tam venku bez toho, aniž by nám něco řekla. Proto jsem si jistej, že se jí něco muselo stát - jenže nevím co. Snažil jsem se prohledat celej Norest, ale není po ní ani vidu ani slechu.“ Jo, vlci se tady rozhodně ztráceli stylem, že už se nikdy znova neobjevili. Ufouni. Skutečnost, že neví jak to s Anjel dopadlo ho samozřejmě ubíjela víc než kdyby věděl, že je na onom světě.
Uchechtl se zas a znovu. „No neříkej, že by to na tebe neudělalo dojem?“ Mrknul. Jó, fakticky to nebyl dobrej nápad, ale on si to uvědomoval. Mohl bejt rád že vůbec mohl dneska dejchat. Víckrát už to snad nezopakuje - nakonec rozhodnutí to bylo sobecký, protože doma na něj čekala cérka, která určitě nechtěla slyšet zprávu o tom, že jí medvěd zabil otce i bratra. A to zcela bezdůvodně.
„Tak trochu jo.“ Uznal, když odtušila, že Přízraci jsou suchaři. No, jeho vtípkům rozhodně nerozuměli, takže to bylo velký mínus. S láskou však vzpomínal na dobu po plesu, kdy si vystřelil z chudáka starýho S'Arika. „Jaký to je bejt ve smečce, to myslíš?“ trochu nechápal, na co se přesně ptá. „Je to zvláštní. Moje máti vždycky říkala, že já nejsem ten typ, co by byl schopnej ve smečce něco dokázat. Že jsem jenom tulácká lůza, co bude velkejm hlavám tak leda olizovat podrážky. Ale dost se mýlila, protože se smečkou si připadám, že nejsem nikdo - ale někdo.“ Nevěděl, jestli jí to dokáže popsat dost jasně. „Nejni to vůbec svazující, protože já jsem pořád svůj - se smečkou jsem neztratil svýho dobrodružnýho ducha, ani s děckama nebo rodinou na krku. To jsou jenom stereotypy, do kterejch já nespadám.“ Bylo to v hlavě - jaký si to uděláš, takový to máš.
Pozorně jí poslouchal. Jo, rozhodně se nikam nechystal - vlastně byl rád, že mohl někomu vnutit svůj trauma-dump. Tahle čaje byla rozhodně sympatická, a tak nebylo kam spěchat! „Jen jsem se ptal - pro někoho to prostě nejni.“ Pokrčil rameny. Nesoudil. Věděl, že rodinnej život ve smečce dokáže bejt pro tuláka děsivou vyhlídkou. Však aj on měl tehdá strach. „Né každej vlk musí do nějaký komunity patřit, né každej musí bejt rodič - ale věř, že ve dvou se to žití líp táhne.“ Vlk byl zvíře společenský, nikdo nebyl rád sám. Třeba se neusadí, ale najde si k cestování po světě parťáka a bude spokojená. I jeho by takovej lajf dokázal uspokojit, kdyby neměl všechny ty závazky.
Možná, že tady Jessica byla zatim se svym životem tuláka spokojená - ale možná je to proto, že nikdy nepoznala jaký to mít zázemí. Jaký to je se skutečně usadit. „Tak se toho drž - protože nikdo není dlouho spokojenej sám.“ Není to totiž ani zdravý. „Helča je možná tulák, ale prakticky má taky smečku - i když tomu tak neříkaj.“ No vidíš, každej má prostě zázemí, do kterýho se rád vrací. Ale Roihu tady nebyl od toho, aby týhle čajině říkal, že je její pohled na svět špatnej. Každej to cejtil jinak, a ona měla právo na to si to udělat po svym.

Tahle čajina se zdála bejt inteligentní - jako někdo, kdo už si v životě něco prožil, a bude shovívavej a nebude soudit. Nebo to třebas bude jen předstírat, ale hej - to Roihovi asi úplně stačilo. „Jó, je to přesně tak jak říkáš.“ Odsouhlasil její slova a pořádně se na cizinku podíval. Snad aby v jejích ajkách hledal čeho se ty její vzpomínky týkaj? No, nečekal, že by se mu uplně svěřila - to on tady byl ten, co měl hubu na špacír. Protože vypovídat se ze všeho mu pomáhalo - znormalizovat bolístky, který si v sobě nosí.
Při její otázce se zahleděl do krajiny a pousmál se. „Hořkosladký,“ byla to jasná odpověď. „Tady jsem prožil ty nejlepší chvíle svýho života - ale už jsou dávno pryč. Ty pocity a ani vlci v nich se už nevrátěj. Jsou pryč.“ Anjel se už nevrátí - a tedy ani pocit spojenej s kotlinou. Byl za ty vzpomínky vděčnej, ale ještě vděčnější by byl, kdyby si je mohl připomínat se svojí drahou polovičkou. Ačkoli se už víceméně smířil s tím, že už je prostě pryč, tak to stále bolelo. To je přece jasný.