Príspevky užívateľa

Přimhouřil oka, když na něj čaje zahulákala nazpátky. Rozhodl se, že přijde blíž, protože jí skoro nerozuměl. On se žádnýho tulačiska nebál, a to ani teď, když byl zpola invalidní. Vždycky spolíhal na svou magii, která by takový mátonoze prostě nedovolila zkazit mu imidž. Jako tehdy s Enkidem, no jo. Výsledkem toho sebvědomýho postoje bylo, že měl na pravé pacce o prst míň. „Já žádnej bedák nejsem, to máš recht. Ale copak seš taj nová, že ani nepoznáš, odkud muj pach táhne?“ Jaj, takový světa neznalý blbce potkával dnes a denně! Tahle čaje se nezdála bejt nejmladší, proto se vlastně tak divil. Ale možná jenom přicestovala odněkad zdaleka. „Otázkou spíš je, proč ty tady u paty hor trapčíš? Ve tvym věku je houmles lajfstájl docela nebezpečnej způsob žití.“ Zhodnotil drze. No jó, tenhle chlapec si nikdá nebral servítky. Jestli mu tahle čuba řekne něco podobnýho, co Enkid, tak si jí zapíše na seznam těch nejvíc delulu jedinců.

A tak Roihu usoudil, že je čas dát svý nemocný noze zabrat výletem do zasněženejch hor. Blázen? No ano, to on byl. Absolutně nepřemejšlel nad svejma činama, ale to už všichni moc dobře víme, a pokud ne, tak se nám to v čase budoucím nejspíš zase připomene. Chodilo se mu dost blbě, ale doktor Tim už mu říkal, že by měl pomalu začít zas normálně tu nohu používat, jinak bude návrat do běžnýho režimu těžkej. A tak teda dbal na jeho slova, a tady kráčel čili pajdal!
Svuj nekomfort se ale snažil nevnímat, protože dneska chtěli timhle výletem oslavit velkej milník Anjelinýho života – už je z ní taky aesta!! Dochodila peďák a konečně může jít ofiko učit nevzdělaný fracky, jakym byl třeba Roihu. „Tos udělala dobře. Šéf tě očividně vůbec nešetřil!“ Okomentoval to v moment, kdy mu do oka vletěla sněhová vloka. Ahhh!!! Blbý počasí! Očíčko ho zapálilo, ale jak Anjel zmínila smlouvu o příměří s Ignisanama, hned ho to přešlo. „Cooo? A na co to jako potřeboval vědět?“ Najednou mu připadalo, že postavení astrála neni jenom o tom učit fakany kázně, ale bejt aj politologem!
Žel další slova neslyšel, protože aj jemu ksicht ofučel vítr, a uštědřil mu několik ledovejch facek. Boga! Byl tohle vůbec dobrej nápad? Počasí se zbláznilo!! „Ale kde?“ Zakřičel po čajině, a začal se rozhlížet kolem. Za takovou vteřinku se z docela hezkýho dne stal skoro blizárd! V tom sněžení navíc nebylo moc vidět do dálky. Něco ale jeho ajka stejně zaujalo – byl to zasněženej skalní převis, kterej mohl naznačovat, že se pod nim skrejvá nějaká jeskyně. „Co támhle?“ Ukázal packou, doufajíc, že ho Anjel slyšela. Za pokus to stojí. I kdyby tam žádná nora nebyla, převis je před tim nejhrošim zvládne snad ochránit.

Nad tim se zamyslel, protože to mohla bejt skutečně pravda. Pro tak malý zvíře je všechno velký, a možná i čas je pro ně jinej. Jeden rok může bejt hodně. „No jo, tak to mě nenapadlo. Ale dává to smysl, když je všechno pro ně tak velký – i čas třeba vnímaj v jinym měřítku.“ Odsouhlasil to a pokejval hlavou. I tak... asi by se jako myš narodit nechtěl. „Heh,“ uchechtl se a zašvihal ocasem. „No jo, už mlčim.“ Vypláznul na ní jazzyk. Když ho nemohl vyplazovat na Guláše, tak aspoň na ní. Tož nechá si to na jindy, na vhodnější čas! „Tak den by šel. Že bych si na pár hodin vyzkoušel, jaký to je bejt jiný zvíře. Třeba nějakej ten pták, abych viděl svět aj z vejšky,“ řka, vynechávajíc poznámku o kálení jinejm vlkům na hlavu. „Brouci! No fuj, spousta z nich je fakt vošklivá. Ale některý mě nevaděj. Takový ty neškodný, jako beruška, světluška nebo ten luční hopsal.“ Luční kobylka, jo. Všechno ostatní bylo dost fugly, nebo minimálně nebezpečný! „Nepotřebuju je ani vidět pořádně zblízka, abych věděl, že nevypadal moc k světu,“ opětovně se uchechtl. Holt né každej se může narodit krásnej jako on nebo Anjel!

Zas a znova, je skoro neuvěřitelný, že se tihle dva našli, a vůbec že se dali spolu dohromady. Osud udělal pro Roiha to nejlepčí, když mu Anjel vmetl do cesty. Bůhví kde a kdo by byl, kdyby jí tehdá v lese za městem nepotkal. Sice jejich životní cesta nebyla bez překážek, oni je ale zdolávali jak vysloužilej dostihovej kůň. Levou zadní!
Tenhle příběh, tenhle sen, kterej mu čaje vyprávěla, nebyl nijak hlubokej, ale byl tak milej, že Roihovi vykouzlil na ksichtě velkej úsměv. Bylo to tak naivní, a tak krásný. „Byl tam šéf? Měl i malou myší zbraň?” Uchechtl se nad malym myšim válečnikem. „Je to milá představa, ale asi bych nechtěl bejt skutečná myš. Totiž oni nežijou moc dlouho, a my jsme přece nesmrtelný!” Řka. Jo, jednu chvíli jsou smrtelný až až, druhou zas nikdy neumíraj. Podle nálady. „A taky mejvaj hrozně moc dětí! To si ale klidně splnit můžem.” Haha, najednou?? Jen aby na Roižánka roupy nešly! Ale všecko lepší jak kdyby na něj šel pláč, he?

Jéje, tahle sladká slůvka útěchy v Roihovi akorát podporovala onen knedlík a slzy se chtěly drát na povrch. Možná jich i pár takřka neslyšně do srsti čaje uronil, aby si ulevil. Pár vzlyků vždycky ten knedlík trochu usměrní, a hned se jednomu líp dejchá. „Vážim si toho, moje milá Anjel,“ povzdechl si. Jenže v tomhle bude asi tvrdohlavej, a nechá si to v rámci možností pro sebe. On už chtěl mít taky od toho smutnění klid. „Jo, já to mám podobně. Jako, že jim to chlácholení stejně moc nežeru, protože je těžký si to vzít k srdci, když se jeden cejtí někdy tak mizerně. Ale nechci se tak cejtit navěky věků.“ Jednou nebude, věřim v to!! „I já jsem z toho unavenej,“ přiznal. Už by to chtělo radost.
Pousmál se. Když tomu budou věřit společně, stane se to realitou. Tak funguje manifestace! „Jakej sen?“ Nastražil uši, ready na nějakou odlehčenější konverzaci. Kdyby on měl povídat o svejch snech, tak by se to zas přehouplo do nějakýho depresivního talku, a už to chtělo nějakou světlejší chvilku.

Nu, to se to obrátilo v samej smutek. „Nechtěl jsem tě zbytečně rozrušit. Nechtěl jsem, abys musela utěšovat sebe, a ještě do toho mě. Protože i ty si zasloužíš utěšit.“ Prostě... chtěl bejt pro ní silnej, tak je to. Aby se aj ona mohla svěřit, ale očividně to na ní tak nepůsobilo. Protože cejtila, jak byl měkkej. Achich ach. „Možná kdybysme to spolu víc sdíleli? Já nevim. Já se tomu mnohdy prostě bránil, protože jsem si to špatný nechtěl připomínat. Ale vždycky to stejně na povrch vylezlo.“ Řekl jí. Chápal jí, že ona nemá tu potřebu to někde ventilovat. Taky by to tak chtěl, ale bohužél. Jeho se emoce zmocnily vždycky hrozně snadno. „Mně pomáhá tohle.“ Kinda. S úplnym smířením se bude muset asi ještě dlouho prát, ale nový dětičky by tomu pomoct mohly.
Když ho tak konejšila, udělal se mu knedlík v krku. A proto radši případný vzlyky spolknul a zachumlal ksicht do Anjeliný hrudi. „Jednoho dne to ale bude dobrý. Já tomu věřim.“ Vydal ze sebe. No, kdo ví. On by tomu rád věřil, protože nic jinýho, než doufání, nezbejvá. Musej se společnýma silama vyléčit.

Furt bylo lepší, když Anjel viděla svět růžovějš než to ve skutečnosti bylo. Trochu si tý pozitivity v tomhle od ní Roižek musel vypujčit. Ale jeho obavy byly samozřejmě nejvíc oprávněný, a nemusí se za ně cejtit blbě. „To rád slyšim,“ takřka zavrněl a blíznutí oplatil. „Já už jsem brečel snad před celym Norestem, zdá se mně.“ Přiznal se. Nevěděl, jak se na tuhle informaci bude Anjel tvářit, ale říct to asi musel. Před ní nebrečel zrovna dvakrát rád, protože by jí to mohlo akorát tak rozrušit. A to nechtěl.
No jo, Guláš, to byla taky kapitola sama pro sebe. „Jo, Guláš. Toho jsem už taky párkrát potkal. Myslim na to samý, kdykoli ho vidim. Na naše děcka, že by teď byly v podobnym věku. A jsem kvůli tomu na něj asi trochu zlej. Já vim, že to neni fér, a nechci takovej bejt,“ opět přiznal tenhle nepříjemnej fakt. „Bolí mě, když nějaký děcko vidim.“ Fňuk. Ale jo, už by to asi chtělo tuhle konverzaci o budoucnosti směřovat za čas, až jim doktor řekne, jak to s nima vypadá. A tak si schoulil hlavu do Anjeliný srsti.

Sám Roižn už to asi chtěl přestat pomaloučku pitvat. Nebo by se taj mohl ještě rozbrečet! A to už nechtěl. Jeho děcka si sice zasloužila všechny slzy světa, ale zasloužila si i všechnu radost. Radost, kterou ze života nemohli mít. „Jo, je těžký soudit, když jeden neni v kůži druhýho. Ale i já jsem se takovejch soudů dopustil, to je fakt. Není to zasloužený.“ Řka. No jo, ale takovej už je lajf. Některý věci jsou už tak zažitý, a není třeba snadní je změnit. Jako ty soudy od vlků, co o určitý problematice hovno věděj. Stačí bejt empat, jeden nemusí hned zažívat ty největší životní tragédie! „Jo, to je asi to nejmenší, co můžu udělat. Jim už je to jedno, ale pro mě a pro Anjel je to důležitý.“ To byla pravda. Ta děcka už to nejspíš nevidí, ale dělalo to dobře jim dvěma. Možná. Možná se po čase ukáže, že vracet se pořád sem je spíš na škodu.
Jestli za nima i smečka stála, to si nikdá úplně jistej nebyl. Nevyrůstal ve vlčim společenství, ani neměl odmala v blízkosti nikoho, komu by záleželo na jeho pocitech. On byl svejm rodičům naprosto ukradenej, tak proč by měl zajímat nějaký cizí vlky? Jó, smečka je přec rodina, a Roihu by to tak rád cejtil, jenže si to nedovolil. Trochu si to nechtěl připustit, protože od svý rodiny se ničeho dobrýho nedočkal. „No, vlastně jsem myslel, že bys nás mohl oddat ty? Zdá se mně, že se v tom vyznáš, a budeš vědět, co říct. Šéfovi úplně říkat nechci.“ No, ale nakonec to tak možná dopadne, protože než ta svatba bude, polovina obyvatel smečky bude drnem.

Bohužél, v tenhle moment už Roihu neměl žádný hlubší myšlenky, který by se tady daly popsat. Ty bude mít až dalšího dne, nejspíš doprovázejíc velkou bolestí. To pak příjde z jeho strany litování činů, a možná ho dožene i pocit viny z vraždy toho týpka. Nuže, kdyby nezpanikařil – což se v jeho situaci dalo udělat asi dost těžce –, tak by zjistil, že onoho debílka nezabil, pouze a jen přizabil. Jenže on už když viděl krev, myslel automaticky na to nejhorší. To ho dohánělo asi trauma z porodu. „Ach, Anjel, moje Anjel,“ zamumlal jí do srsti. Ještě chvíli zrychleně oddechoval, než se konečně začal jeho dech zpomalovat. To znamenalo jediný – spánek se ho začíná skutečně zmocňovat. Zvířata usínaj hrozně rychle, a už vůbec ty, co jsou ještě pod práškama. Brzo už nebude vědět o světě, díky bohu!

Nu, na tom možná bylo něco pravdy. „Je fakt, že ze všech vlků na světě seš na mě ty nejhodnější. Né, že bych neměl žádný kámoše, ale mám jich jak šafránu.“ Jo, ale to bude tim, že ona ho miluje. Nikdo jinej k němu tenhle pocit nechoval, tak proto ona tak vyčnívala mezi ostatníma. Láska byla krásná, o tom nejni pochyb. „Heh, tak to se asi budu vztekat,“ nechal se slyšet, a opětovně se uchechtnul. Ale ve skutečnosti to směšný nebylo, no, bude muset to pak asi nějak pořešit. Nebo doufat, že všechny vody v okolí do tý doby vyschnou.
Jako, Roihu byl fakticky nerad ten, co kazil zábavu. Jenže tohle bylo vážný, a asi bylo dobrý říct všechny svý strachy včas. Pořešit to, dokud to jde. „Myslim, že se asi nikdy nepřestanem bát, když jsme si zažily něco takovýho. A třeba je to v pořádku. Jenom nechci, aby ten můj strach ovlivňoval tebe, nebo případně i ta budoucí děcka. Chtěl bych tu kapitolu v sobě uzavřít, abych mohl začít novou.“ No, na potenciální děcka prostě nechtěl přenášet tuhle tragickou minulost. Věřil, že by tim mohli trpět, ačkoli žádnej echt dětskej psycholog nebyl. „Začněme tu kapitolu společně,“ blíznul jí na tvář po chvilce mlčení. Když v tom zas a znova budou spolu, bude to chtít všechno prožít. I kdyby to nakonec nemělo bejt plně pozitivní.

Sic byl sněh, a Roihu by se měl držet spíš doma, protože v týhle mokrý bílý břečce mu vždycky obvaz bolavé nožky katastrofálně navlhnul. Jako vždycky si nedal říct, protože v jednom měl sněh výhodu – ránu mu příjemně chladil. Již se mu hezky zacelovala, ačkoli to bylo od úplný rekonvalescence dost daleko. Sem tam mu to ještě mokvalo, a mohlo se to aj otevřít, kdyby s tim dělal buhví co. On se ale učil znova chodit. Rozhodně to pro něj teď nebude lehký, a tak je vlastně zázrak, že došel až sem. Už chtěl pracovat a makat na svym kariérnim vzestupu. Jo, znělo to od něj naivně, ale on hodlal vytřít svý matce zrak, a něco skutečnýho v životě dokázat. Sice jeho máma možná byla už aj pod drnem, no, on byl přesvědčenej, že ho sleduje ve snech. Ta noční můra, kterou zažil kousek vodsaď, ho v tom utvrzovala.
„Zatraceně,“ pronesl už takřka smířeně, když cejtil, jak se mu odvaz z zraněný tlapky začíná sesouvat. Doktor nebude nadšenej, ale na to už asi musel bejt zvyklej. Hlavně na to byl zvyklej Roižn. No, tak se teda otočil, že se vrátí. To ale záhlidnul kousek od sebe nějakou tulačku – soudě dle pachu. Podle toho vrtkavýho kroku na ledu by řekl, že je to ňáká důchodkyně, ale nesoudil předčasně. „Hej, tobě asi neni život moc milej, pobudo!“ Zařval na ní. Možná se chce na tom ledu ukončit? Roižn nechtěl bejt tim, kdo bude přihlížet. Karmu by mu to moc nespravilo.

Oslavička zkoušky musí bejt, to je jasný! Navíc bude mít Roižánek co nevidět třetí narozeniny – staří klepe na dveře! –, tak to můžou rovnou spojit v jednu velkou párty! Ale bude to párty jenom pro ně dva, nikdo je otravovat nemusí. Ač jejich vztah byl pro něj všim, bez něj by už ani nebyl, tak neměl potřebu se světem sdílet všecko, co se v jejich životě děje. Některý věci byly jenom pro ně, a to i ty špatný, bohužel. Truchlil taky nejradši sám, nebo s Anjel.
Přikejvnul. „Myslim, že ne. Já nejsem svatej, a nikdy jsem nebyl – ani jsem ale nebyl zlej. Nikomu jsem nikdá úmyslně neublížil, a tak si nemyslim, že jsme si to zasloužili.“ Povzdechl si. Byl to jenom rošťák, co někdy nevěděl, kdy přestat. „Jéje, ale cákat na mě nechceš, né?“ Uchechtl se nejistě. No, on měl fakticky strach! Ale nehodlal jí říkat, proč. Ještě by se mohla začít zlobit na jeho matku, a ono stačilo, že proháněla v nočních můrách jeho. „To budou,“ pronesl nejistě. „Moc se na to ale... neupínejme. Já jen nechci, abysme byli zas zklamaný. Už bych to nerozdejchal. Dokud nám doktor nedá zelenou, tak nad tim nechci ani moc uvažovat.“ Vysvětlil, ale zároveň přitom dost brzdil právě ty představy o spokojený famílii. „Hrozně se mně to teď ale vkrádá na mysl – všechny ty představy o kvičících batolatech. Achjo.“ Přiznal.

Jako, i po tom roce bylo hrozně těžký to všecko říkat nahlas. Cejtil, že je mu zas ouzko, ale snažil se knedlik v krku potlačit a spolknout. Mohlo bejt oukej brečet nad touhle tragedií, ale on to nechtěl dělat celičkej život. Byl na cestě ke smíření s celou tou událostí, a nechtěl, aby to negativně ovlivnilo třeba aj jeho potenciální budoucí děcka. „Věř, že i mně. Je mi to líto den co den, a teď už sice nad tim každý ráno ustavně nepřemejšlim, pořád to ale bolí, a možná nikdá ani nepřestane.“ Povzdechl si. Věděl, že ho chce čaje nějak utěšit, ale nemyslel si, že je to možný. I když to co říkala si říkal koneckonců i on sám. „To všechno si já představuju. Ale nechci se na to začít těšit – nechci se na tu představu upínat. Věřim, že by nás to zahojit mohlo. Ale za jakou cenu? Minule to bylo příšerný – ten porod a všechno to. Anjel trpěla, a málem jsem o ní přišel – to já už zažít nechci. A kdyby pak ani děcka nebyly v pořádku, já už bych to nedal.“ Mluvil teďka pravdu, nic přitaženýho za vlasy. Další ztrátu, další takový utrpení, to by už radši chcípnul.

No vida, tak z fakana bude aj filosof! Stejně jako z Roiha. On se zdá bejt vymletej, ale občas (!!!) mu to i pálilo. Kdyby byl blbej, nemohl by bejt tak strašně vtipnej, že jo? Však pořád dropoval nějaký super cool hlášky, ale dle jeho vlastního neobjektivního názoru. „Vida!“ Přitakal, když aj ten malej mu dal za pravdu. To netušil – nebo možná že aj jo –, že ho týpek nechápe. He? To se ukázalo při jeho další blbý otázce. „Jako jak máš prožít život naplno? Prostě musíš chytit každou příležitost za pačesy! Udělej si co nejvíc kámošů, co budeš moct, ber každou pracovní příležitost za svou, když se rozhodneš skočit z útesu do vody – skoč! Obrazně řečeno. Riskuj, ale nepřeháněj to. Až budeš starší, tak se naučíš mít nějaký hranice. Teď ještě radši poslouchej svou máti,“ musel dodat, aby pak týpek nešel, a fakticky neskočil z nějaký skály.

Bylinky měly skutečně hořkou pachuť, který i ve svym poměrně zmatenym Roihu na jazyku cejtil. Tak se po jejich sežrání ksichtil, ale nic nevyblul. A to bylo hlavní, protože ho snad bude čekat spánek – což sic netušil, jeho chování přetaženého děcka tomu však mohlo napovídat. „Já slibuju,“ pronesl, ať už to měl bejt dodatek k čemukoli. Asi, že se nebude prát, no jo. Aspoň, že když se k Anjel schoulil, neposlala ho do míst, kam slunko nesvítí. Teď ukonejšit potřeboval, protože měl v sobě vír přehnanejch emocí. Chudinka!! Už pak ani nezaregistroval, že doktor odešel, protože akorát funěl svojí čaje do srsti, a oddechoval. Uklidňoval se, a snažil se nevnímat bolest. „Já tě tak moc miluju.“ Dropnul opět něco random, co mu nyní přišlo na jazýček. Bylo to od srdíčka – když jí tu tak u sebe měl, na nic jinýho nemyslel.