Príspevky užívateľa

Pro Hel tohle musí bejt asi dost divná konverzace. V jejich věku asi neni typický myslet na založení rodiny, ale v tomhle byl Roižek vlastním přičiněním dost napřed. Už dávno rodičem bejt měl, takže mu asi připadalo na místě takový plány zas do svýho repertoáru zařadit. I když to bylo těžký, jako všecko, co se tohohle tématu týkalo. „Nejspíš úplně všechno?“ Pronesl, přesvědčenej, že jí to snad všecko vyklopí. Jenže nevěděl jak. Pro jednou si se slovy nevěděl rady, a to je nadpozemskej úkaz. „Bojim se, že se všechno posere.“ Jal se to říct na plnou hubu, jako ostatně vždycky. Co se podělá? No, třeba může Anjel zhynout, toho se bál nejvíc. Nebo děcka. Další takový zklamání – takovou herdu do zad – by už nerozdejchal, tim si byl jistej.
A tak si povzdech. Nedá se svítit, musí čajinu dostat do ještě víc nepříjemný situaci, aby si ulevil. „Jenže já už jsem měl otcem dávno bejt,“ řka a zamračil se. „Ale proradnej osud nám děcka vzal. ještě dřív, než se stihli poprvý nadechnout.“ Řekl, a snad poprvý cejtil, že se hned nerozbrečí. takhle to říkal vždycky, protože to ho dopalovalo nejvíc. Jakej hajzl sebere život někomu, kdo ho ještě nestihnul ani na vteřinu okusit?

Pokejval hlavou. „No přesně! Svět musí vědět, když tě něco rozčílí, he? Je to hoodně emocí, tak se o ně se všema poděl!“ Poradil mu. Pro Roiha byly emoce směrodatný, nejspíš to bylo jeho slabinou. Vždycky se jima nechal ovlivnit, a potom jeho činy stály náležitě za to. V týhle emočně bezbarvý smečce byl skutečnou raritou, otázkou je, jestli mu to bude spíš ke škodě či užitku. Už brzo to zjistí, pokavaď to ze svejch předchozích zážitků ještě nezjistil. „Pokavaď to jde, tak to prožij! Prožij život, když už ho máš, se všim všudy!“ Jakože i s citama a emocema. I v jeho slovech bylo znát jasnýho citovýho zabarvení. Zas ten život, no jo. Někdo ho měl, a jinej ne. „Já mám skoro vždycky pravdu. Už jsem toho dost zažil!“ To přeháněl, ale protože mohl. Před děckem mohl bejt kymkoli, koneckonců, zas tak dobře ho Gulášo neznal.

Roihu střihl uchem a zamyslel se. Jak moc vhodný tohle slovo je? No, mohl by ho naučit aj vulgárnější výrazy, ha! Ale asi se hodí trochu do chillu. Až s tim třeba poběží za svou matkou, nebo nedejboga za šéfem, bude hned jasný, kdo mu to do hlavy vtlouknul. Jedinej vlk, co v týhle smečce mluví jak hovado, je on sám. „Sprostý to neni, hele. Ale tvoje máma asi nebude nadšená, až to na někoho vybalíš.“ Řekl mu teda zcela upřímně. Nebyl to však dobrej skutek, spíš ho tim chtěl nalákat na okoštování zakázanýho ovoce. Když mu řekne, že to nesmí používat, o to pravděpodobnější je, že to pak někde řekne. Haha. „Já vim, že některý mě za hajzla považujou. Víš proč? Protože mě neznaj, a ani mě poznat nechtěj. Udělaj si názor z prvního dojmu, nebo z toho co "jedna bába povídala".“ Pokrčil rameny. Na tuhle nálepku si docela zvyknul, ačkoli s ní smířenej nebyl. Věděl, že si to o něm některý myslej – třeba Hariuha –, ale co on koneckonců zmohl? „Hm? Ne. Nemyslim si.“ Odpověděl mu stroze.

Přikejvnul, už neměl dech na to říct něco dalšího. Snad se teda bude po tomhle cejtit pak večer v pelechu líp, a né, že se probudí, a nebude moct ani vstát! Chce mít dobrej pocit ze sebe, ale hlavně se nechce zrakvit. Zrakvenej by byl totiž smečce – a hlavně Anjel – úplně k ničemu! By nemohl pak mít žádnej kariérní vzestup! A to možná nebude mít ani tak, když se furt někde s někym mydlí, nebo někoho vytáčí do běla. Byl to holt rošťáček, ale se srdíčkem na dobrym místě, za to se mohu zaručit. „Boga mojho, ty fakt nemáš dost!“ Musel se zasmát, když ho ještě nutila běhat k řece. „Ale jó, to ještě nějak doklepu.“ A nebo zhyne na cestě k ní. Jedno je jistý – možná řeku celou vychlastá, protože ten běh u něj zapříčinil pocity žízně. A to bylo dost nepříjemný.

Jestli se Héla nakonec vydá na lov nějakýho běsnýho tuláka, to Roihu nemohl ovlivnit, a moc dobře to věděl. Však on by kde komu taky kde co odkejval, a pak si to stejně udělal po svym. Tvrdohlavost asi trochu sdíleli, ač to nebyla ta nejsilnější Roihova vlastnost.
Toiž Roižan nevěděl, jestli se svý poměrně nový bff má svěřit s životnim traumatem, ale možná by to potřeboval. Sice ona toho mohla o jeho problému vědět prd, no, málokdo si skutečně něco takovýho zažil, takže to bylo vesměs fuk. „Jó, vlastně to docela sladký je. Když by to teda dobře dopadlo.“ Řka. No, museli to všecko probrat s doktorem. Ten když jim nedá zelenou, tak žádný děcka nebudou. „Mám strach,“ dodal, ač ona ani nemohla vědět z čeho. Jenže uchopit tuhle diskuzi ze správný strany bylo fakt těžký. Asi z něj musela nějaký věci víc vydolovat, aby se vůbec zvládl o tom rozmluvit. Třeba ovšem nebude chtít, no, tož s tim se chlapec smíří.

Zakňoural, ale jinak už byl poměrně zticha, když ho Anjel napomenula. Jakmile už ho doktor sobvázanou rukou pustil, hned se jal k čaje přitulit. Věděl ale, že je naštvaná, takže když tak činil, konejšil jí přitom svym postojem. Nechtěl, aby po něm snad ještě prskala! Chtěl se jí jenom schoulit do srsti. Jako přerostlé mimino, no jo. Jeho chování občas malýmu fakanovi dost odpovídalo. A možná to bylo i častejš než jenom občas. „Já už se přestanu prát,“ pronesl. Ale každej ví, že to nemohl myslet tak vážně. Né v tomhle myšlenkovym stavu. Byl mimo už jenom z tý bolesti, kterou i přes medikamenty cejtil.
Nic žrát nechtěl, fakticky ne, takže zakroutil hlavu a pohlídnul na Anjel. Jenže to si pak vybavil, jak se na něj bude mračit, když to odmítne. „Nechci,“ skoro zafňukal, ale i přes odmítavej postoj si to vzal. Udělá aspoň jednu věc, díky který mu čaje ukáže vlídnou tvář, jo! A jak to vzal do držky, úplně se zakabonil, a měl co dělat, aby to taj nevyblul! Ale kvůli Anjel to udělal, spolknul to.

Ach, no, jestli se Héla někdy dozví pravdu, bude mít Roižek co vysvětlovat. Ale ovšem, že jestli se někdy ta vražda dostane na povrch, on ze sebe bude dělat oběť. Koneckonců on má i důkaz, že to nebyl žádnej chladnokrevnej atentát! Vsadil by se, že kdyby si o tom týpkovi promluvil s někym, kdo ho už potkal, potvrdil by, že to byl prostě rváč-sráč. Tady Héla by to asi viděla jinak, ale to proto, že měla růžový srdíčko brejle přímo na nose! „To radši nedělej! Sice jsem toho týpka dost zřídil, no, zdál se bejt nebezpečnej.“ Pronesl a polknul. Spíš by ho neměla hledat z důvodu, že by mohla zjistit pravdu. A to bylo horší, jak kdyby potkala někoho potenciálně nebezpečnýho – věřil, že Heluš by kde komu dokázala prdel nakopat.
Prohlížel si tu svou obvázanou ruku, a přemejšlel, jestli to bylo skutečně nutný. No, chtěl Enkidovi dát přes držku, protože to byl hovád, a neměl by randit s čubama co maj tak dobrý úmysly jako Héla, ale možná kdyby ho tak neprovokoval, mohl mít ještě teďka všech xy prstů! „Né, že bych na tom neměl žádnou zásluhu. Někdy se chovám jako debil.“ Řka s najednou docela vážnym tónem. Páni, že by zas chvilka na sebereflexi? „Anjel musí bejt blázen, když chce se mnou děcka.“ Přestal si prohlížel ránu, a pohlídnul na Heluš. Jak s touhle random droplou informací naloží, to bylo docela fuk. On konstatoval fakta.

No, co měl jinýho Roižn dělat, než se snažit aspoň stačit čajině v závěsu? Prostě klusem vpřed! Nedalo se nic dělat. to o těch zatuhlejch a prochladlejch svalech asi bylo pravdivý, protože se mu už párkrát něco takovýho stalo. Nikdy si to úplně neodůvodnil nedostatkem vychození, ale teď už třeba bude pro příště vědět. „Tak to mě těší,“ okomentoval, když se dozvěděl, že aj ona už cejtí únavu v kostech. Wau, to by jeden neřek'! „Tak jó no. Nevzdám. Abych na Anjel udělal dojem, a líbil se jí ještě víc než teď.“ Pověděl jí. Když už by to nechtěl dělat kvůli sobě, tak aspoň kvůli ní. Né, že by se nutně musel kvůli ní měnit, no, když to bylo i pro jeho dobro, proč ne? Musel zatnout půlky a prostě máknout!! Jednou se mu to třeba vrátí, až ho vezmou do nějakýho toho filmu o hot týpcích z Norestu. „To ty mě budeš muset pozorovat a říct mi, jak se lepšim nebo nelepšim.“ Ale pro dobro všech ať mu říká jen to dobrý! Jinak by ho neúspěch mohl slušně demotivovat.

Roižek se zcela upřímně usmál a blíznul čaje na tvář. „Já ti to přeju. Jsem na tebe pyšnej už teď,“ zamručel spokojeně. Cejtil se tak zvláštně, když to říkal – polejvala ho skutečná radost, protože to co říkal bylo skutečný. Byl rád za cizí štěstí, a to víc, než za to svoje. On je šťastnej, když může bejt šťastná aj Anjel. A kdyby věděl, že k tomuhle džobu, k týhle vášní, jí pomohl on, byl by ještě šťastnější. Dělat jinejm radost je... občas lepší jak jim škodit.
Opřel si o čajinu hlavu. Bylo to těžký téma, a ještě těžší bylo se o něm teď nahlas bavit. Ale bylo to asi nevyhnutelný. „Snad už si to zasloužíme, jako vopravdicky. Osud na nás nemůže bejt pořád jenom zlej,“ povzdechl si. On úplně baby fever neměl, a to ani při pohledu na kyselej ksicht Guláše. Naopak. Možná se trocha bál, že by se na něj jednou takhle mohlo ksichtit vlastní dítě. Měl by to s nim asi napravit, dokud to nějak jde. Decentně se pousmál, a to do doby, než Anjel zmínila plavání. To mu ten úsměv rázem na ksichtě ztuhnul, a on jenom doufal, že si toho čaje nevšimla. Vybavil se mu ten odpornej sen s matkou – tak živej, tak skutečnej! Ještě teď mu z něj běhal mráz po zádech. Co když tohle bude další ze série jeho špatnejch rozhodnutí? No a nebo se mu snad i ve snech matka snaží do mozku zasadit zbytečná semínka strachu? „No jo, plavat. Tomu budu jenom přihlížet, pro jistotu,“ pronesl a zkusil ten úsměv zas do svýho ksichtu navrátit. „Já chci mít někoho dalšího, koho můžu rozmazlovat.“ Anjel si zasloužila od Roiha maximum lásky, který jí mohl dát, ale cejtil, že by tu lásku chtěl rozdělit i mezi další jedince, který toho jsou hodný. A to krom jeho čaje už můžou bejt leda děti.

Tož nezbejvalo mu, než tu packu přenechat doktorovi dál k obvazu. Achich ach!! Anjel se na něj moc vlídně netvářila, ale mohl se jí divit? Asi ne. Sám byl ta hrozně vytočenej, no jo!! Na toho tuláka, na toho blba, na toho byl naštvanej!! Dluží mu jeho chybějící prst! „Já chcu svůj prst zpátky!“ Zopakoval svojí žádost, která se nejspíš aj teďka obejde bez kloudný odpovědi. Ale když tam Anjel viděl, jak se čertí, chtěl ukonejšit. Hodně moc. „Na mě se nezlob, prosím!“ Žadonil tedy následovně. Už se k ní chtěl rázem přitulit, a zbejvalo, aby ho doktor propustil.Nejradši by se mu z těch spárů už vycuknul! Ale to by se pak na něj čaje mohla mračit ještě víc, he?

„Nó, tak kdyby to bylo třeba smečku ohrožující? Víš, kdyby se třeba začaly zvedat hladiny vod, nebo by byla taková sněhová kalamit,a že by zapříčinila sesuvy půdy! Já nevim, jestli jsou tyhle věci možný, ale všechno tohle asi je důležitý.“ Odříkal, jak sám pochopil znění svý práce. Má nosit domů zprávy o všem, co mu bude připadat divný, he? Má bejt okem smečky, který ví o okolnim světě dost natolik, aby si všiml případnejch změn. Neni to vůbec ezy, protože jak víme, Roihu moc velkej pozorovatel přírody nebejval. Pro džob se ale nadchnul, tak snad mu to nějak vydrží.
Zakroutil hlavou. „Ále! Podle mě to nejni divný. Ty seš přece dříč, ty si nějaký vážený postavení zasloužíš,“ řka. Mezitim, co on mohl bejt rád, že vůbec nějakou práci mohl vykonávat. Vděčnej byl, a dost, ale nahlas by to šéfovi asi nepřiznal. Leda by šlo v nějaký situaci do tuhýho, no jo, to pak zvládal Roižánek ukazovat pravou tvář víc než ochotně. „Podle mě bejt učitelem teda významný je. Né každej to může dělat, protože né každej v sobě udrží tolik znalostí. A hlavně je to velká zodpovědnost, učit i ostatní, ne? Nakonec ten učitel má na starost vědění vlků ze smečky.“ To si myslel. Ovšem pak záleželo i na žácích. Roihu by v pomyslný škole rozhodně dobrej žák nebyl, ale na předmětu, kde by učila Anjel, by zvládal nejen udržet pozornost, ale nejspíš i prospívat na výbornou.
Téma o rodině naopak od té o škole bylo dost vážný. Připadalo mu, že ty události se staly tak před měsícem, a on už je to takřka rok. Rok, co jeho děti zesnuly ještě předtim, než vůbec stihly žít. Nikdá se přes to nepřenesl, a kdo ví, jestli vůbec přenese. Mohl by mu snad druhej pokus pomoct se s tim provždy vyrovnat? „Jó, to by asi šlo.“ Odsouhlasil její návrh. Nechtěl, aby ho představa živoucích dětí příliš drapla do svejch spárů, ale cejtil, jak se chystá zaklepat na dveře. Dveře, který nevěděl, jestli může otevřít. „Možná by nám to pomohlo se přes to trauma jednou provždy přenýst. Možná to je dobrej nápad.“ V případě, že to schválí Anjelin gynekolog, ovšem. Přenýst se přes bolest bylo pro budoucnost důležitý, ač to neznamenalo, že by snad na ty první děcka chtěl zapomenout.

Jó, konverzace byla pro čaje nepříjemná, a proto jí musela udělat maximálně nepříjemnou nejspíš i pro Roiha. Proto se rozhodla vytáhnout jeho děcka, he? Když to vyslovila, hned jí probodl pohledem. T-ta mrcha! Moc dobře věděla, čim ho odzbrojit, čim se dostat k jeho slabinám!! Když jí totiž jinak odporoval, sviňsky se k tomu uchýlila, no jo!! Jenže na něj to fakticky zapůsobilo – ač se tvářil nasraně jak jetel, oči mu rázem zvlhly, a on byl nucenej uhnout pohledem, aby se před ní nerozbrečel. „Tys to prostě musela vytáhnout,“ řka, takřka poraženecky. Po roce to chce teď řešit? Na to už je trocha pozdě, he? Nevěděl, co jí teď říct, protože knedlík v krku se dostavil rychlejš, než by čekal. Timhle si fakt nepomohla.
Vztek a smutek bylo skutečně něco, co ho od smrti děcek pronásledovalo den co den. Jenže vztek měl jenom sám na sebe, za svojí hloupost a neuvážený kroky. To si pak vylejval na ostatních, on to moc dobře věděl. I na Ryumina syna byl vzteklej jenom kvůli nim. On moc dobře věděl, že se nechová férově. „Co ty můžeš o mojí bolesti vědět, he? Děcko máš živý a zdravý.“ Pronesl dotčeně, a ucouvnul. Zatim to ještě neztratil, ale chybělo k tomu málo.

Ach ten mladej a nesmrtelnej Roihu, co už je starej a smrtelnej. Jo, táhlo mu na třetí rok, což znamená, že je starej, čili dospělej. „Tož i tohle můžem povážit za pracovní náplň – pozorování dění v okolí . I to se týká smečky, né? Změna počasí, a takový různý divný přírodní úkazy,“ řekl. Nó, stěhování ptáků a divokejch jelenů, to všechno určitě šéfa zajímalo. „Takže vlastně ňákej diplomat!“ Pronesl takřka vítězoslavně. Jó, to by k jeho čaje sedělo. „To by ti slušelo. Ale učitelka mi zní taky moc dobře.“ Švihl ocasem a ušklíbnul se. Rozhodně pracovní pozice učitelky byla víc hot.
Určo měla čaje pravdu, na tohle téma by se zapomínat nemělo. Když se otevře, možná to přebolí trocha snáz. Well, Roihu by děcka chtěl, protože je přece měl mít, a už se na tu představu tehdá tak upnul, že bylo těžký se jí zbavit. Jenže Anjel málem taky skončila pod kytičkama, a co když to hrozilo zas? On taj nechtěl zůstat sám jenom proto, že něco sobecky chtěl. „Já jen nechci přijít o tebe. Stojim o to, o to mít rodinu, ale neriskoval bych pro to tvůj život.“ Povzdech si. Bylo by to ale tak sobecký, když to tak chce aj jeho čajina? Roihu by asi musel slyšet názor odborníka. „Asi bych potřeboval od doktorů ujistit, že to bude tentokrát oukej.“ I když jejich úsudku zas tak skálopevně nevěřil. Představa živejch dětí léčila jeho bolístky, ale co když je ta představa jenom pouhou iluzí? On zas nechtěl bejt zklamanej, a ještě k tomu riskovat, že přijde o čaje.

Uchechtl se. „No jo, risk je zisk! Abych se vyšvihnul, taky bych měl asi trochu zariskovat. Jako by se už nedělo, he? Ale snažim se myslet aj na to, že už nejsem nesmrtelnej.“ Jako, že má doma někoho, kdo na něj čeká, a že mu to nejni úplně jedno. Nechce, aby se o něj Anjel tolik bála. Ale pro to, aby se tak nebála, by toho měl asi udělat víc. Jenže to bude tim džobem – má nebezpečnou práci! A prostě riskovat musí. Nebo měl pro tohle divočení akorát tak výhovorku? „Musíš jít někdy se mnou.“ Navrhnul. Jenom aby taková procházka neskončila jak tahle – nějakym tulenim se při západu slunce. Myslet na práci, když byl se svou čajinou, to se dalo vcelku těžko. „No to jsem chtěl slyšet!“ Takže žádnej kurz spisovný mluvy, ha!
Překrásný, no jo, někdy ten lajf dokázal bejt dokonalej. Někdy. A někdy taky pěkně bolel. „My budem velet asi maximálně jenom sobě,“ uchechtl se. Nebo si udělaj tu vlastní smečku – o čemž vlastně Anjel mínila nejspíš mluvit následovně. Jó, když to nakousla, tak zmlknul, jako aj dech zatajil, protože nevěděl, jak zareagovat. Tohle téma bylo bolavý, ale zároveň vlastně vítaný. On taky cejtil prázdno, který tam zbylo po jeho zesnulejch dětech, ale bál se vůbec toužit po nějakejch dalších. Bál se dalšího zklamání. „Mně by se to taky líbilo, ale,-“ nedokončil. Musel se nadechnout, než to dopověděl. A to pořádně. „Ale mám strach. Strach, že zas zažijem zklamání.“ Řka s pohledem upřeným do jezera.

Roihu čučel, jak mu Tim ránu zavazuje, a ač se snažil sebou necukat, přinejmenšim se mu ta tlapka třásla. Každej dotyk byl utrpením, žel anestezie tady žádná neexistovala. Leda by ho někdo jebnul něčim po hlavě, a uvedl do bezvědomí, to by pak anestezie byla dobrá. „Dej mně, dej, já se nepředávkuju,“ odsouhlasil slova doktora. Jestli se předávkuje nebo né už ale neurčí on sám, a Tim ho určitě nebude chtít zfetovat na smrt, takže jeho žádost byla zas jen zoufalé volání o pomoc.
A to nejhorší přišlo, když se v doupěti objevila Anjel. Roihu si ani nevšimnul. kde se tak rychle zjevila, ale byla taj, a vypadala dost zděšeně. A Roihu byl tim pádem taky. Panebože!! Takhle ho nesmí vidět!! Jenže už se stalo. A tak začal naříkat; „Mám bebí!!“ Well, při takový volbě slov by si jeden myslel, že už je zfetován. A vlastně... značnou dávku máku už v sobě měl, takže jo. Vytrhnul packou z ruk Timových, a ukázal jí před Anjel. „Bolí to!“ Lepší slova mu na mysl nepřišla. Skutečně by asi potřeboval spánek.