Príspevky užívateľa

Nepatrně se zamračil. „Jemu jsem neudělal vůbec nic, ale tobě jo,“ pronesl se zamručenim. Ač už tuhle kapitolu v sobě vcelku zdárně uzavřel, okolí to pořád ne a ne skousnout. Myslil si, že za to pykal už dost, he? „A přes to se asi nepřenese. Nakonec, můžu mu to mít za zlý?“ Jako jo, ten přiblblej ksicht, co po něm házel, mu za blbý mít mohl. To, co se přihodilo jemu a Anjel mu mohlo bejt uplně u řitě, protože se ho to netýkalo.
Ale hezky k tématu, který Roihovi nemuselo rvát chlupy z hlavy. „No, bejt ve smečce snadný neni. Ale je to snazší než bojovat to život někde venku, takže asi vlastně si nemůžu stěžovat.“ Vzpomínal na čas, kdy se na stejnym místě bavilo o tom, jak je život tuláckej dobrej. „Budu. Nosit zprávy, a takový.“ A špehovat, a žebrat z ostatních přísně tajný informace! Samos pomocí svojí magie. Tak nějak si to představoval, ale možná ty jeho představy připomínaly spíš nějakej akční film než realitu, he?
Uchechtl se. „To máš teda pravdu. Leda by mně někdo dal lekce spisovný mluvy. Ale o to bych snad ani já nestál! Umíš si mě tak představit? To bych přece už nebyl já!“ Ne, kdyby mluvil jak šéf, a kdekomu vykal, to by k němu vůbec nesedělo. Tahle mluva mu tvořila imidž. Tý se jen tak nezbaví.
Když se k němu čaje přitulila, uvítal to. Ať už předtim rošťačí nebo vtipkuje jakkoli divoce, tohle ho vždycky uklidní, a nastolí v jeho mozečku trocha klidu. „Je to dokonalý. Stejně jako svět a my v něm, nemyslíš?“ Pronesl už o dost vážnějš. „Vyšplháme se ve smečce na ty nejvyšší pozice, a budem tomu všemu velet. A když ne, když nic takovýho nedokážem, budem pořád spolu, a to stačí. To mně stačí.“ když bude jeho budoucnost po boku Anjel, všechno bude v pohodě.

Roižn přimhouřil ajka. Upřímně už ani nevěděl, co by jeho ségra chtěla nebo ne. Jestli byla zmanipulovaná, jeho případný zaklepání bačkorama jí mohlo bejt u řitě. Jemu to jedno nebylo, on by jenom prostě chtěl vědět jak a jestli vůbec ještě žije. „Asi nechtěla. Hlavně bych to nechtěl já, ale... je blbý nevědět, jak se má moje jediná pokrevní sestra.“ Pověděl. Rodinu měl očividně v srdíčku, možná proto, že krom Hiisy nikoho jinýho pokrevně neměl. Bude si muset udělat famílii vlastní. „Když osud bude chtít, zase nás shledá. Když ne, tak se nedá nic dělat. Osud už udělal horší věci,“ zamrmlal dotčeně.
On žádnou reakci na tu jeho poznámku neočekával, a rozhodně nechtěl, aby byl litován. Byl odjakživa unhinged, a říkat každýmu na potkání kde se mu co stalo, mu pomáhalo se smířit s traumatickou minulostí. „Lepší. No jasně.“ Přitakal, a nehodlal to víc rozvádět. Čas pomůže přes ty otřesný vzpomínky přehodit závěj, ale přes tu bolest, kterou jeden při prožívání cejtí, tu do ničeho zahalit nedokázal. Jako by snad bolest byla něco, co si jeden chce připomínat.
„Hm,“ zamrmlal. „Já jsem asi vždycky chtěl pro sebe lepší budoucnost, jenom jsem si to nikdá nepřiznal nahlas. Já nevim.“ To má čaje asi jedno. Nejspíš má lepší budoucnost, jak kdyby zůstal u máti – otázkou teda je, jestli by ho vůbec doma chtěla v prvé řadě –, ale kdo ví, co ho ještě čeká, že jo? Snad už nic traumatickýho.
No ale na co byl skutečně zvědavej, tak to byl oheň, kterej mu cizinka vyčaruje. Měla furt nějaký prupovídky a výhovorky k tomu, ale to ho zcela upřímně nezajímalo. Chtěl to vidět! „Tak se ukaž,“ pobídnul jí a sledoval. co dokáže nebo nedokáže. Čajina pak konečně začla – čarovat do větru nějaký plameny. Ale nebyly to jakoby plameny ohně, normálního ohně, spíš jako taková šou. Plameny hrály nepřirozenýma barvama, a Roihovi se těžko soudilo, jestli by dokázaly ublížit stejně jako skutečnej oheň. „Zajímavý. To je pravej oheň, jó?“ Ptal se teda vzápětí. „To asi fakt k ničemu nejni. Možná k pobavení malejch děcek, heh. Nevadí.“
Nu, jeden by viděl, jak rychle by ho třeba za tu magii odsoudila, kdyby jí tady donutil udělat něco, co nechce. Sic by si to nejspíš ani nepamatovala, ale kdo ví. „A co o mě teda říká ta moje smečka?“ Ušklíbnul se. To si rád vyslechne.

Roihu se rozhodl, že o mrtvym už taj nebude mluvit ve zlym, i když samos Enkidu byl kkt nejvyššího kalibru. On se cejtil samozřejmě blbě za jeho vraždu, protože se takový věci prostě nedělaj, ale neměl pocit, že by prozrazení viníka jeho chirurgickýho zákroku Heluš nějak pomohlo. „Byl to ňákej běsnej tulák, jménem ho ani neznám.“ Přiznal. A je pravdou, že jménem ho znal jenom od Hel, jinak sám mu svou identitu nikdá neprozradil. „Chtěl jsem mu nakopat prdel, protože byl nebezpečnej pro svý okolí, a on se na mně takhle vyřádil! Au,“ řka, prohlížejíc si mezitím svojí ovázanou tlapku. Obvaz už byl špinavej, brzo bude muset dostat zas novej. Ale až po koupeli tlapky v tý bylinný lázni. Mít zranění je sakra těžký!
„Díky ti, já bych se za tě taky bil. Já bych se za kamarády rval jak eskimáckej pes,“ pověděl jí, však ani nelhal! Bil se vlastně kvůli ní. A taky proto, že už dlouho po nějaký fajtce toužil, tahle jeho bff byla jenom dobrou záminkou proč k tomu nakonec aj došlo. „No, tak proto teď nebudu moct běhat. Bude trvat, než vůbec budu moct bez problémů chodit.“ No, možná najde sílu na jiné aktivity.

Tož Roihu asi dneska Héle moc neporadí, protože byl do týhle šlamastyky dost nepříjemně zapletenej. Ještě se ani nesmířil s faktem, že každej den se teď probouzí jako vrah, natož, aby pozůstalou jeho oběti teď konejšil. „Nechal tě? Ten zmrd. Já to říkal! Myslel jenom na jedno, a když se mu toho nedostalo, prostě tě poslal k vodě!!“ Vyřkl skutečně dopáleně. Takový myšlenky by měl, kdyby nevěděl, co se s tim debílkem skutečně stalo. Na jeho těle se určo už museli krmit brouci všeho druhu, pokud ho teda před mrazem někdo nepohřbil. Pokrytý sněhem mohlo bejt totiž někde skovaný až do jara. Což by samozřejmě bylo super, kdyby Rouhovym jedinym přánim nebylo, aby se v prvý řadě ten incident vůbec nikdá nestal. Chtěl týpkovi vyprášit kožich, pomstít se mu za to, že ho na tý louce v kotlině tehdá tka znemožnil ale něco takovýho zrovna nejde dvakrát ruku v ruce s rčenim "miluj bližního svého", he? Ačkoli Enkidu žádnej jeho bližnej nebyl, tak možná v pohodě. „Jsem si skoro jistej, že tys nic špatnýho neprovedla.“ To byly jediný konejšivý slova, který našel. No jó, pod jmelíčkem se tyhle dva už a si nepolíběj.
A teď zpátky k jeho velkýmu bebí! Sníh obvazu moc nesvědčil, zase ho měl celej mokrej, a to mokvající ráně teda moc nepomůže. Ale aspoň už mu to nekrvácela, jak minule, co vyháněl z území toho modrýho krypla. „Jsem se porval, a ten útočník mně ukousnul prst!“ Pověděl melodramaticky, pravdou ale bylo, že to dramatický bylo. Furt to neskutečně bolelo, a on mohl bejt rád, že se sem vůbec dobelhal, a někde nezůstal nemohoucí ležet. Pak by se z něj hodně rychle stal rampouch, a mohl si podat ruku s mrtvolou Enkida. „Dost to bolí. Žádnej prst tam nejni, ale furt jako bych ho cejtil! Jak mě může tak bolet něco, co už neni tam kde by mělo?“ Jó, fantomova bolest je svině. To on by tady, chudáček, měl pípat jak sejkora!

Jestli Héla byla nešťastná, co teprv Roihu! Jí chyběl její zatraceně blbej šamstr, jemu zas prst! Spravedlnost není – on na tom byl stokrát hůř!!! Packu měl furt zavázanou, protože tak dva dny zpátky to vypadalo, že mu rána začla hnisat. Teď teda musel svojí ručičce dvakrát denně dopřávat bylinnou koupel. Byl to voser, ale jelikož nechtěl přijít o celou hnátu, nedalo se už nic jinýho dělat. Musel sekat dobrotu. A proč byl tady? Aby Héle ze slušnosti vysvětlil svou situaci, a omluvil se z neúčastni na trénincích v blízké budoucnosti. Až se vyléčí, a naučí se pořádně zas chodit, budou snad pokračovat. Ale teď to nehrozilo.
Kromě toho měl ale trocha strach se s ní sejít. Co když totiž našla tělo svýho chábra, a veškerý důkazy, který na místě činu zanechal (a že jich nebylo vskutku málo), jí zavedli k pachateli – tedy jemu? On byl teďka vrah!! A byl to důvod ke znepokojení, takovej tíživej pocit na hrudi, kterej měl každý ráno po probuzení. Přejde to někdy? Bál se, že ne. Vedle pocitu ze smrti svejch děcek to ale bylo velký nic, takže je možný, že i s touhle nálepkou se naučí žít. „Nazdařbůh!“ Pozdravil typicky přiblble, ale nebylo do smíchu ani jemu, ani očividně jí. A sakra. Byla celá skleslá, proč asi? Proto, že takový dva tři tejdny zpátky ukončil jejího nápadníka? Když k ní dokulhal, posadil se, protože týpek už nemohl. Bejt invalidní nestálo za moc. „Dneska nevypadáš, že by se ti chtělo běhat. Ale to ani mně, hle!“ Ukázal jí ovázanou packu.

Z toho, co Roižn k tomu fakanovi řekl, se chytil toho nejmíň vhodnýho slova. Ovšem. Jsou fakt děcka jak houba, a sežerou všecko, co jim dospěláci naservírujou? No, ejstli to tak je, jeho vlastní děcka by byli strašný fakani. Rozmazlený spratci. Ale i to byla mnohem líbeznější představa, než jaká je skutečnost. Jeho cérka se synkem už jsou teď dávno součástí půdy. Jednou po nich někdo bude kráčet, ale do doby, co Roižn dejchá, to nebude. On to nedovolí totiž. Ten hrob on bude bránit vlastním tělem. „Hajzl, no jó. To je někdo nečestnej, nebo někdo, kdo škodí jinejm vlkům se špatnym úmyslem. Je to jedinec, co udělal ve svym životě zlý věci.“ Řka. Vlastně nevěděl, jak jinak líp by to vysvětlil, páč on žádnej učitel rozhodně nebyl. Poučky, to mu fakt nešlo, a už vůbec, pokud si měl hlídat, co říká. „Já občas vlkům škodim, ale jenom proto, že mi to přijde vtipný. Já ale skutečně zlej nejsem.“ No, to nebyl, ale chování tomu občas neodpovídalo.

No jo, tohle bylo učiněný martýrium! Ale ona to nemohla chápat, měla úplně jinej mindset, a vůbec! Byla veselá, láskou opojená, bylo jí hej! Ona neměla dva měsíce v kuse depky. Jí nic nežralo! On byl tady ten chudák, a ještě měl sportovat? No potěš koště! „Stačí, no to si myslim,“ vydal ze sebe, div popadal dech. Hurá, měl povoleno zpomalit!! „To nevim, jak dlouho vydržim se takhle teda mučit.“ Halekal. Pomalu tu čajinu ambiciozní ale následoval. Co mu zbejvalo, že jó? Ono kdyby mu to fakt tak strašně vadilo, klidně se mohl posadit a nikam se nehnout. Možná i jeho tohle mučení v jistym slova smyslu těšilo.
„Dva měsíce??“ Zděsil se, ale rozhodl se, že zas zkusí nasadit ten drsňáckej imidž, co vydrží takřka všecko. Takřka. „No, může bejt hůř, ale i tak – tohle dlouho nevydržim. Nebo mě to možná po čase přestane tak srát, protože skutečně naberu nějakou fyzičku, he?“ Hurá, tak to nakonec pochopil. Musí na sobě makat, jinak ho do castingu k Pobřežní hlídce nevezmou!!

Připadalo mu, že tahle čaje ho ani neposlouchá!! On vůbec nahlas neřek', že nemá zájem se s ní bavit – naopak se taj jak blb snažil udržet klid, a něco teda říct, když už za nim nakráčela, že jo. Ale očividině jí to neni dost dobrý, a on vůbec nechápal, co od něj teda očekává. „Ale mluvim s tebou, he? Tak co chceš ode mě slyšet? Můj názor na tebe neni zrovna dvakrát pozitivní, ale jsem klidně ready ho změnit – když to dokážeš.“ Jen tak z jednoho rozhovoru si Roižánek jen těžko začne myslet, že Ryumee je nejen hodna svýho místa, ale vůbec nějaký shovívavosti z jeho strany. I tahle její konečná věta dokazovala, že neumí číst mezi řádky, ba vlastně ani poslouchat. Jestli tak strašně chtěla napravovat nějaký nedobrý vztahy, možnost měla, ale nijak se jí nechytila. Takže co s ní? Nic.

ja

„No, tak aspoň nejsem jedinej. I když nevim, jestli se zrovna tim chlácholit – já bych nikomu nepřál, aby zažil něco podobnýho, to fakt ne,“ opravil svou prvotní myšlenku. Kdyby byl jedinej na světě, kdo takovou bolest mohl prožít, asi by to bylo lepší, he? Pak by to nemuselo zažít aj Anjel, a to bylo důležitý. „Já toho o světě zas tak moc nevim. Nejsem žádnej vzdělanej ánštajn, ale neznamená to, že jsem úplně blbej. Asi musim některý věci jenom prožít, abych je pochopil. I tu bolest.“ Ale už jí stačilo, bylo jí víc než dost. Vyslechl si, co mu dál Aikan pověděl, a svůj pohled nemohl taky zaměřit na nic jinýho, než na hrob svejch dětí. Nebožátka, ach. „Já vim, máš pravdu. Je mně z toho pak akorát víc do pláče.“ Povzdech' si už nevim po kolikátý.
„Jo, to jí teda potřebuju,“ pronesl souhlasně. „O to se snažim. Občas sem ale musim zajít, a zkontrolovat, že to taj nikdo neponičil. To se pak cejtim po zbytek dne zle.“ Ale udělat se to muselo, protože on by na svý mrtvý děti nezanevřel. Když taj byl, byl uplně jinej, než když venku řádil a provokoval tuláky. Tady byl skutečnej, žádnej pózér. „Taky chcem mít s Anjel svatbu. Protože se milujem, to je jasný.“

Pro Roiha tohle byla jedna z těch běžnějších konverzací, ale vlčina naštěstí byla sdílná, a nebyla prudérní. I takový přec potkal! A bytostně je nesnášel, protože když ho holky vytáčely, nemohl se s nima být, a jenom v sobě držet vztek. A to nikdy nebylo dobrý. „No jó, já mám v Kultu ségru, takže o tom žel něco vim. Legálně se nemůžem stýkat, protože ona má furt jenom domácí vězení. Bojim se, že už je zmanipulovaná těma pámbíčkářema tam.“ Odfrknul si. Dlouho jí už neviděl – ani jí neřekl, co se stalo s jeho dětma. Na jednu stranu nebyl vystavenej nepříjemnýmu vysvětlování, na tu druhou by se rád vyfňukal zas na něčím rameni. A né jen tak ledajakym, ale na rameni svý vlastní krve. Jenomže tim, jak se s ní dlouho neviděl dostával pocit, že se jejich sourozenecký pouto vytrácí. Bylo mu z toho smutno. „Dobrý, že to říkáš, ale já tam nesmim. Už jsem tam byl, jenže vždycky jsem musel zas rychle vypadnout.“ A on to zkoušel dál a dál.
„Jo, ale měl jsem období, kdy se mně moc nedařilo, a tehdá bych možná aj zdochnout chtěl.“ Přiznal. Teď to přiznal po dlouhý době i nahlas, ale tak to skutečně bylo. Je to ten nejvíc divnej pocit, když někdo v jeho věku přijde o děcka tak tragicky, ale asi se to holt dělo. Bylo to hrozný.
Zamyslel se nad timhle jménem. „To je zajímavý. Já na žádnýho Boga nevěřim, ale na přítomnost jo. Říká se, že ta je vedle budoucnosti ta úplně nejdůležitější, ale jak má jeden dejchat pro okamžik přítomnej, když ho straší v minulost i ve snech?“ Tyjo, z tohohle small talku se snad stane nějakej filosofickej rozhovor!
„Hustý! Ukaž!“ Hned jí pobídnul. Aj Feier mu ukázal oheň, tak aj tahle čaje by mohla. On se ohně příliš nebál, protože byl tak trochu dement. Jó, nějakej drobnej respekt, ale fascinace byla větší a silnější. „No jo, moje magie je dost užitečná. Ale má takovou zvláštní schopnost – stanu se díky ní míň důvěryhodnej v očích většiny, kterym se k ní přiznám.“ Pronesl. A byla to pravda. Mohl mít cokoli, co si usmyslel, a nemusel hnout brvou. Vždycky měl strach, že kdokoli se o znění jeho magie dozví, a bude znát jeho storyline s Anjel, bude si myslet, že jí na ní použil a zmanipuloval jí. Jenže tak to nebylo!!

No, tak přece jén Feier o Kultu věděl. Ještě aby ne, když vypadal jak ánštajn! Sic jako nebyl pro Roiha nějaká modla, protože on přece žádný idoly nemá (jenom sám sebe), ale rozhodně by k němu dokázal vzhlížet, kdyby byl ze stejný smečky. Takhle to ale nešlo. Kamarádit se ale jistě mohou! „Já bych to taky rád prošel, abych našel ségru. A možná bych tam našel i ňáký zajímavý krámy. Ještě jako děcko jsem už jedno obydlí člověčí navštívil, a bylo to dost zajímavý.“ Vzpomínal na tenhle zážitek, kterej už měl trochu zamlženej stářím. Bylo to totiž dávno, ale pamatoval se, že tam našel takovou malou sošku vlčí podoby. To bylo dost divný. „Jó, toho se bojim – že je z ní už zmanipulovaná ovečka. Je mně z toho smutno, moc.“ Povzdech si. Jemu bylo smutno z dosti věcí, to je jasný.
Well, došlo mu, že timhle džoukem Feierovi úsměv na ksicht nedodal, takže se trapně uchechtnul a podrbal za uchem. „No, tak já snad radši půjdu, ne? Než ti třeba praskne žilka,“ řka. No jó, další mezinárodní vražda by asi nebyla zrovna dvakrát vhodná. Navíc mu byl kožich dost milej, a nechtěl dostat přes držku od tohohle týpka, co by mu mohl v životě klíďo hrát otcovskou figuru.

Odfrknul si, jak jinak. „No vždyť jo. Já žádný problémy dělat nechci – ostatně ani žádný tady nedělám. Kvůli Anjel chci bejt lepšim vlkem, a taky kvůli sobě. Já nejsem žádná lůza, a ani hajzl,“ přimhouřil oka. Ach, no, jeho oblíbený tvrzení – on nejni hajzl!! Jenom buran a rváč a drzoun a tak podobně. Proč nikdo neviděl, že je v jádru hodnej kluk, to mu bylo jasný, a nebylo třeba nad tim ani polemizovat. „Já věřim, že bych jednou moh' mít nějakou reputáci, protože mě můj džob baví. Proto je snad evidentní, že žádnej vítr dělat nebudu, he?“ Zavalil jí teda těmahle tak trochu emočně manipulačníma kecama, který sic byly pravda, ale řekl je hlavně proto, aby se nad nim spíš slitovala, a dala mu pokoj. Když bude mít ňákej problém, určitě nepujde za ní, ale kdyby náááhodou v nějakym alternativnim vesmíru přece jen jo, tak s ní bude komunikovat úplně normálně a bez zbytečnejch konfliktů. To si může bejt jistá.

Roihu už byl upe dopálenej, když modrej týpek vypálil tu poznámku o kamení. Normálně by čoudil jak parní lokomotiva, kdyby to šlo! Ale snažil se svou energii neplejtvat na zbytečný slova, protože tý moc neměl. Jeho rána krvácela, a on se v prvý řadě musel vrátit domů, hezky k doktoru. Už aby týpek vypadnul! „Jaký byliny zas? Seš smažák??“ Je tenhle týpek vysmahlo feťácký? Fajt neměl ani tucha, co se v životě tohohle týpka stalo, že je tak vymletej, ale drogová závislost by tomu možná aj odpovídala. „Radši už prostě táhni,“ řka snad aj s povzdechem. Dalo se něco jinýho, než jen nad tim vzdychat? No, kdyby neměl tlapu v obvazech, mohl mu dát třeba čóču. Naštěstí měl magiu, která nejednoho jedinci dokázala donutit k různejm věcem, který by jinak neudělali. Byla to magie mocná, to si Roihu uvědomoval, a proto jí vlastně tak často nepoužíval. Měl trochu strach, že jednou jí použije špatně. Ono uplně stačilo, že ten měl na krku vraždu toho tuláka, he? A to ho zabil holýma rukama!!
Nu, počkal, než týpek fakticky území opustil, a pak se jal vrátit domů. Bude o tomhle střetu muset říct šéfovi – to je přece jeho občanská povinnost! Protože jeden nikdy neví, jestli to ten maník nezkusí znova, až z něj vyprchaj účinky Roihovejch kouzel. Mohl by bejt nebezpečnej, jestli je to takovej pacient cvokhausu!

Roižn přimhouřil oka. Dělá si z něj tenhle cápek jenom prdelky, nebo je fakt tak tupej a žije v jeskyni?? „Si děláš ze mě prdel? Nebo žiješ pod kamenem?“ Hodil po něm teda dost nechápavej a otrávenej výraz. Ne, nehodlá tomuhle maníkovi nic vyvsětlovat, aby ze sebe ještě dělal vola! „Začínám si myslet, že máš místo mozku rozkopanou hlávku salátu.“ A od pravdy to možná nebude zas tak daleko! Tenhle fakt ale Roiha rozhodně neuklidnil, no vůbec! Jestli má tenhle týpek dojem, že si na území může chodit jak chce, protože za vlády krále Klacka se to taky mohlo, tak potěš koště. Tahle návštěva nemusí bejt jeho poslední.
Aspoň ta magie mu dneska přinesla ovocíčko. A bolehlávek jistě také. I pod kouzlem se ukázalo, že ten cápek skutečně neví, která bije. Well, moc dobře svou smečku nereprezentoval, he? „Možná by bylo lepší – pro tebe aj tvou smečku –, aby ses o dění svýho okolí víc zajímal. Pak předejdeš tomu, že tě taj někdo sejme.“ Pověděl mu, a mínil mu poradit ještě jednu věc. „Radim ti, aby ses na patě otočil a už se nikdá nevrátil. Tady nemáš co pohledávat.“ Zavrčel, ještě stále pod kouzlem. Ale už ho mínil pustit ze svých spárů. Jen si chtěl bejt jistej, že pochopí, co má dělat.