Príspevky užívateľa

Jó, tomuhle týpkovi po tom nic nebylo, to měl pravdu pravdoucí. Roihu taj mohl skočnit ještě ze svý hlouposti snad vyprávět tajnosti jeho smečky, namísto zjišťování informací o smečce cizí, he? To by bylo vskutku nemilý, a hlavně trapný.
Ale stórka z Feierova života byla zajímavá, aspoň pro slechy Roiha. „Nó, takže žádná normální smečka. Jenže jedna taková taj je, to víš, né? Kult si říkaj, a žijou mezi těma výtvorama lidskejch existencí,“ pověděl, a packou ukázal směrem, kde si myslel, že se zrovna teď město nachází. „Já tam mám ségru, a nesmíme se navštěvovat, protože ona tam má domácí vězení. Bizár, co?“ I tak se s ní ale pokoušel kolikrát zkontaktovat, no jo. Když se s Feierem nebudou bavit o svejch smečkách, proč nezdrbat jinou, he?
Sledoval ho, jaká reakce na jeho poznámku přijde. Bude rád, že si všiml tak krásného detailu, nebo zhyne cringem ze svého vlastního znamínka krásy? Nu, rozhodně nevypadal nadšeně, že to Roižn zmínil, a tomu to na ksichtě vykouzlilo nepatřičnej úšklebek. Hihi. „V pohodě, už tě s tim nebudu dál srát. Myslim, že jeden může v klidu život prožít i sám, a bejt docela spokojenej. Já bych tak spokojenej nebyl, ale to už je fuk.“ Pokrčil rameny. No, on si vlastně myslel, že každej kdo říká, že se sám spokojenej, jenom ještě nikdy zamilovanej skutečně nebyla. To byla jeho pravda, který věřil.

To, že se Roižn jal k odchodu se mohlo zdát jako manipulační technika – a možná že podvědomě i byla –, ale zrovna v tuhle chvíli šlo jenom o tu nejmoudřejší reakci na nepříjemnou situaci, v který se octl. Komunikace s timhle fakáčem mu nebyla příjemná, a nechtěl bejt zlej, takže co měl dělat? Jo, odejít. No a když tahle akce probíhala, když odcházela, tak slyšel, jak se za nim to děcko žene. Už viděl ty nejhorší scénáře, kde ho Guláš dál provokuje, až do vyvrcholí v nějakej skutečně nehezkej Roihův výbuch, a proto se za nim v mžiku otočil s varovnym zavrčenim. Jenže... to nebylo nutný? Ten malej týpek se mu omluvil, a proto Roižn skoro okamžitě povolil svůj výhružnej postoj. Vážně? Vážně si myslel, že ho tohle vlče může nějak ohrozit? Jestli jo, tak to bylo od něj hloupý.
„Fajn,“ zamrmlal, sledujíc ho, jak se tam tak provinile ksichtil. „Dobře ti poradim – nebuď hajzl. Když budeš, tak se ti to v životě vymstí.“ To je moudro z jeho vlastního života! Víc real už to bejt ani nemůže!! Když se on sám chová jak kkt, potom se mu to všecko vrátí. Třeba jeho imidž – imidž vysírače – mu v začleňování se do smečky moc nikdá nepomohla.

Pohoda, klídek, tabáček, no vskutku! Až do chvíle, kdy Roižn už fakt nemohl, a musel zpomalit. Ta čaje se zdála bejt úplně neunavitelná! A to nemohlo bejt tim, že byla hezky do růžova vyspinkaná, ne ne! Ona byla určitě vysloužilej sportovec. A možná né ani vysloužilej! Nejspíš nějaký orientační běhy byly její guilty pleasure, a jestli timhle mučila i svý nejbližsí, tak potěš koště. Možná ten blbeček, s kterym randila, se na ní díky tomu vykvákne, což by bylo přímo skvělé. To ale nemohl vědět, co se s onim týpkem v nejbližší době ještě stane. „No, pohoda, ale já už nemůžu,“ vydal ze sebe. Byla le zázrak, že ze sebe něco dostal, vzhledem k tomu, že necejtil plíce. A to se vůbec nezdálo, že ho Héla nějak vnímá! Má jí to snad poběžet zařvat do ucha?? No, nevěděl, jestli na to ještě sebere dost energie, ale zkusil to. Zkusil ještě naposled zabrat, aby jí doběhl. „Počkej, sakra!“

„Pche,“ odfrkl si Roižn, protože velký prd věřil tomu frackovi, že ví, co to znamená. A jestli jo, měl se cejtit uraženě? Protože možná cejtil. On v hloubce duše toužil po tom, aby ho mělo zcela přirozeně rádo, protože je přece hrozně vtipnej, a dobrej vzor pro všechny děcka. Chtěl se z přítomnosti vlčat spíš těšit, než se obávat, co jim zas na jeho ksichtu bude vadit. „Jasný, to už jsme si vyjasnili. Teď mě můžeš nechat bejt, he?“ Zamračil se. Neví, co dělat, aby si imidž u tohohle malýho týpka vylepšil, tak ho prostě pošle do prdele. „Nech mě prostě v klidu žít.“ Zamrmlal a na tyhle slova začal kráčet pryč, někam do kopce. Nemyslel si, že by ho to děcko hodlalo zastavit, ale kdo ví? Třeba ho míní vysírat i dál, až dojde na nějakou dost nepříjemnou událost. Né, on neplánuje tohle dítě bít, ale kdo ví, co všecko se může stát?

Ovšem, že Roihu očekával nějaký né zrovna pozitivní talk. Skoro s každym tady měl nějakej beef, ať už jenom tichej (jako s Ryumee), nebo vyřčenej, jako s Hariuhou. Vlci se na něj prostě pořád jenom debilně koukali, a tak co on měl dělat? Přijal společenskou nálapku, kterou mu všici dali, a podle toho se taky choval. Sebemrskačství je jeho hobby! „No, nemusíš si tak fandit, nejseš spešl – valnou většinu vlků já nevidim rád, protože tak je tomu aj naopak. Nemusej to říct nahlas, ale vidim na nich, co si myslej – že jsem jenom buran, co nemyslí ničim jinym, než dolnim mozkem.“ Zamrmlal s přimhouřenýma ajkama. „I když oceňuju tvou snahu náš vztah změnit, jednim rozhovorem se z nás nestanou bff, tomu věř.“ A jestli si to tahle čaje myslela, žije v delulu landu. Ano, na ní měl důvod bejt salty, ale nebyl přesvědčenej o tom, že mu dokáže na ní změnit názor. Nepřipadala mu zrovna dvakrát inteligentní, a její vysokej post byl pro něj spíš impulzem, že každej vůl se může vyšplhat dost vysoko, když ví jak na to.

Tož Roižn o žádný jednorožce nevěděl, a teď ho zcela upřímně vůbec nezajímalo. Zajímal ho jenom fakt, že se tenhle týpek tak drze přidružil na jejich území. „Hádám, že v tý době ale nikdo z vašich neměl na krku vraždu naší soudružky!!“ Je tak těžký pochopit, že kroky tohohle týpka jsou tak strašně iracionální?? Asi jó, protože měl očividně v hlavě kupu hnoje. A to si Roihu myslel, že sám neni nejchytřejší, no, vedle tohohle mátonohy to byl učiněnej ánštajn. „Ten má aspoň dost soudnosti na to, aby se držel tam, kde má!“ Prskal. Feier měl aspoň mozek, né místo něj piliny.
Ale čertit se nadále bylo zbytečný, teď si ho totiž Roižn podmanil, protože rychlejší řešení neviděl. Už ani nedoufal, že po tak dlouhý době bez použití magie mu to ještě půjde, ale jo – fakt to pořád uměl. Týpek myšlenku převzal za svou, a klidil se za hranice. „To jsem si myslel,“ pronesl, ale když už měl týpka chvíli v pařátech, ještě z toho něco málo vytříská. Ještě ho nepustí. Jak dlouho se pak bude regenerovat po intenzivnějším použití magie, toť otázka. „Řekni, cos tady chtěl dělat. Cos tady skutečně pohledával.“ Chtěl po něm ještě vědět. Může to bejt špeh!

Leda povzdech ze sebe mohl Roihu vydat. Tohle bylo těžký, a možná to nikdy ani takový nepřestane bejt. Časem se ty bolavý vzpomínky trochu otupěj, a zešednou, ale nejspíš nikdá nevymizej. „Jó, to ze mě dělá asi vlka hodnýho bytí, he? Že cejtim bolest. Nemyslel jsem si teda, že kdy zažiju něco takovýho, ale to by si nemyslel asi nikdo.“ Ty měsíce, který tý události předcházely byly slušná shitshow, ale kdyby nebyl, neměl by Anjel, a ani by taj v tý smečce nebyl. Všechno zlý je asi k něčemu nakonec dobrý. „Jo, já se snažim to neventilovat na někom, kdo si to nezaslouží, ale někdy je to prostě těžký.“ Když viděl někde ňáký veselý dítě, bylo těžký nebejt salty, že je živý.
„Tak to se těšim,“ pronesl s opětovnym povzdechem a zrak přesunul k brotkovi. „Teď se ale odejít nikam za duhu nechystám, mám tady Anjel. A kvůli ní stojí za to žít dál.“ Hlavně díky ní byl teďka tím kým byl, a hlavně se za sebe nemusel tolik stydět. Udělal v životě hodně blbostí, a možná i horších věcí, ale udělal i dost správnejch rozhodnutí. Ač mu to možná tolik nedocházelo, bylo tomu tak.

Kdyby byl tenhle svět animák, tak by právě teď Roihu začínal rudnout vzteky. Fakt ho týpek pokouší! Ale to nevěděl, nebo možná ignoroval fakt, že fakt nemá náladu na nějaký mezismečkový dohadování. Obzvlášť po tom, co si ignisský borci dovolili na jejich území zavraždit ňákou nevinnou čajnu! Kdyby vo tomhle slyšel šéf, tak by z toho byl asi slušně vedle, he? Ale Roižánek se o to postará, nejlíp, jak bude umět. „Nejseš ty ňákej drzej? Sem si nebudeš chodit jak do holubníku, kámo,“ zavrčel. Neskutečně vorásklej je ten modrej kožuch!! Nebo jenom vypatlanej? Obojí je možný.
Výhružky mu evidentně nestačili. No tak jó, bude muset přijít zmáčknutí. Nožička Roižánka bolí, a ještě hlavička ho bude bolet!! Ale nedá se svítit. Teď se po něm chtělo, aby přestal bejt laxní, a staral se o smečku jako příkladnej člen komnity, takže musela i bolest jít stranou. Zasoustředil se teda na týpka, musil si řádně chytit jeho mysl do té své, hezky si jí v duchu ohmatat. „Myslim, žes chtěl udělat zpátečku, a vrátit se za hranice. Určitě.“ Pověděl mu sebejistě, již pod kouzlem svých schopností. Tenhle vlk žádnej génius nebude, takže jen těžko odolá jeho moci. Hezky si tuhle myšlenku převezme za svou, he?

Tak tenhle čávo Roiha dopaluje už teď. Ten šklebící se ksicht, když okupuje jejich území! Jaká drzost!! „Hele, udělej zpátečku, kámo, nebo se budu muset porvat! A to bych ti fakticky neradil!“ Dnes byl fakticky chlapec v ráži, protože trpělivost dost neměl. Jeho bolístka mu kazila náladu jen co se probral, a teď o to víc, když se zas ozvala. Dostane pojeb od léčitele, ale nejradši by dal pojeb sám sobě za svojí stupiditu. Neměl nikam chodit! Jenže to by pak nepřišel na tohohle týpka, co chce u nich dělat bůhví co! „Co se staráš? Kdyby to byl někdo od vás, tak už bys to dávno věděl, to si piš!“ Zavrčel. Kdyby mu tohle udělal někdo z ignisanů, mohla bejt už dávno třetí světová. Nikam do zákopů sice nechtěl, ale za svůj nebohej prst by se odběhl rvát, to si můžete bejt jistý.
Ignorující bolest aj on přišel k týpkovi blíž, klidně mu dejchajíc do ksichtu. „Pokavaď tě můj lajf tak strašně zajímá, uděláš zpátečku, hezky na neutrální území. Až pak ti to povim.“ Esli né, tak na něj použije magiu, a donutí ho k tomu.

Asik souhlasil se slovama Finna. „Jó, to je asi pravda. I láska může zabíjet! Ale mě doufám nezabije.“ Haha, no, kdo ví, co ho nakonec ukončí. Možná zdochne jako starej a plesnivej dědek? Nebo ho přejede přespolní traktor? Zabije ho jinej týpek, kterýho Roižn vytočí do bělostných končin?? Odpovědí je spousta, ale která bude ta správná se teprv ukáže. Dneska to snad ještě nebude.
„Jako je to přinejmenšim zvláštní, obzvlášť, jestli jste měli dobrý vztahy. Ale co já vim? To už je asi na tobě, jak se k tomu postavíš. Vidim, že k tomu máš otevřenej přístup, to cenim, páč bych to asi nedokázal.“ Né no. Kdyby ho někdo opustil bez rozloučení, dal by to dotyčnýmu do konce života sežrat. To si myslel teďka, ale třeba by pak realita byla jiná. Nic takovýho se mu v životě naštěstí enstalo, takže nemusel polemizovat o tom, co by udělat nebo neudělal.
Víc Roiha zajímaly samotný emoce-neemoce, který Finn měl, a popisoval. Sledoval ho s vyšším zájmem, možná trochu nechápavě. „Ještě jsem takovýho vlka nepoznal. Že se někdo snaží bejt chladnej a drsnej, to už jako vim, ale že by nikdo fakticky nepociťoval pozitivní ani negativní emoce? Je to přece to, co z nás dělá hodnotný bytosti! A je skvělý si to prožít. A to i když některý emoce nejsou zrovna dvakrát pěkný, a nikomu bych je nepřál zažít.“ Jó, mluvil o stesku, bolesti a zklamání. Díky smrti děcek si toho zažil fakt dost, a kdyby tyhle negativní emoce nevyvažovaly i ty pozitivní, vykašlal by se na to všecko. „Cejtit lásku je to nejlepší, co zažívám.“ Pronesl cringe slůvka.

Radši už to dál nějak nemínil rozebírat. Ještě by se s touhle delulu čaje pobili! Jestli je fanouškem nějakejch vražednejch ceremoniálů, je to psycho, ale její věc. Dokavaď to nebude tahat sem, tak je mu to šumák. A jí může bejt šumák, jestli si jí za to v hlavě odsoudí, nebo ne. „Ale tak to je jasný jak facka, že jo.“ Reagoval na její poznatek o hranicích. Zrovna od něj to sedělo, když lezl na kultský území kolikrát do roka zcela bezprizorně! „Nemyslíš si ale, že když je ta smečka tak omezená, že drží svý členy za hranicema jak v domácím vězení, tak pak mám právo tam jít, když tam mám příbuzný? Teoreticky.“ Teoreticky!! Protože on to vůbec nedělal.
Přikejvnul. „To teda ne! Já mám holku a kariéru, nechci do zákopů!“ Haha, no jistě, on má tak kariéru. Bude mít - chce mít, ale zatim teda nic extra nemá. Má ale moc rád život na to, aby chcípl v nějaký mezinárodní bitce. A to mu dal život dost slušnou čóču, takže by na něj měl bejt už hodnej. Osud by na něj měl hodnej!
Tož jestli to říkalo i okolí, že pojmenovávat se sám je oukej, tak na tom bude asi něco pravdy. „Seš druhá, co to říká, tak asi dobrý, asi se nemusim za to cejtit blbě.“ Přimhouřil nad tim oka. „A tvoje jméno co znamená? Něco to znamená, né?“ Nebo je to jenom spleť několika písmen dohromady? Tomu zrovna dvakrát nikdá nerozuměl. Co znamenalo jméno jeho máti? Asi jen, že je to pořádná furie.
„No přesně to jsem myslel!“ Aspoň ve většině věcech si tihle dva notujou, tedy nehrozí žádná slovní ani fyzická přestřelka. Roihu se nesmí prát! I když by strašně chtěl. „A ty co umíš? Neumíš třeba oheň vyčarovat? Rád koukám na plameny ohně.“ Vskutku by do nich mohl zírat hodiny.

Jo jo, otrávenej ksicht Roihovi nechyběl. Jak ale bylo zmíněno, nechtěl dělat vítr. To by nemuselo vzhledem k novýmu postavení týhle týpky vůbec dobře dopadnout. Bohužél nepůjde asi jenom o zdvořilostní pozdrav, tahle čaje s nim chtěla mluvit. A nadšenější Roihu bejt fakticky nemohl. „Co jsem provedl?“ Zeptal se Ryumee a očima si jí prohlídnul. Vlci z tý její famílie vypadali vesměs tak podobně, že by si jeden mohl myslet, jak se množej všici mezi sebou. Kolik vlků podobný stavby, jako má ona nebo tne druhej doktor, asi na světě je? Jestli se podivoval nad timhle, tak skutečný bizáry ještě nikdy neviděl. A to je snad asi dobře.
No, tak co po něm paninka chce? Provedl zas něco? Nemyslel si to, ale ani by ho to nepřekvapilo. Vadilo jí, jak kysele se ksichtil na jejího synáčka? To je možný. Nebo jí vadilo, jak se ksichtil nad ní? I to je další možnost. S nikym dalšm extra problémy neměl. Možná s Hariuhou, ale naštěstí s nim nepřišel teď v poslední době do žádnýho kontaktu.

Uchechtl se. „Ten úkol zněl tak trochu jinak, ale bylo to součástí, řekl bych.“ Měl dokázat nějaký dovednosti v džobu, o kterej se zajímal už v době, kdy ani nebyl ve smečce. Takže musel přejít celý území a donýst něco, co sám tolik neznal. Byl to as úkol férovej. Teď už na tom stejňak nikterak nesešlo, protože on ten úkol splnil zdárně. Jinak by se taj přece nemoh' chlubit, že je členem smečky! „Je to tak, hele. Já se bál, že mně smečka vezme svobodu, protože jsem vždycky rád cestoval,“ řka, skutečností ale byl, že mu nic jinýho nezbejvalo. Nezbejvalo mu nic jinýho, než utíkat z domova, proto byl tak zcestovalej. „Ale tak to vůbec neni. V ničem mě to neomezuje, a navíc mám jistotu střechy nad hlavou. Navíc tenhle můj džob je pro mě jak dělanej!“ Jupí.
No, nechtěl taj před Feierem použít slovo zvěd, protože by pak rozhodně mohl podezřele působit. Jenže... proč on by nemohl využít svý magie, když má takovou moc? Feier by se vůbec nemusel dozvědět, že mu něco vyzradil. Byla to myšlenka podlá, ale možná právě tohle se po něm v týhle práci chce. On byl ale trochu pokáklej. Pokáklej, že je tenhle týpek až příliš geniální, a prohlídne ho dřív, než stihne říct švec. „Ty se furt vyhejbáš mojem otázkám! Víš, zdánlivě mě flek na tvym ksichtě připomíná symbol lásky – srdíčko. Tak mně neříkej, žes na to nikoho nesbalil!“ Jo, kromě týhle zajímavosti, která stejně pro nepozorný jedince nebyla ani moc zřetelná, to byl jinak docela basic týpek. Tohle o něm ale muselo napovídat, jakej lovec žen to je!

Tahle pláň byla spíš nesympaticky nekonečná. Jestli si Roižn myslel, že přitom běhu snad zvládne ještě mluvit, tak se moc mejlil. Byl rád, že zvládal držet krok, a nějak slušně dejchat. Héla měla zřetelně víc energie, než on, a nebylo se čemu divit! Určo byla do růžovoučka vyspinkaná, tak se měla fajn. Né, že by on spal blbě, ale musel vstávat určo o hodně dřív než ona. To aby sem stihl dojít včas!! Chudák to byl, veliká! Ale přišel sem koneckonců dobrovolně, a pro krásný tělo musí i něco udělat a obětovat. jen nechce obětovat svůj holej lajf! „Dobrý, pohoda džez,“ zalhal, když se ho ta čajina se srstí v barvě říšský trikolóry ptala jak na tom je. Jenže lhát neměl, protože na to ona ještě zrychlila!! „Ježišku, to ještě zrychlit mám?“ Halekal. Aaaa!

Tak evidentně to s tim fakanem po dobrym nepujde. A po zlym to Roihu dělat nechtěl, takže si jen dotčeně odfrknul. „Ubohý? Co ty vůbec víš, co to znamená??“ Takřka vyhrknul, dávajíc na odiv svoje dopálení víc, než by chtěl. Jeho přece nemohly tyhle slova od děcka urazit, vůbec!! Jenomže to nebyla pravda. Z nějakýho záhadnýho důvodu tohle děcko vycejtilo jeho kokotismus, a prostě ho nemělo rádo už jenom z principu. A jeho to nejen uráželo, ale taky i bolelo!! Prostě by byl radši, kdyby měl k děckám obecně pozitivní vztah. Možná by mu kamarádství s ňákym děckem vyléčilo jeho psychickou bolístku z úmrtí jeho vlastních děcek. To si tak trochu myslel. „Kdybych nebyl co, hm?“ Ptal se ho se zvýšenym hlasem. Docházela mu trpělivost, a jeho kyblíček frustrace začne brzo přetejkat.