Príspevky užívateľa

Rozhodně Roižn nebude zklamanej, ať už se narodí jakýkoliv děcko. To si asi neuměl představit doposud to nejhorší. „Budou sladký aj bez nich. Jak rychle takový rohy vůbec rostou?“ No jo, jaká jiná otázka od nevzdělance Roiha by mohla přijít, žeo? Ale evidentně nebyl tak blbej, když nepředpokládal, že by se s rohama už ti fakánci rodili. To by asi nebylo moc příjemný, he? Hlavně, když porod už tak nemohl bejt vůbec procházkou růžovym sadem!! „Jo, nebo rezavý mimino s flekama po mně.“ Tak aspoň někdo tady vidí Anjel jako zrzavou... „Jiný ani bejt nemůžou.“ Blíznul jí zas a znova. Jistojistě je vyrobili krásný.
Čas letěl, no to je fakt, tentokrát ale myslel Roižn spíš všeobecně. „Letí to, jakože... už jsme teď dospělí.“ Vyzdvihnul tenhle fakt, i když se k tomu dvakrát neměl. „Udělali jsme dospělácký rozhodnutí, a udělali si děcka. A jak říkáš – za chvíli jsou taj.“ Wow. Děsivé, ale zároveň to Roižek přijal docela v chillu. Přijal, že někdy ty dospělácký rozhodnutí bude muset začít dělat, a tak proč nezačít tim nejvíc zodpovědnym rozhodnutím ever, že? Dobře to ale dopadnem. Děcka zvládne mít každej debil, no jen se dívejte! „Tak to taky doufám.“ Mohlo by třeba přestat permanentně sněžit??

Ach né, už si pro něj benga jdou!! Jak doktor zmínil, že se jde dopátrat pravdy ohledně jeho incidentu, a navíc taj měl nějakýho potenciálního svědka, bylo Roihovi jasný, že si jdou pro něj. Teď, když má děcka na cestě, si půjde odpykat trest za vraždu nějakýho bezďáka! A tak na něm výraz zděšení byl skoro hned vidět. Musela se začít hájit, honem!! „J-já jsem ho nechtěl zabít! On na mě skočil první, jenom jsem se bránil!!“ Začal teda, úplně v panice. Za takřka vteřinu zjistil, že vůbec tohle říkat nemusel, když mu doktórka nihilská řekla, že onoho tuláka zachránila. Jáj! Tak to je teďka pěknej trapásek. Ale vlastně se mu docela ulevilo, páč teď z něj nebyl vrah. „Zachránila? Aha, no jéžiši! Tak to jsem rád.“ Uf! No, nejspíš aj tak budou chtít toho slyšet aj víc, když se teď tak panicky obhajoval, když vůbec nemusel.
No a pak dostal dáreček. Tak trocha tušil, co by to mohlo bejt, protože... on přece hledal jenom jednu jedinou věc – svuj prst. A tak když ho rozbalil, nebyl zas tak moc překvapenej, i když možná byl mírně znepokojenej. Trochu k tomu přiblížil svý zraky, a zakabonil se. No hnus! Tohle kdysi dávno bylo jeho součástí, ale teď to nevypadalo nadále funkčně. Vlastně mu to už ani nepřipomínal prst samotnej. „Jo, to je muj prst. Tak je konečně zpátky doma.“ Řekl to, ale vlastně z toho nebyl až tak nadšenej, jak by jeden mohl čekat. Prst si doprohlídnul a pak s pohledem upřeným na doktory odsunul zas k nim. Nuže, co po něm teda chtěj?

Uchechtl se. Snažil se bejt nad věcí, no jo, ale byl z toho podělanej. Sic neomdlí, ale kolikrát si při porodu řekne, že by tam radši nebyl? To ale nejde. Anjel v tom nechat nemůže, i když to může bejt nepříjemný jakkoli hodně. Už se jednou rozhodli, že do toho znova pujdou, tak od toho přece zbaběle neuteče. Ne teď, když se blížej k cílový rovince! „Neboj sa, nenechám tě v tom,“ ujistil jí teda, i když bylo jasný, že šlo o žertovnou konverzaci.
Radši teďka polemizovat nad potenciálním vzhledem potomků, no jo. Roihu se jal zapojit svojí fantaziu, a představit si ty vysněný potomky. „Jako jo, asi můžou bejt hodně barevný.“ A nebo taky ne, že jo! „Možná bude nějaký černý s modrýma rohama. To by bylo cool.“ Vyřkl tedy svojí prvotní myšlenku nahlas. „A takový dítě by mohlo mít aj puntíky po tobě. To by mohlo bejt hezký.“ Hm, třeba! „Ale myslim, že budou hezký i kdyby měli bejt zelený.“ Uchechtl se. Jejich děti můžou bejt jedině pěkný! A zelený navíc nemaj z čeho bejt. No, jen aby nebyl Roižánek pak nemile překvapenej!

Jó, to asi řek' blbě. Nemyslel si, že ho Anjel bere jenom jako morální podporu, ale... no, to je fuk. Teď se mohl věnovat pohledu na mimísky, žel nyní si je mohl jenom představovat. „Jenom abych neomdlel!“ Třeba strachy. Co se týče krve, placent, a takovejch věcí, tak tam už ho asi nic k mdlobám přivýst nemohlo. Viděl i svůj ukouslej prst, a se žaludkem mu to nehlo, takže v tomhle ohledu byl asi safe. Spíš omdlí strachy, jestli to nepujde hladce. Přece jenom, nikdo nemůže vědět, jestli ten minulej drastickej porod Anjel nějak navěky nepoškodil. Sejčkovat však nebudem, ne ne. „Jsem zvědavej, jak budou vypadat.“ Zamumlal při tom rozplývání se nad vetřelčím břuchem, na který si následně jemně odložil hlavu. Takhle jim bude blíž, a dosáhne vnitřního chillu. Nuže, jaký děcka budou? Hnědý, černý, bílý snad?? Roihu doufal, že hlavně černý! A živý. Prosím.

Kouknul se po Héle, která lozla bůhví do čeho. Zaksichtil se nad tim, protože to nevypadalo vůbec pohodlně, a ani čistě. Jenže ve zvířecím světě je všude špína, no, tohle byla špína lidská, a to byl docela jinej level. „Pro tebe, he?“ Ušklíbnul se. „Jsem myslel, že holky maj rády pořádek. A čistotu. Jenže to bych se pak musel divit, proč mě vlastně v prvý řadě chtěla Anjel.“ Haha, no, takže očividné né všecko muselo bejt pro holky čistý. A mimo to, Roihu už dlouho nesmrděl jak bezďák! Však taky bezďákem nebyl, že jo. Anjel se o jeho čistotu dobře starala. A on se staral o ní.
Měl nějaký výhrady k tomuhle placu, ale Héla byla očividně spokojená. No jó, tak jemu to může bejt fuk, že jo. On domov měl, on tuhle kadiboudu nepotřeboval. „Jako jo. Schovka před nepřízní počasí se hodí vždycky. Tady budeš poměrně v suchu.“ Zhodnotil. „A můžeš si sem vodit kluky!“ To bylo nakonec dost důležitý! Tady může sbalit nějakýho chábra, a vlastně si sem může udělat aj rodinu. „Já ti to brát nebudu, hele.“

Roižn věřil, že to, co teď s těma děckama nemá, pak dožene. Dokázalo to jistě už tolik jedinců, on musí taky. Výchova děcek teda neni žádnej jednoduchej životní quest, ale on ho plnit chtěl. Chtěl a cejtil se na to připravenej. No jo, možná měl zas trocha narůžovělý brejle, ale taky si je zasloužil chvíli nasadit. Za to všecko co si vytrpěli, a co si ještě vytrpěj. „Jsem rád, že to tak cejtíš,“ usmál se. Jistě měla aj ona negativní myšlenky, ale pokavaď se našly i takhle pozitivní věci, bylo to fajn. Nakonec je důležitý, že ta děcka nechtěl jen jeden z nich, a nikdo se do tohohle rozhodnutí nemusel přemlouvat.
Přikejvnul. Jejich děcka dostanou jenom to nejlepší. A jestli se na ně někdo byť jen zaksichtí, Roihu bude tyhle jedince mlátit na potkání. „Až tak, jo? No, jestli to tak je, jsem rád. Aspoň jako morální podpora můžu bejt,“ na tahle slova jí blíznul na čumáček. Snažil se taj pro ní prostě bejt, dělat svý maximum, ale rozhodně za to nepotřebovlal žádný ocenění. Dělal to přece pro ně. Pro ně všecky. No a pak konečně spatřil pohyb toho vetřelce na vlastní ajka. To začal špičkou ocasu bušit do země, hypnotizujíc Anjelin břuch. „Jéé,“ říká, cejtíc, že je z toho zas ňákej rozmělněnej. Ukázalo se mu živý děcko!! Ach, asi začínal fakt boomerovatět, protože mu z toho bylo až do pláče. „Jak pak mám zvládnout porod, když už jsem naměkko teď?“ Uchechtl se se skleněnýma ajkama na Anjel.

Největší šok je, že tohohle vola někdo tak moc miluje. Však aj jeho matka se ho zřekla, haha. Ale byla to chyba. Protože aj přes svý debilní kecy umí lásku rozdávat. A rozdává jí moc rád, jenom mezi ty, který si to zasloužej. A to byla doposud asi jenom Anjel, no co už. Brzy to snad budou i ty jejich malý myše. „Hah, to věřim. Nevim, jestli bych to ale zvládnul.“ Přiznal. No jo, chudáček, on byl ještě pořád tak šokovanej z absence svýho prstu, že si neuměl ani ve snu představit, jaký to musí bejt, mít v sobě malý vetřelce. Tuhle úlohu asi přenechá čistě ženám. Ty navíc zvládaj mnohem víc bolesti, jak muži. Roiha by žel skolila aj rýmečka.
To, že Anjel mluvila o hejbacích nožkách v břuchu akorát umocnilo myšlenku, že je těhotenství celý divný. V břichu vám běhá párek malejch vlků, panebože!! „Musí to bejt zvláštní. Ale to říkám pořád. Nezávidim ti to, ale vlastně aj jo. Já nevim.“ Odnosit si mini kopii sebe sama nemá možnost každej! Úloha Anjel byla v tomhle questu o dost důležitější než ta jeho, nebo mu to tak aspoň připadalo. „Si piš. Na to se taky těšim! Rozmazlim je tak, jak bych si sám přál bejt rozmazlovanej.“ Řka. On jim chce dát to, co sám jako fakan neměl. „Mi stačí, jak náročný to je na psychiku. Ještě s tim, jak ti musí bejt po fyzický stránce, no... zadarmo to určo nejni.“ Za odměnu bude až ten výsledek tohohle trápení. A teď už by chtěl vidět mimísky, hej!!

No, Roihu samos myslel na kde co, a hrůzný představy do toho taky zapadaly. Bude ale aspoň předstírat, že žádný takový obavy nemá, že jo. Pro svý i Anjelino dobro. Děckám stres neprospěje, ještě by to nějak poškodilo plody, a narodili by se jako ňácí porouchanci. Teď je v celym Norestu už dost, nemusej je mít ještě doma. „Já si to asi ani neumim představit. Nikdy jsem těhotnej nebyl,“ uchechtl se. Ach, ta jeho klasická trapná poznámka, která měla odlehčit situaci. „Chci ti to ale co nejvíc ulehčit, ale to už víš. Kdykoli budeš něco potřebovat, tak jsem taj pro tebe,“ zopakoval jí a blíznul jí na tvář. Tenhle lajf si on vybral, takže nějaká péče o těhotnou byla naprostá maličkost.
Bedlivě pozoroval břuch, aby zachytil moment, kdy se nějaký mimino rozhodne svou matinku kopnout. „Jo? To poznáš?“ Ptal se dost zvídavě. „Tož byl bych rád, i když bych se spokojil vlastně aj s jedináčkem.“ Samozřejmě, že nějakou představu o vysněnym dítěti měl, hlavní ale bylo, aby to dítě bylo dtě. To bylo směrodatný, a všechno ostatní už důležitý vůbec nebylo. Jako, asi by byl v mírnym šoku, kdyby se narodilo děcko, co by bylo kopií jeho máti, ale přenesl by se i přes to. Nakonec jo. „Výborně. Už aby to bylo ale za náma, he?“ Jo, to čekání bylo nekonečný. A plný stresu. „Už se nemůžu dočkat, až je poznám.“

No, na to už Roižn nic neřekl, protože vybírat si fakticky moc nemůže. Musí si od huby ubírat, aby mohl nakrmit Anjel s děckama, to se nedá nic dělat. Teď pojede na úspornej režim, co se žrádla týče. Naštěstí nikdy nebyl extra jedlík, takže vyloženě trpět asi nebude. Hlavně nechtěl, aby se čaje kvůli tomu stresovala. Takže bude... lhát? Lhát, i když slíbil, že bude čestnej? To je zas prekérní situace! „Zvláštně?“ Zopakoval s trochou obav hlase. Ale ty slyšitelný obavy musel krotit, pář i jeho mood mohl Anjel stresovat. Jenže jak má bejt jeden v chillu, když si prožil takový martýrium, že jó?
Lehnul si k ní tak, aby jí mohl sledovat břuch. Břuch s vetřelcema, panečku! Na tenhle pohled se těšil, a doufal, že je uvidí se hejbat! „Tož věřim, že je to nepříjemný, he? Ale jsem rád. Říkal něco doktor?“ Zajímalo ho úplně všechno, samozřejmě!! Ale kdyby říkal něco důležitýho, už by to nejspíš věděl. Anjel byla v pořádku, nebylo třeba se víc stresovat. Stresovat se mohl s počasím a nedostatkem žrádla, jupí.

Zavrtěl ocasem, když jeho úlovek čaje ochotně přijala. Sic nebyl plnohodnotně ulovenej, když byl ten pták porouchanej, ale i tak to bylo něco, čim se mohl na vteřinu pyšnit. Teď ale zpátky na zem – Anjel s děckama toho bude potřebovat mnohem víc, a pravdou jest, že on ještě nežral. Žrádla nebylo zrovna dvakrát na rozdávání, a tak se on musel spokojit s málem. Udělali si děcka na zimu, musí tomu holt něco obětovat. „Vlastně ne. Nejdřiv jsem chtěl nakrmit vás, však máte přednost.“ To je přece logický! „Já se najim pozdějš. Mrknu po nějaký myši.“ Myše se hrozně dobře ve sněhu lovili, i blbcům jako byl on. A taky mu nejvíc chutnali, takže proč ne?
Teď se ale rozhodl na chvíli spočinout u Anjel, a užít si klidu. Uměl si představit, že jí tohle věčný válení se nebaví, ale vzhledem k okolnostem nebylo vhodný, aby někde dál courala. Mohlo se jí cokoli stát – jí a mimískům!! Další ránu už by fakticky nepřežil. „Jak ti je? Je všecko v pořádku?“ Na to se ptal jistě taky pořád, ale až nyní u toho můžeme být inrp.

Tralala tududu, tak se Roihovi podařilo něco ulovit. Byl kvůli tomu až za řekou, ale stálo to vlastně docela za to. Chytil nějakýho raněnýho havrana, nebo vránu. Těch bylo teď všude kolem docela dost, a Roižn ani nevěděl proč. Divoký zvířata dělali divný věci, ale oni – polidštěný vlci – dělali ještě divnější věci. Ten ulovenej havran se ale nezdál bejt nemocnej, spíš měl něco s křídlem, takže před eňo ňůňo lovcem neměl šanci uniknout. To byla Roihova jediná výhoda, to je nám všem asi jasný.
S timhle super úlovkem si to mířil samozřejmě za manžou, ale tam by mířil ostatně aj bez úlovku. Doufal, že se čaje nikde nepotuluje, a najde jí teda doma, hezky na peleši. Né, že by jí snad mohl kázat co má nebo nemá dělat, ale určo byl klidnější, když se držela v klidu doma. V jejím stavu to dávalo smysl. „Anjel,“ oslovil jí, když jí na peleši našel. Pak jí přednesl mrtvého ptáka. Jo, Anjel měla sic nejradši ryby, ale ty teď nebylo možný lovit. Kvůli mimískům musela jíst vše! „Něco jsem vám přinesl.“ Byl na ten úlovek pyšnej.

No jo, Roihu je prostě zcestovalej! Za celej život ale potkal jenom dvě takový obydlí, z čehož jedno je právě to před nim. „Jsem prostě dobrodruh,“ uchechtl se. Dobrodruh, no jo, ale teď byl stejně nejšťastnější doma s Anjel. „Jó, tam jsem taky byl. S mym ignisskym kámošem jsem se tam setkal.“ Jó, Feier. Kde je mu asi konec? Dutému mozku a věčně zavřeným očím, který Roižn měl, se k němu nejspíš nedonesla informace, že jeho kámo je teďka šéfem. Kdyby to věděl, by se s nim musel hnedkon sejít! Byla by to dobrá příležitost z něj vyhrabat nějaký užitečný informace, a získat tim tak toho sólokapra, o kterym ve svym povolání tak strašně snil.
Teď ale nebyl prostor na snění o novinářskym sólokaprovi, teď byl čas na průzkum! Spoustu intrik života už stihl prozkoumat, teď byl čas zkoumat aj nějakej ten urbex. „Jdu!“ A snad si nohu nezlomí! Vzpomínal na urbex v kotlině, na tajnym místě, kde získal jedny z těch nejlepších vzpomínek svýho života. Tomu už se nic nevyrovná, žel ani tahle kadibouda. Vskočil teda za čajinou dovnitř, aby skoro uklouznul na vlhký dřevěný podlaze. jaj!! Jako by to před chvílí neříkal!! „Smrdí to taj,“ říká jí. Smrdí to víc jak on, kdyby se tejden nemyl. „Ale jinak docela dobrej šmajchplatz.“ Sem by si Héla mohla vodit chábry, hah!

Tralala tududu, tak se Roihovi podařilo něco ulovit. Byl kvůli tomu až za řekou, ale stálo to vlastně docela za to. Chytil nějakýho raněnýho havrana, nebo vránu. Těch bylo teď všude kolem docela dost, a Roižn ani nevěděl proč. Divoký zvířata dělali divný věci, ale oni – polidštěný vlci – dělali ještě divnější věci. Ten ulovenej havran se ale nezdál bejt nemocnej, spíš měl něco s křídlem, takže před eňo ňůňo lovcem neměl šanci uniknout. To byla Roihova jediná výhoda, to je nám všem asi jasný.
S timhle super úlovkem si to mířil samozřejmě za manžou, ale tam by mířil ostatně aj bez úlovku. Doufal, že se čaje nikde nepotuluje, a najde jí teda doma, hezky na peleši. Né, že by jí snad mohl kázat co má nebo nemá dělat, ale určo byl klidnější, když se držela v klidu doma. V jejím stavu to dávalo smysl. „Anjel,“ oslovil jí, když jí na peleši našel. Pak jí přednesl mrtvého ptáka. Jo, Anjel měla sic nejradši ryby, ale ty teď nebylo možný lovit. Kvůli mimískům musela jíst vše! „Něco jsem vám přinesl.“ Byl na ten úlovek pyšnej.

Vskutku, tento vztah byl taj neskutečně vzácnej jev. Každej si dělal děcka z rozumu, a ať to znamenalo cokoliv, nestálo to za nic. Tady Roižan s Anjel si dělaj děcka z lásky, a o to jsou lepší jedinci. Ani by se nedalo říct, že je to z rozumu, když je takový počasí, he? „Otázkou je, jestli na to sesbírám dost energie. Kdyžtak mě budeš muset odnýst,“ uchechtl se. On je chudáček utahanej! A možná aj právem. Jeho nebohá noha mu znepříjemňovala život, ale ušel sem takovou dálku, a nakonec se aj tu činil! On vůbec nejni neschopnej, jenom je línej, nebo se mu prostě a jednoduše nechce. „To máš fakt. Všude dobře, doma na peleši nejlíp. nebo spíš, s tebou je mi všude nejlíp.“ Na tahle slova čaje olízl na tvář, a pomalu vyrazil po jejím boku ven. Domů nejspíše dorazili živí a zdraví, soudě dle jejich budoucnosti.

kluci: hariuha, kettu, akaza

holky: asphodelle, hiisi, hel