Príspevky užívateľa

Roihu byl dneska na výletě daleko od domova. To proto, že chtěl čenichat kolem ignisskejch hranic, jestli nenarazí na ňákýho mátonohu, kterýho by pomocí magie zmanipuloval k sdílení peprnejch informací. Ale v tomhle byla si neskutečně naivní, protože nenápadný stopování mu zatim moc nešlo. A nebo to bylo tim, kolik energie v sobě dneska měl? No jo, cejtil se jak zvíře divoký, jako za mlada! Né, že by byl starej, ale už mu táhlo na třetí narozeniny, a to rozhodně bylo trochu děsivý. On byl mladej a nesmrtelnej, ale jednou mu klouby řeknou ne, a to bude jeho konec.
Naskytla se mu příležitost tu energii ze sebe vybít – v moment, kdy při procházení se timhle hvozdem spatřil známej vlčí ksicht. Hélenky šamstr! Ten neskutečnej krypl, co měl místo mozku z hovna kostku. Roižn byl ready si ho podat, dneska je vhodnej čas na klub rváčů! „Hele, ty!“ Zařval na něj už zpovzdálí. „S jakou drzostí sis to dovolil nakráčet na ples, a tvářit se jako papež svatej? Ty dej radši od Hély pracky pryč, vidim, že tvý úmysly jsou nekalý!!“ To do něj začal hučet, když na něj naběhnul. Naježenej a připravenej tohohle cápka jakkoli zastrašit. A to byla Heluš jen kámoška, učitelka tělocviku! Jak by se asi rval za Anjel? Well, to asi obyčejnej smrtelník vidět nechce.

Co Roižánek dělal tady u voděnky? To fakticky nevim. Jenom se vracel z pokusu o lov. On teda něco chytil, ale nebylo to úplně něco, čim by se nějak extra musel chlubit. Veverka. Jenom obyčejná veverka, co si seskočila ze stromu u přiléhajícího lesa, a Roihu byl ve správnym čase na správnym místě, aby jí zakousnul. Věděl, že Anjel má k jídlu nejradši ryby, ale ty se neodvážil jít lovit. Po svym super živym snu, kterej někde v kotlině prožil, si oživil, proč vlastně do vody skoro vůbec nechodil. A nadále to nebude dále pokoušet. Bude teda čajině musel stačit veverka. Aspoň vypadala dobře živená, tak ten úlovek nebude snad až taková ostuda.
Na cestě zpátky ale bohužel potkal vysloužilou doktorkou, neboli novou lex – Ryumee. Tahle cápka ho vytáčela tim, jak chytrá se zdála bejt, ale přitom když mělo dojít na reálnou pomoc, skutek utek. No jó, Roihu mluvil o tom, když se přišel dožadovat rady ohledně porodu, a ona mu skoro žádný nedala! A možná byl aj trochu salty. Že jí se povedlo povít živý děcko, a jemu s Anjel né! Život nebyl férovej, to už ale věděl. „Zdravim,“ pozdravil jí neskutečně slušně. A jak otráveně zněl, no páni! Problémy ale dělat nehodlal.

To s tou smrtí možná vtípek byl, možná ne. Někdy mu je psychicky na umření, ale ví, že má svůj život rád, a hlavně chce bejt přece nesmrtelnej. Aspoň do doby, než přestane bejt nesmrtelná i Anjel. „Zatim to počká,“ kejvnul, aby ho ujistil, že sebeukončení neplánuje. I když, zajímalo to vůbec tohohle týpka? Však mu to mohlo bejt jedno, byl přece ze znepřátelený smečky!
Samozřejmě, že konverzace o samotnym Feierovi musela tak rychle přijít! Aby náhodou nebylo Roihovi z vlastního osudu smutno, tak se radši chtěl bavit o někom jinym. „Já ti rozumim. Taky jsem si nikdy nemyslel, že budu mít v životě někoho, pro koho stojí za to žít. A nemyslel jsem si ani, že bude kdy ve smečce. A víš co? Mám i práci! Skutečnou pozici ve smečce, kde se ode mě očekává, že něco budu umět! Ještě nikdo do mě tolik důvěry nikdá nevložil.“ Až mu z toho bylo zas naměkko! „Teď máš domov, a třeba brzo budeš mít i tu spřízněnou dušičku. Je to k nezaplacení!“ On na to ve svym živůtku dost tlačil, protože si vždycky chtěl najít někoho, kdo ho naplní láskou, kterou v dětství neměl. Ale i přes tenhle fakt se mu tu spřízněnou dušu podařilo najít. Taj Feier si třeba najde někoho, i když si vlastně nikoho nehledá.

taky prosím o přívěsek (pro Tima)

cw: vulgarismy, krev, smrt, šikana

Co taj tak Roižn mohl dělat? Byl na průzkumu kotliny, místa zaslíbenýho, kde skoro nikdá nikoho nepotkal. Byla to krajina plná samejch hezkejch vzpomínek na jeho randíčka s Anjel. Dneska taj ale bloudil sám. Na tomhle konkrétním místě u řeky ještě nikdy delší dobu nestrávil, byť tu třeba už kdysi procházel. Dávno už se stmívalo, proto byl nejvyšší čas se otočit na patě a zanechat pro teď svýho dobrodružství. To aby o něj nikdo doma neměl strach. To znamenalo Anjel. Protože nikomu dalšímu nejspíš na jeho návratu nezáleželo. Tvářil se, že mu tenhle fakt nevadí – že vlastně krom Anjel nikoho nezajímá –, ale ovšem, že ve skutečnosti ho to bolelo. Mohl si za to možná trochu sám, ale život ho prostě naučil se s nikym moc nesrat. Radši bejt ke zbytku světa hnusnej, než aby byl svět hnusnej na něj, he? Už stačilo.
Ne, nestačilo. Když se šel Roihu ještě před cestou k řece napít, neboť mu v hrdle vyschlo víc než bylo zdrávo, všiml si na hladině řeky odrazu pročervenalého měsíce. Snad by se vsadil, že ještě před chvílí ten měsíc vypadal normálně! Nebo tam předtím nebyl? Ve vteřině ho zaskočil neuvěřitelný bolehlav, až musel syknout a zavřít na nějakou chvíli ajka. Hlava mu padala k zemi, jako by se ho ňáký mdloby zmocňovaly! Ale on se nedal, ne!!

Vůbec. Aspoň si to teda myslel. Když získal dojem, že mu přestala bolestí hlava pulzovat, pozvedl se a otevřel oči, aby zrak vrátil opět na říční hladinu. Tu přišel velkej šok, neboť v odraze kromě svýho krásnýho ksichtu spatřil za zády taky fejs svý zasraný matky. Oprávněně vyjekl. Než se za ní ale stihl otočit, cejtil, jak ho chytla za zátylek, a strčila mu v mžiku hlavu pod vodu. Nestihl se ani nadechnout, protože byl ultimátně paralyzovanej strachem. Matinka se postarala, aby dostal Roihu ten nejlepší flashback na svý dětství, když mu hlavu držela pod vodou do doby, než začal sebou smýkat a lapat po vzduchu, kterýho se mu nedostávalo. Srdéčko mu při tom boji o holej život bušilo zběsile jako o závod! A to až do chvíle, než ho máti držet přestala. To okamžitě z vody hlavu vystrčil, aby mohl dostat to, po čem tak toužil – kyslík!!
Byl k smrti vyděšenej, vskutku, a než se z toho probere, tak to chvíli zabere. „Vidim, že jsi pořád stejně ukvičenej parchant, jako kdysi.“ Dostalo se k jeho uším, když zážitek rozdejchával, a oklepával se z tý vší hrůzy. Nevěděl, co se to děje! Jeho matka přece nebyla na tomhle území! Nevěděl o tom teda, ale je to snad možný? Co by taj hledala? Jeho snad? Aby ho mohla mučit a šikanovat, jako vždycky? Než se dokázal na ní otočit, musel nasbírat odvahu, ale chtěl vědět, jestli je skutečně skutečná, živá z masa a kostí. A když tak učinil, viděl, že ano. Aspoň se žijící bytosti podobala – vypadala vlastně přesně tak, jak se pamatoval. Měla na tváři škodolibej úsměv, a výsměch byl zřetelnej i v jejím pohledu, kterym Roiha sondovala. „Co tak zíráš? Užs chytil dech? Protože to vypadá, žes na to prve zapomněl, heh.“ Posměch byl více než hmatatelnej, a Roihu to nenáviděl.
Kromě strachu, kterej Roihu teď těžce pociťoval, ho začínal polejvat i vztek. Vztek na osobu, která mu zničila život ještě předtim, než stihl vlastně vůbec začít. To díky ní je zakomplexovanej krypl, beztak!! „Tys mi během půl roka stihla zničit život, tak co tady ještě chceš?!“ Štěkl po ní, a ač chtěl znít sebevědomě, po právě prodělanym šoku se mu to jen ztěžka dařilo. A to jeho matce vykouzlilo opětovný úsměv na tváři.
„Já? Chlapečku, ty ses už jako lůzr narodil, a jako lůzr taky chcípneš.“ Černobílá vlčina o pár kroků obešla svého syna. Ten jí nevraživě sledoval, jen těžko schopen hledat nějaký slova. „Svuj život si ničíš jen ty sám, nemyslíš? A zvládáš ho dost dobře ničit i ostatním. Ty jsi opravdu nepodařený kousek – ten, kdo ti dal do vínku tak mocnou magii musel být fakt úchyl. Idiot s mocí Boha, to svět neviděl!“ Odfrkla si.
Roihu těžko hledal slova, když to, co slyšel, ho tak zasahovalo. A ona to věděla, určitě moc dobře! „To protože já jsem férovej! Jsem dobrej vlk, žádnej hajzl! Mám jenom dobrý úmysly. Já jsem hodnej kluk!!“ Vydal ze sebe zoufale. Jaký důraz chtěl na svá slova dát, jak moc chtěl svojí matku přesvědčit o tom, že on je vlk s dobrým srdíčkem, tak zoufale to nakonec znělo. Jeho matka se nahlas rozesmála. A tím zas a znovu podryla ten kousek sebevědomí, kterej v Roihovi snad ještě zbyl.
„Měls dobrý úmysly, když jsi nechával vlky žrát hlínu? Tak to jó. A když ses rozhodl tý nebohý vlčině udělat fakany, tak taky s dobrym úmyslem? Hm, hm, ty máš zvláštní definici dobrého úmyslu.“ Šklebila se nad ním, úplně očekávajíc, že ho to rozčílí. Ona ho chtěla vyprovokovat, chtěla vidět, jak se zlobí. A to se ovšem povedlo.
A tak na ní Roihu zavrčel. „Já jsem to neudělal s žádnym úmyslem!! A už jsem si za to trest vyžral!!“ Rozohnil se, jako ten pravej Požár. Jenže s jeho matkou to takřka nehnulo. Udělala pouze několik kroků proti němu, aby mu doslova dejchala do tváře.
„Ty nejsi hodný kluk, ani náhodou. Hodní kluci přeci nevraždí svoje partnerky, hm?“ Pronesla bez emocí, s pouhým úšklebkem ve tváři. A Roihu ztuhnul. Zíral svý matce do očí s výrazem, jako by mu včelky uletěly.
Opět mu nějakou tu vteřinu trvalo, než našel slova. „Nikoho jsem nezabil! Určitě né Anjel!!“ Tentokrát přesně věděl, co chce říct. Vyjádřit své zmatení a strach bylo více než na místě! Na tváři jeho matky se objevil snad výraz překvapení.
„Že ne? A čí krev je na tvých tlapkách?“ Zvýšila hlas, a prudce vzala Roiha za přední tlapky, aby mu je před oka ukázala. A k jeho nemilému překvapení její slova byla pravdivá – on na svých tlapkách viděl skutečnou krev. „Co je tohle??“ Řvala na něj a třásla s ním, jako by byl pořád malý mimino. Opětovně se mu rozbušilo srdce, a začal panikařit. Přísahal by, že ještě před chvílí měl tlapky úplně čisté!
„J-já,“ vydal ze sebe, natahujíc a pociťujíc knedlík v krku. Ano, bylo mu do pláče. „Nechápu to.“ Ale Fiorina se na ním nemínila slitovati, jen mu pustila packy a poodstoupila mu z výhledu. Naskytl se mu pohled na scenérii, kterou by nikomu nepřál vidět – několik metrů od nich leželo bezvládné tělo jeho duše spřízněné, jeho Anjel. Před očima mu najednou proběhly tak živé vzpomínky na traumatický porod jejich dvou vlčat. Všechno se zdálo být na vteřinku tak podobné! Deja vu. Stébla trávy byla od krve, jejíž sytě rudou barvu svit podobně zbarveného měsíce jen podtrhával. „Anjel!“ Vyhrknul a rozeběhl se k ní. Už z té dálky bylo ale jasné, že není naživu.
„Ty nezabíjíš vlky vlastními tlapkami, ani svojí magií, nýbrž hloupými rozhodnutími. Jsi poděs, Roskakori.“ Pronesla za ním Fiorina. Roihu mezitím doběhl k Anjel, aby zjistil, že jsou u ní i jejich dětičky. Jejich mrtvé děti, stejně jako tehdá. Jenom nyní byla skutečně mrtvá i ona. A Roihovi se zalily ajka slzama. Jeho matka měla pravdu – on za tohle mohl, on měl na tlapkách její krev!
Jenže... stalo se to skutečně tak? Nevěděl. Nevěděl, kde stojí pravda. Ale jedno věděl určitě – jeho máti v jeho životě nemá žádný místo. A proto když slyšel přes své tiché vzlyky za zády její kroky, bez váhání se po ní ohnal. „Neříkej mi tak!!“ Zavrčel a stáhl uši. Teď byl opravdicky nasranej. „Já jsem tě dávno ze svýho života vyškrtnul! Dávno!! Nemáš tady co dělat!“

A Fiorina se snad zdála být chováním svého syna i překvapená. „Klidně si to dál nalhávej. Já i ty víme, kde stojí pravda. Zkus si nehrát na někoho, kým nejsi.“ Pronesl a ukázala zuby.
Roižn dál vrčel, nemínil teď ustoupit, nemínil teď začít fňukat. Nechtěl ve svym životě svojí matku, a nechtěl jí ani ve svejch snech! „Můžu si dělat co chci! Nemáš nade mnou žádnou moc.“ Mračil se, a v tuhle chvíli svejm slovům věřil. Ve bdělym stavu by si asi zrovna dvakrát nefandil, tady měl ale pocit, že je v právu. „Nikoho jsem nezabil, takhle se to nestalo. Nestalo! Anjel žije, a je jí fajn,“ řka. Ať už je to pravda nebo ne, jeho matka si nesmí takhle hrát s jeho myslí! Nebo kdo že si to s ním vlastně hraje-
Jeho matka s kapkou podivu naklonila hlavu mírně ke straně, aby se ho zeptala: „Jsi si skutečně jistý?“ A na tato slova otevřela tlamu plnou vyceněných tesáků, a vystartovala po Roihovi. Ten neuhnul. Snad proto, že měl podvědomé tušení, že je toto jen pouhá iluze, ale možná jen proto, že mu bylo jedno, jestli ho máti sejme nebo ne. Kdyby byla skutečná, možná by byla skutečná i smrt Anjel, a potom by život bez ní mohl být pouhým utrpením.

Nikdo ho ale nesejmul, jen se Roihu prudce probudil z tý snad nejhorší noční můry, co za poslední dobu měl. Probudil se u břehu řeky, a když si tenhle fakt uvědomil, s mírnou dávkou paniky se od vody odsunul dost daleko na to, aby se cejtil trochu bezpečnějš. Nenáviděl vodu. A není těžký uhodnout proč. Byl vyděšenej, a byl zmatenej. Připadal si jak nafetovanej, protože tak intenzivní sen ještě nikdy snad neměl! Jako by mu matka vlezla do snu podobně jak lezl do snů Freddy Krueger! Jenže tak to nebylo, že ne? Byl to jenom sen, a on dojde domů, a zjistí, že je Anjel v naprostém pořádku, že ano? Spí. Určitě klidně a pokojně.
Sen byl však tak realistický a děsivý, že Roihovi nezbývalo nic jinýho, než se okamžitě zvednout, a vydat se odhalit pravdu. On podvědomě věděl, že pravda je daleko od toho, co se mu zdálo, pořád měl ale divnej pocit, a chtěl se o tom přesvědčit na vlastní oči. Chtěl Anjelino srdce slyšet bít.

cw: vulgarismy

Roihu z držky tohohle mátonohy slyšel jenom samý hovna. Jak může bejt příbuznej Anjel?? Jaj, říkal si tenhle týpek to samý o něm a Hiisi? Dělá mu snad do ségry?? Tuhle teorii už přece jenom měl od minulýho setkání se ségrou, a bylo mu z toho na blití. „Nemyslim si. Už mě ale skutečně nebaví tady marnit s tebou čas!“ To řekl, protože teď ho mínil zmáčknout. Jenže ještě předtim se zastavil. On je skutečně na cizim území, ale připadal si v právu, protože taj měl rodinu. V Ignise se vstup na území trestá smrtí, takže možná fakticky i tady. On ale sázel na svojí magii, na to, že se z toho jako vždycky vyvlíkne. Kdyby na něj ale naběhla celá smečka, zas tak mocnej by už nebyl.
Tyhle myšlenky ho umlčely natolik, že tohohle blbečka začal ignorovat. Hiisa třeba vůbec už o jeho návštěvy nestojí! Možná kdyby chtěla, tak by se s nim už dávno sam azkontaktovala, a nikdy by to nebylo naopak. Možná by mohla jít prostě doprdele, i celym Kultem. „Myslim, že kdyby chtěla, tak už by dávno přišla. Jako taj pro ní riskuju svůj lajf, udělala by to aj ona! Ale ať táhne do prdele – vidim, že už je z ní jenom zmanipulovaná ovce.“ Prskul. Je čas na novej mindset – salty bratr, co nabyl dojmu, že se na něj ségra vykašlala. „A ani o mně nepříjde.“ Odfrknul si a pohlídnul týpkovi do ajek. „Chyťte se za packy a táhněte do řitě, fakt!!“ No a byl rázem na odchodu, protože mu nic jinýho nezbejvalo. Jistě se zdál bejt nasranej, ale vlastně byl smutnej, a možná si cestou zpátky aj popláče. Jenom né před timhle tydýtem!!

cw: vulgarismy

Možná se to taj jmenovalo nekonečný pláně, ale to proto, že cesta sem byla skutečně nekonečná!! Roižn ze svý domoviny ušel takovej kus, to by se jeden podělal! Jako třeba on – nadával si pod fousky, protože kdyby ujít tuhle vzdálenost, a jít aj třeba někam dál poklidnym krokem, bylo to jediné, co ho čekalo, byl by s tim oukej. Jenže ne, on byl na cestě na hodinu tělocviku! Nenáviděl se za to, že na to kejvnul. A jestli si myslel, že na to Héla zapomene, tak to se taky pořádně mýlil! Tim, že se viděli na plese, ho měla na očích a okamžitě si na to vzpomněla. Vypadala při pomyšlení nad ranním během fakticky nadšeně, ale Roihu jí tu radost mínil trochu opepřit tim, že jí hezky vytmaví, co je ten její boyfrénd zač.
No, a už jí viděl! Čekala na něj na pláni, a už teď očividně sportovala. Roihu se naštěstí protáhnul touhle zasraně dlouhou cestou, takže žádný cviky taj předvádět nebude muset. „Můžeš mi říct, proč jsem ti na tohle kejvnul??“ Čertil se už od příchodu. „Myslim, že cesta sem, abych to stihl včas, byla dostatečnej tělocvik. Jak mám vydržet taj ještě šašit běháním po okolí?“ Ona byla jistojistě vysmátá! Mohla se totiž vyspinkat hezky tady!

Pořád se nad tim tak nějak mračil. Jako by mu to k něčemu bylo!! „No to se mně jenom nezdá! Co maj pak dělat hodný bezďáci, jako jsem bejvával já?“ No jó, on byl tuplem nejhodnější! Pokouší svůj osud pořád třeba tim, že leze za ségrou do Kultu, he? A oni by mu asi taky kožich chtěli vyprášit, ale ještě to nikdo neudělal, takže co ho vlastně může zastavit? „Bych to možná tomu tulákovi nejdřiv pořádně vytmavil, tolčok mu uštědřil, a až pak, kdyby odejít nechtěl, tak potom bych třeba až vraždil. Co já vim. V takový situaci se snad neoctnu.“ No, kdyby šlo třeba o tuláka, co by ohrožoval Anjel, tak by se bil klidně na smrt, a nejspíš by o tom ani nijak hloubš nepřemejšlel, bezďák nebezďák!
Pokrčil rameny. „Tak to nevim. Na jejich území jsem fakt nebyl, a ani nejsem tulák. Teď by nějakej můj neoprávněnej vstup k nim mohl třebas válku zapříčinit! A to prostě nechceš.“ Ano, až tak napjatý ty vztahy mezi smečkama jsou! A on pak nechce jít umřít do zákopů, fakticky ne!! Anjel ho potřebuje doma, né na bitevnim poli! Kde by ostatně asi brzo pohořel, protože jeho největší sílou je magie, kterou nemůže použít na větší masu vlků. Brzo by z toho sám zdechnul.
„Díky! Jsem s nim spokojenej, takže asi dobrý. A né každej musí vědět, že jsem si ho dal sám, he? Ačkoli se s tim netajim. Mně může každej políbit, názory ostatních jsou mně víceméně šumák.“ Ano, takhle nezastavitelnej byl! Fyzicky byl zastavitelnej snadno, nejednalo-li se o jeho magii. Dřív měl možná tělo herce z Pobřežní hlídky, nyní už ta kondička dost upadla. Víme proč.
„No přesně!“ Pohodil packou. „Mám vždycky tak trocha respekt ze superschopností, co některý vlci maj. Můžou bejt třeba odolný vůči cizejm schopnostem, a to by bylo blbý, kdybych se octl v nesnázích.“ Protože když byl v průseru, sázel na to, že se z toho vyseká díky magii.

Roižn nebyl nadšenej, že se na něj tohle děcko ksichtilo, a ještě si snad myslelo, že je v právu. Nedal na sobě moc negaitvních emocí znát, snažil se zůstat neutrální, jak jen to šlo. „No, už to tak vypadá. Já mám těch nepřátel málo, že jo?“ Uchechtl se nad Anjelinou poznámkou, ve skutečnosti mu ale do smíchu nebylo. Proč si ho toto děcko vybralo za oběť své nelibosti?? To fakt netušil. Vycejtilo z něj jeho drzost a sprostost? Nebo snad jeho slabost? Jasný bylo, že rádo ho nemá, a to nebylo ze smečky jediný.
„Já myslim, že ksichtíš.“ Podíval se na Guláše, kterej zas a znova na něj jazyčisko vyplazil. Roihu na tohle neměl odpověď jinou, než že mu to zas a znova oplatil. Ale tentokrát už to nemyslel jízlivě, tentokrát nad tim jen s uchechtnutím hlavou zakroutil. Ach ti fakani! Zda-li bude jejich řeči někdy rozumět? „To abysme ho radši poslechli, he?“ Pronesl k Anjel, ale jo, mínil už dál držet hubu. Byl tady přece z důvodu, aby se něco přiučil! I když to u něj znělo jako něco naprosto nerealnýho.

No jasně, tenhle fakan, bylo jenom mimino, né žádnej rozbouřenej týnejdžr, takže neměl na Roihovo otázky žádný štiplavý poznámky. Byl to vlastně jenom naprosto nevinnej týpek, co si ještě snad kadil do plen, tak co po něm může Roižan chtít? No, aspoň úsměv při pohledu na jeho krásnou tvář by mohl mít, né ten kyselej ksicht, nebo vyplazující jazyčisko! „Co je na tom zajímavýho? To je prostá věc,“ zakroutil nad tim hlavou, ale vlastně na to odpověď neočekával. Nevěděl, jak se s děckama bavit, když nic nechápou! Na to ostatně navazovala i jeho další hloupá otázka. „Prostě jsem? Jenom jsem. Někdo totiž neni.“ On byl dokonce filosof, pozor! Dutá hlava Roihu, ale chápe tyhle úvahy!
Zamručel si pod fousky. „Ty máš to štěstí, že existuješ. A očividně si to ani neuvědomuješ,“ povzdechl si. „Stojíš tady, vnímáš svoje okolí, dejcháš a srdce ti buší – existuješ, žiješ.“ Vysvětlil mu to teda. No, na rozdíl od jeho nebohých dětiček mohl zažít pocit existence! Ale nemohl na ně přece pořád myslet, aj půl roku od úmrtí, a bejt furt salty. Nebo mohl? Feier říkal, že jo, že je oprávněně nasranej na celej svět. Jenže tomu ignisskýmu doktorovi se to říká snadno, když má personu věčně nabubřelýho otrapy. Roihu? To je přece komediální vložka celý smečky, né nerudnej boomer!!

„Úžasný,“ vyjádřil i svoje nadšení, skutečně to vyřkl od srdíčka, tedy vlastně dost otráveně. Když ale bude tyhle kondiční cvičeníčka – nebo jak tomu ta čaje říkala – pravidelně podnikat, bude zkrátka víc hot, a navíc udělá i něco pro svoje zdraví. Takže to vyjde jako dost pozitivní aktivita, ačkoli mu to teď nemuselo úplně vonět. Aspoň, že s tim chtěl Héla začít až po plese. Nemusel se teď teda stresovat, že někde bude muset za chvíli trapčit. Tudle starost může odsunout na dobu neurčitou a užít si toho, že s tim se bude trápit až jeho já budoucí. „No, tak jo, domluveno. Nějak po plese to zorganizujem.“ Si myslel, že třeba po plese si na to ta čaje už ani nevzpomene, a žádnej těláček třeba ani vůbec nebude. To by byla ta lepší zpráva, kondička nekondička. „Teď už se ale asi vydám domů, ať o mně moje Anjel nemá strach.“ Veru nebejval venku sám až moc dlouho, právě kvůli tomu, aby se o něj čajina doma nebála.

Bohužél, zatracenej Osud prostě nechtěl, aby se měl Roižánek dobře! A očividně ani nechtěl, aby kdy začal lovit! Nechtěl ho ty hvězdy rovnou usmrtit? Ukončit jeho trápení?? Bylo by to rozhodně lepší než to, co se mu teď naskytlo – střet s fakanem od doktorky Ryumeme. Když ho viděl, nahlas si povzdechl, aby bylo jasný, jak strašně nadšenej z tohohle setkání je. No fakticky, lepší už to bejt nemohlo! Vlastně jo – kdyby potkal Hairuhu. To byl týpek, se kterym chtěl mít v lajfu co nejmíň interakcí, pokud možno.
Nepochopil jeho otázku. „Existuju?? Je na tom něco špatnýho? A dobře si rozmysli svou odpověď!“ Švihl podrážděně ocasem, ale pak se najednou and sebou zamyslel. Nebude přece na to děcko zlej, jenom proto, že na něj život zlej byl, né? Nebude na něj zlej proto, že ho vyrušil z tak nepříjemný aktivity jako je lov, né? A už vůbec na něj nebude zlej z důvodu, že tohle živý děcko v něm vyvolávalo bolavý vzpomínky na jeho děcka mrtvý. „Co po mně furt tak vejráš? Proč sis mě vybral za oběť svý nenávisti?“ Chudák Roižánek!! Celej svět ho nemá rád! Jak jinak.

No, Roižn se skutečně na nic neptal a ani se nehnal k pomoci. On vlastně Hélence pomáhal - psychickou podporou. Věřil, že ta čaje bude oukéj, a není potřeba jí litovat. Lítost je pro slabý holky a ještě slabší kluky, sorry! „To jsem fakt rád, protože nejsem žádnej doktor, takže bych ti nepomoh'.“ Řekl jí teda narovinu. Ale zatleskat by jí dokázal!
Roihu jenom potřeboval popadnout dech, protože měl pocit, že ho možná navždycky ztratil! Jako by v zimě vyběhl na nějakou vysokou horu, takovej měl dech! Na nic. Její následující nápad ho uplně vyděsil do morku kostí! Panebože!! Tělesná výchova!! No to ne! To už mu přece Feier nabízel! „Tělák?! Ježišmarjá!“ Vyřkl svůj úděs nahlas. Pak se mu ale ulevilo, když to nechtěla podnikat pravidelně. „Uf, no, možná jednou za šest dnů bych to zvládl. Už jsem jednu takovou nabídku dostal, ale odmítl sem ju. Teď ten pohyb ale potřebuju jako sůl." Chce mít zase tělo Zaca Efrona!!

Tak v těhle končinách Roižánek už dlouho nebyl. Nebyl tady pracovně, protože co by taj jako snitch přízračnej dělal? Tady nic nevyčmuchá, tady žádná práce pro rimóra jako je on neni! On se pokoušel totiž lovit!! Ano, vykopal svou prdle z pelechu, a šel dělat něco, co tak strašně neměl rád! Šel zlepšovat svoje skills, protože místní doktor říkal, že by měl něco přibrat. Neříkal to teda konkrétně o něm, ale obecně, a Roihu by toho možná mohl využít. Teď už měl váhu normální, zdravou, ale né vždycky tomu tak bylo. Ještě pár měsíců zpátky, kdy jenom brečel nad smrtí svejch děcek byl za chcípáka. Teď byl na dobrý cestě k tomu získat zpět svoje sexy tělo herce z pobřežní hlídky.
No a tak se taj teda snažil přijít na ňákej zajímavější pach. Jako třeba králičí, né hlodavčí. A na ptáka by si taky úplně netroufnul! Nebo jako jo, troufnul, ale nemyslel si, že zrovna tady na nějakýho hezkýho narazí. Když už se měl namáhat lovit, mělo by to bejt kvůli něčemu extra. Taky by měl domů za Anjel nosit něco pořádnýho, né furt samý myše nebo veverky.

Roihu, tne teď zvládl jenom zhluboka oddechovat, možná spíš sípat a lapat po dechu! Ne, tak katastrofální to nebylo, ale kecal by, kdyby tvrdil, že se teď nesnažil ze sebe vydat maximum. Bohužel, jeho maximum je teď hodně podprůměrný. Možná kdysi bejval dobrej vytrvalec, když cestoval po světě, ale teď to po jeho deprešn období bohužél opadlo. „To teda nevyšlo,“ potvrdil Helenky slova. Teď už měl pocit, že se trochu vydejchal, takže mohl zhlídnout, že jí nic neni. To je dobře, protože tady v okolí žádnej doktor neni nejspíš, a on by jí jen těžko pomohl.
Uchechtl se. „No jo, to by mi fakt bodlo. Budu s tim muset začít, protože tohle je fakt děs. Ale né vždycky jsem byl na tom tak bídně,“ chtěl se ospravedlnit, ale důvod stejně neměl v plánu sdělovat. Né nyní, však se s touhle čaje zas tak dlouho nezná!