Príspevky užívateľa

Roižn poznal, že se týpka dotknul. Vykouzlilo mu to na ksichtě nepatrnej úšklebek. No, to má za to, že se hrabal i v jeho dětství!! „Nevim no, proto se přec ptám. Kdyby tě měli skutečně rádi, čertil by ses taj tak? Nebo se ti přihodilo snad něco dramatičtějšího? Ztratil ses, nebo tak něco?“ To by bylo hodně awkward, nenajít cestu zpátky domů, ale asi by to odpovídalo nátuře tohohle týpka. Ani když na něj vrčel, nebyl vůbec průbojnej, žádný držkování Roihovi neoplácel, a aj tu omluvu z aliexpressu přijal. Nestál o konflikty, nejspíš životem prostě jenom proplouval.
Jestli se Kettu kysele ksichtil, Roižnovi to bylo jedno. Protože byl zvyklej, že jo. „No snad bys mě to nepřál! Ty nevypadáš jako zlej kluk,“ říká mu. Ale to nemělo působit jako ňáká lichotka, i když... možná? Možná se týpkovi vlichotit chtěl, za to, že to minulý setkání dopadlo tak na pajču. „Řekni mně, co děláš tady, tak daleko od domova? Myslim od Nihilu. Sem chodíme spíš my, Přízrační,“ ptal se, očekávajíc, že mu třeba týpek ochotně odpoví.

Roihu se samozřejmě chtěl snažit, ale už předem měl obavy, že se prostě jenom znemožní. On!! On dokáže kde co! Ale všechno rozhodně né, a tohle nikdá v životě nezkoušel, takže je to možná předurčeno k nezdaru. Stejně jako všecko co vlastně kdy zkoušel dělat.
Neni však natvrdlej, a stopovat normálně umí. To kdyby neuměl, tak by mu to v bezďáckym lajfu moc nepomohlo. Jen těžko by přežil tak dlouho! Expert na identifikaci pachů zas ale nebyl, protože je rád, že rozpozná veverku od Anjelina jezevce. Tyhle znalosti v oblasti přírodovědy by měl určitě dohnat. Z tohohle přemejšlení nad okolníma pachama ho ale vytrhla samotná Heluš, která něco zaregistrovala, a aj se o svůj objev chtěla podělit. „Hm?“ otočil se tam kam ukazovala a zřel v hlíně onu stopu. No, teď je asi čas to identifikovat, že jo? Jenže jak už bylo řečeno, Roihu poznal z bioly velký prd. „Um, srnka?“ Byl to pouhopouhý výstřel do prázdna. Klidně to mohla být stopa nimlóga!

Zvědavost by jí přešla, kdyby se dozvěděla, že za pár dní se Roižek s timhle jejim chábrem popere! Teda, on si začal, no jo! On na něj začal čumět jako první, že jo! Ne, bylo to trocha jinak, no jo, ale na tom nesejde, protože se to odehraje až v čase budoucím. Roihu tady teď měl mnohem větší starost! měl jít na společnej lov vysoký!! To bude neskutečný faux pass! „Však jó, budeš mít možnost mně to prokázat!“ Uchechtl se, ale v duchu se profackoval za to, že to říká. Musel však znít nejvíc v pohodě, nejvíc drsně, protože on přece není žádná sračka! Žádný deprese ho nedokážou k zemi srazit! Musí si to aspoň namlouvat!!
„No tak jdem!“ zvolal a aj on se chystal sejít dolů do údolí. Modlil se, aby žádnou vysokou nenašeli, nebo kdyby jó, tak aby se zvěř vyplašila nějakým nedopatřeníčkem. Třeba naschválem? Roihu může třeba stopování sabotovat, aby pak nevyšlo na povrch, že jako lovec stojí za prd!

S každym dalšim slovem řečenym v blbštině to Roižana míň a míň vytáčelo. Vzpomínky na vietnam mu to už jednou vyvolalo, víckrát po sobě během tří minut už to asi nepujde. „Možná, že neměli. Možná, že chci od těhle vzpomínek prostě jenom utýct,“ zamrmlal. Přiznal to jenom proto, aby sám dál mohl bejt zvědavej, a ptát se. „Ale ty nevypadáš, že bys dělal něco jinýho. Kdyby tě doma měli rád, tak bys tam nejspíš zůstal, he? A netvrdnul někde v Nihilu. Nejseš odtud, to já vim, takže co vyhnalo tebe?“ Tož kdyby ho rodičové měli rádi, nejspíš by je měl někde tady. A to nemá, že jo? Tenhle týpek se taj nenarodil, jinak by nemluvil tou blbštinou.
„Mně vlci rádi maj. Některý,“ řka. No Anjel! A ségra! To nebyl vskutku dlouhej seznam, ale záleželo na tom víc než dost! Jenže měla by ho jeho čaje ráda, kdyby věděla, kolik jedinců za svuj lajf šikanoval? Přenesla by se přes to, nebo ho poslala do řitě? Nechtěl to zjišťovat. Radši by se chtěl změnit, aby to vůbec na povrch nikdá nevyplulo. „Já už jsem zle skončil. Už si nic takovýho nezasloužim.“ Myslel si, že už toho bylo vskutku dost!

To mu teď týpek chce dělat psychologa nebo co?? „Co tobě je do toho?“ zamračil se, ale vlastně to řekl docela poraženecky. Nemohl však odhalit svoje životní bolístky, protože pak by byl tak strašně zranitelnej! A to on neměl rád, on to neměl nejspíš rád nikdo – když se vás někdo zvládne pouhýma slovama dotknout. Slova totiž bolej mnohem víc, než fyzický násilíčko, to on už věděl od ranýho dětství.
„To jsem neřek'. Jenom bych nečekal, že tě to minulý setkání až tak poznamenalo. Nad následkama svejch činů jsem nikdy moc nepřemejšlel. Ale to se snažim napravit.“ Jenom je to těžký! Zlepšil se, určitě jó, protože od tý doby, co vlastně chodil se svou čaje, tak nikoho ani nešikanoval. Pouze a jen vysíral vlky s blbym ksichtem, to si zasloužili, však? „Já na žádnou rvačku teda taky nemyslel!“ Čeho se týkaj Roihovo většinové myšlenky bylo jasné, však vyřknout nahlas to nelze. To, že na rvačku tady ani jeden teda nemyslí však neznamená, že k ní nemůže dojít, he?
„Oukej, tak dík.“ Né, že by se Roižn cejtil nějak líp, ale možná kapánek se mu ulevilo? Že to aspoň vyřknul, a teda z jeho strany už nebylo co víc dělat. Rvát se nechtěl, a jiný usmiřovací metody zde nepřicházely v úvahu.

Roižn si odfrknul. „Tož to mě je jedno – klidně mě pošli ku bránám pekelnejm, ale né timhle jazykem!“ Jinej problém v tom nebyl! Byl zvyklej, že ho kde kdo posílá do hajzlu, ale takhle k čertu ho mohl poslat jenom někdo, kdo ty prokletý slova znal!! Ale skutečně vytočenej nebyl, né tak, jak by to dokázal v jinejch situacích. A jestli si tenhle zrzek myslel, že jo, tak ho asi naštvanýho fakt vidět nechce.
„Já? Já jsem k tobě nepřišel s defenzivnim ksichtem! Moje řeč těla si o žádnou rvačku neříkala, ale tvoje jo!“ Byl si jistej, že k němu přišel jako sebevědomý jedinec, co o konflikt nestojí! To až reakce tohohle týpka v něm vyvolala napětí! „Já se jenom snažil – snažim – omluvit.“ On je tady vlastně ten světec! Ale ne, jestli bylo to minulý setkání pro zrzka fakt tak traumatický, omluva je z Roihovo strany víc než na místě. A uvědomoval si to. Jsou navíc ze smeček spřátelenejch, nemůžou mezi sebou mít vítr! Jakože, vítr měl sice Roižan i s kolega z vlastní smečky, netřeba ale vířit vody ještě jinde, he?
Docela ho ale překvapilo, že týpek tu low cost omluvu přijal. „Vopravdicky? Možná znim neupřímně, ale myslim to vážně.“ Jenže co on má chudák dělat, když prostě zní jako kkt 24/7, že?

Roihu přimhouřil oka a když slyšel ty slova řečený jazykem ďábelským, ohrnul pysky a zavrčel. „Nemluv na mě tak!! Nebo se vytočim ještě aj já!“ A pravdu děl!! Tenhle jazzyk mu přespříliš připomínal máti, fotra, a vlastně všecko nejvíc zlý!! Nechtěl to slyšet! Ale mínil se fakticky držet na uzdě, a nenechat se vytočit něčim takovym. Týpka je nutný nechat trochu vycukat, nebo tak něco. Pakliže se ale rvát nechce, co teda chce? Klukovská rvačka řeší všechno, úplně! Ani holky se neuměj tak dobře bít! Protože když se jednou kluci na krev poperou, pak se mezi něma napětí uvolní, a všici jsou hepy!
„Třebas by se ti ulevilo!“ He? Nebo je to pořád stejnej sráč jako předtim, jenom teď si o něco víc dovolí otevřít hubu? Roižana už vytáčeli jedinci, co se pořád jenom debilně ksichtili, a ani do držky mu pořádně nezvládli dát! Už toho bylo dost!! „Hele, jestli jsem se tě předtim fakt až tak dotkl, tak mně to je líto – dneska už bych si to rozmyslel.“ První pokus o omluvu, ještě však netleskejme, neradujme se! Stále se zde může odehrát brutální bratrovražda.

Tak takhle si Roižan týpka fakt nepamatoval. Nebyl náhodou uťáplej? Neříkal mu, jak by se měl pochlapit a nebejt bábovka? no, očividně si vzal jeho rady k srdci, a tak tady to měl – tady mohl sklízet svoje prohnilý ovoce! Ale Roihu z toho radost zas tak moc neměl. Musel v sobě najít tu sílu, kterou našel i tehdá při usmiřování Sola, a napravit to aj u tohohle týpka. Jenže to sebere skutečnej kus odvahy! teď totiž Roihu nebyl psychicky odzbrojenej, teď to byl prostě on v celý svý kráse – maestro von kkt. A v takovym stavu byl víc než těžký se někomu omlouvat. „To se ví, že maj,“ uznal teda. Možná energii, kterou vyzařoval, mohl ovlivnit tim, že se nebude chovat jako pitomec! Ach ano. „Teď už moc né. Ale dřív? Víc než dost.“
Tož ať už si minulý setkání dopodrobna pamatoval nebo nepamatoval, věděl, že jeho hněv si nejspíš zasloužil, a tak se nemínil ani obhajovat. „Jako, jestli mi chceš dát po držce, tak prosim – já se budu bránit jenom málo. Přísahám.“ Vyzval ho a švihl ocasem. Skutečně!! Jestli týpek chce, tak ať ho klidně zmlátí! Bránit se bude, ovšem, ale jenom když pujde skutečně do tuhýho!!

Jó, tak Roihu hodně rychle pozměnil svý plány – teď už neplánoval k týpkovi přijít blíž, ale zůstat v nějaký vzdálenosti, která by se dala považovat za dodržení osobního prostóru. Hodil po něm naprosto typickej ksicht, kterej po něm hází úplně každej, když ho vidí. Byl nerudnej, nebo otrávenej, ale prostě – nebyl rád, že Roižánka vidí. Ten byl na tenhle vjem už zvyklej, ale pořád s tim nebyl dost smířenej. Kdy už ho svět začne mít rád? Až se začne chovat jako spořádanej jedinec hodnej svýho postavení? Né, svět musí pochopit, že energie, kterou vyzařuje, je prostě ojedinělá, a každej by si z ní měl ukrojit kousek pro sebe, a začít se sakra o něco líp ksichtit!
„Tobě,“ přimhouřil oka. „Kdo ti sebral úsměv z fejsu? Já, že jo?“ No výborně, na otázky už si umí odpovídat i sám! Ale fakticky si nepamatoval, jak tehdejší setkání s týpkem probíhalo. Jenom věděl, že tenhle vlk mluvil jazykem jeho kmene, a to bylo dost znepokojující. Kolik slov zná, a kolik vlků, co touhle řečí mluvěj, zná?? „Jsem na to ale zvyklej. Na mě se vlci obvykle neusmívaj, až na pár výjimek. Nejspíš vyzařuju negativní energii.“ Rozhodně nemůže na plnou hubu říct, že se prostě chová jako kkt, ale moc dobře to o sobě věděl. Věděl, že ostatní štve jak ON si užívá života, jak má prostě v pajči, a tak... no, kdyby jen věděli! On má těžkej lajf, a tohle je jenom póza!

„No přesně! Ale mně kdyby šlo o kejhák, pomůžu si svou magií. Ta mě zachránila zadek už z tolika potíží!“ uchechtl se, ale vlastně o svý magii tak nerad mluvil, že mu hned sklaplo. Měl pocit, že kdyby kde kdo znal jeho skutečnou moc, kterou díky magii měl, nechtěl by se s nim už tuplem nikdo bavit. A třeba by ho pak začali vlci obviňovat z věcí, který neudělal! Co si budem, zrovna dvakrát důvěryhodně on nevypadal, ač se třeba snažil.
Zapátral ve svojí paměti. Ach ano, bratr! Ten debílek! „Jó, s nim už jsem se setkal. Anjel mi o něm povídala, málem jsme si dali do držky,“ pousmál se nad touto skutečností. Kdyby ale věděl, že tenhle debílek má něco s jeho sestrou, tak by skutečně zuřil! Ach, to samé by ale mohl íct taj Finn o něm, že? No bylo to zapeklitý! „On tam odešel dobrovolně, né? To aj moje ségra. Dost mi chybí.“ Povzdechl si. Asi by se měl pokusit jí konečně navštívit. Měl trocha strach, že se ho bude ptát, jakože bude, a on co jí řekne? Podívá se jí do ajek a přizná, že zas podělal úplně všecko, co mohl?
Teď se rozhodně nic učit nechtěl. „Teď určité né. Já v noci spim, a Anjel by se asi divila, že nejsem na pelechu,“ řka. No vskutku! Už se tak stalo – když je jeho místo na peleši prázdné, samozřejmě se ho pak čajina s obavou v hlase ptá, co se děje. A to nechce. „Chtěl bych bejt špeh – rimor. Jenom úplně nevim, co všecko to obnáší. Nějakou přibližnou představu mám, ale nevim, jak daleko od pravdy to je?“ On chce bejt profesionální snitch!

„Jó, ale to zní dobře,“ horlivě to vodkejval. „Já si týpka prověřim, a pak ti řeknu, jestli za něco bude stát nebo né.“ A od nynějška se už mohl považoval za experta na vztahy a všechna dramata ohledně nich! Dramat ve vztahu zažil jen málo, ale dostal se z takovejch sra*ek, že by byla škoda neudělat společnosti v tomhle ohledu službu.
Opět přitakal. „Já jsem hrozně pracovně vytíženej,“ kecal. Prací mu tlapičky fakt nesmrděj, ale už je čas, aby začly. On si musí najít v životě ňákej směr, ať má ňákou kariéru! Už se jednou dostal do smečky, tak toho musí využít a pořádně se vyšvihnout! Ať máti čumí, ať už je někde za zenitem, nebo v hrobě! „Ale klidně mi můžeš pomoct, můžem zkusit ulovit něco většího. Pokud mě to ovšem nezkazíš!“ Haha, silná slova někoho, kdo nikdy vysokou nelovil! Bude to neskutečný faux pass, ale když nebude sebevědomej i ve věcech, který nikdá nedělal, jenom těžko něco dokáže! Musí se teď začít pořádně snažit, ať za něco stojí!

Tak se stalo něco naprosto nečekaného – Roihu měl práci!! On měl poprvý ve svym životě nějakej džob, nějakej smysl existence! Bylo to neskutečně šokující, a to i pro něj samotnýho. Asi sekal latinu, a vysloužil si povýšit na aestu. Teď z něj byl ofiko rimor, špión, kterej zatim teda moc nevěděl, jak pravej smysl týhle práce naplnit, ale právě proto byl tady. Měl bejt pozorovatel, poznávat vlky z širokýho okolí, a zjištovat, co se kde šustne. On je vlastně takovej reportér vlčího světa, panejo! Miles Upshur hadr. Věřil, že jakmile se mu poprvý povede chytit nějakýho sólokapra, pujde mu ta práce už pak líp od ruky. Zatim se v tom dost plácal, ale to nikoho nejspíš nepřekvapuje.
Tohle místo si dobře pamatoval, protože tady měl první rande se svojí čajinou. Jako by se to stalo včera – zároveň mu to připadalo ale tak dávno! Změnilo se toho neskutečně moc, sice né tolik v jeho chování, ale v životě rozhodně. Jak sem k štrbskýmu plesu vyšplhal, všiml si, že taj neni sám. Bylo to dobře, nebo špatně? No, vzhledem k tomu, o koho šlo, to bylo možná spíš špatně. U vodní hladiny viděl sedět zrzavýho týpka, kterýho potkal straaašně dávno u Nihilu. Moc si ho nepamatoval, ale věděl, že dobrej dojem na něj neudělal. Nebyl si jistej, jestli ho tehdá balil, nebo šikanoval. Eh? Naštěstí mezi Roihovo oblíbené aktivity vedle šikany slabších patřilo i napravování prvních špatných dojmů, který kdy udělal. „Hej, kámo,“ zvolal k němu už z dálky, a mínil přijít až k němu. Netušil, jaká reakce ho od týpka čeká, protože si už fakticky nepamatoval, v jakym stavu se tehdá rozešli.

Roihu se nejistě zakřenil. No, věřil, že mu to sluší – však viděl svojí čaje, jak se jí to povedlo! –, ale nebyl si jistej, jestli by tak chtěl vypadat pořád. „Ale to by mě asi podkoplo trocha mužství, he? Už bych nebyl drsnej kluk,“ řka. Pro zvláštní příležitosti, a kvůli Anjel, si ňáký kytky klidně zas vezme, ale nosit je 24/7? To né, vypadal by asi trochu... divně? Nemyslel si, že by to k jeho dlouhodobější imidži šlo. On není žádnej flower bói, a ani nechce, to se nedá nic dělat. To už by na krku radši nosil nějakej šutrák.
Zavrtěl ohonem, když se zdálo, že se jí dárek líbí. Dokonce jí to širokej úsměv na ksichtík vykouzlilo, a to ho u srdíčka zahřálo. „Rád vidim, že se usmíváš,“ vyřkl svuj poznatek teda nahlas, a blíznul jí na čumáček. „Tuhle jsem ho našel na procházce, a hned zaujal moje ajka. Myslel jsem, že by do tvý sbírky mohl zapadnout,“ pověděl jí o minulosti svého nálezu. Tož aby aj on začal něco sbírat! Jenže nevěděl co. Kytky sbírat nechtěl z dřívěji zmíněnejch důvodů, kamenům nerozuměl, a co ještě se tak dalo hoardit? Odpadky, no jó, to bude asi ono.

Roiha napadlo, jestli prostě nepůjde Héle říct, že ten týpek, s kterým se chystá randit, je vůl, ale hle, to by kde kdo mohl říct i o něm, ne? Jenže... on byl pořád tak trochu jinej. Měl z Enkida dost nepříjemnej pocit, a nebyl si jistej, jestli jí radši neupozornit. Není to dobrej skutek? však ty by měl konat, ne? Ale vzhledem k tomu, že se Héla teď rozhodla dobrovolničit na nějakej uvítací ceroš, rozhodl se to nechat na pozdějš. „Jednoho idiota,“ řekl Roižn vcelku nepřítomně, ale pak přestal oním směrem zírat, a myšlenkama se vrátil zas ke svojí čaje. „Ale tim si nebudu kazit hezkej večer.“ Nebude!!
„Jó, i pro mě je to divný. Já a bejt ověšenej kytkama? Divný, fakticky. Ale myslim, že mi to sekne. Ostatně jako vždycky,“ zasmál se. Byl to ovšem džouk, protože ač si myslel, že nikterak špatnej ksicht neměl, považoval se za odpaďáčka, takže respektoval, že né každej s nim bude sdílet názor. „Nejvíc to taj ale sluší tobě,“ uculil se, jako by jí lichotil snad poprvý v životě! Jenže jí to fakticky tak slušelo! Outfit jim vybrala dobře, a Roihu si na chvíli myslel, že měl snad radši přijít nahej, aby jejímu výtvoru nějak nezacláněl!
„Tak jó, tak já to zkusim,“ odsouhlasil, ale rozhodl se, že momenty trapnýho tance oddálí tim, že jí dá ten dárek. Ten kamínek! „Ale nejdřiv počkej, něco pro tebe mám!“ No a tak se jal z útrob neznámých vytasit onen nerost! Byl to hezký kamínek, ale jelikož Roihu se v kamenech absolutně nevyznal, pojmenování bude na jeho čaje. „Tadá!“ Vítězoslavný komentář, když kamínek držel ve své pacce a ukazoval ho svojí čaje, byl nutný. Je to jen maličkej dárek pro velkou osobnost, ale snad jeho snahy i tak ocení.

Jasně, že to měl na jazyku – že se snaží jenom kvůli ní, ale nechtěl vyznít jako totální zoufalec. Už tak se taj zrovna dvakrát dobře nepředvedl, ale s tim přec počítal. S tim do toho šel! „Tak fajn. Ani se mně nezdáš jako typ, co by měl bitky rád.“ Vynechal informaci, že on rád bitky měl, ale jenom čas od času, a nejlíp, když se mu nic nemusí stát. Ňákou šarvátkou by nepohrdnul, ale muselo by to bejt ze srandy nebo bez zranění. Nechtěl si poškodit svůj překrásnej gezicht.
Ach, konverzace o sestrách je možná sblíží! Možná. „Ta je někde v tý městský smečce.. Kult? Tak je to. Je tam jak ve vězení,“ odfrkl si Roižn při vzpomínce na jeho nejmilejší ségru. Už jí dlouho neviděl, a měl by to asi brzičko napravit. „Dost mě štve, že se moc nevídáme. Teď jsem jí fakticky dlouho neviděl, protože ani nevim, co bych jí řekl? Mně se o všem co se stalo mluví tak blbě.“ By si povzdechnul, kdyby nemluvil s týpkem, kterýho ještě tak před minutou považoval za soka.
Rozešel se teda za týpkem, ale nemínil mu chodit v zádech, spíše bok po boku, ať na něj vidí, když s nim hovoří, he? „Prachbídně. Nějak jsem svůj bezďáckej život přežil bez úhony, takže nějak lovit umim, ale že by to bylo na nějaký slušnější úrovni, to asi né.“ Tyhle jeho skilly stály za prd. Proto by taky chtěl dělat rimora – obsahovalo to to, co mu šlo nejlíp. Chodit po světě a všude bejt, jó, jen naučit se držet hubu by ještě mohl. Pak by byl špeh upe dokonalej. Ale on to dopiluje.