Príspevky užívateľa

Usmál se. „Je to sladký přesně tak jak to zní.“ Řekl jí a na vteřinku se mu vybavila vzpomínka Anjelina pachu. Ach, vskutku sladká to vzpomínka! Co by teď dal za to, aby si byť jen na vteřinku mohl zavrtat hlavu do její sametové srsti? Dal by za to všechno na světě - a přesto by to nic nezměnilo. Byla pryč.
Vzpomínky na ní měly hořkosladkou pachuť, neboť ač byl za ně vděčný, věděl, že nejsou hmatatelné. Nejvíc ho ubíjela skutečnost, že nevěděl co se s ní přesně stalo. Bylo definitivní, že nebyla už mezi živými, ale mohl si být skutečně jistý, dokud neměl její tělo? Jenže on už prohledal celý Norest, aby jí našel - a nic. Kéž by mu to mohla sama říct. Mohla by mu snad pomoci návštěva hvězdný jeskyně? „Anjel se na podzim minulýho roku vydala hledat naše dvě tehdá ztracený syny. Synové se našli, ale ona už se nevrátila. Vím, že už se nikdy nevrátí, protože smečka a rodina pro ní znamenaly všechno. Neopustila by to jenom tak.“ Vyvsětlil a podíval se po nové známé. Snad od ní čekal ujištění, že toto není normální chování - a že si má přestat dělat falešný naděje o znovushlédání.
Těžkej lajf, ale tak to prostě bylo.
Když se pak vrátili k tématu medvěda, musel se Roižánek uchechtnout. „Nemusel, hej. Myslim, že synátor prostě nevěděl jak si někoho tak veleváženýho získat. Rozhodně souhlasim, že to nebylo nejmoudřejší rozhodnutí - ale to má asi po mně.“ Zdejší smečky měli dost bizár praktit, takže kdyby to byla nějaká povinná zkouška odvahy, asi by se nedivil. Ale nebylo tomu tak - tohle byla zcela dobrovolná sebevražedná mise. „Ale žijeme jenom jednou, no. A hlavně že žijeme.“ Haha, ano, teď se smál, ale kdyby z toho fajtu vyšel bez nohy, tak by to tak vtipný nebylo. Jeho bolístky ale přebolej, a třeba za tenhle úspěch nakonec bude aj dědečkem! Né, že by se na to teď teda cejtil. Na to byl ještě mladej!
Přízraci, jeho domov, no jo. „Mešuge. Úplně mešuge vlci, který buď čtou ve hvězdách nebo si s tebou konstantně dávaj "nemrkej" soutěž. Ale mám je takový vlastně rád.“ Zhluboka se nadechl. „Přízrační jsou rodina, která mě sic někdy vytáčí, ale daka mi toho tolik, že na ně nedokážu zanevřít. Po zmzení Anjel jsem myslel, že ze smečky odejdu a vydám se jí hledat, ale prostě- nejde to. A to se mně původně do smečky vůbec nechtělo, to jen kvůli Anjel a děckám jsem tam nakonec šel.“ Rozpovídal se. Byly to zajímaváý vzpomínky, který nebyly ani veselý ani smutný. „Tehdejší šéf mi dal přijetím šanci, která se neodmítá. A já jsem mu za to do dneška vděčnej.“ Jó, S'Arik byl borec. Sic neměl ve tváři jedinou emoci, no, Roihu ho měl fakticky moc rád.
Švihl ocasem a usmál se. „Tak to ti Helča ještě určo poví.“ Sám to říkat teda ale nebude - to mu nepříslušelo. Neměl jak dále tu veselici okomentovat, takže k tomu víc neřekl. „A teď? Teď už se usadit chceš?“ Zajímalo ho. „Totiž, já si taky myslel, že jsem věčnej tulák, a hle! Teď je ze mě zatracenej fotr od dětí s kariérou rimora! Slušný - to bych od sebe nikdy nečekal.“ Byl na sebe snad pyšnej? Nechtěl říkat, že jó, ale možná to tak skutečně bylo. Představoval si však, že to Anjel je na něj skutečně pyšná.

No samozřejmě, že domov maj tady. A právě proto musela bejt Anjel už na onom světě, jinak neexistovalo logický vysvětlení, proč by byla furt pryč. Štístko jí šel hledat - copak by se mohlo stát, že Anjel našel a zůstal s ní? Daleko od skutečnýho domova? Nedávalo to smysl. Pro Anjel byla smečka dost důležitá - přeci když jí Roihu sám trochu přemlouval, aby se dala k jeho vizi o kočovným životě, tak se nedala. Že by si to rozmyslela se stát mohlo, ale šlo by to i bez něj? Šlo by to i bez původce tohohle nápadu? Chtěla snad od něj utýct? Ale né! Vždyť Roihu byl její spřízněnou duší!
Musel se uchechtnout, když vyšla najevo pravda o Světluščiným střetu s děckem. „Otázkou je, jestlis vůbec něco špatnýho řekla, hm? Její opatrovníci přece jen nejsou nejmladší.“ Touto obhajobou asi učil cérku tak docela nekalosti, že? Hledat únik z problému pomocí slovních vytáček. „Ale jo, když jeden neví a nechce něco pokazit, je lepší mlčet. S děckama to né každej umí, to je v pohodě.“ Ujistil Světlanku. Nemusí bejt učitelem jako Anjel - to byla studnice mouder! Od ní se i sám Roižan dost naučil.
„A co lovec? Nechceš bejt lovec?“ Basic povolání a nejspíš aj dost nevděčný, ale taky dost potřebný. Každej uměl lovit, ale bejt v tom profík nezvládnul kdekdo. Cérce by to třebas vyhovovalo, pokud by nechtěla bejt vyloženě třeba doktorem.

Roižánek moc nevěděl co se na svatbě dělá, tak dělal co mu tehdá radila Anjel - prostě seděl, čuměl a užíval si pohled na dva roztoužený mládence. Teda- jo, furt ještě byla Helča se svym maníkem mladá, že jo? On by si nedovolil tvrdit nic jinýho!! Celá akce se mu líbila, aj všici příchozí vypadali sympaticky, ale v hloubi duše tak trochu záviděl, že se helča k svatbě dokopala. Protože to on s Anjel se k tomu nikdá nedokopal, a teď zpětně ho to samos mrzelo ještě o to víc. Ale nekazil by cizím radost jen kvůli vlastnímu neštěstí, takže se furt usmíval jak měsíček na hnoji. Tak je to v pořádku.
Byl taj i jeho bratr bratranec Kettu, ačkoli o rodinný příslušnosti Roihu vůbec nevěděl. Vlastně si ani nepamatoval, že se s týpkem vůbec kdy setkal - a že ho při příchodu do Norestu i výživně šikanoval. Ehm. Tyhle časy byly už dávno pryč, a nejspíš právě proto na ně Roižánek dávno zapomněl. Teď to byl pro něj prostě nějakej Helčin kámoš z Nihilu. Neznal snad ani nikoho jinýho, a přesto se cejtil vítanej. Svět byl v pořádku.
„Gratulky!!“ Zavolal směrem k helče, když byl konečně obřad u konce a ta čaje svolila k počátku párty. Neměl žádný konfety který by na novomanželskej pár hodil, ale z jeho výrazu bylo asi jasný, že byl za ně rád tak či onak. A teď? Teď začne ten pravej rave!!

Jaká škoda, že je nikdo nefotil ani netočil! To by teprv měla toulavá kamera materiál! Co toulavá kamera- přímo BBC! Žel realita šla teď zachycovat pouze očima, a ty byly teď poněkud zaneprázdněné samotným medvědem. Roihu ho hryzal na břichu a trhal a trhal! Zdálo se, že se mu skutečně už do masa prokousnul a úspěšně ho ničil. Jak na tom byl synek? Teď bylo těžký to sledovat, protože ho měl mimo zorné pole - a tak pustil medvěda na břuchu a s držkou od krve si pohledem Danečka zkontroloval. Byl oukej.
A Roihu neotálel příliš dlouho a znovu se do medvěda zakousnul - tentokrát opětovně do krku. Pořádnou silou ho stisknul, aby si mohl bejt skutečně jistej, že mu zuby prokousnuly kůži. Pak začal trhat směrem k zemi, kdy se o půdu sám předníma packama zapíral. Syn ho mohl držet z druhý strany, a zdálo se, že přesně tenhle manévr už konečně medvěda skolí. Jen museli vytrvat ještě chvíli! Vzdát to teď by ale bylo bezpředmětné, byla by to prohra jaká se neodpouští. Tolik bolístek pro nic! No to prostě neexistuje!!

Že byl dobrej? no, nebyl - ale teď na chvíli musel bejt! Zvednul se ze země a ještě se řádně nadechnul. Viděl, jak s medvědem syn zápasí, ale jej napadlo něco jinýho - viděl totiž kus od medvěda ležet masivní klacek. Takovou pořádnou kládu jakou třeba kdysi dávno praštil přes mozkovnu Enkida - tehdy si tim dost možná zachránil lajf, tak co by to teď nezkusil zopakovat? Nechal teda synátora se věnovat medvědovi, mezitim co ho obešel aby se klacku zmocnil. Chytil ho do huby co nejpevnějš, a pak když byl medvěd od něj otočen zády, tak ho vší silou praštil dozadu do mozkovny. Využil na to všechnu sílu která v něm ještě zbyla, a vida - medvěd se na několik vteřin zapotácel.
„Teď!“ Teď co? Teď je ta chvíle!! Chvíle, kdy je největší šance nad medvědem vyhrát! Proto Roižánek ještě sebral zbytky sil a zakousnul se medvědovi do břucha. A pořádně!! Teď se medvěd ani tolik necukal, nejspíš proto, že byl zamtenej tou ťafkou co od strakáče dostal. Dobře mu tak!! Teď bude ten obr jejich!

Kejvnul. „Nikdo nemládnem, bohužel..“ Proto starý dobrý čas! „Dokavaď jsem nepotkal svojí spřízněnou duši, tak jsem byl docela divoch. Balič Norestskej, jak ty tomu říkáš,“ opětovně se uchechtnul. Už byl v takovym mentálnim rozpoložení, že neměl problém tu svý bolístky asi vlkům na potkání sdělovat. Hlavně vůči týhle čajině měl určitou důvěru z důvodu, že je sestrou Helči. Helča by neměla sestry svině, ne? „Ale tomu už je nejspíš konec - baliči norestskýmu, a vlastně i mojí spřízněný duši.“ Au!! Ale bylo tomu tak, a on to v sobě musel přijmout. Anjel byla forever gone.
Pořádně se vyprsil - ač s úšklebkem na tváři -, když se ptala na medvědy. No jo, on byl teď lovec medvědů, žádnej lovec žen! „Přesně tak!“ Pravdou bylo, že byl spolu s Dannym jen stupidním jedincem, protože žádný zdravě smýšlející vlk se s medvědem do křížku hned tak nedá! „Nakonec povedlo. Synátor potřeboval udělat dojem na nihilskou princeznu, jinak bych se s takovym zvířetem sám od sebe nepral!“ Stupidní důvod pro ještě stupidnější čin, hm? Snad ale se to Danečkovi povedlo, a princezna nihilská mu padla ke kolenům! Otec mu to přál.
Na chvíli se odmlčel, když se ptala na děcka a ještě se navíc ujišťovala, jestli není moc drzá. Né, to je přece v klidu. „Celkem pět, ale dvě z nich jsou ve hvězdách.“ Řka. Polárka a Červánek nikdy skutečně nežili, nikdy se nenadechli, a přesto je bral pořád jako existující vlastní děcka. Jednou se s nimi taky sejde, a pozná je. „Cérku mám u sebe doma v Přízračnejch, a synátoři dobývaj svět.“ Nezapomněl, že lokaci aktuálního pobytu Daňka by měl udržovat stále spíše tajnou. Možná, že tady s Jessicou nebyl starej známej, ale povídat o dětech on zvládnul vždycky. Jenom věděl, že né každýho fakani skutečně zajímaj - a neměl to nikomu ani za zlý.
Poslouchal, co všechno už si v kotlině prošla, a musel se uchechtnout při zmínce Helči a její svatby. „Jó, ti dva maj taky zajímavou historii. Už ti o tom povídala?“ Ptal se, protože tady nechtěl říkat něco k čemu nebyl oprávněnej. „Měli to pěkný - tu svatbu. Moc jsem jich za život nezažil teda, ale myslim, že to bylo dobře udělaný.“ Taky chtěl vždycky svatbu, ale jak se zdálo, ženská mu dřív utekla než aby si ho vzala. Rip.

Jó, Helča byla vždycky holka k pohledání - moc pěkná -, a tak by Roižánek nepochyboval, že ani sestrám nebude krása chybět. „Heh, bejvávalo.“ Musel se uchechtnout nad jejím zjšitění, který vůbec nebylo daleko od pravdy. Kdysi dávno asi baličem Norestu byl, ale od tý doby co měl Anjel se tahle pověst vytratila. To bylo samozřejmě dobře - nebyl přec žádnym záletníkem! A ani nepotřeboval dělat dojem na kdejakýho křapíka co se mihne kolem - z toho už dávno vyrostl. koneckonců byl fotrem od dětí, ať už to znělo sebehůř. Hůř ve slova smyslu, že byl sakra starej. „Ale tak snad tě to nějak neurazilo.“ Uměl si představit, že kdyby měla nosánek nezdravě nahoru, přišla by jí lichotka od rozcuchanýho invalidy leda trapná.
Kývnul hlavou. „Jó, kámoš. Známe se už fakticky dlouho - snad od dob, co je Helča v Norestu. Jeden na takový vlky nenarazí každičkej den, takový, který se chovaj jako skutečný kámoši.“ Héla na něj vždycky byla hodná a myslela to s ním dobře. Cenil si jí, i přesto, že její výběr partnera úplně nechápal. V životě ale byly věci, který chápat nemusel - protože mu do nich sakra nic nebylo. A to mu stačilo k tomu, aby Enkida přestal soudit.
„Těší mě,“ pokývnul hlavou. „Tož byl jsem zabíjet medvědy,“ řka s hlasem, kterým jí chtěl zlákat k vyprávění báchorek - které kupodivu báchorky nebyly. „Teda nebyl jsem na to sám - můj syn mi pomáhal. Nebo já jemu? Tak spíš. Pěkně nás zřídil.“ Přiznal, ač by to ta čajina poznala nejspíš i bez zkonstatování. Nevypadal nejvíc fresh.
Vypadá to, že většina vlků tady poznává nový kraje. „Tady je to pěkný - a taky v kotlině. Tam užs byla? Je to přesně táhle mezi těma horama,“ packou ukázal směrem kterej měl na mysli. Jó, jeho beloved kotlina. Tam prožil ty nejlepší chvíle svýho života. Tehdy byl ještě mlád!! „Je tam třeba krásný horský jezero.“ Tam vzal prve Anjel na rande, no jo.

Bylo evidentní, že nebyl oukej, protože ztěžka oddechoval, ale setkání byl víc než nakloněnej. Potřeboval sociální kontakt, potřeboval rozptýlení ze svejch životních trablí! A zdálo se, že tahle čajina mu ho nabídne - vydala se totiž směrem k němu. „Hezkej den přeju,“ pozdravil i jí, s nažil se skutečně tvářit, že to hezkej den hodlá být. Vůbec ho nebolí byť i jenom dejchat, všecko je dobrý! Za to bolení to ale stálo - stálo za to porazit se synáčkem medvěda. Nevyhrál jenom nad tim zvířetem, ten den vyhrál zpátky i svoje ztracený děcko. Krásná to vzpomínka. „Něco takovýho,“ švihl ocasem a zazubil se pohledem upřeným do krajiny. Pak ajka přesunul k čajině, která svojí tělesnou stavbou nemohla příbuzenství s Hélou popřít. „Seš Hélči sestra, že? Říkala, že má samý ségry - ale zapomněla zmínit, že jsou tak pěkný.“ Mrknul. Ačkoli si tuhle laškovnou poznámku neodpustil, v hloubi duše se cejtil blbě, že jí z úst vypustil. Nevěděl, jestli je vlastně single, ale rozhodně se tak cejtil - k Anjel měl ale pořád city!! A toto byla nakonec jen lichotka, nemusel se cejtit nejvíc blbě. A navíc to neřekl jenom ze slušnosti, byla ta pravda!! Pro zrzky měl přec slabost.
„Já jsem Roihu.“ Bez váhání se představil. „Co ty tady?“ Tak blízko Přízrakům! Chtěla se snad přidat? Pokud měla stejnej mindset jako Helča, tak o tom dost pochyboval - a neměl jí to vůbec za zlý. Sám občasm přemejšlel, jestli nepřijde den, kdy se zase vydá na cesty. Kdyby se necejtil tak zavázaně ke smečce, tak by to asi už dávno udělal. No, bylo to těžký!

Jojó, tady Roižánek si myslel, že už mu bylo natolik dobře, aby se mohl vydat na cházku procházku, případně něco ulovit. Ale když se dobelhal sem na lučinu, zjistil, že toho moc nezvládá. Bolelo ho celý tělo - po tý rvačce s medvědem, z který teda jenom o vlásek vyšel společně se synátorem jako vítěz. Kdyby nevyhrál, tak by taj možná už nebyl - nebyla by to Norest velká ztráta? Přijít o takovou hvězdu?? Nepochybně byla.
Kecnul si do jarní trávy, aby si oddechnul. Bolelo ho dejchat, protože měl zlomeninu žeber - blbý, co? Neexistoval na to úplně lék, hlavně musel bejt v klidu. A to taky dělal, jo! Nikdy ale nebyl natolik bolavej, aby se nemohl jít do přírody dívat po svojí ztracený ženě. Už to nebyla jenom ztracená žena, ale taky ztracená naděje - nemyslel si, že by jí kdy našel. A když už, tak jedině... na onom světě. Ale měl znovunalezenýho syna a zdravou cérku, kariéru a ještě pořád žil - neměl si na co stěžovat. Skoro. „Ale pořád ještě žiju.“ Řekl si pro sebe, když při svym lelkovýní nedaleko zahlídnul kolemjdoucí. Podle barvy srsti poznal, že je to ta čaje z Hélčiny svatby - její sestra. Zapřemýšlel, jakej výstup by měl zvolit pro bližší seznámení s ní - upřímnej, nebo tak docela unhinged? No, vzhledem k tomu, v jakym mentálnim rozpoložení byl, tak asi upřímnej. jen ale počká, jestli ho čaje všimne a vůbec bude o nějakou interakci stát - jelikžo byl rád že vůbec dejchá, moc se k nějakýmu pobíhání neměl.

Jestli si Roihu myslel, že to bude tak snadné - tak se vskutku mýlil. Sic medvěda trhal se vší vervou, ale jeho muší váha vedle té medvědí stále neznamenala mnoho. V představách mu z krku maso trhal, realita však byla taková, že mu jen jen prokousnul tenčí vrstvu kůže. Pak se mu packy podlomily, čímž se sic vyhnul medvědím drápům, ale skončil na zemi, kde byl pro zvíře až příliš snadnou obětí. Když se postavil na zadní, měl určitě přes dva metráky, a to bylo fakt děsivý. Roihu měl v očích smrt - a nejspíš zcela oprávněně. Jelikož dnes ale tenhle strakáč nemá zemřít, stihnul se vyhnout medvědímu pádu - jen tak tak! Uhnul jen o kousek a hned se zvedl, když mu došlo, že už sotva může. Adrenalin ho sic povzbuzoval dál, no, věřil, že po tomhle bude týden úplně nepoužitej.
Týhle vteřiny, kdy Roihu prodejchával tenhle výstup žel medvěd využil, aby po něm máchnul tlapou. Jak byl vytočenej, tak použil i víc síly, a Roihu skončil odhozenej o několik metrů dál. Vyštěkl a svalil se na chvíli k zemi. „Já jsem dobrej-,“ řka, ale věděl, že to nejni pravda. Bolelo ho tělo, a ač teď přesně nedokázal popsat kde, tak věděl, že návštěva doktora ho nemine. Musel ještě na chvíli zatnout zuby a dokončit to - on se tady přece nenechá zmrzačit pro nic za nic!!

Medvěd měl tu kůži pěkně tvrdou, takhle po zimě, ale taky byl pomalejší a slabší než by byl v kterejkoli jinej čas v roce. Roihu si dával záležet na tom, aby kurz na krku medvěda aspoň trochu prokousnul. To se ale nemohl úplně soustředit na to co medvěd dělal s jeho synem. Musel doufat, že to pro ne dbá dobře dopadne. A když dostal jistotu, že kůži skutečně prokousnul, tak se nohama zapřel o zem a začal vší silou trhat. Nějakou převelikou sílu Roihu nikdy neměl, ale měl drive, a to by v tuhle chvíli mohlo stačit.

Roihu nebyl starej, takže jakýpak jeho a Anjelino mládí, he?? Naštěstí tahle myšlenka nebyla vyslovená nahlas, a tak se strakáč nemusel děsit faktem, že aj on už trocha stárne. „Heh, přesně tak,“ pousmál se a při těhle slovech měl pocit, že se možná cérka bojí, že se jednou odtoulá navěky věků, „ale vždycky se vrátím zase domů, za tebou. Na to můžeš vzít jed.“ Potřeba jí ukonejšit se do těhle slov nepochybně promítla. Světlanka nebyla zcestovalá, ona měla domov tady - a tím pádem i Roihu. Byl odjakživa duší spíš pobuda a tulák, ale ke smečce cejtil závazek. A taky k rodině - k tý, která mu tady ještě zbyla. „To zní až móc dobře na to, abych si něco takovýho mohl dovolit.“ Uculil se. Jó, však on by se poflakoval víc než rád, ale věděl, že by tim ztratil všecko na čem teď v posledních měsících makal.
Nechtěl jí kazit iluze o tom, jak skutečně schopnej on je - zahřály ho její slova u srdíčka. „S tim jsem se ale nenarodil, musel jsem si to odmakat.“ Hodlal jí motivovat k tomu, aby nebyla lempl jakým býval i on. Dřív tohle děckám do hlavy vpíjela hlavně Anjel, ale když taj nebyla, tak musel zodpovědnost převzít Roižánek. Musel se od srdíčka zasmát, když zmínila to nový děcko z bloku. Ještě neměl tu čest jí přivítat v tomhle cirkuse, ale byl si jist, že to bylo číslo. „Děcka dokážou bejt fakt divoký. Jeden na ně musí mít nervy. Co tahle Čekanka prováděla?“ Zajímal se zcela upřímně.

Ach, kéž by jen Roižek měl ještě takovou naději ohledně navrácení Anjel domů, jako měla jeho cérka! V prvotních týdnech od zmizení si toto pozitivní smýšlení držel, ale teď? Teď už to bylo jiný - věděl, že kdyby byla v pořádku, tak by se byla už dávno vrátila. Ale s těmahle chmurama nebude Světlušku vůbec zatěžovat! „Jó, chytil jsem zajíce,“ hlavu nasměroval k místu, kam si úlovek uklidil. „Ale né - teď budu zase chvíli doma.“ Usmál se a čumákem dcerku pozdravil. Teď měl za sebou tolik výletíků, že bylo načase chvíli setrvat i doma - tam, kde ho jediné dítko ještě potřebovalo.
Byl tady, aby si všecky trable poslechnul - pokud existovaly. Jeho cérka byla hodný a šikovný dítko, který mohlo mít trápení leda s pohřešovanou rodinou. A možná právě k tomu bude konverzace směřovat, he? „Tak to nevěš hlavu, protože ani já jsem nikdy nebyl v lovu žádnej přeborník.“ Uchechtl se a posadil se. Ukázalo se, že cérky trápení pramení z výběru povolání. „Ále! Prčo by ne? Vždyť seš šikovná holka! Koukej - já i tvoje maminka kam jsme to dotáhli!“ No!! U Anjel by vysokýmu postavení věřil nejeden vlk, ale u něj?? To byl zkrátka úspěch hodný nějakýho ocenění.

Roihu rozhodně těžký váhl na svejch bedrech nesl - protože měl těžkej lajf. Měl trápení který málokdo očividně chápal, nebo k němu měl nějakou úctu. Prostě... přišel o ženu a děcko, ale život šel dál - a tak bylo lepší, když se to tak snažil brát aj on.
Rozptýlení však z těhle myšlenek přišlo brzičko, když se na obzoru objevil někdo cizí. Čajina. Zrzavovlasá čajina. Ach zrzky... pro ty měl Roihu rozhodně slabost, ale jestli na něco teďka myslel, tak dvoření se ženě to teda nebylo. I když rozhodně k ní bude slušnej a džentlmén jak se sluší a patří - na žádný dovádění ale neměl fakticky žádnou náladu. „Jó, kotlina je v celym širokym okolí to nejkrásnější. Ale hezký místa dělaj hlavně vzpomínky - nikoli místa samotný.“ Odpověděl jí a snad tím aj poodhalil kousek ze svýho trápení. Jestli nebyla hloupá, tak už věděla - že Roihu se rozhodně bude chtít dál bavit, a ani neohrne nos nad tím, jestli mu tahle čaje poskytně nějaký slova útěchy. Ocení jakoukoli pozitivní pozornost.

Roihu vlastně nevěděl, proč takovouhle hloupost právě dělal - snad kvůli synkovi? Proto, že společně táhnout za jeden provaz? Chtěl, aby udělal jeho synek na princeznu dojem? Možná ho vpřed poháněl adrenalin ze společnýho lovu - protože kdyby taj na to byl sám, tak už by dávno vzal do zaječích. Ale teď nemohl nechat Dannyho samotného, nemohl se vzdát! A tak zabral, a když byl z boku zakousnutý do medvědova krku, vší silou ho drápnul do obličeje. A podařilo se mu zasáhnout medvědovi oči - nebo oko - a to způsobilo, že divý zvíře bylo ještě divočejší. Ale taky zmatený, každopádně velmi rychle ze sebe medvěd Roiha odhodil, a možná aj Daňka. Roihu trochu klopýtnul, ale ještě měl energie dost a rozhodl se jí využít k dalšímu skoku na medvědovo hrdlo. Teď, když byl zaneprázděnej svým - byť i lehkým - poškozením zraku, byla nejlepší doba na něj pořádně zatlačit. Zničit ho!!